Délský potápěč

Kniha týdne Lidových novin! G. Faye – Proč bojujeme

Recenze na Knihu týdne Lidových novin (9. července 2016) Proč bojujeme z pera renomovaného českého historika umění a architektury Prof. PhDr. Pavla Kaliny, PhD.

Náš knižní trh neoplývá publikacemi věnovanými současnému politickému myšlení. Proto lze jen uvítat české vydání Proč bojujeme od Guillauma Faye.

Kniha původně vyšla už v roce 2000. Text je doplněn poznámkami, které čtenáři pomáhají pochopit ta místa, kde autor reaguje na myšlenky jiných osobností francouzské nové pravice, zejména Alaina de Benoista, nebo kde vychází z méně známých realit francouzského kontextu. Proto se zaměřím hlavně na témata, která mají obecný dosah, a pokusím se zamyslet nad tím, jak Fayeovy teze prověřil čas.

Nemožnost integrace

Faye na rozdíl od většiny komentátorů mluví o nemožnosti integrace cizinců do evropské kultury. Jde o jednu z otázek, na které asi nejde racionálně a definitivně odpovědět. Vždycky bude možné argumentovat empirickými příklady. Vždycky bude možné se přít o to, co vlastně znamenají slova jako „integrace“. Jistě by nebylo těžké najít v západoevropských městech upadající čtvrti, k jejichž oživení přispěli právě přistěhovalci z mimoevropských kultur. Na druhé straně nejenže slyšíme o dalších a dalších násilnostech, ale dovídáme se například, že migranti se sice mají integrovat, zároveň je ale nikdo nemůže nutit k tomu, aby ztratili svou identitu. V takové situaci je asi dobré šetřit s odsuzujícími nálepkami.

Continue Reading

Recep Tayyip Erdoğan při projevu v Istanbulu.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan vyzval muslimy, aby odmítli antikoncepci a měli více dětí.

V živě vysílaném televizním projevu řekl, že „žádná muslimská rodina“ by neměla uvažovat o antikoncepci ani plánovaném rodičovství.

„Rozmnožíme naše potomstvo,“ řekl Erdoğan, který se po 12 letech v čele vlády stal v srpnu 2014 prezidentem země.

Jeho Strana spravedlnosti a rozvoje vzešla z islamistického prostředí a mnozí z jejích stoupenců jsou konzervativní muslimové.

Continue Reading

Guillaume Faye: Wofür wir kämpfen. Manifest des europäischen Widerstandes (obálka německého vydání knihy v produkci Thule Seminar Dr. Pierra Krebse)

Autor: Vítězslav Jinoch

Po 15 letech jsme se letos v květnu konečně dočkali: kniha Proč bojujeme u nás byla oficiálně vydána. Po samizdatovém vydání a elektronické internetové verzi jsme se jí dočkali ve velmi pěkném a reprezentativním tištěném formátu. Myšlenky Guillaume Fayeho jsou tedy skrze tento knižní počin již dostupné nejen aktivistům identitárního hnutí, ale i širšímu okruhu čtenářů (což nezmění ani problémy s její obchodní distribucí).

Kniha je opatřena předmluvou Karla Velikého, jehož studijní a vydavatelská skupina Délský potápeč za knihou stojí. Karel Veliký a jeho studijní skupina jsou důležitou zákulisní silou, která českému prostředí zprostředkovává myšlenky mnoha zajímavých autorů a myšlenkových směrů. Za překlad a realizaci vydání knihy Proč bojujeme jim proto patří nesmírný dík. Druhou předmluvu obstaral Adam Berčík, jedna z předních postav českého identitárního hnutí Generace identity. Adam Berčík je člověkem, který myšlenky, jež mobilizují vědomí, převádí do aktivních činů. Je člověkem, který současné nepříznivé situaci evropského kontinentu čelí, tak říkajíce, „tváří v tvář“ na ulici. Poslední a strhující předmluva je z pera Dr. Pierra Krebse, jež je původní předmluvou německého vydání, z kterého český překlad vzešel.

Continue Reading

Přesahy aneb L‘ altro Che. Ernesto Guevara mito e simbolo della destra militante.

Autor: Rexhino Abazaj

Po rozhovoru s italským filozofem Diegem Fusarem, otištěném v posledním čísle Libero, jsem si musel položit otázku, proč levicový magazín někomu takovému popřává sluchu.

Doktor filozofie dějin Fusaro působí v Miláně. Vydává knížky u nejprestižnějších vydavatelství a pravidelně se objevuje v televizi. I když je skvělý řečník, nedokáže jeho talent zakrýt politické přesvědčení.

Tradiční nakladatelství italské levice Feltrinelli svěřilo Fusarovi monografii Antonia Gramsciho – nikdo si však už podle všeho nevšímá, že Fusarův Gramsci je protivědecký nacionalista, přímo spojený s teorií pravicového gramscianismu Alaina de Benoista ze 70. let.

Překrucování díla marxistických teoretiků se zdá být Fusarovým nejoblíbenějším koníčkem. V jednom ze svých článků se pokouší naverbovat Lenina do protievropského tažení na obranu buržoazního národního státu. Nemusíte být zrovna marxista-leninista, abyste věděl, že Lenin rozhodně nebyl fandou buržoazních národních států. Fusaro v pasážích o národě a národním státu zůstává vágní – užívá nejasných formulí, nejčastěji výpůjček od Gramsciho. Jak totiž ten poznamenal ve svých Sešitech z vězení, naše perspektiva by nepochybně měla být internacionální, výchozí bod však musí být národní.

Continue Reading

Působení politiků jako Sobotka nebo Kalousek je pro český národ učiněná katastrofa.

Autor: Jan Čech

Není pochyb o tom, že pro vystoupení České republiky z Evropské unie a z NATO je dnes téměř každý, kdo má širší přehled o světovém dění a o úloze EU a NATO v něm. Pokud má opačný názor, jedná se buď o prospěcháře nebo politika napojeného na penězovody z EU či nadnárodní mocenské struktury. Nebudu zde uvádět všechny důvody, proč je EU pro náš národ pohroma. V nezávislých médiích jich lze najít dost a dost, od koloniálního vykořisťování národní ekonomiky cizími bankami a korporacemi po řízený sociální a morální rozklad celé společnosti.

Přesto se politici usazení v naší vládě mohou přetrhnout, aby zabrzdili a podrazili vlastenecké odhodlání Čechů vystoupit z EU poté, co nacházejí oporu v BREXITu. Nejagilnější v tomto bohapustém snažení je premiér Bohuslav Sobotka. Podle jeho vyjádření by se v České republice odchodem z EU zhroutilo úplně všechno. Vystoupení z NATO si ani raději nechce představovat.

Continue Reading

James Kemp, mluvčí Oranijského hnutí. (foto: Madelene Cronjé, M&G)

Autor: Johnny Masilela

Veterán Hnutí za černošské sebeuvědomění Malose Rampou a James Kemp z Oranie hledají, co by si mohli vzít z ideologie toho druhého.

Shluky chatrných chýší i úhledné cihlové domky v osadě Klipgat severozápadně od Pretorie se choulí ke zvlněným kopcům.

Do nosu štípe palčivý zápach z nedaleké čističky odpadních vod. Kopce jsou protkané kozími stezkami. Děti si o sebe třou bosé nohy, aby se trochu zahřály. V matném zimním slunci je sledují vychrtlí toulaví psi.

Scenérie ostře kontrastuje s nádherným údolím města Oranie v Upper Karoo víc než tisíc kilometrů odtud. Tam se obyvatelé, bez výjimky bělošští Afrikánci, starají o to, aby psi byli vyvenčení a děti si boty pečlivě zavazovaly.

Continue Reading

Až na výjimky projevují američtí Židé silně libertinské postoje.

Autor: David Rosenberg

Podle nového průzkumu jsou Židé nejliberálnější náboženskou skupinou v Americe a podpora potratů či svazků osob stejného pohlaví je u nich dokonce ještě vyšší než u lidí bez vyznání.

Podle nového výzkumu společnosti Gallup jsou Židé nejliberálnější náboženskou skupinou v Americe a pokládají svazky osob stejného pohlaví a potraty za morálně přijatelné dokonce ve vyšší míře než lidé bez vyznání.

Coby volební blok američtí Židé dlouhodobě tíhnou k Demokratické straně – i přes trvale rostoucí průměrné příjmy. Milton Himmelfarb, sociolog specializující se na americké Židovstvo, kdysi trefně poznamenal, že „Židé vydělávají jako episkopalisté, ale volí jako Portorikánci.“

Continue Reading

Inkluzivní školství

Autor: Radim Lhoták

Logickým vyústěním liberální ideologie rovných příležitostí pro všechny lidi bez rozdílu je pojem inkluze, nově zavedený do slovníku sociálního inženýrství.

Sociální prospektoři západní civilizace ve svém úsilí o rozklad tradičních sociálních struktur přiřazují nyní inkluzi ke všemu, co má alespoň nádech sociálních vazeb. Požadují inkluzivní společnost, inkluzivní města, inkluzivní rodinu, inkluzivní školství, inkluzivní politiku, zkrátka inkluzi ve všem a všude.

Slovo inkluze vyjadřuje v českém překladu vměstek, což značí cizorodou a nežádoucí příměs do původně čisté a ryzí látky. Podstata jeho významu odpovídá tradiční moudrosti, podle níž vše cizorodé je v jádru nežádoucí. Vměstek má horší konotace nežli směska. Smísit dohromady lze leccos. Výsledek však málokdy bývá uspokojivý. Míšení je opak tříbení a v důsledku vede ke snižování kvality všeho, co bylo smícháno dohromady. Naopak vyšší kvalita vyžaduje vytříbenost. V sociálním smyslu potom vytříbené vztahy mezi lidmi vyžadují jistou dávku ušlechtilosti jejich nositelů. Nástrojem každého šlechtění a kulturního zrání je proto snaha povýšit a oddělit vše ryzí a vydařené od znečištěného a podřadného. Jen tak lze docílit žádoucí evoluce ve směru růstu kvality a společného dobra.

Continue Reading

Odvrácená strana Británie. Opuštěné domy v deprivované části Liverpoolu (2013).

Autor: John Pilger

John Pilger útočí na pokryteckou politickou kulturu, která omlouvá zločiny EU ruku v ruce se znevažováním chudších vrstev vlastního národa.

Hlasování většiny Britů pro odchod z EU bylo aktem čisté demokracie. Miliony obyčejných lidí odmítly zastrašování a otevřené pohrdání údajných elit z řad vedení velkých stran, vrcholových manažerů hospodářství, bankovních oligarchů a médií.

Z velké části šlo o hlas rozhořčení z nesmírné arogance zastánců setrvání a rozkladu sociálně spravedlivého občanského života v Británii. Toryové a labouristy podporovaní piráti (privateers) rozvrátili poslední výspu slavných reforem roku 1945, National Health Service, do té míry, že bojuje o holé bytí.

Voliče mělo předem varovat už prohlášení ministra financí George Osborna, ztělesnění starého britského režimu i evropské bankovní mafie v jednom, v němž pohrozil osekáním 30 miliard liber veřejných výdajů, jestliže lidé nebudou volit správně – vydírání nepředstavitelného rozsahu.

Continue Reading

Martin Schulz

Autor: Tyler Durden

Následující prohlášení předsedy EP Martina Schulze by snad s definitivní platností mělo pohřbít poslední iluze o Evropské unii coby jedné z nejsilněji protidemokratických entit dneška.

Schulz: „Britové porušili pravidla. Vložit možnost rozhodovat o svém osudu do rukou davu není filozofií EU.“

Schulz: „The British have violated the rules. It is not the #EU philosophy that the crowd can decide its fate“. #TBC https://t.co/z0mujO09eG

— TaleofTwoTreaties (@Taleof2Treaties) June 27, 2016

Continue Reading

Jacques-Yves Cousteau

Autor: Vijay Prozak

Mezi ochránci přírody zůstává oceánograf Jacques-Yves Cousteau trvalým oblíbencem pro svou lásku k živočichům, nezatíženou moralizováním nad jejich dravým a často nebezpečným chováním. Dokázal lidi naučit překonat strach a ocenit život v hlubinách oceánů.

Cousteau ale také učinil řadu prohlášení, od nichž se levice i pravice s hrůzou odvracejí. A to především:

„Naše společnost se stále více obrací ke zbytečné spotřebě. Jde o začarovaný kruh, který připodobňuji k rakovině… Měli bychom skoncovat s utrpením a nemocemi? Krásná myšlenka, ale možná ne dlouhodobě prospěšná. Neměli bychom hrůzu z nemocí nechat ohrozit budoucnost našeho druhu.

Ano, zní to strašně – ke stabilizaci světové populace musíme odstranit 350 000 lidí denně. Skutečně to zní strašně, ale mlčení není o nic lepší.“ Jacques Cousteau v rozhovoru pro UNESCO Courier z roku 1991.

Continue Reading

Nikolai Astrup: Vatra o letním slunovratu, před r. 1915. Kode Art Museums of Bergen/Astrup Collection/Savings Bank Foundation DNB.

Autor: Jonathan Jones

Měl by být tak slavný, jako Edvard Munch, vypadá to ale, že na něj svět zapomněl – až doteď. Astrupovi se dostává první velké výstavy mimo Norsko * … a jeho vidění skandinávské krajiny je tajuplné a vznešené.

Skoro jako by měl svět místo jen pro jednoho velkého norského malíře – Nikolai Astrup se narodil roku 1880 a zemřel v roce 1928, zatímco Edvard Munch žil mezi lety 1863 a 1944. Jejich srovnání se nelze vyhnout, oba jsou totiž expresionisté, kteří si brali skutečný svět jako základ, který následně přetvářeli v zářivých, křiklavých barvách. Dokonce sdílejí i oblíbený motiv: zvláštní osvětlení letních večerů, kdy díky teplu dalekého severu všechno působí jako z pohádky nebo nesmírně jasného snu.

Astrupovy malby lidí divoce tančících kolem slunovratových ohňů mají hodně společného s Munchovou sérií Vlys života. Jednu zásadní odlišnost zde však nalezneme: Astrup je o mnoho jasnější – nejen barvami, ale také náladou. Jen proto, že je Seveřan, ještě nezbytně nemusí být temný.

Continue Reading

Jeden z darů true blue Židů americké kultuře. (Titulní stránka brakového sešitu z produkce Satan Press /1965/, vydavatelství vlastněného „králem pornografie“ Reubenem Sturmanem.)

Autor: Nathan Abrams

Příběh o působení Židů v bratříčkovi Hollywoodu nevalné pověsti – průmyslu s filmy pro dospělé – není zmiňován s velkými fanfárami. Možná bychom raději předstírali, že naši „XXX soukmenovci“ (triple exthnics) neexistují, ale historické i dnešní nadměrné zastoupení sekulárních Židů v americkém průmyslu s filmy pro dospělé nelze popřít. Židovská role v pornografii má ve Spojených státech dlouholetou tradici – Židé totiž pomohli přetvořit okrajovou subkulturu na jednu z nedílných součástí americké kultury. Jsou to „pravověrní Židé“ (true blue Jews).

Prodavači prasáren (Smut pedllers)

Židovské zapojení do pornografické branže lze rozdělil na dvě (občas se přerývající) skupiny: producenti a účinkující. Přestože Židé tvoří jen 2% americké populace, jejich role v pornografii byla a zůstává zásadní. Mezi obchodníky s erotickou literaturou v období 1890–1940 bylo mnoho nově příchozích Židů z německého prostředí. Podle autora knihy Bookleggers and Smuthounds: The Trade in Erotica, 1920-1940 (Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 1999) Jaye A. Gertzmanna „převládali Židé v šíření gallantiany (fiktivní příběhy na erotická témata, sbírky sprostých vtipů a písniček), avantgardních sexuálně otevřených románů, erotického braku (sex pulps), sexuologie a skandálních materiálů.“

Nejznámějším producentem pornografie v poválečné Americe byl Reuben Sturman, „Walt Disney porna“. Podle amerického ministerstva spravedlnosti byl Sturman v 70. letech zodpovědný za většinu pornografických materiálů obíhajících po Americe.

Continue Reading

Axel pro Kosmas.cz: „Fayeho nepustíš, Hitler ti nevadí! Víš kolik v takovým Fayem může být peněz?“

Autor: Axel Seidelmeier

Tak mě jen napadá, jestli má vůbec smysl se nějak snažit. Parta nadšenců uvědomujících si potřebu intelektuálního přesahu za hranice naší milé kotliny vydá titul od evropského patriota Fayeho. Nejenže by člověk čekal větší zájem z řad zasvěcených, ale taky ochotu titul prodávat a prezentovat jako alternativu mainstreamu a levých „alternativ“. Jak správně poznamenal Spengler – „optimismus je zbabělost“…

Internetové knihkupectví Kosmas odmítlo knihu prodávat, v návaznosti na to Knižní novinky vyhodnotily avízo na knihu jako nerelevantní, vzhledem k její nedostupnosti v knižní síti. Přizdisráči, kteří s radostí budou distribuovat kdejakýho debila, kterej bude recipovat v lepším případě neomarxismus a kulturní relativismus, v tom horším případě nějaké kokotiny o vaření kuřecích kůžiček. Upřímně, sám jsem si nedělal iluze. Že by Faye byl pomyslnou inspirací v době otevřené agrese alogenních infiltrátorů? Jistě, je onou inspirací a dokonce věcnou a přemýšlivou. Ale knihkupectví zajímá hlavně kšeft. Raději budou prodávat softpéčko, které blbne už tak dost zblblým ženským hlavy nebo debilní receptáře či grantové braky „sociálních vědců“. Všechno ze jmenovaných se dobře prodává, jedno chtějí deprivované, často bezdětné ženské, druhé unuděná individua a konečně ti třetí potřebujou zkoušku nebo „zápich“. Takže, kdo bude číst Fayeho? Minimum čtenářů a nedej bože i tuhle deviatní skupinu podezřelých jedinců nebudeme přeci otevřeně zásobovat kritickou četbou. Tak a máme aus dvě mouchy jednou ranou.

Continue Reading

Jak na Brexit zareagují silné, inteligentní a emancipované mladé ženy, už víme.

Autor: Hannibal Bateman

Ve včerejším historickém hlasování se  Británie rozhodla rozloučit s Evropskou unií. Jde o vyvrcholení po generace narůstajícího skepticismu ohledně EU na britské pravici.

Co dál; nebo – jak to trefně vyjádřil Lenin – co je třeba udělat?

Od vstupu Británie do evropského společenství v roce 1975 až do včerejška sloužila EU pravici jako užitečný symbol, v odporu vůči kterému sama sebe definovala. EU – byrokratickou strukturu sloužící v prvé řadě zájmů nadnárodních elit – není kdovíjak obtížné nenávidět. Tím spíš, když její diktát vychází z úst – slovy jednoho europoslance – od mocipánů připomínajících bankovní úředníčky.

Continue Reading

Enric Duran: „Mám vás v paži, pijavice!“

V tomto rozhovoru zpovídají Neal Gorenflo (zakladatel Shareable), Michel Bauwens (zakladatel P2P Foundation) a John Restakis (autor knihy Humanizing the Economy /Jak polidštit ekonomiku/) Enrica Durana. Duran je katalánský antikapitalistický aktivista, který se nejvíce proslavil svým aktem „finanční občanské neposlušnosti“ ze 17. září 2008, kdy si z bank vypůjčil půl milionu euro a rozdělil je mezi antikapitalistická hnutí. Jelikož namísto splacení od počátku zamýšlel rozvířit debatu o nespravedlnosti právních výhod mocných finančních elit, dostalo se mu přízviska „Robin Banks“ a čelí hrozbě dlouhého trestu odnětí svobody. Následné stíhání ho přinutilo vést v podstatě undergroundovou existenci, přestože udržuje kontakt s vybranými lidmi a také slíbil, že v závislosti na některých okolnostech se může vrátit. Navzdory své ošemetné právní situaci neustává v práci pro Integrální (sdružené) katalánské družstvo (Cooperativa Integral Catalana, CIC), kterou popisuje jako „přechodnou iniciativu pro přeměnu společnosti zdola prostřednictvím samosprávy, sebeorganizace a budování sítí.“ Poslechněte si tedy, co Enric Duran říká o svém životě.

Continue Reading

Mobilisation générale : Stop, nous ne voulons plus de ce système (video)

Autor: Andréi Kononov

Kořeny nového sociálního hnutí nepřestávají být zdrojem kontroverze. V lednu 2016 údajně jistá krajně pravicová francouzská seskupení, která udržují podivné kontakty s hnutím Occupy ve městě Annecy, vyzvala k „obecné mobilizaci“ proti současnému systému:

Jak ve svém článku „Journey to the End of the Night (Cesta do hlubin noci /Céline/, pozn. DP): The Paris ’Nuit Debout’ movement“ pro American Herald Tribune vysvětlil analytik Gearóid Ó Colmáin:

Continue Reading

Argumentaci „atmosférou strachu“ nevyužívá levice jen v Británii, ale na celém světě.

Autor: Patrick Harrington

Výsledek čtvrtečního referenda o setrvání Británie v Evropské unii nelze předem odhadnout, zastánci setrvání však neváhali okamžitě využít zavraždění poslankyně Coxové pro svou kampaň.

Ve čtvrtek 23. června budou britští voliči odpovídat na otázku: „Má Spojené království zůstat členskou zemí Evropské unie nebo ji opustit?“ Odhady jsou příliš těsné, než aby se dal předem spolehlivě určit výsledek.

Průzkumy agentur však momentálně naznačují rovnoměrné rozdělní příznivců setrvání i odchodu a nezanedbatelný počet dosud nerozhodnutých.

Až do února si kampaň „Remain“ (zastánci setrvání) udržovala nad příznivci odchodu („Leave“) bezpečné vedení mezi 51 a 55%. Následně se ale hnutí Leave podařilo přilákat na svou stranu více lidí a navýšit své šance na úspěch.

Continue Reading

Autor: Christopher Pankhurst

Ohledně vraždy poslankyně Jo Coxové zjevně panuje politický konsenzus. Zasedání obou komor parlamentu byla odvolána, aby všichni zástupci lidu mohli náležitě projevit svou soustrast. Mimoto už všechny ostatní velké politické strany oznámily, že se v doplňovacích volbách nebudou ucházet o její uprázdněné křeslo.

Předseda labouristů Jeremy Corbyn zaujal státnický postoj, když prohlásil, že „Jo Coxovou nám vzal, zavraždil ji, ohavný čin nenávisti. Dnešek je útokem na demokracii. Zabila ji otevřená studnice nenávisti.“ Jak rychle se časy mění.

30. března 1979 vyjížděl Airey Neave z parlamentního parkoviště, když explodovala bomba nastražená v jeho automobilu. Výbuch mu amputoval pravou a takřka i levou nohu. Zemřel o hodinu později.
12. října 1984 vybuchla bomba v brightonském Grand Hotelu. Měla zabít celou konzervativní vládu; zemřel však „jen“ poslanec Anthony Berry, několik dalších bylo vážně zraněno.
30. července 1990 při couvání od jeho domu explodovala bomba umístěná pod autem poslance Iana Gowa, který zemřel o pouhých deset minut později.

Continue Reading

Joseph Mugnaini – 451°F

Autor: Bradley J. Birzer

Americký originál Ray Bradbury bude i následujících staletích nepochybně požívat vysoké reputace. Budoucí generace si jej budou připomínat pro stovky jeho povídek a přinejmenším čtyři zásadní romány: 451 stupňů Fahrenheita, Marťanské kroniky, Tudy přijde něco zlého a Pampeliškové víno. Přestože se Bradbury nikdy nepouštěl do psaní s cílem zabývat se dystopií či utopií, oba póly číhají takřka ve všech koutech jeho tvořivé duše. Antiutopie vystrkuje drápy v podstatě všude tam, kde se shromáždí příliš mnoho moci a začne ve jménu nějaké matice k upřednostňování jednotlivého či generačního ega ničit pečlivě vybudovaný řád našich předků. Utopie pak prozařuje naše životy, když vzpomínáme na dětství, energii, kouzlo a lásku. Podobně jako to, co Russell Kirk nazval „okamžikem mimo čas,“ posvátnou chvílí tak silnou, že v sobě odhaluje trvalost věčnosti, je Bradburyho utopie tímto zvoláním a extází představivosti v její nejvyšší podobě. „Život je krátký, utrpení zaručené a smrt jistá. Ale proč si na cestu ke své práci nepřibalit dva nafouknuté prasečí měchy jménem Radost a Chuť?“ napsal Bradbury v roce 1973. 1]

Ze všech jeho knih zůstává 451 stupňů Fahrenheita nejslavnější antiutopií. Přesto – když byl v roce 1996 otázán, zda se pokoušel přednést „bezútěšnou podobu budoucnosti“ v duchu Překrásného nového světa nebo 1984 a vytvořit „varovný příběh,“ Bradbury se – jak bylo jeho zvykem – zarazil: „To je hřebík do rakve, člověk by něco takového nikdy neměl dělat. Spoustu mizerných románů napsali lidé, kteří chtěli konat dobro. Dobrodějské romány. Ekologické romány. Když mi řeknete, že píšete román nebo točíte film o tom, jak lesník ušetří strom, nechci z toho vidět ani minutu.” 2] Podobně jako se kdysi Willa Catherová snažila vysvětlit své umění jako umění a nikoliv jako politické prohlášení, i Bradbury odmítal představu, že dobrý spisovatel píše s určitým záměrem. Ne, podle něj má mít nápad, cosi cenného a kouzelného, za čím jde, hraje si s tím a hledá jeho podstatu. Dobré umění nakonec dospěje k pravdě, i když ne vždy k právě oné pravdě, kterou chtěl autor původně vyjádřit.

Continue Reading