Délský potápěč

Michail Vasiljevič Něstěrov – Myslitel (portrét Ivana Iljina), 1921

Úvodní část eseje.

Autor: Timothy Snyder

„Politika je umění určení nepřítele a jeho zneškodnění.“

—Ivan Iljin, 1948

Začátek 2. světové války tak už Iljin sledoval z bezpečí švýcarského útočiště poblíž Curychu. Byla to nejistá doba pro komunisty i jejich nepřátele, protože konflikt vypukl nedlouho po uzavření dohody Sovětského svazu s Německem, známé jako Molotov-Ribentropův pakt. Jeho tajný protokol, kterým si obě velmoci rozdělili území na východě Evropy, fakticky zakládal spojenectví, kterému chybělo snad už jen toto pojmenování. V září 1939 napadly nacistické Německo a Sovětský svaz Polsko a jejich armády se brzy setkaly v jeho středu. Iljin věřil, že aliance dlouho nevydrží a Stalin Hitlera zradí. V roce 1941 však došlo k opaku a německá branná moc zahájila invazi do Sovětského svazu. I přes své výhrady vůči nacistům psal Iljin o německém útoku jako o „zúčtování s bolševismem“. Po sovětském triumfu u Stalingradu v únoru 1943, kdy bylo jasné, že Německo válku nejspíš prohraje, však Iljin znovu otočil. Válku začal nově vykládat – a v pozdějších letech se toho držel – jako jeden z dlouhé řady západních útoků na ruskou ctnost.

Continue Reading

Krokodýlí slzy za Christchurch amerických politiků, kteří vyjádřili solidaritu s obětmi útoku, přestože značnou část svých politických kariér zasvětili ničení muslimských zemí a podněcování islamofobie, vyznívají pokrytecky.

Autorka: Whitney Webb

Po vražedné střelbě ve dvojici mešit v novozélandském Christchurch proudí do tichomořské země projevy solidarity a sympatií z celého světa a s nimi také odsudky zločinného aktu nebo připomínky padesáti ztracených životů, včetně několika dětí.

Ne všechny tyto projevy jsou však truchlícími přijímány jako zcela upřímné, jak ukazuje konfrontace Chelsea Clintonové s dvěma muslimkami po tryzně za oběti atentátu v Christchurch. Pro dvojici přítomných muslimek byla přítomnost Clintonové na pietní akci s ohledem na její nedávné výroky proti kongresmance Ilhan Omarové v reakci na kritiku vlivu izraelské lobby z úst mladé demokratické političky nežádoucí.

Pozornost věnovaná miniaféře Chelsea Clintonové však neprávem zastínila další americké politiky, kteří také vyjádřili solidaritu s obětmi útoku, přestože značnou část své politické kariéry zasvětili likvidaci muslimských zemí či podněcování islamofobie, které pomohly vytvořit situaci vedoucí k smrtící střelbě.

Continue Reading

Ivan Iljin

Autor: Timothy Snyder

„Má modlitba je jako meč. A můj meč je jako modlitba.“

—Ivan Iljin, 1927

Rus pohlédl Satanovi zpříma do očí, posadil Boha na psychoanalytický gauč a pochopil, že jeho národ může spasit svět. Zmučený Bůh se Rusovi jal vyprávět příběh svého neúspěchu: Na počátku bylo Slovo, dokonalé a ryzí, a to Slovo byl Bůh. Pak se však Bůh dopustil mladické chyby. Stvořil svět, aby sám sebe dovršil, ale namísto toho se pošpinil a před svou hanbou se pokusil skrýt. Bůh – a ne Adam – se tak dopustil prvotního hříchu, když do světa vpustil nedokonalost. Jakmile se na světě objevili lidé, začali chápat fakta a zažívat pocity, které nebylo možné složit k obrazu toho, co Bůh zamýšlel. Každá další myšlenka nebo vášeň tak jen prohlubovala Satanovo sevření našeho světa.

A tak Rus, filozof, chápe dějiny jako katastrofu. Od stvoření světa nedošlo k ničemu, co by za něco stálo. Svět se stal smyslu zbavenou změtí úlomků. Čím usilovněji se mu lidé snažili porozumět, tím hlouběji zabředal do bažiny hříchu. Moderní společnost se svým pluralismem a občanskou společností pak rány světa jen dále drásá a drží tak Boha v jeho vyhnanství. Jeho jedinou nadějí proto zůstává spravedlivý národ, který bude následovat Vůdce do politické totality, a tak začne s opravou světa, která snad může božské spasit. A jelikož je jednotící princip Slova jediným dobrem v kosmu, cokoliv podniknuté k dosažení jeho návratu musí být ospravedlnitelné.

Continue Reading

Alain de Benoist

Autor: Redakce Free West Media

Proslulý francouzský spisovatel a filozof Alain de Benoist v exkluzivním rozhovoru hovoří o podle jeho slov okupovaném evropském kontinentu, aktuálních amerických pokusech zastavit projekt Nord Stream 2 či moci trhů.

Jak působí okupace na okupované? Liberalismus uznává jedinou formu suverenity, tu jednotlivce. Národy i kultury tedy vidí jako pouhé množiny jednotlivců a podstatu jejich vztahů proto redukuje na právní vztahy a tržní směnu. Z Evropanů se v angloamerickém světě stali spotřebitelé a podle de Benoista prý dokonce přestali být občany svých vlastních zemí.

Continue Reading

Josef Kliment

Řeč docenta dr. Josefa Klimenta na Staroměstské radnici

Dostává-li se mi v tento památný den tak mimořádného vyznamenání, jakým je prvé propůjčení čestného daru „Reinhard Heydrich Gedächtnis-Stiftung hlavního města Prahy“, jsem si dobře vědom, že mojí povinností je více než pouhá slova oddaných díků všem, kdo mají podíl na tomto významném projevu uznání. Můj závazek je tím větší, čím samozřejmější zdála se mi před tím povinnost podle nejlepších svých sil pracovati. Budiž mi proto dovoleno, abych se několika slovy mohl doktnouti právě oné práce, která byla dnes tak vysoce uznána. Je to činnost českého právního historika v oboru německých i českých právních dějin a její vztah k mohutné přítomnosti.

Vytýkalo se někdy právně-historické vědě, že historii příliš zjednodušuje. Je tomu skutečně tak. Právník, který jako soudce nebo administrativní úředník musí bez ohledu na množství nejkomplikovanějšího skutkového materiálu nalézti vždy jasnou podstatu věci, hledá tuto jasnost a jednoduchost i v ohromných spoustách historického materiálu. To však není vada, nýbrž přednost historicko-právní činnosti. A právě živelná touha po jasných odpovědích přivedla mne již na samém počátku universitního studia k oboru právně-historickému. A zde naskýtala se mi stále a stále příležitost k novému poznání.

Continue Reading

Augustus Sol Invictus – Set the World on Fire

Autor: C. B. Robertson

Augustus Sol Invictus
Set the World on Fire (I. – III.)
Vlastní náklad, 2018

Jen pro úplnost chci předem říct, že Augustus Invictus je můj osobní přítel.

Říká se, že umělecké dílo můžeme posuzovat pouze podle měřítek jeho vnitřní konzistence a integrity. Surrealistické dílo Salvadora Dalího a surová nereálnost Picassa jsou podle jakéhokoli standardu, jenž umění posuzuje dle jeho schopnosti zachytit skutečný svět, mizerné. Svého postavení mistrovských umělců však Dalí s Picassem nedosáhli přizpůsobováním se očekáváním a standardům veřejnosti a britský spisovatel Martin Amis dokonce prohlásil, že žádný skvělý umělec, který za něco stojí, si nedělá starosti o dobrý vkus. Získali jej vykonáváním svého „řemesla“ v souladu s jejich vlastními principy, vytrvale a precizně. Měli svou vlastní morálku a jejich um jim propůjčil možnost řídit se jen svými vlastními pravidly. Skrze jejich umělecká díla můžeme vidět, jak by mohl vypadat svět v odlišných dimenzích či realitách. Budeme-li jejich umění soudit podle zákonů našeho vlastního světa, jako diváci jsme selhali.

Continue Reading

Hendrick ter Brugghen: Hérakleitos (1628)

Autor: Greg Johnson

Poznámka autora: Následuje text části přednášky z 15. srpna 1996 z kurzu pro dospělé v Atlantě, který jsem vedl během svého doktorského studia. Celá přednáška byla podstatně delší a mluvil jsem při ní mj. o Rousseauovi, Kantovi, Schillerovi nebo Hegelovi.

Proč jsme se tu dnes večer sešli? Pochopitelně nemohu tuto otázku zodpovědět za nás všechny, ale troufnu si odhadnout, že budu mluvit za více z nás, než jen za sebe.

Věnujeme se tu humanitnímu vzdělávání s téměř výlučným důrazem na ten „nejhumanitnější“ obor vůbec: filozofii. Co vlastně je humanitní či všeobecné 1] vzdělání? A proč se sem kvůli němu stále znovu vracíme? Zeptejte se dnešního vysokoškoláka a nejspíše se dozvíte, že všeobecné (liberální) vzdělání znamená být vzděláván liberály. Ale humanitní (liberální, archaicky také svobodná umění) vzdělání není „liberální“ v tomto slova smyslu. Přestože totiž filozofie odjakživa tvoří nedílnou součást humanitního vzdělání, všichni velikáni dějin filozofie před Marxem – včetně tzv. klasických liberálů – by dnešní optikou byli pokládáni za politické konzervativce.

Continue Reading

Caesar: Voják, Tvůrce, Autokrat

15. března, před více jak dvěma tisíci lety, byl v Římě, na místě, kde je nyní Corso Vittorio Emanuele, jedna z nejživějších tříd, ubodán mnohačetnými ranami spikleneckých dýk Gaius Julius Caesar.

Ve své „dramatické pentalogii“ Polobozi (1941) jej slovy Marka Antonia k senátorům oslavil český spisovatel František Zavřel, přihlížeje přitom až příliš průhledně ke zdejším (a tehdy protektorátním) poměrům, takto:

Continue Reading

Macron na jedné z „velkých debat“ v Évry-Courcouronnes, jižně od Paříže. (zdroj The Guardian)

Autor: Daniel Haverty

Macron by se měl setkat s předáky hnutí a nabídnout jim smysluplné ústupky ohledně jejich umírněnějších požadavků.

Francouzská veřejnost tlačí prezidenta Emmanuela Macrona do kouta, takže se nyní musí vážně zabývat možností setkání s předáky hnutí Žlutých vest, nejen aby si vylepšil obraz před stále neklidnějšími občany, ale také aby předešel posílení obrozené krajní pravice, jež představuje dlouhodobé ohrožení francouzského zakotvení v Evropě.

Hnutí Žlutých vest je zdaleka nejviditelnějším projevem nejnovější vlny lidové nespokojenosti. Vzniklo vloni v listopadu coby reakce na zavedení nové palivové daně, navržené s cílem snížit objem emisí, tak aby Francie splnila své závazky na ochranu klimatu. Neproběhlo však dostatečné předběžné zhodnocení možných dopadů nového opatření, které by neúměrně tvrdě dopadlo na nižší vrstvy, žijící mimo velká centra, které jsou na dojíždění automobily existenčně závislé. Odpůrci vlády ji tak obvinili z diskriminačních přerozdělovacích snah, jež nespravedlivě zatěžují pracující Francouze.

Continue Reading

Francouzská revoluce dnes…

Autor: Dimitrios Konstantakopoulos

Časopis Le Point patří k vlajkovým lodím francouzského konzervativního „pravého středu“. Na titulní stránce jednoho z prosincových čísel se objevil titulek „Francie čelí svým dějinám: 1648, 1789, 1830, 1848, 1871… čtyři století revolucí“.

Výtvarným motivem obálky pak byl obraz Pierre-Jérômeho Lordona, na kterém se v pařížské Rue de Babylone lid střetává s vojskem během revoluce 1830. Snad právě tam se inspiroval někdejší Chiracův ministr Luc Ferry, když před několika dny volal po intervenci armády a vyzýval policii, aby na Žluté vesty začala střílet ostrou municí.

Nebuďte ale překvapení, když o tom v televizi neuslyšíte, ani se nikde nedozvíte, že míra policejních represí a násilností ve Francii, měřená počty mrtvých, zraněných a zatčených, už nyní přesáhla vše, co země zažila od roku 1968. Překvapovat by vás nemělo ani to, že nevíte o nové kampani Žlutých vest, vyzývající k bojkotu bank, nebo že jste byli vedeni k víře, že hlavním tématem protestů jsou ceny pohonných hmot nebo výše minimální mzdy.

Continue Reading

Jevgenij Golovin s Alexandrem Duginem, Moskva 2003

Jenseits des Nordens, des Eises, des Heute,
jenseits des Todes,
abseits —
unser Leben, unser Glück!
Weder zu Lande, noch zu Wasser
kannst du den Weg zu uns Hyperboreern finden:
von uns wahrsagte so ein weiser Mund. *

F. Nietzsche

Rozhovor Alexandra Dugina, šéfredaktora časopisu Elementy s Jevgenijem Golovinem, literárním vědcem, tradicionalistou a básníkem

Alexandr Dugin: Jevgeniji Vsevolodoviči, byl jste prvním v Moskvě i v Rusku, kdo objevil proud evropského tradicionalismu, dosud neznámý pro oficiální (což je přirozené), ale i alternativní kruhy, zabývající se okultismem a mystikou. Díky Vám, již začátkem 60. let, vešla v některých moskevských uzavřených skupinách, věnujících se esoterismu, ve známost taková jména jako René Guénon, Julius Evola, Titus Burckhardt, Frithjof Schuon a také Fulcanelli a Canseliete. Mohl byste povědět něco o své cestě k těmto autorům? Měl jste učitele nebo předchůdce?

Continue Reading

Globalismus a jeho projevy: Muslimové dávají najevo, že Francie je jejich. Policisté jen pasivně přihlížejí.

Autor: Peter Goodchild

Postupný rozklad západní civilizace lze pozorovat na celé plejádě vzájemně souvisejících politických jevů: multikulturalismu, globalismu, „otevřených hranicích“ či mizení národů. Většina obyvatel Západu však žije v iluzorním světě. I když třeba v televizi nebo na počítači „sledují zprávy“, neuvědomují, že hlavní zpravodajské kanály bez výjimky patří obrovitým korporacím, jež mají své vlastní skryté globalistické cíle. Většina lidí dnes nečte seriózní knihy, takže jejich kontakt s informacemi, které jdou skutečně do hloubky, je přinejlepším omezený. Když na ně trochu zatlačíte, obvykle se dočkáte odpovědi ve smyslu „No, já si myslím…“

Domnívají se, že lidé evropského původu nesou vinu za celá staletí poměrně nejasně definovaných zločinů, mezi něž se dost možná počítají i třeba abeceda, vzdělání, demokracie, moderní medicína či věda. Soudí, že svět by měla řídit osvícená diktatura a všechnu historii, národní cítění, rodičovství a dokonce i pohlaví je třeba z našich mozků vymazat.

Continue Reading

Židovské bohatství: žádná paranoia, nýbrž skutečnost (viz úvodní popis)

Autor: Thomas Dalton

Moc a vliv židovské lobby v průběhu dějin je bez nadsázky legendární. Tato moc má kořeny nikoliv v politické síle, podpoře širokých lidových mas, morální bezúhonnosti, ani božské přízni. Vychází prostě a jednoduše z moci peněžní. Boháči ve svých společnostech odjakživa mívali nepoměrný vliv, který typicky využívali k prospěchu vlastnímu nebo svých rodin. Jestliže však svébytná etnická menšina pracuje kolektivním způsobem a má k dispozici ohromné bohatství, může se v jejích rukou koncentrovat moc přímo závratná. Ta je v židovském případě dále umocněna vlastnictvím masových médii v mediálním věku, jejich výsostným postavením arbitrů a tvůrců obsahu médií (zde, s. 56 /lvi/) a jejich vlivem na elitní kulturu, především v akademické sféře.

Až příliš často se ale setkáváme s horlením proti „bohatým Židům“, jež však postrádá dostatečná fakta a historický kontext. V této krátké eseji bych rád předložil alespoň základní faktická data a učinil z nich věrohodné závěry. Situace je totiž podle mého mínění ještě závažnější, než se mnozí domnívají.

Continue Reading

José Pedro Zúquete: The Identitarians

Autor: Robert Hampton

José Pedro Zúquete, The Identitarians: The Movement Against Globalism and Islam in Europe, University of Notre Dame Press, 2018, 484 stran.

Vzestup identitárního hnutí je zdrojem naděje pro Západ. Mladí napříč Evropou se vydávají do ulic bránit své národy a přitom postupně vytvářejí celou disidentskou subkulturu.

Kniha Portugalce Josého Pedra Zúqueteho The Identitarians: The Movement Against Globalism and Islam in Europe (Identitáři: Hnutí proti globalismu a islámu v Evropě) přináší dosud nejpodrobnější a nejobjektivnější v angličtině dostupnou analýzu hnutí. Během posledních několika let se sice na pultech knihkupectví objevila řada prací na téma nacionalismu, ty si však namísto přesného popisu často pomáhaly spíš různými pejorativními nálepkami.

Dr. Zúquete z Institutu sociálních věd Lisabonské univerzity však nehledá žádná z kontextu vytržená vyjádření a místo toho raději nechává hovořit samotné identitáře. Vysvětluje intelektuální kořeny hnutí, jeho cíle, reakci na globalismus i radikální islám, postoj k otázkám rasy i národní suverenity a zamýšlí se nad jejich budoucností.

Autor se podrobně věnuje dvojici hnutí: hnutí mládeže Generace Identity s kořeny ve Francii a italské CasaPound. Sice je obě označuje za identitářské, ale pečlivě mezi nimi rozlišuje. Generace Identity prosazuje panevropské pojetí činnosti, nevyhýbá se otázce rasy, ale distancuje se od fašismu. CasaPound je pak nacionalistická, rasu příliš neakcentuje, hlásí se ovšem k odkazu italského fašismu.

Continue Reading

I kdyby všichni zradili, my zůstaneme věrní!

Adriano Romualdi: Zakládací listina Státu Ordine Nuovo

Gottfried Benn: Biologicky podložená politika

Temný případ: Úvodní fotomontáž ropné rafinerie a stiptýzového klubu 1]

Autorka: Marian St. Laurentová

Z našeho současného pohledu (rok 2014) se mravopočestnost westernového žánru s jeho jasným vymezením dobra a zla jeví podivně. Jsou-li hrdinové skutečně symbolem vývoje kulturních hodnot, pak sympatičtí „teroristé“, zločinci a spící agenti v našem panteonu ukazují na hlubokou krizi národní identity. V tomto překrásném novém světě se zlo stalo novým dobrem, podvodníci obnovují víru v americký sen a ztroskotalí detektivové, sžíraní posttraumatickou stresovou poruchou, se stali strážci pořádku.

Z těchto nejistých a rozporuplných amerických poměrů se zrodil „southern“ coby „western“ naší doby. Ambientní a pohroužený přístup k historicky i geograficky baroknímu Jihu vytváří pro diváka metaforický prostor ke kontemplaci blíženeckých světů duchů jak naší preindustriální minulosti, tak postindustriální současnosti.

Continue Reading

Joseph Sobran s rodinou

Autor: Joseph Sobran

V ostrém kontrastu k dobám mého mládí je dnes nesmírně módní označovat se za konzervativce. V 60. letech byl konzervatismus spíše ve stínu a všeobecné přízni se těšil liberalismus či dokonce radikalismus. Někdy koncem 80. let se však z liberála stalo bezmála sprosté slovo a liberálové se tak začali poohlížet po přijatelnějších eufemismech, jako třeba progresivec. Změna to byla skutečně znatelná.

Skutečně se toho ale tolik změnilo? Nebo proběhla tato proměna jen na povrchu? Obávám se, že pravdě bude blíže spíše tato možnost. Éter je dnes přesycen překřikujícími se hlasy politických rozhlasových komentátorů, kteří se sice halasně označují za konzervativce, kteří ale příliš nezní jako velcí konzervativci, které jsem v mládí obdivoval: Bill Buckley, Frank Meyer, James Burnham, Russell Kirk, Willmoore Kendall nebo Barry Goldwater.

Continue Reading

Francis Kalifat: Je nutno přistoupit k drastickým opatřením k ukončení demonstrací [Žlutých vest]

Le Parisien: Dochází ve Francii k prudkému nárůstu antisemitismu?

Francis Kalifat: Ano, očividně. Za rok 2018 se počet antisemitských činů zvýšil o 74 %. Židovská menšina v naší zemi, necelé procento celkové populace, byla terčem skoro 60 % všech rasistických útoků.

LP: Přilévají Žluté vesty olej do ohně?

FK: Hnutí se zradikalizovalo. Infiltrovaly jej konspirátorské elementy krajní pravice i levice, právě tak jako islamo-levice a salafisté. Nabídlo jim příležitost přijít a otevřeně na těchto sobotních demonstracích projevit svou nenávist k Židům a Izraeli.

Continue Reading

První král (Remus v podání Alessandra Borghiho)

Autor: Karel Veliký

Na samém konci ledna se v italských kinech objevil velkofilm „Il primo Re“ (2019; rež. Matteo Rovere) o prvním králi Říma Romulovi.

Pověst, písemně zaznamenaná již Starými (Livius, Plútarchos aj.), je v novém zpracování ořezána na dřeň, takže: žádná vlčice, žádný Faustulus ani Larentia. O královských dvojčatech se dozvídáme pouze to, že jejich rodná ves byla zničena nájezdem a matka zabita, hlubší „politické“ pozadí tu chybí (čili žádný Numitor, žádný Amulius-uzurpátor). Vedle těchto (a jiných) vynechávek, ba (velkých) změn (např. Remus není zabit kvůli překročení pomeria, magické linie nově založeného města, tvořící hranici mezi „my“ a „oni“, nýbrž linie pohřebního okrsku padlých spolubojovníků): scénáristé pochopitelně pověst obecně přizpůsobili soudobému-modernímu vkusu tak, že ji dílem „zromantizovali“, dílem „zhumanizovali“, a tím demytizovali. Navíc se dopustili běžného pokrokářského omylu, kdy jsou lidé z hmotně nevyspělých kultur líčeni jako barbaři v záporném smyslu slova, jako kdyby lidské kvality souvisely s buržoazní „životní úrovní“ (někteří z prvních Římanů tak vyhlížejí, že neumějí promluvit, pohybují se takřka zvířecky anebo jsou znetvoření tělesně).

Continue Reading

Patrick J. Buchanan: „Lidé se při pohledu na opakovaná zamítnutí opatření, pro něž hlasovali, navíc právě těmi elitami, které porazili, začnou nevyhnutelně poohlížet po jiných prostředcích na ochranu svých zájmů.“

Autor: Patrick J. Buchanan

„Ti, kdo stojí v cestě poklidné revoluci, činí násilnou revoluci nevyhnutelnou,“ nechal se kdysi slyšet John F. Kennedy.

Spojené státy i Británie v roce 2016 poklidné revoluce zažily.

Continue Reading