Dopouštíme se označením Madonny za vrásčitou starou čarodějnici zločinu z nenávisti?

Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál.

Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál.

Autor: Jim Goad

Vysloužilá děvka Madonna, ta italská šlapka, která se kdysi dáávno začátkem osmdesátek prokouřila a prošoustala na vrcholek popových žebříčků a od té doby nás zásobuje dalšími a dalšími hity, minulý týden během vystoupení na Brit Music Awards padla na svůj 56letý zadek, což velice rychle vedlo k četným krutým variacím vtipu „Upadla jsem a  nedokážu vstát“ na sociálních médiích.

Poté, co si pečlivě nastavila naslouchátko, spolkla prášky, upevnila kolostomické sáčky a na svém rošťáckém elektro skútru dorazila pozdě k rozhovoru, obvinila Madonna své trapitele z „ageismu“, který přirovnala k rasismu a homofobii.

Takřka-miliardářka volnějších mravů, narozená jako Madonna Louise Ciccone, nedávno řekla časopisu Rolling Stone:

„Nikdo by si nedovolil posmívat se jinému proto, že je černý nebo na Instagramu vyvěsit výrok ponižující člověka proto, že je gay… Ale můj věk – všichni cítili potřebu pronést směrem ke mně něco ponižujícího. A já si vždy pomyslím – jak může být tohle přijatelné? Jaký je vlastně rozdíl mezi tímto a rasismem nebo jakoukoliv jinou diskriminací?“

Abychom byli fér, ta nafouknutá, jaterními skvrnami pokrytá čarodějnice má kus pravdy. Podle oficiálního diktátu se už nesmíme posmívat, diskriminovat nebo vtipkovat o komkoliv na základě jejich „vnitřních“ vlastností, s jedinou výraznou výjimkou – lidí pokročilého věku. Standardní argument proti takovým strašákům jako „nenávist“ nebo „předsudky“ zní, že nikdo si nemůže zvolit, jestli bude černoch. Taky se snaží tvrdit, že nikdo nemůže ovlivnit svou sexuální orientaci, ale to je zase úplně jiná věc. Nepochybně však nemáme žádnou moc nad datem v rodném listě – v tomto ohledu je to stejná situace jako s rasou.


Dnešní mládež se však ani náznakem nestydí posmívat se starým, skoro-starým nebo komukoliv aspoň o rok nebo dva staršímu než oni sami. Navíc tak činí způsobem, který by byl považován za neomluvitelně nenávistný, pokud by směřoval proti, řekněme, teplému černému trpaslíkovi. Nenávidět lidi jen za to, že vyšli z maminky asi tucet oběhů kolem Slunce před námi, se mezi mladými považuje nejen za omluvitelné – často se v tom jakoby navzájem podporují. Sledujeme tak nekonečnou záplavu slovního vitriolu směřující na „staré bělochy“, jejichž demografický zánik je oslavován coby dějinná nevyhnutelnost a triumf spravedlnosti a ne vnímán třeba jako, řekněme, tiše zorganizovaná genocida.

Mám za to, že to má co do činění se supertajným plánem elit poštvat jednu generaci proti ideji placení důchodů a zdravotních výdajů generace předcházející, ale nemám toto své podezření čím podložit a proto to nechám být. Můžete si ostatně tenhle maces přežvýkat sami ve svém volnu.

V létě 1985 jsem byl na jedné londýnské diskotéce – zmlkněte, nebyl jsem tam kvůli tanci nebo muzice, snažil jsem se (neúspěšně) najít někoho, s kým bych se vyspal – když DJ ohlásil nový Madonnin singl předpovědí, že pravděpodobná zpívající přenašečka herpového viru bude hvězdou dlouho a dlouho.

Britský DJ měl bohužel pravdu. Skutečně zůstává na výsluní spoustu, spoustu let – skoro jako bychom se jí nemohli zbavit. Ale jako v případě tolika starých a nemohoucích byla nyní její dlouhověkost obrácena proti ní – jako by snad šlo o charakterovou vadu. V  Madonnině případě se však jedná o pozoruhodnou vytrvalost prohnané podnikatelky s ocelovou vulvou.

Když se poprvé Madonna prosadila, napadlo mě, že lidé jako ona nebo Mick Jagger – hudebníci závisející mnohem víc na svém sexappealu než hudebním talentu či dovednosti – budou muset postupně vyvanout ze záře reflektorů, aby nemilosrdné světlo neodhalilo jejich prohlubující se vrásky.

Proslulým se stal výrok 32letého Micka Jaggera pro časopis People, když prohlásil: „Budu dál skládat a zpívat, ale radši bych umřel, než zpíval ‚Satisfaction‘ v pětačtyřiceti.“

Má na hrbu sedm křížků a pořád ji zpívá, možná i ve sprše. A není kdovíjak složité představit si, jak si Madonna na dialýze prozpěvuje „Like a Virgin“.

Nikdy jsem se nepočítal mezi fanoušky Madonniny hudby nebo její stylizace à la „drzá holka z katolické školy“, ale považuji se za velkého fandu ženského pubického ochlupení, a to mívala Madonna výstavní.  Našli by někteří skuteční bobři – i pár vyder – menší než tahle huňatá nádhera, kterou si hýčkala v rozkroku.

Pokud se neholí nebo nevoskuje – pravděpodobně však ano, jelikož podle mě zajišťuje živobytí alespoň dvou tuctů vaginálních kosmetiků na plný úvazek – její houští nejspíš zešedivělo. Je to smutné. Ne, vážně je.

Jsem jen o tři roky mladší než Madonna, takže podle dnešních měřítek si myslím, že si z ní můžu utahovat. Ale jako u většiny komiky vychází smích z úzkosti. V tomhle věku už má tělo najeto dost kilometrů, stále častěji potřebuje doktora a jógu, protože myšlenka na smrt vás děsí až k paralýze.

Netuším, jestli se tak cítí většina lidí, ale uvnitř se cítím pořád stejně starý. Uvnitř pořád panuje čas snů, trvá tam stejné věčné/vnitřní do sebe zapouzdřené já. Jednoho dne si ale uvědomíte, že motor, který vám celé ty roky sloužil, začíná zadrhávat.

Skoro před deseti lety jsem jel po severopensylvánské Route 6 nekonečnými kopci a malebnými vesničkami. Došlo mi, že mi trvalo 45 let, než jsem spatřil tuhle úžasnou scenérii. A pak, jako ledový střep v srdci, mě zasáhla myšlenka, že ji asi vidím poprvé a naposledy. Pokud to nedotáhnu přes stovku, mám už teď nejspíš víc let za sebou než před sebou, což je znepokojivá myšlenka. Takže kdykoliv se mlaďoši začnou posmívat někomu z nás staříků – a taky jsem to zamlada dělával – zatnu zuby, nasadím vnitřní úsměv a pomyslím si: „Jednou taky poznáte, jaké to je – pokud teda při pokusu o to dřív neumřete.“

Úvaha Jima Goada Is it a Hate Crime to Call Madonna a Shriveled-Up Old Hag? vyšla na stránkách Taki’s Magazine.

Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Víte, že…

Rudolf Jičín19. března 1933 se v Hradci Králové narodil filosof a archivář Rudolf Jičín. V letech 1952 – 57 studoval na FF UK filozofii a historii, logiku u prof. O. Zicha. Doktorát filozofie získal v roce 1969 na UP v Olomouci u prof. Josefa Ludvíka Fischera (mj. autora dvoudílné Krise demokracie).

Filozoficky se hlásil zejména k Schopenhauerovi, Nietzschovi, Spenglerovi a Ladislavu Klímovi. Ze současných českých filozofů mu byli blízcí pouze Milan Středa a Zdeněk Vašíček. V sociologii se zabýval úlohou davů v současné společnosti (jako Ortega de Gasset), v logice teorií deskripce (Carnap, Vašíček).

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív