Délský potápěč

Alexej Pludek (Československý voják, 1973)

Autor: Jeroným Černý

Dne 29. ledna uplyne 102 let od narození Alexeje Pludka, spisovatele, novináře a dramatika, který se v české literatuře stal nejen známým pro svou tvorbu, ale i pro své politické postoje, které vzbuzovaly a vzbuzují u liberálně demokratické veřejnosti náležitý odpor. Jeho dílo je dodnes záhadou pro ty, kteří hledají jednoduché odpovědi. A stejně tak je jeho postava příkladem složitého vztahu mezi literaturou a politikou, mezi národem a ideologií.

Pludek, spojený s normalizačním obdobím, představoval jednu z těch postav, které se ve stínu mocných institucí snažily využívat slovo jako nástroj pro formování kolektivní identity. V jeho tvorbě rezonuje silný vlastenecký tón, kde se často vyzdvihují české a slovanské hodnoty, historie a kultura, rovněž také neskrývaná etnická hlediska, ať už v historických románech nebo v jeho fantastických příbězích. Ale za tímto nacionalismem se skrývá především antiliberalismus, touha po návratu k pevným kořenům, které by podle něj zaručily stabilitu národů. Jeho vděk socialismu a KSČ ve 20. století byl neochvějný a neskrývaný.

V roce 1968, kdy plály naděje na liberalizaci a vpuštění západních Němců a sionistů do ČSSR, Pludek patřil k těm, kteří neviděli nic než nebezpečí v dekadenci západního světa, tedy její další reimport.

Continue Reading

Soudě podle projevů izraelských vůdců se zdá, že velká válka je na spadnutí

Autor: Jan Procházka

– komentář k současné krizi v Sýrii

Hle, dávná sionistická myšlenka vytvoření Velkého Izraele je opět o krok blíže. V izraelském zpravodajství se o ní hovoří celkem otevřeně a zároveň prakticky představuje politický program vládnoucí militaristické strany Likud. Nemá smysl moralizovat, je to geopolitika, ale ano, také mi vadí ta nevyrovnanost, kdy jeden „vytváří nárazníkové pásmo“, zatímco druhý provádí „nevyprovokovanou agresi“. Asi jako když proti sobě šachují na šachovnici černý s bílým. Černý začne brát jako první, čímž se provedl „nevyprovokovanou agresi“, zatímco bílý byl její nevinná oběť.

Doposud měli Izraelci určité zábrany. Ostatní regionální hráči drželi celkem silné pozice v okolních zemích. Írán měl přes šíitskou Sýrii a Irák pozemní zásobovací koridor do Libanonu pro vyzbrojování Hizballáhu. Turci vyzbrojovali své bratry v Gaze (málo se o tom ví, ale turecká vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje je stejně jako Hamás pobočkou Muslimského bratrstva, vlivné organizace s neformálním sídlem v Kataru, jejíž politický program spočívá v obnovení Arabské říše.)

Continue Reading

„Jean-Marie Le Pen obklopen svou rodinou byl dnes ve 12:00 povolán zpět k Bohu.“ (20. června 1928 La Trinité-sur-Mer – 7. ledna 2025 Garches)

Autor: Jean-Marie Le Pen

Do angličtiny přeložil Guillaume Durocher

Poznámka G. D.: Následující řádky jsou překladem závěrečných odstavců první části autobiografie Jean-Marie Le Pena Mémoires: Fils de la nation (Paris: Muller, 2018), s. 402-403.

…v konečném hodnocení 2. světová válka zůstává pouhým detailem dějin – detailem využívaným k ideologickým účelům.

Dnes se ale celé evropské dějiny staly terčem ohromných lží a překrucování, jehož cílem má podle mého mínění být vštípit Evropanům vedle kajícnosti také nenávist k sobě samým, svému původu i výchově, a tak ospravedlnit, abychom připustili invazi, velkou výměnu a dekadenci bez nějakého zásadního odporu. Nejhorší na celé věci ale jistě je, že útočí hlavně na mladé, zranitelné, děti a dospívající, bez možnosti volby vystavené státnímu vzdělávacímu systému.

Continue Reading

…k putování za Sluncem Temnoty

Autor: Martin Kováč

Tento text měl být původně napsán později, ale inspirace předběhla čas. Čtu recenzi Degrellovy knihy a silou střely mě zasáhla jeho slova:

„Vybavuji si tři slova, jež jsem rozluštil na hrobě z černého mramoru tam v Damme, ve Flandrech, v jednom kostele v mé ztracené vlasti: Etsi mortuus urit „Ač mrtvý, plane…“

Okamžitě jsem se vrátil do doby, kdy mně můj Učitel vysvětloval magnetismus smrti, který je pro Její vyvolené sladkostí, kterou jiní znát ani poznat nemohou. Je určena těm, jejichž jména byla zapsána v Její Knize a jejímž knihovníkem můj Mistr byl. Tam mě nalezl, tam mě probudil a za mnou Knihu zavřel.“ Tím naplnil slova Liber Legis:

„Ach! Ach! Smrt! Smrt! budeš toužit po smrti. Smrt, ó člověče, je ti zapovězena.“

Kdo nebyl probuzen ze sladkého spánku, kdo nebyl na seznamu spících, nemůže nikdy tato slova pochopit, jsou mu jakousi temnou poesií. Tak to má být, mystérium se chrání samo.

Continue Reading

Bohdan Chmelnický

Autor: Karel Veliký

K dějinám zneužívání ukrajinské identity

Slovo Ukrajina mělo původně význam ryze zeměpisný. Jako „okrajiny“ se označovaly pohraniční pásy při jižních hranicích polsko-litevského a moskevského státu, vystavené nájezdům asiatských kočovníků. První písemný doklad tohoto označení však spadá již do konce dvanáctého století, kdy se kyjevský letopisec zmiňuje o jakési okrajině v dnešní poltavské oblasti a v Haliči: „kníže Rostislav přišel do haličské okrajiny,“ píše. Pojem – bez jakéhokoli národnostního významu – se v letopisech opakovaně vyskytuje ještě během století třináctého, pak však na dlouhou dobu z pramenů mizí. Opět se objevuje až ve století šestnáctém a to stále ve významu pohraničního území. Rozdíl je pouze v tom, že tentokrát již označuje území středního Dněpru, pozdější kyjevské gubernie, která koncem onoho století utvoří jmenovanou jihovýchodní pohraniční provincii polsko-litevského státu. A byli to právě Poláci, kdo označení této své periferie ve formě „ukrajina“ zprostředkovali jiným národům: roku 1590 jej katolický kyjevský biskup Józef Wereszczyński užil při popisu osídlování nově získaných ruských území k polskému státu; „Ukrajinou“ nazval dnešní kyjevskou oblast také polský kronikář J. Bielski; tentýž název stojí ve smlouvě záporožských kozáků s polskou vládou z roku 1619 či v listech polského magnáta Zbaražského polskému králi, ba na zeměpisné mapě z téže doby, uložené v pařížské národní knihovně, kde rovněž vyznačuje kyjevské území. A tak zatímco jiné „okrajiny“ časem zanikaly, z „okrajiny“ v Podněpří se během sedmnáctého století, v dobách kozáckých bouří, stala „Ukrajina“ názvem velké země, která dosud nikdy nebyla jedním celkem. Stalo se to takto: jméno, označující jen pohraniční marku se vlivem kozáctva rozšířilo na celé jím ovládané území v dolním Podněpří. A domorodé obyvatelstvo tak postupně samo začalo nazývat zemi, kde žilo – odráží se to v lidovém básnictví, historických zpěvech i projevech kozáckých atamanů sedmnáctého věku.

Continue Reading

Americká vojenská přítomnost v Evropě v roce 2024 (zdroj: CSIS)

Autor: Podivný Pán

Jedním z důsledků vítězství Donalda Trumpa v posledních amerických prezidentských volbách bylo, mimo jiné, i oprášení tématu Evropa a její samostatnost. Začalo se skloňovat prakticky okamžitě po prvních předběžných výsledcích, a to v celém mainstreamu, včetně největších hlásných trub režimu: České televize, Českého rozhlasu a Seznam Zpráv.

Do popředí se spolu s tímto tématem dostaly i palčivé otázky o budoucnosti NATO. To je taková ta hodná americká organizace, která už dlouhé dekády „chrání“ nás, bázlivé evropské strašpytle. Jeden by se zeptal, proč NATO například houževnatě bombardovalo Srbsko v roce 1999, ale nezasáhlo při migrantské krizi roku 2015. Proč jeho jednotky nevytvořily neproniknutelný štít na jižní hranici silně ohrožené Evropy a nehlídaly ji. Odpověď je jednochá. Hlavním úkolem NATO není chránit Evropu. Hlavním úkolem této organizace je bedlivě dohlížet na to, aby naše evropské politické špičky náhodou nezběhly na zcestí a nezatoužily po nezávislosti na Washingtonu. Však to známe, podobné svědomité ochránce z druhé strany barikády jsme u nás měli od roku 1968.

Continue Reading

Raymond Abellio (1907 – 1986) a Jean Parvulesco (1929 – 2010)

Autor: Philip Coppens

Raymond Abellio 1] a Jean Parvulesco jsou dva významní francouzští esoterici, kteří si představili a pokusili se realizovat plán, jakým by se Evropa – a celý západní svět – měli stát. Je to budoucnost, v níž se projeví skutečná role Převorství sionského.

Raymond Abellio tvrdil, že vlámský okultista S. U. Zanne, vystupující pod pseudonymem Auguste Vandekerkhove (1838-1923), 2] patřil mezi největší zasvěcence moderní doby. Málokdo však ví, kdo to byl. Někteří do stejné kategorie řadí i Abellia – i on je pro většinu velkou neznámou. A ti, kdo se Abelliovi věnovali, většinou došli k závěru, že to byl francouzský fašistický politik se zájmem o esoteriku.

Byl jím? Část problému spočívá v tom, že Abelliovy spisy – stejně jako spisy mnoha alchymistů – potřebují klíč. Tolik jejich materiálů je zakódovaným textem a sám Abellio se smál, že klíče většiny lidí „otevírají jen jejich vlastní dveře“ – ne jeho. Kdo byl ve skutečnosti a jaké byly jeho skutečné politické cíle?

Continue Reading

Odkaz stále živý!

Zpovídáme Davida Slavíka, zakladatele Nightingale Press, nakladatelství zaměřeného na osudy francouzských esesmanů a dějiny 2. světové války vůbec…

Proč zrovna tohle téma (v dnešní době)?

Celé nakladatelství vzniklo vlastně náhodou. Asi před pěti lety jsem na internetu narazil na knihu La Brigade Frankreich od Jeana Mabireho. A protože je mi téma války díky odslouženým létům v armádě blízké, pustil jsem se do četby. Po několika stránkách mi bylo jasné, o jak skvělý text se jedná! Vzhledem k tomu, že autor v něm používá i výrazy pocházející z devatenáctého století, musel jsem občas zalistovat ve slovníku. Také některé politické souvislosti z okupované Francie mi nebyly zprvu zřejmé a musel jsem si je vyhledávat na internetu. No, a když jsem si s tím dával takovou práci, uvědomil jsem si, že bych knihu mohl přeložit celou. Co kdyby se to jednou hodilo? No, a tak se i stalo. Ve chvíli, kdy byl překlad hotov, mé nadšení z knihy vůbec neopadlo, ba právě naopak. Jelikož knížka o útočné brigádě Frankreich tu vyloženě chyběla, začal jsem oslovovat nakladatelství, která se podobným tématům věnují. Jenže bezúspěšně. Mezitím jsem začal překládat i Divizi Charlemagne a odtud byl k myšlence na založení vlastního nakladatelství už jen krůček. Nechci tu čtenáře nudit víceméně totožnými problémy, jaké má každý začínající nakladatel. Nakonec se to ale podařilo, nakladatelství funguje, vydalo již tři knihy a čtvrtou připravuje. Tímto bych chtěl zároveň poděkovat za cenné rady do začátku.

Continue Reading

Léon Degrelle – Planoucí duše

Dlouho žádaný dotisk! Velice limitovaný…

Převážnou část této knížky v barvě polní šedi tvoří poznámky, které si Velitel zapisoval již v meziválečném období a za války. V poválečném exilu je doplnil a scelil do jednoho textu. Rukopis se ocitl v rukou Gregoria Marañona, jednoho z předních španělských intelektuálů minulého století. Liberál a humanista Marañon nesdílel v ničem Velitelovo politické přesvědčení, avšak ihned seznal, jak moc se tyto „básně v prose“ podobají předmoderní španělské „poezii hrdinů a světců“. Dva roky sklonku života tak zasvětil překladu dílka do španělštiny. Kongeniální výsledek pak pod názvem Almas Ardiendo uvedl pro veřejnost vlastní předmluvou, kde Velitelovo „vyznání víry“ charakterizuje jakožto „stránky nepřekonatelné krásy a lidské patetičnosti“.

Tenhle kříž se otáčí za sluncem!

O čem vlastně je?

Continue Reading

„Československá“ Velká výměna v praxi. Aneb kde soudruzi všech časů udělali chybu? (foto: Předlice, Ústí nad Labem)

Autor: A. J. Tůma

Ta poslední, Velká, je jen přirozeným vyústěním procesů plynoucích ze změněného vědomí Evropanů

Málokdo si dovede představit, co čeká Evropu v pozdějších fázích Velké výměny. Přitom máme ve vlastních moderních dějinách jednoduchou případovou studii. Po pětačtyřicátém roce došlo v Sudetech k téměř úplné výměně obyvatelstva. V čem je tehdejší případ poučný pro dnešek a v čem se naše dnešní situace liší?

Zásadní rozdíly jsou dva: Při náhradě Němců v českém pohraničí novými usedlíky nedošlo v souhrnu k tak radikální proměně etnického, kulturního, náboženského, civilizačního elementu. Mezi příchozími převažovali Češi a Moravané, většinou s horšími charakterovými vlastnostmi a socioekonomickým potenciálem, doplněni ještě problematičtějším lidským materiálem ze Slovenska a Balkánu. Přestože většinu příchozích tedy tvořili lidé alespoň přibližně shodných rasových, civilizačních a kulturních vlastností s původním německým obyvatelstvem, rychle proměnili kdysi nejbohatší, nejprůmyslovější a nejurbanizovanější část bývalého Rakouska-Uherska a později Československa v nejchudší, nejproblematičtější a nejzaostalejší regiony. A zoufalou periferií zůstává pohraničí podnes – přes nejrůznější metody obou poválečných režimů, různá zvýhodnění, pobídky, dotace a sociálně-inženýrské nápady a statistická kouzla. Tato výměna byla tedy fatální, ačkoli nahrazující populace se zdaleka nelišila od původní tak radikálně, jak se liší dnes se usazující noví Němci, Švédi, Francouzi, Angličané od původních Evropanů. I u nás doma jsme nuceni sledovat stupínek po stupínku pokles estetické, hygienické, všeobecně civilizační úrovně ve službách, obchodě, zdravotnictví, všude, kde začíná být stát závislý na pracovní síle z Východu. A to mluvíme ještě o lidech relativně rasově příbuzných a mezi nimi ještě hlavně o těch, kteří jsou vůbec ochotni pracovat.

Continue Reading

O našem právu na existenci a budoucnost se nediskutuje

Autor: Zander

Omlouvat se a používat jazyk našich nepřátel je obrovská chyba.

Bílí by si měli uvědomit, že s našimi nepřáteli se nelze domlouvat. Nezáleží na tom, zda jsou to nepřátelští, nevděční přistěhovalci okupující naše země, nebo protibělošské židovské elity zakotvené v našich politických a mediálních třídách. Jejich cíl je stejný: naše vytěsnění jako národa a vyvlastnění naší půdy, zdrojů a všech plodů naší kultury cizincům.

Slovo „rasista“ je již mnoho let používáno jako beranidlo proti původním bělochům v našich vlastních zemích. Ačkoli toto slovo již nemá takovou moc jako kdysi, nevýslovné škody napáchal strach bělochů z označení rasista – strach, který naši nepřátelé využívají při každé příležitosti, aby nás oslabili, pokusili se nás morálně podkopat a nakonec nám vzali vše, co máme.

Continue Reading

Árijský motiv „zlatého úsvitu“ na plakátu islámské revoluce; R. Chomejní, tradičně oděná žena, student, dělník, rolník, gardista a padlý martyr: „Hlavně se nenechat ožidit a oamerikánit!“

Autor: Karel Veliký

Árijci se do země, kterou pak nazvali svým jménem, zemí Árijců, počali stěhovat z jihoruských stepí ve druhém tisíciletí př. n. l. Přicházeli v několika vlnách a rychle si podrobili zdejší, mnohem početnější semitské obyvatelstvo. Časem však tento domorodý, služebný a otrocký živel pronikal do panující árijské vrstvy. Árijci od podmaněných proto všelicos přijímali, nejen civilizační vymoženosti (např. písmo – zatímco neárijské národy si libovaly ve spisování od nepaměti, Árijci „mrtvou literou“ všude dost dlouho opovrhovali), nýbrž i náboženské představy. Přesto si však nadlouho dovedli uchovat svou národní odlišnost a převahu. O tom svědčí Avesta, jak se nazývá nejstarší památník zarathustrovského písemnictví. Po generace byly posvátné texty tradovány ústně, teprve v druhém století před naším letopočtem byly zaznamenány. Neklamný znak, že tehdy již árijský duch, „Árjaman“, na Íráně mizel. Jazyk, blízký védskému a sanskrtskému (bohatý na pády, slovesné tvary a složená slova), byl ostatně už mrtvý a semitské písmo jej navíc vystihovalo velmi nedokonale. I tak je ale možno z těchto „zlomků“ rekonstruovat leccos z původní árijské duchovnosti: o králi zlatého věku Jimovi, o původní otčině Árijců na dálném severu.

Když Ahura Mazda říká Jimovi: „Jen jednou v roce tam vidí lidé zapadat a vycházet hvězdy, měsíc a slunce, a ti obyvatelé pokládají jeden rok za jeden den“, je to dávná vzpomínka na árijské Vaédžó, „Hyperboreu“ (Vidévdát, kapitola 1 a 2: „Díla Jimy zářícího“). Když mu radí, aby na svůj hrad zanesl „zárodek všech mužů a žen, kteří jsou největší, nejlepší a nejkrásnější na této zemi“, je to svědectví o základních eugenických opatřeních, která Árijci měli ctít a dodržovat: „Uspořádej je do párů tak, že se to nevyčerpá, dokud budou lidé v tom hradě. Nepřijdou tam lidé s vydutou hrudí ani hrbáči ani kleštěnci ani šílenci ani nadmíru oškliví ani podvodníci ani slabozrací ani zlostníci ani cvikýři ani křivozubí ani malomocní, kteří musejí být odděleni od ostatních…“ (tamtéž). Ještě Aischylos (525 –456 př. n. l.) si tak byl vědom původní árijské jednoty, když v dramatu Peršané označuje bojující perské a řecké národy za „sestry téže krve“, „vyšší a krásnější než člověk uvykl vidět člověka“. 1]

Continue Reading

Jason Kessler

Autorka: Anne Wilson Smith

Jason Kessler
Charlottesville and the Death of Free Speech
Dissident Press, 2024

Od demonstrace Unite the Right (UtR) ve virginském Charlotesville uplynulo sedm let, její dopady a síla v našem každodenním politickém diskurzu se však příliš neumenšily. Naopak, stále ještě nájemník Bílého domu a údajný prezident Spojených států Joe Biden nepřestává během své (mezitím neslavně ukončené, pozn. DP) kampaně vyvolávat přízrak „Charlottesville“. Bohužel téměř okamžitě po skončení této osudné událost kolem ní vyrostl mýtus, který rychle a takřka úplně zastínil realitu.

Akce jsem se zúčastnila a pozorně sledovala její zpravodajské pokrytí v průběhu i po skončení, proto jsem cítila nesmírnou vděčnost k (hlavnímu organizátorovi) Jasonu Kesslerovi za jeho odvážnou snahu veřejně hájit nespravedlivě očerňované protestující. Podobně silné však bylo mé znechucení a rozčarování, že dokonce i „konzervativní“ média se přidala k zástupu těch, kteří Kesslerovi – a vlastně jakémukoliv zastánci účastníků Unite the Right – znemožnili vysvětlit své pozice širšímu publiku. Právě tato frustrace z neochvějného postavení zlovolné nepravdy výrazně přispěla k mému rozhodnutí napsat v roce 2021 knihu Charlottesville Untold  (Charlottesville – co nezaznělo).

Continue Reading

Icik Feffer, Albert Einstein a Solomon Michoels v USA roku 1943

Autor: Vladimir Leonidovič Chramov

– stať z roku 2014 o tom, co všechno vězelo za předáním Krymu Ukrajině roku 1954?

Po prvním sionistickém kongresu, který se konal v Basileji v roce 1897, zintenzivnily židovské organizace po celém světě hledání způsobů, jak vytvořit židovský stát v Palestině, Africe a Jižní Americe. Ruští Židé nezůstali pozadu a rozpracovali projekt tzv. Jihoruské republiky na území Krymu, Volyně a Podolí s hlavním městem v Oděse. V roce 1905 se dokonce neúspěšně pokusili o jeho realizaci. Poté byl projekt zapomenut a vzpomněli si na něj až za půl druhého desetiletí Židé v Americe.

Bolševici a Joint – přátelé „navěky“

V roce 1923 židovská charitativní organizace Joint (American Jewish Joint Distribution Committee) ze Spojených států amerických 1], navrhla sovětské vládě „výhodný projekt vytvoření židovské autonomní oblasti na území Sovětského svazu“, zahrnující Oděsu, Cherson, severní část Krymu, pobřeží Černého moře po Soči a Abcházii. Ve Spojených státech byl tento projekt známý jako „Krymská Kalifornie“.

Continue Reading

Adolf Hitler, velký válečník

Autorka: Juliana R.

Kdo připlouvá do Evropy kolem Gibraltaru, jako první z ní spatří mešitu. Kdo zase připlouvá do Afriky přes Ceutu, uvidí nejdřív sochu Hérakla, opírajícího se silou vůle i svalů do dvou žlábkovaných pilířů. Podle báje stojí hérós rozkročený mezi dvěma kontinenty, které od sebe právě oddělil rozpolcením skály. Ceuta s Gibraltarem, to jsou ony Héraklovy sloupy, o kterých psal Platón, Dante, Cervantes. A prostor, kde se „stýkají a potýkají“ Afrika s Evropou, se nemůže obejít bez paradoxů.

Mešitu na nejjižnějším mysu Gibraltaru nechal ve druhé polovině devadesátých let 20. století postavit saúdský král – jako první muslimský svatostánek od reconquisty (1492). Reconquista. Procházíme-li se v přístavu španělského města Algeciras, odkud vyplouvají lodě do Afriky, nebo v přilehlé čtvrti, reconquista se nezdá ničím než slovem v písku; už ho smazaly vlny přistěhovalců, od šedesátých let čím dál mocnější. Ulice lemují samá „kadeřnictví Abdulláh“ a „halál řeznictví Granada“, zahrádky restaurací naplňují výhradně arabské tváře, tu tam se pestří barvy palestinské vlajky. V roce 2021, odkud pocházejí poslední dostupné údaje, žilo ve Španělsku 870 000 legálních imigrantů z Maroka (stranou ponechme ostatní arabské země). O několik týdnů dřív jsem si v centru katalánské Tarragony chtěla prohlédnout ruiny římského divadla. Bylo poledne a bohabojný lid v úborech, které by jistě zaujaly Delacroixe, se scházel do mešity, zatím co na rohu prosila o zakát žebračka v burce. Byla jsem jediný běloch na ulici, k čemuž římské rozvaliny tvořily kulisu velmi smutnou.

Continue Reading

Tato kniha představuje zapomenutou verzi ságy o Obří hlavě, jak ji zbásnil pozdější kontroverzní okultista Třetí říše – Karl Maria Wiligut. Tragický příběh rytíře Seyfrieda byl dobře znám také znojemskému historikovi a badateli, na jehož počest stojí vztyčen pamětní kámen na Kraví hoře – Antonu Vrbkovi. Čtenář se má možnost seznámit i s částí jeho další tvorby nesoucí se v duchu obdivu ke starogermánským mýtům, které bývaly kdysi živé i na území Znojemska. Ve víru historických událostí však byly zapomenuty.
Tato kniha ať slouží k jejich připomenutí. Nechť jejím prostřednictvím střípky dávnověku a bájesloví původních obyvatel znovu ožijí …

Na jaře tohoto roku vyšla vlastním nákladem Neznámého útlá knížka, která by mohla potěšit ty, kdo se zabývají vztahy mezi „nacismem a okultismem“. Součástí je totiž překlad raného díla jednoho z hlavních protagonistů tohoto zvláštního, tajemnem opředeného kultického světonázoru. Mnoho toho onen záhadný muž sice nepublikoval, mnohé však bylo publikováno o něm, jelikož v letech 1933 až 1939 měl přímý vliv na jednoho z nejmocnějších představitelů Třetí říše – Heinricha Himmlera, o němž je známo, že se soustavně a hluboce zajímal nejen o dochované památky germánské minulosti, o legendy, mytologii, archeologické objevy, ale i o s nimi související bájné „skryté nauky“. Onou šedou eminencí není nikdo jiný než Karl Maria Wiligut, který pro jisté historické analogie obdržel přízvisko „Himmlerův Rasputin“. 1]

Vydavatele jsme se proto zeptali:

Proč právě Wiligut a titul Seyfriedovy runy?

Úplně prvotním impulsem byl zájem o souvislosti mezi tajnými naukami a národním socialismem. To mě přivedlo samozřejmě i k Wiligutovi, který je jakousi šedou eminencí na pozadí oněch fenoménů, které při studiu historie vzbuzují možný předpoklad propojení špiček nacistické strany s okultisty – hrad Wewelsburg, prsten SS, výpravy za svatým grálem, Ahnenerbe apod… A pak jsem narazil na to, že Wiligut žil určitou dobu ve Znojmě a že se jeho první literární počin vztahuje přímo k místu, které mi leželo pod nosem. Navíc se jedná o krásný kraj, ke kterému jsem v minulosti získal jakýsi niterný vztah. Už je to pár let, ale tehdy se poprvé zrodil záměr oživit tuto legendu a historické souvislosti, které se k ní vážou. Následně se v zorném poli objevil Anton Vrbka se stejnou oblastí literárního zájmu jako Wiligut, který přispíval pod přezdívkou Hugin do lokálního německého periodika Znaimer Wochenblatt (Znojemský týdeník) majícího poměrně výrazný německy orientovaný vlastenecký tón. A tak získal původní záměr konkrétnější podobu spojením vybrané tvorby těchto dvou autorů do jednoho dílka. Pozoruhodné také je, že jak Wiligut tak i Vrbka zpracovali legendu o Obří hlavě prakticky identicky, což vyvolává otázky, zdali se mohli nějak vzájemně – přímo či nepřímo – ovlivnit…

Continue Reading

Bratrstvi

Loni na podzim DP zpovídal muže (ř. andreos), který se dlouhá léta věnuje rasovému bádání. Debata byla pochopitelně širší, než dva zveřejněné rozhovory, leccos zůstalo nedořečeno. S mnohaměsíčním odstupem nám Andreos zaslal následující dodatek (mezititulky jsou naše, redakční):

Continue Reading

Normálové (normies) mohou od osobností Con Inc., jako jsou Candace Owensová a Charlie Kirk, slyšet stejný druh argumentů, které kdysi mohli slyšet pouze od alternativní pravice.

Autor: Travis LeBlanc

Někdy kolem poloviny první dekády tohoto století se začalo formovat to, pro co se později vžilo označení alternativní pravice (Alt Right). Ta vnesla do bělošského nacionalismu styl natolik dramaticky odlišný od zavedených postupů, že bylo nutné vymyslet pro oba světy nové pojmenování. Bělošský nacionalismus z doby před alternativní pravicí se tak začal označovat jako WN 1.0. Do něj spadaly skupiny jako Ku-Klux-Klan, skinheads, milice a vytrvalé úsilí lidí jako George Lincoln Rockwell, David Duke, William Pierce nebo Tom Metzger. Toto „OG“ hnutí bylo založeno především na fyzicky existujících organizacích, pozornost vyvolávajících výstupech a horečné snaze domoci se drobtů spadlých ze stolu médií hlavní hlavního proudu. S trochou štěstí jste se mohli dostat do show Geraldo Rivery, aby tam na vás mohlo jeho obecenstvo bučet a pořvávat. Ať už byly úmysly jeho představitelů seberyzejší, jednou z nejnápadnějších charakteristik WN 1.0 byl do jisté míry nekulturní, násilnický obraz, spojený s obvykle nevalnou prezentací a přehnanou vážností.

Continue Reading

Petr Pavel jako Princezna koloběžka – dnes tvrdí, že okupaci neschvaloval, dříve pak: „Posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou obhajobu našich přátel mne v názoru pouze utvrdil.“

Autor: Podivný Pán

Máme za sebou další výročí 21. srpna 1968. Dlouhé roky jsem sledoval, jak ho velká média (v čele s „veřejnoprávní“ Českou televizí) statečně ignorovala, případně bagatelizovala. Stejně jako vládní politici, zleva napravo, a spolu s nimi i všichni dnešní prorežimní svazáci a politicky uvědomělá kulturní fronta. Téměř nikoho to datum a události s ním spojené nezajímaly. To se opakovalo až do roku 2014, kdy americké tajné služby ze zištných důvodů aktivizovaly své pohůnky v zemích za bývalou Železnou oponou a přikázaly jim šířit ostrou protiruskou propagandu. Najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, se 21. srpen opět dostal do mainstreamových zpráv a začalo se zuřivě mávat zaťatou pěstičkou směrem na Východ. Plebs musí vědět, s kým už se nemá kamarádit.

Continue Reading

Alain Delon při slavnostním povýšení do hodnosti komandéra Řádu umění a literatury za přítomnosti Jean-Marie Le Pena 26. května 1986 v Paříži

Autor: Karl Richter

Karl Richter se zamýšlí nad životem a odkazem Alaina Delona a zdůrazňuje jeho oddanost konzervativním hodnotám, jeho pohrdání moderní společností a jeho postavení filmové ikony i obhájce staré Evropy

Evropský filmový průmysl ztratil velkou hvězdu. V neděli zemřel ve věku 88 let Alain Delon. Byl jednou z nejvýraznějších postav poválečné evropské kinematografie padesátých a šedesátých let minulého století a diváky zaujal jako dobrodruh, mizera a milovník nejen na plátně, ale i v soukromém životě, který byl bohatý na skandály, rozchody a aféry.

Continue Reading