Délský potápěč

Alessandro Allori – Únos Persefony (1570)

Autor: Kenneth Vinther 

(První část zde)

Sexuální revoluce coby židovská obrana proti antisemitismu

Už zběžný pohled na intelektuální kořeny sexuální revoluce ukazuje patrný trend vlivných židovských radikálů, prostoupených neutuchajícím a hlubokým nepřátelstvím vůči základním institucím bělošské evropské civilizace: náboženství, zdrženlivosti a pevným tradičním rodinám. Spatřovali v nich totiž „pařeniště“ antisemitismu, tj. zdroj sociálního kapitálu nežidovských Evropanů a tím pádem i hrozbu židovskému společenství. Nejde ani zdaleka o tak nesouvisející fenomény, jak by se snad mohlo zdát. Jak upozornil Kevin MacDonald, tito „židovští intelektuálové i političtí aktivisté se silnou židovskou identitou chápali svou činnost jako prosazování specificky židovských zájmů“. 1] Tyto výpady proti robustní struktuře patriarchální nežidovské rodiny a konvenční sexuální morálce, spolu s nahrazením pevných křesťanských hodnot egocentrickým narcismem osmašedesátníků tak byly motivovány mj. i snahou rozklížit sociální kapitál a soudržnost americké společnosti, a tak vybudovat společnost novou, proti projevům antisemitismu pevně „odstíněnou“.

Velmi dobrým příkladem, jímž jsme se dosud nezabývali, může být Sigmund Freud, který svými útoky proti konvenčním křesťanským pozicím v otázkách sexuální morálky a chování položil pomyslné intelektuální základy teoriím Wilhelma Reicha či Frankfurtské školy. Podobně jako později „frankfurtští“ intelektuálové i Freud chápal své ideje jako „mechanismus k potlačení antisemitismu“ 2] Ve svých textech se pak Freud s chutí vžíval do osobnosti „Hannibala, semitského kartaginského vojevůdce… ve válce s nežidovskou kulturou… a Římem i jeho dědičkou, katolickou církví“, podle něj nenapravitelně prohnilou, utlačitelskou a antisemitskou institucí. 3]

Continue Reading

Básník Dietrich Eckart

Autor: Václav Jan

(Předchozí část zde)

Na hřbitově v Berchtesgadenu zapřádám hovor s domorodcem na téma zde pohřbených exponentů Třetí říše. Muž ve středních letech je velice ochotný, ale nepoznám, nakolik ho téma samotné interesuje a nakolik jde z jeho strany o typicky německou vstřícnost k cizincům. Vedeme opatrný dialog a rozpaky rostou, jak se dostáváme k jádru věci a oba váháme, co si o tom druhém vlastně myslet. Když dojde řeč na Paulu, Hitlerovu sestru, muž reaguje překvapivě. Trochu poplašeně se rozhlédne a nápadně ztiší hlas. Tento magický účinek má samotné jméno Hitler, jméno, které není zvykem ve slušné německé společnosti vyslovit. Brzy poté se loučíme.

Ačkoli každý ví, že Obersalzberg byl druhým centrem Hitlerova Německa, celé Berchtesgadensko předstírá, že nikdo takový nikdy neexistoval. Homo economicus se ovšemže nezapře, autokary na tzv. Orlí hnízdo, jak kamennou chatu Kehlstein až po válce překřtili dobyvatelé, lifrují nahoru od rána do večera davy turistů. Zachovalý dům s unikátní vyhlídkou byl pronajat soukromníkovi k provozování hospody, v malém krámku tady prodávají brožury v několika jazycích včetně češtiny, s příslušným protihitlerovským patosem seznamující s historií objektu. Ale v oficiálních materiálech, které rozdávají v městském infocentru, hned vedle hřbitova, se jméno Hitler, natož Eckart, vůbec nevyskytuje. Za přepážkou sedí dvě usměvavá děvčata v bavorských krojích, jedna z nich zjevně východoasijského původu. Rozverně se baví s americkými vojáky, kteří si tu právě domlouvají pronájem vedlejšího kongresového centra. Na dotaz ohledně nějakých materiálů o Hitlerově působení v kraji nereagují ani tak odmítavě či rozpačitě, jako spíše autenticky vyděšeně.

Continue Reading

Vesničané táhnoucí megalit na ostrově Nias, 1915 (zdroj: Ludwig Borutta)

Autor: Mars Ultor

Ano, megalitické kultury existují nejen v Polynésii,  ale též v jihovýchodní Asii a Mikronésii. A ani archeologové často nevědí, že se zachovaly dodnes dokonce ve své živé podobě.
Continue Reading

Neuromancer

Autor: Karel Veliký

– osm odstavců k přelomu časů a proměnám lidství

Připustíme-li si konvenční datování, žije v Evropě Homo sapiens sapiens, tedy člověk anatomicky k nerozeznání od dnešního bělocha, už nějakých padesát tisíc let. Z toho čtyřicet tisíc (a víc) hlavně jako lovec. V tomto článku se nejprve chceme dotknout duchovně-výtvarného projevu tohoto lovce, a to zejména proto, že problematizuje představu či tezi o pozvolném i skokovém vývoji, o rozvoji od nedokonalého malého k dokonalejšímu velkému. Výraz (exprese) paleolitického lovce byl totiž rovnou velký a dokonalý! To až pozdější, povětšinou rytá tvorba mezolitiků upomíná na jednoduché („naivní“) kresby, jak je známe ještě od indiánů devatenáctého století…

Zatím nejstarší doklad umu paleolitického Evropana se nachází v jeskyni pojmenované podle jejího náhodného objevitele v roce 1994 – Chauvet. V žádném případě nejde o dílo výjimečného jedince, jakéhosi Michelangela či Leonarda pravěku, různé obrazy dělí i tisíce let! Nejstarší byly vymalovány před pětatřiceti tisíci lety, kdežto nejmladší o šest tisíc let později: mamuti, nosorožci, bizoni, koně, pratuři, jeskyní lvi a medvědi (ale i sova nebo leopard). Což znamená, že „první člověk“ tu tvořil o patnáct tisíc let dříve než v Lascaux a o sedmnáct tisíc dříve než v Altamiře. Ta stálost, ta trvalost! Otáčející se kolo tisíciletí, prstence pokolení… V poslední dutině nejdále od vchodu je zpodoben „čaroděj“, půl člověk – zpola zvíře. V předchozím prostoru stojí cosi jako oltář, stolový kámen s lebkou jeskynního medvěda. Chauvet přitom není pozdní „vrchol“, nýbrž přímo „počátek“.

Continue Reading

Zimní pohled na Hochkalter u Berchtesgadenu

Autor: Václav Jan

Když spisovatel, básník a dramatik Dietrich Eckart umíral o mrazivých Vánocích roku 1923 ve sněhem zavátém Berchtesgadenu, pravděpodobně byl smířen se světem. Odcházel z něj uprostřed milované horské scenérie, navíc s pocitem dobře vykonané práce, s vírou, že se mu podařilo najít muže, který spasí nemocné Německo. Byl přesvědčen, že právě tento člověk vyřeší problémy, které Eckartovu duši drásaly celý život.

Podle některých pramenů byl Eckart prvním, kdo použil v souvislosti s Hitlerem výraz Führer.

Eckart se narodil 23. března 1868 v Neumarktu poblíž Norimberku v katolické rodině, a od malička se odmítal podřídit vedení těch, které nepovažoval za autoritu. Byl proto vyloučen z několika škol. Ostatně svou neústupnost neztratil ani v dospělosti, a už jako etablovaný spisovatel byl uvězněn za účast v souboji kvůli cti. Dostalo se mu univerzitního vzdělání v právech a medicíně, ale vždy toužil hlavně tvořit a hovořit k národu. Po přesídlení do hlavního města napsal několik her zejména pro Pruské královského divadlo.

V roce 1912 vyvolala obrovskou pozornost Eckartova divadelní adaptace Ibsenova Peer Gynta. Do tohoto hrdiny vtělil svou představu nadřazeného germánského hrdiny, bojujícího proti trollům, kteří představují židovskou zkaženost, a musí být poraženi pro znovuobnovení principu nevinnosti. Boj proti trollům je především bojem duchovní síly proti Jörmungandrovi, nepříteli Thóra i lidí. Podle Eckarta takový boj omlouvá i násilí a faustovskému Gyntovi musí být všechny hříchy odpuštěny.

Continue Reading

Štáva, která běží / a se námi třese / nový život svěží…
Má snad být již jen elektrická, bez krve?

Continue Reading

Milník s verginským sluncem a maximalistickou mapou Makedonie na hoře Levada nad Prilepem

Autorka: Juliana R.

– výjimečná reportáž k problémům etnogeneze a národní identity

„Makedonie,“ pravil makedonský stařík pokuřující na Magnoliovém náměstí v Bitole pod sochou Alexandra Velikého, „bývala veliká říše. Kdežto Řecko, Řecko bylo maličké, skoro jenom Athény…“

Takoví Alexandrové, pod jakým dýmal historizující děda, stojí téměř v každém městě Severní Makedonie. Polemizují s masivní sochou téhož vojevůdce na pobřežní promenádě v Soluni, metropoli řeckého severu. Je to válka symbolů, co mezi Řeckem a Severní Makedonií zuří už od rozpadu Jugoslávie. Proto se jí také říká boj o verginské slunce, ačkoli v ní jde o víc než jen o starověký znak: totiž o identitu starověké i dnešní Makedonie.

Continue Reading

V dubnu letošního roku falangisté protestovali proti znesvěcení hrobu José Antonia podle nového zákona o „demokratické paměti“.

Autor: Robert Brasillach

Po dlouhém měsíci těžko pochopitelného čekání jsme se bez údivu dozvěděli o úmrtí mladého vůdce španělské Falangy – José-Antonia Primo de Rivery – zastřeleného milicionáři, již ho zajali. Nezúčastnil se národního povstání ve Španělsku, ale bez pochyby byl jeho duchem a stát, jenž se zformuje, jak jsme mohli vidět podle Francových proklamací, bude založen v prvé řadě na principech Falangy. Nejsem si jistý, můžeme-li říci, že tento třicetiletý mladík minul svůj osud, avšak padl právě ve chvíli, kdy se jeho jediný současník mezi mladými vůdci Evropy – Léon Degrelle – přibližuje k moci. [1] Díky vysokému citu pro symbol ho falangisté tváří v tvář uprázdněnému místu v čele strany nikým jiným nenahradili. [2]  Nebude ho více ani v budoucnosti, bez ohledu na to, kdo Falangu řídí, nebo dokonce kdy již žádná Falanga nebude. Tento energický mladý stín bude stát mezi neviditelnými rádci Španělska. Věřím, že to bude právě Falanga, jež Španělsko zachrání, a že bez ní nic nezmůže.

Continue Reading

Autor: Thomas Dalton

Budu předpokládat, že laskavý čtenář je obeznámen se základními pilíři takřečeného holokaustu: údajnou smrtí přibližně šesti milionů Židů z nacistických rukou za 2. světové války, velké části z nich ve vražedných plynových komorách. Jednalo se pak o vědomý program Hitlera a jeho nejbližších pohlavárů s nejvyšší prioritou, snad ještě převyšující válečné úsilí, prováděný ovšem s maximálním stupněm utajení. Byl natolik dobře utajen, že se nedochovaly takřka žádné „tvrdé“ a forenzní důkazy této katastrofické, epochální události: žádný „Hitlerův rozkaz“ k vraždění Židů, žádné plány vražedných plynových komor ani jejich fyzické pozůstatky 1], žádné snímky plynových komor ani zplynovaných Židů, žádné pitvy prokazující usmrcení jedovatým plynem, žádné konzistentní ani ucelené záznamy hromadných poprav zastřelením, jejichž počet měl přesáhnout půldruhého milionu, ani žádné doklady o více než milionu mrtvých v ghettech. Nacisté, tito důmyslní ďáblové, dokázali zlikvidovat veškeré důkazy – včetně fyzických pozůstatků skoro všech šesti milionů židovských obětí – aby tak smazali stopy svého hanebného činu. Skuteční géniové zla, tak nám jsou alespoň podáváni.

Continue Reading

Multipolarita je velkou příležitostí pro Evropu konečně nabrat vlastní kurz, poslat americké poradce tam, odkud přišli, a začít dělat vlastní politiku.

Autor: Jan Procházka

Ačkoliv jsem se již mnohokrát ve svých úsudcích mýlil, naposledy ohledně rusko-ukrajinského konfliktu, kdy jsem do poslední chvíle nevěřil, v co se tento regionální konflikt nakonec zvrhne, přeci jen bych se pokusil extrahovat z probíhajícího konfliktu v Pásmu Gazy jakási poučení o povaze světa, do kterého nyní vstupujeme.

Předně, nemyslím si, že by Palestinci z Pásma Gazy mohli v probíhajícím konfliktu „zvítězit“, ať už se tím myslí cokoliv. A nemyslím si, že srovnání s jomkipurskou válkou (1973) je v tomto případě trefné. V roce 1973 čelil Izrael plnohodnotné frontální invazi dvou průmyslových a moderně vyzbrojených států, jakož i tisíců dobrovolníků z Iráku, Jordánska a Severní Afriky – a Izrael navzdory počátečním neúspěchům, kdy vše vypadalo ztraceně, stejně dokázal uhájit svou existenci. Egyptský prezident Anwár as-Sádát se nechal Američany podplatit, stal se jakýmsi „egyptským Gorbačovem“ (také za to dostal Nobelovku), načež byl za svou zradu zavražděn, Syřané se stáhli zpět snad pod hrozbou jaderného úderu na Damašek (ověřit to s jistotou kromě spekulací v literatuře nemůžeme, ale podle odhadů držel Izrael již v 60. a 70. letech patrně deset nebo dvacet jaderných bomb).

Continue Reading

„Nadčlověk je především tvůrce, budovatel, vynálezce, někdo, kdo se povznáší nad obyčejné lidství…“ Clotilde Vennerová

Clotilde Vennerová, vdova po Dominiquovi Vennerovi (nietzscheovské osobnosti par excellence), odpovídá na dotazy francouzské Nietzscheho akademie.

Nietzsche Académie: Jak důležitý pro vás Nietzsche je?

Clotilde Venner: I když jsem studovala filosofii, nemyslím, že bych ho před čtyřicítkou niterně chápala. K tomu je zapotřebí určité zralosti. Na Nietzschem si cením jeho úžasně obrodného a vyvažujícího čtení řeckého světa. Po celý středověk a raný novověk jsme totiž u Řeků viděli hlavně logos ve smyslu racionálního uvažování, ačkoli oni pod vlivem předsokratiků a tragiků stavěli rozumové schopnosti na roveň životní síle. Nietzsche nás nutí Řeky milovat a chápat. Další stránkou jeho myšlení, které si cením, je důležitost, jakou přikládá tělu, ne v současném hédonickém a narcistickém smyslu, ale v tom, že tělo nelze oddělovat od duše. Pečujeme-li o svou duši, ani v nejmenším to není činnost povrchní a marnivá: „Jak se právě ty, máš živit, abys došel svého maxima síly, virtù v renesančním stylu, od moralinu osvobozené ctnosti?“ Ecce homo. Pro mě je myslitelem životní síly [vitalismu], to se mi na něm líbí nejvíc. V Genealogii morálky rovněž napsal: „Naše myšlenky nekoření v našem rozumu, ale v nás, v našem těle, v naší tělesnosti, v našem nejhlubším bytí.“

NA: Co znamená být nietzscheán?

CV: Znamená to chtít se pořád překonávat, povznést se nad sebe, nespokojit se s tím, čím jste, nebo s tím, čím by vás chtěli mít druzí. Znamená to být podněcován vnitřním napětím, které nás nutí tvořit. Nádherně tenhle duchovní podnět, přicházející k nám od Řeků, tlumočí homérská triáda Dominiqua [Vennera]: p ř í r o d a  jako  z á k l a d,  v ý b o r n o s t  jako  c í l,  k r á s a  jako  o b z o r.

Continue Reading

Pět až deset procent obyvatel Šalomounových ostrovů v Melanésii má výrazně světlé vlasy; foto: Sean Myles (zdroj)

Autor: Mars Ultor

Paralely mezi Středomořím, Mexikem a Polynésií jsou natolik nápadné, že řada misionářů a badatelů, kteří Polynésii v osmnáctém a devatenáctém století objevili, viděla v Polynésanech „potomky Židů“, „Féničanů“ či „Egypťanů“. Nějaký přímý vliv těchto civilizací snad můžeme dnes vyloučit, ale vidět v Oceánii (a rovněž v jižní Indii a Indonésii) nejperifernější periferii jakési dávné, globální, mořské, „atlantické“, „želví“ či „hadí“ civilizace, o níž psal Vladislav Zadrobílek, bychom mohli.

Jak je možné, že v různých, velmi vzdálených kulturách se objevují stejné tradice, zvyky a symboly v jakýchsi totožných vzorcích a „balíčcích“? Buď v dávných dobách lidé cestovali mnohem více, než si dokážeme představit, nebo z jakéhosi kolektivního nevědomí vyskakovaly v inspiraci nějakými mocnostmi či sférami na různých místech tytéž vzorce asi jako plodnice z podhoubí, které je samo nezjevné (pro mě asi nejstravitelnější metafora).

Continue Reading

Knut Hamsun – Až do konce!: Politická publicistika z let 1940–1945

Autor: Karel Veliký

V nakladatelství Délský potápěč vychází nový knižní titul. Jmenuje se Až do konce! a jeho základem je politická publicistika norského spisovatele Knuta Hamsuna z let 1940 až 1945.

Výběr autora není nijak náhodný. Hamsun v roce 1920 obdržel Nobelovu cenu za román Matka země.  V následujícím desetiletí byl nejen nejslavnějším Norem, ale také jednou z největších světových autorit. Když ve třicátých letech vyjádřil podporu hitlerovskému novému řádu a vytrval v ní opravdu až do samého konce, ba za něj, vyvolalo to u četných egalitářů, demo-liberálů s marxisty, dodnes trvající otřes (viz stať „Knut Hamsun jako národní trauma“ v: Svět literatury č. 64/2021, s. 186–189), také v ČSR. Než se vyznal k NS, většina jeho knih vyšla v českých překladech, ty poslední už ale ne.

Nebyla to však pouze tato egalitářská zášť, ani naše zprvu spíše zběžná znalost Matky země, Hladu, Pana a Mystérií, co nás přivedlo k hlubokému průzkumu hamsunovského fenoménu, zářícímu jak Severka, k němuž se obracely statisíce Němců, od Hitlerovské mládeže po první muže Říše. Prvním vodítkem nám byly následující dvě pasáže z dávno již rozebraných knížek. V rozhovoru k eseji „Podstata fašismu“ se editor jejího autora ke konci táže a on odpovídá…

Continue Reading

Bratrství

Andreos je v poloutajení působící český rasový teoretik, rasový identitář a zastánce eugeniky, jehož texty již po mnoho let vycházejí na stránkách iniciativy Bratrství. Položili jsme mu proto několik otázek…

Přesně je to už kolik let, co přispíváte na Bratrství?

Začal jsem v létě 2011, takže dvanáct.

To je hodně času i hodně práce. Proč vlastně?

Mojí hlavní snahou je dát dohromady dílo, které by skutečně komplexně zmapovalo vztah rasy a genetiky ve vztahu k utváření kultury a civilizace. Pak také zmapovat vliv rasy a genetiky na vývoj kultur a civilizací během dějin – troufám si říci, že jsem dokázal odhalit základní zákonitosti formování a historického vývoje civilizací. Myslím si, že je to svým způsobem přelomové, protože nikdo se o to do takové hloubky ještě nepokusil (ale nechci, aby to znělo příliš sebevědomě). K tomu se samozřejmě věnuji popisu dějin různých civilizací (při zohlednění rasového dění v nich), něco asi napíšu i o aktivismu, úpadku současného Západu, budoucím vývoji světa a pár dalších věcí.

Continue Reading

Zadržení neofašistů – mladičkého Stefana ukazuje šipka. Později tuto dobu zhodnotil takto: „V mladických letech jsme v komunistovi ze sousedství viděli svého nepřítele. Taková hloupost! Moc je úplně jiná věc, nadnárodní, jako Mezinárodní světový fond, Světová banka a globální obchod.“ (v černém roláku a dioptrických brýlích Mario Merlino)

Autor: Karel Veliký

– se svázanými křídly; z Říma na Altiplanu!

Stefano Delle Chiaie, bombardiere di Roma! Novináři bez zodpovědnosti ho spojují snad se všemi největšími italskými bombovými atentáty od konce šedesátých let (Piazza Fontana) do začátku osmdesátých (Bologna). Měl se tak podílet na tzv. „strategii napětí“ a kontrarevoluční „infiltraci levice“. Při pokusu „černého knížete“ Borgheseho o státní převrat („Golpe Borghese“) v prosinci 1970 údajně velel coby jeho „dauphin“ padesátičlennému komandu, které již i tajně (v noci) obsadilo ministerstvo vnitra; v létě téhož roku měl pomáhat rozdmýchávat lidovou vzpouru v Reggio Calabria. V politickém exilu byl prý činný ve frankistických jednotkách bojujících proti („teroristickému“) separatismu ETA, poté působil při několika jihoamerických vojenských vládách, včetně té generála Pinocheta, coby žoldnéř a politický poradce. Tento expresivní mediální obraz, vymalovaný senzacechtivostí či stranickostí tisku s jeho bezohledným cynismem i bezmyšlenkovitou lhostejností, záhy pronikl do odborných prací o politickém extremismu a udržuje se v něm dodnes, třebaže po několika soudních procesech, z nichž „římský bombarďák“ nakonec vyšel s osvobozujícím rozsudkem, jeho (krvavé) barvy i (černé) tahy značně vybledly. Nicméně na wiki nálepka „black“ či „neo-fascist terrorist“ drží přepevně a pro orientaci lidiček v ustavené soustavě to postačuje. Naše črta bude podstatně střízlivější, věcnější, až na závěr její monochrom bez tajemství zabarvíme delší osobní vzpomínkou portrétovaného.

Continue Reading

Jungmannova národní akademie

Jungmannova národní akademie – škola pro dospělé lidi

Žijeme v době všeobecného úpadku vzdělanosti. Nesmířili jsme se s tím.

Naším cílem je:

• zprostředkovat normálním pracujícím lidem znalosti z oborů jako psychologie, sociologie, ekonomie, antropologie, historie atd. a zároveň zvýšit jejich analytické schopnosti;
• tedy připravit je k tomu, aby sami dokázali posuzovat a analyzovat informace a orientovat se ve společenských situacích lépe než jen intuitivně. Neříkáme, co je dobré a co je špatné. Poskytujeme nástroje k tomu, abyste si sami vytvořili kvalifikovaný názor.

Jungmannova národní akademie (JNA) je určena lidem, kterým není blízká zpolitizovaná atmosféra současných humanitních fakult a kteří mohou získávané znalosti a schopnosti propojit s životní zkušeností.

Continue Reading

Leopold II.

Autor: Lipton Matthews

Příběhy a „vyprávění“ (či dnes vcelku módně narativy) nemohou nikdy zcela nahradit historická fakta, ani když si to lidé skutečně toužebně přejí. V důsledku vlivu hnutí Black Lives Matter se do módy viditelně znovu dostaly hrůzy západního kolonialismu. Smrt George Floyda vzkřísila v západních společnostech vlnu antikolonialismu, poháněnou halasnými požadavky, aby se vlády za hříchy kolonialismu omluvily. A i když je koloniální dědictví západních zemí vskutku potřísněno hanebnostmi, přehnané zkazky o spáchaném násilí si zasluhují jednoznačný odsudek. (Zne)užití dějin coby politického nástroje totiž veřejnou debatu v delším časovém horizontu nevyhnutelně otravuje.

Naslouchání aktivistům se od četby akademických prací hodně liší. Média hlavního proudu svým čtenářům sdělují, že se Evropané v Africe či Karibiku dopustili ukrutností, obvykle však už nedodají, že tato krutost vyvolávala v Evropě pobouřené reakce a často vedla k ustanovení vyšetřovacích komisí. Západní kolonialismus dokázal být krutý, současně se však jednalo o proces schopný kritického sebezpytu.

Stávající narativ předkládá překroucený obraz západních koloniálních projektů, některé národy odsud vycházejí ještě hůře než jiné. Belgičanům se dostává obzvlášť tvrdého zacházení, protože se prý dostatečně nekají za chování krále Leopolda II., který roku 1885 zřídil svobodný stát Kongo. Jelikož se nepřihlíží k časové posloupnosti událostí, nepřekvapí, že je celá debata o belgickém angažmá v Kongu zatížena značnou dávkou nevědomosti. Nepřesnosti jsou znovu a znovu opakována jako fakta na úkor skutečného poznání a kdo odhalí lží, může být onálepkován jako rasista – přesto však v zájmu pochopení dějin musí zaznít pravda.

Continue Reading

Dominique Venner

O muži, který se oproti apatickému odumírání svých domestikovaných krajanů rozhodl pro burcující dobrovolnou smrt…

„Někteří lidé mu dnes nerozumějí, protože byl tak trochu z jiné doby, ze staré Evropy,“ říká o něm jeho vdova Clotilde v rozhovoru, který jsme nedávno publikovali. Podle ní nám přitom poskytl, tak jako Plútarchos antice, „podobu vzoru života, nádherné obrazy, modely chování a morálky pro život“. Zkrátka „co je žít jako Evropan“. V jeho knihách prý máme všechno. Potíž je, že z těch několika desítek titulů nevyšel česky ještě ani jediný. Ne tak na Slovensku, kde si přeložili jednu z vůbec nejosobnějších knížek tohoto vášnivého lovce a milovníka zbraní: Poľovačka, moja láska. Neříká v ní sice všechno, ale až překvapivě mnoho. A něco  m á l o  z toho se dočtete v těchto našich výpiscích:

Continue Reading

Dominique Venner

Deset let po dobrovolné smrti Dominiqua Vennera v katedrále Notre-Dame o něm hovoří jeho vdova v À la rencontre d’un cœur rebelle, knize rozhovorů, které s ní vedl Antoine Dresse: stránku po stránce osvětluje Clotilda Vennerová kontury tajnůstkářské postavy svého manžela, jehož cudnost mu vždy bránila mluvit o sobě – to nestoudný plebs se dnes vyznává horem dolem, i když jde o samé nicotnosti. Proč se přesto rozhodla o svém muži padlému v boji za Evropu promluvit, prolomit mlčení, to u vdovy Vennerové zjišťuje redakce bretonského (Breizh) zpravodajského webu.

Breizh-info.com: Můžete se našim čtenářům představit?

Clotilda Vennerová: Byla jsem manželkou Dominiqua Vennera a žila jsem s ním dvanáct let, posledních dvanáct let jeho života. Než jsme se potkali, vystudovala jsem filosofii a dva roky jsem pracovala s Guillaumem Fayem, pro něhož jsem v době vydání Colonisation de l’Europe [2000] a l’Archeofuturisme [1998] organizovala propagační zájezdy po celé Francii.

Continue Reading

Peruánské pyramidové komplexy Caral-Supe odpovídají konvenční dataci starého Egypta…

Autor: Mars Ultor

Úvahy nad prvotní jednotou toho, co přesahuje jedince i celé kultury.

„Ne, učenci nás nemohou uspokojit. Co vidíme, vidíme v ďábelském zrcadle.“ píše Merežkovskij o náboženství starého Mexika v porovnání s velkými tradicemi Západu – židovstvím, křesťanstvím a středomořskými mystérii o trpícím, umírajícím a vzkříšeném bohu. Množství paralel mezi Starým světem a Novým světem je skutečně fascinující a jistě nenáhodné.

Continue Reading