Archive | Říjen, 2008

Sergej Lavrov: Svět při hledání rovnováhy

Článek ministra zahraničí Ruska Sergeje Lavrova,otištěný v novinách NG-Dipkurýr dne 15. září 2008

Proto se nevyhneme základnímu tématu – Rusko a Západ. V podstatě jsme na sobě zažili všechny evropské tragédie XX. století, když tón v evropské politice udávala západní část kontinentu. Nyní po skončení studené války jsou v Euroatlantice možná opravdu kolektivní rozhodnutí, které nejsou myslitelná bez rovnoprávné účasti Ruska.

Rusko se vrátilo na světovou arénu jako odpovědný stát, který se dokáže postavit za své občany. Pokud se někdo v tomto ohledu mýlil, pak naše rozhodné akce směřující k přinucení Gruzie k míru a k okolnostmi vynucenému uznání nezávislosti Jižní Osetie a Abcházie musely takové pochybnosti rozptýlit.

Svou odpovědí na gruzínskou agresi nastolilo Rusko standard reagování, který je v plném souladu s existujícím mezinárodním právem, včetně práva na sebeobranu podle čl. 51 Stanov OSN a našich konkrétních závazků vztahujících se k urovnání tohoto konfliktu. Postup Ruska ve věci přinucení Gruzie k míru se stal příkladem umírněnosti, jelikož si nekladl jiné cíle, kromě těch, které si vyžádala potřeba zajištění účinných záruk před opakováním gruzínské agrese proti Jižní Osetii a Abcházii.

Bohužel, neukázala se na patřičné výši mnohostranná diplomacie, stejně jako rusko-americká součinnost, sledující varování Gruzie před sebevražedným dobrodružstvím.

Vojenská pomoc se neprojevila jako dostatečný nástroj vlivu USA na vládu Saakašviliho. Spíše povzbuzovala nezodpovědný a nepředvídatelný režim v jeho dobrodružném počínání. Přízrak Velké hry se znovu toulá Kavkazem. Jestliže USA a jeho spojenci konec konců zvolí nikoliv své národní zájmy, nikoliv zájmy gruzínského lidu, nýbrž režim Saakašviliho, který se „ničemu nenaučil“, bude to chyba skutečně historického rozsahu.

V situaci vyvolané pokusem Tbilisi rozhodnout konflikt za použití hrubé vojenské síly, se jako v zrcadle odráží všechny negativní momenty probíhající etapy vývoje mezinárodních vztahů, na nebezpečí jejich podcenění Rusko nejednou upozorňovalo, mimo jiné ve vystoupení Vladimira Putina v Mnichově a v berlínském projevu Dmitrije Medveděva. Patří k nim i jednostranná reakce, jako protipól mnohostranné diplomacie, i sázka na sílu oproti snaze o mírové urovnání konfliktů, i složitá dialektika takových zásad, jako je územní celistvost a právo národů na sebeurčení.

Události posledních týdnů poskytují rovněž bohatý ilustrační materiál o tom, zda je možné přehrát znovu reálnou válku, která byla prohrána na bojišti, ve virtuální realitě informačního prostranství. Je to ještě i otázka morálního základu mezinárodních vztahů, toho, že normy morálky nejsou abstraktními pojmy ve světové politice. Co je důležitější – pravda, nebo schopnost hezký zalhat z obrazovky televizoru a každou hodinu vysílat lež po celém světě?

Veškerý vývoj událostí po 8. srpnu potvrzuje správnost analýzy obsažené ve vystoupení Dmitrije Medveděva na poradě velvyslanců a stálých diplomatických představitelů dne 15. července tohoto roku. Mimo jiné poukázal na skutečnost, že svět poté co se rozloučil se studenou válkou nemůže stále najít novou rovnováhu. Že konfliktní potenciál ve světě, včetně oblastí poblíž ruských hranic, je dost vysoký. Že zesiluje tendence k používání silových metod, i když tyto pokaždé demonstrují svoji neúčinnost. Sáhá se k politickým provokacím, nejrůznějším „revolucím“, cynické praxi dvojího metru. A není zřejmě náhoda, že do záležitostí jiných států stále častěji zasahují ti, jimž se ne dost dobře daří ve vlastním domě.

Pro náš prostor SNS není „šachovnici“, na níž se rozehrávají geopolitické partie. Je to společný civilizační areál pro všechny zde žijící národy uchovávající naše historické a duchovní dědictví. Naše zeměpisné postavení a ekonomická vzájemná závislost poskytují všem zemím Společenství citelné konkurenční výhody. A integrační imperativy globalizace zde dávají o sobě znát ne méně, nežli v jiných regionech zeměkoule. Hlavní je, aby nikdo nepřekážel tím, že vytváří umělé překážky podmíněné svými egoistickými zájmy.

Jakkoliv by nás neprovokovali, budeme i nadále zachovávat klid a střízlivě vše hodnotit, pevně, avšak nekonfrontačně hájit své zájmy a principy.

Někomu se zachtělo „rozmrazit“ zmrazené konflikty. Nyní můžeme posuzovat výsledky. Něco zlého pro něco dobrého. Nynější vyjasněnost je lepší než jakákoliv neurčitost a dvojsmyslnost. Musí být pochopeno, že Jižní Osetie a Abcházie usilovali nikoliv o nezávislost jako takovou, ale o nezávislost na té Gruzii, v jejímž vedení, nevím proč, měla stále navrch šovinistická tendence vůči etnickým menšinám.

Není možné zapomínat, že díky ruskému mírotvornému úsilí v Jižní Osetii a Abcházii užívala Gruzie celých 15 let mírové plody. A největším krachem všech gruzínských vlád je jejich neschopnost vytěžit z toho výhodu v zájmu vlastní země, vlastního lidu. Zahraničním patronům Saakašviliho by bylo vhodné položit si stejné otázky, které předkládají opoziční síly uvnitř Gruzie.

Pro nás je uznání nezávislosti Jižní Osetie a Abcházie diktováno ve stejné míře právními, morálními a také pragmatickými důvody především s ohledem na zajištění bezpečnosti jejich národů.

Nemůžeme si více dovolit, jak jsme dělali poslední léta, jenom čekat až znovu začne blitzkrieg Tbilisi proti Jižní Osetii nebo Abcházii. Jakkoliv rychle nereagovali naši vojáci po útoku na Cchinvali 8. srpna, stejně se nepodařilo zabránit stovkám obětem z řad civilního obyvatelstva a mírotvůrců, nemluvě o našich ztrátách v průběhu krvavých bojů při vytlačování gruzínských vojsk z území Jižní Osetie. To, jak se vyvíjely události – tentokrát v předstihu – v Abcházii, jenom potvrzuje, nakolik je tento závěr oprávněný. Rozumí se, pokud se jako priorita berou životy a zájmy lidi.

Když nám neustále omílají frázi o „demokratické vládě Gruzie“, znamená to snad, že je demokratické vládě odpustitelné postupovat obdobným způsobem proti civilnímu obyvatelstvu, které považuje za své? Nikdy nebudeme souhlasit s touto „blanche card na vraždu“, kterou tzv. certifikovaným „spřáteleným režimům“ vydávají některé metropole.

Lidé žijící v konfliktních regionech na postsovětském území zůstali ne vlastní vinou v „šedé zóně“, nezřídka se přitom ani nestali občany států, které vznikly v důsledku rozpadu SSSR. Není jasné, proč ti, kteří tak říkajíc na každém rohu mluví o „odpovědnosti za ochranu“, zapomněli na to, když se věc dotkla částí prostoru bývalého Sovětského svazu, kde státní moc s apelem na suverenitu a územní celistvost začala zabíjet nevinné lidi. V Jižní Osetii se podle nás jednalo o odražení agrese a ochraně našich občanů bezprostředně na hranicích Ruska a ne na Falklandských ostrovech.

Dvojí standardy jsou tím více hnusné, když se jedná o životy lidí: kdo má žít a kdo má zemřít, čí děti mají větší právo na život a čí jsou prostě bezduchou jednotkou geopolitických čachrů. Utrousil snad někdo z ochránců Gruzie alespoň slůvko v souvislosti s téměř každodenní smrtí civilních obyvatel Iráku a Afghánistánu v důsledku akcí koaličních sil v čele s NATO?

Považuji za aktuální navrácení Evropy k jednoduchým, nezpolitizovaným a nezgeopolitizovaným hodnotám.

V postupu Ruska, směřujícího k ochraně práv obyvatelstva Jižní Osetie a Abcházie, z nichž většinu tvoří ruští občané, jsou naplňovány nejen základní požadavky naší ústavy, ale také rostoucí podpora, které se těší v mezinárodním společenství myšlenka osobní bezpečnosti člověka, která vůbec není v rozporu s tradiční koncepcí bezpečnosti státu. Zabíjet lidi, které sám považuješ za spoluobčany, to není tvá vnitřní záležitost. Nemůžeme považovat lidi za jakési „příslušenství“ ať už jakéhokoliv území, které lze libovolně bez souhlasu těchto lidí zahrnovat pod suverenitu toho či jiného státu navzdory porušování stanov OSN, zásad Helsinského závěrečného aktu. Takový přístup by nás vracel zpět, ačkoliv jsme v dnešní Evropě, do období nevolnictví.

Suverenita, jejímž jediným zdrojem je lid, předpokládá odpovědnost.Především pak odpovědnost vůči vlastním občanům, včetně zajištění jejich práv a svobod. V tom je smysl existence samotného státu: nikoliv člověk pro stát, nýbrž stát pro člověka. V zónách gruzínsko-osetinského a gruzínsko-abcházského konfliktu se rozhodli Saakašvilli a ti, kteří stojí v pozadí (bez podpory zvenku by se Saakašvili neudržel ani den), prověřit, nakolik pevná je ruská moc. Spolu s tím nynější gruzínský režim odhalil svou podstatu, když se bombami rozhodl vnutit Jižní Osetii svůj diktát. Ihned poté, stejný osud byl připravován i pro Abcházii. To jim nevyšlo a nevyjde. Aby byl region ochráněn před recidivou násilí, bude Rusko pokračovat v přijímání opatření k potrestání viníků, k tomu, aby tento režim již nikdy více nemohl působit zlo. Pro začátek je zapotřebí zavést embargo na dodávky zbraní tomuto režimu, pokud jiná moc nepřemění Gruzii na normální stát.

Máme zájem na co nejtěsnější spolupráci s OBSE a OSN s cílem zajistit pevné garance bezpečnosti Jižní Osetie a Abcházie, jak se to předpokládá v šesti zásadách, navržených Dmitrijem Medveděvem a Nicolasem Sarkozym 12.srpna v Moskvě.

Přelomová etapa světového vývoje vyžaduje hluboký, filosofický přístup. Tady se nelze obejít bez poučení z historie, jinak budeme odsouzeni ji opakovat.

Je to důležité, jelikož v Evropě není doposud vytvořen takový systém kolektivní bezpečnosti, který by byl přístupný všem a všem také zajišťoval stejnou bezpečnost. Avšak je potřeba s tím něco dělat. Jinak se všechno v euroatlantických záležitostech bude opakovat. Svědčí o tom i nynější krize. Evropa potřebuje pozitivní, nikoliv negativní program jednání.Pro začátek by nebylo špatné se podívat, zda odpovídají dnešku kdysi vytvořené struktury a mechanismy, nebo je třeba přemýšlet o něčem novém pro výstavbu nové evropské architektury, která by pevně zaručovala nedotknutelnost poválečných hranic, ale současně by také brala v potaz reálie 21.století. Mohlo by se tomu říkat „audit“.

Prezident Dmitrij Medveděv navrhl uzavřít smlouvu o evropské bezpečnosti a nastartovat tento proces na celoevropském summitu. Jedná se o vytvoření skutečně všeobecného systému kolektivní bezpečnosti v euroatlantickém regionu s plnou integrací Ruska do ní.V tomto kontextu bude nutno poctivě projednat také problémy vzniklé v souvislosti s krizí CFE, rozmístění prvků globální PRO USA ve Východní Evropě. Při absenci odpovědného mnohostranného dialogu budeme reagovat sami – v souladu se zásadou rozumné dostatečnosti. Národní bezpečnost se nemůže zakládat na čestném slovu, o tom mluvil také prezident Dmitrij Medveděv. Avšak dali bychom přednost kolektivní práci při řešení problémů evropské bezpečnosti, pochopitelně na rovnoprávném a ne na blokovém základě. Naše iniciativy v tomto směru zůstávají v platnosti.

Vztahy Ruska s NATO prožívají dávno očekávaný okamžik pravdy. NATO se samo vydalo na cestu zvyšování sázek. Vzniká dojem, že aliance znovu potřebovala “frontové státy“ jako důkaz vlastní nepostradatelnosti v nových podmínkách.

Avšak nejsme to my, kdo zkouší celou nynější architekturu evropské bezpečnosti. Její systémové vady jsou zjevné: je to především natocentrismus, který ze své podstaty odmítá vytvoření skutečně univerzálního mechanismu kolektivní bezpečnosti v euroatlantice.

Jsem přesvědčen, že to v Evropě dobře chápou. Právě Evropa poučena svou historickou zkušeností , Evropa, která přežila národní katastrofy, se přiblížila víc než jiní k tomu, aby přeformulovala smysl své existence ve skutečně globálním, kolektivistickém pojetí, při němž se všechny světové problémy berou za své.Národní egoismus již nefunguje. Nelze připustit návrat zpět, ať již ve formě populismu, netolerance, nebo islamofobie. Rusko je připraveno ke společnému hledání nových nosných myšlenek, které by přibližovaly naši společnou budoucnost. Nastal čas uposlechnout rady Paula Kennedyho v jeho článku ve Foreign Affairs z května roku 2008 a „přistoupit na intelektuální riziko“.

Co se týče rusko-amerických vztahů, pak jejich pozitivní program obsahuje Koncepce zahraniční politiky Ruska. Všimli jsme si, že během nynější prezidentské kampaně v USA začínají znít zdravé názory, mimo jiné, o nutnosti zachování reálné kontroly nad strategickými útočnými zbraněmi. Jsem přesvědčen, že na takovémto pragmatickém základě, který odráží skutečný stav věci a národní zájmy, nikoliv ideologickou fantazii, lze vybudovat pozitivní program jednání.

Svého času USA odpověděly na intelektuální,vojensko-politické a technologické výzvy tehdejší doby zvolením Johna Kennedyho za prezidenta. Situace se opakuje. Amerika by měla uznat realitu „post amerického světa“ (Fareed Zakaria) a začít se na ni adaptovat. Mohu jen souhlasit s Fjodorem Lukjanovem, jenž v článku v novinách Vědomosti, ze dne 21. července říká, že „následující prezidentské období je zásadně důležité-ukáže, jaká je hloubka krize americké politiky a kolik času bude třeba na její překonání“.

Budeme mít vztahy s jakoukoliv Amerikou. Avšak naši američtí partneři si musí uvědomit, že pozitivní vztahy mezi vedoucími světovými mocnostmi se mohou budovat pouze na základě přísné vzájemnosti a absolutní poctivosti. Při tom působí celý „balík“ a ne jenom jeho některé jednotlivé prvky. Budeme hovořit s Washingtonem , pokud zůstává alespoň nepatrná naděje, že pochopíme jeden druhého a domluvíme se. A nebudeme nic skrývat: chtěli bychom aby se v mezinárodních záležitostech Amerika postavila na cestu přeměn, nikoliv proti nim.

Jestliže k tomu nedojde, pak USA a celý svět čekají složité časy. Pokus žít si ve vlastním „jednopólovém světě“ se příliš protáhl – je to stav nebezpečný pro všechny. Jeho projevy spatřujeme v protiruských provokacích, včetně agrese Tbilisi proti Jižní Osetii.

Jsem přesvědčen, že zdiskreditovaná praxe vydržování států – klientů, nastrčených režimů se nesmí vrátit.

Je zapotřebí času, abychom se ve všem důkladně vyznali a rozhodli, co je důležitější. Mythologie rozdílné, blokové bezpečnosti v epoše globalizace, nebo úspěch protiteroristického a protidrogového boje v Afghánistánu a společná analýza možných globálních důsledků vývoje situace v Pákistánu. Další fragmentace balkánských států nebo solidární úsilí, směřující ke stabilizaci tohoto výbušného regionu.

Myslím si, že dříve, či později dojdeme k názoru o nezbytnosti přehodnocení celého mezinárodního programu jednání s cílem dohody jeho opravdu kolektivní varianty.Není nutno začínat od nuly. Avšak bez radikální revize se nelze obejít, jelikož právě vnucování všem, včetně Ruska, na západě jednostranně namalovaného obrázku rozvoje světa od roku 1992 je základem všech nynějších nedorozumění.

Jedinou přijatelnou cestou vpřed je pragmatická a střízlivá spolupráce bez sebeklamu a iluzí, kterých nás s konečnou platností zbavili naši partneři. Kritériem našich vztahů může být pouze totální vzájemnost.

V chování našich oponentů není těžké rozpoznat snahu, a to na podvědomé úrovni, kompenzovat čímsi nedostatek poslušnosti ze strany Ruska. Nespokojenost s tím vede nevyhnutelně k politice „zadržovaní“. A to vše nehledě na moudrou radu Josepha Naye o závadnosti politiky vedené z pozice síly v naší době. A navzdory kancléřem Alexandrem Gorčakovem zformulované téze v jeho proslulém oběžníku ze dne 21. srpna 1856 o tom, že taková politika nakonec „vrací Rusku plnou volnost v jeho počínání“, a taktéž navzdory mínění Fjodora Tjutčeva (v jeho nedokončeném traktátu Rusko a Západ) o tom, že „právě nejúhlavnější nepřátelé Ruska nejvíce přispěli k vzestupu jeho velikosti“. To poslední se těžko vyvrácí, pokud si vzpomeneme na to, kdo zahájil války, které skončili vstupem ruských vojsk do Paříže v roce 1814 a do Berlína v roce 1945.

Znovu nám vnucují soupeření prakticky ve stejném regionu, kde půl druhého století zpátky zadržovaly Rusko s heslem Východní otázky. Dneska jsou hesla jiná. Chybějí pouze námořní demonstrace vojenské síly v Baltském moři (v Černém už jsou k vidění). Ale i to je jen otázkou času, vezmeme-li v potaz plány USA o rozmístění svých antiraket na baltickém pobřeží Polska, a k jejich ochraně příslušných systémů nejen na zemi ale i na mořské hladině. Připomenu, že po Krymské válce nedokázala Západní Evropa obnovit svou rovnováhu bez účasti Ruska, a to včetně bojišť 1. světové války.

Proto se nevyhneme základnímu tématu – Rusko a Západ. V podstatě jsme na sobě zažili všechny evropské tragédie XX. století, když tón v evropské politice udávala západní část kontinentu. Nyní po skončení studené války jsou v Euroatlantice možná opravdu kolektivní rozhodnutí, které nejsou myslitelná bez rovnoprávné účasti Ruska.

Problémy historického Západu se nejpalčivěji projevují na druhé straně Atlantiku – především proto, že právě tam se ukázala největší zátěž politiky, založené na instinktech a předsudcích minulosti. Avšak ve světě, který se kardinálně změnil a zglobalizoval, musí všichni přeformulovat svou misi. Toto fakticky provedla Evropa, která ve své většině odmítá americkou sázku na vojenskou sílu. Svoji volbu učinilo také nové Rusko, když ji potvrdilo ve schválené prezidentem Dmitrijem Medveděvem Koncepci zahraniční politiky Ruské federace. Teď jsou na řadě ostatní členové evropské a euroatlantické rodiny.

Aby si někdo v dnešní době mohl dělat nároky na výsadní postavení v mezinárodním systému, musí prokazovat schopnost ke skutečnému vůdcovství při řešení globálních problémů, takových jako globální chudoba, energetická a potravinová bezpečnost nebo změny klimatu. Jak velký je kupříkladu problém neurovnání arabsko-izraelského konfliktu. Jako zástupce jiné civilizace profesor Singapurské státní univerzity Kišor Machbubaní píše (v Foreign Affairs, květen/červen 2008), že se „Západ přeměnil z hlavní instance pro řešení globálních problémů v obrovskou překážku pro celý svět“. Právě takový účet budou muset platit ostatnímu světu ti, kdo si činí nárok na právo reprezentovat pozici „celého Západu“.

Náš pohled na současný svět, cíle a úkoly, které si v něm vytýčilo Rusko, jsou jasně formulovány v Koncepci zahraniční politiky, schválené prezidentem Dmitrijem Medveděvem.

Nikdy nebudeme souhlasit s právním nihilismem ve světových záležitostech se vztahem k mezinárodnímu právu, jako k „ohebnému proutku“ a „údělu slabých“, s jakýmikoliv pokusy „jít napříč“ ke škodě mezinárodní zákonnosti, která je ztělesněním morálního základu ve vztazích mezi státy. Skutečně je mezinárodní právo naší ideologií v mezinárodních otázkách. Řečeno slovy Fjodora Tjutčeva, chceme „jednou provždy zakotvit vítězství práva, historické zákonnosti nad revolučním způsobem konání“.

S ukončením studené války vznikly předpoklady k prosazení zásad opravdové svobody v mezinárodním společenství. Zanikly důvody pro blokovou politiku. Vzrostla multivariantnost v chování států na mezinárodním kolbišti. Již nefunguje zavrženíhodný princip – kdo není s námi, je proti nám. Vytváří se podmínky pro multipolární svět, v němž se státy řídí svými od ideologie očištěnými národními zájmy a společným vnímáním zájmů kolektivních. Toto je základ nově vznikajícího, samoregulačního mezinárodního systému.

Nedáme se zavléci do jakékoliv konfrontace. Jestliže naši partneři nebudou přiopraveni ke společnému postupu, bude Rusko v zájmu ochrany svých národních zájmů nuceno postupovat samostatně, ale vždy na základě mezinárodního práva. Na pevném základě mezinárodního práva, Ústavy a zákonů Ruska budeme chránit životy a čest našich občanů, kdekoliv se nacházejí, podporovat zájmy ruského byznysu, rozvíjet výsadní vztahy s přáteli Ruska v různých regionech.

Někdo si nepřeje, abychom se soustředili na budování, úspěšně řešili úkoly důležité pro náš lid, zaujímali své zákonné místo ve světě. Avšak máme dost trpělivosti, abychom se nedali vyprovokovat. Etapu „soustředění se“ jsme v podstatě již absolvovali. Nyní před námi stojí úkol využití nahromaděného potenciálu v zájmu Ruska, dosažení nové kvality v jeho vnitřním rozvoji, našeho aktivního příspěvku k formování a realizaci mezinárodního programu jednání.

Převzato z aktuálního čísla časopisu Rusko v globální politice.

Posted in Geopolitika

Michal Semín: Říkáme DOST nové totalitě

1) Jste zakládajícím členem a jednou z vůdčích osobností iniciativy a petice D.O.S.T. (Důvěra, Objektivita, Svoboda, Tradice), která se znepokojením reagovala na některé závažné problémy současnosti. Brzy tomu bude rok, co iniciativa vznikla a navzdory počáteční snaze „Nové třídy“ DOST poškodit mediálními útoky a lživým obviňováním z „extremismu“, „netolerance“ a „fašizujícího jednání“ se iniciativu umlčet nepodařilo. Za malé vítězství lze považovat i to, že D.O.S.T. podepsaly mnohé známé osobnosti, stejně jako parlamentní politici. Co si od D.O.S.T. slibujete, čemu se věnujete v současné době a jaké další akce a projekty od D.O.S.T. můžeme čekat?

Continue Reading

Posted in Rozhovory

Konec pravice v Čechách?

Těžko mluvit o konci tam, kde nenastal začátek. Těžko hledat v pravici ono pravé smýšlení, když stojí na dogmatech liberální ideologie, jejímž jádrem je revoluce, převrat tradičních poměrů, přehodnocení všech hodnot z pravého řádu na levou anarchii hákem trhové demagogie, kupecké morálky a plebejského rovnostářství. Tržní vepřín nebo Potěmkinova vesnice. Žádný rozdíl. Není nic pravého v liberálním pomatení demokratismem a plutokratickou chamtivostí. Když říkám pravé, mám na mysli vše ryzí, původní, pravdivé a vědoucí, jinými slovy v pravdě konzervativní. Naopak levicové je vše co bourá, ohlupuje, chytračí, přebarvuje, lže a běsní ve jménu liberální demokracie a pokroku.


Růžové tornádo smetlo modré ptáky ze špiček stromů, když lidé vyjádřili svůj odpor proti hromadě trusu, která po nich povážlivě roste, a pověřili levici, aby vyčistila ten Augiášův chlív nadepsaný Česká kotlina. Nemyslím, že vítězství ČSSD předznamenává růžové časy. V to snad ani nikdo nedoufá. Jde jen o to, že pro státní etatismus liberálně morálního marasmu a pádu do otroctví neexistuje alternativa. A ODS potvrdila, že takovou alternativou rozhodně není.

Nevím, kolik špíny, varovných signálů a předzvěstí úpadku je třeba k tomu, aby lidé pochopili, že lidsky udržitelný a kulturně prosperující řád se na trhu nekoupí, že z hlediska důstojného a skutečně svobodného života lidí je zhola jedno, kolik je ponecháno svobody bohatým k ještě většímu zbohatnutí, či kolik je dáno chudým ke spotřebě násilným přerozdělováním, pokud jediným předmětem zájmu je trh sám a z něho pramenící konzum. Kapitalismus a socialismus, obě dvě strany téže liberální mince černají korozí pod běsnící vládou hmoty, peněz a konzumních statků, úží se rozkladným klimatem bezduchosti a čirého kreténství.

Jako volič ODS při posledních parlamentních volbách patřím k lidem, kteří pociťují hořké zklamání. Čekal jsem závan čerstvého vzduchu v zatuchlém prostředí byrokratické mašinérie šněrující občana do bezprizorní a individualisticky bezmocné trosky závislé na vůli státu, jeho zákonech a sociálně nivelizujícím násilí. Čekal jsem trend oslabující roli státu v životě lidí, ozdravný proces, který by otevřel prostor nezávislé iniciativě člověka, jeho schopnostem, inteligenci, vzdělání a úctě k pravým hodnotám ověřeným tradicí. Čekal jsem novou politiku, která přestane lidem mluvit do soukromých věcí, do rodiny, do způsobu života. Čekal jsem nápravu legislativní zvůle a nemravného rozhodování soudní moci, čekal jsem návrat smyslu pro spravedlnost, přirozenost, národní svébytnost, mužný rozum, nadhled a odpovědnost.

Namísto toho jsem byl svědkem arogantní topolánkovské parodie neokonzervativních politiků střihu amerických jestřábů šikujících svoje kybernetické predátory směrem na východ, jako kdyby radar USA v Čechách byl jediným posláním ODS, po něm ať třeba padne. Státní legislativa a soudnictví prorůstaly stále zběsilejší zaslepeností feminacismu, sociálního a genederového inženýrství, agendami antidiskriminačních opatření a rovných příležitostí v duchu Bursíkovy ženské družiny a slaboduchých výpotků Džamily Stehlíkové. Tradiční rodina se dále rozpadala v bezuzdném plenění svátosti manželské rozvodovými a opatrovnickými soudy postrádajícími poslední zbytky úcty k otci jako hlavě rodiny. Zdravotnictví se chvělo v již tak chabém stavu finanční nouze ve strachu před vytunelováním farmaceutickými společnostmi.

Jediným zjevným znakem „efektivního státu“ se stala totalitní moc justice řízená zločineckými principy mafiánské organizace a její kladivo na čarodějnice ztělesněné exekutorskou mocí šikanující občany bez ohledu na právo i spravedlnost. Princip presumpce viny se v tichosti vtíral do všech sfér státního dozoru v podobě inkvizice silových resortů, procesně právní a zpravodajské činnosti. Veřejné sdělovací prostředky postupně ztrácely veškerou schopnost vypovídat pravdivě o dění doma i ve světě a dotýkat se opravdu palčivých otázek našeho života i liberálně prohnilého a zkorumpovaného plutokratického systému, jehož obhajování svobody a demokracie proti všem kritikům duchu národoveckého či vpravdě konzervativního je o to hlasitější, čím bezohledněji jsou pošlapávána práva člověka na skutečnou svobodu, čím strmější je náš pád do globální manipulace a otroctví.

Každý hlas nesený v duchu pravé alternativy a její tradiční úlohy směřující k znovunastolení či udržení řádu daného lidskou zkušeností, hrdostí, svébytností a ušlechtilostí, jinými slovy k duchovně aristokratické tradici, byl umlčován, každý opravdu pravý konzervativní pohled na problémy doby se stal cílem ostrakizování, značkování extrémismem, fašismem či nacismem. Vše co nedýchá a nečiší liberálně zkaženým pachem vyprázdněných úst, jalových slov, subjektivní netečnosti, plebejství, myšlenkového narcismu a názorové rozplizlosti zapadlo křikem politického hašteření jako na jarmarku, morální výprodej a trhový boj o moc vynesl na piedestal hloupost stranických hochštaplerů a jejich nohsledů z řad podsvětí.

Darmo mluvit, když si lidská duše zoufá při pohledu na lány lidské průměrnosti, z nichž jako z nepěstěného úhoru ponechaného v plén rovných příležitostí a chtíčů všeho druhu vyrůstají pouze plevelné kultury té nejmenší ušlechtilosti. Těžko pomyslet, kam se vytratil vhled pravých politiků a filosofů, kteří pochopili nutnost obdělávat pole a šlechtit pěstované odrůdy, aby zem vydala svoje plody tam, kde záleží na zdravé prosperitě národa, a ponechat běh věcí vyššímu principu přírody všude tam, kde zkušenost a tradice působí svým přirozeným výběrem.

Jako výsměch všem snahám o sebereflexi z poslední volební porážky vyznívá už pouhý termín, jímž ODS naznačuje svoji obrodu pro příští etapu vládnutí: Hledání liberálně konzervativní politiky. Tak liberální nebo konzervativní? Liberální demokracie nebo aristokracie? Revoluce nebo tradice? Rovnostářství nebo přirozená hierarchie? Anarchie nebo řád? Plebejské instinkty nebo nadhled patricijů? Feminismus nebo patriarchát? Názory v levotě stínů a moci pánů jeskyně nebo pravé vědění a světlo na hoře? Pánové a dámy, chápete vůbec, o čem tady mluvíte?

Posted in Analýzy

Alain de Benoist: Proti imigraci, za spolupráci

Imigrace obyvatelstva, tak jak jí dnes v Evropě známe, představuje pro svou rychlost a rozsah jev nepopiratelně negativní. V podstatě jde o formu násilného vykořenění, jehož motivace jsou jak ekonomické – živelný nebo organizovaný pohyb z chudých do bohatých zemí, demograficky méně vitálních – tak i symbolické povahy: přitažlivost západní civilizace prosazovaná ve prospěch spotřebního způsobu života znehodnocováním autochtonních kultur. Prvořadou zodpovědnost za imigraci nenesou přistěhovalci, ale průmyslové země, které poté, co si vynutily mezinárodní dělbu práce, snížily člověka na zboží, které lze volně přemisťovat.


Imigrace není žádoucí ani pro přistěhovalce, kteří musí opustit své rodné země pro cizí, kde jsou přijati jako pouhé doplňkové pracovní síly ekonomické potřeby, ani pro domácí populaci, která, aniž má na výběr, je konfrontována s namnoze brutálními změnami svého sociálního a městského prostředí. Je jasné, že problémy třetích zemí se všeobecným přesunem jejich obyvatel na Západ nevyřeší.

Nová pravice proto podporuje restriktivní imigrační politiku, spojenou zároveň s intenzivnější spoluprací se zeměmi třetího světa, kde jsou ještě organické solidarity a tradiční způsoby života živé, tak aby překonaly destabilizace liberální globalizace.

Co se týče obyvatel imigračního původu, usazených dnes ve Francii, jejichž hromadný odjezd by bylo iluzorní očekávat, centralistický národní stát jim nikdy nenabídl víc, než ryze individuální model přizpůsobení se abstraktnímu občanství, které o kolektivních identitách a kulturních odlišnostech nechce nic vědět.

Počet přistěhovalců., kulturní vzdálenost, která je namnoze dělí od hostitelské populace, a zejména hluboká krize zasahující všechny běžné integrační „tyglíky“ (strany, odbory, náboženství, školu, armádu atd.) činí dnes tento model stále méně a méně důvěryhodným.

Nová pravice soudí, že etnokulturní identita různých společenství, žijících dnes ve Francii (a jinde v Západní Evropě), nesmí zůstat nadále omezena jen na oblast soukromí, ale musí se stát předmětem skutečného uznání i ve sféře veřejné.

Hlásí se tak k modelu komunitárního typu, jenž lidem, kteří si přejí nezpřetrhat své kořeny, umožňuje zachovat živé struktury jejich kolektivního života a nemuset platit nezbytný respekt ke společným zákonům zřeknutím se vlastní kultury. Tato komunitární politika by se dříve či později mohla projevit v odluce občanství (la citoyennté) od státní příslušnosti (la nationalité).

Identita není žádná nedotknutelná esence, ale jde v jejím případě o dynamickou substanci: nedefinuje to, co se v nás nemění, ale to, co nám dovoluje se měnit naším osobitým způsobem. Dodávám, že identita je vždy dialogická: identitu máme jedině ve vztahu k ostatním, ve spojení s určitým socio-historickým kontextem. Domnívám se také, že naše identita je v dnešní době méně ohrožena identitou druhých, než zaplavením celé planety systémem tržního kapitalismu.

Multikulturní společnost je z tohoto pohledu oxymóronem: žijeme ve společnostech čím dál tím více multietnických, ale současně čím dál více monokulturních. Jediná kultura, která se prosazuje, je kultura zboží. Doktrína ND je tedy vlastně opravdu „etnopluralistická“: nebojuje proti identitě ostatních, kterou považuje za stejně legitimní jako naši, ale bojuje proti „systému, který zabíjí národy“, který dnes ohrožuje všechny identity, ať už jsou, jaké jsou. Apeluje na národy rozhodnuté pokračovat v existenci jako národy, ať jsou kdekoliv, aby společně proti tomuto systému bojovaly.

Vyšlo jako součást Manifestu Nové pravice v roce 2000, III. část – Orientace, kapitola 3 “Proti imigraci, za spolupráci.”

Překlad: Karel Veliký.

Posted in Politika

Kritické texty: etnopluralismus, nebo etnonacionalismus?

Délský potápěč je jediným internetovým projektem, který se snaží pravidelně přinášet (v českém jazyce) texty a materiály, týkající se Nové pravice, německé konzervativní revoluce, etnického aktivismu atd. Jelikož pro nás svobodná výměna informací není jen prázdným slovem a jsme přístupni i kultivované kritické diskusi (diskusi, která je dnes systematicky a cíleně potlačována), rozhodli jsme se uvést do českého prostředí i vybrané kriticky zaměřené práce, které podle nás mají seriozní informační hodnotu. Rovněž tak chceme přispět i k obohacení české politologie, která je dnes glajšalchtována polovzdělanými rádoby odborníky a štvavými pisálky.

Podstatný a bohužel převážně nediskutovaný problém se týká vztahu majoritních evropských společností k usazeným přistěhovalcům a otázce imigrace do Evropy jako takové. V souvislosti s problematikou Nové pravice je potřeba připomenout, že to byl právě rozkol ve vztahu k přistěhovalecké otázce, který vedl k názorovému střetu a následnému rozštěpení dvou křídel ND v osmdesátých letech (Alain de Benoist x Guillaume Faye). V brzké době přineseme ilustrační texty obou těchto autorů.

Posted in Analýzy

Radio Wave – nevšední, hrající, bavící, fašizující. . .

Opět je trnem v oku samozvaným kulturním Torquemadům tvorba, která z jakéhosi důvodu nevyhovuje. Opět se spekuluje jedná o „intervenci“ vůči rádiu, které „zlobí“. Jako v minulosti bolševický cenzor, dnes vystupuje Rada Českého rozhlasu, které je trnem v oku alternativní Rádio Wave, kvůli tomu, že pouští do éteru tvorbu kapel, „propagujících fašismus“.


Zatímco komunistická cenzura se snažila eliminovat názory, které z jejího pohledu byly nebezpečné a ona se jimi cítila ohrožena, demoliberální cenzor zašel dál. Jeho věčná obsese vidět za vším fašismus, coby důsledek „přílišné tolerance“ a vyvozovat politické závěry z názvu písně „Svastika eyes“ připomíná psychickou nemoc. Navíc člen Rady Českého rozhlasu, tedy instituce, která má co dočinění s kulturou, který označil světoznámou elektro kapelu Primal Scream za „fašistickou“ by za takový nonsens měl být doživotně držen dál od jakékoli činnosti na poli kultury a prohlášen za idiota roku. Ironií osudu je, že právě podobné elementy ovlivňují náš každodenní (nejen kulturní) život.

Radě leží v žaludku píseň „Swastika eyes“, jeden z největších tanečních hitů 90. let. Radní k takovému závěru došli poté, co si (patrně na udání) nechali píseň přehrát. Člen rady Antonín Zelenka pro média dodal, že hodnocení vycházelo mimo jiné z informací, získaných z internetové encyklopedie Wikipedie.

Ano dnes budeme o tom, který názor, či kulturní počin vyhovuje, rozhodovat na základě informací získaných z naprosto spolehlivého zdroje, jakým je Wikipedie!

Primal Scream těžko obviňovat z nějakých ultrapravicových, najmě fašistických (v tom úzu, v jakém se dnes chápe) tendencí. Kapela naopak zastává silně ultralevicové, protiválečné a mírové postoje. Ale i to je možná důvod, proč novodobí cenzoři kapelu takového typu dnes nazývají „fašistickou“. Nová třída evidentně padá do vlastní pasti. Tak dlouho se libovolně operovalo s pojmy „fašismus“, „neonacismus“, „radikalismus“ a „extremismus“, až se objektem post-moderního liberálního étosu staly postoje a názory, které byly ještě před pár desítkami let vzývány a staveny do opozice „zidealizované fašizující minulosti“. Posuďte sami:

Radek Vogl, ze zmíněné Rady, který má na starosti „monitoring“ (!!!) rozhlasových stanic, prohlásil:

„Jedná se o velmi kontroverzní, radikální rap metalové skupiny, která na svých koncertech zastává revoluční stanovisko, velmi kritické k domácí americké a k zahraniční politice.“

Pomineme-li, že je Vogl evidentně naprosto mimo – Primal Scream nemá s metalem, natož s rapem nic společného a to ukazuje jediné, buď je tupý ignorant, nebo se kapelu ve skutečnosti ani nenamáhal poslechnout si (a to vlastně potvrzuje první možnost) – něco se nám zde mezi řádky snaží naznačit.

Ano. Americká domácí a natož zahraniční politika se nesmí kritizovat. Kdo kritizuje snahu o „nový“ a „lepší“ svět, naplněný ideály západní svobody, liberální demokracie a konzumu, nepřímo dláždí cestu novému fašismu. Liberalismus a demokracie ano, ale přílišná tolerance není na místě. Mimořádná tolerantnost nás vede k fašismu, jak nezapomněl poznamenat Jiří Florian, další člen cenzorské Rady. Otřepané fráze nedovzdělaných lidí a argumentace plná contradictio in adjecto, jak typické pro dnešní dobu.
K samotné písni Swastika Eyes se frontman Bobby Gillesple vyjádřil následovně:

„Skladba je o novém pořádku na světě, řádu, který nastolila Amerika a její mezinárodní politika. Nebo bych měl říct spíše mezinárodní terorismus? Je to amerikanizace celého světa. Je to o nadvládě, o tom, kdo má kontrolu. Kdo vládne a kdo poslouchá. Když křičím „You got swastika eyes!“, je to vzkaz všem autoritám, politikům, policistům. . . jsou všude. Všude kam se podíváte. Vládnou tomuto světu. To není správné.“

Překlad textu písně evidentně pokaždé nestačí. Píseň samotnou je nutno také chápat v jejím kontextu, zamyslet se nad tím, zda nejde o ironii, svou nepochybnou roli hraje vystupování zpěváka, jeho gesta atp. To z textu nevyčtete. Evidentně si s tím však nikdo z Rady práci nedal.

Průhledná je i snaha dokazovat „fašizující tendence“ poukazem na estetiku, kterou Primal Scream v písni „Swastika eyes“ využívají. Nehledě na to, že v písni, kde kapela tepe autority, které (z jejího pohledu) mají totalitní tendence, je určité využití symbolů a dejme tomu uniforem asi na místě, znalec hudby (a alespoň elementární pojem o podstatě každého hudebního stylu by pracovník Rady rozhlasu měl mít) ví, že totalitní estetika a bitevní scenérie vůbec nemusí mít s jakoukoli politikou co do činění. Hudební směry jako vojenský industrial jsou na této estetické podstatě založené. Patří k nim stejně neodmyslitelně, jako dva akordy a extravagantní účesy k punku, či street móda k hip-hopu. Je jisté, že s politickými názory kapely Primal Scream nemusíme souhlasit. Ale muzika je primárně o něčem jiném, než o morálce a politických idolatriích. Nebo ne?

Není divu, že Radio Wave leží řadě lidí z Rady v žaludku. Je totiž téměř jediným rozhlasovým médiem, které posluchačům nabízí širokou škálu často i nonkonformních, alternativních stylů a interpretů. Co si oproti tomu představují členové Rady? Patrně by nejraději, kdyby ideálně celé lidstvo poslouchalo otřepané disco, neposlouchatelný popík, nevkusnou tvorbu globálních megastar, jejichž sláva a um je přímo úměrná zájmu marketingových agentur, a čeští zápecníci české odrhovačky 80. let, tvorbu Štaidla, Svobody, či Michala Davida.

Inu, milý posluchači, dej si hamburger s coca colou a do uší si pusť některé současné superhvězdné interprety, vždyť Ti jich nabízíme stovky. Ale ne aby Tě napadlo si pustit jakoukoli muziku, co se nesluší poslouchat, nebo nedej bože samostatně přemýšlet. . .

Posted in Kultura

Nové číslo The American Conservative

Dvou-týdeník The American Conservative je americký názorový magazín, založený v roce 2002 Scottem McConnellem, Patrickem Buchananem a Taki Theodoracopulem. V současné době v jeho čele stojí McConnell a vydává jej konzervativní byznysmenem Ron Unz. TAC reprezentuje tradicionalistické, paleokonzervativní a protiintervencionistické hlasy v opozici vůči dominanci nekonzervativních médií. Na jeho stránkách se tak potkávají názory konzervativců, i protiválečných libertariánů.

Ano, i v Americe jsou přátelé!


Zastáváme názor, že magazínu TAC by v českém prostředí měla být věnována větší pozornost. Potenciální čtenáře jistě potěší zpráva, že v současné době je možné odebírat čísla TAC ve zkušební lhůtě po tři měsíce zdarma!

V článcích, věnujících se aktuálnímu dění stojí za připomenutí příspěvky Eamona Fingeltona a Kelleyho Baucara. Fingelton se v článku “Street Sweeping” pozastavuje nad faktem, že vládní balíček sice může být pro konzervativce nepříjemný, upozorňuje však na to, že státní zásah jako takový nemusí být prvotně v rozporu se samotnou podstatou konzervatismu. V dalším článku s názvem “Fire Sales” Kelley Beaucar připomíná, že nedávno schválených 700 miliard dolarů jako státní finanční injekce nebude směřovat k ozdravení národní ekonomiky, ale v prvé řadě zachrání topící se finanční makléře, lobbyisty a spekulanty.

Výborný je esej Michaela Brendana Doughertyho “Film Rights”. Autor kritizuje “prohraný boj” konzervativců na kulturním poli. Dougherty píše o tom, jak kulturní levice desítky let konstantně manipulovala veřejným míněním a měnila myšlení lidí a konzervativci jí toto pole dobrobolně přenechali. V poslední době lze, říká Dougherty, zaznamenat určitý obrat k lepšímu, ale situace je na poli “filmové politiky” pro konzervativce i nadále tristní.

Známý historik Paul Gottfried v textu s názvem “Invisible Fist” zamýšlí nad otázkou, zda jsou pojmy kapitalismus a autokracie navzájem rozporné a vylučující se. V aktuálním čísle dále naleznete pravidelné sloupky Patricka Buchanana, Daniela Larisona (“From Ron Paul Revolution to Constitutionalist Civil War” – doporučujeme!) a Billa Kaufmanna.

Posted in Zajímavé knižní tituly

Dominance levice: přispět k popravě „pravice“, či nikoli?

Opakuje se scénář francouzských parlamentních voleb v roce 1981?

Jsou pro takového člověka dnes globalismus, neoliberalismus a neokonzervatismus většími nepřáteli než sociální demokracie, nebo komunismus (díky svým historizujícím reminiscencím často groteskního charakteru)? Myslím, že odpověď na obě otázky by mohla být kladná.


Drtivé vítězství sociální demokracie v krajských volbách poplašilo mnohé pravicové elity. Výsledek voleb, regionálních, ale svým způsobem přelomových a dopadem v podstatě celostátního významu, neboť sociální demokracii vyšel její plán pojetí voleb coby referenda o neoblíbené vládě, je v mnoha ohledech zásadní. Ukázal, že v krizi se nachází leccos, ale především je to „pravice“, kdo se zmítá v těžké krizi (jejíž hlavní dopad lze ještě čekat), a připomněl (a otázka je, zda si poučení vezme, či je schopná si jej vzít k srdci), že na ekonomice, coby determinantě sociálního a politického života, stejně jako arogantním atlantismu v zahraniční politice může těžko stavět. Snaha kopírovat model neustálého přežvykování neoliberálních a nekonzervativních floskulí, spojená s arogantním a přezíravým vystupováním vůči občanovi vyústila v drtivé posílení levice.

Otázka, která stojí před druhým kolem voleb do Senátu zní: doufat v to, že kandidáti ODS v těch obvodech, kde postoupili do druhého kola zvítězí („alespoň něco“), nebo preferovat politickou obrodu skrze katarzi? Jinými slovy, je možné, že by konzervativec, „národovec“, tradicionalista, či obecně člověk, určitým způsobem se vymezující vůči ztrátě identity a nadvládě NWO z pozic zachování přirozených pospolitých a kulturních struktur, mohl více jak dvacet let po „sametové revoluci“ preferovat dočasný úspěch svých nominálně úhlavních (ale to slovo „nominálně“ je právě v dnešní situaci veledůležité!) nepřátel proto, že v nich vidí nutné zlo a součást naděje na zásadní politickou obrodu?

Jsou pro takového člověka dnes globalismus, neoliberalismus a neokonzervatismus většími nepřáteli než sociální demokracie, nebo komunismus (díky svým historizujícím reminiscencím často groteskního charakteru)? Myslím, že odpověď na obě otázky by mohla být kladná.

Protikladný vztah pravice-levice začal pro preferenci čistě ekonomických hledisek opravdu ztrácet na aktuálnosti a vypovídající hodnotě. V parlamentním světě, většinou založeném na větší, či menší dominanci tzv. catch-all parties, se pravo-levé vymezení stává čím dál více vágním, protože z pohledu klasických hledisek programy obou zdánlivě rozdílných „alternativ“ dvě protikladné strany spojují více, než dříve.

Tzv. socialisté dnes už nejsou těmi socialisty, jejichž představitelé agitovali v Soho, jejichž nejbohatší dotovali bezprizorní jedince, bez naděje narazit na práci. I socialistické strany dnes volí někteří podnikatelé či vyšší střední vrstva (úřednictvo, pracovníci veřejných institucí – je to logické, na silném státu mají zájem).

Stejně tak občanské, pravicové a tzv. liberální strany nezůstávají omezeny na úzké elitní kluby zbohatlíků, ale opět se jejich elektorát rekrutuje i z řad nižších vrstev – těch, které mají zájem na co nejnižších daních. Nějaký zásadní názorový střet zůstává na okrajích politického spektra (čistě konzervativní pravicové strany vs. strany komunistické), „hlavní proud“ je poznamenán depolitizací a

Je proto nutné položit si otázku, co je pravice? Vyjděme tentokrát nikoli z toho, „co by měla“, ale z toho, proti čemu se vymezit. V prvém případě opět hrozí, že se ve finále dostaneme na půdu čistě ekonomistické redukce a to naším předmětem není. Naším zájmem je ekonomika jako skutečná oikonomia, čili správa finančních záležitostí v zájmu polis, tedy státu, nikoli chremastikon, shromažďování statků za účelem prostého shromažďování a bohatnutí, ani globální řád moci, založené na vůli technokratů a oligarchů.

Je potřeba znovu si položit otázku, kdo je skutečný vnitřní nepřítel. Vůbec sympatický nám jistě není rudý totalitář, příznivec frankfurtské školy byl, je a zůstane významným destruktorem určitých principů západní společnosti. Kdo však dnes představuje bytostné evropské kultury a vlastně každé kultury jako takové, je globalistický neoliberál, toužící po proměně světa v jeden homogenní trh, kde měřítko hodnot jednotlivých bytostí i společnosti plně ovlivňuje fakt, zda mají možnost utrácet a konzumovat nekonečnou exponenciální řadou.

Pro ně neexistuje politika v pravém slova smyslu a jakákoli politika je v jejich vidění světa nežádoucí, neboť ta vylučuje polaritu ekonomika – etika. V ekonomické oblasti se pohybuje neoliberál, v etické (s přesahem do ekonomické) vydatně sekundují neokonzervativci, jejichž apel na univerzální politický řád ústí ve snahu Západu vyvážet tyto své výdobytky jako domněle nadřazené do celého světa. Zvláštní skupinu tvoří „morální filosofové a intelektuálové“, kteří se z pohodlnosti, či obavy před ztrátou tváře vyložením karet sami sebe do žádné škatulky neřadí. Polistopadový folklor pro ně vymyslel označení „pravdoláskaři“.

Bylo by samozřejmě nepřesné, zejména poslední skupinu automaticky přiřazovat k táboru zde kritizované parlamentní pravice. Pravdou ovšem zůstává, že i ti nominálně nejlevicovější „pravdoláskaři“, pro které vždy byla slova jako tradice a identita pomalu sprostými výrazy nikdy neprovedli větší názorový exkurz, než je podpora Nového světového řádu a šíření modelu neoliberální demokracie jako superiorního řádu nad ostatnímu méněcennými morálními a politickými řády. To ovšem jen potvrzuje smutnou realitu ohledně vyprázdnění dichotomického vztahu pravice-levice a fakt, že mezi současnými zdánlivě převažujícími ideovými proudy ve vrcholové politice nelze počítat s žádnou alternativou.

Co současná „pravice“ vlastně dokázala? Zmizel jakýkoli intelektuální potenciál, od úmrtí Vladimíra Čermáka se v českém prostředí nedá hovořit o významnější síle, která by se mohla honosit názvem „konzervativní“, či „pravicový“ think-tank. Soudobí přemýšlející identitní a tradicionalističtí jedinci jsou tak ve velké většině odkázáni téměř výhradně na zahraniční autory, a z domácí scény na autory posunuté doleva, neboť zjišťují, že v tom množství, se kterým se ztotožnit mohou, nalézají paradoxně více společného u jmen Keller, Bělohradský, nebo Krejčí.

Praktická politika „pravice“ tolik nasákla neo-(-liberálním a -konzervativním) jedem, že zůstává omezena prakticky jen na to. Neustálé a nekonečné omílání otřepaných frází o „neviditelné ruce trhu“, „liberální demokracii“ a „nutnosti hlídat dodržování práv ve světě“ ovšem berou vážně pouze takto zaměření jedinci v zemích nové (ve staré přeci jenom méně) Evropy – neboť ideové tvůrci těchto a idolatrií dogmat jsou dost dobře obeznámeni s nereálností naplnění takových vizí, které jim přirozeně slouží k ospravedlnění vlastní dominance.

Česká pravice leží na lopatkách. Je smrtelně chorá. Toto není problém jedné strany, role velkých, stejně jako neparlamentních „protistran“ je podružná. Zásadní problém tkví v ideové vyprázdněnosti a plytkosti. Eskapády parlamentní pravice jsou pak již jen logickým vyústěním. Voliči dali v krajských volbách najevo svůj nesouhlas s politikou vlády na státní úrovni!To je nejdůležitější postřeh. Ukazuje se, že nelze odsuzovat více jak 2/3 obyvatel, nesouhlasící s výstavbou amerického radaru jako „nostalgicky“, či „komunisty“. Voliči levicových stran k volbám došli. Zato množství voličů, které zůstalo doma, lze bezpochyby zařadit spíše „do prava“! Zdá se tedy evidentní, že zde existuje ne nepodstatné penzum názorů nikoli levicových, ale rozhodně nesouhlasící s radikálně „atlantickým“ diskurzem „pravicové“ vlády. Vláda dlouho přezíravě ignorovala veškeré výhrady, mlžila a na mezinárodní scéně se dopouštěla nestoudných a do očí bijících kroků, ignorovala hlas veřejnosti ohledně ukvapených reforem – a výsledkem bylo drtivé vítězství levice.

To, čeho jsme byli po krajských volbách svědky, může být pouhým začátkem a startovacím polem dominance levice v politice. Dost možná tomu tak bude. Berme to však jako nutné zlo a nutnou katastrofu, která nám může být ideově vzdálená, která nicméně slibuje naději na přetnutí ubíjející převahy nekonzervativního a neoliberálního diskurzu. Vítězství socialistické levice je zvýšením šancí na odmítnutí americko-české smlouvy o radaru, na druhou stranu je to například ČSSD, kdo vehementně podporuje demokraticky nelegitimní projekt Lisabonské smlouvy (na druhou stranu, okolnosti posledních měsíců ukázaly, že ani na deklaratorně kdysi vůči mnoha nápadům Bruselu kritickou ODS nelze v tomto spoléhat), přes „očistec“ a možný návrat komunistické strany k podílu na exekutivní moci je však zřejmě nutno si projít.

Co bychom si tedy rozhodně neměli přát, je nějaký zvrat situace v čase, zbývajícím do příštích parlamentních voleb. Na druhou stranu je nutné opět připomenout, že ani od současné parlamentní levice nelze čekat to, že bude smysluplnou alternativou. Co by byla hotová katastrofa, je propadnutí různým nacionálně-bolševizujícím tendencím a dalším “syntézám”, které v opozici proti demoliberálnímu systému provádějí obraty o 180 stupňů, nikoli pečlivou analýzu pojmů, která musí oba konce – komunismus, i neoliberalismus, nutně odmítnout. Je ovšem nutné, aby parlamentní pravice utrpěla drtivý neúspěch, který výhledově může nastartovat proces nutné katarze. Dospěli jsme do bodu závažné společenské a ideové krize. Je potřeba nástupu nové intelektuální elity, neboť to bude právě blízká budoucnost, kdy se bude rozhodovat o podobě procesů a jevů, které se projeví až za několik let.

Posted in Politika

Lira Čovrebova: Přežila jsem gruzínskou válku

V projevu ve Valném shromáždění OSN gruzínský prezident Michail Saakašvili minulý měsíc zapřísahal světové vůdce, aby nařídili mezinárodní vyšetřování, jež by odhalilo pravdu o válce v Jižní Osetii. Nemohu než souhlasit. Myslím však, že výsledy čestného vyšetřování by byly velmi odlišné od „pravdy“, kterou hlásá prezident Saakašvili. Vím, o čem mluvím, protože jsem 7. srpna, kdy gruzínští vojáci vpadli do města a zabili mé přátele a sousedy, byla v Cchinvali. Tři noci jsme se s celou rodinou choulili v hrůze, zatímco Saakašviliho tanky a rakety ničily stovky našich domů, znesvěcovaly hřbitovy, zapalovaly školy a nemocnice.


Mám také dobrý důvod nevěřit tomu, co hlásá Saakašvili. Tři dny před útokem mě řada gruzínských přátel varovala, abych odešla. Říkali, že Saakašvili plánuje útok. Většina Gruzínců žijících v Jižní Osetii odešla, protože věděli, co se má stát.

V noci 7. srpna Saakašvili vystoupil v televizi a ujistil vyděšené civilní obyvatelstvo Jižní Osetie, že na nás nezaútočí. Bylo to až dlouho potom, kdy podle Saakašviliho tvrzení Rusové začali „okupovat“ Gruzii.

Osetinci šli s úlevou spát vděční za klidnou noc.

O necelé dvě hodiny později, jak uvádějí důvěryhodné mezinárodní zprávy, gruzínské dělostřelectvo, bombardéry a tři brigády pozemního vojska rozpoutaly v našem městě to, co mohu označit jedině jako strašlivé peklo. V okamžiku jsme jen měli jedinou myšlenku, a to, jak se ukrýt. Později jsem mluvila se stovkami Osetinců, kteří na tom byli stejně.

Starý otec mého přítele se pokusil uhasit plameny, když gruzínská palba zapálila jeho dům, který vybudoval vlastníma rukama. Nohu mu těžce zranil šrapnel z gruzínské zbraně. Vykrvácel, zatímco se jeho invalidní žena plazila z hořícího domu.

Osetinci viděli, jak gruzínské tanky pálí do suterénních bytů, kde hledaly bezpečí ženy a děti. Viděli prchající rodiny zastřelené gruzínskými ostřelovači. Zjistili jsme, že gruzínská armáda použila proti Cchinvali rakety systému Grad a tříštivé bomby.

Ano, byla bych velice ráda, kdybych viděla, jak mezinárodní vyšetřovací komise vyšetřuje, co se skutečně stalo.

Když jsem vyšla z úkrytu – díky Bohu, že nám ruští vojáci zachránili život – byla jsem konsternována reakcí mezinárodních médií na to, co se stalo. Neoznamovala nic o mrtvých Osetincích a nevyprovokované hrůze, kterou způsobili Saakašviliho vojáci. Rozbolelo mne srdce.

Pravda byla potlačena mohutnou gruzínskou propagandou stejně nelítostnou jako jejich tanky, které převálcovaly bezbranné obyvatele Cchinvali.

Vím, že Američané jsou šlechetní a slušní lidé. Nikdo jim však neřekl pravdu o tom, co se nám stalo. Američané nechápou, že Osetinci jsou nezávislý, křesťanský národ se starobylou historií své země. Svět hovoří jen o gruzínské svobodě. Kde je svoboda pro náš lid? Naše utrpení, naše hlasy neznamenají nic?

Neobviňuji z toho, co se nám stalo, gruzínský národ. Spousta Gruzínců a Osetinců chce spolu žít v míru. Obviňuji gruzínské vůdce.

Saakašvili přesvědčil svět, že on je „majákem“ demokracie a upřímnosti. Nehodlá říci pravdu ani vlastnímu lidu. Mým gruzínským přátelům nebylo během konfliktu dovoleno otevřít žádnou z ruských nebo světových webových stránek, protože je Saakašviliho vláda zablokovala.

Vím, že jsme malý národ a nesnažím se pochopit teorie a tvrzení geopolitických expertů o velmocích. Dvanáct let jsem ale bojovala v Osetii za práva žen a věřím v pravdu.

V posledním článku Saakašvili cynicky mávnutím ruky odbyl utrpení a smrt Osetinců, protože podle něho Rusko „lhalo“ o tom, kolik lidí mého národa gruzínská armáda zabila.

Nikdo – včetně Saakašviliho – neví, kolik Osetinců jeho armáda zavraždila. Mám přátele, kteří své nebližší pohřbili na svých dvorech, protože jiná možnost nebyla. Mnoho lidí je pořád nezvěstných.

Domnívá se Saakašvili, že jeho brutální útok na civilní obyvatelstvo by ospravedlnilo, kdyby jich zabil jen několik stovek místo několika tisíc? Uvědomují si Američané, že armáda vycvičená a vyzbrojená jejich vládou zaútočila na civilní obyvatelstvo, spící ve svých postelích? Mohou vysvětlit, proč byla další miliarda dolarů poslána Gruzii, a těm, na něž Gruzie zaútočila, nic?

Prostřednictvím webové stránky helpossetianow.org jsem naléhavě požádala svět o humanitární pomoc našim lidem. Snažně žádám Spojené státy a svět, aby zjistily pravdu. Prosím, vyslyšte naše hlasy.

Lira Čovrebova je zakladatelkou Sdružení jihoosetských žen za demokracii a lidská práva, pracovala více než deset let na zlepšení vztahů mezi Gruzínci a Osetinci na Kavkaze.

Proč Západ mlčí?

Článek I Survived the Georgian War. Here’s What I Saw. vyšel na serveru informationclearinghouse.info 8. října. Překlad Eva Cironisová.

Zdroj: Zvědavec.org

Posted in Reportáže

Benjamin Barber: Nový socialismus je stejný jako „nový kapitalismus“

OTÁZKA zní: Co znamená rozdíl mezi kapitalismem a socialismem v podání amerického ministra financí Henryho Paulsona?

ODPOVĚĎ: Socialismem jsou akce silné vlády, která bankám bere peníze, aby lidem zajistila příjmy. Kapitalismus je, když velká vláda vezme peníze lidem, aby zachránila banky.

Na pozadí nadhodnocených burzovních akcií jsou to běžní vlastníci rizikových hypoték, kteří léta kupovali domy, které si ve skutečnosti nemohli dovolit a nakonec je ztratili. A nyní do hry vstupují (právě) ony banky, které vydávaly rizikové hypotéky přesvědčovánim bezelstných občanů o tom, že ceny jejich domů (nemovitostí) mohou jít pouze nahoru, a že hypotéky s variabilními sazbami prostě nemají žádné nevýhody. Následují trhy cenných papírů, na kterých finančníci kupující tyto špatné úvěry zřejmě nemají nejmenší potuchy, co to vlastně kupují.

Sanace bank způsobuje zděšení, krize se však stále prohlubuje, neboť jestliže jsou do bank, úvěrových fondů a pojišťovacích společností nality peníze poplatníků, celý ten složitý systém není zachráněn, ale naopak se začíná hroutit (část už se zhroutila).

Nadto je nutno si uvědomit, že státní pomoc jako taková v zásadě představuje čistý socialismus, zatímco sanace bank může být socialismus, ale také druh kapitalismu, který nechává daňové poplatníky krýt rizikový profit. Samozřejmě je jasné, že to bylo zejména díky vřeštícím Demokratům, proč ministr financí Paulson odsouhlasil požadavky na rovné postavení státu v bankách, které také sanoval, a to z toho důvodu, že pokud zde bude nějaký eventuální zisk, obratem se vrátí státní pokladně.

Nicméně nějaký reálný dozor, regulace, kontrola, vlastnictví vlády nad korporátními institucemi, díky kterým se krize prohloubila, ve skutečnosti vůbec nehrozí. Spekulantští šéfové korporací a globálních podniků, kteří nás zavedli do propasti, zůstanou v sedle, zatímco nemyslící stádo spotřebitelské masy bude uklidněno, aby se tak mohlo připravit na nové kolo masové spotřeby.

Co je třeba říct: my nemíříme k tomu, procitnout, vidět a pochopit, že nadprodukce a masový konzum kapitalistického systému, jehož výroba potřebuje raději vyprodat veškeré zboží, než prodat jen to, co je skutečně poptáváno, aby se vůbec udržel nad vodou, je ten problém, co stojí v pozadí celé krize. Nechceme pochopit, že kapitalismus potřebuje změnu: tak jako produkovat zboží je dnes stejně nutné získat schopnost a odvahu některé kroky kapitalismu dirigovat a korigovat.

Naopak podléháme dojmu, že opětovný a chvilkový nárůst burz je změnou obratu k lepšímu. Jestliže spotřebitelé začnou znovu utrácet jak utržení ze řetězu, jsme zpátky tam, kde jsme byli před začátkem této krize. Návrat k neomezené spotřebě bude další fází celé této krize.

Zaslepená chamtivost je už evidentní i v případě nejistot a výkyvů na trhu, kde hysterie páteční finanční deprese je nevyhnutelně následována hysterickým investováním v pondělí, následujícím ihned po víkendu. Navzdory chaosu a předtuchám nacházející zkázy, se zjevně nehodláme a nechceme poučit.

Benjamin Barber působí jako profesor na Univerzitě státu Maryland..

Zdroj článku: osobní blog autora.

Posted in Analýzy

Pavla Jedličková: Čím byl a nebyl frankistický politický režim, část 2

APATIE A MOBILIZACE

Autoritativní režimy se vyznačují absencí politické mobilizace a s tím spojené politizace veřejného života. Nežádají po svých občanech, aby jim neustále dávali najevo svoji loajalitu a náklonnost, nenutí je k povinným členstvím v různých stranických organizacích a k účasti na kolektivních akcích, nezasahují do jejich soukromého života. Účast občanů na politickém dění země je mizivá. To, co od nich stát žádá, je pasivita nebo alespoň zdržení se vyloženě protivládních aktivit. To, co od nich stát nežádá, ale není úplné stažení se do soukromého a rodinného života, jako je tomu v totalitních systémech, kde stejně v důsledku neexistence autonomie společnosti vůči státu, prostoru pro vlastní aktivity, soukromého podnikání a ochrany rodiny tato soukromá sféra zachází na úbytě.

Autoritativní režimy zachovávají rozlišení mezi státem a společností a ponechávají společnosti prostor pro vlastní autonomii a rozvoj. Neznárodňují, nekolektivizují a nelikvidují soukromé vlastnictví a aktivity, a tím pádem ani nevedou k rozšiřování frustrace a mravního nihilismu ve společnosti. Ty autoritativní režimy, které se opírají o sociální nauku Církve a v nichž má katolická církev silné postavení, navíc poskytují rodině plnou ochranu prostřednictvím poměrně dobře vypracované rodinné politiky.

I autoritativní režimy občas sahají k mobilizaci, která však nikdy netrvá příliš dlouho a většinou je vyvolána zahraničním tlakem na svržení takového režimu. Největší veřejně proklamované a, dlužno dodat, státem nevynucené podpory ze strany svých občanů se Frankovi dostalo v období mezinárodního ostrakismu a kampaně OSN proti frankistickému Španělsku ve 2. polovině 40. letech a v období mezinárodního tažení Španělska za španělský Gibraltar. Mobilizace je navíc spíše typická pro první léta budování politického systému avelice brzy odeznívá. Je rovněž nutné mít na paměti, že řada autoritativních režimů se etabluje po předešlé zkušenosti s polarizovanou demokracií, poznamenanou intenzivním politickým bojem, stranickým aktivismem a pokusy o sociální revoluci. Je tudíž logické, že budou mít tendenci k pacifikaci společnosti, protože jedině všeobecné odpolitizování je prostředkem ke snížení napětí ve společností adosažení minimálního konsensu. Jiným prostředkem, který však používají totalitní režimy, je totální a systematická eliminace politických protivníků. Nízký stupeň politické mobilizace v autoritativních systémech se ale dá vysvětlit i dalšími faktory. Především byrokratický a technokratický rys politiky v těchto režimech neuspokojuje chiliastické akční vize moderních revolučních teorií a ani sklon k rovnostářství zde není tak silný jako v totalitních a, koneckonců, i v demokratických režimech (například familiární tykání, které zavedli falangisté během občanské války, bylo brzy po jejím skončení zrušeno, protože pobuřovalo svým plebejstvím a nedostatkem respektu vůči rozdílům ve vzdělání a ve společenském postavení; na tyto rozdíly byl brán ohled i ve školství), v nichž se apel na participaci a rovnost všech zakládá na demokratické ideologii, která pokládá společnost za Volksgemeinschaft. Oba dva typy režimů tak podle Almonda a Verby vytvářejí jakousi „participační politickou kulturu“ a čím blíž je autoritativní režim přechodu k demokracii či k totalitě, tím větší jsou jeho snahy o politickou mobilizaci veřejnosti. Zatímco v totalitních režimech je členství ve straně buď povinné, nebo naprosto nepostradatelné pro kariérní vzestup, v autoritativních režimech příslušnost k politické straně nepřináší žádné výhody v politice či v profesionálním životě. Jak v autoritativních systémech, tak v demokraciích došlo po II. světové válce k postupné depolitizaci nejrůznějších sdružení a spolků spojených s využitím volného času nebo skupin organizovaných zájmů (zakládání těchto organizací s politickým stranickým cílem bylo ostatně charakteristickým rysem všech politických stran v 1. polovině tohoto století). Začala se formovat společnost, které dnes říkáme občanská a jejíž budování dnes mají, alespoň teoreticky, v programu všechny politické strany. Ve frankistickém Španělsku bylo do roku 1960 založeno více než 8 300 občanských nepolitických sdružení, což na zemi, kterou mnozí dodnes označují za zemi nesvobody, je docela slušný výkon. Linze tato fakta vedla k závěru, že v případě Španělska mělo zavedení autoritativního režimu pozitivní vliv na konsolidaci zpolitizované a maximálně konfliktní demokratické společnosti, která bránila rozvoji mimopolitických aktivit.

STRANA V AUTORITATIVNÍM POLITICKÉM SYSTÉMU

Jestliže by se hodnocení jednotlivých politických systémů mělo omezit pouze na rozbor zákonných ustanovení a stranických stanov, potom by se patrně muselo konstatovat, že podle nich měla jediná politická strana v autoritativních režimech stejné dominantní postavení, jako měla v režimech totalitních. Jenomže k celkovému pohledu na politický systém pozitivistický přístup k zákonům nestačí, protože realita může být, a často také skutečně je, naprosto odlišná. Strana v autoritativních režimech především není přísně organizovanou a ideologicky rigidní politickou jednotkou a nemá monopol na přístup kmoci. Část politické elity země nemá vůbec žádný vztah ke straně a neidentifikuje se s ní. Ideologická indoktrinace je minimální, stejně jako vyžadovaná konformita a loajalita, a i čistky jsou spíše výjimečné a v žádném případě nevykonávají funkci společenské kontroly. Strana je sociálně i ideologicky heterogenní. Nevětví se do četných vedlejších organizací, jejichž prostřednictvím by pronikala do každodenního života občanů a snažila se o kontrolu státního aparátu. Je pouze jednou ze součástí zvláštní plurality, která panuje v autoritativních systémech. Je pouze jednou z politických rodin, které soutěží o politickou moc, a pouze jedním ze zdrojů obnovování elit. Další rozdíl mezi ní a stranou v totalitním režimu spočívá vtom, že vzniká až po instalaci autoritativního systému, a to většinou unifikací rozličných a velmi rozmanitých politických proudů s odlišnými sociálními základnami, které si však i po sloučení uchovávají svoji identitu. Může vzniknout i rozhodnutím vojenského diktátora vytvořit si vlastní podpůrnou stranu vlasteneckého rázu. V takovém případě vzniká strana společným a marným úsilím vojenských důstojníků a státních funkcionářů, kteří, jak známo, zrovna nevynikají v umění demagogie a populismu a navíc dávají přednost výkonu svého povolání, jež jim dává skutečnou pracovní perspektivu, před mravenčí prací ve stranickém sekretariátu. Vzhledem k tomu, že se taková strana nezocelila v boji o moc, v ní nenacházejí uspokojení profesionální revolucionáři, revoluční idealisté, levicoví intelektuálové a ozbrojení nespoutaní živlové, kteří dodávají tolik odpudivý kolorit revolučním totalitním stranám. Nevznikla proto, aby nesla prapor revoluce, nýbrž proto, aby poskytovala funkcionáře a pracovníky do státní byrokracie. V čele takové strany– nestrany stojí hlavní představitel režimu a většinou se jedná přímo o vojenského důstojníka nebo politika, který má podporu ze strany armády.

POSTAVENÍ ARMÁDY

Všechny politické systémy, včetně vojenských diktatur, se musí vyrovnat s problémem, jak podřídit armádu politickému rozhodování. V autoritativních režimech, jejichž legitimita nevychází z principu suverenity lidu, a v nichž je účast lidu na politickém rozhodování země omezena, má samozřejmě armáda dominantní postavení. Je totiž vnímána jako garant národní cti a jednoty. Všechny vojenské záležitosti spadají do působnosti vojáků, nikoli civilů. Neexistence masové strany, nebo dokonce v některých zemích i kompetentního byrokratického aparátu, vede k nutnosti využívat vojáky pro funkce v administrativě, ve veřejných službách a státním průmyslu. Respekt, kterému se armáda těší, působí zároveň jako neutralizátor totalitních tendencí. Je dostatečně znám její tuhý odpor proti vzniku stranických či dělnických milicí iproti revolučním požadavkům a složitým intelektuálním konstrukcím. Čím více tradicionalistický je autoritativní režim, tím větší roli v něm má vojsko a tím menší je možnost, že se všeobecně rozšíří nějaká ideologie. Armáda je nositelem jednoduché, zato však účinné a všem srozumitelné politické mentality, v níž je jasně čitelný její profesionální pragmatismus a smysl pro organizaci: patriotismus s občasným sklonem ke xenofobii; nevraživost vůči regionalismům, které svými separatistickými tendencemi ohrožují národní jednotu; puritánské tendence; sklon k intervenci do politiky za účelem zřízení pořádku či obnovení narušeného řádu, a to bez nutnosti složitého ideologického zdůvodnění takového zásahu a s apolitickou perspektivou (zvláště co se týče divizivní politiky politických stran a zavedené praxe demokratické politiky dohnat nejprve konflikty do extrémů, a vytvořit si tak manévrovací prostor pro následné dosažení potřebného kompromisu). Moderní armáda jakožto racionální organizace není příliš nakloněna existenci iracionálního, demagogického a mesianistického vůdcovství. Vůdce, který buď přímo vyšel z vojenských kruhů, nebo má za sebou alespoň podporu armády, ji nemůže nikdy fascinovat tak, jako Lenin či Hitler fascinovali ty, kteří s nimi začínali dlouhou, revoluční cestu k moci. I když po konsolidaci autoritativního režimu přímý vojenský vliv na politiku slábne, armáda přesto zůstává jakousi šedou eminencí v pozadí. Ačkoliv se to může zdát paradoxní, byl to v mnoha případech právě autoritativní režim, který započal a úspěšně dovedl do konce depolitizaci a profesionalizaci armády.

ZDROJE LEGITIMITY

Zvláštní podstata autoritativních režimů může roztržitého pozorovatele vést k závěru, že jsou pouhou variací na autokratickou vládu tradičních absolutních monarchií a že tím pádem je možné zařadit je do Weberova ideálního typu tradiční legitimity, vněmž se vláda zakládá na principu historické dědičné kontinuity. Ale tak tomu není. Naopak, autoritativní režimy vznikají v mnoha případech následkem zhroucení těchto tradičních forem legitimity, které dává průchod období silné politické a sociální mobilizace. Představují přerušení kontinuity tradice a jsou modernizující tím, že do organizace státu vnášejí populismus a kritéria výkonnosti a racionalizace.

Charakteristickým rysem všech autoritativních režimů je koexistence více zdrojů legitimity, které odrážejí pluralitu loajálních politických směrů a společenských skupin. Ty jsou v každé zemi jiné, a je proto naprosto marné pokoušet se o byť elementární shrnutí nebo zevšeobecnění takových zdrojů. Například ve frankistickém Španělsku koexistovalo přání karlistů na obnovení tradiční monarchie s nadějí alfonsistů na návrat monarchie před rokem 1931. Oběma bylo společné prosazování katolického korporativismu. Legitimitu přiznávali režimu i falangisté, kteří do něj vkládali dynamickou perspektivu přechodu k totalitní formě moci, a křesťanští demokraté s vizí demokratické republiky. Široké masy obyvatelstva setrvávaly v pasivní podpoře Frankovi z nedostatku jiné alternativy, která by zemi zajistila mír a prosperitu.

OBNOVOVÁNÍ ELIT

Zvláštní pluralismus autoritativních režimů způsobuje, že autoritativní elita je méně homogenní než elita v totalitních systémech, a to jak ideologicky, tak co se politického stylu týče. V totalitních režimech bývá téměř pravidlem, že přímí spolupracovníci vůdce, kteří s ním absolvovali celou cestu kmoci, jsou také jedinečné (byť v negativním slova smyslu) osobnosti ovládající umění demagogie. V první generaci totalitní elity se také v hojném počtu vyskytují nadaní intelektuálové a novináři, kteří plní funkci ideologů režimu. Naproti tomu mnozí z těch, kdo tvoří autoritativní elitu, jsou sice méně brilantní, méně populární a méně originální, zato však nepocházejí z okraje společnosti amají za sebou vzdělání, společenské postavení, rodinnou tradici a slušnou profesionální kariéru. V totalitních režimech a demokraciích je mocenská elita převážně složená z profesionálních politiků, pro něž je politika existenciální nutností, protože jinak by se patrně neuživili. V obou typech režimů začíná jejich politická kariéra vstupem do strany, která z jejich pohledu slouží jako vítaný výtah k moci. Druhá generace totalitní elity potom často kombinuje působení ve stranickém aparátu s nějakou technickou specializací. Doby, kdy jsme v naší zemi mohli číst v životopisech politiků a stranických funkcionářů věty typu „podílel se na stranických úkolech v zemědělství“, zase nejsou tak vzdálené. Sociologické výzkumy vůdcovství v totalitních režimech prokázaly, že společným rysem totalitní elity je její společenská marginalizace – v náboženství, v geografickém původu, ve vzdělání, ve společenském postavení, ve stabilitě v zaměstnání atd. V autoritativní elitě je tomu naopak. Řada jejích příslušníků se navíc aktivně účastnila politického života v předešlém režimu a díky své kariéře v armádě, administrativě nebo na akademické půdě si vydobyla stabilní společenskou pozici. Vzhledem k tomu, že charakteristickým rysem autoritativní elity je nezájem o ideologické problémy, mezi hlavní požadavky, které jsou na ni kladeny, nepatří stranická či ideologická loajalita, nýbrž společenská prestiž a profesionální úspěch. S tím souvisí i zvláštní apolitický postoj, který je vlastní politikům vautoritativním systému a který vede k technokratickému pojetí politiky. V totalitním i autoritativním režimu je vzápětí po jeho konsolidaci odstavena od moci stará garda revolučních, extrémních bojovníků, kteří v důsledku svého agresivního politického stylu, revolučního založení či pocitu výjimečnosti končí v opozici. Za frankismu to byl případ mnoha radikálních falangistů a karlistů. V okamžiku, kdy je v totalitních systémech a demokraciích nutné mobilizovat veřejné mínění, se do popředí dostávají intelektuálové a novináři, kteří, když je tomu zapotřebí, dokáží umně manipulovat se symboly. Čím pravicovější je autoritativní režim, tím menší prostor poskytuje těmto lidem. Složení a původ autoritativní elity významně ovlivňuje vojenský charakter autoritativních režimů, které vznikají jako klasické vojenské diktatury s cílem nejprve obnovit řád a poté předat moc regulérní civilní vládě. Právě v momentě tohoto předání moci je pro to, zda dojde k instalaci autoritativního nebo totalitního režimu, rozhodující existence revoluční, masové a disciplinované revoluční strany s pevným vedením, v jehož čele stojí charismatický a populistický demagog.

Omezený pluralismus a existence loajální opozice v autoritativním režimu umožňuje plynulé obnovování elit, které je pochopitelně ve srovnání s demokratickými systémy pomalejší aomezenější. Toto obnovování elit není doprovázeno rozsáhlými čistkami a kampaní proti těm, kteří se z dosavadních prominentních funkcionářů náhle stali nepřáteli režimu. Odvolání z funkce neznamená konec profesionálního vzestupu, ani s sebou nenese katastrofální důsledky pro soukromý život, o čemž by naši bývalí disidenti mohli vyprávět. Autoritativní elita není úzkým, uzavřeným okruhem stranických funkcionářů, jakým je elita vtotalitních režimech. Jelikož není soutěž o moc institucionálně zakotvená a usměrněná přes politické strany, cesta kmoci se ubírá nejrůznějšími cestami. Mezi ně především patří profesionální zdatnost jak ve státním, tak v soukromém sektoru, úspěšná působnost v mimopolitické sféře a, samozřejmě, dobré společenské postavení, které usnadňuje kontakty a potřebné informace. Každopádně, autoritativní režim nedisponuje plánovanou výchovou kádrů prostřednictvím mládežnických stranických organizací či stranických politických kursů. První generace totalitní elity, která se dostává k moci jako revoluční skupina en bloc, je velmi mladá a většinou průměrně nedosahuje věkové hranice 30 let, zatímco první generace autoritativní elity zahrnuje osoby různých věkových skupin. Například zajímavým rysem frankistické elity, který rozhodně stojí za zmínku, byla její schopnost integrovat mezi sebe perspektivní mladé lidi, což se v žádném případě nedá říci o totalitních systémech.

4. MÍSTO ZÁVĚRU

Po celá tisíciletí si politická filozofie kladla otázky po nejlepším politickém uspořádání státu a společnosti. Političtí myslitelé se zamýšleli nad různými typy politických forem i nad podmínkami, za nichž se tyto formy dají převést z teorie do praxe. Jejich úvahy o vhodnosti určitých politických systémů pro určité společnosti a národy nevedla pouze utkvělá představa o ideální státní formě, kterou je možné zavést kdykoli a kdekoli, nýbrž i objektivní zhodnocení momentální situace, v níž se tyto společnosti nacházely, a respekt vůči jejím tradicím, historickému vývoji, zaběhnuté praxi tvorby politiky a politické kultuře. Myslím, že každý přemýšlivý člověk věrný imperativům intelektuální poctivosti by si předtím, než kategoricky zavrhne konkrétní autoritativní režim a přidá se k zástupům vyznavačů demokracie, která má podle nich univerzální uplatnění, měl sám pro sebe zodpovědět na tyto otázky: Nepotlačuje daný autoritativní režim lidskou přirozenost a je v souladu s přirozeným právem? Dokáže zajistit svým občanům základní práva, na prvním místě právo na svobodný život a soukromé vlastnictví? Podařilo se mu vytvořit stabilní politické instituce, které dostatečně artikulují protichůdné zájmy ve společnosti? Je schopen vytvořit vhodné podmínky pro ekonomický růst? Mohly by tam, kde je
nyní autoritativní režim, fungovat jiné politické formy, či nikoli? Jaké podmínky by bylo nutné vytvořit pro to, aby tyto politické formy byly životaschopné? A za jakou cenu? Jaká politická forma je vhodná pro společnosti, které ztratily konsensus avnichž aktivace antagonistických pozic v politice dosáhla svého maxima a hrozí nebezpečným politickým i sociálním výbuchem?

DODATEK – SLABOST FAŠISMU VE ŠPANĚLSKU 30. LET

Marxista Luis Araquistain v článku publikovaném ve Foreign Affairs v roce 1934 napsal: „Ve Španělsku nemůže vzniknout fašismus italského či německého typu. Neexistuje tam totiž neakceschopné vojsko jako v Itálii; neexistují tam statisíce mladých vysokoškoláků bez budoucnosti, ani milióny nezaměstnaných jako v Německu. Není tam žádný Mussolini, a dokonce ani žádný Hitler; neexistují tam žádné imperialistické ambice, ani revanšistické nálady, ani volání po expanzi, ba ani židovský problém. Z jakých ingrediencí by se tedy mohl uvařit španělský fašismus? Nenapadá mě žádný recept.“ 1 Zatímco v Itálii, Německu, Maďarsku, Rakousku či Rumunsku získávaly ve 20. a 30. letech příslušné fašistické strany značné procento hlasů ve volbách a dalo by se říci, že byly masovými politickými stranami, španělská Falanga nikdy neobdržela víc jak 1% a k většímu procentnímu zastoupení jí nepomohla ani prohlubující se politická krize. Kde však hledat vysvětlení takové do očí bijící slabosti fašismu v zemi, která u nás kvůli levicovým intelektuálům, podle nichž se „v Madridu bojovalo o Prahu“, a minulému komunistickému režimu vešla ve známost téměř jako poslední varta fašismu v Evropě? Faktorů, z jejichž skládanky se dá toto vysvětlení vyčíst, se nabízí hned několik.

Na prvním místě je nutné uvést, že dominantní historická úloha katolicismu ve Španělsku zabránila vzniku moderního, sekularizovaného, kolektivistického a nenávistného nacionalismu, který zachvátil především národy střední a východní Evropy. Španělskou společnost nezasáhla ve větší míře ani tzv. kulturní krize přelomu 19. a 20. století., která se projevila ztrátou jistot a nástupem věku násilí, iracionalismu a podprahových vášní.2 Než se totiž stihla mezi španělskou kulturní elitou uchytit, přišla Druhá demokratická republika, jejíž systém politických stran byl velmi fragmentovaný a zároveň velmi polarizovaný (typický rys všech nových demokracií postrádajících základní podmínky pro svojí úspěšnou implantaci ve společnosti), což vedlo k rychlé a hluboké polarizaci mezi novým hodnotovým pojetím levice, které vyrůstalo z určitých znaků právě zmíněné kulturní krize, a konzervativními hodnotami katolického neotradicionalismu. Tato polarizace ponechala jenom velmi malý prostor pro nějakou moderní, radikální a sekularizovanou alternativu typu fašismu či nacismu. Sekularizační tendence naproti tomu vykazovala „antifašistická“ revoluční levice, která se ukázala být pro nově zavedenou demokracii největším nebezpečím a která paradoxně byla jedinou významnější politickou
silou vyvíjející fašistickou aktivitu, co se násilí a přímé akce týče. Fašistické hnutí ve Španělsku navíc samo o sobě nebylo schopné vygenerovat širší společenskou podporu ani najít politické spojence, protože postrádalo silné, charismatické vůdcovství.3

Základní sociální podmínka pro vznik fašismu, tj. silné sociální napětí, ve Španělsku bezesporu existovala. Neexistovaly však další potřebné sociální podmínky, z nichž nejdůležitější byl prostor pro mobilizaci dělníků a středních vrstev. Zatímco dělníci byli masově organizováni v levicových odborech, střední vrstvy zůstaly loajálními voliči a sympatizanty katolických a liberálních stran a spíše než k fašismu tíhly k tradiční, autoritativní či radikální pravici. Španělský systém politických stran byl v tomto směru poměrně stabilní a postupující politická krize nedala průchod k jeho narušení nástupem fašistických stran, jako tomu bylo například v Německu, Itálii, Rakousku či Maďarsku, nýbrž vedla k jeho naprostému zhroucení a následnému vypuknutí občanské války. Ani ekonomická situace vzemi nebyla příznivou pro vznik fašismu. V důsledku omezeného exportu španělského zboží nepocítilo Španělsko bezprostředně následky velké ekonomické krize 30. let, která v jiných zemích vytvořila zástupy nezaměstnaných v městských aglomeracích a umožnila větší rozšíření teorie tzv. proletářského národa, podle níž se skutečné třídní rozdíly neodehrávají mezi sociálními sektory v jedné zemi, nýbrž mezi bohatými, kapitalistickými a imperialistickými národy a národy chudými, vykořisťovanými a zaostalými.4

I po zavedení Druhé republiky přežívala pretoriánská tradice armády, která sebe samu pojímala jako garanta národní jednoty a řádu ve společnosti a zachovala si značnou nezávislost na politické moci. Na rozdíl od Německa či Itálie byla armáda ve Španělsku faktorem, s nímž politika musela počítat a který ve svém důsledku limitoval možnosti nezávislé fašistické mobilizace. Své sehrála i španělská neutralita za I. světové války, díky níž se Španělsko vyhnulo jak válečné nacionalistické mobilizaci a válečnému hospodářství, tak některým poválečným problémům, jako byly například šiky válečných veteránů bez práce, rozvrácená ekonomika, separatismus a pocit frustrace a ponížení poražených národů. Nacionalistické cítění, které začalo vznikat hlavně mezi pravicově orientovanými sociálními sektory, nemělo podobu revolučního fašismu, nýbrž bylo reakcí pravice zděšené působením radikální levice, které hrozilo totálním rozvratem zavedené společenské struktury.

Fašismus dorazil do Španělska jako importní zboží, které dosáhlo minimálního obratu a dalo by se přirovnat k neprodejnému ležáku, v němž našla zalíbení pouze výstřední, radikální intelektualita. Jejím paradigmatem byl Ramiro Ledesma Ramos, kterého lze vedle Giméneze Caballera považovat snad za jediného kovaného španělského fašistu. Giménez Caballero byl nazýván „španělským D’Annunziem“ a okamžitě poté, co v roce 1929 zveřejnil svoji náklonnost k italskému fašismu, se ocitl v ostré palbě španělské kulturní veřejnosti a proměnil se v něco, co si on
sám pojmenoval „literárním Robinsonem Crusoe“. Obhajoval „fašismus“, který by vycházel z latinské katolické kultury a zachránil by křesťanství před nacismem. Ledesma byl mladý filosof se speciálním zájmem o matematiku a moderní německou filosofii, jež se v roce 1930 upnul na studium Husserla a Heideggera, jehož pojem „Angst“, čili úzkost a hrozba z nicoty, které se dají překonat pouze silnou vůlí a přímou akcí, přivedl mladého intelektuála až k uvažování o politice. O rok později založil revue La Conquista del Estado (Dobytí státu), na jejíž stránkách přesvědčoval čtenáře o potřebě totálního a všemocného státu, národního syndikalismu a znárodnění latifundií. Ačkoliv mluvila o nutnosti vymýtit marxismus, se slovy „ať žije nový svět 20. století; ať žije fašistická Itálie; ať žije sovětské Rusko; ať žije hitlerovské Německo; ať žije Španělsko, které vytvoříme; pryč s buržoazními a parlamentními demokraciemi“ vítala revue s nadšením všechny revoluční režimy, včetně toho v Sovětském svazu.5 Prohlašovala, že „jedinec je mrtev“ a novým cílem musí být kolektivistický stát. Na podzim roku 1931 se Ledesma spojil s jinou radikální skupinkou kolem Onésima Redonda Ortegy a společně založili Juntas de Ofensiva Nacional-Sindicalista (JONS), které jako malá, izolovaná a bezvýznamná sekta pomalu zacházely na úbytě, dokud se počátkem roku 1934 nesloučily s nově vzniklou Falangou.

Poznámky k dodatku:

1. In: Stanley G. Payne, Franco y José Antonio, El extraňo caso del fascismo espaňol, str. 693.
2. Vynikající rozbor příčin a následků této krize je možné nalézt v knize Stanley G. Payna „El fascismo“, str. 46-49, a v knize „Dějiny Španělska“, str. 600-603, 641-645 a 656-659, kterou v řadě „Dějiny států“ vydalo nakladatelství Lidové noviny.
3. Nakonec byla Falanga potlačena vládou Lidové fronty, tj. vládou, která nedodržovala základní občanská práva. José Antonio byl zatčen kvůli tomu, že byl „fašista“, ačkoliv tehdejší španělský právní řád toto slovo vůbec neznal. Nacionalismus fašistických hnutí, který dokázal přitáhnout podporu všech společenských vrstev, se totiž mohl rozvíjet pouze v těch evropských společnostech, které zaznamenaly dynamický politický rozvoj a které garantovaly alespoň základní liberálně-demokratické svobody. Bez nich neměl fašismus potřebnou sílu ke svému vítězství.
4. Tento koncept poprvé rozvedl Enrico Corradini v 1. desetiletí 20. století a jako první si jej přivlastnila revoluční levice, která se odvrátila od marxismu a kterou později monopolizoval fašismus. Teorie proletářského národa se v tomto století, především pak po II. světové válce, stala v mezinárodních vztazích nejmocnějším politickým konceptem. Konceptem, který v procesu dekolonizace přejaly v podstatě všechny rozvojové země třetího světa.
5. In: Stanley G. Payne, Franco y José Antonio, op. cit. str. 140.

Použitá literatura:

– Juan José Linz, An Authoritarian Regime: Spain, in: E. Allardt – Y. Littunen (eds.), Cleavages, Ideoligies and Party Systems. Contribution to Comparative Political Sociology, The Academic Bookstore, Helsinki, 1964.
– Beneyto, Juan. La identidad del franquismo. Del alzamiento a la constitución. Madrid, Las ediciones de el espejo, 1979.
– Escudero, José María García. Historia política de la época de Franco. Madrid, Ediciones Rialp, 1987.
– Miguel, Amando de. Sociología del franquismo. Análisis ideológico de los ministros del régimen. Barcelona, Editorial Euros, 1975.
– Payne, Stanley G. El régimen de Franco. Madrid, Alianza Editorial, 1987.
– Payne, Stanley G. El fascismo. Madrid, Alianza Editorial, 1982.
– Tusell, Javier. La dictadura de Franco. Barcelona, Ediciones Altaya, 1996.
– Súňer, Ramon Serrano. Entre Hendaya y Gibraltar. Madrid, Ediciones y publicaciones espaňolas, 1947.

Poznámka autorky:

Tento článek je výňatkem z diplomové práce „Politický systém frankistického Španělska 1939- 1975“ odevzdané v dubnu 1998 na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, v Institutu politologických studií na katedře politologie. Článek a zejména jeho podkapitola „Frankismus jako autoritativní režim“, byl vypracován z velké části na podkladě citovaného Linzova článku, v závěru pak byly použity nejnovější závěry amerického hispanisty Stanley G. Payna.

Převzato ze stránek Distance – revue pro kritické myšlení.

Posted in Historie

Vyšlo nové číslo American Renaissance 11/2008

Nové číslo magazínu American Renaissance, který vydává Jared Taylor již jedenáctým rokem se soustřeďuje především na debatu o blížících se prezidentských volbách, ve které Reilly Smith v hlavním článku čísla “Sarah Palin – kandidátka, kterou můžeme volit?” obhajuje volbu tandemu McCain-Palinová, anonymní pisatel v dalším příspěvku “Jak zabránit příštím McCainům” analyzuje neúspěch Thomase Tancreda, kandidáta, kterého preferuje většina rasových realistů v USA a proč z tohoto neúspěchu vyšel “nejhorší z republikánských kandidátů” jako vítěz a co udělat, aby se “příštím McCainům” v tomto postupu zabránilo.

V následujícím článku Michaela Harta “Proč volit McCaina?” zaznívá zcela opačný názor, a to ten, že jestliže odpůrci nekontrolovaného přistěhovalectví nebudou volit Johna McCaina a zvítězí Barack Obama, tak posléze již nebude možné zvolit prezidenta, který by podporoval kontrolu přistěhovalectví a to z toho důvodu, že Barack Obama by po zvolení “promptně” prosadil Zákon na reformu přistěhovalectví a tím by zaručil amnestii 14-ti miliónům ilegálních přistěhovalců, kteří již jsou v USA a neučinil by nic pro zastavení miliónové záplavy dalších. V závěrečném příspěvku Jareda Taylora “Případ dokonalé podobnosti” pak najdeme polemiku jak s obdivem R. Smithe k Sarah Palinové, tak i s obhajobou Johna McCaina z pera Dr. Harta. Podle Jareda Taylora Sarah Palinová i přes vnější “konzervativní znaky” (bílá, konzervativní, protestantka, podporující tradiční rodinu atd.) se ve skutečnosti nikdy nevyjádřila k přistěhovalecké politice, multikulturalismu a rasových preferencích. A tak i přesto, že ji nenávidí spojená fronta černých aktivistů, levičáků a feministek, tak její případné působení v úřadu viceprezidenta je ve skutečnosti velkou neznámou. Co se týče Johna McCaina, tak jemu vytýká to, že přes jeho podporu “zabezpečení hranic” zároveň zaručil i amnestii i pro ilegální přistěhovalce. Někteří zastánci kontroly přistěhovalectví podle Taylora dokonce očekávají amnestii spíše od McCaina, než od Obamy. Navíc, jak podotýká Taylor, McCain prosazuje arogantní a na armádě založenou zahraniční politiku, oproti více pragmatickému Obamovi (aniž by tímto konstatováním vyjadřoval jakoukoli podporu Obamovi).

Knihou, na kterou si můžeme v tomto vydání AR přečíst recenzi od Thomase Jacksona se stala práce Marka Krikoriana: The New Case Against Immigration: Both Legal and Illegal z vydavatelství Sentinel Books. Aktuální číslo uzavírají obvyklé rubriky – novinky “O Tempora, O Mores!” a dopisy čtenářů.

Pokud máte zájem vyzkoušet předplatné magazínu American Renaissance, můžete si o ukázkové číslo v pdf formátu požádat zde – a pokud se rozhodnete pro předplatné, můžete zvolit ze tří nabídek – e-mailu v HTML formátu, e-mailu s PDF přílohou anebo klasickou tištěnou verzi. Cena začíná na sympatických 15 amerických dolarech za roční předplatné.

Posted in Zajímavé knižní tituly

Co chce Rusko?

Vážení čtenáři, v souvislosti s neutuchajícími debatami nad dozvuky letní rusko-gruzínské války a nělterými mediálními strašáky poslední doby (jedním z takových bylo “senzační odhalení” působnosti ruských agentů na území ČR), jsme pro vás připravili překlad eseje, která střízlivě hodnotí současné postavení Ruské federace a odpovídá na otázku, co vlastně Rusko chce. Autorem je Ted Galen Carpenter z amerického think-tanku Cato Institute a článek vyšel v minulém čísle časopisu The American Conservative. Ano, správně, americký časopis a americký analytik hodnotí Rusko a jeho postavení střízlivě a nesnaží se v něm vidět “hrozbu pro demokratický svět”. Tím dokazuje, že situace není dvou, či jednobarevná – jak se snaží dokázat ideologičtí pisálci ve službách NWO.

Moskva nechce být světovým hegemonem, touží pouze udržet si lokální vliv, říká Ted Galen Carpenter z Cato Institute v USA.

Ruská vojenská intervence v Gruzii vyprovokovala bouři negativních ohlasů napříč euroatlantickým táborem. Na mnoho Američanů a patrně hlavně na prskající úředníky Bushovy administrativy zapůsobila reakce Moskvy pravděpodobně jako studená sprcha. Analytici a experti na mezinárodní politiku okamžitě začali spekulovat o motivech Kremlu a hledat souvislosti v událostech, které tomu předcházely.

Rusofobní kruhy mají jasno: znovuzrozená Říše zla se dala na pochod. Vycházejí z toho, že Moskva oprášila staré praktiky, které v minulosti užila například v roce 1956 v Maďarsku, nebo v roce 1968 v Československu. Někteří jdou ještě dále a užívají otřepaných frází, které dnešnímu Rusku a jeho politice přisuzují analogii s chováním Německa ve třicátých letech. Ruská reakce nemá ve skutečnosti mnoho dočinění s vleklými teritoriálními spory mezi Gruzií a odštěpeneckými regiony v Jižní Osetii a Abcházii. Jde o to, že Rusko nemůže trpět rozšiřování vlivu „demokratických“, prozápadních vlád, podporovaných Spojenými státy ve svém bezprostředním sousedství. Američtí jestřábi navíc varují: pokud jejich spojenci ze Severoatlantické Aliance neodsoudí ruskou agresi v Gruzie Ukrajina a baltské republiky budou dalším cílem.

Onen argument o tom, že Rusko je zlomyslnou expanzivní mocností, je dnes nejčastějším jevem, vyskytujícím se při debatách nad těmito problémy napříč politickým spektrem. Perspektivy listu Washington Post a mnoha dalších sympatizantů Demokratické strany, jako je Madeleine Albright a Zbigniew Brzezinski, však nejsou opodstatněné, na rozdíl od vizí neokonzervativců typu Williama Kristola, nebo Roberta Kagana – ustanoveného kandidáta za Republikány do případných prezidentských služeb Johna McCaina.

Navzdory všem alarmujícím zvěstem a snahám vrátit se k myšlení studené války je to spíše Rusko, jehož strategické cíle se ukazují skromné, v širším smyslu omezené na oblasti, bezprostředně s Ruskou federací sousedící. Akce Moskvy jsou ve skutečnosti více defenzivního, než ofenzivního charakteru – opožděná a dlouho zvažovaná reakce na nemotornou, arogantní politiku, kterou NATO a Spojené Státy sledují už více než desetiletí, je toho ostatně důkazem.

Jedním z klíčových aspektů gruzínského konfliktu je to, že ruská pozice v Abcházii a Jižní Osetii přece není nic nového. Tamější regiony s moskevskou finanční podporou dosáhly politické autonomie de facto, mimo jiné také díky porážce gruzínských ozbrojených sil v období těsně po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Ruské mírové jednotky zde zahájily své působení nikoli za vlády „agenta“ Putina, ale v době prezidentování prozápadního Jelcina!

Politika Moskvy ukazuje, že zahrnuje etnické, bezpečností a hospodářské faktory. Již od počátku 90. let byly vztahy mezi Kremlem a novou gruzínskou vládou problematické. Pro ruské vůdce bylo jistě lákavé zužitkovat tlaky mezi Tbilisi a etnickými skupinami v Abcházii a Jižní Osetii s cílem oslabit náhle se vynořivší nepřátelský stát. Také to byl v té době snadný cíl, neboť zmíněné tenze byly vnitřní realitou tamějších území již po generace. A vskutku, zahrnutí Abcházie a Jižní Oseti pod svrchovanost Gruzie, byl výsledek svévolné vyhlášky sovětské vlády po taktovkou Josefa Stalina (podobné rozhodnutí ostatně Moskva učinila také pod Nikitou Chruščovem, když zahrnula Rusy obývaný Krym pod samosprávu ukrajinských sovětů – což je další tikající časová bomba). Drtivá většina Abcházců a Jihoosetinců zkrátka nikdy nebude chtít žít pod vládou Tbilisi.

Gruzínské periodické pokusy o znovuzískání svrchovanosti nad zmíněnými regiony vytvořily tlaky a nestabilitu na jižní kavkazské hranici Ruské federace – tedy v oblasti, kde se kříží několik mocenských a geopolitických zájmů.

Ruské vůdce zvláště znepokojuje vyhlídka uvržení Kavkazu do víru nepokojů a konfliktů, a to ve světle doutnajícího konfliktu na jejich vlastním území – v Čečensku. Moskva varovala oba gruzínské prezidenty – Saakašviliho i jeho předchůdce Ševarnadzeho, aby nenarušovali status quo. Když dal Saakašvili rozkaz bombardovat jihoosetinské hlavní město Cchinvali na začátku srpna, ruské síly byly připravené – a nepochybně nedočkavé – udělit Tbilisi tvrdou lekci.

Ekonomická důležitost regionu jde ruku v ruce setnickými a bezpečnostní zájmy. Ve Spojených státech se vedou spekulace o tom, že ruský nátlak na Gruzii je součástí mocenského spiknutí s cílem získat kontrolu nad ropovodem, vedoucím z ázerbájdžánského Baku do turkestánského přístavu Ceyhan a protínajícím právě skrze gruzínské území nedaleko Tbilisi. Teze o snaze po mocenské kontrole nad ropovodem je tedy jasná. Nicméně je zde malá pochybnost – skutečně chce Rusko získat více politické kontroly oproti obrovskému bohatství, pocházejícímu z kaspické oblasti? Chce ztratit roli arbitra výměnou za pozici pedantského dohlížitele? Ropovod Baku-Ceyhan je však nepochybnou součástí celé politické mozaiky.

Motivy Ruska se však opravdu ukazují daleko více obranné, než ofenzivní – Rusko zkrátka má zájem na tom, být protiváhou vzrůstající ekonomické přítomnosti Západu v této oblasti.

Ruská akce v Gruzii se příliš neliší od typického amerického postoje v jejich těsném sousedství. Několik týdnů před počátečním náporem hlavních bojů v Jižní Osetii ministryně zahraničí Condoleezza Rice tvrdila, že pojetí „sfér vlivu“ v mezinárodně-politických vztazích bylo dávno překonáno. Tento argument nebyl ani naivní, ani farizejský. Naopak, chování Washingtonu v Západním Hampshiru jen potvrzuje, že vládní úředníci nejsou opuštěni v jejich myšlence o „amerických sférách vlivu“.

Od druhé světové války Spojené státy vpadly a okupovaly Dominikánskou republiku, Grenadu, Panamu, a Haiti. Washington aranžoval množství úspěšných úderů proti vládám Guatemaly a pokusil se o to samé vůči režimu Fidela Astra na Kubě a sandinistické vládě v Nikaragui. Americkým vůdcům ovšem napomínání Ruska za akce vůči malým, je ohrožujícím sousedům ani ve světle vlastní minulosti, či současnosti problém nedělá.

Moskva je také se vzrůstající intenzitou rozzuřena tím, jak Západ neustále přezírá ruské politické preference – samozřejmě, srdeční ruské zájmy – v Evropě. Snaha Spojených států a jejich spojenců byla zřejmá už v roce 1990 a následných letech, a sice ve formě úsilí o expanzi NATO přistoupením Polska, Maďarska a České republiky. Spojené státy tímto porušily slib, který byl dán Kremlu ve chvíli, kdy Michail Gorbačov souhlasil se znovusjednocením Německa a členstvím Německa v NATO. Ministr zahraničí USA James Barker tehdy ujistil ruskou vládu, že Aliance se nebude na západ od Německa rozšiřovat. Kdo tedy porušuje dohody?

Nespokojeny s provokací, kterou byl vstup středoevropských států do NATO, zasadily se v roce 2004 Spojené státy o přistoupení Lotyšska, Estonska a Litvy, čili států, jejichž území byla kdysi integrální součástí SSSR. Tato expanze NATO navíc není pouhou manifestací pohrdání ruskými zájmy. Souvisí též s politikou „Západu“ na Balkáně, tradičního geopolitického klíče. V roce 1995 síly NATO intervenovaly v bosensko-srbské občanské válce s cílem podlomit Srby, tradiční ruské spojence. Následně v roce 1999, Spojené státy a jejich spojenci bombardovaly Jugoslávii s cílem vyrvat Kosovo. To všechno nelegálně, v rozporu s mezinárodním právem, proti rozhodnutí RB OSN a proti ruskému vetu.

Ačkoli ruští političtí vůdci zuřili díky, neměli v té době jinou možnost, než tuto hořkou pilulku spolknout. Ruská federace byla tehdy příliš oslabená, jak její ekonomika, tak ozbrojené síly byly zmítány značným chaosem. Ale situace se změnila. Jako vedoucí vývozce ropy a zemního plynu, Rusko enormně zbohatlo na výdělcích z těchto komodit díky velkému boomu cen. S ropou za cenu 110 dolarů za barel – připomeňme, že na začátku tohoto roku se cena pohybovala kolem 145 dolarů za barel – se Ruská federace ocitla v zásadně odlišné vyjednávací pozici, než byla v polovině a na začátku 90. let, kdy se cena ropy pohybovala někde v rozmezí 10 až 20 dolarů za barel. Od té doby Kreml renovuje a modernizuje svou infrastrukturu, hospodářství, i armádu.

Dnešní Rusko je mnohem silnější než bylo v roce 1990 a Moskva začala někdejší políčky vracet. První „odvetu“jsme mohli vidět tento už o rok dříve, když Kreml varoval NATO před záměrem povolit členství Gruzii a Ukrajině, což by mohlo být bráno z pohledu Moskvy jako jasná provokace.. Prudkost reakce Moskvy ostatně byla jedním z důvodů, který vedl Francii, Německo a další klíčové země EU k tomu, že se postavily nátlaku americké lobby.

Washington přese všechno dělá ve své politice vůči Rusku hluchoněmého. Jako přídavek kampaně za připojení Ukrajiny a Gruzie do NATO, Bushova administrativa vytvořila plán na rozšíření tzv. protiraketové obrany v Polsku a České republice a považuje to za svou vysokou prioritu. V odpověď Rusko varovalo Varšavu a Prahu, že v případě realizace amerického plánu zaměří své rakety na oba dva státy.

Kapitola politiky Washingtonu na Balkáně je ukázkou fatální ignorace a odmítaní jakýchkoli námitek Moskvy. V únoru tohoto roku obešly USA a vedoucí státy Evropské unie RB OSN a uznaly nezávislost Kosova. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov varoval, že krok takovéhoto typu vytváří nebezpečný mezinárodní precedent, který povzbudí odštěpenecká hnutí na celém světě. Amerika, řekl Lavrov, otevřela Pandořinu skřínku. Osud tomu asi chtěl, nicméně Lavrov v té době také poznamenal, že kosovský precedent by mohl být aplikován i v Jižní Osetii a Abcházii.

Částečně je ruská akce v Gruzii významná také z toho důvodu, že oplácí Západu jeho flagrantnímu nerespektování byť jen základních ruských národních zájmů a ignoraci státu quo ohledně ruské sféry vlivu. Ukazuje se, že Moskvě jde dnes o dvě věci: výsadní postavení ve vlastním regionu a dohodu se Spojenými státy a NATO, která bude Rusko respektovat jako seriózní sílu a mocnost. Použitím síly v Gruzii Rusko ukázalo, že v krajním případě je ochotno výše zmíněné body zdůraznit surovou, ale efektivní cestou. Verbální podpora Bushovy administrativy Saakašvilimu prokázala, že skutečný zájem Spojených států „hájit gruzínskou demokracii“ postrádá reálný podklad, možnosti a zdroje. Moskva demonstrovala, že je schopna donutit amerického spojence k poslušnosti a reakce Washingtonu se ukázala jako naprosto impotentní. Odpověď NATO a EU až na pár jedovatých komentářů reflektovala realitu. Pro všechna verbální hromobití těchto organizací je však typické, že jsou si vědomy své závislosti na Rusku kvůli dodávkám energetických surovin (nehledě na další potřeby) a nemají zájem na nepřátelských vztazích s Moskvou.

Gruzínská epizoda podtrhla a zdůraznila omezené možnosti Washingtonu a také (doufejme) vyslala varovný signál vůči intervencionistické psychóze v americké zahraniční politice. Realita je taková, že Spojené státy jsou schopné ochránit zranitelné a napadnutelné spojence v ruském sousedství – pakliže ovšem Washington touží po tom, riskovat vojenskou konfrontaci s možnými nukleárními důsledky. Zbývá také, aby si tuto realitu uvědomily baltské státy.

Rusko však musí být současně velmi opatrné, neboť přílišné riskování by se mu mohlo vymknout z rukou. Varování přišlo konci srpna letošního roku, kdy Moskva hledala potvrzení pro svou akci uvnitř Šanghajského paktu (společenství Ruska, Číny a středoasijských republik), jehož je členem. Samozřejmě, že Šanghajská spolupráce vyjádřila nutnost respektovat teritoriální integritu států. To ostatně nemohlo být pro Moskvu žádným překvapením. Mnoho středoasijských republik má své vlastní problémy s odštěpeneckými hnutími a nepřejí si rozšiřování problémů ve stylu Kosova a Jižní Oseti na svá území. Navíc je jasné, že se Čína vždy vehementně postaví proti separatismu, a to přirozeně v souvislosti s vlastními problémy v Tibetu, provincii Xinjiang a na Taiwanu. Summit Šanghajské spolupráce byl testem vztahů mezi Moskvou a Pekingem – a Rusko ztratilo.

Výsledek ilustruje limity sil Moskvy. Rusko je schopno zdrženlivé politiky ve své sféře vlivu a zčásti snad i mimo hlavní „perimetr“, ale nemá sílu k rekonstrukci Sovětského impéria –jeho síla s postavením, které mělo během studené války nesrovnatelné. Američtí zahraničně-političtí „opinion-makeři“ by své katastrofické vize a panikářství měli krotit. Chování Moskvy v Gruzii se mohlo zdát brutální, nicméně nijak nepřevyšovalo obvyklou míru užití síly k umravnění nepokojného (z hlediska mocnosti) souseda. Nejsou zde žádné důvěryhodné důkazy, které by ukazovaly na to, že Moskva má expanzionistické tendence. A i když Rusko užilo síly, nemá nedostatek moci k tomu aby docílilo razance, jako v dobách minulých. Rusko není Sovětský svaz a současně není ani ekvivalentem nacistického Německa. Tvůrci americké zahraniční politiky potřebují spolknout hořké sousto, akceptovat Rusko a jeho návrat na pozici velmoci a uvědomit si, že Wahinghton tato fakta nemůže dlouho ignorovat a už vůbec ne šlapat po ruských zájmech.

Čím dříve si to uvědomí, tím lépe.

Ted Galen Carpenter je víceprezidnetem Centra pro výzkum obranné a zahraniční politiky v Cato Institute, autorem osmi knih o mezinárodních vztazích – jmenovitě například: “Smart Power: Toward a Prudent Foreign Policy for America.”

Posted in Geopolitika

Dario Durando: The Rediscovery of Ethnic Identity

The monumental events following the fall of the Berlin Wall (November 9, 1989) and the formal dissolution of the Soviet Union (December 25, 1991) brought about a radically new geopolitical order. They meant not only the end of the bipolar world and the partition of Europe as a result of the Yalta and Postdam agreements, but also the exhaustion of a turbulent cycle more than 70 years old, which defined a century of unprecedented violence. The end of this terrible period does not mean the “end of history” or the disappearance of force in relations between states. It does imply, however, a redefinition of those geopolitical relations leading to a more general evolution of thought and custom.


What is developing in social and political relations — especially at the international level — is a trans-modern Weltanschauung which approaches problems of state and society very differently from the way they have been dealt with in the 20th century. One of the characteristics of this new Weltanschauung is the rediscovery of values linked to “ethnic” identity (understood primarily in a cultural as opposed to a biological sense).

A New Trans-Modern International System

These new developments have been described as “a civilization of international politics.”[l] While this characterization conceals questionable utopian features, it corresponds to actual international developments:

1. The growing abrogation of the traditional principle of international law concerning unlimited sovereignty within state borders. Specifically, there is a tendency by the international community to exercise a kind of stewardship to safeguard human rights.

2. Efforts to constitute a “new world order” based on the consensus of all the subjects of international relations, all having their own intrinsically “democratic” legitimacy. The US seems to have relatively clear ideas about the configuration of a “new world order.” It is unlikely that these ideas, which presuppose the retention and strengthening of American hegemony, will be appreciated by the Europeans and the Japanese. It is clear, however, that the disintegration of the old bipolar order will have to be followed by a new system of international relations.

3. The use of collective military force (within the framework of the UN, EC or CSCE) for peace-keeping. The fact that European political elites have proven pathetically unequal to the task in the former Yugoslavia does not rule out the need for military intervention in various situations to prevent violations of human rights and contain violence.

4. The displacement of the narrow concept of national security — the legacy of 18th and 19th century power politics — infavor of collective defense or, rather, collective security (since it is inconceivable that today any state other than the US could meet its security requirements by itself or within the context of a system of traditional alliances).

5. Finally, the gradual shift of sovereignty from national states to supra-national organizations, and an attendant acceptance of limitations of a contractual nature on the exercise of sovereignty.

During the last few years there has been a transformation of the international community from a Hobbesian array of entities permanently on a war-footing to a “society” of states sharing some principles and seeking, even if very gradually, to impose normative behavioral standards. Although the dissolution of a 40-year old order creates more problems than it solves and is a slow and difficult process, it now seems irreversible. This is because it is a process determined not by endogenous causes of the international system but by a more general and pervasive evolution that could be designated as the shift to the trans-modern age.[2]

This trans-modern age does not recognize social and political dogma –great collective objectives based on mythical-symbolic foundations (“the fatherland” or “the proletariat”) and focused on limited areas of human experience related to individual behavior: well-being, hedonistic concerns and, more generally, the tree development of the individual personality. It involves things which in various ways are crucial precisely because they are the presuppositions of pressing individual concerns, i.e., ecological awareness, the needs of the weak, the rejection of imperialism and belligerent attitudes, the overbearing desire for “good administration” and more direct political participation. This explains, among other things, the explosive electoral growth of the Northern League in Italy.

The Threat of a Universal Standardization

The other side of this coin is the absolute emptiness of “postmodernity” and the dissolution of monadic states armed against each other. This process goes hand in hand, not only with a growing internationalization of the economy but with the globalization of culture (in turn generated by a growing interpenetration of axiological constellations). The result is the often denounced threat[3] of the global adoption of the prevailing cultural model — the American model, which is hegemonic to the extent that it emanates from the richest society and the most prosperous economy.[4] This adoption translates into a “cosmopolitan” homogeneity in Spengler’s sense: empty, false and superficial.[5] To use an abused but vivid metaphor, it translates into a “global EuroDisney,” i.e., the triumph of that abstract ahistorical universalism roofed in the Enlightenment.[6]

The result is a world reduced to an immense market unified by the flow of goods, services and capital. It is culturally standardized because it is permeated by a global informational network that is a product of the hegemonic Anglo-Saxon culture industry, and it transmits with enormous symbolic impact the values of a consumer society. Politically, it is structured hierarchically with the US at the head always ready to brandish Theodore Roosevelt’s famous big stick.

Ethnic Differences as Sources of Identity

The shift towards trans-modernity constitutes an irreversible historical process of the same magnitude as industrialization (which it mirrors, to the extent that the main characteristic of trans-modernity on the socio-economic level is the centrality of services based on information). The opposite can be said of the subjugation of the entire planet to a post-modem ideology that sees the economy as the foundation of the human condition, and differences or cultural specifities as minor and bizarre deviations from a global social “normality.” These differences and specificities, however, constitute the most powerful obstacle to the diffusion of the universalist and economistic ideology, and to the transformation of the world in its image.

Cultural specificity is ethnic in character and must be approached in the context of an organized opposition to universal standardization. Here the anthropological and biological component of ethnicity is secondary, because it is irrelevant in social interactions. What is important is something else: the sense of ethnic belonging, i.e., an ethnic identification generated by a specific system of cultural production, cemented by a common language among the members of an ethnic group.[7] What is important about the ethnic dimension within the context of the contemporary global society is its ability to provide a “source of identity” — a mechanism of identification based primarily on cultural and linguistic belonging, and only secondarily on a “blood-community.” In other words, ethnic belonging is the ultimate form of generalized interpersonal solidarity and therefore the utmost instance of the “communitarian” and organic type of link described by Ferdinand Tonnies.[8]

The rooting of the individual within a “communitarian” environment characterized by strong linguistic and cultural ties represents the most effective antidote to the atomization and “anomie” typical of societies that Tonnies and Durkheim classified as “mechanistic” and which today could be called post-modern: unified at a global, artificial level because grounded in a sell-producing society, directed from the center of production of culture and information. In this global society the individual is increasingly alone. He is lost in the immensity of the social environment and exposed to an uninterrupted flow of information — usually the product of other information. He is becoming less and less able to determine his own destiny and remains manipulated by those who hold the supreme power: the circulation of information.

The communitarian bonds peculiar to ethnic belonging are radically opposed to all these aspects of the globalized society. The experience of ethnicity reestablishes the individual at the center of a network of direct and immediate social relations — immediate as the community of culture, tradition and language. It allows the recovery of contact with reality, beyond the mediating veil of self-perpetuating global information. It minimizes the influence of extraneous decisional powers to the ethnic communion and therefore allows for a more substantial participation by the single individual in processes of collective will formation.

Consequently, the so-called ethnic revival, the reappropriation by various ethnic groups of their own identity, the reevaluation of the “roots” of people and communities (i.e., the distinctive traits of their specific cultures), constitutes the most powerful weapon against global levelling — the obliteration of differences, the depersonalizing fusion typical of “the melting pot” of global society. It is a powerful weapon against the universalist ideology of post-modernity, mythologized by the followers of so-called “weak thought.”

Furthermore, it the rediscovery of the ethnic dimension means bringing the individual back in the center of social relations (as the actor of richer interpersonal relations, the subject interacting with a reality in fieri, and as the “citizen” actively involved in the decision-making process of his own community), how can it be denied that he is in step with the tendency of trans-modernity to center all aspects of reality around individual experience and to minimize, if not suppress, external conditioning? The specific line of development of a trans-modern approach can be seen as constituted precisely by the rediscovery of ethnicity: the “ethnic” — and therefore federalist and autonomist –revolution as a global alternative to the crisis of the old order and to the threat of a new “post-modern” order that would obliterate all differences.

The Ethnic Revolution and the Shift to Trans-Modernity

Thanks to the resources they distribute, contemporary systems stimulate in individuals and groups the need for self-realization, communication and appropriation of the meaning of action, but they also expose them to fragmentation and conformity.[9] Traditional solidarity, ethnic identification and the particularism of language and culture can satisfy the needs of individuals and groups to assert their own difference in a context characterized by strongly impersonal social relations governed by the logic of organizations. Primary belonging and “birthplace” are brought into play in opposition to mass culture. Ethnic identity offers individuals and groups considerable certainty in an uncertain world. If territory is added to ethnicity, together they constitute the deepest dimensions of human experience. Birthplace not only has the power of tradition on its side, it counts on an even deeper bond in which biology and history combine. This is why the combination of ethnicity and territory has the explosive power to mobilize the innermost energies. While the other criteria of belonging weaken and recede, ethnic solidarity answers a need for a primarily symbolic identity. It provides roofs that have all the consistency of language, culture, and ancient history. The innovative component of national-ethnic identity has a peculiarly cultural character because the ethnic-territorial appeal challenges complex society concerning fundamental questions such as the direction of change as well as the production of identity and meaning.

Rooted in a heritage of relations and social symbols, difference addresses the whole of society about one of its radical dilemmas: how to save the meaning of human actions and the richness of diversity in a global context. Traditional language opposes the aseptic functionality of technological language and the newspeak of informatic language and advertisement. It articulates the many facets of human experience, the various nuances that have been sedimented in the deepest layers of human culture. The loss of this wealth is the loss of humanity as such. To this extent, national-ethnic movements speak for everyone –fortunately, still in their own language.

A broad survey of the different approaches to the problem of ethnicity has recently concluded that the classical view, according to which ethnicity is nothing but a “residual phenomenon in the transition from tradition to modernity” and is therefore destined to succumb to the inexorable advance of “secularization,” is wrong and should be abandoned. On the contrary, “divisions, political mobilization and broad forms of social organization predicated on ethnic bases are not a residual phenomenon but will continue to have an important role in processes of collective mobilization and in systems of action. Their importance in industrialized society will increase. They must be considered as constitutive elements of these societies.”[10] Thus it is necessary to start thinking in terms of ethno-territorial pluralism. It is illogical to go from the state, the nation and the “people” to the individual and to say that the ethnic communities within them do not count. It is unfair to accept or assume status and rights for states, nations and “peoples,” and refuse them to historically-grounded ethnic communities.[11]

The goal must be to preserve, redefine and empower concrete and visible reference points — ethnic formations as sources of symbolic identity and of a strong sense of belonging — between the individual and the vast “uniform” expanse of global society.

Ethnic Groups and Abstract Jacobinism

The term “ethnic group” is used here to designate certain biological, linguistic, cultural and territorial realities in order to avoid the word “nation” — a concept vitiated by terminological ambiguities. These ambiguities are a result of the fact that during the 19th and 20th centuries bourgeois ideologies have abusively applied the label of nation (which could be regarded as a synonym for “ethnic group” since the etymology refers simply to birthplace) to something other than the single ethnic group or nation. The nation of the Jacobins, the romanticists and finally the nationalists refers to the majoritarian ethnic group, or the hegemonic one which, through military power, conquers, dominates and often assimilates other ethnic groups. This was not just the case in France, but also in Spain, where for centuries what passed as Spanish (i.e., Castilian) was actually Galician, Catalan or even Basque.

Things are more complex, but it is sufficient to point out that ethnic groups here mean communities founded primarily on cultural, linguistic and territorial ties — the culture of Bretons and not the one which, emanating over the centuries from the Ile de France, became hegemonic in Bretagne; the language spoken in Barcelona, not the one still imposed by law as recently as 15 years ago; the territory of the island called Ireland, not the two distinct sections in which it is still divided today.

In some cases, of course, an ethnic group may indeed correspond to a nation in the 19th century Jacobin sense (such as, e.g., Portugal and Denmark). One must, however, keep in mind that the relation between an ethnic group and the nation, and therefore the relation between an ethnic group and the unitary nation-state, is not obvious. not only can a state be multiethnic (e.g., Switzerland), but it can be so without admitting it (as in the case of France which, until very recently, did not even recognize the diversity of Corsica[12]), or admit it without drawing any consequences (as in the case of the United Kingdom, which does not deny the existence of a distinct Scottish and Welsh ethnic group, but would never dream of granting them any kind of autonomy).

Federalism, Regionalism and Independence

The rediscovery of a sense of ethnic belonging that reflects the individual’s need for identity in today’s atomized society is the first and most important step in contraposing the culture of differences and specificities to the universalistic and standardizing ideology of post-modernity (exemplified by the ubiquity of American audiovisual production). But where and how does the rediscovered and revitalized (or simply preserved) ethnic dimension fit in relations between states, nations and peoples? What place should ethnic groups occupy in the context of the new inter-state order that sooner or later will have to be built on the ruins of the old one?

The preservation of ethnic identity does not necessarily mean self-determination. It does not mean the uncontrolled proliferation of state entities predicated on mono-ethnic bases so as to turn the entire planet into an immense patchwork of small states, more or less ethnically “pure” and protected by external barriers and reciprocal defenses. This would not be a world society, global in dimensions and objectives but richly articulated with a flourishing of different experiences and particularities. Rather, it would be a bad replica of the 19th century system of nation-states, suspicious of each other and ready to go to war whenever border disputes arise.

Every ethnic group has to occupy its place in the community of peoples — the place which history, geography and the dynamics of inter-cultural relations has reserved for it. More concretely, there are (and they are the most numerous) ethnic groups that constitute historically and culturally the hegemonic core (i.e., the nation in the Jacobin sense) of a “national unitary state” whose 19th century model still prevails.

French ethnic groups (Bretons, Flemish, Alsatians, Provencals) and Italian ones (Sardinians, Northerners belonging to the Italo-Gallic dialec, Ligurians, Piedmontese, Lombards, Northerners belonging to the Venetian group with Friulan — South Tyrollans being something entirely different) clearly can only be located within the state to which they actually belong, whose structure has to be transformed in a federalist direction in order to allow each of them to preserve their cultural and linguistic characteristics (which, among other things, translates into a contribution to the cultural wealth and diversity of “French people,” “Italian people” etc.).

Within the context of the existing unitary states, federalism is the most advisable solution for the protection and development of ethnic specificities. It is a matter of a development particularly suitable for Italy, where the aquisition of a common language (obtained probably at the price of a substantial cultural impoverishment) cannot hide the significant differences among the various ethnic components of the “Italian Nation.” These are the result of the thousands of years that preceded the hasty centralist unification modeled on the the French experience. However, while an openly federalist proposal is always preferable in the abstract, it is clear that in countries such as France — with a multi-secular centralizing tradition — it does not have any chance of being considered for many generations to come. There, the proper model must be different and less ambitious: it will be a matter of regionalism — a concept much more advanced than the actual division of the “Hexagon” in regions predicated merely on administrative decentralization. It will require an effort to make regions coincide with actual cultural and historical realities. There has recently been a proposal from groups extraneous to Savoyard autonomist groups to reunite the two departments of Savoy as an autonomous region which would reconstitute the territorial unity that lasted until 1860. It would also involve a transfer of power to the regions, no less important than that enjoyed by the Italian regions with special status.

A third and still different situation: ethnic groups that, because of anthropological, cultural and linguistic characteristics profoundly different from those of the hegemonic nation of which they historically have been a part, and because of the strength of their roofs in a given territory, can and must legitimately aim toward some form of self-government within a continuum that ranges from being part of a federal state (renouncing sovereignty only in foreign policy and security) to a confederation of sovereign states, to pure and simple independence. The Scots and the Basques belong in this category (in the same way that Slovenians, Croats and Slovaks have opted for total independence). As in the case of France, a note of caution is in order here. Since independence is highly unlikely, the defense and development of ethnic identity should be entrusted to less extreme means — a hypothetical federal status for the Basque region, a semi-federal regional autonomy for Scotland (the devolution conservative governments stubbornly oppose).

There is yet another typology: trans-frontier cooperation among ethnic entities within the context of federal or at least regionalized states. It is a matter of relegating to local self-government, based on partial federal sovereignty or regional autonomy, further power to regulate matters through norms generated by “trans-frontier” agreements with federal states or regions belonging to other sovereign subjects.[13] At issue are those matters with trans-frontier relevance, i.e., major infrastructures, particularly in transportation, the environment, the exploitation of water resources, etc. Such an institutional framework is already provided by the “European General Covenant Convention,” signed in Madrid May 21, 1980 dealing with trans-frontier or territorial collectivities and authorities promoted by the Council of Europe.[14]

The European Federation as a Common House of European Peoples

For Europeans the only institutional framework within which the recovery of ethnic belonging can take place is a federal one. The present evolution towards such an order undoubtedly will not produce immediate results because of considerable internal opposition. Yet this evolution ultimately will overcome (probably well into the 21 st century) all obstacles because only a broad continental aggregation with enormous economic, financial and cultural resources will be able in the future to compete successfully with other poles of world politics, such as the Pacific Rim and North America.

The future European federation will be founded on the principle of subsidiarity and will have to delegate not only to “nation-states,” but also and above all to regional authorities, the necessary power to protect the ethnic identity of the various groups of European citizens. Within this framework a specific representation of single ethnic or regional subdivisions (including cases in which the regions have merely administrative objectives) will find a place next to the parliamentary organ elected by means of representative, direct and universal suffrage of all citizens without distinction (today’s European parliament). The Committee of Regions projected by the Maastricht Treaty will lead to a real “Senate of the Regions of Europe” designated by parliaments, assemblies and councils of all the ethno-regional identities existing within EC member states.

* Originally published in Diorama Letterario No. 171 (Sept. 1993), pp.1-8. Translated by Franco Sacchi.

Notes:

1. Hanns W. Maull, “Zivilmacht Bundesrepublik Deutchland. Vierzehn Thesen fur eine neue deutsche Aussenpolitik,” in Europa-Archiv, No. 10 (1992), p. 269ff.
2. Here “trans-modern” refers to the predicament resulting from the collapse of “modernity” (based on Enlightenment bourgeois values, all industrial economy and political and economic liberalism); while “post-modern” designates those social and cultural phenomena that are the end product of “modern civilization” and not part of its overcoming. On “post-modernity” as the mere dissolution of modernity, see Gianfranco Morra, ll Quarto uomo. Postmodernita o Crisi della Modernita (Rome: Armando, 1992), p. 22:
3. See Serge Latouche, L’Occidentalizzazione del Mondo. Sagaio sul Significato, la Portata e i Limiti dell’Uniformazione Planetaria (Turin: Bollart Boringhieri, 1992).
4. On symptoms of US cultural, economic and social decline, see Roberto Menotti, “I1 Dibattito sul ‘Declino Americano’,” in Politica Internazionale, Nos. 1-2 (1992) p. 115 ff.
5. See Oswald Spengler, ll Tramonto dell’Occidente (Milan: Longanesi, 1981), p. 922.
6. See Carlo Gambescia, “Comunitarismo contro Universalismo. Per una Critica del Paradigma Occidentale della Modernizzazione,” in Trasgressioni, No. 14 (January-April 1992), p. 22ff.
7. Although somewhat dated, Anthony Smith’s definition of”ethnic community,” originally formulated in 1981, remains useful. See ll Revival Etnico (Bologna: 11 Mulino, 1984) p. 114.: “A social group whose members share a sense of common origins, claim an historical past, and a common and distinctive destiny, possess one or more peculiar attributes, and perceive a sense of collective unity and solidarity.” Naturally, one of the “primordial” bonds for the formation of a sense of ethnic community is language. On “ethno-politics,” see James Kellas, Nazionalismi ed Ernie (Bologna: I1 Mulino, 1993).
8. Recall the distinction between community and society outlined at the beginning of the second chapter of his famous work: “The theory of society moves from the construction of a group of men who, as in the community, live and dwell peacefully one next to other, no longer essentially bound, but separated. They are separated despite all the bonds. In the community they remain bound despite all the separations.” See Ferdinand Tonnies, Comunita e Societal (Milan: Comunita, 1963), p. 83.
9. Paraphrased from Alberto Melucci and Mario Dani, Nazioni senza Stato. I Movimenti Etnico-Nazionali in Occidente (Milan: Feltrinelli, 1992) p. 184-96. The two authors have grasped with remarkable lucidity the liberating essence of the ethnic revival.
10. Daniele Petrosino, Stati Nazioni Elnie. ll Pluralismo Etnico e Nazionale nella Teoria Sociologica Contemporanea (Milan 1991), pp. 19 and 173.
11. V. Van Dyke, “The Individual, the State, and the Ethnic Communities in Political Theory,” in World Politics, Vol. XXIX (1977), p. 369. Cited in Petrasino, op. cit., p. 203.
12. France still officially rejects the concept of”Corsican people within the context of the French people.” See the decision of the Conseil Constitutionel n. 91-290 DC of May 9, 1991, that struck down as unconstitutional Article 1 of a bill on Corsican autouomy (now law n. 91-428, May 13, 1991), which used this designation. See Edmond Jouve, Relations lnternationales (Paris 1992) p. 170 ff.
13. It is quite normal that confederate states maintain “sovereign” powers even in matters of international relations, as in the case of the Swiss Cantons, according to Article 9 of the federal constitution.
14. With regard to the cultural roofs of the political and institutional concept of “trans-frontier cooperation,” an obvious case is that of the Western Alps. It is appropriate to quote here an academic with no “separatist” sympathies, who was also a member of the Italian Parliament for the Italian Republican Party: “The long common vicissitudes which brought together Piedmont and Savoy demonstrates that the real Europe, the one of the people, can be created. A Europe beyond treaties and parliaments, which would become a meeting place in mutual dignity and freedom for all the small homelands of the West, which the national states have coerced with considerable violence.” See Luigi Firpo, Genre di Piemonte (Milan 1993), p. 8.

[Telos, Fall93, Issue 97]

Posted in Politika

Pavla Jedličková: Čím byl a nebyl frankistický politický režim, část 1

1. FRANKISMUS A TOTALITARISMUS

Ramón Serrano Súňer ve své knize Entre Hendaya y Gibraltar popírá, že by v novém státě existovalo něco jako totalitarismus, protože „nezbytnou podmínkou pro jeho implantaci ve státě je existence jedné strany, která je jedinou oporou režimu: jeho jediným nástrojem a svým způsobem i jedinou nositelkou svrchované moci“. V tom, že frankistický režim nebyl totalitní, panuje mezi odborníky, kteří se zabývají tímto tématem, obecná shoda. Přesto se domnívám, že je nutné vysvětlit, proč tomu tak je. Zvláště tehdy, přežívá-li u nás opačné tvrzení.
Pojmu „totalitní“ použili poprvé v roce 1925 Mussolini a Gentile pro označení struktury a náplně nového státu, který chtěli vybudovat. Ten měl, podle nich, mít větší pravomoce a působnost než liberální stát 19. století, aby mohl realizovat vyšší etické aspirace národa, o nichž poprvé začal hovořit J. J. Rousseau. V žádném případě neuvažovali o státě s vybudovanou byrokratickou strukturou, jejímž prostřednictvím by stát mohl zasahovat do všech sfér života společnosti, ani o policejním systému, který by měl pod kontrolou všechny instituce ve státě. Tyto atributy naproti tomu rozvinul Lenin po říjnové revoluci v Rusku, k dokonalosti je dovedl Stalin a od Stalina převzal Hitler. Oba tyto režimy posloužily jako teoretický model pro vypracování pojmu „totalitarismus“, který se nejprve v letech 1940-1960 stal všeobecně přijímaným a poté, v souvislosti s lehkými změnami v komunistickém bloku, všeobecně zatracovaným. Politologickému uvažování o tomto pojmu dal směr již italský komunista Antonio Gramsci, a to svým rozlišováním mezi progresivním levicovým totalitarismem a falešným totalitarismem pravice, které implikovalo, že autentický totalitarismus je charakteristickým znakem pouze revolučního státního socialismu.

A skutečně, socialistický či komunistický systém je jediným systémem, který je schopný plně dosáhnout totalitarismu, protože totální kontrola nad státem i společností vyžaduje totální institucionální revoluci, která je proveditelná jedině s pomocí státního socialismu. Socialismus nemusí být nutně totalitní, ale totalitarismus je vždycky socialistický. Teorie totalitarismu je dodnes mezi politology předmětem ostrých sporů a politická věda disponuje mnoha definicemi tohoto pojmu. Domnívám se ale, že i přes rozpory ohledně dílčích komponent, se všichni politologové shodnou na tom, že totalitarismus je takový státní systém, který se snaží vyvíjet totální kontrolu nejen nad všemi institucemi od ekonomiky, přes ozbrojené síly a právní systém až po církve a kulturní zařízení, ale i nad každodenním životem občanů.

Na rozdíl od tradičních diktatur, které spíše usilovaly o vyloučení většiny populace z politiky a spokojily se s její pasivitou, se totalitní režimy naopak snažily o totální politizaci a mobilizaci společnosti. Znamenaly uvěznění celé společnosti v rámci státu, všepronikající ovládání všeho, včetně mimopolitického života člověka, a destrukci hranice mezi státem a společností. Frankova diktatura takové aspirace nikdy neměla. Vprvních letech se sice termín „totalitní stát“ hojně používal,jenomže ve významu koncentrace politické moci v rukou Franka a jako pojmenování pro snahu vládního aparátu vytvořit kolem postavy generála aureolu zachránce národní jednoty. Sám Franco používal pojem „totalitní“ jako hodnotící přívlastek pro sjednocení Španělska Katolickými veličenstvy v 15. století, což spíše než o totalitní povaze frankistického režimu svědčí o historické ignoranci Franka, jehož všeobecné znalosti historie a kultury byly, mimochodem, velice mizerné.

2. FRANKISMUS A FAŠISMUS

Mnohem menší shoda však panuje mezi odborníky ohledně toho, zda byla Frankova diktatura fašistická, či nikoli. Já osobně se přikláním k těm, kdo tvrdí, že fašistická nebyla, i když ve svých počátcích převzala mnoho z externích projevů falangismu, což byla velmi specifická španělská verze fašismu. Falanga propůjčila novému státu symboliku, hymnu, uniformy i koncept sociální a národní revoluce, proti němuž se postavily na odpor nejen všechny ostatní politické skupiny, ale především katolická církev, a tak snění o revoluci zůstalo v teoretické rovině. Nová strana FET de las JONS rovněž převzala s menšími úpravami původní program Falangy a působila jako protiváha dalších komponentů režimu. Frankovi navíc byla užitečná i její schopnost zmobilizovat masy, k níž čas od času sáhl.

Původní falangisté byli záhy po unifikaci odstaveni od moci. V nové státní administrativě nezastávali žádné významnější funkce, a dokonce i jejich vliv ve straně výrazně poklesl. Ostatně i název unifikované strany-hnutí, Španělská tradicio alistická falanga (FET), dával napovídat o slabosti a limitech fašismu ve frankismu. Již během občanské války vzniklo disidentské falangistické hnutí, složené ze členů Falangy před sloučením, kterým se říkalo starokošiláči (camisas viejas). Ti obvinili Franka, na něhož mimochodem chystali několik atentátů, ze zrady původních falangistických ideálů. Je nepopiratelné, že počáteční frankismus obsahoval jistou dávku fašistických rysů. Ta se ale brzy rozpustila v moři konzervativní a radikální autoritativní pravice, která tvořila hlavní doktrinální výbavu frankistického Španělska. Autoritativní pravice, která vznikla na počátku tohoto století, se lišila od klasické pravice 19. století pouze tím, že odmítla parlamentarismus a politický liberalismus jako neschopný vyrovnat se s problémy, které přináší rozšiřování volebního práva a demokratizace politického života. Přišla s požadavkem na zavedení autoritativního monarchistického režimu se silnou exekutivou a korporativně složeným parlamentem. Od plebejského, revolučního fašismu ji dělil propastný rozdíl v celkovém pojímání světa, politiky a důrazu na tradiční náboženské hodnoty.

Obecně vzato, rozhodujícím limitujícím faktorem fašismu, a totalitarismu vůbec, je katolicismus. Katolická církev totiž svým zakotvením jako societas sibi sufficiens, jak zní klasická vatikánská formule, vznášínároky na autonomní postavení vůči státu a přináší vlastní představy o fungování společnosti, a tím brání rozšiřování státní moci do sfér, jejichž správa mu nepřísluší. Nejmarkantněji to je vidět na nacistickém Německu, kde měli nacisté největší problémy v katolických regionech, zatímco do protestantských oblastí pronikli bez větších potíží. Jestliže toto platí o rozvinutých průmyslových státech, potom o poloagrárním, katolickém a moderními ideologiemi téměř nedotčeném Španělsku to platí dvojnásob.

Celá jedna polovina Španělska přece v červenci 1936 povstala na obranu tradičních španělských hodnot, řádu ve společnosti a katolického náboženství, kterému hrozilo, že zanikne v antiklerikálním běsnění zradikalizovaných stoupenců Lidové fronty. Nepovstala ve jménu fašismu jakožto sekularizované, zhodnotové krize vzešlé ideologie 20. století. Nic nebylo tak vzdálené společenské atmosféře těch let jako fašismus, jehož kořeny sahají až do osvícentsví a prométeovských myšlenek francouzské revoluce a jehož ideová výbava se zakládá na vitalismu a volním idealismu, který chce vytvořit nového, ničím nespoutaného nadčlověka. Fašismus sice odmítal materialismus 19. století, ale nepředstavoval nic, co by mohlo být označeno jako návrat k tradičním morálním a duchovním hodnotám západní civilizace před 18. stoletím. Tedy návrat, o který usilovalo frankistické Španělsko.

3. FRANKISMUS JAKO AUTORITATIVNÍ REŽIM

Čím tedy byl frankistický režim, jestliže nemůže být označen ani za totalitní ani za fašistický? Američtí politologové Linz a Rokkan při zkoumání faktorů, které vedly k vzestupu fašismu v meziválečné Evropě, narazili na poměrně rozšířený typ režimu, u jehož zrodu sice stály stejné příčiny jako u zrodu fašismu, který se ale ani vzdáleně fašismu nepodobal. Oba dva typy režimů vznikly z krize předešlého demokratického politického systému, který místo toho, aby řešil dané ekonomické, sociální a politické problémy země, naopak je ještě více prohluboval. Znamenal totální ztrátu konsenzu ve společnosti, která se zradikalizovala, zmobilizovala a proměnila se ve společnost masovou, ovládanou vášněmi a iracionalitou. Demokracie tak svojí vlastní podstatou vyústila ve vážnou společenskou krizi, z níž se zrodil režim, který odmítl nejen demokratický princip, nýbrž i – a to bylo to hrozné – konstitucionalismus a politický liberalismus. Záleželo potom na obranných látkách každé společnosti, zda dá tato krize průchod totalitním a fašistickým formám moci, nebo diktatuře netotalitního, tradičního typu. Pro tyto diktatury bylo typické, že se ve svých počátcích tzv. fašizovaly, to jest, že převzaly některé rysy fašismu, ve valné většině jeho liturgii a choreografii, aniž by se ovšem ztotožnily s jeho podstatou. Právě takovou diktaturou byla i diktatura generála Franka.

Pokud se týče politického systému, tj. fungování institucí a mocí ve státě, vztahů mezi nimi a postavení politických aktérů v nich, byl frankistický politický systém prototypem autoritativního režimu. Toto označení použil poprvé v rámci režimu v červenci 1940 španělský velvyslanec ve Vatikánu Yanguas, když vysvětloval kardinálu Maglionemu, že „ve Španělsku není totalitarismus, nýbrž autoritativní režim, který je hluboce katolický a který ctí člověka jako nositele věčných hodnot“. Nejlepším a dodnes nepřekonaným politologicko-sociologickým rozborem autoritativního režimu je studie amerického politologa španělského původu Juana Josého Linze z roku 1964, z níž na následujících stránkách vycházím. Všechny citace, které následují, jsem rovněž převzala z této studie.

Již před Juanem Linzem si řada politologů
všimla, že dualistické rozdělování politických systémů na demokracii a totalitarismus s sebou nese nesčetné a zásadní problémy při zařazování konkrétních politických režimů, které se nehodí do žádné kategorie. Herbert Matthews poznamenal, že „Frankova moc je téměř neomezená, což neznamená, že by Španělsko bylo totalitní zemí v komunistickém či fašistickém smyslu. Jedná se o stát autoritativní. Autorita je vykonávána tak, že jednotlivé komponenty, které tvoří režim, jsou slabé a udržují se v neustálém vzájemném konfliktu. Řád je udržován na výslovné přání španělského lidu a za pomoci armády a policie. Frankova moc, která je nejvyšší, nedovolí, aby se něco stalo silnějším, než je ona sama, a ohrozilo tak její pozici. Proto také neexistuje alternativa vůči Frankovi. Dokud se necítí v ohrožení a vše funguje bez problémů, Franco do politických běhů nezasáhne“. Raymond Aron do klasifikace politických režimů zavedl „třetí typ, v němž neexistuje ani jedna strana ani větší počet stran, a který není založen ani na legitimitě vycházející z voleb ani na legitimitě vycházející z revoluce“.

Gabriel Almond upozornil na strukturální pluralismus autoritativních režimů, protože „vezmeme-li v úvahu systém, jako je ten španělský, je evidentní, že náboženské skupiny, organizované zájmy, různé sociální skupiny, byrokratické organismy, jako je Falanga, jsou komponenty, které jsou oficiálně uznané v pluralitní politické struktuře. Konflikt zájmů tvoří součást systému a není pouze latentní či spasmatický, jakým je v totalitním modelu. Zatímco se totalitní systém prezentuje jako vysoce mobilizovaný, v neustálém napětí a expanzívní, autoritativní režim je více stabilní auvolněný“. Bližší zkoumání charakteristických znaků autoritativních režimů vedlo Linze k odmítnutí teze, podle níž jsou pouze jakýmsi nedokonalým hybridem mezi demokracií a totalitarismem bez vlastní identity, který se v konečném důsledku přikloní k jednomu z těchto dokonalých pólů politické organizace.

Zastánci této teze vysvětlují takové přechodné lavírování tím, že v nabytí plné totalitní formy brání podobným režimům faktory technického rázu, jako je například nevýkonnost administrativy, vnitřní či vnější tlaky nebo nedostatečný ekonomický rozvoj /který, mimochodem, vůbec nebyl na překážku zavedení totalitního státu v Rusku/, zatímco plné rozvinutí demokracie není možné kvůli „náboženskému tradicionalismu“ či opět kvůli nízké výkonnosti ekonomiky. Podle Linze si politická věda při popisu jednotlivých politických systémů nevystačí pouze se dvěma ideálními typy, protože politická realita je bohatší a obsahuje více politických forem než jenom demokracii a totalitarismus. Autoritativní režim představuje samostatný ideální typ, který se od ostatních ideálních typů odlišuje vlastními zdroji legitimity, obnovováním elit, artikulací a prosazováním partikulárních zájmů, procesem rozhodování a specifickým fungováním politického systému.

Rovněž od Linze pochází klasická definice autoritativního režimu jako takového politického systému, který se vyznačuje omezeným politickým pluralismem, absencí vedoucí a vypracované ideologie, kterou částečně nahrazuje existence zvláštní politické mentality, a až na výjimečná, krátkodobá období, i absencí politické mobilizace. Vůdce nebo junta v nich vykonává moc, která je velice špatně definovaná a zakotvená, zato však poměrně dobře odhadnutelná. Dlužno dodat, že vůdce nemusí být nutně obdařen charismatem a může v sobě kombinovat všechny tři weberovské zdroje legitimity.

4. POLITICKÁ MENTALITA A IDEOLOGIE

Německý sociolog Theodor Geiger přesně vystihl rozdíl mezi mentalitou a ideologií. Ideologie je podle něj „systém myšlení, který je v menší či větší míře tzv. vědecky propracován a uspořádán, a to za výrazného přispění intelektuálů či pseudointelektuálů, a velice často je zakotven v písemné podobě“. Mentalita je potom „takový způsob myšlení, který je více emocionální než racionální. Nositeli však poskytuje v konkrétních politických situacích všeobecné vzorce pro řešení a vystupování“. Zatímco ideologie obsahují silný utopický a idealistický náboj, mentality jsou mnohem blíže realitě a praktickému řešení. Ideologie jsou typické pro totalitní režimy. V autoritativních režimech se naproti tomu uplatňují mentality, které vycházejí ze specifické zkušenosti a politické i historické tradice daných zemí, a proto je velmi těžké je přesně definovat a zevšeobecnit. Slova pronesená generálem Frankem 18. července 1936 o tom, že „situace ve Španělsku je každým dnem více kritická; anarchie vládne na všech stranách; státní instituce podporují nepokoje a předsedají jim; spory mezi občany se urovnávají zavýstřelů pistolí a kulometů“, se nezúčastněnému posluchači mohou zdát vágní, málo explicitní az politického hlediska obtížně zařaditelná do konkrétního ideologického systému. Pro znalce tehdejších poměrů jsou však tato slova politicky jasně čitelná, protože zřetelně odrážejí politickou mentalitu armády i poloviny španělského národa a podmiňují jejich politické chování. Mnoho autoritativních režimů se opíralo o konzervativní interpretaci sociálního učení katolické církve, které tím, že lidem poskytuje hodnotovou orientaci a měřítka, v nich vytváří určitou politickou mentalitu. Ta jim rámcově dává návod, jaké politické stanovisko zaujmout v konkrétních politických situacích, nesvazuje je však souborem předem napsaných a neměnných ideologických pouček, které je nutné převést do praxe stůj co stůj, i kdyby se měla realita překroutit. Sociální učení Církve se nikdy nemůže stát oficiální státní ideologií, protože je mimo jeho kontrolu a vymáhání. Legitimním interpretem sociálního učení Církve je totiž samotná Církev, opřená o autoritu papeže, nikoli stát. Interpretace sociálního učení mohou podléhat změnám, které jsou nezávislé na státu, a znamenají tak samy o sobě významný prvek pluralismu v politice, snímž autoritativní systém musí počítat. Vztah frankistického režimu a katolické církve v 60. a 70. letech je toho klasickým příkladem.

Převzato ze stránek Distance – revue pro kritické myšlení.

Posted in Historie

Co by se stalo, kdyby Západ rozpoutal válku s Východem

Západ je se svými nadnárodními finančními strukturami je zaměřen na vytvoření kontroly nad celou planetou, na vytvoření jednopolárního světa. Všichni klasici geopolitiky říkají, že Rusko, které je „hardlandem“ centrem kontinentálního světa, vždy bude překážet vytvoření takové světové nadvlády… A dojde-li k tomu, že vše nakonec skončí velkými ozbrojenými střetnutími nebo se vše zakončí „studenou válkou“ (což nevylučuje lokální konflikty) to v mnoha směrech závisí na Rusku, na stavu našeho geopolitického potenciálu a na naší schopnosti způsobit dostatečně velkou škodu USA nebo jejich spojencům v případě vojenské agrese vůči naší zemi.


Celý rozhovor pod stejným názvem, jako je záhlaví příspěvku byl převzat z ruských Izvestijí a vyšel na Britských listech.

Posted in Geopolitika

Kataklyzma liberální plutokracie

astrologieAutor: Radim Lhoták

Pluto je v řecké mytologii bůh a vládce podsvětí. Pro starověk představuje zrození a smrt, hraniční čáry samotného života, za nimiž se nachází původ všech věcí, pramen fyzické existence. Nejběžnějším projevem plutonského chování ve vztahu k druhým je manipulace. Aspekty plutonské proměny života jsou destrukce, síly smrti a černá magie, z nichž teprve za vlastním prahem života, z popele a z hlíny, z rozkladu živoucí energie a veškeré hmoty může vzejít nový život tvořením, silou duchovního mistrovství v jeho očištěné a božsky ryzí podstatě. Pluto-kracií bychom proto mohli chápat vládu bohatých prováděnou z pozadí, z podsvětní temnoty skrývající původ všech věcí, jejíž vnější podoba je vyjádřena parlamentním sborem zmanipulovaných loutek.

Continue Reading

Posted in Filosofie

Knihy v první linii: dva nové tituly na cestě!

Občanské sdružení a stejnojmenné knižní vydavatelství Národní myšlenka, se kterým úzce spolupracujeme, pokračuje v zajímavé knižní sérii “knihovna Národní myšlenky”. Z některých minulých titulů zmiňme kupříkladu dvou dílnou publikaci “Osobnosti pravice I. a II.”, knihu “Svoboda a řád v angažovaném konzervatismu” z pera známého autora Vlastimila Podrackého, biografii prvorepublikového vědce a politika Dr. Františka Mareše, nebo útlou publikaci “Ernst Junger publicista”. V současné době jsou ve stadiu finálních příprav dvě nové knihy. V prvním případě se jedná práci historika Ettore Verniera “Falanga. K problematice třetí cesty”, kterou zpracoval Karel Veliký z Délského potápěče, v druhém o publikaci českého historika Milana Nakonečného, která se věnuje osobě a dílu italského myslitele a filosofa Julia Evoly.

Ettore Vernier: Falanga. K problematice třetí cesty.

Karel Veliký přináší stať, zabývající se krátkou érou pozoruhodného hnutí, vedeného synem nělkdejšího španělského diktátora Primo de Rivery. Stať rozebírá jeho program, ideově a společenské pozadí vzniku a stručně i osobu vůdce hnutí, jenž vzešel z konservativních kruhů a chápal obrodu Španělska v intencích vymezených proti tradiční levici i pravici – obrodu vedenou národně revoluční cestou. Doplněno poznámkami, seznamy literatury, chronologickou tabulkou a přílohami, zobrazujícími odraz Falangy v českém prostředí.

Milan Nakonečný:
Uprostřed ruin jezdit na tygru. Filosofie “kulturního pesimismu” Julia Evoly.

Tento, poněkud surrealisticky znějící název pojednání je spojením dvou knižních titulů významného italského filosofa kultury Giuliana (Cesare) Evoly a sice: Lidé uprostřed ruin a Jízda na tygru. Výše uvedený název této studie pak vyjadřuje dvě základní Evolovy teze: v úpadkové západní kultuře (“uprostřed ruin”) je třeba se naučit žít bez ztráty tváře a lidské důstojnosti (“jezdit na tygru” – tygrem se zde rozumí současná civilizace), tj. zůstat vnitřně svobodný při současném nezbytně nutném podílení se na nesmyslnostech tohoto současného světa.

Posted in Filosofie

Armáda ČR: hájíme alianční zájmy lépe, než vaše

Vláda chce v příštím roce zvýšit počet českých vojáků sloužících v Afghánistánu z 200 přibližně na 300. Spolu s dalšími misemi, jako je například oblast Kosova, či Iráku, nebo Čadu, by tak celkový počet českých vojáků, sloužících na různých zahraničních misích, měl v příštím roce dosáhnout bezmála 1300 příslušníků různých jednotek, vyslaných do akce ve světě. Máme se radovat a být hrdí na své chlapce, kteří ve světě pomáhají…co vlastně? Udržovat bezpečnost a pořádek? Šířit demokratické hodnoty?


Naše armáda by měla hájit především zájmy České republiky, proto je třeba se ptát, qui bono? Je potřeba si dnes položit otázku, zda opravdu všechny mise, kterých se jako stát účastníme, jsou natolik v českém zájmu (nebo zda vůbec), zda pocit alianční sounáležitosti dostatečně vyrovnává dosti velké finanční prostředky, které musí být vynakládány a jestli by se tyto nedaly využít lépe a jinak.

Stránky Ministerstva obrany nás informují o poslání Armády České Republiky (AČR):

“Hlavním posláním ozbrojených sil České republiky je a vždy bude co nejefektivnější a nejlepší zabezpečení obrany území České republiky s využitím zásad kolektivní obrany dle článku 5 Washingtonské úmluvy.”

Proto, aby mohla být armáda nasazena, je nutné, aby nějaká síla území republiky napadla, případně obsadila. To všechno v souladu se zmíněným článkem 5 Washinghtonské smlouvy, která deklaruje povinnost členských států NATO napadenému členovi pomoci. V případě napadení České republiky by tak ostatní členské státy měly povinnost nám pomoci a naopak v případě napadení Německa, nebo Francie, bychom museli napadeným pomoci my:

“Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde-li k takovémuto ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněna v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.” (Článek 5, Washingtonská smlouva)

Zda tento princip někdy využijeme, zůstává otevřenou otázkou. Osobně nevidím v současné době reálnou hrozbu konvenční války, vedené jiným státem proti některému z členských států NATO, ale to samo sebou není důvod chtít NATO zrušit, nebo z něj vystoupit. Myšlenka NATO, jako společného OBRANNÉHO paktu je pozitivní. Nyní však zbývá zodpovědět otázku ohledně různých zahraničních a tzv. preventivních operací. Máme se jich účastnit?

Čemu dnes Česká armáda vlastně slouží? Jako ilustrativní příklad může posloužit následující kauza. Když loni požádala OSN Českou republiku o dodání několika vrtulníků pro humanitární pomoc do súdánskému Dárfúru, vláda toto odmítla s tím, že nemá vyhovující. Ano. Ty vyhovující totiž nasadila v Afghánistánu.

Na předchozí otázku tedy můžeme odpovědět. AČR se chvályhodně účastní mezinárodních operací. Ovšem místo toho, aby působila jako jeden z uvážlivých arbitrů tam, kde je lokální moc nedostatečná a z hlediska stability a bezpečnosti je potřeba vstupu mezinárodního společenství (Súdán), propůjčuje se globálním mocenských a politickým plánům s pochybnou legitimitou. Co ovšem jako stát máme z „šíření demokracie v Iráku“, či pronásledování zoufalých zakuklenců kdesi v afghánských horách (vyjma zcela zbytečných ztrát na životech), zůstává velkou otázkou.

Česká armáda v současné době spotřebovává obrovské sumy peněz. Přesto se jednotlivé posádky neustále zavírají, stavy jednotek systematicky snižují, tu a tam probleskne zpráva, že výstroj určitých složek a oddílů je nedostatečná. Netransparentnost transakcí okolo armády by měla vybudit naše smysly a měli bychom po vládě žádat jasné odpovědi a průhledné důkazy toho, zda miliardy vložené do armády jsou skutečně využívány hlavně pro modernizaci letišť, nebo nákupy nových obrněných transportérů.

Snadno bychom se totiž mohli divit, že ony miliardy, které chybí zdravotnictví, nebo školství, převážně polyká nějaký úctyhodný projekt šíření západních hodnot v Iráku, náročné operace v extrémním prostředí a vojenské údery, jejichž smysl a souvislost se státními zájmy České republiky zůstává pochybný. U peněz, nalitých do škol, nebo nemocnic, můžeme vidět, zda výsledek měly, nebo ne. U armády, které je bližší zahraniční košile, než domácí kabát, nikoli.

K čemu je nám armáda, která má sice přívlastek národní, ale bojuje za zájmy jiné, cizí, nebo „globální“? Proč má český daňový poplatník financovat účast v ideologizovaných konfliktech „severoatlantického společenství“ proti „zlým státům“? Myslím, že bychom se před snahami uměle nám vnutit loajalitu k jakémusi atlantickému společenství, které hájí hodnoty „pravdy a lásky“ ve světě, měli mít na pozoru. Může se totiž stát, že takto budeme nejen naše armáda, ale my všichni, v budoucnu vmanipulováni do konfliktů, jejichž podstata se nás nedotýká, ale u nichž bude „atlantická loajalita“ vyžadovat zainteresovanost. To je jeden z podstatných nedostatků NATO a tak letošní jednostranné vykládání gruzínské krize, spojené s nátlakem na vstup Ukrajiny a Gruzie do Severoatlantické aliance byly a jsou v tomto varovně zdviženým prstem.

Obrázek v perexu: Časopis Týden

Posted in Politika

Vychází nová Revue politika (08/2008)

Po delší odmlce, způsobené letními prázdninami, je na světě nové číslo Revue Politika. Pro ty, kdo se s Revue ještě nesetkali, o čem že je řeč? Revue politika je odborně-popularizační společensko vědní časopis, který sleduje oblasti politické filosofie, mezinároodních vztahů, geopolitiky, domácího, stejně jako zahraničně-politického dění. Přispívají do něj nejen významné osobnosti českého politického myšlení a známí publicisté, velké pozitivum Revue Politika pro české prostředí spočívá v tom, že nadto dává prostor i studentům, či autorům neokoukaným. Časopis vychází formou měsíčníku, vzhledem k občasným speciálním číslům a letní pauze vychází 10x do roka. Vydává jej Centrum pro studium demokracie a kultury v Brně. Co zajímavého přináší letošní osmé číslo?

Mimo tradičního okénka šéfredaktora a rubriky krátkých komentářů k aktuálním událostem doporučujeme pozornosti hlavně blok tří článků, komentující ožehavé geopolitické události poslední doby. Jedná se o rozsáhlejší studii politologa Tomáše Šmída “Nebezpečí a trapnost dvojích standardů” (s. 12) a také jeho poznámku “Vězení a cirkus” (s. 4) a na téma volně navazující článek Ondřeje Šlechty “Osetinská krize: jiný pohled”. Blok článků Tomáše Šmída reaguje na události ohledně dopadení Radovana Karadžiče, vyhlášení kosovské nezávislosti a rusko-gruzínskou válku v srpnu letošního roku. Okolo těchto tří událostí, jak předesílá v úvodu své studie Tomáš Šmíd, lze “zaznamenat nebývalou míru lží, arogance a přezíravosti”, které je třeba uvést na pravou míru. Článek Ondřeje Šlechty je kritikou jednostranného pohledu na osetisnkou krizi, úlohy Michala Saakašviliho a snahy vidět jednoznačného viníka krize v Ruské federaci.

Z domácích témat jistě zaujme pokračující polemika mezi Michalem Kubátem a Petrem Sokolem nad reformou českého volebního systému. Článek politologa Lukáše Hodera “Reagan, Bush, Mccain” Cesta americké pravice k nominaci Johna McCaina a jeho zahraničněpolitický program” je volným navázáním na rozsáhlý medailon o Johnu McCainovi z letošního únorového čísla.

Konzervativní myslitel Dan Drápal v aktuálním čísle publikoval kontroverzní článek “Může být křesťan levicový?”, ve kterém se zamýšlí nad srovnáním ideového zaměření katolických a protestanských církví v USA. Číslo uzavírá pokračování vynikajícího eseje Marty Davouze “Občan Havel, aneb síla interpretace”, který nabízí alternativní pohled na podobu bývalého prezidenta České republiky.

Stejně tak esej francouzského konzervativního filosofa Alaina Besançona “Vatikán a islám”, která se zaměřuje na vzájemné vztahy mezi katolickou církví a islámem po modernistickém II. Vatikánském koncilu je navázáním na první část, uveřejněnou v minulém čísle.

Na závěr čísla představuje europoslanec Hynek Fajmon další část svého seriálu “Slovníček evropských levicových pojmů”. Tentokrát bude řeč o problematice “Fair Trade”.

Náhled aktuálního čísla s informacemi o dostupnosti a předplatném ZDE.

Posted in Zajímavé knižní tituly

Víte, že…

Video

Knižní báze

Knihytisky.org - Knižní báze Délského potápěče

Markus Willinger – Generace identity

Guillaume Faye – Proč bojujeme (dotisk)

Guillaume Faye - Proč bojujeme
K objednání zde! ČR: Knihytisky, Náš směr SLOVENSKO: Protiprúdu

Myšlenka dne

„Moderní svět je špatný, protože je civilizovaný. Moderní filosofové tvrdí, že se jim nelíbí věčný trest na onom světě. Můžou být spokojeni. Stvořili věčný trest už zde, na tomto světě. Škvařit se navěky v pekle je samo o sobě dost zlé, ale octnout se v pekle na mírném ohni a ještě muset uznat, že teplota je snesitelná – to je přímo nesnesitelné.“ – G. K. Chesterton

Tweets

Archív