Julius Evola

Autor: Andrea Scarabelli

V rušném roce 1938 podnikl Evola další dvě cesty. První následovala po německé výpravě a přivedla jej do Prahy, města prostoupeného po anšlusu [Rakouska] plíživým strachem. Když sem na samém začátku července dorazil, nalezl město přeplněné návštěvníky desátého všesokolského sletu. Pod heslem ve zdravém těle zdravý duch panslavistická organizace Sokol prosazovala všestrannou výchovu mládeže schopnou sjednotit tělo a ducha. Půlmilionu jeho členů proudilo do „stověžatého“ města v atmosféře pohlcené mezinárodním děním – jako by je pobízela tíha dějin přeměňující sraz na jakousi oslavu odehrávající se na pokraji propasti. Dokonce ani Evola nebyl vůči tomu zcela imunní. Byl svědkem „nepopsatelného entusiasmu obyvatelstva, představení odehrávajícího se na Masarykově stadionu, které zde k sobě přivedlo 210 000 lidí“; v „oblíbených nočních podnicích“ i „zvucích národních písní a slovanských pochodů“ byl svědkem „jedinečné atmosféry“ sjednocující „obyvatelstvo se sokolským hnutím různých národů.“ Avšak v uličkách na Malé straně o těchto pražských nocích již bylo možné cítit blížící se evropskou katastrofu. 1]

V této horečné atmosféře se setkal s ministrem zahraničí Kamilem Kroftou, jenž mu pověděl, že nelze zcela vyloučit Evolou předloženou (a v Bělehradě diskutovanou) hypotézu „o politice úplné autonomie různých menších středoevropských a balkánských států, včetně Československa, které by se jednostranně neodvolávaly na Londýn a Paříž, nebo které by jinak nenarušovaly mezinárodní politiku Osy.“ 2] Avšak Krofta požadoval, aby tyto mocnosti poskytly nějaké záruky. Se sudetským povstáním z 13. září a anexí Sudet Třetí říší z 1. října ovšem věci nabraly jiný směr. To, co Britové a Francouzi chválili jako krok k zachování míru, bylo ve skutečnosti jednou z příčin druhé světové války.

Filosof pokračoval se svou „paralelní diplomacií“, jak ji nazval Claudio Mutti, a zkoumal možnost „švýcarské“ autonomie pro tato území, včetně zachování svobody sudetských Němců v rámci samostatného Československa. Toto zkoumání je zdokumentováno ve třech rozhovorech publikovaných v novinách Il Regime Fascista. Prvním je již shora zmíněný rozhovor s Kroftou, v němž je zdůrazněna potřeba zachování centrální vlády v Praze vyvažované jistou mírou decentralizace. Když se ministr označil za demokrata, nemohl Evola než přirozeně reagovat: „Demokracie je postoj kompromisu, který nepůjde v brzké budoucnosti zachovat, jelikož bude třeba se rozhodnout, zda se vydat doleva či doprava.“  Skutečně, tato slova se měla naplnit. Bouřlivé vztahy Prahy s jejími sousedy nevěstily nic dobrého a vyloučily možnost, že by se „Malá dohoda“ včlenila do plánu multipolárního uspořádání založeného na říšské formě federalismu. 3]

Nicméně aby získal o „československé krizi“ objektivní a nestranný obraz, vyslechl Evola všechny zainteresované strany. „Při večerním setkání na terase nad Vltavou, s působivým výhledem na Prahu zalitou měsíčním světlem a třpytící se světýlky snových památek a mostů, s hradní katedrálou nad tím vším“ se sešel se zástupcem těžké politické váhy té doby. Šlo o Wilhelma Sebekovského, vedoucího tiskové kanceláře Konráda Henleina, zakladatele Sudetoněmecké strany a stoupence anexe k Třetí říši (rovněž žáka Othmara Spanna, který nejspíše setkání domluvil.) Sebekovsky pověděl italskému novináři, že sebeurčení národů je prvním principem mezinárodní politiky. Tento názor o autonomii byl v opozici vůči českému centralismu a když se Evola vrátil k myšlence o Třetím bloku, dotazovaný z velké části souhlasil, ve prospěch nezávislosti bez anexe k Říši – která však stejně přišla. 4]

Nakonec se Evola setkal s Karolem Sidorem, stoupencem Andreje Hlinky, vůdce slovenské autonomistické strany (který zemřel o měsíc později), a prvním velitelem Hlinkovy gardy. V rozhovoru se rozvinulo téma požadavků menšiny, která se jako menšina odmítá nazývat, ovšem kterou žene touha po boji za vlastní nezávislost v takové míře, že by dokonce odvolala své zástupce z parlamentu v Praze. Tento rozhovor proběhl v Bratislavě, kde zmíněný politik odhalil, že slovenskou menšinu znepokojuje osa Moskva-Praha-Paříž. Takovýto radikální antikomunismus vedl dotazovaného i celé jejich hnutí směrem k německým a italským pozicím. 5]

Nelze vyloučit, že filosofovo soukromé zkoumání, včetně tří „evropských průzkumů“, bylo vedeno z Vídně. Důkazem toho je článek ze švýcarského Weltwoche z 11. října 1935: „Opravdové vedení sudetoněmecké vlastenecké fronty“, jak uvádějí tyto noviny, našlo svou oporu v „dr. Heinrichovi, vysokoškolském učiteli na volné noze a asistentovi známého prof. Othmara Spanna“. Spannovi mladí sudetští Němci dobře věděli, že s Hitlerovou standardizací by byli ztraceni, a tudíž chtěli realizovat své ideje o organickém státu v rámci Československé republiky. 6]

Nadto v roce 1930 sám Heinrich založil Kameradschaftsbund (po vzoru učení Stefana Georga, který inspiroval založení stejnojmenného sdružení uvnitř Wandervogel v roce 1926), což byla organizace s klíčovou úlohou pro vznik Sudetoněmecké strany (jejíž někteří členové vzešli z Heinrichova kruhu). S etnickou vizí v podobě duchovního řádu oponujícího nacionálněsocialistickému biologismu jeho členové usilovali o federální stát založený na principech Othmara Spanna, čímž by osvobodili Sudety, aniž by je uvrhli do jha Třetí říše. Oficiálně byl rozpuštěný v roce 1935. Nicméně dál vyvíjel podzemní činnost a nelze vyloučit, že dr. Ruthar – který se objevuje v množství hlášení amerického OSS 7] (dnes již odtajněných na webových stránkách CIA), který byl členem Spann-Kreis, hlavou Sudetského hnutí v Praze a pražským představitelem Kameradschaftsbundu – pomáhal Evolovi na jeho cestě tím, že mu zprostředkoval kontakty s některými z dotazovaných. 8]

Jiné střípky z pobytu v Praze zveřejnil Evola v článku z pedesátých let, kde píše o židovském ghettu a Staronové synagoze, domově rabiho Löwa. Popisuje interiér, který lze navštívit „pouze máte-li u přežívající rabínské komunity zvláštní sympatie“. V tomto potemnělém interiéru, s jeho surreálně „nízkými a nesymetrickými klenbami“, mu ukázali křeslo legendárního rabína v místnosti, kde byl podle legendy stvořen Golem. 9] Je docela možné, že Evola, coby čtenář známých Meyrinkových románů, udělal vše myslitelné pro to, aby mohl navštívit tato jím barvitě popsaná místa.

Ukázka z 5. kapitoly knihy Vita avventurosa di Julius Evola autora Andrea Scarabelli, vydané v roce 2024 nakladatelstvím Bietti. Dostupné rovněž v anglickém překladu od nakladatelství Arktos.

Poznámky:

1] Viz Julius Evola, Esplorazioni europee. I „Sokol“ a Praga, v Il regime fascista 14. července 1938. Pro obecnější analýzu „pražské otázky“ viz Julius Evola, Esplorazioni europee. Inquadramento del problema cecoslovacco, v Il regime Fascista, 16 července 1938; Dopo Monaco, v Lo Stato, říjen 1938, také dostupné v J. Evola, Lo Stato (1934-1943), Libreria Europa, Roma 1995, pp. 448.

2] Julius Evola, Bilancio europeo della crisi cecoslovacca, v Bibliograpfia Fascista, prosinec 1938, nyní rovněž v Esplorazioni e disamine, svazek I, s. 247.

3] Viz Julius Evola, Prospettive della crisi cecoslovacca.

4] Viz Julius Evola, Le rivendicazioni dei Tedeschi Sudeti, in un colloquio noc il rappresentante di Henlein, dottor Sebekowsky, v Il régime Fascista, 20. července 1938.

5] Viz Julius Evola, Gli autonomisti slovacchi e il problema cecislovacco, v Il régime Fascista, 22. července 1938.

6] Viz Claudio Mutti, La diplomanzia paralela di Julius Evola, s. 380. „Skryté směřování“ lze rovněž vysledovat v dalším odtajněném dokumentu z archivu OSS, dle kterého Heinrich údajně podněcoval sudetské povstání využitím některých místních obyvatel, kteří byli „proněmečtí“ a zároveň „protinacističtí“. Vskutku „několik antinacistů bylo členy Spannova kruhu“. (Archiv CIA, Nazi War Crimes Disclosure Act, 161, Paeffgen, Theodor, 0007, viz zde). — DP: Mohler nebo Nolte je nazývají „nenacistickými fašisty“: konzervativními revolucionáři.

7] Office of Strategic Services, Úřad pro strategické služby, pozn. čes. překl.

8] Archiv CIA, 129, Goettsch, Werner, 0019, viz zde. Viz také Janek Wasserman, Black Vienna, s. 76.

[9] Julius Evola, Il Golem misterioso nella sinagoga, v Roma, 17. září 1957, také v I testi del «Roma», s. 323.

Poznámky DP:

K „učení Stefana Georga“ podrobně v: Stefan George, Poesie: z Tajného Německa (Praha: Délský potápěč, 2022).; viz hesla „Bund“ (ani společnost ani pospolitost;  s v a z ! společenství založené na sdílení „zvláštního životního pocitu“: do pospolitosti či společnosti se člověk rodí, ke Svazu dobrovolně přistupuje, je-li ovšem přijat; pro příslušníky svazu jsou jeho stanovy závaznější než pravidla a zákony společnosti, v níž žijí), „George-Kreis“, „Herrschaft und Dienst (Panství a služba); a především zde přeložené bezejmenné básně z knihy Stern des Bundes (Hvězda svazu) s. 47 až 63. Jedna z nich začíná: Nová šlechta, již hledáte / nevzejde od štítu a koruny!

Ke „Kameradschaftsbundu“ Jörg K. Hoensch, „Othmar Spann, Kameradschaftsbund a Sudetoněmecká vlastenecká fronta“ v: Dějiny a současnost 5/1999, kde mj. stojí: „Odmítání demokracie a politického stranictví velkou částí mladší sudetoněmecké generace šlo ruku v ruce s příklonem nejprve k romanticko-mytickým ideálům „hnutí stěhovavých ptáků“ (Wandersvogelbewegung), brzy však k novým formám a obsahům mládežnického soužití. (…) Nová orientace se vyznačovala elitářským sebepochopením, přísnou, podle vojenského vzoru vybudovanou strukturou, jež byla postavena na principu vůdcovství a poslušnosti, duchovní orientací na nadosobní, zčásti transcendentní ideály.“

Studie končí: „Poněvadž Henlein – na rozdíl od Hitlera – nebyl charismatický vůdce, jehož postavení a osobnost by byly natolik dominantní, aby zamezily zformování fronty uvnitř vlastního hnutí, cítil se počátkem roku 1935 nucen zříci se Spannových zásad [Rosenberg je ve svém Mythu označuje za „novou scholastiku“, viz stránky „Der neue Universalismus“, „Völkische Theokratie a Neue Priesterherrschaft?“], které se odlišovaly od nacionálněsocialistického učení, a akceptovat ideologii a autoritu, kterou uznávali i jeho protivníci. Zdálo se, že tato ideologie a autorita [NS] mají lepší předpoklady stát se účinným zdrojem legitimity.“