Emil Cioran byl rumunský filozof, který se předtím, než se stal proslulým estétem nihilismu v pařížských literárních kruzích, odvážil doufat ve fašismus. Titulek je redakční.
Před Corneliem Codreanem bylo Rumunsko osídlenou Saharou. Ti, kdo tam žili, neměli před sebou ani v sobě nic než čekání. Někdo musel přijít.
Neschopní čehokoliv, všichni jsme se táhli rumunskou pouští. Namáhavé se nám zdálo i jen opovržení.
O své zemi jsme dokázali přemýšlet jen negativně. V momentě našich nejbláznivějších nadějí jsme ji ospravedlňovali alespoň jako povedený žert. A Rumunsko opravdu nebylo o moc víc než podařený vtip.
Točili jsme se dokola v prázdnotě a bez minulosti i současnosti vychutnávali lahodnou nezřízenost a nepřítomnost osudovosti.
Ta nebohá země byla jako dlouhá přestávka mezi začátkem bez velikosti a nejasnou možností. Budoucnost v nás naříkala. V jediném kypěla. A on naše sladké mlčení existence prolomil a donutil nás být. V něm došlo k zosobnění národních ctností. Rumunsko možnosti si to namířilo k Rumunsku moci.
Jesse Walker, redaktor časopisu Reason a autor knihy The United States of Paranoia: A Conspiracy Theory rozmlouvá se Scottem Simonem (NPR) o úloze konspiračních teorií v dějinách Spojených států.
Scott Simon, moderátor:
Sotva dnes uplyne týden, abychom do redakce nedostali e-mail s dotazem, proč neříkáme pravdu o atentátu na Kennedyho, 11. září, atentátu na Lincolna, zednářích, místě narození prezidenta Obamy nebo Johna McCaina, Pearl Harboru, Oblasti 51, černých vrtulnících nebo přistání na Měsíci. Klidně si můžete doplnit tucty dalších témat.
Jesse Walker, redaktor časopisu Reason ve své nové knize „The United States of Paranoia“ (Spojené státy paranoické) tvrdí, že paranoidní politické argumenty jsou právě tak americké jako jablečný koláč. Jesse Walker je dnes naším hostem z baltimorského studia WYPR. Děkujeme, že jste si na náš našel čas.
Biokultura: Jsou biologie a kultura skutečně tak navzájem protichůdné, jak se mnozí vědci snaží naznačit?
Autor: Louis R. Browning
Na biologii a kulturu se tradičně nahlíželo jako na dva víceméně oddělené aspekty lidské existence. Podobné to až donedávna bylo i s geny a prostředím, když se komentátoři a vědci pouštěli do debat o relativním podílu dědičnosti a prostředí na široké škále lidských vlastností. Zakládá se však tento na skutečnosti? Jsou biologie s kulturou a geny s prostředím skutečně tak navzájem protichůdné, jak se mnozí snaží naznačit? Nebo jsou ve skutečnosti navzájem propojené podstatně komplexněji, než si dosud mnozí představovali?
Leccos nám pomůže objasnit článek z roku 1983, nahlížený optikou „rasové otázky“. Ve studii „How people make their own environments: A theory of genotype greater than environmental effects” (Jak lidé utvářejí své prostředí: Teorie genotypu významnějšího než působení prostředí) si Sandra Scarrová a Kathleen McCartneyová pokládají následující otázky:
Nová knížka Michaela Malice The New Right (Nová pravice) je sice zajímavé čtení, autor se však zásadně mýlí ve svém hodnocení vlivu Trumpova zvolení prezidentem na americkou politiku. „Nejvýraznějším rysem Trumpova úřadování je podle mě uvedení některých dříve okrajových proudů pravicového myšlení a chování do hlavního proudu,“ píše. Trump byl však z velké části bezpečně kooptován republikánským establishmentem. A „gorily“ systémové ortodoxie, tedy novináři velkých médií, finanční instituce, představitelé státní správy i vyšetřovací orgány, dnes proti disidentům na pravici vystupují mnohem agresivněji než před Trumpovým zvolením. Moc „Katedrály“, jak blogger Mencius Moldbug kdysi nazval vzájemně propojenou strukturu médií a univerzit, které káží a šíří rovnostářskou víru, čímž formují veřejné mínění, tak rozhodně nedoznala žádné újmy, ba naopak je náročnější než kdy předtím. Snad za tím alespoň zčásti může být panika v jejich řadách, na celé skutečnosti to však mnoho nemění.
Svou novou pravici Malice definuje jako:
…Volné sdruženou skupinu, spojenou svým odporem k progresivismu, jenž považuje za chatrně skryté fundamentalistické náboženství s rovnostářskými zásadami, které usiluje o totalitární podmanění si celého světa prostřednictvím hegemonie globalismu.
Vladimir Mitrofanovič Puriškevič (24. srpna 1870 – 1, února 1920)
Autor: Amory Stern
Abychom tomuto muži porozuměli, musíme začít ve městě, známém v jeho době pod svým ruským názvem Kišiněv, dnes moldavské Chișinău. Oblast Besarábie, v 19. století provincie Ruské říše, kam už od dob Kateřiny Veliké zasahoval židovský „pás osídlení“, bublala stěží potlačovaným etnickým napětí. Židé zde zřídili své neblaze proslulé zločinecké syndikáty známé jako kahaly, čímž si od Rumunů i Malorusů, jak se tehdy východním Ukrajincům říkalo, mnoho lásky nevysloužili.
„Puriškevič byl vnukem moldavského pravoslavného kněze Vasilije Vasiljeviče Mitrofanova, který se církevní hierarchií časem vypracoval až do kišiněvské konzistoře a k dědičnému titulu. Jeho syn Mitrofan se stal členem besarabského gubernátního zemstva a vzal si bohatou polskou šlechtičnu. Tento svazek mu vynesl ohromné pozemky. Vladimiru Puriškevičovi, který byl polsko-moldavského původu, tak ve skutečnosti v žilách nekolovala ani kapka ruské krve,“ stojí v jednom životopisném článku o tomto muži. 1]
Ukazuje to na rodové kořeny někde u kozáků 17. století, kteří moldavské knížectví vtáhli do moldavských magnátských válek, jak se zpravidla označují v polské historiografii. Besarábie má společnou hranici s Ukrajinou, což už ovšem neplatí o Polsku, s nímž ji nespojuje ani společná církev.
Gilad Atzmon: „Mnozí pozorovatelé vysvětlují rostoucí oblibu alternativních teorií a vysvětlení vzestupem nedůvěry v současnou vládnoucí třídu, její ideály, zájmy i reprezentanty.“
Autor: Gilad Atzmon
Bezprostředně po údajné sebevraždě Jeffreyho Epsteina v jeho cele minulý týden se strhla hotová lavina narativů, které protiřečí proměnlivým oficiálním vysvětlení. Lze předpokládat, že spolu s Epsteinovým tělem bude pohřbeno také nejedno hanebné tajemství mnoha z nejmocnějších tohoto světa. Přestože názor, že lidé dost mocní na to ožebračit celé světadíly nebo vyvolat světové války, v nichž zahynou desítky milionů lidí, jsou celkem snadno schopni zařídit smrt jednoho registrovaného sexuálního devianta v newyorské vězeňské cele, se přinejmenším potenciálně jeví jako racionální, každý, kdo s podobným, třeba i nanejvýš uvěřitelným vysvětlením přišel, byl okamžitě odsouzen jako šiřitel „konspiračních teorií“.
Studie prokázala, že „rasa a jazyk hrají u dětí hlavní roli při procesu formování etnické identity“
Autor: Guillaume Durocher
Univerzita Britské Kolumbie (University of British Columbia, UBC) přišla s nanejvýš zajímavou studií zabývající se schopností velmi malých dětí rozlišovat a spojovat si různé rasy a jazyky. Podle vědců (zdůraznění G. D.):
Islám ve fotbale (Mohamed Salah a Sadio Mané se modlí před zahájením zápasu s Bayernem v Mnichově 1. srpna 2017)
Autor: Sam Cunningham
(Hvězdy Liverpoolu FC) Mohamed Salah a Sadio Mané chodí každý pátek po tréninku do místní liverpoolské mešity, zúčastnit se pravidelné páteční modlitby al-džum’a. Ta je pro muslimské muže, kteří si při této příležitosti mají obléci své nejlepší oblečení, povinná.
Muslimští fandové fotbalu, hlavně děti, jsou jejich přítomností nadšeni. Hráči se s ostatními věřícími ochotně baví a nechávají fotit.
Farmářské trhy mají nové nezvané návštěvníky – fašisty. Denacifikace farmářských trhů začala!
Autorka: Kelly Weillová
Následující řádky lze brát mj. jako názorný příklad a potvrzení závěrů E. Lenihana z námi dříve publikovaného článku o novinářích kolaborujích s hnutím Antifa.
Branislav Michalka: „Exploze barevnosti, nespoutané žádným estetickým kánonem, ledaže bychom považovali za zlaté pravidlo devizu: čím ohavnější, tím lepší; ztráta smyslu pro cudnost, a to nejen cudnost morální, ale i estetickou, která zabraňovala starým herkám a olysalým seladónům opovážlivě ukazovat svou odkvetlou krásu.“
Autor: Branislav Michalka
Léto je za námi. A znovu jsme viděli všechno. Prsa, stehna, zadnice, bicepsy, chlupy, žíly křečové i bodybuildingové, minimalizované hadříky zařezané do všech možných otvorů, hrozící přetržením při každém pohybu; lýtka ošmirglovaná jakož i ta zanedbaná; zkrátka, oživlé obrázky ze Zdravovědy v pohybu. Úchvatné. A zároveň velmi namáhavé. Ten, kdo se chce vyvléci ze spárů pokušení a uchovat si jakous takous čistotu v tomto „krásném novém světě“, se musí ohánět jako Obi-Wan Kenobi se světelným mečem. Ještě ani nestihnete odvrátit pohled od spoře oděných tahitských domorodkyň slovenského původu, jinak též žákyní církevního gymnasia, už se na vás valí kypré padesátnice v negližé a v dobré víře, že jsou živým dokladem existence elixíru mládí. Po nich následují maminky v hadrech, za které by je pan inspektor někdy před 80 lety bleskově naložil do antonu, odvezl ke „dvěma lvům“ (pověstné sídlo kriminálky v Bratislavě – pozn. překl.), přičemž by soucitně pohladil jejich dětičky, vzdychající nad těžkým údělem dítek prodejných žen. Vzápětí svůdná sedmdesátnice, vyuzená na samotný práh pigmentových možností, ladně překlopí vřeteno vrásek jedné nožky přes druhou. Její rozkošná vnučka, roztažená na lavičce autobusové zastávky v poloze čerstvé rodičky, si s grácií šimpanzice škrábe obuví vietnamského typu své dokonale vyvinuté hnáty, aby se zbavila jakéhosi svrabu, nebo čehosi…
Darwinským obratem v přírodních vědách v průběhu 19. století dosáhl evolucionismus rozhodujícího průlomu. Ideje evoluce a přirozeného výběru přijali za své nejprve evropští intelektuálové a po nich i masy. Britský učenec Herbert Spencer, označovaný svými dobovými kritiky za „Darwinova pitbula“ 1] pak přenesl myšlenku evoluce i na lidstvo. V kombinaci s osvícenskou ideou dělení lidstva do jednotlivých ras jako živočichy se zrodil sociální darwinismus. Tato biologizující teorie považovala za samozřejmé, že lidé jsou podmíněni převážně svou dědičností a proto je nejen že lze šlechtit jako zvířata, ale také je ohrožuje degenerace. Život pak chápali hlavně jako boj o přežití, z něhož vzejdou vítězně ti nejsilnější, zatímco slabí zahynou. Dnes to působí jako samozřejmost, ve své době však šlo o něco revolučního. Touto teorií byl nejen nadobro svržen (nebo, řečeno s Nietzschem, zabit) Bůh, ale došlo také k radikální proměně vnímání evropského člověka. Ten už tak nebyl chloubou stvoření, ale pouhou „chlupatou opicí“. 2] Lidé byli rozřazeni podle své začlenitelnosti do rasových hierarchií. Kdo se modernímu světu dokázal přizpůsobit nejlépe, stal se jeho pánem, kdo hůře – otrokem. Evropané si tak ostatní národy nepodmaňovali nadřazeností své kultury, ale díky kulometu a železnicím.
Bělošský nacionalismus má za cíl přesvědčit bělochy, že se nám bude žít lépe odděleně od nebělochů. Terorismus mu škodí a naopak pomáhá našim nepřátelům.
Autor: Greg Johnson
Teroristické akty bělošských nacionalistů – jako bylo vražedné řádění Brentona Tarranta na Novém Zélandu nebo podobné zločiny Roberta Bowerse a Dylanna Roofa— bělošskému nacionalismu škodí a naopak pomáhají našim nepřátelům, a to dokonce přinejmenším čtvero způsoby.
Děti pod sedativy, krycí hesla: nahlédnutí do sítí pašeráků lidí do Evropy. Kolik nevládních organizací se věnuje boji proti pašerákům lidí?
Autoři: Vladimir Banic, Saphora Smithová, Ahmed Mengli
Düsseldorf, Německo – Jedna z žen cestujících s Zubairem Nazerim rozdrtila v dlaních tabletu, rozpustila ve vodě, a tu dala pít své dvouleté dcerce.
Sedativum uspalo dítě na celý den, vybavuje si Nazeri. Tak si to poručili pašeráci, kteří se celou skupinu pokoušeli dostat ze Srbska přes chorvatské hranice a následně do Slovinska, tak aby se mohli volně a bez pasových kontrol pohybovat napříč 26 evropskými zeměmi Schengenského prostoru.
Spisovatel a nakladatel Maurizio Murelli, tahoun edice Aga, je známou tváří milánské i národní „radikální pravice“. Přede dvěma roky vyzval své kontakty na Facebooku k formulaci otázek pro hypotetický rozhovor s neofašistou. Následně byl osloven novinářem, hodlajícím na stejné téma udělat rozhovor, který sice uskutečnil, ale pak nikdy nezveřejnil. Ze dvou podnětů tak vznikl dlouhý text do budoucna snad určený k tomu, aby se stal knížkou, v níž Murelli čelí řadě otázek spjatých s fašismem a antifašismem a pokouší se k tématu sestylizovat jakési ABC odpovědí. Vybíráme tři (prozatím) nejzákladnější:
O radikálním subjektu lze mluvit v různých souvislostech. Je to koncept otevřený různým kontextům. Půlnoční slunce, jako všecky symboly, může mít různá vysvětlení. Půlnoční slunce znamená především cosi paradoxního: noc je doba, kdy slunce nesvítí. Běžná logika nám říká, že jde o anomálii: buď je slunce, nebo noc. Mluvíme-li o půlnočním slunci, mluvíme o věci, která neexistuje, nestává se, o zázraku svého druhu. Tato ontologie neexistujícího či toho, co nemá bezprostřední smysl, nás vybízí pomyslet na mýtus: není-li to možné v racionálnu dne, v a-racionálnu mýtu je možné všechno. Musíme vstoupit do „mytického“ rozměru, abychom to pochopili.
Od 4. do 15. června se v rámci tzv. letní univerzity za rok 2019 uskutečnila pod názvem „Stezkami Eurasie“ série putovních přednášek po různých italských městech a městečkách (s jednou zastávkou ve Švýcarsku) na aktuální i nadčasová témata:
Umění, čas a duch – trasy úniku z tekuté společnosti (Benevento);
Púlnoční slunce – od typu zvláštního člověka k radikálnímu subjektu (Miláno);
Otto Dix byl německý malíř, dnes obdivovaný jako jeden z velkých výtvarníků 20. století, nemalým dílem jistě i proto, že byl zařazen na nacistický seznam tvůrců zvrhlého umění. Postmoderní levice totiž razí dosti bezmyšlenkovitý přístup, že pokud národní socialisté někoho nesnášeli, jistě musel být skvělý. Totéž ale z opačné strany platí i pro postmoderní šosácké karikatury nacistů současné zkažené pravice, kteří považují jeho umění za zvrhlé jednoduše proto, že ho tak označila NSDAP. Dixovo dílo je paradoxně mnohem slučitelnější s pravicovými než levicovými postoji, a proto myslím nastal nejvyšší čas k zaujetí nového pohledu na tohoto umělce i jeho dílo.
Člověk se jen stěží ubrání srovnání Dixem s jiným německým umělcem a válečným hrdinou. Zatímco Adolfa Hitlera ale na vídeňskou akademii nepřijali, Dixe se drážďanské Kunstgewerbeschule ujal jako mentor Richard Guhr, se kterým navázal celoživotní přátelství. Guhrovo mentorství rozhodně není bez zajímavosti, jelikož Guhr byl velký wagnerovec a nepokrytě kladl organizovanému Židovstvu za vinu úpadek a rostoucí degeneraci umění, zejména ve Výmarském Německu. Dix o tom musel vzhledem k jejich hlubokému přátelství dobře vědět. To, že si byl vědom existenci židovské otázky, je ostatně jasně patrné i z několika jeho maleb. Například pamflet z obrazu Pragerstraße (1920) nese titul „Juden raus!“:
Sovětský svaz a antisionismus (karikatura „Strom agrese“ a jeho kořeny)
Příznivci tzv. „krajní pravice“ obvykle bezmála přísahají, že dnešní Sovětský svaz se nachází v právě tak pevném područí vládnoucí menšiny židovských komisařů, jako během desetiletky následující po bolševickém převratu roku 1917. Všechno kvílení Židovstva o „sovětském antisemitismu“ i vlažná sovětská podpora arabských nepřátel Izraele jsou pak vnímány jako prohnaná finta, která má obelstít gójský Západ a předestřít před ním falešný obraz stavu věcí za Železnou oponou.
Takřka všichni ostatní – od „zodpovědných konzervativců“ přes Meanyho odboráře z AFL-CIO až po ty, za něž myslí New York Times či The Washington Post – pak podobně neotřesitelně věří, že SSSR vládnou fanatičtí antisemité, kteří vystavují sovětské občany židovského vyznání zvláště ostré perzekuci.
Zpochybňovat první článek víry znamená čelit obviněním z přijímání pomyslných či skutečných šekelů, zatímco vymezení se proti druhému vede k takřka reflexivní obžalobě z antisemitismu.
Ve skutečnosti ani jeden postulát neodpovídá realitě, jak uvidíme níže. Než pochopíme skutečnou situaci Židů v současném Sovětském svazu, musíme nejprve porozumět, jak se tato situace vyvinula a následně během posledních desetiletí proměnila. Pro začátek však bude nejlepší zahledět se ještě o poznání dále do minulosti.
Východoevropští Židé vzešli ze dvou hlavních zdrojů. Jedním z nich – a pro Židy v Rusku podstatně důležitější – byl tatarský kmen Chazarů, který ve 2. století n. l. emigroval z Asie na severní a severozápadní pobřeží Kaspického moře. V 8. století většina národa – po vzoru svého krále Bulana, ovlivněného cestujícím židovským obchodníkem – hromadně konvertovala k judaismu.
„Velká výměna“, tedy systematické nahrazování bílých Američanů i Evropanů imigranty ze Třetího světa, je v závislosti na tom, kdo o něm hovoří, buď „konspirační teorií“ nebo zcela zřejmě pozitivním vývojem. Mainstreamová média v poslední době začala odsuzovat lidi, kteří o ní otevřeně mluví, jako spolupachatele teroristů nebo přinejmenším dezinformátory. To však nebrání dalším novinářům, často i z totožných publikací, vydávat jeden článek za druhým, v nichž si škodolibě vychutnávají očividné politické důsledky imigrací poháněné demografické proměny. Jako bychom tak přešli z leninského módu uvažování „kdo, koho“ (Весь вопрос — кто кого опередит?), kde je vše analyzováno optikou toho, která skupina z toho bude mít prospěch, a ocitli se v situaci, kdy lidé činící tytéž objektivní postřehy dostávají kladné či záporné znaménko v závislosti na svém postoji k danému fenoménu. Ze sféry politiky jsme tak zjevně vkročili do hájemství šílenství.
David J. Stennett: Předmluva k druhému vydání Sunićovy knihy (Noontide Press, 2008)
Autor: David J. Stennett
Poznámka překladatele: Nakladatelství Sol Noctis nedávno vydalo český překlad knihy Tomislava SunićeEvropská nová pravice: Proti liberalismu a egalitářství. Kniha se zabývá hlavními liniemi evropského pravicového (tj. kulturně konzervativního a etnonacionalistického) myšlení po druhé světové válce, přičemž věnuje širokou pozornost především francouzskému sdružení GRECE a filosofii jejího předního představitele, Alaina de Benoist.
Kniha byla v anglickém originálu vydána celkově třikrát (1990, 2003, 2011), přičemž každé vydání je doprovázeno novou předmluvou. Z redakčních důvodů došlo v českém vydání k rozhodnutí vypustit druhou předmluvu z roku 2003 z pera Davida J. Stennetta, a to jednak kvůli jisté dobové zatíženosti textu, jakož i opakování motivů již rozvedených v ostatních předmluvách či v samotném hlavním textu knihy.
Čtenářům Délského potápěče přinášíme celé znění této vynechané předmluvy. Knihu je možné zakoupit zde (CZ) a zde (SK).
*** CD Pavel J. Hejátko – Vlaštovky v petroleji v prodeji ZDE
.
Arktos: Polární mýtus ve vědě, v symbolice a v přežívajícím nacismu
*** JOSCELYN GODWIN – ARKTOS
Arktos je první knihou, která se věnuje archetypu pólu – v jeho nebeské i pozemské podobě. Joscelyn Godwin zkoumá legendy o dávném Zlatém věku, který podle některých skončil prehistorickou katastrofou – posunem zemské osy. Současný sklon Země je zkoumán ve světle nejnovějších geologických teorií, stejně jako předpovědi dalšího možného posunu pólů. Nevyhýbá se ani kontroverzním tématům, jako jsou nacistické okultní teorie, tajné základny v Antarktidě, UFO či mytologie Hyperboreje. Na rozdíl od senzacechtivých výkladů nabízí autor kritický pohled podložený rozsáhlým studiem pramenů v několika jazycích.
***
Knihu lze objednat na stránkách nakladatelství Horus nebo Kosmas.cz.
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
***
***
Nejnovější komentáře