Autor: A. Hercynský
Rusko nebo Ukrajina? Zaujímáme různé postoje. Více než postoje samotné mám za zajímavé zkoumat, jak k nim kdo došel – a zda tento proces nebyl v rozporu s jeho dříve proklamovanými názory. Tak kupříkladu, jak může někdo dříve domněle radikální být zděšen, že skutečně je válka se všemi jejími následky – a zjevně chtít návrat do starých bezpečných kolejí, kdy se nic neděje a kdy je bezpečné se radikálně vyjadřovat? Takto ne! V železném věku se zametá železnými košťaty a kdo si to neuvědomí zavčas, zůstává u snových představ a v případné konfrontaci s realitou selže. Šťastným se mi ve srovnatelné věci zdá Mišimův přístup, který si průběh svého seppuku představoval jako bolestivé drama plné tělních tekutin mísících se na vyhřezlých vnitřnostech, tedy správně nic romantického; v rozhodnou chvíli tak nebyl překvapen a neselhal. Dost ale kázání k radikálům, chci se zaměřit na někoho jiného.
Tím někým jsou masy a jejich chátrovitost. Z hovorů nevím prakticky o nikom, kdo by se ve svém nejbližším okolí nesetkal s dříve nečekaně sprostými názory (většinou, nikoliv však výlučně, adresovanými ruské straně). A ještě více jich je na internetu. Výkřiky: „zabíjet Rusy, Rusové jsou prasata, pověste Putina“; a sofistikovanější, nikoliv však méně sprosté: „nemám nic proti zabíjení ruských zajatců“, apod. Za prvé je třeba si povšimnout, že se změnilo prostředí, že takovéto vyjadřování je najednou dovoleno – a to i oficiálně. Důvody bych rozdělil do dvou hlavních skupin. Jednou z nich je, že globálně smýšlející progresivistické kliky – Google, Facebook i jiní mají interní politiky nerozeznatelné od manifestů Antify – spolu s jejich užitečnými idioty takto rozšiřují svou nenávist vůči progresivisticky nesmýšlejícím zemím. Troufám si tvrdit, že Ukrajina jim je k tomu pouze nástrojem, pod povrchem zřejmě zcela lhostejným (dalo by se i uvažovat, nakolik je utrpení obyčejných Ukrajinců přímo těší, poněvadž je pro ně vhodnou záminkou, překrouceným a snadno zneužitelným symbolem pro šíření jejich agendy). Druhou skupinu představují pragmatičtěji smýšlející politici (u nás nejsou, máme pouze aktivisty skupiny „klika“, či spíše jejich užitečné idioty) a vojenští stratégové sledující vlastní cíle. Používají tzv. strategickou komunikaci, zkráceně StratCom, v bezpečnostní hantýrce používaný neologismus pro propagandu. Strategická komunikace je sofistikovaná: vytrvalé a jednostranné deptání nepřítele, vytrhování z kontextu, návrhy prezentované jako hotová věc, názory okrajového blázna vydávané za státní politiku, … to jsou některé z jejích metod. Zpět ale k důvodům: tedy jistá konjuktura nikoliv nutně jednotných světonázorových a politických cílů. Za druhé, samo o sobě to ovšem jednání průměrného obyčejného člověka nemůže vysvětlit. Mám za to, že jde o inherentní sprostotu nekontrolovaných emocí, stále se nacházející v těchto „obyčejných lidech“, dříve omezovanou, potlačovanou, dnes však nastíněnými činiteli uvolněnou, rozpoutanou, podbízenou, chtěnou. Jako by hrázný zvedl stavidla a stoka se samovolně vyvalila. Nejprve opatrné zkoušení, rychle však přejdou do modu, kdy z „obyčejných“ je cítit nepokrytá radost nad nabytou svobodou moci se přirozeně projevit jím vlastní sprostotou.
Častým argumentem lůzy je, že žijeme v jednadvacátém století, a proto by těmto mělo být mnohé zajištěno jako samozřejmost – a hlavně jim nikdo nemá cokoliv diktovat! Pravda je však taková, že lůza jednadvacátého věku je podstatou naprosto totožná s lůzou středověku, liší se leda svým sebevědomím. Dnes se ani netají, že mohli-li by, lynčovali by někoho, o jehož názorech a existenci zhusta neví skoro nebo vůbec nic. Iracionální těkavé emoce, založením sprosté, směřované „strategickou komunikací“, to a jedině to je podstatou a hybnou silou naší lůzy jednadvacátého století. Žádný pokrok, žádná vyspělost. Plně se ztotožňuji s názorem Guillauma Fayeho, že byli-li by tito po nějaké katastrofě ponecháni zcela sami sobě, během několika málo decennií by upadli do stavu pověrčivého primitivismu. Zásadním zlem a pramenem jejich sebevědomí je, že postmoderní svět jim do hlavy vtlouká, že jejich „názor“ má nějakou hodnotu.
Co z toho? Přímo nic. Snad tato pozorování někoho navedou, aby se na věc díval jinak, než jak je chtěné nepřítelem. Mějme se na pozoru, bděme.
Perfektní komentář!