Štáva, která běží / a se námi třese / nový život svěží…
Má snad být již jen elektrická, bez krve?

Píseň kořenů

Jaroslav Vrchlický

„Jen se, braši, protáhněme

v staré matce zemi!

Pijme tam, co nalezneme,

všemi ručejemi:

vždycky staré Síly

vzdor a vytrvalost,

k velkému cíli

houževnatost, stálost!

Vědomí, že my to nesem,

v čem ty vichry třeští,

a že my se nezatřesem

v krupobití, v dešti.

Větve mají právo

prohýbat se vánkem

nám je v zemi zdrávo

nekonečným spánkem.

Náš však spánek – to zdroj bytí;

základny jsme všeho

odvěkého v zemi žití,

bezdna nezměrného!

Na nás mladé listí,

na nás květ a plody,

vše, co zrá, se čistí,

pouští ve závody.

Jen se, braši, protáhněme

v staré naší zemi,

dokavad k ní pevně lneme,

žijem, třeba němy.

Štáva, která běží

a se námi třese,

nový život svěží

věčné hmoty nese!“

Jaroslav Vrchlický, Strom života, 1908.