Délský potápěč

Autor: Nebojsa Malić

9. června 1999 skončila po 78 dnech válka v Jugoslávií, když zástupci jugoslávské armády a sil NATO podepsali příměří v makedonském městě Kumanovo, uznali převahu NATO v Kosovu souhlasili s tím, že zde NATO přebere plnou moc.

V témže čase zavládla na Západě úleva a spokojenost s vítězstvím Aliance – jugoslávský prezident Miloševič „ustoupil“, „kapituloval“ a jeho armáda odešla z Kosova. Na papíře to byla jasná porážka, avšak Srbové vzdorovali přesile desetkrát déle, než kdokoli ve Washingtonu předpokládal a body dohody z Kumanovo byly pro Bělehrad mnohem příznivější, než potupné ultimátum z Rambouillet, kterým NATO evidentně usilovně hledalo důvod pro zahájení bombardování. Čistá okupace Kosova ze strany NATO přišla později, byl jí tzv. UNMIK, načež byla srbská teritoriální integrita explicitně garantována v rezoluci RB OSN číslo 1244.

Následujících devět let názorně ukázalo jak si NATO (a impérium stojící za ním) vykládá smlouvy, dohody, právo a hlavně jeho pravou tvář, když nečině přihlíželo běsnění Kosovské osvobozenecké v Kosovu, která zabíjela a vyháněla Srby a ostatních nealbánské národy a ničící jakýkoli pozůstatek jejich historie, kultury a víry. Následní „místodržící“ Severoatlantické aliance pilně pracovali, přičemž se snažili systematicky narušovat rezoluci RB OSN 1244 a připravovali půdu nezávislý, albánský stát. To vedlo k pozdějšímu vyhlášení nezávislosti Kosova albánskou provizorní vládou v únoru a rychlé uznání ze strany těch, kdo kosovské Albánce celou dobu podporovali.

Pražská ostuda

Zatím ne více než čtvrtina států světa uznala „Kosovskou republiku“. Jednou z vlád, která tak učinila nedávno, byla vláda České republiky, a to navzdory silnému odporu občanů a prezidenta Václava Klause. Okamžitě poté, co Česká vláda Kosovo uznala, Klaus umožnil audienci srbskému velvyslanci a svěřil se mu, že se za krok české vlády hluboce stydí. Co je zajímavé, je výrok českého mistra zahraničí Schwarzenberga, který byl hlavním podporovatelem uznání Kosova a který se vyjádřil v tom smyslu, že Praha „neměla na výběr“, snažíc se naznačit, jakoby Česká republika sice dvakrát netoužila po tom, uznat kosovský stát, ale nemohla učinit jinak.

Hlavním argumentem kritiků uznání nezávislosti Kosova Českou republikou, byly reminiscence, které Čechům až příliš připomínají násilné odtržení části jejich území před sedmdesáti lety. Jiří Dientsbier, bývalý český velvyslanec při OSN pro lidská práva na Balkáně, otevřeně srovnal odtržení Kosova s evropským appeasementem, který vedl k Hitlerově anexi Sudet v roce 1938. Ačkoli se Klaus zdržel užití takto silných formulací, stejně uznání nezávislosti Kosova označil za „ne nepodobné rozhodnutí, týkající se našich hranic, které bylo přijato před druhou světovou válkou.“

Duch Nevilla Chamberlaina je často vyvoláván západními válečnými štváči k ospravedlnění útoků vůči jednomu, nebo více států. Odpůrce válkychtivých impérií je dnes často přirovnáván k Hitlerovi a kdokoli, kdo navrhuje diskusi místo bomb, je nazýván „appeaserem“.

Když ovšem Češi – kteří konec konců měli tu „čest“ ochutnat ovoce appeasementu velmi dobře, a kteří byli jeho první obětí – upozorňovali na to, že impérium umožňuje kosovským Albáncům, aby se chovali koneckonců jako Hitler, nikdo neposlouchal. V post-moderním světě se silný a zásadový postoj zjevně nenosí, je lepší řídit se tím, co si myslí a co zastává neomylné a vždy dobré „mezinárodní společenství“.

Uloupené Kosovo

Současná situace v Kosovu má širokou škálu obětí: Srby, Romy, Turky, Židy a další komunity, které byly násilně vyhnány a zbavené kořenů Kosovskou osvobozeneckou armádou už dávno před tím, než došlo k okupací ze strany NATO; ale stejně tak ty Albánce, kteří chtěli žít v míru s ostatními sousedy, vše však skončilo dílem brutální a zločinecké UCK a stejně tak dílem mezinárodního práva, specificky rezolucí 1244 a Helsinským závěrečným aktem.

Podobný osud potkal dokumentární film, natočený Českou televizí. Jeho název zní „Uloupené Kosovo“ a zajímavé je , že jeho vysílání bylo plánováno na toto jaro, avšak bylo Českou televizí odloženo na politický nátlak. Jakmile byla nezávislost Kosova odklepnuta, uveřejnění filmu bylo znemožněno úplně. Dříve by tato cenzura znamenala smrt danému filmu, dnes, v čase Gogole video a YouTube, tomu naštěstí tak není.

Tento film je jako nadechnutí se čerstvého vzduchu po osmi letech, strávených v mediálních bažinách lží a znovu opakovaných nesmyslů od roku 1999 do současnosti. Jde o stručný historický přehled konfliktu mezi Srby a Albánci, zapojení NATO a všech katastrofálních souvislostí. Nic z filmu není zinscenováno: lidé jsou skuteční, jejich utrpení je skutečné a film je natáčen v reálném čase. Celý dokument končí depresivní scénou, kdy kamera projíždí přes krajinu, plnou spálených a zničených domů a závěrečný epilog sděluje následující:

„Odtržení Kosova a Metiochije od Srbska bylo kromě Spojených států jako první uznáno Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií, tedy těmi zeměmi, které v roce 1938 podepsaly Mnichovskou dohodu.“

Skutečně nepříjemná pravda

Když americký voják v Iráku použil Korán jako vlastní terč, byl tvrdě potrestán a představitelé Spojených států se irácké vládě osobně omlouvali. Ne aby se omluvili za invazi do jejich země a mnohasettisícové ztráty na iráckých životech, ale pozor na znesvěcení Koránu!

Když kosovští Albánci ničili a vyhazovali do povětří stovky srbských kostelů, západní Impérium je odměnilo vlastním státem a odňalo proti vůli Srbska kus země za současného pošlapání všech možných mezinárodních dohod, které jsou civilizovanými a slušnými lidmi respektovány. Srbové byli postaveni před hotový souhlas.

Tato logika a filosofie (shodou náhod vydávaná za právo na národní sebeurčení) je mimo jakoukoli diskusi. Je mimo jakékoli standardy. Je pouze o tom, co kdo bez ohledu na ostatní chce, nerespektuje žádné právo, kromě toho, které hraje v její prospěch, je to jednodušší a hlavně, daleko účinnější, než cokoli jiného.

To je přesně to, co svého času zastávali nacisté zda by sami Američané s tímto srovnáním souhlasili, či ne, je naprosto bezpředmětné. Činy hovoří za vše.

Převzato z Antiwar.com.

Když ve středu Barack Obama v projevu pro představitele organizace AIPAC prohlásil, že nedovolí, aby Írán získal jadernou zbraň a že Jeruzalém zůstane nerozděleným městem, pohřbil veškeré naděje, které do něj byly vkládány jako do politika s podivnými názory a minulostí, nicméně pořád ještě politické alternativy, jejíž nástup do úřadu prezidenta by konečně znamenal skutečné a definitivní přetnutí dominance bushovsko-clintonského klanu a razantní revizi evangelickým fundamentalismem nasáklé zahraniční politiky USA.

Přesto se již před tím objevovaly kritické hlasy, které byly k možnosti, že Obama bude jiný, skeptické a upozorňovaly, že to je tentýž Obama, který mimo jiné neměl problém se zákonem Patriot Act a který podpořil válku v Iráku. Projev na AIPAC tyto skeptické hlasy definitivně potvrdil.

Ne proto, že by bylo něco divného samo o sobě na snaze o přátelské vztahy s Izraelem a tvrdý postoj vůči Íránu, ale proto, že v tu chvíli již oficiální kandidát Demokratické strany na prezidenta USA neměl po oznámení, že jeho protikandidát hází ručník do ringu, nic lepšího na práci, než se věnovat Íránu a Izraeli. Tím nepřímo naznačil, jaké budou jeho priority v případě vítězství. Nebudou jimi ani americké hypotéky, ani hospodářská recese, tedy záležitosti, které se milionů Američanů bytostně dotýkají, nýbrž zahraničně-politický mesianismus.

Spojené státy stojí na prahu hluboké finanční krize, hrozí, že s ropou přestane být obchodováno v dolarech, prochází hlubokou hypoteční krizí a propadem ekonomiky, způsobené děsivou úvěrovou politikou FEDu a nesmyslným angažmá v Iráku a Afghánistánu, oba dva kandidáti, kteří se záhy střetnou o post amerického prezidenta mají ovšem evidentně starosti zcela jiné.

John McCain sleduje založení OSN II., jakési Ligy demokracií. Barack Obama slibuje být dobrým přítelem Izraele a zásadovou pozici při vystupování vůči Íránu. Je to logické, jistí si tak židovské a křesťansko sionistické hlasy, které rozhodně nejsou zanedbatelné. Měl by ovšem myslet (jako prezidentský kandidát) také na americký lid.

Co hodlá dělat, pokud se prezidentem stane a za jeho funkčního období Írán výrazně postoupí ve vývoji svého jaderného programu, či se (jak zvláštní u suverénního státu) odmítne podřídit nějakému americko-izraelskému memorandu? Bude Obama ochoten zavléci Američany přese všechno irácké martyrium a inferno do války další – tentokrát s odhodlanými Peršany?

God bless America. Toto staré heslo je dnes o to více aktuální. Mesianistická poselství a politika jednostranných zájmů v problémových oblastech je nejenom Damoklovým mečem, visícím nad Spojenými státy, ale také nad evropskými státy. Ve vlastním zájmu bychom oběma pánům (ať se prezidentem stane Barack Obama, nebo John McCain), respektive jejich riskantním eskapádám v zahraničí a mezinárodní scéně, měli říci razantní NE.

Kdo je tento muž na letité fotografii? Kdo ho identifikuje? To byla otázka, kterou jsme před několika týdny položili návštěvníkům našich stránek.

Tohoto člověka jsme se snažili přiblížit následujícími řádky: Dnes již sevřenou pěst nezvedá. Alespoň ne na schůzích s rudou pěticípou hvězdou. Vyměnil barvy. Stejně jako byl ale extrémistou v mládí, je jím i dnes. Nadšený marxista a obdivovatel Fidela Castra v minulosti … a nyní? Jeho prodlouženou pěstí se stala letadla s bombami a pohrdání mezinárodním právem.

Až na jedinou výjimku byly všechny odpovědi správné. Javier Solana.

Člověk spoluodpovědný za válečné zločiny spáchané na území bývalé Jugoslávie v souvislosti s jejím bombardováním silami NATO. V té době byl totiž jeho generálním tajemníkem. A to přesto, že v minulosti chodil v čele demonstrací proti vstupu Španělska do této vojenské organizace. Nyní představitel Evropské unie pro zahraniční politiku, v níž vyniká zejména uplatňováním dvojích standardů. Také z titulu této funkce potom sehrál neblahou roli při rozbíjení Srbska, podpoře kosovsko-albánských separatistů a další destabilizaci Balkánu. Postava natolik odiózní, že jeho „evropské“ angažmá diskredituje samu podstatu Evropské unie.

Odpověď Paul Wolfowitz tedy nebyla správná, byť také on v mládí prošel etapou extrémních levicových postojů, aby se nakonec stal jestřábem americké expanzionistické politiky. Dlužno ovšem podotknout, že ovšem muž s vysokou inteligencí, na rozdíl od J. Solany, který si svá poslední vysoká postavení získal zejména ochotou sloužit. Komu a čemu by byl možná námět na jinou hádanku.

Všem zúčastněným děkujeme za účast. To v první řadě. A nyní ke slíbené odměně v podobě srbské rakie. Ze správných téměř sedmdesáti odpovědí byl vylosován pan D.P., který za správnou identifikaci získává litr kvalitní Manastirki. Snad její konzumace v přiměřené míře pomůže překonat bolení hlavy z pohledu na falešné úsměvy Javiera Solany.

Zdroj: Res publica

Autor: Radim Lhoták

Při minulém setkání jsme skončili u otázky, zda a jakým směrem se člověk vyvíjí. Je člověk od přírody danou bytostí, která se musí podřídit přírodním zákonům a poučit se z tradičních kultur citlivých k řádu tajemného universa, nebo je evolučním faktorem oprávněným měnit sebe i celý svět v souladu se svým rozumem a ničím neomezeným technologickým rozmachem? Dříve, než se vrátíme k tématu transhumanismu, mohli byste se pánové vyjádřit k této otázce?

Continue Reading