Nemusíte patřit k „pražské kavárně“, abyste si mohli ke kávě dopřát kvalitní četbu. Podpořte knihu Markuse Willingera – Generace identity!
Autor: E.X.
Nedávno se mi při setkání s aktivistou Generace Identity dostala do rukou drobná, leč obsahem hodnotná publikace, především pro svůj aktivizační potenciál. Sami vydavatelé publikace z nakladatelství Arktos řekněme narovinu přiznávají, že kniha není politologickou či sociologickou studií, ale manifestem, ještě přesněji vyhlášením války. Nechť tedy válka nejen idejí započne.
Na Západě se pomalu ale jistě etabluje mládežnické protestní hnutí nespokojené se současným Duchem doby. Jako formu svého protestu volí moderní a efektivní zpracování civilizačních problémů a i jistou mediální zkratku. Hnutí je úspěšné především ve Francii, ale má již své velké pobočky například v Německu či Rakousku. Nově vznikly pobočky i kupříkladu v České republice, Itálii nebo Maďarsku. Velkou energii a je třeba říci že i podstatnou část členů organizaci přinesla imigrační krize a hlavně neschopnost a neochota předních západních politiků jí čelit, kdy západní politici lidově řečeno jen strkají hlavu do písku, žvaní a omdlévají při slově rasismus. O blaho a bezpečnost původního obyvatelstva jim očividně nejde. Společně s minimální důvěrou v masmédia a s možností sdílet informace přes internet se Evropa dostává do dost výbušné situace a různým ideovým hnutím se otevírají dříve nevídané možnosti.
Kniha na první pohled působí civilním dojmem a je pěkně graficky zpracovaná, jak je už u knih vydaných u Arktosu dobrým zvykem. 1] Publikace obsahuje 41 krátkých esejů týkajících se evropské identity, její kultury, jejích nepřátel, volby zbraní identitářů a možnostech jejího zachování. Rovněž zde lze nalézt několik předmluv, ta první je od Philippa Vardona, bývalého aktivisty francouzského Bloc identitaire, který se nyní věnuje úspěšně politice pod značkou Front National Marine Le Penové. Třetí je od samotného autora knihy, kde osvětluje základní pojmosloví knihy, s kterým pak nadále pracuje. Druhá je poznámkou k českému vydání od Adama Berčíka, kdy její autor zasazuje reálie knihy do českého kontextu, obecně by se dalo říci, že Západ kopírujeme se zpožděním několika desetiletí, a s tím přebíráme i jeho některé problémy, které můžeme řešit dnes již jinak, než se o to pokoušeli různí aktivisté tehdy. Budoucnost je v tomto ohledu otevřená.
Z esejů v knize obsažených se mnou nejvíce rezonuje 4. esej O politice, kdy bych jen doplnil několik postřehů vyčtených z knih českého sociologa Jana Kellera, 2] který se velmi rád věnuje francouzské politice a francouzské sociologii, z nichž přebírá řadu mechanismů, jež budou časem platné i u nás. Je třeba říci, že jen málokdy se úplně mýlí. Stát je nejen ve Francii poslední výspou sociálního systému, kdy soukromý sektor si z něj bere doslova všechny zisky a na stát se snaží rozložit všechny náklady. Tudíž v manažerském žargonu s ostříháním t.j. „zefektivněním, zúžením“ státu dojde i k likvidaci veškeré sociální politiky, to samé koneckonců přiznává i Willinger, když se baví o nepokojích v Paříži, především v roce 2007.
Nepřátelé:
Nepřátele Markus Willinger naprosto jasně definuje jako osmašedesátníky, tedy lidi nikoliv narozené v roce 1968, ale odkojené ideologií a étosem tohoto revolučního roku, jenž v evropskoamerickém kontextu znamenal významný přelom. Étos tohoto druhu myšlení, jakožto nejsilnějšího myšlenkového proudu na Západě silně ovlivnil i vznikající postmodernu, již se doposud nepodařilo překonat, nicméně pokusy ve sféře ideologické zde již jsou. Novou levici by se dalo vymezit tím, že na rozdíl od staré dobré levice, t.j. autentické (původní marxismus a anarchismus) nahradila boj proti kapitalismu bojem proti bílému heterosexuálnímu muži, který pro ni znamená kořen všech problémů a útlaku. Autentická levice cílila svou agendou na pracující vykořisťované dělníky a někde při nedostatku dělníků i na drobné zemědělce. Nová levice naopak směřuje svou agendu na „údajně“ utlačované, což znamená tzv. „LGBT+“ komunitu, etnické menšiny nebo feministky. Jenže ti už si svá práva vybojovali a nemají další důvod pokračovat v boji za věc nové levice. Nová levice si proti sobě také poštvala téměř celou zbylou dělnickou třídu. Dost organizací podporující její agendu se nechává vydržovat státem, popřípadě finanční oligarchií, v rámci nepotřebných neziskových organizací, čímž její ideologové ztratili zájem bojovat proti kapitalismu. Je třeba říci, že nová levice od 60. let v boji proti kapitalismu nepokročila ani o jeden malý krok a nepodařilo se jí svrhnout ani jeden kapitalistický režim. Její strategie se tedy jeví ve svém hlavním cíli jako chybná a nezaslouží si nic jiného než překonání. Rovněž původní cíl nové levice, antiglobalismus, byl opuštěn, když se její podpůrné organizace dnes nejvíce starají o to, jak Evropu i Ameriku zaplavit co největším počtem neevropských imigrantů.
V ideologické oblasti mají tedy identitáři poměrně velký prostor, pokud nová levice opustila dvě své nejstěžejnější témata: revoluci a antiglobalismus.
Nedostatky knihy:
S tím rovněž souvisí jedna ze základních esejí, která mi v knize chybí, a to esej o kapitalismu. Různí západní ekonomové se dlouhodobě přou, v čem to vlastně žijeme, a nenacházejí společnou odpověď, jak už to tak v postmoderní společnosti bývá. Nabízí se možností hned několik.
Žijeme v demokracii – kdy jsou perzekuovány určité názory – anglická novinářka Katie Hopkinsová, americký student Andy C. Ngo, to jsou jen někteří, skutečných disidentů Západu je mnohem více. Potlačovány bývají i názory vědecké, kupř. Kevin B. MacDonald a v našem prostoru Petr Bakalář. 3] Nefunguje zde tudíž ani svobodné prostředí bádání.
Žijeme v multikulturní společnosti – kdy se do evropských států stěhují různá etnika, vytlačují původní obyvatelstvo, 4] vytvářejí své vlastní kolonizované území spravované jako paralelní polis, kde platí jejich vlastní zákony, uznávají své vlastní autority a se zákroky z vnějšku – policie, záchranáři, hasiči – zatočí pomocí kamenů a zápalných lahví.
Nejpřesnějším pojmenováním současného stavu věcí by tak nejspíše bylo, že žijeme ve Vlčím věku severských ság, v éře filosofie Moci a logiky Síly, v hyperkapitalismu, který nemá soucit naprosto s ničím a lidského soucitu využívá pouze jako pochybné PR strategie. Tímto je třeba se zabývat, což mi v knize znatelně chybí.
Řešení:
Nikdy jsme se nenacházeli v podobné situaci, neomylná řešení tedy neexistují. Ale máme svou vůli, vůli k životu a vůli k moci – a to není zrovna málo. Díky cenzuře a jisté prudérnosti nové levice je možné, že pokud budou identitáři vystupovat inteligentně, budou mít argumenty a svá média, mohou způsobit ideologický obrat na evropské politické scéně a započít kulturně etnické obrození, které nazývají evropskou reconquistou. Důležitý je především aktivní přístup, což zmiňuje i Willinger ve své knize. Základními pojmy pro každého identitáře by měly být přirozená inteligence, rétorika, sebezdokonalování a získání praxe v tom, co dotyčný dělá. Kniha Generace identity by mohla být pro začínající aktivisty pomyslnou první vlaštovkou. Své čtenáře si jistě najde. 5]
Poznámky:
1] V roce 2016 u nás v češtině vyšla publikace Guillauma Fayeho Proč bojujeme. Pevně doufám, že lidé sdružení okolo Délského potápěče budou v publikaci knih od vydavatelství Arktos pokračovat.
2] Převážně jeho nejznámější: Tři sociální světy: sociální struktura postindustriální společnosti, Praha 2010 ale i novější: Nová sociální rizika a proč se jim nevyhneme, Praha 2011.
3] Blokování působení prof. Kevina B. MacDonalda na amerických universitách, fyzické útoky na jeho osobu. Mediální blokáda Petra Bakaláře a kupř. zrušení jeho vystoupení v rádiu.
4] Odborný sociologický termín pro tento fenomén zní: Bělošský úprk (White flight).
5] A to i v zahraničí, doposud vyšla v 8 jazycích, připravují se navíc nově vydání i v polštině, chorvatštině, holandštině a anglická audiokniha.
***
***
***
***
***
Unikol mi ten prvý Tomášov príspevok, načal veľa otázok, možno by bolo dobré, keby objasnil ako si „skutočnú rebéliu“ predstavuje, tá výčitka sa často nekonkrétne objavuje. Tomáš, neodporuješ si, keď píšeš, že je dobré robiť aspoň niečo a zároveň odmietaš – veľmi nedokonalé – záplaty? Nie sú Tebou zmienení politici práve to niečo? Nemyslím si, že GI nekriticky visí na perách Trumpa, Le Pen.
U nás sa Marián Magát exponuje apologetikou NS, telefón mu odpočúva spravodajská služba. Za otvorené, konkrétne činy je väzenie, nie je rozumné to uznať a konať v dovolených hraniciach? „Mútiť toxíny času?“
Nechcem sa opakovať. Zvody materializmu sú problém, s tým súhlasím, ale povedzme, že za 20 rokov bude v európskych štátoch 40 percentný dopyt po strane a la FPÖ. Na stole bude potreba lojálnych odborníkov, ktorí – okrem iného – mali doteraz aj „spoločenské postavenie“. Alebo inak – nech pôsobenie ĽSNS je poučením, že radikálne prejavy nepodkuté suchými, praktickými nápadmi (a znalosťami) ako riadiť štát od istej úrovne nestačia. Milan Mazurek možno niekomu prakticky rozbil hubu, ale spravil by si z neho guvernéra centrálnej banky?
Dugin to vo Viedni vyslovil veľmi nietzscheánsky – je to možnosť, že svet bude vyzerať inak, mať inú formu, GI to pripomína.
Děkuji za diskuzi. Prvně je zapotřebí se určitě zformovat, zjistit, co vlastně chci, jaké k tomu mohu použít prostředky. Brečet na internetu nemá smysl. Zde se k diskuzi hodí strare rčení: A co jsi pro reconquistu udelal ty? Greg Johnson zalozil Countercurrents, Friberg Arktos. Ja aspoň napsal dle svých nejlepších intelektuálních schopnosti diskutovanou recenzi. Jasně, každého nezajímá psaní a čtení. Ale jsou zde i možností kapel, malby obrazu, performance a akcniho umění upozornujiciho na neduhy doby. Je jen na každém z vás, jakou cestou se vydá a jaké životaschopné projekty založí.
Hm, v tejto súvislosti je z hľadiska diagnózy zaujímavá jedna iniciatíva, ktorá sa na Slovensku objavila v 2015 – a to aj v konzervatívnych kruhoch – a síce výhrada vo svedomí.
Tu som našiel odkaz aj s príkladom dôvodenia.
https://www.hlavnespravy.sk/slovenski-muzi-v-pripade-vojny-nechcu-ist-bojovat-urady-zahltili-listami/547747
Pôvodne to možno bola iniciatíva „panslávov“, kt. chceli demonštrovať nesúhlas s politikou NATO, ale z iných výziev, kt. mi prišli viem, že nie všetci to tak čítali a jednoducho odmietali bojovať „za tento prehnitý štát“. Je samozrejme na hrane, či pociťovať lojalitu k armáde ako súčasť NATO, ale zdá sa mi, že pod politickou vrstvou je práve ten charakterový deficit.
Slováci na východnom fronte síce tiež často dezertovali a nechceli bojovať s Rusmi, ale do zbrane nastúpili.
Principiálne, z hľadiska hierarchie majú svoju úlohu diplomati, svoju generáli a svoju vojaci.
K vítězství potřebuješ dvě základní věci, realistický plán a prostředky k tomu plán realizovat. Mezi ty prostředky patří v neposlední řadě dostatek schopných a ochotných lidí.
Další problém je, že jakmile začneš vyvíjet aktivitu, která by je mohla skutečně ohrozit, odstraní tě.
L. Ch.
Hans Hillman: Svatá pravda. Jestli vyhrajeme, se spoustou věcí si už nebudeme muset starosti, protože bude šance společnost vylepšit a napravit/opravit a jestli prohrajeme, také si nebudeme muset dělat starosti, protože to bude konec všeho Západu a bílých národů.
Čtu ty příspěvky, v nichž někteří odsuzují tlachání jiných a sami dělají totéž. O úspěšnosti každé ideologie, každého národa a každé civilizace, se vždy rozhodovalo ve válce (žádné řečnění mírotvůrců na tom nic nezmění). Nejinak tomu bude i v tomto případě. Jen to společenství jehož ženy jsou ochotné rodit děti a jehož muži jsou za ně připraveni umírat, ten uspěje. Nakonec se všechny složité úvahy zredukují na jedinou otázku, kterou pokládá Jarek Nohavica ve své výborné písni – „Kdo z nás“.
Netvrdím, že je to reálné, tvrdím, že je to z dlouhodobého hlediska nezbytné. Nejen snižováním počtu, ale také kvality společnost oslabuje.
S populismem se nedostaneme dál než k odmítnutí imigrace, což se z krátkodobého hlediska může jevit jako dostačující, z dlouhodobého však rozhodně nikoliv. Většina lidí se ovšem reálně nezajímá o to, co bude po jejich smrti.
Mnohem závažnější problém, než s neustále omílanou inteligencí je ovšem s charakterem. Inteligence beze cti a odvahy se bude přizpůsobovat komukoliv, kdo má moc. Čestní a odvážní lidé jsou židovstvem nejvíce potíráni. Jenže tyto vlastnosti se nedají tak přehledně číselně vyjádřit jako IQ.
Na kvalitu německého národa měla 2. světová válka katastrofické následky. Ti nejlepší muži padli, následovali příkladu Vůdce, nebo vzdorovitě do konce života živořili pod diktátem vítězů.
Z německého národa se tím stal takřka ideální hostitel židovského parazita.
L. Ch.
L. Ch.: Teď už to snad chápu lépe. Ale tak radikální přerod hodnot, který by dosáhl toho, že ty nejkvalitnější ženy budou mít nejvíce dětí, mi přijde bohužel utopický alespoň v Evropě 21. století. Populaci jako celek nemá smysl početně příliš zvětšovat, ale snaha zvětšit počet kvalitních místo podpory porodnosti těch vrstev s nejnižším IQ, ke které dochází dnes v současné podobě sociálního státu, by byla prospěšná. Zatím se děje pravý opak viz vítací kultura v Německu naordinovaná Frau Kanzlerin za nadšeného hýkání velké části tamních médií.
Můj pravopis, jak jste si možná povšimli, již odpovídá budoucím normám, kde ženský a mužský rod nebude nadále rozlišován. ;-)
1) Kariérismus není totéž, co práce za úplatu. Ženy z nižších vrstev se živili nebo si přivydělávali prací i před emancipací.
2) Nemluvil jsem pouze o úbytku populace, ale také o úbytku její kvality. Z hlediska udržení kvality populace nebo ještě lépe jejího vylepšení je právě žádoucí, aby se nejvíce reprodukovali ty ženy, které kariérismus odvádí od plození potomstva nejvíce, tedy ty nadprůměrně nadané, neboť tyto mají přirozeně největší šanci si úspěšnou kariéru vybudovat.
3) Věda se bez žen snadno obejde. Má-li žena přirozeně se vyvinutý kladný vztah k vědě, může se stát velice vhodnou manželkou vědce a zplodit mu kvalitní početné potomstvo. Takovýto vysoce kvalitní manželský pár by mohl dostávat štědré přídavky na děti.
L. Ch.
1) Kariérismus není totéž, co práce za úplatu. Ženy z nižších vrstev se živili nebo si přivydělávali prací i před emancipací.
2) Nemluvil jsem pouze o úbytku populace, ale také o úbytku její kvality. Z hlediska udržení kvality populace nebo ještě lépe jejího vylepšení je právě žádoucí, aby se nejvíce reprodukovali ty ženy, které kariérismus odvádí od plození potomstva nejvíce, tedy ty nadprůměrně nadané, neboť tyto mají přirozeně největší šanci si úspěšnou kariéru vybudovat.
3) Věda se bez žen snadno obejde. Má-li žena přirozeně se vyvinutý kladný vztah k vědě, může se stát velice vhodnou manželkou vědce a zplodit mu kvalitní početné potomstvo. Takovýto vysoce kvalitní manželský pár by mohl dostávat velké přídavky na děti.
L. Ch.
Tomáš: Problémem nějaké činnosti je, že média = mediokracie ji hned obrátí proti jejím původcům, které znemožní. Kdo ovládá média, z velké části ovládá i veřejné mínění.
L.Ch.: To nejde úplně zevšeobecnit. Některé ženy se hodí víc třeba do role vědkyň než jako mnohonásobné matky. Navíc by to vyžadovalo obrovskou proměnu společnosti i v jiných oblastech – s českými platy jen málo mužů dobře trvale uživí ženu v domácnosti. Potřebujeme 2,1 dítěte na 1 ženu, aby se dosáhlo stabilní situace a to není úplně ta velké číslo. Nepotřebujeme, aby ženy měly třeba 5-6 dětí. Zbytečné se příliš množit…
Generace Identity je populistický projekt snažící se zalíbit co nejširším vrstvám obyvatel zejména z řad (dekadentní) mládeže. Populismem můžete získat relativně hodně stoupenců, ovšem nemůžete zvrátit nepříznivý vývoj, kterým se naše společnost ubírá, neboť na to bychom museli být ochotni sami přinášet veliké oběti.
Nezbytné by například bylo nekompromisně eliminovat kariérismus žen. V prvé řadě zakázat jejich studium na vysokých školách. Pozornost žen je třeba v žádném případě neodvádět od jejich společensky nejvýznamnější role – role matek. Kariérismus žen znamená úbytek populace a zároveň její ubývající kvalitu.
L. Ch.
Je lepší, když se někdo pokouší dělat něco, než nic, ale to, že se tyto protestní skupiny chytají každého populisty jako je Le Penn a Trump,z nich dělají zase ovce. Odkazují se na rok 1968, kdy docházelo k postupné amerikanizaci společnosti, v českém případě i převedení majetku státních firem na akcionáře, nevidím v tom nějaký zvlášť kulturní přínos a to nejsem žádný socialista. Obsah knihy nezdůrazňuje problém kapitalismu ani v hnutí se toto nezdůrazňuje, protože lidé v něm pocházejí z vyšších společenských vrstev a vděčí tak tomuto systému za pohodlný život a společenské postavení.Mluví o válce a rebelii, ale ta existuje jen na papíře.. Konkrétní činy a skutečná rebelie zde chybí. Něco začne, ale KDY, nikdy. Další „rebel“ Alan de Benoist vidí zase přínos v Putinově režimu, jak nás Rusko zachrání. Ten také skočil na špek masmédiím. Raději si koupím knihu, ze které se něco dozvím, než knihu o výkřiku do tmy.