Délský potápěč

Alain de Benoist – Být pohanem (obálka prvního vydání z roku 1981)

Manifest pohana ve Věku vlka

Autorka: Ryg Mortys

O knize Alaina de Benoista Být pohanem jsme se mohli dočíst mnohé názory mnoha daleko vzdělanějších osobností, než jsem já. Proto bych se pokusila napsat spíše pár praktických poznámek k Benoistově filosofii a k problémům současného světa, se kterými by dle mého názoru měli být pohané seznámeni.

Benoistova kniha se zabývá převážně kontrastem mezi pohanským a monoteistickým viděním světa, přičemž hlavními monoteismy, které Benoist kritizuje, jsou křesťanství a judaismus. Je to zřejmě z toho důvodu, že v době, kdy byla kniha napsána, neměl islám zdaleka takový vliv na Evropu a západní civilizaci, jako je tomu dnes, ale především proto, že judeo-křesťanské paradigma bylo na staré pohanství naroubováno jako cizí celek a ovlivňovalo Evropu stovky let, včetně mýtu o tom, jak křesťanství polidštilo divochy. Částečně také ukazuje utopicko-náboženské prvky marxismu, jehož ústředním prvkem je dosažení beztřídní komunistické společnosti, kdy zavládne blaho na zemi. Na pomoc si na mnoha místech bere Heideggera, Nietzscheho, Fromma aj., a zejména své vlastní pojetí pohanské filosofie. I když poměrně často odkazuje na Eddy a cituje z nich, pohanství vnímá jako evropský celek, tedy konglomerát vytvořený převážně z antických prvků, Keltů (Galů) a Germánů. Slované jsou tiše vynecháni.

Nyní se již obraťme k pozoruhodným myšlenkám, pro které by měla být tato kniha studována.

Continue Reading

Heidelberský manifest

Autor: Karel Veliký

Osmatřicet let od prvního vážného varování před etnocidou v Německu!

Již počátkem osmdesátých let minulého století, konkrétně 17. června 1981, skupina patnácti německých vysokoškolských učitelů a vědců varovala veřejnost před rozvrácením německého národa a přecizením (Überfremdung) jeho jazykové a kulturní svébytnosti v důsledku zvyšujícího se počtu přistěhovalců – zejména z Turecka. Iniciátory prohlášení byli profesoři Theodor Schmidt-Kaler z bochumské a Helmut Schröcke z mnichovské univerzity. Heidelberský manifest mj. uvádí:

„S velikým znepokojením sledujeme rozvracení německého národa přílivem mnoha milionů cizinců a jejich rodin, přecizení našeho jazyka, kultury a národnosti (…) Pojem národ lze dnes definovat přírodovědně: národy jsou živoucí (biologické a kybernetické) soustavy vyššího řádu se vzájemně odlišnými systémovými vlastnostmi, předávanými geneticky a tradicemi. Integrace velkých mas neněmeckých cizinců při zachování našeho lidu je proto nemožná a vede ke známým etnickým pohromám multikulturní společnosti. (…) Každý národ, i německý, má na svém území přirozené právo na zachování své identity a svérázu. Úcta k jiným národům vyžaduje jejich zachování, ne však jejich smíšení. (…) Naším problémem přitom nejsou zahraniční dělníci vůbec, nýbrž jejich asijská část…“

Continue Reading

Z židovských dějin: disputace mezi křesťanskými a židovskými učenci

Autor: David B. Green

Všechno to začalo exkomunikovaným Židem a jeho stížnostmi na obsah Talmudu papeži

17. června 1242 byly v Paříži na příkaz papeže a francouzského krále spáleny všechny nalezené rukopisy Talmudu.

Celý proces, završený zažehnutím hranic, na nichž prý shořelo tolik svazků soupisu hebrejského práva a zvyklostí, že je museli přivézt dvěma tucty povozů, však trval několik let.

Celé to začalo nařčeními židovského odpadlíka z francouzského La Rochelle jménem Nicholas Donin.

Donin byl pro své kacířské názory židovskou obcí vyloučen někdy kolem roku 1229. V roce 1236 se vydal do Říma, aby papeži Řehořovi IX. předložit soupis svých stížností proti Talmudu.

Continue Reading

Enoch Powell

Autor: Gregory Hood

Enoch Powell by nesjpíš v roli vůdce britského nacionalistického hnutí působil jakoby nepatřičně i v lecjaké alternativní historii. Oddaný voják Impéria, příslušník establishmentu, osobitý klasický učenec a nepředvídatelný, byť poctivý student politické strategie Powell totiž rozhodně nebyl žádný pravicový radikál. Byl to konzervativec až do morku kostí, podle vlastního vyjádření „se jako toryovec už narodil … jako člověk s neotřesitelnou vírou v instituce. Kam až sahá má paměť, vždy jsem byl zastáncem institucí, monarchie, dějinné tradice a vůbec všechno, v čem nacházela své ztělesnění autorita – a právě tím nepochybně Konzervativní strana coby strana udržování uznávané normativní autority musí být.“

Konzervatismus lze – od Josepha de Maistreho k Johnu Derbyshirovi – směle označit za filozofii pesimismu: v jádru totiž jde o filozofii zachovávání, údržby. Instituce a národy už byly s nemalým úsilím vytvořeny – úkol tak nyní zní jasně: držet pozice.

Continue Reading

Bývalý předseda Jobbik Gábor Vona v roce 2015. Strana již od počátku roku 2013 začala „uhlazovat“ svoji militantní podobu.

Jobbik, svého času označovaný za nejradikálnější parlamentní stranu v Evropě, se v průběhu několika málo let proměnil v centristické a Evropské unii nakloněné uskupení, čímž zcela opustil svou dřívější radikální rétoriku, namířenou proti EU, NATO, hnutí LGBT nebo cikánské zločinnosti. Dnes se strana pokouší vytvořit spojenectví s liberální a progresivní levicí s cílem svrhnout vládu premiéra Viktora Orbána a jeho strany Fidesz. V tomto článku se pokusíme stručně nastínit průběh tohoto politického obratu o 180°.

Jobbik dnes bez servítek demonstruje po boku liberálů Ference Gyurcsányho: vytvořil s liberální levicí společnou antiorbánovskou frontu.

Naplnily se tak předpovědi Fidesz: Viktor Orbán, jeho strana i jim nakloněná média přinejmenším od roku 2016 předpokládali spojenectví někdejší radikálně nacionalistické strany s maďarskou levicí proti vládě. Před parlamentními volbami v dubnu 2018 to navzdory některým náznakům sbližování tak úplně pravda nebyla. 15. března 2019 však veškerá případná nejistota pominula.

Continue Reading

Pravda a lež – realistické varianty havlovského axiomu

Autor: Václav Jan

Jsou slogany pro lidi a pak jsou nepsaná pravidla, jejichž prostřednictvím je realizována moc.

Jako oficiózní moralistní maxima platí heslo, že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Ve skutečnosti je tvrdě vynucován všeobecný respekt k postulátu, který může být formulován třeba takto: „Ve jménu lásky může zvítězit i správná lež nad nesprávnou pravdou, pokud by tato mohla být spojencem nenávisti“. Toto pravidlo není nikde tesáno do kamene, ovšem o to neodbytněji je přítomno v každém detailu společenského diskurzu.

Samozřejmě – co je v dané rovnici láska a co je nenávist, to určují majitelé normotvorných vlivových nástrojů podle svých představ, potřeb a záměrů.

Continue Reading

Christian Bouchet (uprostřed), společně s Alexandrem Duginem a Alainem Soralem

Autor: Christian Bouchet

Přestože ve Francii dnes už máme řadu kvalitních prací, jež nám umožňují dobře porozumět německému národnímu bolševismu, pro ten ruský to neplatí a jeho existenci tak vlastně teprve objevujeme. Proto je dílo Michaila Agurského i přes své nepřátelské naladění skvělým zdrojem informací, východiskem k dalšímu zamyšlení i důvodem k opatrné naději.

Teze autora, vycházející z úvah nad Vzpourou davů Ortegy y Gasseta zní, že marxistické a socialistické prvky ruského bolševismu jsou pouhou „dějinnou kamufláží“ skutečných pochodů historického a geopolitického charakteru. Podle Agurského tak Lenin užíval dvojakého jazyka, když jako ortodoxní marxista mluvil jen v těch svých dílech, která bychom mohli označit jako určená pro „styk s veřejností“, zatímco jinak se držel linie Alexandra Gercena, který Západ odmítal a vyzýval k obsazení západní Evropy Slovany. Od počátku století si tak Lenin i s ostatními bolševiky stanovili cíl dát vedení světové revoluce do rukou Rusku a Rusům. Nahlíženo touto optikou dodávala sovětskému politickému systému z pohledu nacionalistů legitimitu ruská nacionalistická ideologie, nikoliv marxistické teze. Národní bolševismus se tak pokusil dosáhnout globální dominance ruského impéria, upevněného komunistickou ideologií.

Continue Reading

Spisovatel a cestovatel Jean Raspail se ženou doma v Paříži…

Přítomnost v sobě obsahuje budoucnost. Oznamuje ji. „Kde jsme v ní my?“ táže se tento tradiční katolík a monarchista.

Délský potápěč: Co Vás přivedlo k rozhodnutí přeložit a vydat Tábor Svatých, o ryze komerční záměr asi nejde?

Zuzana Adamson-Krupičková: Kniha mne zaujala z mnoha důvodů současně. Když se setkáte s románem, který byl napsán v roce 1973 a po pětačtyřiceti letech v tom, co bylo popsáno, žijete, a někdy slovo od slova, máte mnoho otázek: je to fascinující. Jak mohl Jean Raspail vědět, co se bude dít? A do takových podrobností? Pak si začnete připadat jako v nějaké hře, je možné, že dříve byla slepice, než vejce? Někdo vzal knihu a potom podle jejího scénáře poslal do Evropy migranty. A máte záhady, které vás nenechají v klidu. Karel Gott řekl v jednom rozhovoru, že světová dění řídí okultní společnosti.

Mám ráda díla, která jsou komplexní, celistvá, v nichž lze vnímat mnoho vrstev, taková, kde spisovatel dovede jít rovnou do středu – jádra věci nebo problému (vhledy) a která mají zároveň přesah – univerzální dimenzi. Tam nepatří Kundera, nepatří tam mnoho současných autorů (zanechávají rozpolcenost – autor ji přenáší na čtenáře). Já mám ráda celistvost vize.

Continue Reading

Alexandre Kojève

Autor: Greg Johnson

První část zde.

Kojève tvrdí, že dějiny končí vytvořením tzv. univerzálního homogenního státu. Jakmile pochopíme a uznáme, že všichni lidé jsou svobodní a rovní, zbývá už jen vytvořit takovou společnost, která tuto svobodu a rovnost respektuje a uznává. Tato forma společnosti musí být univerzální, nemůže být spojena s žádnou konkrétní kulturou, skončila totiž i kultura: dějiny jsou pouhým záznamem vývoje kultur a po konci dějin nemohou pokračovat ani kultury. Kultura se v jistém slova smyslu stává nepotřebnou, jelikož se nejedná o nejvhodnější prostředek k sebepoznání. Kojève uvnitř tohoto univerzálního státu rozeznává náznaky směřování k naprosté homogenizaci světa. Proto dává konci dějin jméno univerzální homogenní stát a považuje to za cosi báječného.

Vidíme to ostatně všude kolem nás: i v Bhútánu dnes zavádějí televizní vysílání. Zítra tam začnou nosit kšiltovky – samozřejmě kšiltem dozadu – poslouchat rap a nosit trička s názvy amerických značek. Nakonec se ukáže praktičtější učit se jenom jediný jazyk, angličtinu, podle jednoho z mých přátel „jazyk par excellence.” A všichni budeme mluvit anglicky, všichni si budeme kupovat stejné věci, sledovat tytéž televizní pořady. Bude z nás jeden velký, šťastný, mírumilovný svět, a lidstvo bude dokonalé spokojené, protože všichni budeme svobodní a navzájem rovní. Ne všichni ale budou filosofy, tato role zůstane vyhrazena jen těm velice chytrým. V tomto ohledu si totiž rovni nebudeme. Budeme si rovni politicky.

Tak nějak, velice zjednodušeně, se dá shrnout hegelovský příběh dějin. Sice je to dost nahrubo, ale naprosto správné a přesné, alespoň tedy podle Hegelova mínění (realitu ponechejme na chvíli stranou).

Continue Reading

Naréndra Módí

Autor: Eric Margolis

Jak prchavá je světská sláva! V dávném roce 1998 mě Jihoasijský svaz novinářů (South Asian Journalists Association) vyhlásil „Novinářem roku“ za článek, který jsem napsal o Indii.

Nedlouho nato mi však ocenění rozhořčeně odebrali poté, co jsem napsal, že Indie by v jejich dlouholetém sporu s Pákistánem o Kašmír měla usilovat o kompromis. Nedůtkliví Indové kritiku neradi, dokonce ani od starého přítele…

Tento týden premiér Naréndra Módí a koalice jeho pravicové strany Bháratíja džantá (BJP) drtivě zvítězili ve volbách, když si zajistili 302 z 542 parlamentních křesel. Ctihodná opoziční Strana Kongresu, jež dlouhá léta stála v čele země, utrpěla zdrcující porážku.

Neměli bychom nad tím jen tak mávnout rukou. Indie je plus minus největší demokracií na světě a v roce 2020 se má stát třetí největší ekonomikou na světě. Je to ale také vlivná jaderná velmoc s mezikontinentálními hlavicemi odpalovanými ze země i z moře, které mají kapacitu zasáhnout Severní Ameriku, Evropu i tradičního indického rivala, Čínu.

Dlouhá léta píši o nebezpečí neúmyslné nebo i záměrné nukleární války s Pákistánem o kašmírské jablko sváru. Má literární prvotina „Válka na střeše světa“ se věnuje jak možnosti budoucí války Indie s Čínou o himalájské velikány nebo Barmu, tak indicko-pákistánského konfliktu o Kašmír.

Continue Reading

Političtí disidenti 21. století nezaznamenávají žádnou výraznou změnu

Autor: Extravaganza Controverso

Původně jsem chtěl udělat dvacet rozhovorů s různými českými i slovenskými politickými disidenty. Osobně jsem kontaktoval ty, které znám a později i dále pátral a nechal si různé lidi doporučit od známých. Devatenáct rozhovorů jsem zdárně dokončil, ale projekt se poněkud zadrhnul a dle mého uvážení již nepokračoval správným směrem, proto jsem usoudil, že je na čase celý cyklus uzavřít. A tak poslední dvacátý příspěvek napíšu já sám.

Continue Reading

Jean Raspail

Tábor Svatých. Kniha prudká, šílená, tonická, ve svém neštěstí téměř veselá, ale divoká a občas brutální; pro vymyté mozky, které se množí jako epidemie, zaručeně odpuzující.

„Když si znovu čtu Tábor Svatých, raduji se, že jsem ho napsal v síle zralosti a přesvědčení. Nic z něho nepopírám. Ani čárku,“ upozorňuje jeho autor, Jean Raspail, v předmluvě ke třetímu francouzskému vydání z roku 2011, již český nakladatel chvályhodně připojil k románu jako vysvětlující dovětek. Zdejší čtenář se tak z první ruky dozví kde, kdy a jak tento milovaný i zatracovaný text vznikal, o jeho přijetí a šíření ve Francii i v zahraničí během bezmála pěti desetiletí, a hlavně o vztahu jeho osnovy a syžetu k budoucnosti: „Vyprávění se drží struktury jednoty času, místa a děje. Je to alegorie. Odehrává se během čtyřiadvaceti hodin, zatímco ve skutečnosti jde o proces potupného vstřebávání v průběhu let. Katastrofickou plnost procesu budeme moci změřit až v letech 2045–2050, až bude dovršena celá demografická přeměna. Ve Francii a u našich sousedů v urbanizovaných zónách, kde žije třetina populace, bude 55 procent obyvatel mladších 55 let mimoevropského původu…“ varuje Raspail, přičemž s údivem konstatuje, že o této „velké výměně“ se ve francouzském tisku píše, jako by to byla zcela přirozená věc.

Continue Reading

Jean Raspail – Tábor Svatých (2019)

Nový překlad Dr. Zuzany Adamson – Krupičkové, autorizovaný spisovatelem i francouzským držitelem práv

Kniha vychází také s pozoruhodnou kontroverzní esejí Jeana Raspaila s názvem Big Other (Velký Jiný), která by měla být povinnou četbou státních úředníků, představitelů komunit a politických reprezentantů i v České republice a na Slovensku.

Stěžejní dílo, prorocký román Jeana Raspaila, francouzského spisovatele oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…

Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.

Raspail je lepší než Orwell a Huxley. Jestliže Huxley popsal možné následky kast a technologie a Orwell všudypřítomné kontroly společnosti, Raspail zachytil demisi západní civilizace řízené pocitem viny a náhradu bílé rasy imigrací z třetího světa.

Continue Reading

Edred Thorsson – History of the Rune-Gild, 2019

Autor: Collin Cleary

Edred Thorsson
History of the Rune-Gild: The Reawakening of the Gild 1980-2018, North Augusta, S.C.: Arcana Europa, 2019.

Pozn. překladatele: Kniha má, snad trochu překvapivě, vztah i k České republice. Obsahuje totiž krom jiného také fotky české pohanky Šárky Sedlákové, která se setkala s Edredem Thorssonem/Stephenem Flowersem osobně, je členkou Runové gildy, a mimo jiné též stála za chaosmagickou edicí KIAton.

Edred Thorsson je jedním z mála lidí, u nichž jsem skutečně hrdý na to, že je znám. Mnohým se zdá být dosti zvláštní kombinací „protikladů“ (ovšem jen zběžnému pozorovateli, jak osvětlím na konci této eseje). V prvé řadě je goði a znalec run, který mluví staroseverštinou s texaským přízvukem. Získal doktorát v germánských jazycích a byl studentem nejdůležitějších učenců tohoto oboru – ale je také autorem knih, označovaných mnohými za „New Age“, publikovaných u nakladatelství Inner Traditions, Weiser nebo Llewellyn. Za své mentory považuje kapacity jako Edgara Polomého, Klause Düwela, ale také Michaela Aquina, kontroverzního zakladatele Setova chrámu. Edred je introvert, samotář a podle vlastních slov stěží průměrný organizátor, který ovšem hned několik organizací založil. Nikdy nechtěl následovníky, navzdory tomu si jich nemálo získal. A pak je tu Edredův proslulý zájem – a sotva to lze říct lépe – o BDSM (v čemž je velmi otevřený a upřímný). Mohl bych pokračovat. Ale všechno to nějak pasuje dohromady a dělá to z Edreda pozoruhodného člověka a nesmírně významnou postavu jak v hnutí Ásatrú, tak v „okultním undergroundu“.

Continue Reading

Alexandre Kojève

Autor: Greg Johnson

Dokončení zde.

Poznámka autora: Následuje přepis řeči, kterou jsem v roce 2000 přednesl v Atlantě. Odstranil jsem příliš košaté větné konstrukce, stejně jako občasnou interakci s publikem.

Žijeme v době bohaté na předpovědi konce věků. Loni, na konci roku 1999, oslavovala drtivá většina silvestrovských hýřilů o rok předčasně konec milénia. Tak či onak se však s kulatým letopočtem zdá se pojí víra, že dojde k něčemu zásadnímu. V současném akademickém prostředí se také hodně mluví o „konci modernity“. Takzvaní postmodernističtí filosofové a literární kritici se těší značné oblibě a jistí náboženští myslitelé a autoři se pak samozřejmě obávají dokonce zániku času samotného.

Můj přítel, pravoslavný mnich v bulharském klášteře, mi těsně před Novým rokem poslal e-mail: dost Bulharů prý věří tomu, že kromě selhání všech počítačů je před námi také konec světa. Odpověděl jsem: „Tak pokud od tebe už neuslyším, rád jsem tě poznal.“

Rád bych dnes mluvil o jednom z nejvíce ohromujících tvrzení vůbec, tedy že dějiny skončily, které značně zpopularizoval Alexandre Kojève, podle mého soudu asi nejvlivnější filosof 20. století, a také jeden z nejvíce opomíjených. Zanechal totiž hluboký otisk nejen ve světě idejí, ale i v tom politickém: měl ohromný vliv na utváření poválečného hospodářského a politického uspořádaní, v němž dnes žijeme. Lidé mu někdy říkají „nový světový řád“, každopádně však v nemalé míře vděčí za svůj vznik Kojèvovu myšlení a činům.

Continue Reading

Lévy a Babiš. Kdo přijal v „neosobní kanceláři“ koho?

Radim Lhoták se zamýšlí nad příkladnou slepotou, s níž se česká oficiální média rozplývala nad chytráctvím levicového globalisty Bernarda-Henri Lévyho a přitakávala jeho pejorativním odsudkům Andreje Babiše.

Autor: Radim Lhoták

Nejpomatenější věta, jakou jsem v poslední době zaznamenal na českých zpravodajských portálech, vyšla z úst Bernarda-Henri Lévyho a zněla: „Česká republika, tak jak ji mám rád, jak ji vidím v představách, má dva duchovní otce – Václava Havla a Milana Kunderu.“

Jedno je jisté, Bernard-Henri Lévy získal veřejné ocenění „přední francouzský spisovatel a filosof“ jenom proto, že se stal dobře placenou hlásnou troubou globalistů usilujících o nový světový řád, jehož podstatou je odlidštění člověka, morální relativizace a ne-řád ve formě liberální svobody být kýmkoli a nikým zároveň. Tato svoboda není rozlišitelná od anarchie, s níž se na výsluní dostávají osobnosti typu Lévyho, které mají v povaze sebestřednost, narcisismus a svévoli, nebo také potřebu „zajímavého života“ a být za každou cenu vidět, protože jinak by měli pocit hluboké prázdnoty. To jsou přesně vlastnosti lidí, v jejichž jádru bychom marně hledali něco duchovního, neboť vpravdě duchovní člověk nemusí vyčnívat a nepotřebuje být obdivován.

Continue Reading

Autor: Extravaganza Controverso

Skupina Rammstein byla založena roku 1994 v Berlíně šesticí Němců z bývalého Východního Německa. Ti časem fakticky vytvořili nový hudební žánr Neue Deutsche Härte (nový německý hard rock). V podstatě šlo o kombinaci hard rocku s prvky techna. Ač kapela ve svých textech využívá angličtinu, ruštinu, francouzštinu i španělštinu, nejčastěji užívá němčiny, čímž se stala typickou. Někteří lidé dokonce považují hudbu Rammstein za takový rychlokurz němčiny. Za dobu svého působení prodala kapela přes 45 milionů alb.

Nejvíce ji v tvorbě ovlivnili slovinští Laibach a to jak v hudebním smyslu, tak i designu loga. Ve skutečnosti jsou si obě loga a někdy i kompozice kapel neuvěřitelně podobné. Stejně jako u Laibachu bývají i u Rammstein jejich texty často inteligentní a vtipné, zabývají se neobvyklými, ale i seriózními tématy a používají literárních odkazů, narážek, slovních hříček, dvojsmyslů. Přesahují tedy obvyklou popkulturní banalitu.

Continue Reading

Dojdou světu oproti všem předpokladům vbrzku lidi?

Autorka: Megan Molteniová

Všichni ten příběh dobře znáte: navzdory vyspělé technologii i různým regulacím a opatřením, zaváděných s cílem omezit zátěž, kterou pro naši nebohou planetu bobtnající lidstvo představuje, se lidé zjevně nedokáží přestat množit. V polovině století jich bude Zemi obývat už 9 miliard – a všichni budou pálit fosilní paliva, produkovat plasty a hltat kalorie. V roce 2100 to má být dokonce miliard 11, takže se posuneme do světa dystopického snímku Soylent Green. Podobné temné předpovědi nejsou žádným blouzněním sci-fi, ale oficiálními čísly z dílny jedné z nejuznávanějších globálních autorit, Organizace spojených národů.

Co když se ale experti mýlí – a to ne o nějaké ty „drobné“, ale úplně zásadně, o celé řády?

Continue Reading

Odnárodnění a tavící kotlík? Ne, děkujeme…

Autor: Titus Quintus

Když se na alternativní pravici hovořívá o vzestupu „bělošské politiky identity“ nebo rostoucím rasovém napětí, odkazuje se na trendy a fenomény, jež by potenciálně mohly vést k nacionalistické politice a novému směřování západní společnosti směrem k etnocentrismu a zachování kultury. Stejně tak dobře se ale před našimi zraky mohou odehrávat poslední záchvěvy dožívajícího existenčního modelu západních národů. S výjimkou hrstky východoevropských zemí je nacionalismus Evropanů a eurokolonialistů (evropská diaspora mimo Evropu – pozn. překl.) mnohem víc občanský než etnický nebo rasový: Američanem, Britem, Francouzem, Němcem atd. tak může být nebo se stát kdokoliv. Národnostní projevy se proto zakládají takřka výhradně na lokalitě a někdy snad ještě jazyce, zřídkakdy však na společných biologických, kulturních, historických, politických nebo geografických kořenech. Většina Američanů by se shodla, že Američanem může být člověk kterékoliv rasy. Jak lze tedy s takovýmto postojem vůbec hovořit o kterémkoliv evropském státě jako o něčem jiném než správní jednotce atlanticistického společenského a ekonomického uspořádání (které je pak samo založeno na zásadách antinacionalismu)?

Continue Reading

Escudo Identitário (Identitářský štít) a jejich symbol

Autor: Eordred

Guillaume Durocher před nějakou dobou pořídil rozhovor s holandskou aktivistickou skupinou Erkenbrand, aby ji představil širšímu okruhu čtenářů, a také pomohl propagovat jejich každoroční konferenci. V podobném duchu bych dnes rád trochu pomohl mladé organizaci, kterou jsem nedávno objevil. Jsou z Portugalska a říkají si Escudo Identitário, neboli Identitářský štít. S potěšením jsem tak uvítal, že se pravicovým idejím daří i na Pyrenejském poloostrově, který se od 70. let minulého století stal nezpochybnitelnou baštou levice.

Éordred: Má „identitářská“ část vašeho názvu původ v širším identitárním hnutí? Kde se Escudo vzalo, jaké jsou jeho kořeny a kam byste se zařadili ideologicky?

Escudo Identitário: Nemáme sice oficiální kontakty s žádnou z identitárních skupin, ale hlásíme se k této ideologii. Podporujeme také všechny evropské identitární iniciativy. Escudo vzniklo v roce 2017 poté, co se komunistický studentský spolek na Faculdade de Ciências Sociais e Humanas da Universidade Nova de Lisboa (fakulta sociálních věd Nové lisabonské univerzity) rozhodl narušit průběh konference o koloniálních dějinách, pořádané jinou vlasteneckou skupinou. Když se zprávy o narušení akce rozšířily, mnozí ze studentů, kteří ji chtěli navštívit, se spolu přes internet začali domlouvat na možné reakci. Vzali jsme univerzitu „útokem“, postavili se levičáckému spolku a předložili sepsané hlavní body protestu děkanovi. Vyvolalo to tehdy hodně rozruchu v médiích a portugalský prezident i parlament, aniž by se nějak namáhali s ověřováním faktů, náš údajně násilný protest odsoudili.

Continue Reading