Délský potápěč

Covid-19: zdravotní krize, hospodářská krize, politická krize – jak bude vypadat doba postkoronavirová?

Autor: Alain de Benoist

Jak všichni vědí, dějiny jsou vždy otevřené, a to je dělá nepředvídatelnými. Avšak za jistých okolností je snazší vidět střednědobý a dlouhodobý vývoj spíš než ten krátkodobý, jak tomu je i u pandemie koronaviru. Z krátkodobého hlediska si mnozí představujeme to nejhorší: přetížené zdravotní systémy, statisíce, snad i miliony mrtvých, přerušení dodavatelských řetězců, nepokoje, chaos a další věci, které mohou být důsledky jmenovaného. Ve skutečnosti nás unáší vlna a nikdo neví, kam nás zanese, nebo kdy jí dojde síla. Podíváme-li se však dále do budoucnosti, jisté věci se stanou zřetelnějšími.

Continue Reading

Hitler a abduktivní logika (2014)

Autor: Greg Johnson

Ben Novak
Hitler and Abductive Logic: The Strategy of a Tyrant
Lanham, Md.: Lexington Books, 2014

„Nahlédni do své duše a uvidíš, že je to pravda.“

Kniha Hitler a abduktivní logika Bena Novaka je dost možná tím nejvíce strhujícím akademickým titulem, na jaký jsem kdy narazil. Přináší smělou a nápaditou syntézu filozofie, historie, životopisu i literárního umu.

Už od roku 1933 nás zodpovědná místa s přísnou tváří varují, že musíme porozumět Adolfu Hitlerovi a jeho vzestupu k moci, abychom předešli jeho zopakování. (Jako by snad vůbec nepočítali s možností, že by někdo mohl Hitlera studovat s ambicí kráčet v jeho šlépějích.)

Přesto podle Novaka všechna nejčastěji předkládaná vysvětlení – tedy že Hitler byl demagog, oportunista, organizační génius, skvělý řečník, mistr propagandy, případně pak vysvětlení odkazující na intelektuální hnutí nebo společenské, politické a hospodářské podmínky – ve skutečnosti neříkají, čím Hitler předčil další ambiciózní a charismatické německé demagogy či stranické předáky, kteří působili v tomtéž intelektuálním, politickém, ekonomickém i sociálním kontextu.

Novakova neotřelá teze označuje za rozhodující Hitlerovu výhodu jeho jedinečné pojetí logiky. Ve zkratce řečeno dokázal totiž Hitler už před svým vzestupem k moci, kde si poslušnost mohl vynucovat, zdárně přesvědčit velké množství lidí, aby se přidali k jeho hnutí a hlasovali pro něj. Nepůsobil jen na lidské emoce, ale dokázal proměnit jejich smýšlení – a to nejen v případě nějakých všedních politických záležitostí. Od základu proměnil celý jejich světonázor.

Continue Reading

Ok, boomer!

Autor: Israel Shamir

Poznámka DP: Článek byl publikován 21. února 2020.

Jaký to úžasně kouzelný život jsme to my boomeři měli! Život byl jednoduchý, bydlení dostupné a laciné, platy velkorysé a děvčata povolná. Svět jsme dostali naservírovaný na stříbrném podnose. Mohli jsme cestovat, střídat místa pobytu i zaměstnání dle chuti, bojovat za spravedlnost a slitování pro ostatní nebo hledat svou vlastní cestu k Bohu. Narodit se po válce bylo jako výhra v loterii.

Continue Reading

New York se od 70. let poněkud vzpamatoval…

Autoři: Gregory Hood, Henry Wolff, Paul Kersey

Mnozí i dnes mluví o Velké výměně jako o mýtu či spiklenecké teorii, ale grafy doprovázející články z této série (dokumentující proces Velké výměny na konkrétních příkladech alabamského Birminghamu a Washingtonu D.C.) je jasně usvědčují z omylu nebo lži. Příběh každého z měst je odlišný, rychlý propad podílů bělochů však mají společný všechna.

Jen sotva se chce věřit, že ještě v 80. letech 20. století byl New York z převážné většiny bělošským městem – a dokonce místem tradičně konzervativním. I v dobách masivních imigračních toků přes Ellis Island to bylo bělošské velkoměsto, s výjimkou černošského Harlemu. Po přijetí nového imigračního zákona v roce 1965 se město rychle stalo multirasovým a zažilo značný úpadek. Přestože se v 90. letech a na přelomu století z toho nejhoršího zotavilo, podíl bělošského obyvatelstva se i nadále snižuje a New York se proměnil v baštu radikální levice.

Někdejší holandská osada Nový Amsterdam byla v roce 1664 obsazena Angličany a přejmenována na New York. Britové město drželi po celou dobu trvání americké války za nezávislost, bylo výspou loajalistů. New York se dokonce zdržel hlasování při klíčovém rozhodování o nezávislosti 2. července 1776. Po válce se z něj stalo centrum idejí federalismu Alexandera Hamiltona a jeho příznivců („High Federalists“ – pozn. DP). Během občanské války řada Newyorčanů, především mezi bělošskými dělnickými vrstvami, sympatizovala s Konfederací. Většina černochů z města odešla po nepokojích spojených s  odvody do armády v roce 1863 a v roce 1865 jich zde tak nezbývalo ani 10 000.

Continue Reading

„Naše matka Evropa“, francouzská velikonoční pohlednice z roku 1942.

Autor: Guillaume Durocher

Evropský kontinent se pyšní takovou různorodostí – co se týče států, jazyků, národností i geografie – že se dosud nikomu nepovedlo vytvořit z něj skutečně soudržný geopolitický celek, jakkoliv celé zástupy státníků, podnikatelů a dokonce i řadových obyvatel po mírumilovném a zracionalizovaném větším evropském prostoru volají.

Už v 19. století došlo k několika pokusům tohoto typu, a to v podobě napoleonského kontinentálního systému, postupného sjednocování celních i peněžních systémů německých států v Německém spolku nebo nepříliš známé Latinské měnové unie. Po roce 1945 pak samozřejmě sledujeme vznik Evropské unie se společnou měnou i celní unií coby seriózní hospodářské velmoci.

Continue Reading

Pentti Linkola

Autor: Timo Hännikäinen

Podobně jako v dalších severských zemích vládne i ve Finsku silná atmosféra konformismu. Zákony Jante efektivně drží na uzdě příliš konfliktní a svéhlavé jedince. Proto se zdá paradoxní, že se jednou z kulturních ikon moderního Finska stal charakter tak výsostně barvitý jako Pentti Linkola. Linkola, který zemřel v noci na neděli 5. dubna ve věku 87 let, během své „kariéry“ veřejně známého intelektuála učinil četná prohlášení, jež by kohokoliv jiného dostala daleko za hranice slušné společnosti nebo i za mříže. Neváhal nazvat německý národní socialismus „nádhernou filozofií“, byl nadšen z 11. září, pochvalně se vyjadřoval o skupině Baader-Meinhofová a věřil, že lidskou populaci na Zemi je záhodno snížit bakteriologickými zbraněmi.

Přesto ale i nemálo z těch, kdo Linkolu považovali za šílence a brutálního fašistu, oceňovalo jeho asketický způsob života i literární mistrovství a považovali ho za vpravdě výjimečnou osobnost. Každoročně se tak v některém z větších listů objevuje rozsáhlý rozhovor s Linkolou a v roce 2017 získala Riitta Kylänpääová za jeho biografii nejprestižnější finské ocenění v oblasti literatury faktu. Respekt k němu velmi často překračuje i jinak hluboké politické příkopy.

Continue Reading

Haját Tahrír al-Šám v Sýrii

Autor: Tony Cartalucci

Kdy teroristická skupina není teroristickou skupinou? Podle všeho v momentě, kdy si to žádá americká zahraniční politika. Právě k tomu došlo v případě syrské odnože al-Káidy, Haját Tahrír al-Šám (HTŠ), nejnovější iterace Fronty an-Núsrá, jež v současnosti ovládá severní syrskou provincii Idlíb.

Velká americká korporátní média se v posledních týdnech pokoušejí vybudit k HTŠ sympatie současně s odporem k syrským, ruským a íránským silám, jež aktuálně usilují o osvobození údajně až milionu lidí, lapených pod vládou teroristů.

Dalším faktorem za podporou HTŠ ze strany systémových médií v USA se zdá být také potřeba vysvětlit, proč člen NATO – Turecko – poskytuje přímou vojenskou i materiální podporu organizaci vedené na americkém seznamu teroristických skupin a proč samotné Spojené státy v tomto konání dávají Turecku zelenou.

Continue Reading

Nepřítel mého nepřítele: Znepokojivé sbližování militantního islámu a krajní pravice

Autor: Brent Nelson

The Enemy of My Enemy: The Alarming Convergence of Militant Islam and the Extreme Right
George Michael
Lawrence: University Press of Kansas, 2006

Podtitul, když už ne přímo název samotný, knihy George Michaela by na první pohled naznačoval, že se jedná o novinářský pastiš tiskových zpráv a popisů militantních muslimů proložený s úryvky z různých materiálů Ligy proti pomluvám B’nai B’rith, jež varují před „krajní pravicí“. Michael však přišel s něčím mnohem lepším: pečlivě propracovaným a erudovaným spiskem, jež se velice blíží ideálu wertfrei bádání, o nějž by měli usilovat autoři každé společenskovědní práce. Uznání si zasluhuje jak jeho metodologie rozboru materie, tak i kritické zhodnocení toho, do jaké míry je třeba se znepokojovat případným sbližováním fenoménů z podtitulku jeho knihy.

Zkraje osmé kapitoly („Pohled krajní pravice na současnou krizi“) vysvětluje Michael, proč v rámci své metodologie využívá rozsáhlých úryvků z rozhovorů s čelními představiteli krajní pravice, jako jsou William L. Pierce, Jared Taylor, David Duke, Nick Griffin, David Myatt, Tom Metzger, Jürgen Graf a další. „Aby pochopil ideologii, jež motivuje krajní pravici… musí si čtenář vyvinout fenomenologické pochopení (tj. dostat se do hlavy studovaných subjektů) světonázoru tohoto hnutí. Snažím se tak vykreslit jeho jasný a úplný obraz, ne jej omlouvat či schvalovat. Pokusit se pochopit jejich stížnosti nám umožní lépe porozumět myšlení studovaných subjektů“ (s. 220).

Continue Reading

Otto Weininger (1903)

Autor: Julius Evola

Jeden z nejzajímavějších a dnes pohříchu nepříliš známých profilů židovské duše vytvořil několik let před 1. světovou válkou Otto Weininger. Jeho význam spočívá v tom, že kvalitou výrazně převyšuje stereotypní formulky většiny militantních antisemitů a židovský problém se snaží vymezit pomocí univerzálních a spirituálních pojmů, nikoliv jako striktně národnostní, sociální nebo i rasovou otázku. Weiningerovy postřehy z třinácté kapitoly (Judaismus) jeho zásadního díla Pohlaví a charakter neztratily ani dnes nic na své relevanci a mohou tak dle nás posloužit jako vhodné směrodatné body pro další vzestupný rozvoj stávající antisemitské fronty.

Někomu  snad přijde paradoxní, že sám Weininger byl židovského původu (byl poloviční Žid). Na první pohled paradoxní situace se však rychle vyjasní, vezmeme-li v potaz, že za prvé, Žida zná nejlépe Žid a za druhé, člověk nepociťuje nenávist k něčemu, s čím nemá nic společného, běžná bývá v takovém případě lhostejnost.

Continue Reading

Gustave Le Bon

Autorka: Juliana R.

„Je třeba být jim bohem, anebo ničím,“ napsal o davech francouzský antropolog a polyhistor Gustave Le Bon. Jeho krátká osobitá studie s názvem Psychologie des foules [1] (1895) zároveň hlásá, že lidstvo vstupuje do věku davů, živlu, „s nímž se nediskutuje o nic víc než s cyklonem“ a který právě usmýkal své dosavadní vůdce: spisovatele, tisk a politiky. I proto se Le Bon (1841-1931), vášnivý odpůrce socialismu a Velké francouzské revoluce, rozhodl vychovat nového pastýře, takového, který se nenechá svým stádem rozdupat.

Sám Le Bon nevěřil, že by bylo možné davy řídit, a svou knihu mínil jako příručku pro toho, kdo se nechce nechat řídit jimi. Přesto prokazatelně vychoval politika, jehož moc nad tímto živlem dodala slovu „dav“ nové konotace. Od dob Benita Mussoliniho se spisovatelé nezřídka zaměřují na dav „totalitní“ (H. Arendtová), případně přímo „fašistický“ (Wilhelm Reich, freudiánský židovský marxista). „Četl jsem všechna díla Gustava Le Bona; a ani nevím, kolikrát jsem znovu pročítal jeho Psychologie des foules. Je to hlavní dílo, k němuž se dodnes často vracím,“ vyjádřil se duce. A dodal, že ochota davu „uvěřit neuvěřitelnému“, kterou dokazuje Le Bon, se mu samotnému stala praktickým východiskem.

Continue Reading

Joseph Pearce: „Mantrou globalistů vždy bylo, že národy jsou zlo a ‚globální společenství‘ cosi z podstaty dobrého.“

Autor: Joseph Pearce

Napadá mě jen málo věcí horších než pýcha a předsudek – a arogance pýchy obvykle vede k neuvědomění si předsudku. A jen málokdo je zachvácen pýchou a předsudky víc než progresivci, jejichž fetišizace imaginární budoucnosti znamená, že k moudrosti věků přistupují k neskrývaným opovržením. Vzpomeňme třeba na staré pořekadlo varující před tím dávat všechna vajíčka do jediné ošatky. Selská moudrost, považovaná kdysi za odvěkou moudrost příčetnějších časů, shrnutou v jednom pořekadle, dnešním progresivcům, kteří vajíčka nás všech usilovně snášejí do jediné globální ošatky, vůbec nic neříká.

Continue Reading

Nesnesitelná lehkost ubývání aneb Strach nad městem (nová publikace Václava Jana vychází v dubnu v nakladatelství KnihyABB)

Autor: Václav Jan

Sexuální revoluce a oslava dekadence se staly kulturním programem liberální demokracie, neboť podle freudovských šarlatánů fašismus je jen projevem potlačené sexuality, takže prevencí proti němu jsou rozvolněná morálka a hodnotová relativizace. V Evropě nastal ráj deviantů všeho typu, jevy z okraje společnosti se posunuly do středu dění, hranice mezi mravností a zvráceností, mezi vznešeností a oplzlostí byly smazány ve jménu pokroku. Teoretici Nové levice při psychologickém testování zajatých Němců vyzkoumali, že důstojníci wehrmachtu a SS se vyznačovali smyslem pro pořádek, úctou k tradicím, zásadovostí, vlastenectvím či rozhodností. Přítomnost těchto vlastností ve společnosti byla tedy shledána nadále nežádoucí, neboť by znamenala hrozbu inklinace společnosti k nacismu. Konzervativní hodnoty začaly být pod touto záminkou programově zesměšňovány, zpochybňovány, nenáviděny a destruovány. Na výsluní přízně se vydrápal pornografický antifašismus jako sjednocující náboženství materialistické Evropy.

Když opouštím svůj oblíbený šestnáctý obvod na západě Paříže a vydávám se na schůzku do východní části města, beru to pěšky a oklikou, je hezké počasí a při svižné chůzi se nejlépe přemýšlí. Procházím Fochovu třídu s její neživotnou elegancí. Zaslepená a zabedněná okna luxusních činžáků, patřící k opuštěným bytům šejků a playboyů z pláží všech moří, kteří se zde ukáží jen párkrát do roka, už ani neuráží rezignované tuláky v metru, ani ty šťastnější, co se tlačí v bytových mikrojednotkách vzadu za Montmartrem. To je prostě Paříž.

Continue Reading

Jonathan Bowden

Autor: Jonathan Bowden

Poznámka Grega Johnsona:

Následuje přepis části rozhovoru Jonathana Bowdena v londýnském Union Jack klubu ze soboty 21. listopadu 2009, který následoval po jeho dnes už slavném vystoupení o fenoménu Punch and Judy. Titulek je redakční.

Otázka: Liberály velice znepokojuje islám, militantní islám.

Jonathan Bowden: Ano, to máte pravdu.

O: Právem?

JB: Vlastně ano, protože se vlastně v jádru jedná o iliberalismus v náboženském hávu. Působí to samozřejmě trochu paradoxně, protože i když o islamizaci Evropy nebo Anglie ani v nejmenším nestojím, islám obdivuji. Má záliba v neortodoxních postojích v těchto otázkách je celkem dobře známa. Muslimové by měli žít ve své části světa, tj. od Maroka po Indonésii. Mají svůj kus planety, zhruba její šestinu. Jejich blok by jim měl zůstat, jejich umma i jejich potenciál. Představují odlišný druh lidské existence.

Continue Reading

Ve válce je člověk jak syrové dřevo, jdoucí do ohně… (na snímku Nikolaj Kravčenko a Viktor Afončenko)

Autor: Andrej Rodnov

Textem Andreje Rodnova letošní „válečnou řadu“ článků (Brasillach, Jünger, Remarque, Limonov) prozatím uzavíráme. Kdo zná i naši „kapesní edici“ (Evola – Codreanu – Degrelle), ví již asi, proč právě jím.

Do boje šli se jménem Krista…

Lidé k Bohu přicházejí různě. Pro Nikolaje Kravčenka byla cesta k Bohu nejen dlouhá, ale i velmi nebezpečná. Byla to cesta válečná.

Na vojnu byl povolán v roce 1983. K 21. stavropolské brigádě VDV se nedostal náhodou. Nikolaj se narodil na Čukotce a celé dětství prožil s otcem na lovu. Otec ho brával s sebou od nejmladších let a učil ho životu v přírodě, chtěl z něho mít opravdového muže. Nikolaj se naučil skvěle střílet a to sehrálo rozhodující roli při jeho povolání mezi odstřelovače. Vojenskému řemeslu se stavropolci učili v Taškentu, v podmínkách podobných afghánským. Tam však nakonec nasazen nebyl. Po skončení služby se vrátil do vlasti. Mnoho pracoval a nakonec se stal ředitelem hřebčince.

„Do války, do Čečny, jsem si nežil špatně,“ vzpomíná. „Měl jsem vše, co člověk potřebuje. Pouze tam uvnitř, v duši, cosi chybělo. Každý den jsem koukal na televizi, četl noviny – všude bylo pouze jediné. Všude Rusy a vůbec Slovany urážejí, jako bychom byli nějaká chátra. Krátce, v roce 1994 jsem se rozhodl vše opustit a odjet do Jugoslávie, na pomoc Srbům.“

Continue Reading

Z někdejších kolonizátorů se tak rychle stávají kolonizovaní zítřka. Je toto konec Evropy?

Autor: Patrick J. Buchanan

„Pevnost Evropa je iluzí.“

Za ni ji alespoň označuje list Financial Times v závěru svého sobotního úvodníku „Europe Cannot Ignore Syrian Migrant Crisis“ (Evropa syrskou migrační krizi nemůže přehlížet).

FT se proto ochotně hotoví k tomu vysvětlit Starému kontinentu, jaké jsou jeho povinnosti i budoucnost: „EU bude čelit přílivu migrantů a žadatelů o azyl přes Středozemní moře i v následujících desetiletích“.

Continue Reading

Evropa, Německo, přístav Bremerhaven: „Tak vás tu bratři máme.“ (zdroj: United States Army vehicles arrive in Europe for DEFENDER-Europe 20. SHAPE, 20. února 2020)

Autor: Manlio Dinucci

AKTUALIZACE: M. Dinucci publikoval svůj článek 12. března 2020. V úterý 17. března zveřejnilo evropské velitelství armády Spojených států (euCOM) prohlášení, že kvůli COVID-19 od 13. března pozastavilo další přesuny vojáků a vojenského materiálu do Evropy a rozsáhle redukovalo program vojenského cvičení Defender Europe 20. I bez toho však stačilo do Evropy dorazit 6 000 amerických vojáků (k 10 000, kteří už v Evropě jsou) a 9 000 vozidel (včetně pásových, např. tanky M1 Abrams a další obrněná vozidla).

Continue Reading

David Irving (Budapešť, 2007)

Autor: Ron Unz

Dnes (24. března 2020) dvaaosmdesátiletý David Irving, který s miliony prodaných výtisků svých knih, z nichž se mnohé staly bestsellery a byly přeloženy do mnoha jazyků, patří mezi mezinárodně nejúspěšnější britské historiky posledního století. Přestože jsem sám přečetl jen několik jeho kratších prací, byl jsem jimi naprosto unesen. Irving pomocí své působivé orientace v primárních zdrojích z archivů znovu a znovu rozbíjel na padrť mé naivní, „středoškolské“ chápání zásadních historických informací. Nijak by mě nepřekvapilo, kdyby se z jeho rozsáhlého díla dlouhé poté, co bude většina ostatních kronikářů tohoto období dávno zapomenuta, stal nosný pilíř snah o pochopení katastroficky krvavých prostředních desetiletí 20. století budoucími historiky.

Continue Reading

In Memoriam Jean Thiriart (1922-1992) 1]

Autor: Jean Thiriart

Evropský konstrukt zrozený z Římských smluv (25. 3. 1957) by se měl rozvinout v evropský stát. Tento počin má svou nezpochybnitelnou cenu, a proto bychom jej neměli ve jménu jistých forem sentimentality odsuzovat. Evropský společný trh je dobrá věc, problémem jsou však značně omezené ambice projektu. Snaží se přijít se státními strukturami, což je současně příliš moc i příliš málo: Evropy bude dosaženo teprve, až bude státem i národem, tedy až bude mít strukturu i povědomí.

Jsme v historii první a jediní, kdo projevil vůli ji uskutečnit. Z našeho komunitaristického proudu vůbec poprvé vyrostl koncept evropského nacionalismu. Ten se podstatně, vlastně naprosto zásadně, liší od idejí evropské hegemonie (ať už to byla Napoleonova nebo de Gaulleova francouzská Evropa či Hitlerova Evropa německá) i Evropy nezávislých vlastí. Rozdíl mezi Evropským státem a evropským národem se pak podobá dichotomii anorganického a organického, hmoty a života, chemie a biologie, atomu a buňky.

Continue Reading

Koronavirus – jak změní náš svět?

Autor: Greg Johnson

Koronavirus zcela jistě změní náš svět – doufám jen, že se toho dožijeme já i lidé, na kterých mi záleží.

Rozhodl jsem říkat koronaviru „globalvirus“, jelikož právě globalismus jako takový vytvořil podmínky pro jeho šíření.

Liberálové se škodolibě pošklebují možnému vystavení Donalda Trumpa a jeho rodiny globalviru. Nejen že se většině lidí z takovýchto oslav možného cizího neštěstí zvedá žaludek, navíc si tím hodně hlasitě říkají o odplatu z rukou karmy. Ani posměváčkům se totiž globalvirus nevyhýbá. Představte si, co budou lidé psát o nich, pokud nemoci podlehnou.

Není ovšem nic špatného na tom pokusit se z jistého odstupu zamyslet nad pravděpodobnými politickými důsledky řádění globalviru.

Doufejme, že se globalvirus podaří zastavit ještě dnes. Nikdo další se jím už nenakazí a všichni nemocní se uzdraví. Jaké politické lekce si z celé krize odneseme?

Continue Reading

Dr. Giorgio Palù

Autor: Michael Lord

Podle italského virologa zpomalil prvotní italskou reakci na epidemii koronaviru (COVID-19) i strach z rasismu.

Dr. Giorgio Palù vyučuje virologii a mikrobiologii na univerzitě v Padově a v minulosti stál také v čele Evropské a italské virologické společnosti. V rozhovoru pro CNN tento uznávaný odborník prohlásil, že nová nemoc zasáhla Itálii s tak drtivou intenzitou kvůli pomalému postupu vlády při omezení příletů lidí ze zasažené Číny, až bylo příliš pozdě. Italská reakce podle jeho slov zprvu „byla velice váhavá“, a to kvůli „politice“.

„Zaznívaly i návrhy lidi přilétající z epicentra nákazy v Číně izolovat, které však byly odmítnuty jako rasistické. Tak či onak to ale byli lidé přicházející ze zasažené oblasti,“ řekl Giorgio Palù pro CNN.

Continue Reading