Autor: Wilfred von Oven
Spoluzakladatel a přítel Semináře Thule, bývalý rektor univerzity sociálních věd v Buenos Aires
Každý rok v den výročí jeho úmrtí, 4. října 1991, si mnozí přátelé, žáci a stoupenci v Argentině i na celém světě připomínají velkého učence, prof. dr. Jacquese De Mahieu, muže, jenž jako vysokoškolský učitel snad více než kdokoli jiný přispěl k upevnění svazků mezi starým kontinentem a Amerikou. De Mahieu sledoval stopy našich indoevropských předků v Americe tak důkladně, že na základě jím objevených prastarých architektonických památek (menhiry) a nápisů (runy, i svastiky) nemůže dnes již nikdo popírat přítomnost Vikingů (v 10. století n. l.), potomků Trojanů (kolem počátku n. l.) a dokonce severských „megalitiků“ v takzvaném Novém světě.
Redakce Délského potápěče si uvědomuje kontroverznost myšlenek Jacquese de Mahieuha, a rovněž ne všechny jeho názory prezentují stanoviska DP. Životopis a článek je publikován pouze pro studijní účely a jeho cílem je poskytnout vhled do problematiky tzv. esoterického hitlerismu, stejně jako do spojení esoterických a antropologických teorií, tvořících jakousi ideologii „vědeckého rasismu“.
Jeho sebrané spisy zahrnují kolem půl stovky knih ze specializovaných oblastí antropologie a sociologie, z nichž většina vyšla s obrovským publicistickým úspěchem ve španělštině a v portugalštině, bezmála tucet v německém jazyce a jen několik málo i v milované francouzské vlasti. Poslední kámen do základu jeho smělé hypotézy o nordické prehistorii Ameriky měly tvořit poznatky získané z úspěšné expedice k tajuplnému Velikonočnímu ostrovu, kterou De Mahieu podnikl ještě roku 1990. Neúnavně zpracovával její vědecké výsledky, avšak smrt přišla příliš brzy.
Narozen v roce 1915, mohl svá studia filozofie, politologie a hospodářských věd ukončit získáním doktorského a profesorského titulu ještě předtím, než byl na začátku druhé světové války povolán k jednotce nemotorizovaného dělostřelectva rodné země a jako její příslušník prožil 22. června 1940 katastrofální zhroucení Francie. O této době pojednává malá, jen v Německu vyšlá knížka o takzvaném odboji (Résistance), k němuž jak známo chtělo náležet tolik ještě dnes aktivních francouzských politiků. I v této oblasti de Mahieu rozhodně přispěl, na rozdíl od schválené teorie, k obnově historické pravdy.
V Argentině, kam se dostal se svojí rodinou po dobrodružném útěku na konci války, se připojil k hnutí generála Peróna, který mu v plné politické a ideologické shodě svěřil vedení své stranické vysoké školy („Escuela Superior Peronista“). Toto vysoké, čestné a zároveň náročné místo zastával vedle vyučování na různých argentinských univerzitách (v Mendoze a Buenos Aires) až do takzvané „revoluce osvobození“ (Revolución Libertadora) pučistických liberálních generálů v roce 1955. La Nación, velký denní list argentinských liberálů, v opatrném ocenění zesnulého vědce napsal (10. 10. 91): „Byl pro hospodářský řád nesloužící jedinci, vzdálený stejně dalece liberálnímu kapitalismu jako komunistickému totalitarismu.“ Jestliže tím deník mínil uspořádání podle zásady „prospěch celku má přednost před prospěchem vlastním“, měl jistě pravdu.
El Nationalista, list argentinských národovců, to ve svém nekrologu (5. 10. 1991) vyjádřil jinak. Nazývá jej „archetypem muže cti, jenž až do posledního důsledku zůstal věren svým ideálům.“ Jako takovému jsme mu my, jeho blízcí osobní přátelé a kamarádi, důvěrně zavázáni. I v toto výročí úmrtí želíme vynikajícího francouzského učence, upřímného přítele Německa a bojovníka za sjednocenou Evropu etnokulturních vlastí.
Jacques de Mahieu patřil k nejužším spolupracovníkům „Semináře Thule“ od jeho založení.
***
***
RZ: Vráno zalez
Croix: to není otázka pravicovosti, já jsem si jen nemohl odepřít výkřik zoufalství,když jsem zjistil, že intelektuální rozhled vesměs většiny místního autorstva i čtenářstva rovná se fištrónu řadového člena fašistické bojůvky z 20.let, okořeněnému eskamotérstvím s prázdnými, rádobyfilozofickými pojmy. Příště už radši budu mlčet:)
To vyjádření redakce uprostřed textu působí dost divně a narušuje jeho plynulost. Mělo by být (pokud je ho opravdu vůbec třeba) na jeho konci či začátku.
/příspěvek byl pro RZ, jak je jistě zřejmé/
Je mi úplně jedno, co si o mě myslíte. Řekl bych, že Vaším hlavním hříchem bude pýcha :-)) Omlouvám se ostatním, že jsem s Vámi tady sklouzl do pokusu o diskuzi, teď vidím, že je to nepatřičné, protože to k ničemu nevede. PS: DP se ale fakt nikde neprohlašuje za tribunu právě pravicového spektra myšlení, třebaže se v takovém prostoru v důsledku třeba nachází. Vymezuje se jako politicky nekorektní prostor diskuze, to plyne z jeho „preambule“. Ta Vaše pozice, že se DP projevuje jako předváděč pravice vzhledem k obsahu snad ovlivňovaný nějak nějakou „feministickohomosexuální apod. organizací“ se nakonec ukazuje sama jako projev nějaké možná filozofické, možná osobnostní „úchylky.“ Ale založte si vlastní stránky, rád se na ně jednou mrknu.
Croix: Úžasný dotaz. Jak od ženské: Jaká bych musela být, abych se ti líbila?
Ale prosím. Stačilo by, aby se rubrika „osobnosti pravice“ zabývala i někým jiným než kretény, kteží se dobrovolně dali na východní frontu. Aby, pokud někdo píše o rasách, věděl něco o současných poznatcích bilolglů a nečerpal jen z desítky let starých žvástů francouzských fašistů. Atd.
RZ: Tedy – to mě zajímá osobně – co by Vás zaujalo bez odsudku a tedy nemělo dle Vás „psychopatickou“ nálepku? (Ptám se vážně, bez ironie nebo postranního úmyslu, pouze s úmyslem případnou odpověď vzít na vědomí.)
Croix: Čtu jen vyjímečně, mám zvrhlý sklon študovat úchyly.
Něco se dozvědět nikdy neuškodí, jindy by mě podobný článek i zaujal. Jenže DD v podstatě nic jiného nepublikuje, než infa o podobných psychopatech, přitom se ovšem snaží stylizovat do role přinašeče nových pravicových myšlenek.
Za pravici mluvit nechci, nemám ten termín vůbec rád, ale je fakt, že myšlenkové proudy, které jsou mi jakžtakž blízké, trpí nálepkováním, které využívá právě podobné cvoklosti, jako je DD
Ad Ondrej: mě nebere De Mahieu ani Savitri Devi (o Nietzschem nemluvě), a už vůbec mě neberou ty kapely jako Laibach nebo Von Thronstahl a celej ten neovolk či industrial. Přesto jsem neobyčejně vděčný za možnost se touto cestou s tím seznámit a něco se o tom dozvědět – a (mimo jiné) tak (snad) trochu pochopit ty, kdo se tomu koří.
To RZ: 1) Dovědět se něco navíc, co je v podstatě „embargované“, nikdy neškodí. 2) Nevím, co Vás oprávňuje k monopolu výkladu toho, co je „pravice“, jak má být předváděna, jestli DP se deklaruje jako ten jedině správný předváděč pravice (podle nějakého Vašeho čistého pojetí, na které Vám nesmí nikdo sáhnout, včetně samotného DP). 3) Například zrovna Vy DP čtete a přisuzujete mu mezi řádky větší význam, než přiznáváte slovy, jak plyne z Vašeho rozhořčení. 4) Pokud nejsou provozovatelé DP samé ženy, což nelze z ničeho s jistotou odvodit, pak jste neměl psát „předváděly“, ale „předváděli.“
Díkybohu, že DP nikdo nečte.
Kurva, která feministickohomosexuální apod. organizace vás platí, abyste pravici předváděly jako naprosté blby?
Mě nepřesvědčíš, tohle mě prostě vůbec nebere :-))
>“Esoterický hitlerismus” ani nepovažuji za součást obrazu nacismu
Proč ne? Vždyť to tam nějakou roli hrálo (zřejmě víc u Himmlera než u Hitlera), zatímco třeba u Klause mluvit o JAKÉKOLI metafysice skutečně nemá nejmenší smysl.
Mě šlo spíš o to, že „Esoterický hitlerismus“ ani nepovažuji za součást obrazu nacismu, který sám o sobě je fenomén, jaký je jistě hodný dalšího studia a zkoumání. „EH“ se mi zdá tak jako by podobně někdo vytvořil esoterický mussolinismus, nebo metafyzický klausismus (k čemuž někteří lidé v ČR nemají daleko), zkrátka idiocie, dle mého názoru…
Ad Ondrej: nesouhlasím. Já jsem rád, že je to zveřejněno už proto, že se u nás tyhle věci vůbec neuvádějí v povědomost, čímž obraz nacismu/hitlerismu zůstává neúplný. DP dělá tímto záslužnou práci. Díky!
Nechápu význam uveřejnění „esoterického hitleristy“, byť pro studijní účely. To už by se pro „studijní účely“ mohlo psát i o duševních pochodech kdejakého chovance. Prostě názorově hloupé, pomýlené a pro obohacení zdejšího diskursu postrádající smysl…