Orania a vzkaz všem bílým novinářům z Evropy: „Zanechte prosím vaše předsudky u vchodu.“
Autor: Eric Striker
Dennis Webster z Guardianu, hipster píšící z rychlou gentrifikací procházejícího Johannesburgu, nedávno přišel s Rockefellerovou nadací sponzorovaným hanopisem na búrské městečko Orania v jihoafrickém Severním Kapsku.
Trnem v oku mu podle všeho je hospodářský a kulturní úspěch bělošské enklávy s asi šestnácti stovkami obyvateli. Webster nepříliš zaobaleně naznačuje, že zde dochází ke kříšení apartheidu, které je nutné okamžitě zastavit.
Tato sterilita má příčiny v poválečném podání koňských dávek dvojice známých jedů rasy, liberálního kapitalismu a feminismu, Spojenci.
Vykleštěný národ
Dvojici škodlivých doktrín vnutil kdysi hrdému národu silou generál Douglas MacArthur, jemuž při sepisování nové okupační „ústavy“ ochotně pomáhali do Japonska obratně přibyvší Židé.
Asi nejznámější z nich byla Beate Sirota Gordonová, dvaadvacetiletá učitelka hudby, již MacArthur pověřil sepsáním článku 24 o ženských právech. V době svého vzniku (1946) byla tato norma ve svém kulturním levičáctví podstatně extrémnější než cokoliv srovnatelného v americké legislativě. Gordonová se podílela i na vzniku částí ústavy po sovětsku zapovídajících „rasismus“ – o jejím komunistickém smýšlení se ostatně vědělo.
Letos na konci léta vyšla kniha Morana s podtitulem Příručka pro trpící. Petra Bakaláře, jejího autora, se ptáme:
Co vás přivedlo k psaní o smrti a umírání?
Jednak několik osobních příkladů lidí, kteří jsou staří a nemocní a jejichž jediným přáním je zemřít, ale náš zdravotnický systém jim to nedovolí, jednak britský dokument Choosing to Die, kterým provádí Terry Pratchett a představuje u nás často tak démonizovanou švýcarskou společnost Dignitas.
Důležitá je i filosofie svobody: každý má právo si rozhodnout o svém životě sám a jen on sám je za to odpovědný – ne tedy úřady, komise apod.
To zní opravdu liberálně! A zdejší liberalisti už preludují k majdanům třicátého výročí „svobody“ neboli vítězství svého vyznání. I ten největší z nich, o letitých „konzervách“ mezi nimi ani nemluvě, vám ale nejspíš vytkne, že „taková kniha může být zneužita“ k impulsivním sebevraždám. Cítil byste se za ně v nějakém smyslu zodpovědný?
Greg Johnson měl dnes (2. listopadu 2019) promluvit na konferenci Scandza Forum, které se koná v norském Oslu. V uplynulých dnech proběhla na sociálních sítích kampaň norské Antify, cílící na Skandzu jako takovou a Grega především – prý podporuje terorismus a je proto hrozbou bezpečnosti země, což je ještě absurdnější ve světle Gregových opakovaně vyjádřených a veřejně dostupných odsudků teroristických aktů. Přesto se však informace zjevně dostala k norským úřadům a Greg Johnson byl tak dnes ráno ještě před zahájením konference zatčen jako ohrožení norské národní bezpečnosti. Podle policie bude Greg deportován, jelikož ho však drží v izolaci, tak dosud s jistotou nevíme, kde se nyní nachází. Velmi pravděpodobně ho však budou držet ve vazbě, než se jim podaří zajistit mu místo v letadle pryč z Norska. Tak to nedávno proběhlo v případě Jareda Taylora i dalších ideozločinců. Konference však probíhá podle plánu a žádný další z řečníků ani účastníků zadržen nebyl. Následuje prohlášení, které Greg Johnson předložil v reakci na obvinění ještě před svým zatčením.
V neděli dopoledne prezident Trump ohlásil, že nejhorší terorista světa, samozvaná hlava kalifátu Islámského státu, který krom jiných zločinů také znásilnil Američanku, konečně došel spravedlnosti.
Aby se vyhnul zajetí a převozu vrtulníkem amerických speciálních sil, odpálil na svém těle Abú Bakr al-Bagdádí vestu s výbušninami v tunelu svého úkrytu na severozápadě Sýrie. Dlouhé pátrání po sadistickém fanatikovi tak skončilo. Nedošlo k žádným americkým ztrátám.
Téhož večera si Trump vyšel na páté utkání Světové série mezi baseballisty týmů Washington Nationals a Houston Astros. Když se jeho tvář objevila na velké obrazovce, začali diváci bučet a provolávat „Obviňte Trumpa“ a „Za katr s ním!“
Že Trumpa na zápase baseballu v hlavním městě nadšeně nevítají, asi překvapí málokoho, obecenstvo se totiž rekrutuje z úplně jiných vrstev než dělnické Trumpovo voličstvo. Navíc se hrálo ve městě, které v roce 2016 odevzdalo Trumpovi pouhá 4 % svých hlasů.
Americký básník a ikonoklasta, barvami hýřící Ezra Pound, jeden z nejvlivnějších umělců své generace, byl v letech 1945-1958 po obvinění z velezrady držen ve washingtonské psychiatrické léčebně. Pound se provinil jen tím, co dělal odjakživa: otevřeně říkal, co měl na srdci. Ke své škodě se však Ezra Pound za války ve svých rozhlasových pořadech z Itálie pustil do kritiky americké vlády, za což musel logicky skládat účty. Byl Ezra Pound prachsprostý vlastizrádce, nebo naopak prorok? Přečtěte si jeho slova a posuďte to sami.
Američtí studenti se ve školních lavicích od pohoršených pedagogů dovídají o tom, jak se slavný americký básník a filozof Ezra Pound během 2. světové války v anglických, z Itálie vysílaných radiových relacích (určených americkým a britským posluchačům), dopustil „vlastizrady“. Jak však podotkl redaktor Greenwood Press Robert H. Walker: „Tisíce lidí o nich slyšely, mnohé ovlivnily, ale jen hrstka je někdy slyšela nebo četla.“ Tato neznalost Poundovy nejkontroverznější politické rétoriky je do jisté míry ironická, jelikož:
Žádný jiný Američan – a jen nemnoho lidí po celém světě – nezachoval takovou stopu v tolika různých oblastech života ve 20. století, od básnictví a filozofie přes ekonomiku a divadlo nebo politiku až po pedagogiku, provensálštinu a čínský jazyk. Ani Poundovi odpůrci by tak nedokázali popřít jeho význam.
Jsou věci, které chce člověk dlouho zažít, ale chvíli trvá, než si na ně najde čas. Přesně mezi takové akce patří Noc Besov, letos už 14. ročník.
Hučte, zvony, krv sa zdvíhá
zvučí pieseň z rodných brál,
slnce jarné z mrakov žiari,
hurá napred v šír i dial,
zástava se hrdo tyčí,
ohňom búši zem a rod,
umrel národ holubičí.
Nový národ na pochod.
Lidé z Rebelie proti vyhynutí (Extinction Rebellion, XR), z drtivé většiny mladí běloši s vysokoškolským vzděláním nedávno postříkali slavnou newyorskou sochu Útočícího býka.
Odstartovali tím celosvětový „den neposlušnosti“, v rámci něhož způsobili třeba kolaps v centru Berlína (svůj tamější tábor si ovšem vytápěli schovaným dieselovým generátorem). Zvlášť se ale vyřádili v Londýně, kde vyřadili z provozu City Airport, obsadili Smithfield Market a působili chaos na všech stranách s výsledkem tisícovky zatčených (ale i tak stihli pojíst v McDonald’s). Když policie odmítla konat svou povinnost, vzali věc do vlastních rukou pobouření cestující londýnského metra, kteří strhli aktivistu ze střechy vagonu metra, které blokoval.
Polární kult přežíval v klasických dobách v lidovém náboženství a magii. Řecké magické rukopisy obsahují řadu kouzel adresovaných Velké Medvědici:
„Medvěde, medvěde, vládneš nebi, hvězdám, celému světu; ty jsi učinil, aby se osa otáčela, a spravuješ celý kosmos mocí i nutkáním, naléhavě tě prosím, úpěnlivě a pokorně, jestli bys to splnil [to, co si přeji], protože tě vzývám tvými svatými jmény, v nichž tvé božství jásá, jmény, které nemůžeš přehlížet…“
Zvuk sedmera řeckých samohlásek – α ε η ι ο υ ω – je představitelem sedmi hvězd Medvědice: další dvojsmyslné dědictví polárně-sluneční tranzice, protože ve starověku bylo daleko obvyklejší připisovat samohlásky symbolům sedmi planet. 10]
Odvěký stereotyp praví, že „všichni Číňané vypadají stejně“. Lidé tím však ve skutečnosti mívají na mysli chanské Číňany, kteří tvoří 91 % obyvatelstva Čínské lidové republiky. Vedle nich v asijské zemi ale žije také na 55 oficiálně uznaných etnickým menšin. A pak tu jsou ještě další menšiny, kterým čínská vláda jejich status upírá, většinou proto, že tyto turkické národy se od Chanů geneticky velice liší a jejich vládu snáší jen velmi ztuha. Jednu z těchto neuznaných etnických menšin tvoří i více než 11 milionů muslimských „Ujgurů“, kteří fakticky vzdorují chanské okupaci už několik století. Geneticky jsou navíc do značné míry blízcí bělochům.
Proč se Ujgurové poslední dobou tak často objevují ve zprávách? Proč se západní vlády snaží přimět Číňany, aby přestali pošlapávat „lidská práva“ Ujgurů? Jak se z Ujgurů stal takto nepříjemný trn v patě pekingského režimu?
Ujgurové, kterým se až do 30. let minulého století říkalo prostě Turkiové, se znovu a znovu bouřili proti svým rasově východoasijským chanským vládcům, vzhledem ke genetické i kulturní odlišnosti obou skupin vlastně skoro nevyhnutelně. Badatelé přesvědčivě prokázali, že čím výrazněji se od sebe dvě etnické skupiny liší, tím pravděpodobnější je i konflikt mezi nimi. Severozápadní provincií Sin-ťiang, kde se soustřeďuje osídlení čínských Ujgurů, tak od roku 1931 zmítají v podstatě nepřetržité nepokoje. Kdysi skoro výhradně ujgurská provincie je dnes obydlena turkickým obyvatelstvem jen ze 45 % a celých 40 % tvoří Chanové. Hlavní město provincie Urumči je dokonce ze tří čtvrtin chanské a jen z 12,8 % ujgurské.
Masový marketing mezirasových vztahů, zejména bělošek s černochy, se stal fenoménem natolik agresivním a všudypřítomným, že si jej začínají všímat i ti nejméně bystří příslušníci naší kultury. Při nedávné návštěvě obchodního centra jsem ve třech odlišných obchodech zaznamenal trojí vyobrazení reklamních párů. Dva z nich byly mezirasové, v obou případech běloška s černochem, na třetím byl bělošský pár. Asi nejvíc mě na celé věci zarazila skutečnost, že obyvatelstvo města, kde jsem se na nákupy vydal, tvoří z asi 97 % běloši a černoši představují méně než dvě procenta populace. Nutně jsem se tak musel ptát, jestli měla tato „rozmanitá“ reklama za cíl zvýšit prodeje, nebo indoktrinovat, poskytnout návod a také názorný důkaz „pokrokovosti“ společností.
Soudě podle momentek z naší kultury by člověk snadno mohl usoudit, že větší polovina všech vztahů překračuje hranice rasy. Pokud by někdo bez dalšího povědomí o Americe nebo Evropě viděl naše televizní vysílání, časopisy nebo reklamu v prodejnách, nejspíš by usoudil, že normální běloši mužského pohlaví se zde v podstatě nevyskytují. Spojení bílé ženy s černým mužem je v reklamě bezkonkurenčně nejzobrazovanějším rasově smíšeným spárováním, na něž se proto v této eseji budu soustředit především.
Zamyslel jsem se nad pravděpodobností, že by skóre z úvodního odstavce, tedy dva černo-bílé ze tří reklamních párů, bylo pouhou hříčkou pravděpodobnosti. Mezi muži a ženami, bělochy, černochy, Hispánci, Asiaty a „ostatními“ lze vytvořit páry 25 možných kombinací. Dvacet z nich tvoří kombinace mezirasové.
Polární mýtus ve vědě, symbolismu a přežívajícím nacismu
Britský autor Joscelyn Godwin (*1945), skladatel, muzikolog, znalec hermetismu a překladatel, se proslavil svými pojednáními o hudbě z okultního hlediska, o pohanství a staré hudbě.
K nejzajímavějším patří díla věnovaná víceméně opomíjené okultní povaze hudby, barev, zvuku a řeči: Harmonies of Heaven and Earth. The Spiritual Dimension of Music from Antiquity to the Avant-Garde, dále Music and the Occult. French Musical Philosophies 1750-1950, The Mystery of the Seven Vowels in Theory and Practice(Tajemství sedmi samohlásek v teorii a praxi, Malvern 2017), a nelze opomenout ani překlad díla filosofa a filologa Fabre d’Oliveta (1767-1825), klasického autora z počátků francouzského magického obrození: The Secret Lore of Music. The Hidden Power of Orpheus.
Negerští (pardon, nigerijští) dealeři u Václavského náměstí podstupující perzekuci bílého rasistického policisty
Autor: Václav Jan
Postupující estetická depravace veřejného prostoru je zejména ve velkých městech ilustrována fenoménem ignorovaného bezdomovectví, který stále agresivněji uzurpuje veřejný prostor, spolu s dalšími plody demokratizace: povrchností komercializace, přidrzlým sebevědomím multikulturalismu, diktátem relativistické indiferentnosti, liberalizací drogové špíny, prostitucí všeho typu, ubohostí globalizovaného vkusu, vlezlostí pseudocharity, hnusem divošských módních kreací, etnicky a pohlavně sterilním světoobčanstvím, rozkladem obecné mravnosti a odstraněním vysoké kultury.
Friedrich Nietzsche proslul svým nepřátelstvím ke křesťanství, tento jeho odpor však dost možná nebyl až tak jednoznačný, jak se obvykle soudí.
Nietzsche, nepochybně jeden z nejvlivnějších západních filozofů 19. století, pevně náleží do západní filozofické tradice společenské a náboženské kritiky. Do obecného povědomí se asi nejvýrazněji zapsal svým skoro bezmezným opovrhováním křesťanskou morálkou a tím pádem logicky také postavou Krista v jejím zažitém, tradičním pojetí. Nietzsche však nebrojil jen proti křesťanskému tradicionalismu – neméně se mu příčily také snahy zracionalizovat nebo zachovat „pověry“ křesťanské víry za pomoci světských a nadpřirozena zbavených teorií, což považoval za jakousi gentrifikaci křesťanského přesvědčení. Abychom však dospěli ke skutečnému kořeni Nietzscheho „nenávisti“ ke křesťanství, musíme jít až „za“ jeho dílo, k jeho intelektuálním kořenům a také filozofově dlouhodobější vizi pro společnost 19. století, jež se nezpochybnitelně vyhřívala v posledních odlescích křesťanské kulturní nadvlády.
Zapomeňte na Corleona, Soprana nebo Savastana – nové tváře organizovaného zločinu mají jména jako Ridouan Taghi a Saïd Razzouki.
Autor: F. de Boer
18. září 2019 byl známý nizozemský advokát Derk Wiersum zastřelen před vchodem svého amsterodamského domu. Čtyřiačtyřicetiletý právník zastupoval korunního svědka v případu tzv. Mocro-oorlog, volně přeloženo „Marocké války“. Wiersums se tak stal zatím poslední z dlouhé řady obětí války gangů v Nizozemí.
Vražda prominentního právníka ovšem nebyla bleskem z čistého nebe. Už v srpnu totiž vládní i nezávislí analytici dospěli k závěru, že z Nizozemska se stává narkostát, do jehož ekonomiky každoročně ilegálně přitečou stovky milionů – nebo miliardy – eur. Země produkuje ohromné množství marihuany, ale také syntetických drog jako metamfetaminy a extáze.
Nizozemsko má s drogovou kulturou své zkušenosti. Většina lidí si jej ostatně spojuje s velmi liberálním přístupem k drogám. Měkké drogy jako marihuana a některé druhy halucinogenních hub jsou fakticky legální a toleruje se také držení menšího množství tvrdých drog. Kořeny tohoto postoje hledejme už v 70. letech minulého století, kdy západní svět prodělal sérii kulturně marxistických revolucí.
Tomislav Sunić je bývalý americký profesor, autor, překladatel a svého času i chorvatský diplomat. Nejprve vystudoval evropskou literaturu a jazyky, následně získal doktorát z politologie na Kalifornské univerzitě (University of California). Doktor Sunić publikoval knihy a články na témata kulturního pesimismu, psychologie komunismu i liberalismu, užívání i zneužívání jazyka v moderním politickém diskurzu ve francouzštině, němčině, angličtině a chorvatštině. Tento rozhovor představuje nenápadného muže stojícího za různými idejemi. Dozvíme se pár věcí, které o sobě a své minulosti Tom Sunić nikdy předtím neřekl. A dr. Sunić nám samozřejmě něco prozradí i o své nové ve francouzštině vydané knize, svém mládí v komunistické Jugoslávii, překladatelském umění a spoustě dalších věcí.
Alex Kurtagić: Jak se liší Jugoslávie 50. a 60. let od Chorvatska v roce 2010, ne ani tak ze sociopolitického hlediska, ale spíše z perspektivy každodennosti?
Tomislav Sunić: Za Jugoslávie bylo méně „přelidněno“, ale jugoslávský prostor byl stísněněješí a bezútěšný – doslova černobílé prostředí. Běžný diskurz byl disciplinární a vulgární, obklopený komunistickými insigniemi. Navzdory dnešnímu ovzduší dekadence, zejména pokud jde o přicházející liberální mravy, je tok času v Chorvatsku mnohem rozptýlenější. Čas prostě letí rychleji. Lidé se začínají učit liberální morálce falešné obchodnické zdvořilosti, s čímž je samozřejmě spojena i ztráta identity.
Kniha Kevina MacDonalda (na jejíž redakci jsem se podílel) vyšla samonákladem, pro akademická nakladatelství by totiž v současné atmosféře byla příliš horkým kaštanem. Je to smutný vývoj oproti jeho slavné trilogii nahlížející na judaismus optikou evoluční teorie (A People That Shall Dwell Alone, Separation and Its Discontents a The Culture of Critique), která vyšla u vydavatelství Praeger v letech 1994-1998, na stránkách Vdare.com označovaných jako „doba meziledová“, tj. období relativní svobody po pádu SSSR, ještě než se síly kulturního marxismu znovu plně zkonsolidovaly.
Na úvod autor shrnuje dosavadní poznatky o novější evoluční historii Evropanů – se zvláštním důrazem na jejich individualismus – a následně ukazuje, jak tento základ ovlivnil celé evropské dějiny až k nejnovějším kontroverzím.
Jednou z trvalek kritiky bělošských koloniálních společností po celém světě – v Amerikách, v Africe i u protinožců – je jejich domnělá morální nelegitimita pramenící z toho, že jiní lidé tam žili už před bělochy. Osobně mu říkám „argument autochtonií“, z řeckého „αὐτόχθων”, („ze země zrozený“, tj. původní). Podle jeho vyznavačů jsou původní obyvatelé těchto zemí také jejich právoplatnými majiteli („patří tomu, kdo ji našel“) a nahradit je znamená porušení práv těchto skupin. Tím pádem musí být všechny evropské koloniální společnosti, které se ve větší nebo menší míře nahrazování původního obyvatelstva dopouštěly, nevyhnutelně označeny za nelegitimní.
Jako první by nás mělo praštit do očí, že předkladatelé argumentu autochtonií v případě bílých kolonizátorů jej v otázce kolonizace Evropy Neevropany v tichosti ignorují. V tomto případě jsou původním obyvatelstvem Evropané a těmi, kdo domorodcům upírá vládu nad jejich domovinou, zas barevní přibyvší. Soucítím s původním obyvatelstvem po celém světě, protože jako běloch dobře vím, jaké to je být vystrnaděn ze své vlasti vetřelci.
Někteří jak víme namítají, že Evropané ve skutečnosti původním obyvatelstvem nejsou, protože své společnosti po tisíciletí vzájemně napadali a kolonizovali. Původní obyvatelé Anglie tak byli kupříkladu napadeni a kolonizováni Římany, Anglosasy, Vikingy a Normany dlouho před současnými vlnami Afričanů a lidí z Indického subkontinentu. Proč by tedy měli být potomci Anglosasů nebo Normanů být považováni za jaksi „původnější“ než Jamajčané nebo Pákistánci?
Slabina této argumentace je nasnadě: vychází z premisy, že alespoň někteří Evropané skutečně původní jsou. Krom toho, jelikož všechny evropské národy sdílejí rasový původ, původně evropský, dochází-li k jejich přesunům v rámci Evropy, neznamená to „nahrazování původního obyvatelstva“, ale jen jeho nové přeskupení.
Jak jistě dobře víte, Izrael je jedinou „demokracií“, která nehraje podle zásady, že všichni lidé byli stvořeni jako sobě rovní.
Více než 60 let po Hitlerově smrti zjevně prožíváme zlatý věk antisemitismu – přinejmenším soudě podle frekvence, s níž se s tímto obviněním setkáváme. „Antisemitismus“ bylo podle všeho první slůvko, které se Abe Foxman, Alan Dershowitz i četní neokonzervativci od maminky s tatínkem naučili. Antisemitou kdysi býval někdo, kdo nenáviděl Židy – dnes je to ten, koho nenávidí Židé.
No dobře, trochu to zlehčuji – ale jistě chápete, co se snažím říct. Nazvat někoho tímto slůvkem bývá nejjistější cestou, jak ho dostat do velkých nesnází. Jen výjimečně se užívá k označení lidí, kteří Židů skutečně uškodili nebo k tomu vybízeli ostatní; zpravidla je totiž vyhrazeno pro ty, kdo se dopustí ideozločinu proti Židovskému státu. Podobně jako u rasismu rozšíření termínu roste nepřímou úměrou ke skutečnému zlu, jež označuje: čím méně rasových lynčů, tím častěji slýcháme o rasismu.
Francouzský občanský nacionalista a antisionistický intelektuál Alain Soral byl minulý týden potrestán dvěma roky odnětí svobody za sdílení rapového videa „Gilets-Jaunes”.
Klip (na Youtube nemusí vydržet věčně…) se nese v duchu typickém pro Žluté vesty: zaznívají tak výpady proti francouzským médiím, politickým i finančním elitám i volání po přímé demokracii, především ve formě známého návrhu referenda z občanské iniciativy (Référendum d’Initiative Populaire, RIC).
Autor videa vyzývá také k anulaci zákona o bankách z června 1973, známém jako „Pompidou-Rothschildův zákon“ podle tehdejšího francouzského prezidenta a investiční banky, pro niž před vstupem do politiky pracoval. Podle kritiků uvrhla tato norma Francii do dluhového otroctví, protože namísto finanční soběstačnosti prostřednictvím národní banky vytvořila podmínky pro závislost země na půjčkách na finančních trzích.
*** Ztracený klenot, vysoce ceněný svého času například Gottfriedem Bennem
Mistrovské vizionářské dílo Ernsta Jüngera odehrávající se na odlehlém skandinávském ostrově patří mezi neprávem opomíjené skvosty německé literatury poloviny minulého století. Tato novela, rozsahem nevelká, myšlenkově však nesmírně bohatá, plná znepokojivých obrazů a apokalyptické imaginace, je další ukázkou autorova hutného vybroušeného stylu, jeho schopnosti vnímat vnitřní předivo věcí a jejich skrytých souvislostí i líčení přírodních krás. Je typovou studií válkou sežehnutých duší, částečně autobiografickou, vyprávěním o hledání zasvěcení a nového začátku, příběhem o utrpení a znovuzrození.
*** Objednávejte na stránkách nakladatelství Malvern nebo v okultním knihkupectví Alembiq.
.
Oswald Spengler – Myšlenky
***
Kniha obsahuje: vedle 370 výroků o pojmech, majících ve Spenglerově myšlení zásadní význam, jako např. osobnost, dějiny, válka, právo, stát, tradice atd., v původním výboru správkyně autorovy – do té doby z valné části nezveřejněné – pozůstalosti, též rozsáhlý překladatelský a redakční výběr z knih Preussentum und Sozialismus a Jahre der Entscheidung s aktuálními poznámkami a vysvětlivkami, jakož i úplnou, komentovanou bibliografii nakladatelství Délský Potápěč.
*** Objednávejte v Knihkupectví Délského potápěče nebo na Kosmasu
.
Ezra Pound – „Přítomen!“
***
Ezra Pound míří přímo na jádro systému, v nemž žijeme – a zasahuje! Politika – ekonomie – poezie; články, básně, poznámky, manifesty, překlady a eseje z doby Italské sociální republiky.
*** Objednávejte ZDE
.
Knut Hamsun: Až do konce! – DOTISK!
***
Politická publicistika norského spisovatele Knuta Hamsuna z let 1940 až 1945. Knut Hamsun je příkladem Muže, který se nepoddal, nepodvolil a už vůbec v šířícím se křiklavém chaosu nezbloudil. Ač sražen, zůstal na svém.
*** Objednávejte ZDE
.
Paul Sérant: Fašistický romantismus – DOTISK!
***
O politickém díle několika francouzských spisovatelů – Robert Brasillach (popravený), Pierre Drieu La Rochelle (sebevrah), Lucien Rebatet (rebel), Abel Bonnard (estét), Alphonse de Châteaubriant (mystik) a „fantaskní jezdec“ Louis-Ferdinand Céline (sardonik).
*** Objednávejte ZDE
4. 11. 2011 zvolil dobrovolnou smrt Uwe Mundlos, velitel odbojové skupiny Národně-socialistické podzemí (Nationalsozialistischer Untergrund, NSU), jejíž příslušníci nehodlali nečinně přihlížet přenárodnění Německa, uskutečňovaného vládnoucím systémem.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
Nejnovější komentáře