Délský potápěč

Alexej Pludek

Autor: A. J. Tůma

Část 3. Vabank

V okamžiku srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa pobývala velká část českých Židů v zahraničí. Mnoho profesorů bylo na stážích na zahraničních univerzitách. K těm, kteří se odtud nevrátili, přibyly tisíce dalších Židů, kteří emigrovali bezprostředně po srpnu. Ačkoli židovští intelektuálové vesměs podporovali Izrael a z postoje k šestidenní válce učinili jedno z nejžhavějších témat domácí politiky, drtivá většina z nich nepřesídlila na Blízký Východ, ale na Západ, často do německojazyčné části Evropy. Namátkou satirik Gabriel Laub se etabloval v západním Německu, stejně jako novináři Vilém Fuchs a Bedřich Utitz. Ludvík Aškenázy zakotvil v Rakousku, literáti Jan Picek nebo Richard Glazar v Basileji. Do emigrace odešlo celkem šest tisíc příslušníků židovských náboženských obcí, to znamená zhruba třetina. Kolik bylo emigrantů židovského původu celkem, lze jen odhadovat, proporčně k jejich celkovému počtu to však bylo zřejmě výrazně více než u ostatních částí československého obyvatelstva.

Padesátá léta v Československu mají nálepku antisemitská, do určité míry – a zcela specifickým způsobem – oprávněnou. Prezident Antonín Novotný ostře zaútočil na sionismus ihned po nástupu do funkce v roce 1957. Jeho pád na začátku roku 1968 byl symbolickým startem „polednového vývoje“. Německý historik Martin Schulz Wessel označil „boj proti antisemitismu“ za jeden z „nejúžasnějších a nejpozitivnějších aspektů pražského jara“.

Continue Reading

C. Mutti (ed.), Julius Evola – Mircea Eliade. Un bilan culturel (Ars Magna, 2021, 82 str.).

Autor: Karel Veliký

V roce 2021 vyšla ve francouzském překladu korespondence Julia Evoly s Mirceou Eliadem z let 1930 až 1963, kterou v Itálii k vydání připravil prof. Claudio Mutti. Podle Philippa Bailleta, hlavního „tlumočníka“ italského revolučního tradicionalismu ve Francii (viz revue Totalité z let 1977 až 1987), tyto dopisy ukazují, nakolik jejich vztah připomínal jakési „promarněné přátelství“.

První listy svědčí o velké spřízněnosti, která je spojuje. Oba totiž projevují tutéž „vůli k moci“, u Evoly má podobu bojovného hledání, „válečnického průzkumu“ mimo katedry, kdežto Eliade tuto vitální sílu dává do služeb intelektuálního bádání (a coby dříč často při zpracování svého díla překračuje své fyzické limity). Do předválečných politických a intelektuálních bojů se ovšem oba zapisují s tímtéž nasazením: Eliade je členem rumunské Železné gardy, věří ve vítězství legionářského hnutí, „ve smíření lidu s Bohem“, jak řekl Kapitán (Codreanu); Evola sice do italské fašistické strany nikdy nevstoupí, zato se mnohem více v tisku vyjadřuje k politické každodennosti (a pro jeho sílící kritiku buržoazních a demokraticko-demagogických reliktů režimu platí za jakéhosi „superfašistu“, u svých stoupenců vážně, u odpůrců jízlivě).

Continue Reading

Mircea Eliade

Autor: Karel Veliký

Mladý Eliade byl členem hnízda (cuib) Železné gardy, vedeného básníkem Radu Gyrem. Jako takový byl v létě 1938, za Carolovy „královské diktatury“, zatčen a deportován do nově zřízeného koncentračního tábora v areálu bývalé zemědělské školy. Legionářské víry se nezřekl, avšak pomocí protekce (jeho ochránce, generál Condeescu, měl osobní přístup k ministru vnitra Cãlinescovi, nejvyššímu vykonavateli represe, který bude později – již jako premiér – zabit za národní revoluce legionáři coby muž spoluodpovědný za smrt Cornelia Codreana) i díky nemoci (zánět pohrudnice) se na podzim dostal do sanatoria, odkud byl počátkem zimy v relativním zdraví propuštěn. Takto unikl masovému popravování svých legionářských druhů a lze předpokládat, že právě toto vyhnutí se osudu mučedníka, resp. duševní zátěž z něj vyplývající, již podstatně přispěly k jeho pozdějšímu rozhodnutí stát se napříště přísně „nepolitickým člověkem“. Když král Carol vyhlásil, že dosavadní korporativní stát budovaný od února 1938 nahrazuje totalitním, čímž prý se proces přestavby Rumunska formálně uzavírá, vstoupili do nové „totalitní“ vlády i přeživší legionáři a Eliade byl za ní v březnu 1940 jmenován kulturním atašé v Londýně, kde působil i za krátké existence (od září 1940 do února 1941) národně-legionářského Státu. Za Antoneskova režimu pak tutéž funkci kulturního přidělence (a později rady) vykonával v Portugalsku.

Portugalské roky dlouho patřily v jeho životě k těm nejméně známým. Dnes jsou k nim hlavním pramenem Eliadovy deníky, Diário Português (1941–1945), přeložené již do několika jazyků. Souhrnný přehled jeho pobytu podává Rosa Fina ve své knize Mircea Eliade em Portugal 1941–1945 z roku 2013. V Portugalsku byla navíc (časopisecky) zveřejněna i část Eliadovy korespondence s místními autoritami. V Pamětech (čes. 2007) se k tomuto období váže jedna kapitola, „Od Camõese k Salazarovi“.

Continue Reading

Konstantinos Kavafis

Autorka: Juliana R.

Proč jen jsme rozbili jejich sochy,
proč jsme je vyhnali z chrámů,
vždyť jejich bozi ještě nezemřeli.
Stále tě milují, ó jónská země,
to za tebou lkají jejich duše.
Když procitáš nad ránem,
tvým vzduchem vlaje jejich svěží život.
Po tvých pahorcích chvatným krokem
se občas znovu mihne jako sen
průzračné tělo eféba.

(Jónská země)

Konstantinos Kavafis (Κωνσταντίνος Καβάφης, 1863–1933), jeden z nejpozoruhodnějších evropských básníků, se narodil v Cařihradě, ve slavné čtvrti Fanar, která si od pádu Byzance udržela řecký charakter. Většinu života – vyjma studií v Londýně a tříletého pobytu v rodné Konstantinopoli – ovšem strávil Alexandrii.

Continue Reading

Guillaume Faye ¡Presente!

Autor: Karel Veliký

…o jednom bezúspěšném úsilí

Italský list Libero Pensiero nedávno ve své rubrice „Zapomenutí“ připomněl Guillauma Fayeho, myslitele tzv. „Nové pravice“, který zemřel 6. března před čtyřmi lety. Článek se věnuje téměř výhradně italské recepci Francouzova díla a osobnosti a jako takový není pro nás příliš zajímavý, nicméně poslouží nám jako osnova pro vlastní malé shrnutí.

Již Le Système à tuer les peuples (Systém k zabíjení národů) z roku 1981, vůbec první z Fayeho samostatných knižních titulů, vyšel o dva roky později v italském překladu a stal se prý „stěžejním textem alespoň pro dvě generace mladých“ Italů, Evropanů s identitárním cítěním.  V předmluvě k reedici z roku 2017 Robert Steuckers shrnuje jeho obsah do věty, že „pokud národ zapomněl vlastní hodnotová měřítka, umírá, jelikož nemůže jednat podle vlastních vnitřních pravidel“. Systém ho nejprve jakoby omámí a v narkóze postupně a takřka nepozorovaně usmrtí.

Faye přitom přísně rozlišuje mezi Evropou a Západem. Nejde o zeměpisné hranice, rozdíl leží jinde.

Continue Reading

Azov a milion chvilek pro demokracii (Praha, 27. února 2023). Aneb co je dovoleno pánovi, není dovoleno kmánovi.

Autor: Josef Turner

Učebnice teorie demokracie kdysi psaly, že opozici je dobré mít v parlamentu a nikoliv na kandelábrech, Masaryk prý kdysi pronesl, že „demokracie je diskuse“. V nové Evropě je ovšem vláda ztělesněním Dobra, a tedy opozice je logicky čiré Zlo. Jestli budeš volit Babiše, tak už neuvidíš vnoučata! Protože možnost jít volit toho, koho sám chceš, jsme tady v roce 1989 fakt nechtěli, chtěli jsme Coca Colu a banány bez front – z košíku v Kauflandu rovnou do tlamy! Místo vlády jedné strany tvoří pevnou hráz liberalismu jednotná fronta pěti stejných stran. A svoboda slova – ta má svoje hranice, varuje nejvyšší státní zástupce. Běda tomu, kdo bude schvalovat, relativizovat, propagovat nebo zveřejňovat!

Dezinformace není názor a o tom, co je a není dezinformace, bude rozhodovat vláda, případně soud. Dezinformátor je nový neonacista. Jak jsme se dozvěděli před patnácti lety během velkých čarodějnických procesů, neonacista se pozná tak, že používá neonacistický symbol, přičemž neonacistický symbol se pozná podle toho, že jej používá neonacista. Dezinformátor se pozná tak, že šíří škodlivý obsah a škodlivý obsah se pozná tak, že jej šíří dezinformátor. O objektivní pravdivosti nebo nepravdivosti rozhodnout často nelze a především – ve skutečně svobodné zemi to přeci není vůbec třeba. Byl odsun Němců „spravedlivou odplatou“ nebo genocidou? Vedla Ukrajina od roku 2014 brutální válku proti vlastnímu obyvatelstvu nebo to byla „protiteroristická operace“? Kdo provedl masakr v Katyni, v Babím Jaru, v My Lai, v Buči? Byl holodomor na Ukrajině stejně jako v Bengálsku „antropogenní“? Radši počkejme na stanovisko politbyra. Byl Džaváharlál Nehrú socialista a pokrokový předvoj dělnické třídy nebo reakční hinduistický tmář a zpátečník? Raději se nejprve poraďte se svým soudním znalcem! Protože tady hrozí totiž nejen postihy za popírání nacistické genocidy, ale i za její nepopírání a to i přesto, že jste jako Josef Skála školený historik. A tak bude třeba mobilizovat a vysílat na Ukrajinu vojáky, protože jsme ve válce a zároveň nejsme ve válce, to byla jen taková metafora. Pronášet metafory, že bude třeba mobilizovat, smí pouze chrabrý náčelník, nám dezolátům za totéž sdělení hrozí předvolání za šíření poplašné zprávy.

Continue Reading

Muriel Blaive

Autor: Jan Borg

Proti černobílému vidění. Normalizace byla tónovaná. Nejen v odstínech šedi.

Již loni jsem četl, jak z Ústavu pro studium totalitních režimů (občas označovaného za pseudovědeckou a v každém případě ideologickou instituci), propustili Muriel Blaive, renomovanou zahraniční historičku. Šéf Kudrna (nevíme zda a jaké má akademické či jiné badatelské vzdělání) vysvětluje, že „kolegyně je bezpochyby vzdělaná žena, bezpochyby rozumí svému řemeslu, ale on nepochybuje o tom, že náš pohled na minulost je naprosto rozdílný a nechce, aby na půdě ústavu zaznívaly výroky, které prostě znevažují to (… ?) zákonné poslání“. Paní Blaive se údajně znemožnila svým výrokem, že „tady v době vlády komunistické strany nešlo o vůbec žádné násilí, ale všechno bylo součástí široké dohody obyvatelstva s vedením státu“. Paní Blaive namítala, že tato Kudrnova interpretace je překroucená, diktatura jedné strany tu samozřejmě byla, ale to neznamená, že lidé nemohli nic dělat: „V každodenním životě většina lidí vždy možnost volby měla, vstoupit nebo nevstoupit do strany, spolupracovat nebo ne, podepsat antichartu nebo ne, posílat děti do SSM nebo ne atd.“

Nebudu se zabývat dále tím, jak paní Blaive poté správně argumentuje, co je skutečný vědecký výzkum, což v zahraničí (ještě?) vědí, tady možná ne a že nejspíše nelze vyhodit člověka za to, jak se dívá na dějiny.

Continue Reading

Lapsus vědy spočívá v odposvátnění skutečnosti: „přestanete-li věřit v bohy, začnete se ztotožňovat s opicemi.“

Autor: Karel Veliký

K jednomu z nejvizionářštějších českých textů 20. století

Utopie, založená a řízená Věčným Židem, do níž se v děsivém snu probudil spisovatel, filosof a umělec, jako jeho vězeň, upřednostňuje ženský živel, který má k pudové přirozenosti blíže než mužský: „Feminismus se oháněl lidskými právy, aby ospravedlnil v ženě čubu. Osvětářství ve jménu práva všech na vzdělání zanarchisovalo dav a uvolnilo v něm nejnižší afekty a pudy. Tuto tradici ustavila Utopie v kult,“ objasňuje ředitel. Proto žena obsluhuje „pojistné ventily“ Utopie: „Provádí selekci, rozhoduje o kvalifikaci, vyřazuje neschopné a nahrazuje ztráty.“ Je na to i speciálně školena – pro udržování stavu řízeného chaosu se při tom zvlášť hodnotí schopnost nemyslet.

Continue Reading

Richard Wagner

Autor: Přemysl Čech

– v díle Wagnerově!

Wilhelm Richard Wagner se narodil 22. května roku 1813 v saském Lipsku. V této době v Evropě vrcholily tzv. napoleonské války. Jednotný německý stát v podstatě neexistoval a byl roztroušen do řady malých knížectví, velkovévodství a království. Malý Richard byl v pořadí osmým dítětem policejního úředníka Carla Friedricha, který šest měsíců po Richardově narození umírá, a matky Johanny Rosine rozené Pätz.

Napoleonské války však netrvaly věčně a rok po skladatelově narození přichází Vídeňský kongres, který znatelně překreslil mocenskou mapu Evropy a nastolil nový geopolitický pořádek, který zvěstuje mimo jiné i rozmach nacionalismu.

Nedlouho po smrti otce se matka Johanna znovu vdala. Do života malého skladatele tak vstoupila postava básníka a herce Ludwiga Geyera, který se ujal celé devítičlenné rodiny. V roce 1815 pak Wagnerova matka porodila ještě devátého potomka – sestřičku Cäcilii. V pozdějších letech skladatel na nevlastního otce vzpomínal velice vřele. Ještě před sestřiným narozením se rodina přestěhovala do nedalekých Drážďan, kde Wagner začal navštěvovat církevní školu. Do Lipska se mladý skladatel vrátil při pozdějších studiích hudby, které absolvoval na tamní universitě. 1]

Continue Reading

V Utopii humanita je rituál bestiality. (…) Pro humaniády, panhumanistické rituální hry, jsou vybíráni jednotlivci dokonale imunní proti nákaze duchem; po dlouhou dobu jsou cvičeni ve vzpřímené chůzi, s vydmutou hrudí a vztyčenou hlavou. Je to cirkusácká drezura, odkoukaná od krotitelů zvěře, při níž čtvernožci, zkorumpovaní bičem a cukrem, imitují hrdý postoj a gesta člověka. Kultura napřímila člověka zevnitř, organickou hierarchizací hodnot, vertikálou hlavy, břicha a pohlaví, se srdcem v těžišti. Utopie zná jen napřímenost cirkusáckou: pes, i když chodí po dvou, nenadřadil hlavu pohlaví a břichu, nezvedá zrak ke hvězdám, ale jen sleduje pohyb biče a pach žrádla; sotva opustí manéž, padne úlevou na všechny čtyry.

Autor: Karel Veliký

O snu, který již žijeme… K výročí autorova narození

Josef Šafařík (1907–1992) byl po většinu života důsledný Aussteiger. Roku 1938, tedy krátce po třicítce, se rozhodl z občanského života odejít do ústraní, v němž až na několik kratších „výstupů“ vytrval do smrti: „Věděl jsem, že musím udělat skok do tmy, a buď to bude dobré, nebo zahynu, ale jen tvůrčí práce je pro mě ta jediná,“ vysvětloval někdejší stavební inženýr později. Ve vnitřní emigraci, tu bez řádných dokladů, tu zas bez pracovního poměru (což bývalo trestné), hodně studoval (filosofie, umění etc.) a psal, třebaže publikovat mohl jen vzácně. K jeho zásadním esejistickým pracím patří Sedm listů Melinovi, Člověk ve věku stroje, Hrady skutečné a povětrné a více jak šesti set stránkové Cestou k poslednímu, dílo doslova celoživotní, neboť ho psal po čtyřicet let a vydání se dočkal pouhé tři dny před úmrtím!  Avšak v této nedlouhé řadě má drobná Noční můra místo ještě zcela zvláštní, neboť autor ji jako jedinou svolil zveřejnit až po svém skonu.

Text dokončený roku 1964 má formu dramatického dialogu. Situace je kafkovská („Josef K.“), existenciální („Mersault“). Protagonista, zřejmě autor sám, sní, že je vězněm v cele jakéhosi ústavu. V tom se otevřou dveře a on vychází za zeleným světlem. Ocitá se v sále s poblikávající elektrotechnikou, v jakémsi „řídícím centru“, kde ho osloví ředitel. Již úvod jejich rozhovoru navozuje ovzduší absurdna. Jako by všechno bylo „jinak“, fluidní a paradoxní. Vězeň je spisovatel – umělec a filosof. Ředitel vědec. První se snaží zjistit, kde je. Druhý mu to vysvětluje a v jistém okamžiku zapíná jednu z obrazovek. Objeví se na ní…

Continue Reading

Evropané se nikdy nedokázali shodnout na společné pozici; většina se tak prostě přimknula k Americe. Jelikož nemají společné zájmy, nemohou mít ani společnou vůli a strategii.

Autor: Alain de Benoist

Následující projev přednesl Alain de Benoist na kolokviu časopisu Élements 26. dubna 2014. Se svou typickou precizností a ostrovtipem se zamýšlí nad některými ze největších problémů u kořenů evropského projektu a současně s tím nastiňuje vlastní představy o nutnosti spojené Evropy. Originální znění najdete na blogu Éléments. Z francouzštiny přeložil Martin Locker.

Zjevné nedostatky Evropské unie ukazují jak selhání stávajícího evropského konstruktu, tak nezbytnost evropského Impéria.

Dámy a pánové, mí drazí přátelé,

Ještě před pouhým čtvrtstoletím se Evropa zdála být řešením snad všech problémů. Dnes je naopak sama vnímána jako další z nich. Následkem tohoto rozčarování se na ni valí výčitky ze všech stran. Evropské komisi se dává za vinu snad všechno: její bujná produkce legislativních omezení, strkání nosu do věcí, které ji nepříslušejí, přání trestat všechny na okolo a ochromit tak naše instituce, její nepřehledná a nesrozumitelná organizace, nedostatek demokratické legitimity, likvidace suverénních národů, tendence k tomu stát neovladatelnou mašinérií. Ve většině zemí obliba Evropské unie už přinejmenším deset let celkem strmě padá. Podíl Francouzů, podle nichž „členství v Evropské unii škodí“ se dokonce zvýšil z 25% v roce 2004 na 41% v roce 2013. Novější výzkum agentury Ipsos pak odhalil, že 70% Francouzů by si přálo „omezit Evropě pravomoci“.

Evropská unie tak dnes nepochybně zažívá bezprecedentní krizi legitimity. Na vině je mimo jiné i fakt, že jí nabízený „spektákl“ není nijak zvlášť vábný. Ale jak jsme do tohoto bodu vlastně dospěli?

Continue Reading

Kariéry ve službách nacismu. Nejvyšší velitelé německého potlačovacího aparátu v protektorátu Čechy a Morava (ÚSTR – Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2020)

Autor: Tomáš Krystlík

Část 1, 2, 3.

Sudetští Němci v Gestapu

V české společnosti je zakořeněné přesvědčení, že nejkrutější gestapáci byli sudetští Němci. Ale studie historiků Jana Vajskebra a Jana Zumra z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) o policejních úřednících Gestapa v protektorátu této tezi protiřečí. Ze 183 oběma historiky identifikovaných vyšších úředníků protektorátního Gestapa byla čtvrtina z Rakouska, ostatní pocházeli ze staré Říše a jen tři (sic) z Königreich Böhmen. A to jen místem narození, protože postavení vyššího úředníka Gestapa mohli dosáhnout až po mnohaleté předchozí policejní službě v Říši, případně v Ostmark, ve Východní marce, tedy v Rakousku.

Vysoký podíl úředníků Gestapa z Rakouska byl podle autorů této studie způsoben „nadprůměrným počtem zaměstnanců úřadovny Gestapa ve Vídni“, z nichž část byla přeložena do protektorátu. Jan Zumr k nízkému podílu Němců českých zemí coby úředníků v protektorátním Gestapu říká:

Continue Reading

Česká republika je krůček od zvolení generála prezidentem…

Autor: Josef Turner

Dle mediální interpretace světa by se zdálo, že nadchází hodina osudové bitvy dobra nad zlem a konečné vítězství pravdy a lásky je tak blízko, jako ještě nikdy nebylo. Jak nedávno pronesl jeden moudrý muž kdesi na sítích, nastává chvíle, kdy Praha a láska zvítězí nad vsí a nenávistí.

Česká republika je krůček od zvolení generála prezidentem, má šanci přiřadit se tak k zemím jako Uganda, Súdán, Mauretánie či Irák, kde jsou s plukovníky a generály v prezidentském úřadu nejlepší zkušenosti, a kde se nad vsí a nenávistí svého času vítězilo slavně a drtivě, v Iráku svého času i pomocí bojových plynů a v Ugandě s pomocí dětských vojáků. Stav, od kterého jistě nejsme daleko.

Ne, beru zpět, nadsázka, náš jenerál asi není opravdický jenerál, zběžným pohledem se jeví, že je to spíš úředník z armády, jehož beatifikace pražskou kavárnou patří k tomu nejlepšímu kýči, co za posledních dvacet let předvedla, zhruba ve stylu můj komouš-lampasák je neohrožený obránce mravnosti, svobody a demokracie, zatímco ten tvůj komouš ze zahraničního obchodu je ztělesněním nemravnosti a autoritářství. (Pravda, komouš-lampasák má prověrku NATO! Rozumějme glejt, že se překabátil opravdu důkladně a beze zbytku, což komouš ze zahraničního obchodu nemá; najmě především proto, že k výkonu svého povolání nikdy žádný podobný nepotřeboval.) V praxi je můj komouš lepší než tvůj asi především proto, že komouš-politruk je hezčí a zastřižený z barber shopu, lépe se tedy vyjímá na plakátech, narozdíl od komouše ze zahraničího obchodu, který nemá tak dokonale obdélnou hlavu, pročež není na plakátech symetrický.

Continue Reading

Stefan George

Autor: Petr Čichoň

V nakladatelství Délský potápěč vyšel v roce 2022 v překladu Karla Velikého výbor z díla německého básníka Stefana George nesoucí název Poesie. Kniha obsahuje překlady vybraných básní i s německými originály a závěr zpřístupňuje pro českého čtenáře neznámé ukázky z esejistického díla a rovněž dobové české kritiky, včetně známé Šaldovy literární studie.

Stefan George (1868-1933), jeden z největších německých básníků, představuje jakousi paralelu k francouzské dekadenci a symbolismu. Pokud se vysloví slovo dekadence, většinou si každý představí dílo Huysmanse či d‘Aurevillyho, ale existuje rovněž inverze k ryze francouzské dekadentní představě – touto inverzí je dekadence a symbolismus německý – strohá a čistá metafyzická krása slova s přísně hlídanou básnickou formou. To je pomyslné krédo, které čteme z každého verše uhrančivě krásné poesie Stefana Georgeho. Je příznačné, že jeho poesie oslovila ke konci básníkova života tehdejší počínající nacistickou kulturu, básník však před ní utekl z Německa do ciziny a pak k vlastní smrti.

Continue Reading

1968: pětapadesát let starý Jiránkův vtípek

Autor: Jan Borg

…fejetonem jemně jízlivým

Nemám rád fejetony a hlavně politické fejetony, jsou velmi často účelové či tendenční, zejména v poslední době. Ale teď se chci podělit o své dojmy a zážitky z letošních prezidentských voleb. Ačkoliv znám dobře mentalitu Čechů, kterou jsem jakožto právník poznal za léta své činnosti pro klienty v rozmanitých životních sférách, přiznám se, že letos jsem poněkud zmaten.

Nejprve jsem užasl nad těmi radami dětem a mládeži – o jejichž budoucnost má jít – a prý běda pokud bychom si zvolili nesprávného presidenta: ohrozili bychom tím lepší život našich dětí a vnuků…, takže neznámí „instruktoři“ radili mladým, aby „nespolehlivým rodičům“ schovali občanský průkaz, anebo rodičům, aby místo voleb zajeli s „nespolehlivými prarodiči“ třeba na hory, že sníh už padá… atd.

Continue Reading

Pražské Dny mládeže (1943)

Autor: Tomáš Krystlík

Část 1, 2.

Plány SS     

Dají se rozlišit dva hlavní německé nacionálně socialistické přístupy k přenárodňování Čechů a zacházení s nimi: první zdůrazňoval hlavní roli politických postojů přenárodňovaných, druhý pouze jejich rasovou vhodnost. První zastávali aparát NSDAP a vedoucí všech žup v okolí protektorátu včetně Konrada Henleina, zastánci druhého přístupu byli Říšské ministerstvo vnitra, SS, Reichsführer SS H. Himmler, K. H. Frank a R. Heydrich. SS svůj názor proti vůli NSDAP postupně prosadila, definitivně se tak stalo rozhodnutím Reichsführera H. Himmlera z 12. 9. 1942.

V září 1940 začal šéf RSHA (Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, Reichssicherheitshauptamtu) Reinhard Heydrich požadovat, aby znovuponěmčitelní (wiedereindeutschungsfähig) Češi byli stanoveni pouze podle rasových kritérií (sic), nikoliv podle jejich afinity k Říši, k německé krvi a německé kultuře. Z použitého přídavného jména znovuponěmčitelní plyne, že RSHA považoval Čechy za poslovanštěné Němce. V opačném případě by se použil adjektiv eindeutschungs- nebo umvolkungsfähig (poněmčitelný nebo přenárodnitelný). Čeští historici tento zcela jasný etymologický důkaz ignorují a raději překládají tento termín záměrně nesprávně.

Podle Heydrichových pokynů mělo berlínské ústředí Hlavního rasového a osídlovacího úřadu SS (Rasse- und Siedlungshauptamt der SS, RuSHA) zpracovat metodiku zjišťování a provést příslušný rasový výzkum mezi českým obyvatelstvem.

Continue Reading

Georges Feltin-Tracol

…vyzývá Francouz Georges Feltin-Tracol.  Na to zvláštní jméno jsme poprvé natrefili před lety ve Fayeho Proč bojujeme (v našem českém vydání na s. 168). A poté již na obálkách několika knih, pod řadou článků, ba i v titulcích pořadů jedné internetové televize. O sobě však Feltin-Tracol mluví velice málo. A tak přebíráme jedinečný rozhovor, který loni poskytl slovinským kamarádům.

***

Na úvod nám prosím stručně představte sféru své odbornosti, práci a nynější aktivity.

Je mi padesát. Vzděláním jsem politolog, historik a geograf, absolvoval jsem i kurzy ústavního práva. První svoje články jsem napsal v roce 1993. Vyšlo mi deset knih a na deseti dalších jsem spolupracoval. V roce 2005 jsem s několika přáteli založil francouzský identitární web Europe Maxima, jehož jsem šéfredaktorem. [stránky ukončily činnost v srpnu 2021 – pozn. DP]

Continue Reading

Thierry Maulnier

Autor: Karel Veliký

Před již více jak čtvrtstoletím vyvolalo pojmenování jednoho nového gymnázia, vystavěného na západním předměstí Nice, mezi levicovými a levičáckými křiklouny a popudlivými antirasisty z profese pořádný rozruch. Představte si to! Starosta Nice, kterým byl tehdy Jacques Médicin, je chtěl pojmenovat Lycée Thierry Maulnier. A k veliké nelibosti výše uvedených, stále vlivnějších protivníků své přání i prosadil! Jenže kdo to vlastně byl Thierry Maulnier, o němž Mauriac řekl, že „mohl být Sartrem své generace“?  

«BIOITINERÁŘ»

Mládí

Thierry Maulnier je pseudonym Jacquese Louis André Talagranda. Narodil se 1. října 1909 v Alès, rodiče vyučují literatuře. Otec je zarytý republikán a zarputilý antiklerikál. Mimo to se chová jak naprostý domácí tyran a dvěma svým synům přikazuje nepřetržité studium. Jacques radosti studentského života nakonec stejně objeví na gymnáziu v Nice, avšak běda mu, přijede-li domů s jinými známkami než výbornými. „Despota“, jak mu bratři přezdívají, se rozzuří… Nicméně toto náročné vzdělávání má i své přednosti.  Jacques je víc než znamenitý, víc než kultivovaný. A coby předčasně vyspělý student na podzim 1925 přechází do pařížského lycea Louis-le-Grand, dvouleté přípravky pro elitní École normale supérieure. Záhy si tam dobývá jistou reputaci: jeho vysoká figura, výjimečný rozhled i na odiv stavěná lehkomyslnost přitahují pozornost. Rozhodl se totiž pro „zatvrzelé lajdáctví“ [čili pravý opak toho, k čemu ho tlačil otec], přesto „bakalářku“ složí na „dostatečnou“ – v době, kdy taková známka měla ještě hodnotu.

Continue Reading

Titulní strana časopisu Nový prostor

Autor: Václav Jan

aneb veselého Silvestra s Aničkou, Vladimírem a Baďou Diaby

I letos bude asi silvestrovské vysílání „naší“ televize díky Menšíkům a Šterclům plné ostré satiry, tepající do myslivců, manželské nevěry a do úředníků OPBH. Aktuálnějšího humoru se nikdo neodváží, neboť by to mohlo být identifikováno jako urážlivé vůči skupině osob nebo členu skupiny z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, náboženského vyznání nebo přesvědčení, politických nebo jiných názorů, etnického nebo sociálního původu, genetických rysů, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, rodu, zdravotního postižení, věku, sexuální orientace nebo jiného postavení (výčet potenciálně ohrožených skupin je přesně takto definován v zákoně o rozhlasovém a televizním vysílání).

Skutečný, adresný humor zpravidla glosuje směšná nebo negativní specifika obecně vnímaných skupinových charakteristik. Čili vždycky se jím může někdo cítit dotčen, uražen, a tím je pochopitelně diskriminován. A taková představa způsobuje pokrokovému konzumentu kultury přímo osypky. V New York Times už kvůli tomu zrušili odvěkou tradici publikování karikatur. Jistě, lze do aleluja tepat do fašistů, Rusů, vlastenců, lze kreativně zesměšňovat vše, co představuje bílý heterosexuální muž a jeho kultura a civilizace, ale koho by to bavilo ještě na Silvestra, když toho máme co hrdlo ráčí dnes a denně po celý rok.

Continue Reading

Alexandr Solženicyn – Rusko v troskách

Autor: Alexandr Solženicyn

Jsem přesvědčený odpůrce „panslavismu“. Pro Rusko to byl vždy úmysl nad jeho síly. Nikdy jsem neschvaloval naši péči o osud Slovanů západních (hrozná chyba Alexandra I. s připojením Polska, a Čechy jdou také cestou od nás vzdálenou) nebo jižních, kde nám odměnou za starosti a oběti byl buď nevděk jako v Bulharsku nebo to, že jsme se zapletli do války pro nás nijak nutné, ale zato zhoubné, jako kvůli Srbsku.

Nemohu se však bez pronikavě bolestného zármutku dívat na umělý rozkol Slovanstva východního. Byly tu přece rozřezány miliony a miliony rodinných, příbuzenských a přátelských svazků. Toto rozseknutí bylo provedeno bezstarostným a nedbalým máchnutím naší nové demokratické moci, ale také za odsouzeníhodné nečinnosti nynějšího ruského lidu. I jeho dvanáctimilionová část, která nyní žije na Ukrajině, i dvojnásobný počet ukrajinských obyvatel, kteří za posledního sčítání lidu (1989) uvedli jako mateřský jazyk ruštinu, ti všichni se dali lehko přesvědčit, že se jim po tomto oddělení od Ruska bude dařit lépe („buřtověji“).

Od prvotních kroků vytváření ukrajinského státu tam byla v zájmu upevnění politických šiků nafukována údajná vojenská hrozba ze strany Ruska. Když se začala formovat ukrajinská armáda, žádalo se od důstojníka, aby při přísaze deklaroval zvláštní připravenost bojovat právě proti Rusku. Po válečné hrozbě prahli natolik (v zájmu stmelení dosud nesourodého „ukrajinského vědomí“), že stačilo, aby Rusko ohlásilo úmysl neprodávat naftu levně, nýbrž za světové ceny, a Ukrajina hned hrozivě reagovala: „To je válka.“ (Kučma v roce 1993: „Žádná ekonomika nevydrží, bude-li se nakupovat ropa za světové ceny.“)

Continue Reading