Délský potápěč

Občanský národ. Jak se vám líbí?

Autor: Fjordman

Když se zrada stane normou aneb proč naším největším nepřítelem není islám, ale občanské pojetí národa

Fjordmanova poznámka na úvod:

Tato úvaha byla inspirována esejí „Why Is This Not Treason?” (Jak je možné, že toto není vlastizrada?) odvážného anglického aktivisty a vlastence Paula Westona a je rozvedením mých komentářů z blogu Jew Among You.

V roce 2009 vyšlo najevo, že vládnoucí labouristická strana bez souhlasu voličů úmyslně zaplavila Británii několika miliony imigrantů s cílem vytvořit z Británie sociálně-inženýrskými metodami „skutečně multikulturní“ zemi. Prudký vzestup počtu přistěhovalců v posledních desetiletích byl zčásti způsoben i politicky motivovanou snahou radikálně proměnit tvář země a tak slovy někdejšího poradce premiéra Blaira Andrewa Neathera „vymáchat pravici v rozmanitosti“. Masová imigrace podle něj byla plodem záměrně uskutečňovaného plánu, o němž však ministři kabinetu nechtěli mluvit příliš nahlas, aby tím neztratili podporu „jádra dělnického voličstva“ strany.

Osobní Blairův přítel Lord Glasman v roce 2011 prohlásil, že „labouristé lidem lhali o rozsahu imigrace… což vedlo k obří krizi důvěry“. Uznal, že strana se k původnímu bílému obyvatelstvu někdy dokonce chovala až aktivně nepřátelsky, když především bělošské pracující vrstvy často vnímala jako „překážku pokroku“.

Continue Reading

Autor: Gregory Hood

Podle Machiavelliho i jeho moderního vykladače Jamese Burnhama nelze v politice nikdy doporučit umírněnost. Je-li protivník poražen, měli byste z něj svou velkorysostí buď udělat spojence, nebo ho nadobro rozdrtit. Pokud jej totiž nezničíte, můžete si být jisti, že proti vám někdy v budoucnu znovu vystoupí.

Prezident Trump mluví jako zastánce tvrdé linie, vládne však jako umírněný, což je ta nejhorší možná kombinace. Nemuselo tomu tak být – všichni si ještě vzpomínáme na ducha kampaně před volbami 2016. Při zpětném hodnocení jako by toto období bezmála vystoupilo z homérské epochy, kdy nadpřirozené síly zasahovaly do lidských záležitostí: všechno muselo zahrát Donaldu Trumpovi do karet a Hillary Clintonová se musela dopustit každé myslitelné chyby. Přesto se vše událo právě tak, jak muselo a výsledkem bylo jedno z nejpozoruhodnějších překvapení amerických politických dějin.

Continue Reading

Alain de Benoist

Poznámka Grega Johnsona:

V roce 2005 poskytl Alain de Benoist rozhovor americkému magazínu The Occidental Quarterly, který vyšel pod titulem “European Son: An Interview with Alain de Benoist,” v The Occidental Quarterly, Roč. 5, č. 3 (podzim 2005): str. 7–21. (Mezi březnem a prosincem 2018 vyšel na čtyři části i na našich stránkách: díl první, druhý a třetí a závěrečný čtvrtý).

Jelikož šlo o rozhovor velice rozsáhlý, došlo k rozhodnutí některé části nepublikovat. Zmizely tak de Benoistovy kritické poznámky ke křesťanství a vědám zabývajícím se člověkem (část 2). De Benoist mi poslal kopii francouzského originálu rozhovoru, a tak „ztracené“ části překládám pro první díl sborníku North American New Right.

Continue Reading

Dr. Greg Johnson na Skandza fóru

Autor: Greg Johnson

Poznámka autora: Následuje přepis mé řeči, která zazněla na čtvrtém setkání fóra Scandza v Kodani 15. září 2018. Při svém minulém vystoupení na Scandza fóru jsem hovořil o nutnosti vytvořit zvláštní etnonacionalistické poselství pro všechny bělošské skupiny, včetně třeba fandů Star Treku. Následující řádky tedy budiž jakousi epištolou určenou „Trekkies“. Rád bych také poděkoval všem účastníkům i organizátorům fóra Skandza. (na videozáznam řeči se můžete podívat zde)

Myšlenka dosažení utopické společnosti prostřednictvím vědeckotechnického pokroku se v této své podobě datuje až někam k zakladatelům moderní filozofie Baconovi či Descartesovi, pohrával si s ní ale už Machiavelli. Dnes si však většina lidí utváří svou představu technické utopie na základně sci-fi. S význačnou výjimkou série Duna Franka Herberta se v tomto žánru obvykle setkáváme se ztotožněním pokroku s politickým liberalismem a globalismem. Stačí si vybavit seriál Star Trek, v němž se liberální a multirasová Federace neustále potýká s odvěkými zly nacionalismu nebo eugeniky. Proto jistě stojí za to položit si otázku: je vůbec etnický nacionalismus – neliberální a antiglobalistický – slučitelný s technologickou utopií?

Podle mě je technický utopismus s etnickým nacionalismem nejen slučitelný, ale jeho antiteze v podobě liberalismu a globalizace vlastně technický pokrok zpomalují. Etnostát se tak ve skutečnosti může stát ideální živnou půdou pro technologickou apoteózu člověka.

Continue Reading

Lynč aneb situaci ve „středočeském Buchnově“ nám musí vysvětlit americký Žid. (ilustrační foto: Dva Romy odsoudili za útok v Duchcově, Blesk 19. března 2014)

Autor: Václav Jan

Přehlídka antirasisticky angažovaných titulů v dramatické tvorbě domácí i zahraniční (zejména severské) provenience na obrazovkách České televize je odrazem sílícího proudu popkulturní tematizace progresivních a preferovaných společenských témat prostřednictvím žánrů konzumovaných nejširší cílovou skupinou, jako jsou typicky kriminální seriály a filmy. Mezi ně se zařadil právě vysílaný tuzemský seriál Lynč.

V den vysílání premiéry jeho prvního dílu si uvědomělý divák České televize v hlavním vysílacím čase přišel na své. Mohl postupně na obou hlavních programech sledovat díla, která výrazovými prostředky své doby alarmují proti nebezpečí bílého rasismu. Tato harmonie podzimního večera pod taktovkou angažované dramaturgie mohla působit až trochu přeexponovaně, ve skutečnosti to však není žádná výjimka, nýbrž pravidlo, a především zákonitý výsledek rostoucí kumulace atributů výchovného konceptu veřejnoprávního média v neoliberalistické společnosti.

Continue Reading

Paul Gottfried – Fašismus: dějiny pojmu

Autor: David Gordon

Paul Gottfried
Fascism: The Career of a Concept
Northern Illinois University Press, 2016

Při čtení brilantního shrnutí výkladů fašismu z pera Paula Gottfrieda asi nelze nevzpomenout na Ludwiga von Misese. Přestože ho Gottfried nezmiňuje, čtenáři této vynikající knihy budou znovu a znovu překvapeni, do jaké míry Gottfried zastává pozice blízké tomuto velkému rakouskému ekonomovi. Překvapení ale vlastně ani není na místě. Přestože je totiž Mises klasický liberál a Gottfried konzervativec, myšlení obou mužů je pevně ukotveno v hodnotách a tradicích evropské civilizace, a z této perspektivy také oba interpretují fašismus.

Gottfriedovo myšlení v tomto směru silně ovlivnil historik Ernst Nolte, podle něhož byl fašismus v prvé řadě reakcí na otřesy a chaos vyvolané bolševickou revolucí. „Fašistická hnutí byla ‚kontrarevolučními nápodobami levicové revoluce‘, jež se vyvinula v reakci na hrozbu levicového puče… Podle Nolteho přijali fašisté subversivní taktiku a revoluční elán svých levicových protivníků proto, aby je mohli porazit.“ (s. 1, 37)

Continue Reading

Jair Bolsonaro a jeho zvolení brazilským prezidentem ukazuje, že ani USA s bělošskou menšinou se nemusí stát levicí vyhlíženou utopií

Autor: Lance Welton

Z mediálního mainstreamu zaznívá nekonečná škodolibá radost nad tím, že někdy ve 40. letech tohoto století se Spojené státy stanou většinově nebělošskou zemí. Bílí příznivci Demokratické strany to vyhlížejí s naivní nadějí v duhovou budoucnost, plnou rovnosti, lásky a jejich politické hegemonie. V republikánech naopak tato vize vyvolává obavy a sklíčenost a považují ji za předzvěst permanentní vlády levice i zániku Ameriky, kterou znali a milovali. Jair Bolsonaro a jeho zvolení brazilským prezidentem však ukazuje, že i tam, kde jsou běloši menšinou (podle brazilských statistik představují pouhých 47% obyvatelstva) zůstává vítězství lidí, kterým záleží na budoucnosti země, možný.

Že se běloši v Americe stanou menšinou, pro ni samozřejmě dobré nebude. S mírou etnické rozmanitosti společnosti totiž roste i četnost konfliktů (viz Ethnic Conflicts, Tatu Vanhanen) a čím nižší podíl bělochů (nebo Orientálců), tím nižší je také průměrná inteligence, což  znamená chaos, korupci a těžko zvladatelnou zločinnost. (viz Intelligence: A Unifying Construct for the Social Sciences, Richard Lynn a Tatu Vanhanen).

Bolsonarův úspěch ale naznačuje možné paradoxní politické důsledky tohoto vývoje. Desetiletí vlády levice, plná korupce, politicky korektního pokrytectví, neschopnosti, protežování méně schopných zaměstnanců z řad menšin, laxní politika ke zločincům (znovu především příslušníků menšin), víra, že peníze rostou na stromech a omezování pilných a tvořivých prvků ve společnosti, zdá se stvořila takový blázinec, že lidem prostě nezbylo než hlasovat pro konzervativní a dokonce „krajně pravicovou“ (čti: „skutečně konzervativní“) vládu.

Continue Reading

Rasismus naruby aneb kolik z přítomných asi žhavilo smartphone ještě v sále, aby ulehčili břemeni své viny drobným příspěvkem hrdé a krásné (v každé velikosti) núbijské princezně Šekelfordové?

Autor: Mark Point

Je nabíledni, že v postobamovské Americe došlo k osvobození protibělošského zeitgeistu z jeho Pandořiny schránky. Zda byl pod nomenklaturou multikulturalismu a rozmanitosti skrytý od prvopočátku, musejí rozsoudit historikové. Jisté je však to, že když osobnosti mediálního mainstreamu jako Don Lemon nebo zaměstnanci New York Times jako Sarah Jeongová beztrestně dští učebnicové příklady protibělošského rasismu, neprojde to bez povšimnutí. Overtonovo okno se posouvá a pod kotel je přiloženo další polínko. Na bělochy se útočí i v Kanadě, Austrálii a Evropě.

Následkem bezprecedentně masivní imigrace i fatalistických experimentů progresivců tak dnes už nenajdeme zemi, která by nezažívala růst protibělošských kulturních trendů.  Nemělo to tak být: slabost, přesun bohatství, přednostní zacházení, otevřené hranice a úslužnost měly vyvolat hřejivé pocity, rovné výsledky a obecnou slepotu k rase.

Pokud nedojde ke změně této trajektorie, nebudou to starší konzervativci, kdo bude muset čelit nepříjemné a bezpříkladné budoucnosti, ale ti mladší spolu s příštími generacemi. Mileniálové tak oprávněně zpochybňují neproniknutelná společenská pravidla i mocenskou dynamiku zděděnou po (baby)boomerech (v evropském kontextu často označovaní jako „osmašedesátníci“ – pozn. DP). Na rozdíl od konzervativců studené války, kteří vyrostli ve společenstvích s vysokou mírou vzájemné důvěry a jednotící hrozbou východního komunismu, se mileniálové nedobrovolně stali prvními pokusnými králíky v experimentu „slepoty k rase“, jemuž je předcházející generace podrobily.

Continue Reading

René Guénon

Autor: Béla Hamvas

I.

Jméno Reného Guénona by mělo dnes být všeobecně známé. Už ve 20. letech začal pracovat pro revue Voile d’Isis a tehdy také začaly vycházet první jeho knihy, jež patří k tomu nejzajímavějšímu naší doby. Jejich témata jsou vždy neotřelá, tón poutavý, myšlenkové pochody svižné a pronikavé, závěry vrhají světlo na nečekané spojitosti a usilování o pravdu není ničím zakaleno. Poznání je to natolik fascinující, bohaté a mnohotvárné, že jakmile pochopíte jeho záměr, musíte jej následovat.

Tyto faktory by měly vytvořit příznivé podmínky pro recepci jeho díla. Přestože ale autor vznáší nejnaléhavější otázky naší doby a dostává se hlouběji než kterýkoliv jiný ze současných myslitelů – s výjimkou ruské emigrace (Merežkovskij, Ivanov, Berďajev, Uspenskij) – zůstává i skoro deset let po vydání Krize moderního světa a Autorité spirituelle v podstatě neznámý.

Jen Leopold Ziegler a Giulio Evola se ovlivněni Guénonem vydali s rozhodností na cestu, již dříve či později musí podniknout každý, nebo se jí alespoň zabývat. Jeho díla mají neocenitelnou hodnotu. Má četné následovníky a jednomu z nich, André Préauovi, se v čínském komentáři k Tajemství zlatého květu na pár stránkách podařilo uspět tam, kde selhaly tři generace badatelů v osmdesátiletém období od Maxe Müllera po Richarda Wilhelma: ve snaze pochopit a vysvětlit starověkou čínskou společnost. Dílo stojí také v protikladu k C. G. Jungovi, jehož komentáře k Tajemství zlatého květu lze takřka úplně ignorovat.

Continue Reading

Orbán: Zvolme si nezávislost a spolupráci národů místo globální vlády a kontroly.

Autor: Guillaume Durocher

Maďaři si nedávno připomněli dvaašedesáté výročí povstání svého národa proti komunismu z roku 1956, tvrdě potlačeného SSSR. Reakce Západu se tehdy omezila na prázdnou rétoriku. Maďarský premiér Viktor Orbán využil příležitosti nejen k připomínce maďarského boje za svobodu, ale také otevřenému varování Evropanů před největší výzvou, jíž naše civilizace a rodina národů v tomto století čelí: umenšení pozice našich národů na bezmocné, zranitelné menšiny ve svých vlastních historických domovinách. Pokud je mi známo, bylo to poprvé, kdy hlava evropské vlády otevřeně promluvila na obranu zájmů „původních Evropanů“. Mainstreamová média tuto přelomovou a historickou událost velkým dílem ignorovala.

Orbánův projev byl pro posluchače i čtenáře velmi inspirativní. Začal tím, že:

Continue Reading

Hrůza v Huddersfieldu (nejen) aneb diverzita takřka 100%. Odvážnější mohou rozkliknout obrázek ve větším rozlišení.

Autor: Tobias Langdon

Observer je nedělní vydání známého listu Guardian. Vyšel v něm úvodník věnovaný událostem Hrůzy v Huddersfieldu. Stálo v něm mj., že „obětem strašlivých událostí v Huddersfieldu a dalších městech nijak nepomůže přehnaně vypjatá debata o rase“. Z tohoto úvodu autor dále pokračoval v mlžení (v originále obfuscate z latinského obfuscare, zatemnit), liberálům vlastním, prolhaným způsobem. Níže novinový komentář otiskuji, doplněný mými poznámkami:

Slova nedokáží v plném rozsahu vylíčit strašné zneužívání, jehož se dopouštěla skupina dvaceti mužů v Huddersfieldu, odsouzených v dosud největším „groomingovém“ procesu v Británii. Muži zranitelným dívkám, někdy teprve jedenáctiletým, v ústavní péči a s poruchami učení, podávali alkohol a drogy, aby je sexuálně zneužili. Při tomto zneužívání docházelo mj. ke znásilňování intoxikovaných dívek za přihlížení ostatních, sexuálnímu zneužívání pomocí lahví a skupinovému znásilnění muži, kteří místo kondomů používali plastové sáčky.

Touha popustit uzdu hněvu je proto zcela pochopitelná. Přesto však nejdůležitější otázkou, již bychom si jako společnost měli klidně a racionálně položit, musí být především to, jak opakování podobného zneužívání předejít. (The Observer view on dealing with child-grooming gangs, 21. října 2018)

Continue Reading

Trumpův nacionalismus dláždí cestu k antisemitismu. Kapišto? (© )))Boatsinker(((, https://gab.ai/Boatsinker

Autor: Peter Beinart

V květnu 2016 udělal Ben Shapiro, v současnosti asi nejvlivnější konzervativní židovský komentátor v Americe, něco obdivuhodného. Přiznal, že se zmýlil. „Velkou část své kariéry jsem se snažil ukázat, že antisemitismus ve Spojených státech je takřka výhradním hájemstvím politické levice,“ napsal. „Antisemitismus, o kterém jsem slýchával od svých prarodičů, tedy antisemitismus společenských klubů i údajné rasistické sklony vidláků odněkud ze Zapadákova, jsem považoval spíš za výplod fantazie. Spletl jsem se.

Ano spletl se. Po událostech minulého týdne, kdy muž z Floridy poslal dopisní bombu Georgi Sorosovi a střelec z Pittsburghu spáchal masakr v synagoze, protože Hebrejská společnost pro pomoc imigrantům (Hebrew Immigrant Aid Society, HIAS) se podle něj snaží do Ameriky „přivést vetřelce, kteří vraždí naše lidi“, si židovští konzervativci musejí položit ještě znepokojivější otázku. Ta už totiž nezní: „Existuje mezi americkými konzervativci antisemitismus?“, ale „Je antisemitismus nevyhnutelným vedlejším produktem nacionalistické odrůdy* konzervatismu prezidenta Trumpa?“ Odpovědět na tuto otázku lze jedině souhlasně.

Je samozřejmě legitimní věřit v nutnost nižší míry imigrace a tvrdší vynucování imigračních pravidel, což je pozice třeba mých konzervativních kolegů z Atlanticu Davida Fruma a Reihana Salam, aniž by to podněcovalo antisemitismus. Trump ale nechce imigraci jen omezit. Uchyluje se při tom k odlidšťující, spiklenecké a apokalyptické rétorice. Označuje hispánské imigranty za „násilníky“ a „bestie“. Mluví o jejich „invazi“, která ohrožuje další existenci Ameriky coby „suverénní a nezávislé země“. Latinskoamerický zločinecký gang MS-13 podle něj „doslova ovládl některá města ve Spojených státech“. Demokraté prý „nepokrytě pomáhají milionům ilegálních imigrantů“ hlasovat ve volbách a vynakládají „spoustu peněz“ na to, „aby se pokusili dostat k hranici ještě před volbami“.

Continue Reading

Sikhové a muslimové zdá se v Huddersfieldu zakopali válečnou sekeru…

Autor: Tobias Langdon

Podobně jako Friedrichovi Nietzschemu bývá i George Orwellovi často a neprávem upírán smysl pro humor. Na stránkách jeho románu 1984 však mezi vší hrůzou občas narazíme i na skvostné jiskřičky humoru. Vezměte si třeba pasáž, kde se zaměstnanci Ministerstva pravdy účastní „Dvou minut nenávisti“, manifestace proti ideozločinu, aby následně v aktu uctívání Velkého bratra „začala celá skupina lidí tiše a pomalu rytmicky skandovat: V-B!… V-B!… V-B!… – a znova a znova, velmi pomalu, s dlouhou pauzou mezi „V“ a „B“.“

Ministerstvo lží

Připomíná vám spojení „V-B“ (v angličtině Big Brother, B-B) něco? Mělo by, Orwell si totiž bral na paškál BBC, kde strávil část války jako propagandista. V jeho románu má Ministerstvo pravdy za úkol lhát a likvidovat nepohodlné části reality. Proto se v něm nacházela spousta paměťových děr, „velkých obdélníkových štěrbin, chráněná drátěnou mřížkou“, kterých „byly v budově tisíce či desetitisíce, nejen v každé místnosti, ale v malých vzdálenostech od sebe na každé chodbě.“ Tato zařízení měla paměť likvidovat, nikoliv uchovávat, jak tomu protagonista knihy Winston Smith přihlíží v mučírnách Ministerstva lásky. Jeho trýznitel O’Brien mu ukáže fotografii, která dokazuje prolhanost a zkaženost vládnoucí ideologie:

Continue Reading

Archeofuturismus

Autor: George Whale

Archeofuturism: European Visions of the Post-Catastrophic Age, Guillaume Faye. Vydalo nakladatelství Arktos Media Ltd., 2010 (přeložil Sergio Knipe, zredigoval a poznámkami opatřil John B. Morgan), 250 stran.

„Tato rovnostářská, z modernity vzešlá civilizace v současnosti prožívá své babí léto. My už však nyní s předstihem musíme přemýšlet o tom, co přijde po katastrofě a začít rozvíjet vizi archeofuturistického světa, který se zrodí z chaosu.“

Kniha Guillauma Fayeho Archeofuturismus přináší radikální analýzu i řešení problémů modernity – a od své publikace před více než desetiletím (dnes už dvaceti lety, původní vydání je z roku 1997 – pozn. DP) neztratila nic na své relevanci ani naléhavosti.

Guillaume Faye patří k nejradikálnějším a nejvlivnějším teoretikům francouzské Nové pravice (Nouvelle Droite). Řadí se k proudu evropského nacionalistického myšlení, z něhož zaznívá ostrá kritika moderního rovnostářství a jehož představitelé namísto toho upřednostňují starší, hierarchické formy uspořádání společnosti a vlády, jež budou schopny zajistit lepší reakci na katastrofy, které podle Fayeho mínění západní Evropu v  blízké budoucnosti čekají.

Continue Reading

Donald Trump při projevu na letišti Columbia Regional Airport ve státě Missouri.

Autor: Ricardo Duchesne

Následuje text přednášky profesora Duchesneho na The University of New Brunswick z 16. března 2017.

Co je to globalismus?

Globalismus je vládnoucí ideologií naší doby, která sjednocuje levici s pravicí. Neměli bychom jej však zaměňovat s globalizací, což je omyl aktivně podporovaný globalisty. Globalizace však ve skutečnosti označuje faktický popis zrychlující se interakce zemí od objevení Nového světa, vzniku mezinárodních trhů, přepravy, cestování a komunikačních sítí v období od 16. do 19. století. Globalismus oproti tomu je ideologií ztělesňující politický ideál našich současných elit – a to na levici i na pravici.

Ideologie globalismu obhajuje otevřené hranice, masovou imigraci a likvidaci (západních) národních identit. Pod pláštíkem diverzity horuje za zničení „domorodých“ evropských kultur a vytvoření generické kultury postavené na konzumerismu a všeobecných lidských právech. Globalizace není ideologií, ale faktickým stavem věcí v oblasti komunikace a obchodu v moderní éře.

Continue Reading

Autor: Guillaume Durocher

Na rozdíl od zemí anglofonní sféry bohužel většina států kontinentální Evropy neshromažďuje oficiální statistiky na etnickém základě. Ve Francii pak mainstreamová média zatvrzele opakují, že Grand Remplacement (velká výměna) původního francouzského obyvatelstva, už na první pohled patrná v každém větším městě, není nic jiného než „spiklenecká teorie“. Škrabalové z médií, často přímo či nepřímo placení státem

Nebojácní a skutečně nezávislí občanští novináři mezitím pilně dělají práci, jíž se velká média vyhýbají, tj. dokumentaci tohoto vývoje. Etnonacionalistický web Fdesouche nedávno zveřejnil podíl novorozenců s muslimskými jmény ve Francii a Belgii podle vládních statistik.

Jak můžeme vidět (úvodní obrázek), vývoj v obou zemích je do značné podobný: podíl muslimských jmen nově narozených dětí se prudce zvedl z 5-8% v roce 1995 na dnešních asi 20%.

Continue Reading

Autor: Rudolf Ina Malý

Zachytit základní duchovní typ této doby a jedním slovem jej přibít doprostřed terče jest těžké. Neboť základním rysem této doby je právě všeobecná duchovní vlažnost a strakatá duchovní míchanice, nestálost, povrchnost, necharakternost – a nikoliv jenom některý určitý projev těchto vlastností. Paskvilním symbolem této doby je rozhodně spíš celý sendvič než jen jedna jeho součást. Nynější doba naprosto není jednostranná – naopak, je přímo přeplněna všeho druhu vědomostmi a funkcemi, „výboji“ a možnostmi literárními, průmyslovými, hospodářskými, sociálními. Čeho jí však v každém směru chybí je opravdovost, jednota, pevný tvar a vnitřní podstata. Snad všecko, čím lidstvo dosud žilo, najdeš i v této době; ale všecko je tu roztodivně nahloučeno, pomícháno a rozmělněno jako úkrojky a rybí salát na sendviči. A ta efektní řada poválečných hesel a ilusí svým konkrétním výsledkem se podobá spíše strakatému průvodu reklamních sendvičmenů než opravdovému hnutí lidstva. Sendvič je typem této doby! Sendvič i sendvičmen.

Continue Reading

Lévičáci v dobré náladě. Klaun vpravo byl nakonec prezentován, ba i vnímán jako český mudrc…

Autor: Karel Veliký

Žasneme, jak důsledně se u nás obnovil režim pohřbívaný svého času i svými protagonisty. Nevrátí se proto však jednou i jiné, starší řády?

Parlamentarismus zakouší mnoho posměšků a výtek. A právem. Nejsou to jen komunisté, kteří jej nazývají „žvanírnou“. Kdyby se tam jen žvanilo! Žvaní se sice dost, mluví se nevěcně, zabíhá se z cesty až kdovíkam, v čemž právě vynikají – komunisté sami. Poslanec suše předčítá, lavice prázdné. Copak by tam také dělali?! Předsednictvo strany rozhodlo; hlas jednoho poslance nestojí za poslouchání, neboť vlastní jednání je vskutku těžká práce: odbývá se v kuloárech, kde se horlivě domlouvá, aby druhý povolil. Neboť aby se smluvilo pět deset stran, to není lehká věc! Především žádná strana se nesmí chlubit, že se v jejím lůně zrodilo něco pěkného. Hned, jak to přijde na svět, každá jiná strana se přičiní pomazat zplozeninu co nejvíce vlastní barvou. Či mají být ostatní strany tak hloupé, aby se jedna stala populární? Jde přece o hlasy!

Continue Reading

Ezra Pound

Autor: Ursus Major

Ezra Pound, podle mnohých vůbec největší americký básník, byl také vysoce uznávaným klasickým učencem. Pocházel ze státu Idaho, který není svými básníky ani klasickými filology zrovna proslulý. Stal se však jedním z center amerického Populistického hnutí, kde se rolníci (většinou majitelé rodinných farem) pokusili postavit bankám a železničním oligarchům. Tito populisté si říkali „národní socialisté“ dlouho předtím, než se toto označení poprvé objevilo v Evropě.

Pound se narodil v roce 1885, o dva roky později než jeho pozdější hrdina Benito Mussolini, na vrcholku Populistického hnutí. Autorem drtivé většiny programu Populistické strany pro volby v roce 1886 byl Edward Bellamy, novinář a spisovatel, jehož utopického díla Looking Backward, 2000–1887 (česky Pohled nazpět, 2000–1887, 1888; Pohled do budoucího ráje, 1893; a jako Pohled z roku 2000 na rok 1887, 1901) se jen ve Spojených státech prodalo přes milion výtisků.

Pohled nazpět se odehrává v roce 2000 a rekapituluje cestu k triumfu národního socialismu: znárodnění bank a železnic ruku v ruce s celou řadou nemarxistických reforem k vylepšení životních podmínek pracujících lidí.  Populisté byli silně ovlivněni syndikalismem Georgese Sorela, stejně jako někdejší socialista Benito Mussolini

Continue Reading

„Děvčátko neříkej ne“ aneb I. republika v havlovské optice. Kolik lidí tyhle brýle nosí!

Autor: Karel Veliký

K vidění a slyšení toho bylo až dost. Přesto ještě tlumočíme některé kritické a nepřátelské hlasy odpůrců prvorepublikového režimu, který je teď širokými vrstvami zjevně stále silněji vnímán hlavně skrze kulisy a kostýmy barrandovských studií či televizních oslavných „dokudramat“.

Charakteristické je a zůstane, že první standarta, která se objevila na Václavském náměstí 28. října 1918, nesla hrdý nápis „Ulejváci“. Skutečně pak tito ulejváci obsadili nejteplejší místa a založili novou demokratickou šlechtu, dříve než se vojáci vrátili z front. V ulicích tehdy řečnil kde kdo a nejvíce nadávali a hanlivých pamfletů vydávali právě ti, kdož donedávna psali oslavné básně o příchylné oddanosti habsburskému domu. Erby byly smeteny s paláců, obrazy strhány a za povyku naházeny do Vltavy nebo spáleny. Do busty císaře, před nímž se donedávna kde kdo třásl, když se k němu jen přiblížil, vráželi lidé hřebíky. Ze škol byly odstraněny kříže. Sociální demokrat poslanec A… volal ve sněmovně: „Pane Bože, já věřím, že nejsi a lituji, že jsem nehřešil více.“ Lid měl radost a smál se, ale zapomněl, že vedle přikázání „nesesmilníš“, jest ještě také „nepokradeš“ a proti tomu lze déle hřešit. Dověděli jsme se také, že národnost je předsudek, z něhož se nutno oprostit, řeč jen dorozumívacím prostředkem a náboženství opiem národů.

Radim Raýman, Relativita a revoluce, Praha 1940, str. 5nn.

*

Continue Reading