Délský potápěč

Blížíme se k nebezpečnému střetnutí s Ruskem, nezáleží přitom příliš na tom, kdo ovládne Bílý dům, píše Justin Raymondo z Antiwar.com.

Houževnaté rozšiřování Severoatlantické aliance následující v několika etapách po pádu Sovětského svazu, je jedním z předních rysů současného „demokratického imperialismu“. Komunistický nepřítel je dávno minulostí, ale síly NATO jsou stále na pochodu a stále připraveny k pochodu na východ. Najednou se ocitáme zpět v době studené války, opět lze slyšet zvuk bojové polnice a křik agresivních ideologických politiků: „Rusové přicházejí!“

Je to přitom to samé, jako kdyby Rusové pomocí pečlivě sestaveného propagandistického materiálu razili tezi o nebezpečí „rozpínajících se Američanů a Britů“ . Je zde vedena účinná snaha aktivně delegitimizovat a destabilizovat ruskou vládní moc a politiku. Připravuje se nové kolo „změny režimů“ a v zaměřovači je tentokrát Moskva.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Naše civilizace dospěla do stádia, jaké nemá historickou obdobu. Proti všem lidským zkušenostem i tradicím vítězí ženský pohled na svět, ženské vnímání reality. Ženský princip ovládl myšlení lidí a přivodil ztrátu člověka. Určujícím pro naše jednání se stalo podvědomí, podvědomí rovněž určuje charakter člověka. Rozum je v tomto názoru pouhou doplňující instancí a ze své úlohy druhotnou mohutností inteligence. Namísto vědění a vůle nastoupily dojmy a empatie v zajetí soucitu, chtělo by se spíše říci v zajetí pocitu tak, jak se dostavuje pod tlakem ponížených a stádních instinktů.

Continue Reading

Naše „moderní“ filosofie: na ni v 20. století velmi zapůsobil Friedrich Nietzsche, otec a hlavní filosofická autorita německého fašismu. Hlasatel hrubé síly, německé povýšenosti nad jinými národy, aristokratismu vybraných jedinců nad tupou, neuvědomělou masou. Kolik lidí i v naší tzv. moderní kultuře podlehlo Nietzscheovi, živili se jim, napodobili jej, dali se prostoupit nietzscheovstvím, zejména jeho otravným, tak v hloubi protilidovým pesimismem. [1]

Continue Reading

Otázka národa a národní identity se pomalu stává problémem, který doznává stále větší míry nepochopení, než by se mohlo na první pohled zdát. Národ, národní zájem, co to vlastně je? Vše, čím se utváří národní vědomí, má málo společného se současným rozdělením moci v národních státech. Národ má ve svém základu slovo rod. Rod, jako genetický fenomén, se utváří rozmnožováním a sdílením pokrevního svazku. Smyslem rodového společenství je zachování rodu a jeho existence v pevné solidaritě všech jeho členů. Národ bez kmenové hierarchie a sounáležitosti založené na pokrevní příbuznosti je vágní pojem opřený pouze o spojitosti jazyka.

Co zbylo z národní identity Římanů po té, co rozvinuli svoje mocenské ambice do rozměru světového impéria? Kam se podělo jejich národní cítění, kam zmizel jejich rodný jazyk, když se latina stala jazykem akademického popisu světa? Má snad Ital, Sicilián nebo Chorvat něco společného s cítěním Římana, přestože se nachází v bývalém srdci Říma? Rodová linie etnika spojeného jednou kulturou a jednou mocí vždy byla nesena vládnoucími patricijskými rody a plebejci, kteří s nimi sdíleli jeden osud. Klasický monarcha z dob feudalismu vládl v čele uskupení lenních pánů, s nimiž často sdílel pokrevní příbuznost. Ovládnutí země cizáky obvykle znamenalo podřízenost cizí, pokrevně odlišné linii, jejíž rod měl původ i zakotvení v jiném teritoriu zemské příslušnosti.

Konec feudalismu a triumf myšlenky svobodného jedince našel uskutečnění v novém státě postaveném na národní soudržnosti. Kde se však v uspořádání moderního národního státu nachází pokrevní znaky rodové příslušnosti? Tyto státy byly vykonstruovány na základě geopolitické mapy územní celistvosti s prvkem převládajícího jazyka a sdružovaly různá rodová uskupení bez ohledu na jejich kulturní zájem, vyznání i etnický původ. Pojem etnikum má velice specifické založení a jeho kořen je zřejmě spojen s pojmem rasy a její genetické variace. Je myslím nesprávné ztotožňovat otázky etnika s kulturními statky jako takovými. Je jistě mnoho různých kultur zahrnujících příslušníky stejného etnika a stejně tak existují kultury sdružující různá etnika ve vzájemném sdílení kultů i duchovních hodnot.

Je-li tedy idea národa spojena s vědomím rodu a rodové příslušnosti, nemusí již národní stát mít nic společného s rodovým příbuzenstvím lidí v něm. Naopak umělé vymezení kulturního dědictví národního státu na čistě jazykovém základě vytváří společnost, v níž se rodové i kultovní tradice ubírají samostatnou cestou. Není potom nic divného, když v různých oblastech národního státu vznikají krajová a etnicky diferencovaná společenství, v nichž se i původní jazyk mění v nářečí nebo dokonce začne převládat jazyk naprosto cizí. Vznik sub-národních menšin odpovídá rodovým svazkům kraje i způsobu života, jaký vedou. Pokud bychom dosah moderního státu chtěli chápat ve smyslu jeho etno-nacionalistické čistoty, museli bychom se smířit s tím, že politická mapa těchto států se bude měnit z generace na generaci. Proč by například Chodové, Hanáci nebo Slezané nemohli vytvořit samostatný stát vedle Čechů. Jak by ale toto uspořádání vypadalo po té, co by na území Slezska nabyla převahy přistěhovalecká komunita muslimů pocházejících třeba z Čečenska?

Naprosto odlišně začneme chápat smysl politického vymezení státu, pokud obrátíme zřetel čistě ke kulturním zdrojům a odhlédneme od rodových či etnických kořenů. Co má na mysli americký prezident, když řekne: Otevíráme se národům, které s námi sdílejí společné hodnoty? Jistě nemíní hodnoty etno-nacionalistické, nýbrž hodnoty kulturní. Přitom mluví o demokracii, svobodě, volném trhu a křesťanské civilizaci. Ponechme stranou otázku, nakolik jsou tyto hodnoty výrazem relevantní kultury. Podle mne mají ke kulturní orientaci lidí na hony daleko. Přesto je jasně vidět, že kulturní pojetí národa je zcela něco jiného, než pojetí etno-nacionalistické. Ty dva pojmy prostě nelze směšovat.

Velice úzce na toto zmatení pojmů váže pojem multikulturalismus. Tady je třeba říct, že multikulturní stát už nemá nic společného s věcmi kulturní příslušnosti či národní identity. Ve své podstatě by mohl vyjadřovat prostor, v němž lidé postrádají jak kulturní tak národní zakotvení. V takovém prostoru již nejde o příslušnost člověka k něčemu, ale o vládu nad masou odcizených jedinců, které neváže dohromady vůbec nic. Nabízí se potom otázka, jakým směrem se může ubírat společnost postižená vykořeněním všech jedinců z kulturní i pokrevní souvislosti? Jde ještě o nějaký smysluplný vývoj k novým lidským hodnotám nebo jsme svědky totálního úpadku lidskosti? Současné rozbíjení rodiny odůvodněné státní agendou rovných příležitostí, genderové manipulace a antidiskriminační legislativy promlouvá o druhé variantě.

Je nutné si uvědomit, že rodová pospolitost má vždy svoji vnitřní hierarchii, jinak se rozpadá. Stejně tak kulturní jednota velké společnosti může být udržována za podmínky stavovské organizace lidí, kteří se podřizují neměnné hierarchii a přijímají ji za svou. Poslední organizační jednotkou kulturní identity národního státu byla patriarchální rodina, která vykrystalizovala z potřeby uchování pokrevní příbuznosti redukcí kmenového uspořádání na existenčně svébytné buňky tvořících homogenní územní celek dostatečně velký pro potřeby rozvinutého trhu a silnou alokaci národního kapitálu. Rodina jako základ státu je toho jasným výrazem. Společným kulturním jmenovatelem zde byla vyšší universální idea duchovního sjednocení pod spásnou hvězdou křesťanské víry, a to bez ohledu na etnikum.

Kultura určitého společenství je dána především tím, co se od jeho členů vyžaduje. A právě ono vyžadování může existovat pouze tehdy, pokud je zde někdo, kdo vyžaduje, a na druhé straně někdo, kdo poslouchá. Znakem každé fungující kultury je proto řád, jednota morální i názorová, jednotné hodnoty a kulty společného uctívání. Jde o znaky, které sice nejsou vždy automaticky sdíleny, ale o které je usilováno všemi prostředky, a to jak prostředky duchovními (výchova, kázání, vzdělávání) tak prostředky mocenskými (zákony, represivní nástroje).

Na podkladě uvedených souvislostí je jistě na místě se zamyslet, kde se nachází západní společnost a jaká je možná její další cesta. Není myslím pochyb o tom, že její hodnotový základ nemá charakter ani etno-nacionální ani kulturní. Důsledkem je individualismus, odcizení a ztráta lidské identity. Člověk zde postrádá jakékoliv lidské zakotvení, protože nemá dán kulturní ani rodový kontext, s nímž by se mohl identifikovat a najít v něm orientaci. Jde o působící faktum moderní nadcivilizace, o napětí, které tiká v globálně uchýlených hlavách západního společenství jako načasovaná bomba. Nikdo dnes nedokáže říct, co bude zítra. Neexistuje společné vědomí, neexistuje duchovní vedení, neexistuje pokrevní soudržnost, neexistují ani žádné tradice, které by bylo možné respektovat a na jejich základě vést společnost k vůbec nějakým hodnotám a spravovat její morální stav.

Individuální názorová libovůle a otrocká podřízenost materialistickému systému globální reprodukce splynuly v jedno. A je úplně jedno, na jakém principu jsou stanoveny hranice moderních států. Podle mne nezbývá nic jiného, než hledat cestu ke kořenům. A vše začíná u pudů, přičemž základním se zde jeví pud rozmnožovací. Spolčujte se a množte se tak, jak vám bylo od přirozenosti dáno, tak nějak by mohlo znít heslo dne. Vytvářejte zárodky nových rodů a kmenových společenství nezávisle na státní moci. Snažte se tuto státní moc omezovat, příčit se jí, vzdorovat jí, a žít si jednoduše po svém, jak jen to bude možné. Tak mohou postupně vzniknout nová společenství, která budou mít vlastní kulturu, jazyk i cíle. Pouze taková společenství mohou vrátit lidem pocit zázemí a příslušnosti k celku. Přitom nemusejí mít vůbec nic společného s národem, s etnickým původem ani s globálními zájmy oligarchie, natož pak s jejími mocenskými celky ve formě superstátů, či nového světového řádu. Pouze taková společenství budou mít šanci obstát proti globální genocidě lidskosti a vytvořit nový, svůj vlastní, autonomní řád v souladu s přírodou a s niternými potřebami každého z nás být někým a někam patřit.

Téměř před čtyřiceti lety získala jihoafrická kolonie Rhodesie nezávislost. Její ministerský předseda Ian Smith nehodlal dále snášet podřízenost Britské koruně. „Odpovědnost pionýrů teď leží na našich bedrech,“ pronesl k bílým farmářům, kteří vlastnili nejlepší část půdy v zemi. Prohlásil se za apoštola diamantového magnáta Cecila Rhodese, jenž v 19. století získal území zadarmo od kmenových náčelníků. Stejně jako on, také Smith byl přesvědčen o tom, že vláda domorodé většiny [1] „nepřipadá v následujících 1000 letech v úvahu“.

Smith se samozřejmě mýlil. V roce 1980 provedl domorodý vůdce Robert Mugabe úspěšný státní převrat a přejmenoval zemi na Zimbabwe. Bývalý marxista, jenž za protektorátu strávil přes 10 let ve vězení kvůli radikální propagandě, po nástupu k moci mile překvapil i samotného Smithe. Mugabe přebíral jednu z nejlépe fungujících ekonomik v Africe a byl si toho vědom. Dobře věděl, že bílí farmáři dokážou spravovat zemi lépe než domorodci, a tak postupoval pragmaticky. „Zlo zůstane zlem, ať je spácháno černochem nebo bělochem,“ prohlašoval revolucionář, kterému farmáři říkali „dobrý strýček Bob“.

Zimbabwe mělo všechny předpoklady k nádherné budoucnosti. Ještě v roce 1997 vykazovala jeho ekonomika největší přírůstek v Africe; dnes se naopak řítí do propasti. „Dobrý strýček Bob“ se proměnil v jednoho z nejagresivnějších diktátorů planety, jenž vyhlásil jako „národní úkol“ vyhnat všechny bílé farmáře a poskytnout jejich pozemky domorodé většině. Co způsobilo tak radikální obrat? Odpovědí budiž Mugabeho praktická politika, kterou lze vyložit jako jistý „manuál“ ke zničení země v několika letech. Jaké jsou její „zásady“?

Zničte motor domácí ekonomiky

V roce 2000 patřilo 70 procent obdělávatelné půdy zhruba 4 tisícům velkofarmářů. Dvě třetiny z nich koupily své pozemky až po převratu v roce 1980. Mugabe dlouho deklaroval záměr provést územní reformu, která by přenesla část těchto pozemků do rukou černých dělníků. Po dvě desetiletí se však neodhodlal k praktickým krokům, přičemž ponechával obchodování s pozemky volný průběh.

Podnětem k zavedení tzv. „rychlostní pozemkové reformy“ (fast-track land reform) se Mugabemu staly až výsledky ústavního referenda v únoru 2000. Voliči v něm odmítli další posílení pravomocí prezidenta a nepřímo tak vyjádřili sympatie novému Hnutí za demokratickou změnu (MDC). V něm se sdružili konstituční reformátoři, občanská hnutí, dělnické spolky a marginální politické strany. Mugabe cítil ztrátu pevné půdy pod nohama. Ze zasutého arzenálu prostředků k získávání voličské podpory proto vytáhl rétoriku nacionalismu a rasismu. Obvinil bílé farmáře z neúspěchu referenda (přestože ti tvořili pouze 15 procent voličstva) a vyhlásil tzv. druhou a třetí chimurengu.[2] „Pokud nám bílí osadníci sebrali půdu bez placení,“ promlouval tentokrát k černošské většině, „máme právo vzít si ji bez placení zpět!“ Krátce poté začaly vládní jednotky zabírat pozemky bílých farmářů.

Byla nevyhnutelná, tvrdí dnes o pozemkové reformě většina obyvatel Zimbabwe (včetně bílých farmářů). Tragédie, kterou spustil Mugabeho přístup, však spočívala v tom, že naprosto ničemu nepomohla. Více než milión zemědělských pracovníků dnes bezcílně bloudí po zemi a hrozí jim smrt hladem. Pozemky byly až na pár výjimek rozděleny mezi oficiální představitele vládnoucí Zimbabwské africké národní patriotické fronty (ZANU-PF) a přátele prezidenta. Tito lidé však nemají zkušenosti, vybavení a zřejmě ani touhu vést farmy k prosperitě a zásobování obyvatelstva potravinami. Důsledkem je katastrofální pokles produktivity, v některých případech až na desetinu původní produkce.[3]

Odmítejte problémy

Není třeba velké představivosti, abychom domysleli důsledky takového poklesu na zásobování obyvatelstva základními plodinami. Odpověď Mugabeho vlády na rostoucí nedostatky byla vskutku diktátorská: prohlásil, že o žádném nedostatku neví. Raketový nárůst cen potravin zablokoval stanovením fixních hladin, čímž uvedl do velmi tíživé situace farmáře. V zemi se totiž ceny čehokoli (včetně osiva, prostředků k hubení škůdců, atd.) každý měsíc zdvojnásobily, takže zemědělci zakrátko nebyli schopni prodávat své výrobky jinak, než s mohutnou ztrátou. Proto malí i velcí farmáři zanechali pěstování základních plodin (pšenice, kukuřice) a přešli na plodiny, na které nebyly stanoveny fixní sazby.

Země se dostala do těžké potravinové krize, kterou musela řešit OSN poskytnutím dodávek téměř 50 procentům populace. Ironií osudu právě na zimbabwskou produkci pšenice a kukuřice dříve Spojené národy spoléhaly při řešení obdobných krizí v okolních státech. Západní vlády poskytly Zimbabwe téměř 300 miliónů dolarů, které zajistily obživu 5,5 miliónům obyvatel.

V příštím roce se očekává daleko tvrdší dopad potravinové krize na obyvatelstvo. Namísto přijetí pomocné ruky však Mugabeho kabinet postupuje opačně: ve 24stránkovém prohlášení obhajoval pozemkovou reformu jako „předání moci do rukou chudých“ a kritizoval dárce za „skepticismus vůči jeho politice“. Neuvěřitelným nadhodnocením domácí produkce v příštích letech fakticky znemožnil další přijímání potravin zvenčí, které by mohly zabránit velkému hladomoru v roce 2004.

Rozdrťte opozici

Krátce po neúspěchu referenda v roce 2000 vyhlásil Mugabe parlamentní volby. Voliči velkých měst v nich vyjádřili důvěru MDC, vedenému opozičním vůdcem Morganem Tsvangiraiem. MDC obsadilo 57 procent křesel v Parlamentu, čímž sebralo Taylorovi oporu při prosazování zákonů.

V březnu 2002 se uskutečnily prezidentské volby. Mugabeho vojenské jednotky dělaly od začátku vše pro to, aby se stávající prezident udržel u moci. Po venkově prý jezdily vojenské jednotky, zapalovaly chatrče potenciálních odpůrců a snažily se vzbudit atmosféru všeobecného strachu. Přimět samotné venkovské obyvatelstvo, aby šlo volit Mugabeho, nebyl žádný problém: stačilo naložit jej do vozů, které v den voleb objížděly jednotlivé oblasti, a odvézt k volebním místnostem. Jelikož Mugabe měl na venkově ještě jakousi oporu, mohl oprávněně doufat ve voličský úspěch. Ve městech, kde gramotné a informované obyvatelstvo téměř jednotně volilo opozičního kandidáta Tsvangiraie, nasadil Mugabe odlišnou taktiku. Počet volebních místností byl zredukován na naprosté minimum. V důsledku toho se před každou z nich tvořily dlouhé fronty a na značnou část voličů se nedostalo, přestože čekali na vstup po oba dny voleb.

Podle oficiálních výsledků zvítězil Mugabe se ziskem 56 % hlasů, Tsvangirai získal 42 % a tři další kandidáti si rozdělili zbytek. Šéf opozice, odborářský vůdce Tsvangirai, vcelku očekávatelně neuznal výsledky voleb a prohlásil je za velkou Mugabeho porážku. „Podcenil sílu lidu a přecenil svou nedotknutelnost,“ prohlašoval muž, kterému jeho stoupenci dnes říkají „pane prezidente“. K vysněnému úřadu však má Tsvangirai daleko; namísto toho čelí obvinění z velezrady, za kterou mu hrozí trest smrti.

Mugabe a jeho věrní již dnes nemají jinou možnost, jak se udržet u moci, než soustavným stupňováním represivních opatření. Od začátku občanských nepokojů v roce 2000 bylo z politických důvodů zabito okolo 250 obyvatel Zimbabwe a zhruba 70 tisíc se stalo obětmi mučení a donucovacího násilí. Nejčastěji používaná taktika vlády je zároveň považována za nejúčinnější: odepírání potravin. Zatímco na venkově mohou humanitární organizace rozdělovat potraviny přímo venkovanům, ve městech má na tuto činnost monopol domácí organizace – Předsednictvo obilného marketingu (GMB). Jeho členy jsou pochopitelně Mugabeho stoupenci, kteří přesně vědí, komu a kolik potravin mají přidělit a kdo naopak nemá právo na obživu.

Stanovte zákonem všechno, čeho nelze dosáhnout běžnou cestou

Jedním z méně palčivých problémů, se kterými se současné Zimbabwe potýká, je přebujelost byrokracie. Mugabeho kabinet již vydal tolik zákonných opatření, omezujících běžný chod ekonomiky, že pro běžné obyvatele je téměř nemožné všechna dodržovat. „Mugonomika“ – takový název si vysloužil ekonomický systém, který dnes vykazuje známky kolapsu. Země trpí nedostatkem potravin, pohonných hmot, atd. Inflace dosáhne na konci roku cca 800 %. Za 1000 zimbabwských dolarů – nejvyšší a nejméně častá bankovka – dnes nelze koupit ani bochník chleba.

Jelikož míra inflace dosahuje astronomických hodnot v porovnání s úrokovou mírou, kterou nabízejí místní banky, Zimbabwané se ze všech sil snaží směnit nebo utratit své úspory, dokud ještě mají nějakou hodnotu. Kabinet však již prostě nemá dostatek prostředků, aby všechny požadavky uspokojil. Proto stanovil maximální směnitelnou částku denně na 2,5 dolaru – což většině obyvatel stačí jen na pokrytí cestovních nákladů do města a zpět.

Mugabe stanovil oficiální směnný kurs na hodnotě 824 zimbabwských dolarů za 1 americký. Na černém trhu je však 1 americký dolar nabízen až za 5000 jednotek domácí měny. Vzhledem k zákonným omezením je však podzemní trh jediným, kde lze reálně směnit domácí měnu. Zimbabwští exportéři jsou dalším zákonem nuceni směnit veškeré zisky v cizí měně podle oficiálního kursu za zimbabwské dolary – což zhoršuje jejich situaci a dále podkopává základy ekonomiky země.

Učte lid nenávisti

Klasickým dokladem obratu země k diktatuře je vytvoření osobních vojenských jednotek diktátora, v nichž je členství vázáno na příslušnost k vládnoucí straně. Tzv. „Green Bombers“ byli založeni krátce po volbách 2000 a slouží k osobní ochraně Mugabeho a jeho nejbližších. To jen dokládá, že Mugabe si již není jistý věrností oficiální armády a zároveň si uvědomuje, že nemůže dobrovolně odstoupit z funkce „prezidenta“ bez obav o svůj život a svobodu. Mnoho mladých mužů vstupuje do Mugabeho gardy čistě proto, že nevidí ve zbídačené zemi lepší způsob obživy; vždycky je lepší stát se zločincem, než jeho obětí. Zároveň Mugabe alternuje také učebnice historie: v těch dnešních jsou všechny současné události uzpůsobeny tak, aby vyznívaly ve prospěch vládnoucí ZANU-PF.

Vyžeňte cizince

Vraždy a vyhánění bílých farmářů, útoky proti opozici a volební podvody nepříznivě ovlivňují také turismus. Podobný účinek má nedostatek dvou základních faktorů: peněz a pohonných hmot. Zimbabwe bylo kdysi vyhledávaným turistickým rájem pro své úchvatné přírodní bohatství. Dnes jsou národní parky majetkem úzkých elit a kdokoli jiný v případě vstupu riskuje život. Snad ještě rychleji, než turisté, opouští zemi zahraniční kapitál. Když Mugabe hovořil o tzv. „zdomácnění ekonomiky“, vzápětí vychytrale dodal, že „někteří Zimbabwané jsou více domorodí než ostatní“. Touto politikou nebyli postiženi pouze farmáři. V roce 2000 podnikly jednotky „válečných veteránů“ razii ve všech podnicích, které patřily bělochům, od hotelů přes úřady až po sídla korporací.

Napadněte sousedy

Jaké mohou být pozitivní důsledky války? Sjednocuje lid pod vlajkou bojujícího národa; odvrací jeho pozornost od ekonomických problémů a dává domácím elitám příležitost ke zbohatnutí. Toto pravidlo platí v liberálních demokraciích, stejně jako v diktátorských režimech.

V říjnu 1998 vyslal Mugabe 11 tisíc vojáků – třetinu armády – do sousedního Konga, zmítaného občanskou válkou. V oficiálním prohlášení zdůvodnil invazi snahou pomoci prezidentovi Laurentu Kamilovi v boji proti povstalcům, kteří byli podporování jednotkami ze Rwandy, Ugandy a Burundi. Ve skutečnosti se zajímal především o nerostné bohatství země. Mugabeho stoupenci se obohatili na tamních zdrojích diamantů, kobaltu a vzácných dřev.

Válka však nijak nevylepšila Mugabeho popularitu, jelikož prostí obyvatelé k ní nespatřovali důvod. Zvláště nepříjemná byla pro Mugabeho ztráta bývalých spojenců – veteránů z války za nezávislost v 70. letech. Těm se válka v Kongu nijak nepříčila, ovšem byli si vědomi obrovské válečné kořisti a chápali jako zradu, že se jim Mugabe neodvděčil za předchozí služby. Prezident jim tedy nabídl pozemky bílých farmářů, ovšem přestože se na jejich zabírání podíleli, nedostali veteráni ani tentokrát téměř nic.

Ignorujte smrtelné nebezpečí

Jestliže se za Mugabeho vlády podařilo v Zimbabwe zvýšit „produkci“ čehokoli, pak je to virus HIV. Dnešní odhady hovoří o nakažené třetině obyvatelstva a poklesu průměrné délky života z někdejších 56 na děsivých 35 let. V roce 1999 uvalila Mugabeho vláda tříprocentní tzv. „daň na AIDS“ na plat každého obyvatele Zimbabwe. Peníze měly být použity na léčení a ošetřování nemocných; podle očekávání ovšem zmizely v nenávratnu.

AIDS a nedostatek potravin vytvářejí osobitou kombinaci tzv. „nového hladomoru“. Hlad oslabuje imunitní systém člověka, čímž zkracuje interval mezi nakažením virem HIV a propuknutím choroby. Zvyšující se úmrtnost dále ruinuje ekonomiku; umírají dělníci, stejně jako zemědělci. Sousední státy sice nabízejí pomoc, ale Mugabeho vláda si nemůže dovolit léky, které prodlužují život nakaženým. Každý týden proto zemře v Zimbabwe na AIDS zhruba 3800 lidí. Situaci ztěžuje také zaostalost části obyvatel; když na venkově někdo zemře na AIDS, lze často zaslechnout, že byl „uhranut“.

Páchejte genocidu

Gukurahundi – to je výraz pro každoroční deště v Zimbabwe, které splachují z polí odpad z předchozí sklizně. V přeneseném smyslu znamená „očištění“. V roce 1983 nařídil Mugabe svojí Páté brigádě, jež prošla výcvikem v Severní Koreji, provést gukurahundi proti kmeni Ndebele.[4] Prezident se obával možných nepokojů, jelikož příslušníci tohoto kmene tvořili čtvrtinu populace v zemi a jejich vůdce Joshua Nkomo byl kdysi jeho politickým rivalem.

Akce, kterou Pátá brigáda provedla, bývá označována za nejkrvavější masakr v historii země. Mugabeho jednotky připravily o život zhruba 25 tisíc lidí, pětkrát více, než v 19. století britský magnát Cecil Rhodes.

Podobné činy definitivně berou diktátorům možnost k poklidnému složení mandátu. I kdyby dnes byl vůdce opozice Tsvangirai ochoten uzavřít s Mugabem dohodu o předání moci výměnou za jeho beztrestnost (Mugabe by mohl třeba odejít do bezpečného exilu v Nigérii, jako udělal před časem bývalý diktátor Libérie Charles Taylor), těžko může takovou variantu prezentovat na veřejnosti. Pokud by to udělal, riskoval by povstání lidu Ndebele, který si žádá Mugabeho odsouzení, ne-li přímo smrt.

Obviňte z neúspěchu imperialistické mocnosti

Následujíce příkladu britského premiéra Tonyho Blaira, uvalily také Spojené státy a evropské mocnosti sankce na Mugabeho a 74 jeho nejbližších spolupracovníků, zmrazily jejich konta a zavázaly se nevyvážet do Zimbabwe zbraně. Mnohé další státy, jako Malajsie, Libye a Venezuela, však vyjadřují Mugabeho režimu otevřené sympatie a podporu. Důvodem je často Mugabeho rétorika, v níž napadá světové mocnosti z utlačování menšin (Indiáni, eskymáci, …) a viní je ze současných problémů. Někteří komentátoři jej přirovnávají ke kubánskému vůdci Fidelu Castrovi.

Postoj sousedních států

Zřejmě největší vliv na pozici Zimbabwe ve světě má jihoafrický prezident Thabo Mbeki. Těžko vykládat jeho postoj jinak, než jako tichou podporu a odmítání jakéhokoli zásahu, ať už na podporu či naopak ke svržení Mugabeho vlády. Když Tony Blair v roce 2002 přesvědčil britský parlament o nutnosti uvalit na Zimbabwe sankce, Mbeki jej obvinil z rasismu a vměšování se do vnitřních záležitostí země.

Jeho postoj do značné míry ovlivnil další státy. Nejblíže k Mugabeho postoji má evidentně namibijský prezident Sam Nujoma, který dokonce oficiálně uvažuje o přerozdělení pozemků podobným způsobem, jako v Zimbabwe. Bývalý keňský prezident Daniel arap Moi zase kvitoval Mugabeho vítězství v březnových volbách jako „výraz stability v zemi a ocenění dosavadní práce pana prezidenta“.

Politické elity v jihoafrickém areálu obecně nemají na Mugabeho režim vyhraněný názor. Na jedné straně si uvědomují, že tento rasistický diktátor představuje vážné ohrožení stability v oblasti, pokud se neomezí jen na svou zemi a pokusí se o další vojenské výpady. Jeho přístup také nabourává koncept „africké renesance“, protože svojí politikou vede zemi k hospodářskému krachu.

Dopad Mugabeho politiky na ekonomický rozvoj celého regionu lze jen těžko vyčíslit. Jihoafrický ekonom Mike Schussler nedávno ve své studii vyčíslil ztrátu, způsobenou propadem zimbabwské ekonomiky, na 2,6 miliard amerických dolarů. Většinou se jedná o neuskutečněné vývozy a neschopnost Zimbabwe zaplatit za import výrobků a elektrické energie ostatním státům, zejména Jihoafrické republice. Ve výzkumu navíc nejsou započítány ztráty z cestovního ruchu, ušlé investice nadnárodních společností, atd.

Velký vliv na postoje k Mugabeho režimu mají také davy uprchlíků, s nimiž si sousední státy nevědí rady. Za všechny může hovořit případ Botswany, jejíž vláda rozhodla o natažení 300kilometrového ostnatého drátu na hranici se Zimbabwe s úmyslem zabránit dalším utečencům vstoupit do jejich země. Jihoafrická republika pravidelně vrací uprchlé obyvatele zpět do země, podobně si počínají i další státy.

Výjimkou v tomto směru je Mosambik. Ekonomický rozvoj především střední části tohoto státu byl dříve závislý na těsné spolupráci právě se Zimbabwe; dnes působí skličujícím dojmem v porovnání s prosperujícím jihem země. Vládá nicméně doufá, že uprchlí zimbabwští farmáři najdou ve středním Mosambiku svůj druhý domov a začnou zde hospodařit.

Příští rok bude Mugabe slavit osmdesáté narozeniny. Dnes je již posledním z trojice velkých mužů Afriky, kteří vedli svou zem v boji proti koloniální nadvládě a v dalších letech se stali represivními diktátory. Trojici doplňují Mobutu Sese Seko ze Zairu a již zmiňovaný Daniel arap Moi, jenž složil mandát po prohraných volbách v prosinci loňského roku. Zdá se, že ani Mugabemu nezbývá při současném vývoji mnoho dní v prezidentském křesle. Na druhé straně, kritický postoj k západním mocnostem mu již vynesl značný zástup sympatizantů. Těžko lze totiž obejít např. destruktivní dopad dotační zemědělské politiky Západu na konkurenceschopnost afrických producentů na světových trzích.

Poznámky

1. Ve Rhodesii žilo tou dobou přes 200 tisíc bílých farmářů a zhruba 4 milióny černochů.

2. V roce 1896 utrpěli Afričané těžké ztráty v neúspěšné válce proti britským osadníkům, která bývá nazývána chimurenga nebo také „osvobozenecká válka“.

3. V roce 2000 bylo v Zimbabwe sklizeno 1,5 milionů kukuřice, 309 tisíc tun pšenice a 265 tisíc tun tabáku. Dnes činí výnosy pouhých 500 tisíc tun kukuřice, 27 tisíc tun pšenice a 66 tisíc tun tabáku.

4. Mugabe sám je příslušníkem kmene Shona.

Článek byl publikován 24. listopadu 2003 na serveru Global Politics. Zpracováno na základě Samantha Power: How To Kill A Country, The Atlantic Monthly, prosinec 2003.

Autor: Radim Lhoták

Zjistili jsme, že ve všech hlavních morálních soudech dospěla Evropa k jednomyslnosti, počítaje v to i země, kde vládne evropský vliv: v Evropě se zjevně ví to, o čem se Sókratés domníval, že neví, o čem onen slavný had kdysi přislíbil učit – dnes se „ví“, co je dobro a zlo. Pak ovšem musí znít tvrdě a špatně doléhat k sluchu, když stále znovu trváme na jednom: co se tu domnívá, že ví, co tu svou chválou a hanou velebí samo sebe, je instinkt stádního zvířete jménem člověk.

Continue Reading

Etnický konflikt je jasne badateľný v rozvojom svete, čo pravdepodobne povedie k ešte väčšiemu deleniu a k vytváraniu národných štátov. Ako si všíma Muller: „V oblastiach, kde k tejto separácii zatiaľ nedošlo, bude politika stále veľmi škaredá.“
Ale zároveň s tým sa objavila veľká anomália. Západné spoločnosti sa zasvätili politickému projektu, kde sa etno-nacionalizmus belochov oficiálne považuje za výslovné zlo. Podporuje sa len multikulturalizmus, ktorý sa považuje za nadradený. Ako píše Muller: „Američania… považujú etno-nacionalizmus za nevhodný intelektuálne i morálne.“

Celý článek zde.

Pax Americana – svět „podle Ameriky“, mír po americku, či globální vize celosvětového řádu pokoje a demokracie? Výklady jedné z nejvýznamnějších a nejpromyšlenějších geostrategií dvacátého století (a dost možná jedné z nejvýznamnějších) se různí. Sama sebe však definuje více než jasně – Pax Americana představuje americkou geopolitickou vizi nového světového řádu, pod taktovkou právě Spojených států amerických.

Její hlasatelé, jako například Zbigniew Brzezinski, někdejší poradce Ronalda Reagana, otevřeně přiznávají, že hlavním cílem je dosažení (popřípadě) posilování dominantního postavení USA ve světě. Pax Americana, tedy konstatuje, že Spojené státy se staly jasným vítězem ve studené válce a že plodem a nutným důsledkem jejich úspěchu je hegemoniální postavení v současném světě.

Pád éry globální dominance?

Klíčovou roli v geostrategických vizích „pax-amerikanistů“ hraje prostor Evropy, respektive Eurasie.

Přesto, že se na přelomu tisíciletí začalo hovořit o konci Pax Americana (Buchanan: „era of U.S. global dominance is over“), některé prognostické odhady začaly předpovídat ústup USA a obecně zemí tzv. „vyspělého západního světa“ v průběhu 21. století a prorokovat, že místo těchto států obsadí velmocenské pozice státy jako Indie, Čína, Rusko, nebo Brazílie, vše nasvědčuje tomu, že vlivná klika „amerických jestřábů“ se s postupným oslabováním americké ekonomiky a vlivu nehodlá smířit. Dále hrají na „pax-amerikanistickou“ notu a trnem v oku jim je zejména silná Evropa. Doslova hrůzu potom mají z možného sblížení Evropy s Ruskem, potažmo dalšími asijskými státy. Usilovně se tak snaží Evropu rozdělovat (válka proti Jugoslávii, nezávislost Kosova) a brání vytvoření silné Evropy na institucionální bázi – podpora vstupu Turecka do EU, či náznaky podpory vstupu dokonce u Maroka!

Po skončení studené války se sice objevovaly první známky názorů, které postulovaly éru relativního klidu, absenci válek a výraznějších mezinárodních konfliktů (Fukuyamův „Konec dějin a poslední člověk“), málokdo však věřil tomu, že se časem nevytvoří antiteze, která globální dominanci USA naruší. Padl světový komunismus ,vytvořily se však nové dělící linie, nebo alespoň jejich náznaky – vzestup islámského světa (podpořený vojenskou a materiální podporou ze strany USA v minulosti), vzestup asijských tygrů, Číny, ale také zemí jižní Ameriky.

Evropa vs. USA

V době studené války měly USA a Evropa společného nepřítele. I ti největší kritici, kteří již tehdy viděli v nastupující síle USA jen dalšího imperiálního hegemona, považovali USA stále za menší zlo, než světový komunismus. Ti méně kritičtí pak v USA spatřovali účinnou protiváhu Sovětskému svazu. Nutno dodat, že možná zde leží pozdější základy zejména evropského vymezování se vůči USA, které v náznacích počalo v 90. letech a od počátku prosazovalo silný důraz na bipolaritu atlantického prostoru.

Dokonce se objevily ojedinělé hlasy na „pravici“, které podporovaly sblížení Evropy s (tehdy ještě sovětským a komunistickým!) Ruskem, jako protiváhu „americkému imperialismu“ a „dekadentní kulturní hegemonii“. Těmito geopolitickými vizemi prosluli zejména němečtí a belgičtí post-fašisté (Remer, Thiriart), nebo zakladatel fenoménu „nové pravice“, nenápadný francouzský intelektuál Alain de Benoist , který od 60. let prodělal pozoruhodnou názorovou pouť směrem od pro-kolonialistické fašizující francouzské krajní pravice k odmítání tradiční pravo-levé dichotomie, antikolonialistickému etnopluralismu a kritice globalizace.

Eurasijské sblížení?

Pro-evropské a antiamerické postoje zmíněných lidí však měly navzdory původu z rozdílných ideových a nutno dodat, že často obskurních táborů, nehledě na dobově nutně různými pochybnými záměry podbarvenými, svou logiku.

Euro-asijské sblížení není výtvorem německých neonacistů, francouzské nové pravice, ani impozantního ruského filosofa-geopolitika Alexanda Dugina, někdejšího Putinova poradce. S jistou dávkou zjednodušení lze snahy o znovunalezení římské myšlenky, sjednocení Evropy, včetně zahrnutí „východu“, tedy ruských zemí, vysledovat k přelomu prvního a druhého tisíciletí našeho letopočtu, k iniciativě Oty III. a papeže Silvestra II., programu evropské obrody a návratu k římské myšlence – Renovatio imperii romanorum.

Jejich dílo se pokusil obnovit Fridrich II. Štaufský, avšak vzhledem k neexistenci vzájemného propojení jednotlivých geografických evropských oblastí, vázaných na hospodářsky stěžejní řeky evropského kontinentu – vedoucích jednotlivě do Středozemního, Severního, Baltského a Černého moře, byl jeho pokus jako již několikrát v minulosti roztržen odstředivými silami.

Zatím poslední „euro-asijské“ spojenectví vede do období v rozmezí století patnáctého. až sedmnáctého., kdy muslimská expanze do Evropy vytvořila závoru mezi Evropou a Asii obsazením pozemních cest. Západo- a východo- Evropané spojili síly a vzájemně muslimsko-tatarský článek přeťali – Portugalci obeplutím Afriky a dosažením Indického oceánu, Rusové zahnáním Tatarů a obsazením města Kazaň. Tato snaha byla korunována o více než století později drtivou porážkou Osmanů u Vídně.

„Pax Americana“

USA se konstituovaly ve stejné době, kdy výbuch francouzské revoluce předznamenal nástup děsivých totalit 20. století a exploze nacionálně-šovinistického nadšení uvrhla Evropu do budoucích krvavých národnostních válek. Idea vzniku Spojených států vzešla z existenciálního odmítnutí Evropy a odloučení se od ní. Perspektivu trans-atlantického partnera, vzájemně se s Evropou doplňujícího, utnul wilsoniánský idealismus, který USA posunul do role Evropě „nadřazené“ a oslabení izolacionistického prvku v americkém politickém myšlení na počátku dvacátého století.

Hegemonie Spojených států po rozpadu SSSR, jehož existence byla tragickou epizodou, kdy bolševický režim na několik desítek let znemožnil definitivní sblížení Ruska a zbytku Evropy, nastartovaného Bismarckovou vizí, bude a je jen potud silná, jak slabá bude Evropa. Tvůrci a zastánci Pax Americana (jistě vhodnější termín, než historicky reminiscentní „američtí imperialisté“) si to uvědomují a přes silnou vnitřní, americkou, opozici, která netouží po ničem jiném, než program Pax Americana navždy opustit a vrátit se k ideám otců zakladatelů, dělají vše proto, aby Evropu oslabovali, rozdělovali a nejvíce, aby zabraňovali korektním a kooperačním vztahům mezi Evropou a Ruskem, nemluvě o sbližování.

Často proklamovaná teze o americké přítomnosti v konfliktních zemích jako garanci politické stability a míru se ukazuje v celé nahotě v případě intervencí v Iráku a Afghánistánu. Přes falešnou mediální válku novinářských apologetů, kteří se chytají každého kloudného čísla, které by mohlo válku v Iráku ospravedlnit a ukázalo, že se válka nyní dostává do kladných číselných hodnot, si však teoretici a metastratégové americké hegemoniální koncepce falešnost pravd a mizerné výsledky, které okupace Iráku a Afghánistánu přinesly, velmi dobře uvědomují.

Jejich hlavním cílem není potřít terorismus (protože ten ve formě iráckého hnutí odporu paradoxně v Iráku rozpoutala právě americká invaze), nýbrž dlouhodobá a permanentní okupace, spojená s kulturní revolucí, která by nastolila globální řád „neoliberalismu“ a „technokracie“ (tyto termíny například otevřeně používá český ekonom a radikální zastánce nekonzervativního diskursu Pavel Robejšek).

Poskok, nebo spojenec?

Se snahou o nastolení globální hegemonie paradoxně souvisí podpora muslimského řetězce. Z hlediska amerických zájmů jistě výhodná podpora nezávislosti Kosova, vstupu Turecka do EU, či zatím letmá podpora vstupu Maroka, je však smrtící pro Evropu. Intervence v Iráku a Afghánistánu jsou vzdálené od Washingtonských institucí, ale pomáhají radikalizovat muslimy v Evropě. Evropané se tak vlastní slabostí stávají součástí války „my versus oni“ za nastolení demokracie a kapitalismu na předním východě, ale nevěnují pozornost tomu, co se děje doma.

Sblížení Evropy s Ruskem, zamezení vstupu Turecka do EU, to všechno by současné americké hegemoniální plány narušilo. Proto vynakládají horečnou snahu na to, aby této možné situaci zabránili. Kontrola oné hedvábné cesty, po které před staletími doputoval Marco Polo do Asie, tisícikilometrový pruh surovinových nalezišť nezměrného bohatství, znamená bránu Evropy do Číny a posílení Evropy (ať už bude její institucionální podoba jakákoli) na pozici silné velmoci. O tento pruh protínající dva světadíly se v jedenadvacátém století rozehraje rozhodující partie.

Je také nadějí Evropy na získání jistého postavení a vymanění se z role poskoka současných USA. Zároveň je dobrým předpokladem k tomu, podpořit „návrat Ruska“ (přetnutý bolševickou knutou), bez vměšování se do jeho vnitřních záležitostí a protiruské politiky. Sblížení Západu se slovanským světem navíc v 21. století znamená hráz rozpínajícímu se islámu a konkurenci Číně. Rozrušení vize „pax americana“ je zárukou minimálně bipolárního a tedy více stabilního uspořádání světa.

Demokratická, konfederativní Evropa, kooperující s Ruskem, vymezení se vůči Pax Americana, zároveň podpora těch amerických politických sil, usilujících o návrat k původním politickým tradicím (America first), omezení destruktivního vlivu lokálních evropských nacionalismů, důraz na spojenectví, nikoli antagonii (situace na Balkáně, Slovensko-Maďarsko), ekonomická konkurence Číně a hráz proti fundamentalistickému islámu. To je obrození dávné myšlenky, která je v 21. století pro Evropany novou a velkou výzvou.