Délský potápěč

Jaké jsou tedy politické důsledky liberálních dvojsmyslů? V prvé řadě musí být poukázáno, že liberální jazyk je odrazem celkové socio-demografické situace Západu. Za posledních dvacet let prodělaly všechny západní státy, včetně Austrálie, hluboké společenské a demografické změny: staly se „multikulturními“ společnostmi. (multikulturní zde tvoří pouhý eufemismus pro „multirasový“). V důsledku rostoucí rasové odlišnosti si liberální elity uvědomují, že k udržení sociálního smíru a ochraně systému před balkanizací a občanskou válkou musí být vynalezena nová slova a slovní spojení.

Předpokládalo se, že tato nová slova si brzo najdou cestu do moderního zákonodárství. Stále více západních zemí přebírá zákony kriminalizující svobodný projev, ztěžujíc tak politickou diskusi. Liberalismus, ne nepodobný svému komunistickému předchůdci, je ve skutečnosti velmi křehkým systémem. Liberalismus diskvalifikuje silné politické názory tak, že označuje své kritiky „radikály“, což nevyhnutelně vyúsťuje v politický nátlak a používání intelektuálního dvojího metru. Současný veřejná rozprava překypuje abstraktními a nejasnými výrazy sovětského stylu, jako například „výuka etnické citlivosti“, „pozitivní diskriminace“, „antifašismus“, „odlišnost“ nebo „studium holocaustu“.

Aby diskvalifikoval své kritiky, tak se liberální systém více a více uchyluje k negativním termínům, jako „antisemita“, „neonacista“, atd. Nejlépe je to vypozorovatelné v zapadnim univerzitním prostředí a médiích, jež se v průběhu posledních třiceti let společně přeměnily v „obránci před rasistickým lhaním“ za pomoci „školení o etnické rozdílnosti“, v nichž se kursy cizího rasového uvědomění staly pro zaměstnance jednotlivých fakult povinnými. Profesoři již nejsou nuceni prokázat vyjímečné schopnosti ve svých oborech, namísto toho musí dávat na odiv přecitlivělá a sebekritická stanoviska, která musí coby pravidlo obsahovat pošpiňování evropského kulturního dědictví.

Neustálým všeobecným použiváním slova „nacismus“ a užíváním předložky „anti“ systém ve skutečnosti ukazuje svou snahu o sebelegitimizaci. Člověk může usoudit, že i kdyby všichni antisemité a fašisté byli na vymření, systém by si je vynalezl tvorbou a tyto označení znovu vzkřísil. Tyto slova se stala symboly absolutního zla.

Třetí bod, na který by mělo být poukázáno v popisu liberalního diskurzi, je neustalé vypomáhání si fantazijními obrazy hyperreality. Užíváním čehokoli, co má něco společného s „odlišností“ různé liberální a lokální politické skupiny pouze demonstrují svoji totožnost, čímž nezaujatého pozorovatele snadno znudí a unaví. Nikde není tato známka verbální hyperreality viditelnější než v neustálém slovním i vizuálním zdůrazňováním symboliky židovského holocaustu, jež paradoxně stejně přesycuje veřejnost, jako tomu kdysi bylo v případě všeobecného označení o „obětech komunismu“. Rétorika a ikonografie již nadále neslouží „jako připomínka vyhlazení, ale jako prostředek odrazení“.

Zákonná past

Výraz „hate speech“ (nenávistný projev), který není nic jiného než jen součást běžného žargonu, neexistuje v žádné evropské či americké legislativě. Ještě jednou připomeňme, že je nutno činit rozdíly mezi zákonnou a lexikálni oblasti, neboť trestní zákoníky jednotlivých západních zemí jsou vypracovány o mnoho sofistikovanějším jazykem. Kupříkladu ve všech trestních zákonících kontinentální Evropy je zakotven trest pro osoby pronášející kritické poznámky na adresu základních mýtů liberálního systému. Nejlepším příkladem nám může být Německo, země, jež se často chlubí nejdemokratičtější ústavou na světě. Takřka totéž prohlašují německé vládnoucí elity o své justici, přičemž tato všechna prohlášení se moc neliší od těch Stalinových v souvislosti se Sovětskou ústavou z roku 1936. Německá ústava je vskutku skvělá, avšak abychom cele obsáhli ideu svobody projevu v Německu, musíme ji posuzovat v návaznosti na trestní zákon a četné výkonné orgány, pověřené jeho zaváděním v praxi. Čili například článek 5 německé ústavy garantuje „svobodu projevu“, nicméně odstavec 130, pododstavec 3 německého trestního zákona je s ním v očividném protikladu. Podle sekce 130 trestního zákoníku může být německý občan, ale i cizí státní příslušník odsouzen z důvodu porušení „zákona o podněcování“ (zákony o protistátní agitaci). Totéž platí i o Rakousku. Zde musím zdůraznit, že v německém trestním zákoně není ani zmínka o „holocaustu“ nebo o „nacistickém vyhlazování Židů“. Ale v kontextu ostatních ustanovení trestního zákoníku může být tato sekce libovolně aplikována v případě potrestání někoho, kdo snižuje či popírá zločiny nacionálního socialismu, anebo vyjadřuje stanoviska kritická k moderní historiografii. Mimoto i kritické posuzování úlohy Spojenců ve 2.světové válce může zanícenému historikovi způsobit potíže se zákonem.

Němčina je velmi ohebný jazyk oproti angličtině a francouzštině, jež jsou kontextuálními jazyky a nedovolují libovolně manipulovat s předponami a příponami, či volně skládat slova. Oproti tomu není problémem vytvořit nové slovo v němčině, jazyce zaplaveném masou neologismů. Tudíž název paragrafu 130 německého trestního zákona „Volksverhetzung“ je právě takovým neologismem a zároveň velmi složitým slovem, jen velmi obtížně přeložitelným do angličtiny, k tomu navíc může být vyloženo různými odlišnými způsoby (všeobecné zesměšňování, štvaní, šikanování skupiny obyvatel, veřejné podněcovaní atd.) Pododstavec 3 je však jasný, docela explicitní a může být přeložen jako:

„Kdokoli veřejně nebo ve skupině schvaluje, popírá nebo interpretuje jako neškodné činy spáchané za vlády nacionálního socialismu, bude potrestán trestem odnětí svobody na dobu až pěti let, či pokutou“.

Naopak jestliže je předmětem otevřené diskuse akademiků či veřejnosti situace německých civilistů po druhé světové válce, riskují tito obvinění ze zpochybňování oficiálního stanoviska o výhradně německé vině z válečného období. Takový akademik též může v závislosti na lokální úpravě jednotlivé země federace padnout v podezření z „podhodnocování“ nebo „zlehčování“ nacistických zločinů a být pokutován, v horším případě uvězněn, ač nacistické zločiny přímo nezpochybňuje. Jakákoli řeč nebo článek, který se nějakým způsobem týká událostí za 2. světové války, může již apriori vzbudit negativní náhled liberálních inkvizitorů, konkrétně například všemocného Úřadu na ochranu ústavy (Verfassungschutz). Něčí slova tak v paralele s někdejším sovětským systémem mohou být jednoduše přetvořena a dezinterpretována jako nepřímé znevažování zločinů spáchaných nacionálními socialisty.

Německo je napůl suverénním státem, formálně stále ve válečném stavu s USA, jehož ústava byla napsána pod „patronátem“ Spojenců. Narozdíl od ostatních států Evropské unie má Německo doposud něco bezprecedentního. Jak na zemské, tak i federální úrovni zde existuje zmíněný vládní úřad se zmocněním dozorovat ústavu, jehož jediným cílem je monitorovat novináře, akademiky a pravicové politiky a sledovat čistotu jejich mluvených a písemných projevů. Podle německého právního teoretika Josefa Schusselburgera je slavný „Úřad na ochranu ústavy (Verfassungschutz) „jednoduše vnitřní tajnou službou se sedmnácti odbory (jeden na celostátní úrovni, ostatních šestnáct na zemských úrovních). Na základě těchto analýz lze říci, že jedině vnitřní tajná služba je oprávněna prohlásit určitou osobu za vnitřního nepřítele státu.“

Současná Francie ovšem není v záležitostech svobody projevu o moc lepší. V roce 1990 byl na základě iniciativy socialistického poslance Laurenta Fabiuse a komunistického poslance Jean Clauda Gaysotta přijat obdobný zákon. Jakékoli zpochybňování pravd o „zločinech proti lidskosti“ podle Londýnské dohody z roku 1945 a Norimberského tribunálu se na základě tohoto zákona stalo trestným činem pod trestem pokutou v horní hranici 40 000 euro nebo rokem vězení, popřípadě obojím. Podobně jako v paragrafu 130 německého trestního zákona zde není zmínky o židovském holocaustu. Nicméně alespoň slovní stylizace francouzského tzv. Fabius-Gayssotova zákona je explicitnější nežli vágní německý termín „Volksverhetzung“. Jasně stanovuje, ze jakákoli neonacistická činnost mající za následek zlehčování nacistických zločinů je trestným činem. Vzhledem k tomu, že Německo a Francie jsou hlavními pilíři Evropské unie, daly tyto zákony mimořádnou pravomoc domácím soudcům ostatních členských zemí EU k verdiktům odsuzujícím antiliberální heretiky. Evropští politikové a akademici jsou tak více a více tlačeni k autocenzuře ze strachu, aby nebyli nazváni revizionisty, rasisty nebo antisemity. Role intelektuálních elit v Evropě nikdy nebyla oslnivá, avšak s přijetím těchto „nenávistných zákonů“ do evropské legislativy se kulturní a akademické prostředí v Evropě stalo sterilním. Kromě několika málo jedinců se evropští akademici, novináři, neřku-li politici, museli stát mistry autocenzury a sebeklamu, stejně tak i impresárii vlastních postmoderních mimiker. Jak však můžeme vidět na příkladě bývalých komunistických aparátčíků východní Evropy, jsou dotyční připraveni odvrhnout své vlastní ideje v momentě, kdy přestanou být trendy, anebo když se dostane do módy nějaka další dvojsmyslná mluva.

Moderní politicko-korektní jazyk, či chcete-li dvojsmyslná liberalní mluva, se často používá k oddělení nevzdělaných lidových mas od nejvyšších tříd; vskutku skvělá cesta ke kulturnímu a sociálnímu pokroku. Cenzorské intelektuální klima západních médií, tak podobné sovětské propagandě, svědčí o tom, že liberální elity se na začátku třetího tisíciletí čím dál tím více obávají o budoucí identitu zemí, jimž vládnou. Zatím liberální systém k pocitu vlastní jistoty a vynucení si vlastní pravdy nepotřebuje obušky nebo policejní oddíly, může totiž neutralizovat rebely, heretiky nebo akademiky vedením špinavých kampaní, uplatňováním principu „kolektivní viny“ a jejich odstraněním z důležitých rozhodovacích pozic, ať již za ně považujeme akademickou půdu, politické kolbiště nebo média. Až se však změní duch doby, nejvyšší kněží této nové postmoderní inkvizice budou pravděpodobně mezi prvními, kdo zavrhne své současné pravdy a nahradí je dalšími módními „samozřejmými“ pravdami. Stalo se tak v případě vládnoucí komunistické třídy, která se po pádu režimu rychle transformovala v horlivé apoštoly liberalismu. Totéž se stane i v případě současných liberálních elit, které nebudou váhat přeměnit se v zuřivé rasisty a antisemity, jakmile se nové „samozřejmé“ pravdy objeví na obzoru.

V časech vnucovaných lží a občanské pohodlnosti zavánějící zbabělostí se odvaha říkat pravdu stala smrtelným hříchem, ti nemnozí, kteří tak činí, pak sdílejí zoufalý osud vyobcovaných heretiků. Guillaume Faye je z takového pokolení nových kacířů – přesvědčivě dokazuje, že za zdánlivým klidem dnešního západního světa se skrývá to nejzáludnější a nejhorší nebezpečí. Přestaňme si přece konečně lhát – nepodaří-li se v Evropě co nejdříve probudit ducha odporu, mohou zdejší národy a jejich kultury zmizet navždy.

Autor: Nebojsa Malić

9. června 1999 skončila po 78 dnech válka v Jugoslávií, když zástupci jugoslávské armády a sil NATO podepsali příměří v makedonském městě Kumanovo, uznali převahu NATO v Kosovu souhlasili s tím, že zde NATO přebere plnou moc.

V témže čase zavládla na Západě úleva a spokojenost s vítězstvím Aliance – jugoslávský prezident Miloševič „ustoupil“, „kapituloval“ a jeho armáda odešla z Kosova. Na papíře to byla jasná porážka, avšak Srbové vzdorovali přesile desetkrát déle, než kdokoli ve Washingtonu předpokládal a body dohody z Kumanovo byly pro Bělehrad mnohem příznivější, než potupné ultimátum z Rambouillet, kterým NATO evidentně usilovně hledalo důvod pro zahájení bombardování. Čistá okupace Kosova ze strany NATO přišla později, byl jí tzv. UNMIK, načež byla srbská teritoriální integrita explicitně garantována v rezoluci RB OSN číslo 1244.

Následujících devět let názorně ukázalo jak si NATO (a impérium stojící za ním) vykládá smlouvy, dohody, právo a hlavně jeho pravou tvář, když nečině přihlíželo běsnění Kosovské osvobozenecké v Kosovu, která zabíjela a vyháněla Srby a ostatních nealbánské národy a ničící jakýkoli pozůstatek jejich historie, kultury a víry. Následní „místodržící“ Severoatlantické aliance pilně pracovali, přičemž se snažili systematicky narušovat rezoluci RB OSN 1244 a připravovali půdu nezávislý, albánský stát. To vedlo k pozdějšímu vyhlášení nezávislosti Kosova albánskou provizorní vládou v únoru a rychlé uznání ze strany těch, kdo kosovské Albánce celou dobu podporovali.

Pražská ostuda

Zatím ne více než čtvrtina států světa uznala „Kosovskou republiku“. Jednou z vlád, která tak učinila nedávno, byla vláda České republiky, a to navzdory silnému odporu občanů a prezidenta Václava Klause. Okamžitě poté, co Česká vláda Kosovo uznala, Klaus umožnil audienci srbskému velvyslanci a svěřil se mu, že se za krok české vlády hluboce stydí. Co je zajímavé, je výrok českého mistra zahraničí Schwarzenberga, který byl hlavním podporovatelem uznání Kosova a který se vyjádřil v tom smyslu, že Praha „neměla na výběr“, snažíc se naznačit, jakoby Česká republika sice dvakrát netoužila po tom, uznat kosovský stát, ale nemohla učinit jinak.

Hlavním argumentem kritiků uznání nezávislosti Kosova Českou republikou, byly reminiscence, které Čechům až příliš připomínají násilné odtržení části jejich území před sedmdesáti lety. Jiří Dientsbier, bývalý český velvyslanec při OSN pro lidská práva na Balkáně, otevřeně srovnal odtržení Kosova s evropským appeasementem, který vedl k Hitlerově anexi Sudet v roce 1938. Ačkoli se Klaus zdržel užití takto silných formulací, stejně uznání nezávislosti Kosova označil za „ne nepodobné rozhodnutí, týkající se našich hranic, které bylo přijato před druhou světovou válkou.“

Duch Nevilla Chamberlaina je často vyvoláván západními válečnými štváči k ospravedlnění útoků vůči jednomu, nebo více států. Odpůrce válkychtivých impérií je dnes často přirovnáván k Hitlerovi a kdokoli, kdo navrhuje diskusi místo bomb, je nazýván „appeaserem“.

Když ovšem Češi – kteří konec konců měli tu „čest“ ochutnat ovoce appeasementu velmi dobře, a kteří byli jeho první obětí – upozorňovali na to, že impérium umožňuje kosovským Albáncům, aby se chovali koneckonců jako Hitler, nikdo neposlouchal. V post-moderním světě se silný a zásadový postoj zjevně nenosí, je lepší řídit se tím, co si myslí a co zastává neomylné a vždy dobré „mezinárodní společenství“.

Uloupené Kosovo

Současná situace v Kosovu má širokou škálu obětí: Srby, Romy, Turky, Židy a další komunity, které byly násilně vyhnány a zbavené kořenů Kosovskou osvobozeneckou armádou už dávno před tím, než došlo k okupací ze strany NATO; ale stejně tak ty Albánce, kteří chtěli žít v míru s ostatními sousedy, vše však skončilo dílem brutální a zločinecké UCK a stejně tak dílem mezinárodního práva, specificky rezolucí 1244 a Helsinským závěrečným aktem.

Podobný osud potkal dokumentární film, natočený Českou televizí. Jeho název zní „Uloupené Kosovo“ a zajímavé je , že jeho vysílání bylo plánováno na toto jaro, avšak bylo Českou televizí odloženo na politický nátlak. Jakmile byla nezávislost Kosova odklepnuta, uveřejnění filmu bylo znemožněno úplně. Dříve by tato cenzura znamenala smrt danému filmu, dnes, v čase Gogole video a YouTube, tomu naštěstí tak není.

Tento film je jako nadechnutí se čerstvého vzduchu po osmi letech, strávených v mediálních bažinách lží a znovu opakovaných nesmyslů od roku 1999 do současnosti. Jde o stručný historický přehled konfliktu mezi Srby a Albánci, zapojení NATO a všech katastrofálních souvislostí. Nic z filmu není zinscenováno: lidé jsou skuteční, jejich utrpení je skutečné a film je natáčen v reálném čase. Celý dokument končí depresivní scénou, kdy kamera projíždí přes krajinu, plnou spálených a zničených domů a závěrečný epilog sděluje následující:

„Odtržení Kosova a Metiochije od Srbska bylo kromě Spojených států jako první uznáno Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií, tedy těmi zeměmi, které v roce 1938 podepsaly Mnichovskou dohodu.“

Skutečně nepříjemná pravda

Když americký voják v Iráku použil Korán jako vlastní terč, byl tvrdě potrestán a představitelé Spojených států se irácké vládě osobně omlouvali. Ne aby se omluvili za invazi do jejich země a mnohasettisícové ztráty na iráckých životech, ale pozor na znesvěcení Koránu!

Když kosovští Albánci ničili a vyhazovali do povětří stovky srbských kostelů, západní Impérium je odměnilo vlastním státem a odňalo proti vůli Srbska kus země za současného pošlapání všech možných mezinárodních dohod, které jsou civilizovanými a slušnými lidmi respektovány. Srbové byli postaveni před hotový souhlas.

Tato logika a filosofie (shodou náhod vydávaná za právo na národní sebeurčení) je mimo jakoukoli diskusi. Je mimo jakékoli standardy. Je pouze o tom, co kdo bez ohledu na ostatní chce, nerespektuje žádné právo, kromě toho, které hraje v její prospěch, je to jednodušší a hlavně, daleko účinnější, než cokoli jiného.

To je přesně to, co svého času zastávali nacisté zda by sami Američané s tímto srovnáním souhlasili, či ne, je naprosto bezpředmětné. Činy hovoří za vše.

Převzato z Antiwar.com.

Když ve středu Barack Obama v projevu pro představitele organizace AIPAC prohlásil, že nedovolí, aby Írán získal jadernou zbraň a že Jeruzalém zůstane nerozděleným městem, pohřbil veškeré naděje, které do něj byly vkládány jako do politika s podivnými názory a minulostí, nicméně pořád ještě politické alternativy, jejíž nástup do úřadu prezidenta by konečně znamenal skutečné a definitivní přetnutí dominance bushovsko-clintonského klanu a razantní revizi evangelickým fundamentalismem nasáklé zahraniční politiky USA.

Přesto se již před tím objevovaly kritické hlasy, které byly k možnosti, že Obama bude jiný, skeptické a upozorňovaly, že to je tentýž Obama, který mimo jiné neměl problém se zákonem Patriot Act a který podpořil válku v Iráku. Projev na AIPAC tyto skeptické hlasy definitivně potvrdil.

Ne proto, že by bylo něco divného samo o sobě na snaze o přátelské vztahy s Izraelem a tvrdý postoj vůči Íránu, ale proto, že v tu chvíli již oficiální kandidát Demokratické strany na prezidenta USA neměl po oznámení, že jeho protikandidát hází ručník do ringu, nic lepšího na práci, než se věnovat Íránu a Izraeli. Tím nepřímo naznačil, jaké budou jeho priority v případě vítězství. Nebudou jimi ani americké hypotéky, ani hospodářská recese, tedy záležitosti, které se milionů Američanů bytostně dotýkají, nýbrž zahraničně-politický mesianismus.

Spojené státy stojí na prahu hluboké finanční krize, hrozí, že s ropou přestane být obchodováno v dolarech, prochází hlubokou hypoteční krizí a propadem ekonomiky, způsobené děsivou úvěrovou politikou FEDu a nesmyslným angažmá v Iráku a Afghánistánu, oba dva kandidáti, kteří se záhy střetnou o post amerického prezidenta mají ovšem evidentně starosti zcela jiné.

John McCain sleduje založení OSN II., jakési Ligy demokracií. Barack Obama slibuje být dobrým přítelem Izraele a zásadovou pozici při vystupování vůči Íránu. Je to logické, jistí si tak židovské a křesťansko sionistické hlasy, které rozhodně nejsou zanedbatelné. Měl by ovšem myslet (jako prezidentský kandidát) také na americký lid.

Co hodlá dělat, pokud se prezidentem stane a za jeho funkčního období Írán výrazně postoupí ve vývoji svého jaderného programu, či se (jak zvláštní u suverénního státu) odmítne podřídit nějakému americko-izraelskému memorandu? Bude Obama ochoten zavléci Američany přese všechno irácké martyrium a inferno do války další – tentokrát s odhodlanými Peršany?

God bless America. Toto staré heslo je dnes o to více aktuální. Mesianistická poselství a politika jednostranných zájmů v problémových oblastech je nejenom Damoklovým mečem, visícím nad Spojenými státy, ale také nad evropskými státy. Ve vlastním zájmu bychom oběma pánům (ať se prezidentem stane Barack Obama, nebo John McCain), respektive jejich riskantním eskapádám v zahraničí a mezinárodní scéně, měli říci razantní NE.

Kdo je tento muž na letité fotografii? Kdo ho identifikuje? To byla otázka, kterou jsme před několika týdny položili návštěvníkům našich stránek.

Tohoto člověka jsme se snažili přiblížit následujícími řádky: Dnes již sevřenou pěst nezvedá. Alespoň ne na schůzích s rudou pěticípou hvězdou. Vyměnil barvy. Stejně jako byl ale extrémistou v mládí, je jím i dnes. Nadšený marxista a obdivovatel Fidela Castra v minulosti … a nyní? Jeho prodlouženou pěstí se stala letadla s bombami a pohrdání mezinárodním právem.

Až na jedinou výjimku byly všechny odpovědi správné. Javier Solana.

Člověk spoluodpovědný za válečné zločiny spáchané na území bývalé Jugoslávie v souvislosti s jejím bombardováním silami NATO. V té době byl totiž jeho generálním tajemníkem. A to přesto, že v minulosti chodil v čele demonstrací proti vstupu Španělska do této vojenské organizace. Nyní představitel Evropské unie pro zahraniční politiku, v níž vyniká zejména uplatňováním dvojích standardů. Také z titulu této funkce potom sehrál neblahou roli při rozbíjení Srbska, podpoře kosovsko-albánských separatistů a další destabilizaci Balkánu. Postava natolik odiózní, že jeho „evropské“ angažmá diskredituje samu podstatu Evropské unie.

Odpověď Paul Wolfowitz tedy nebyla správná, byť také on v mládí prošel etapou extrémních levicových postojů, aby se nakonec stal jestřábem americké expanzionistické politiky. Dlužno ovšem podotknout, že ovšem muž s vysokou inteligencí, na rozdíl od J. Solany, který si svá poslední vysoká postavení získal zejména ochotou sloužit. Komu a čemu by byl možná námět na jinou hádanku.

Všem zúčastněným děkujeme za účast. To v první řadě. A nyní ke slíbené odměně v podobě srbské rakie. Ze správných téměř sedmdesáti odpovědí byl vylosován pan D.P., který za správnou identifikaci získává litr kvalitní Manastirki. Snad její konzumace v přiměřené míře pomůže překonat bolení hlavy z pohledu na falešné úsměvy Javiera Solany.

Zdroj: Res publica

Vedení FIFA v noci ze čtvrtka na pátek téměř jednomyslně odhlasovalo plán, který by měl zásadně omezit přístup cizích hráčů do domácích fotbalových soutěží. Jedná se o tzv. zásadu 6+5, podle které by každý tým měl zahajovat zápas alespoň s 6 národními fotbalisty. Prezident světové fotbalové federace Sepp Blatter ve prospěch plánu 6+5 argumentuje tím, že mnohé kluby kvůli fotbalové migraci ztratily svoji identitu: „Postupem let ztratily těmito nákupy nejprve lokální, regionální a nakonec i národní identitu“, říká Blatter doslova.

Fotbal jako masový konzum

Pravidlo 6+5 by se logicky dotklo nejlepších evropských týmů – typickým příkladem je londýnský Arsenal, který je proslulý skupováním nejlepších hráčů světa a často obviňován z toho, že tak dělá na úkor výchovy vlastních talentů.

Dříve, než začneme protestovat nad tím, že záměr FIFA je neslučitelný s evropskými hodnotami, jak ostře deklaruje Evropská unie, je lepší zamyslet se nad dnešní podstatou fotbalu a masových sportů vůbec. Jsou ještě pořád hrou, místem sportovního ducha a odpočinku diváků?

Continue Reading

Netuším, kde pan František Valeš vzal svůj titul, ale téměř každý absolvent alespoň devíti tříd základní školy ví, co je to presumpce neviny. Alespoň je tak vidět, jak si Heilcom (jak Helsinský výbor příznačně nazýváme) představuje lidská práva a svobodu slova – podle hesla „Vaše práva končí tam, kde to určíme my“. Což je velmi smutné s ohledem na nepochybně pozitivní aktivity, které Helsinský výbor vykonává v oblasti dětí či seniorů.

Spuštění vašeho projektu provázel silný šum na mediální scéně, mimo jiné vůči vám vystoupilo hned několik zástupců různých lidskoprávních sdružení a různých spolků „hlídačů demokracie“, kteří si ovšem demokracii představují jinak, než my dva (doufám) – tj. volnou soutěž názorů bez cenzury a zákazů. Jak dnes „protikampaň“, zaměřenou vůči „CHCETE JE?“ ohodnotil, ozvaly se pověstné „potrefené husy“?

CHJ: Tak z našeho pohledu kampaň splnila to, co jsme od ní očekávali – a sice vyvolat diskusi na téma „negativa imigrace ze třetích zemí“. Pojali jsme to poněkud provokativním způsobem, ale v zemi, kde je nejčtenějším periodikem bulvární deník, to byla jediná možnost, jak naším projektem oslovit široké vrstvy občanů. Ony zmiňované „potrefené husy“ se samozřejmě ozvaly – jmenovat mohu pana Marcela Wintera z Česko-vietmanské společnosti, jehož aktivity vůči vietnamským občanům nejsou tak nezištné, jak jsme poukázali v článku na www.chceteje.cz a Helcom (Český Helsinský výbor), jež prostřednictvím pana Mgr. Františka Valeše škemral u našeho webhostera, aby náš web znepřístupnil s odkazem na Zák. č. 480/2004 Sb. a § 260 TZ. Netuším, kde pan František Valeš vzal svůj titul, ale téměř každý absolvent alespoň devíti tříd základní školy ví, co je to presumpce neviny. Alespoň je tak vidět, jak si Heilcom (jak Helsinský výbor příznačně nazýváme) představuje lidská práva a svobodu slova – podle hesla „Vaše práva končí tam, kde to určíme my“. Což je velmi smutné s ohledem na nepochybně pozitivní aktivity, které Helsinský výbor vykonává v oblasti dětí či seniorů.

Osobně jsem se setkal s názory lidí, kteří, ačkoli jsou mimo jakékoli spektrum názorů, řekněme „silně vlasteneckých“, přesto považují „CHCETE JE?“ za vtipnou odpověď na projekt „CHCETE HO?“ Důvěrná otázka: nemyslíš si, zda náhodou váš projekt nepřeskočil ve statistice návštěvnosti onu bezduchou a nic neříkající, jistě však extrémně drahou aktivitu Člověka v tísni? Bylo by to příznačné – bohatě dotovaná kampaň „proti neonacistům“ (uboze zpracovaná a ve výsledku mířící mimo) se míjí účinkem, zatímco parodie na ní sklízí úspěch…

CHJ: Nepochybuji o tom, že náš projekt je ve svém dopadu na zvolenou cílovou skupinu, s ohledem na mediální citaci a například návštěvnost webu rozhodně úspěšnější než trapnost, kterou vyprodukoval Helcom a Člověk v tísni na webu chceteho.cz. A to neberu v potaz vynaložené finanční prostředky. Aby nedošlo k nějakému nedorozumění – hned na začátku upozorňuji, že nechováme sebemenší sympatie k neonacistům, avšak zveličovat nebezpečí těch pár stovek individuí, kampaní za miliony považujeme za naprosto nesmyslné. Opět odkážu na web www.chceteje.cz, kde je naše vyjádření k této trapnosti. Navíc způsob zpracování kampaně vede k dojmu, že její autoři nejspíš žádného neonacistu posledních 10 let neviděli. S oblibou tvrdím, že ta jejich kampaň je na stejné úrovni jako když by nás panna poučovala o sexu…

Média, kdoví proč, si vzala do hlavy, že projekt „CHCETE JE?“ je produktem Národní strany. Pokud vím, nikdo z vás členem NS, ani jiné strany není, dokonce jste mimo jakékoli aktivistické „pronárodní“ spektrum, alespoň co vím. Jaký je Tvůj osobní názor na aktivity různých „konzervativně-národoveckých“, „pronárodních“ atp. skupin a organizací v ČR?

CHJ: Národní strana je mediálně viditelný a vděčný subjekt a patrně jako první dala na svůj web odkaz a informace o našem projektu. To nejspíš média vedla k tomu, že chceteje.cz je projektem Národní strany. Co se týká dalších „konzervativně-národoveckých“ skupin a organizací – je těžké se v nich vůbec orientovat, natož k nim zaujmout objektivní postoj. Na první pohled jsou plné slov a žádných činů, plné negativismu… Každopádně je nutné říct, že co je v naší zemi považováno za archaismus nebo radikalismus, je v mnoha vyspělých demokraciích naprosto normální – vlastenectví, patriotismus, pozitivní vztah k vlastní k zemi. Od těchto hodnot se odráží obyčejná lidská poctivost, ochota pomáhat druhým a naopak odpor k nepravostem. A věřte – že jako autoři projektu chceteje.cz – máme srovnání: hodně cestujeme po celém světě (pracovně i soukromě), máme nadhled a nenecháme si vnutit postoje všech těch lidskoprávních aktivistů, kteří v životě neopustili své státem dotované kanceláře.

Nejsem jistě sám, kdo poslední dobou pozoruje jeden velmi znepokojivý jev. Řada organizací, které jsem považoval za autentické hlasatele vlasteneckých myšlenek, dnes participuje na aktivitách neonacistů. Mám na mysli všechny ty různé autonomní nacionalisty, národní korporativismy atd. Dělnická strana, která se kdysi účastnila tzv. „pronárodní pětky“ iniciované Národní stranou, se dnes netají kooperací s neonacisty a umožňuje jim dokonce kandidovat. Asi nemá smysl, vyptávat se po Tvém názoru na nacisty, nicméně zkus v pár větách formulovat, proč se před neonacisty mít na pozoru a proč by se zejména mládež měla takových skupin, byť se mnohým jejich názory mohou zdát zprvu sympatické, vyvarovat…

CHJ: Uf teď jsi mě trochu zaskočil… netušil jsem, že v rámci rozhovoru budu dělat osvětu určenou pro teenagery :-) …ale vážně: nacismus je ideologie zrůdná a nebezpečná stejně jako komunismus. Jen měřítka nenávisti jsou rozdílná. Nacismus upřednostňuje práva masy nad právem jednotlivce, likviduje vše pozitivní, včetně hospodářství. A co je podstatné – nacismus je ideologie protinárodní, protičeská. Proto bych neváhal všechny ty „Národní odpory“ a podobné zvratky nazvat kolaboranty a vlastizrádci. Špiní památku všech čestných lidí této země, kteří svůj život položili v boji s nacismem. A hlavně – každý, kdo nabízí jednoduchá řešení problémů, by měl být podezřelý – jednoduchá řešení složitých problémů neexistují. Cestou, jak ochránit mladé lidi před sympatiemi k nacistům je vzdělávání – nikoli však prostřednictvím irelevantních trapností tvůrců kampaně chceteho.cz pánů Budaře či Eichlera (mimochodem bývalého neonacisty).

Jak osobně nahlížíš na stav mediální a politické svobody v Česku? Nebylo by lepší tzv. „extremistické spolky“ nechat veřejně prezentovat své názory, aby tak byly, lidově řečeno, na očích a zasahovat proti nim jen v případě jejich násilné činnosti nebo pokusu o ní? Jak vnímáš sílící trend využívání obušku „extremismu“ a „fašismu“ proti většině názorů, které se odmítají řídit médii šířenou mainstreamovou mentalitou nemyslícího a nekritického stáda?

Tady se pohybujeme na trochu tenkém ledě – osobně a to zdůrazňuji, že mluvím pouze za sebe a nikoli za ostatní z projektu CHCETEJE.cz, jsem pro úplnou kriminalizaci všech nacistických a komunistických myšlenek. Tyto dvě ideologie zničily po celém světě stovky milionů životů, desítky zemí přivedly k hospodářskému krachu a bídě. Například v USA platí téměř neomezená svoboda slova, my v ČR však na rozdíl od USA máme zkušenost jak s nacismem, tak i s komunismem. Naši demokracii je nutné bránit proti těm, kteří ji chtějí zničit. Uvědomuji si však nebezpečí ostrakizace nepohodlných názorů prostřednictvím antinacistických resp. antikomunistických zákonů. Nejsem právník, abych to dokázal plně posoudit, je to opravdu složitý problém.
Co se týká pomyslného obušku „extremismu“ a „fašismu“ proti nekorektním názorům, nevnímám to jako silný problém – myslím, že je to trochu generační otázka a otázka času. V nové generaci Čechů vidím velkou naději. Dnešní maturanti jsou intelektuálně mnohem dále, než jsme byli my. Nenechají si jednoduše podsouvat názory z médií, od všech těch našeptávačů v rolích novinářů jakou jsou Pavel Eichler (bývalý nacista) nebo Martin Komárek (bývalý svazák), kteří mění názory a životní hodnoty podle momentální situace. Nekonzumují tupě TV publicistiku, umí si udělat vlastní názor a zároveň ho i obhájit. Jsem v tomto optimista do budoucna. Do té doby budeme muset vydržet útoky hlídačů politické korektnosti, kteří nás budou chtít dostat za mříže pokaždé, když našimi názory vybočíme z mantinelů politické korektnosti…

Vraťme se nyní k obsahu kampaně „CHCETE JE?“. Řadu kritiků pohoršily úvodní ironizující profily, inzerující potenciální imigranty a zdůrazňující jejich „přednosti“. Kromě senegalského muslima a dvou Asiatek jste ovšem také „obsadili“ Rusa – jmenovitě „vysiluje z čečenské války“. Není varování před Rusy tak trochu podkopáním celé kampaně? Chápu, že spoustě lidí v ČR vadí to, co se děje například v Karlových Varech, ale dávat do jedné řady příslušníky země, patřící k evropskému civilizačnímu okruhu a nelegální imigranty z třetího světa. . .?

Ještě jsi zapomněl na profil libanonských sebevražedných atentátníků… no co se týká Rusů – samozřejmě stejně jako u jiných imigrantů zobrazených na defaultní stránce našeho webu nijak nepaušalizujeme, pouze ukazujeme konkrétní lidi. Přestože i já znám slušné a bezproblémové Rusy, je nutné říci, že v mnoha případech v Rusku končí to, čemu Ty říkáš „evropský civilizační okruh“ za hranicemi Moskvy a Petrohradu. Ruskojazyčné gangy patří v Evropě mezi ty nejbrutálnější kriminálníky a zejména ruské vnímání hodnoty lidského života je na jiné úrovni, než u nás. Navíc jaksi většinou nepochopili, že již nejsme žádný jejich satelit, na který mají automaticky právo… a rád bych upozornil, že v profilu Rusa na našem webu není ani slovo o čečenské válce.

Jaké máte s „CHCETE JE?“ plány do budoucna? Plánujete další projekty, popř. nějaké happeningy a veřejné akce?

V této chvíli čekáme, jak dopadne šetření policie ohledně trestních oznámení podaných na náš server. Jakékoli odhalování našich plánů tak považuji nejen za předčasné, ale především za netaktické. Každopádně děkujeme všem občanům, kteří nás podporují, nabízejí pomoc a finanční dary. V případě potřeby rádi pomoc přijmeme. Do skončení vyšetřování bude nadále aktualizován server www.chceteje.cz , někteří z nás se však chtějí věnovat novému projektu souvisejícímu se situací v Kosovu.

Na závěr se vždy sluší ponechat poslední slovo tázanému. Takže Tě poprosím o pár slov na závěr pro čtenáře a přeji mnoho zdaru!

Díky za prostor. Chci jen všem čtenářům, kteří se dostali až k závěru tohoto rozhovoru říct jediné: myslete vlastní hlavou, dělejte si vlastní úsudek. Nebojte se mluvit o nepopulárních tématech, nenechte se svázat politickou korektností. Autocenzura a strach mluvit o věcech, které nás trápí je nejlepší cestou totality. A to nesmíme připustit.

Kdysi před dávnými lety, když jsem chodil do Obecné školy chlapecké v tehdejším Německém Brodě jsme se učili v hodinách zeměpisu, že Evropa je asijský poloostrov. Dlouho to znělo z hlediska geopolitického i jiných „civilizačních“ přístupů dosti úsměvně. Dnes však mnohým úsměv na tváři jaksi tuhne. Myslím, že při pohledu na Asii k tomu není důvod. Proto tato má úvaha. K jinému závěru bych ale došel, pokud se díváme jen sami na sebe a na naše dosavadní jistiny, ke kterým se jaksi staromilsky upínáme.

Takže nejprve k Asii samé. Příliš jsme si zvykli se na ni dívat, ani ne tak s nadhledem, jako spíše z výše. Ocenili jsme jen Japonce a přehlédli jejich minulost i ambice. Občas vzpomeneme Koreu jako historický symbol žhavosti studené války a jsme rádi, že Vietnam ač s potížemi, se stává součástí dávné historie. Neopakujme však známá fakta i když názory mohou být rozličné. Jsme v dnešní dynamické a rychle se měnící době. Nejde jen o celkový progres a hospodářský růst dokumentovaný nám laikům úchvatnou architekturou.

Mění se sama asijská společnost. Pro někoho snad stále ještě pomalu, ale předně po svém. Navíc se vymyká naším daným stereotypům. Třeba Čína je pro nás již těžko zařaditelná a to z jakéhokoliv pohledu. I ta rudá vlajka je symbolem a znamením obsahu jen pro lidi, kteří nemají k disposici fakta o reálném životě a nebo nemohou vyskočit ze své omezenosti a rozšířit si nutný rozsah vnímání. Ale i Indie se vydala na cestu ne ghándíovským solením své budoucnosti. Svoboda či raději nezávislost se pojí s váhou země a pozor – i mocí. Viděl jsem v té zemi tolik bídy a špíny, že jsem byl přesvědčen, že „do smrti nebudu mít klid“. Ani to není pravda.

Vraťme se trochu ke geopolitice. Korea a Vietnam je historie, boje na Ussuri mezi Čínou a Sovětským svazem již nikdo nevzpomene. Proběhlé války (celkem tři) mezi dnes již jadernými mocnostmi Indií a Pákistánem jsou v současné době mimo realitu. Obě země se staly na sobě vzájemně závislými spojenci. Stálo by samozřejmě dobře vědět, jak se to mohlo stát. Bohužel nebylo to výsledkem skutečného snažení americké diplomacie v podstatě od jejich oddělení, ale světe div se, kredit musíme dát dnešnímu, jak rádi označujeme, již jedinému „darebáckému“ státu – Iránu.

Řada dohod hospodářských, finančních, investičních o vzájemné spolupráci, včetně výstavby plynovodu protínající tyto země, byly uzavřeny s Iránem pod patronací Šanghajské organizace spolupráce.

Ta se však neomezuje jenom na ekonomickou stránku. Do svých aktivit zahrnuje i otázky bezpečnostní. Je to boj proti tzv. „třem zlům“ extremismu, separatismu a terorismu.
Naše média o Šanghajské organizaci spolupráce v podstatě neinformují. Při navyklém zjednodušeném myšlení se snaží posunout celou věc do roviny možné konfrontace či soupeření. Prostě hledání nepřítele na trochu širším fóru než je naše lustrování. Je to nebezpečný přístup, navíc daleko od znalosti věci a reality perspektivního vývoje. Vraťme se tedy k samotné organizaci.

Podmínky vzniku jsou zcela přirozené a plně odrážely geopolitický vývoj poslední doby. Bipolární svět zanikl a námi vnímaná unipolarita, dle které se USA měly stát jedinou supervelmocí s globální kapacitou, se jaksi nerealizovala. Byla to jen prázdná teorie k naší osobní správné identifikaci a našemu přimknutí se k mocnějšímu. Svět byl a zůstal i ve svých potřebách, problémech ale i své schopnosti, k jejich řešení multipolární. Je příliš rozmanitý. Nedává prostor při správě světa pro jednoho. Je pro všechny. Jednotící nutnost není totiž v naší moci a vojenské síle, ale ve vědomí odpovědností a řešení svých problémů – ve své slabosti.

Proto se snažíme mít fungující univerzální organizaci jakou je OSN i jednotná pravidla svého chování jako je systém mezinárodně právní. Není však vše ideální a proto pro podporu a řešení svých problémů jsou vytvářeny regionální organizace.

Šanghajská organizace spolupráce byla založena v roce 2001, ale první přípravy vedoucí k ustavení tohoto seskupení byly předloženy již v roce 1996 na konferenci v Šanghaji. Členy se staly Čína, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán. Statut přidruženého člena má Mongolsko, Indie, Pákistán a Irán. Poslední dva, zvláště pak Irán, uvažují o plném členství.

V Šanghaji bylo ustaveno organizační středisko, prozatím jen sekretariát, víceméně s technickou funkcí. Organizace však zvažuje vytvoření pevnější struktury stálého útvaru, který by byl schopen řídit činnost. Dosud nejsou ustaveny jiné orgány pro řízení zcela nutné. Ty mají být přizpůsobeny rozsahu a obsahu poslání organizace. Vše je ve vývoji, organizace se pravděpodobně bude otvírat jiným členům či pozorovatelům a tím i upevňovat svoji nutnou strukturu.

Základními zásadami organizace je plné respektování ustanovení Charty OSN a dodržování mezinárodního práva. Zásady jistě bohulibé a dokonce nyní aktuální a to hlavně pro jisté tendence kupodivu západních zemí, a to včetně našeho ministerstva zahraničních věcí, že pokud OSN není schopno řešit některé problémy, je nutno postupovat i mimo jeho organizaci. Příklady uskutečňování tohoto přístupu nemusím, ani nechci uvádět.

Ale i mezinárodní právo samotné je zpochybňováno oživováním nových teorií, že vlastně nositelem suverenity by neměl být stát, jak dáno již od Vestfálské smlouvy po ukončení třicetileté války v roce 1648, ale každý jednotlivec na základě úvahy, že vlastně lidé jsou nositeli svých „lidských práv“ a ta jsou univerzální a jako taková by se měla chránit, samozřejmě bez zřetele na hraniční omezení. Nakolik je tato teorie oprávněna a zda nemá sloužit jen k zastření jistého mocenského interesu, to ponechám k samostatné úvaze každého. Avšak s tím, že i naše stará dobrá Evropa kdysi kolonizovala svět pod vznešeným heslem šíření civilizace a vyspělé kultury.

Cíle Šanghajské organizace jsou soustředěny do oblasti politické a hospodářské spolupráce, bezpečnosti a hlavně v boji proti terorismu, proti extremismu a fundamentalismu a odmítnutí jakéhokoliv separatismu. V zájmu pravdy je třeba uvést, že se dnes již nejedná pouze o záměr, ale dochází v oblasti bezpečnosti ke společným vojenským cvičením, propojováním zbraňových systémů.

Ale mnohem vlivnější a politicky významnější je spolupráce ekonomická . Do této kategorie spadá již zmiňovaný plynovod z Iránu do Indie přes Pákistán, ropovod z Ruska do Indie a plánované jsou další investice s využitím technické i finanční kooperace. Pod dojmem výše uvedených fakt upozorňuji na základní změnu vztahu Indie a Pákistánu. Obě země se staly vzájemně na sobě závislé díky kooperovaným dodávkám ropy z Iránu.

Organizace má však i značný mezinárodně politický význam. Rozšiřuje své kontakty na přední země Latinské Ameriky, kde je pro spolupráci po jistých politických změnách příznivá atmosféra. Přebírá ale i jinou funkci a charakteristiku. A to důležitou roli, kterou kdysi mělo hnutí neangažovaných států, ostatně dnes opět v nové organizační struktuře jak se ustanovila na svém summitu v Havaně, kde se zúčastnilo okolo sto státních delegací a skoro sedmdesát hlav států.

Příznivé vztahy se snaží navázat s touto organizací i země ASEANu jako celek i jednotlivě. Mimo ve své snaze o spolupráci nezůstává ani Japonsko a Jižní Korea. Je to pochopitelné. Jedná se organizaci po OSN s největší univerzalitou, s obrovským geografickým rozsahem i lidským potenciálem. Navíc deklarované cíle mají pozitivní charakter a je možno se s nimi snadno ztotožnit.

Zůstává nám k zodpovězení ještě jedna, ale velmi závažná otázka – vztah k USA. Úvodem jsem popíral teorii ( u nás velmi propagovanou a převládající) o unipolárním postavení USA . Nikdy tomu tak nebylo. Motivaci našich politiků jsem se snažil charakterizovat. Není však z hlediska vytváření globálního bezpečnostního prostředí tak podstatná.

Chybou však bylo, že i mnozí představitelé současné americké administrativy se postavili do role vítězů a svému výjimečnému postavení ve světě uvěřili. Tento přístup neobrážel skutečný stav světa a Ameriku čeká nutná změna. Změna na základě vlastního přehodnocení podkladových faktů. Stylizování Šanghajské organizace spolupráce jako programového oponenta USA, a nebo přímo rivala i když svými důsledky se tak může jevit v podmínkách amerického nepochopení nutné spolupráce není oprávněná.

Uveďme pouze jediný příklad – již zmiňovaný Irán. Nic nebránilo tomu, aby USA využily svých tradičních vztahů s Indií a Pákistánem a v jistém stádiu jednání nevstoupily do smlouvy o plynovod – technicky i investičně. Bylo by to možné nebo alespoň pravděpodobné. Plnila by se tak i další funkce. Hledání novou formou řešení problému Iránu jinými než násilnými prostředky. Nakonec máme příklad při postupné normalizaci vztahů se Severní Koreou.

Je třeba si uvědomit, že i v tak složité situaci v jakém se nacházíme vzhledem k problémům, které musí řešit společnost globálně, je nutno hledat prostor pro spolupráci a vytvářet pro ni podmínky. Změnit přístup k Šanghajské organizaci v tomto kontextu je nyní rozhodující.

Není to asi tak snadné, když si uvědomíme současné zneužívání násilností mladíků vyšlých z tibetských klášterů i přípravy na olympijské hry v Pekingu. Politická motivace těchto aktivit právě v dnešní době je k nepochopení, ale jednoznačně kontraproduktivní ve snaze narušit podmínky zcela nutné spolupráce při řešení problémů. A buďme upřímní sami k sobě: Právě těch, které stojí zvláště před Amerikou.

Ano dnešní Šanghaj je i Amerika, stejně tak, jak jsem již uvedl, Evropa je Asií. To je o globální odpovědnosti.

Příspěvek M. Polreicha byl odvysílán také Českým rozhlasem 6 .

Zdroj: Res Publica

Česká vláda dnes na návrh ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberka fakticky uznala tzv. nezávislost Kosova, když souhlasila s navázáním diplomatických styků. Završila tak český podíl na znásilnění Srbska, tolik podobný osudu Československa 1938.

Dnešní den – 21. května roku 2008 – potvrzuje, že léta končící na osmičky přinášejí pro naší republiku a pro český národ často osudové události.

Dnešní den a rok 2008 znamená pro český národ DEN HANBY, DEN ŠPINAVOSTI, protože je spojen s pošlapáním naší cti i suverenity, když jsme uznali jako samostatný stát quasi-republiku Kosovo, když jsme tím zneuctili OSN a její rezoluce, když jsme odhodili bratrské vztahy se srbským národem, když jsme se dobrovolně přihlásili do stavu poslušných vazalů a zůstali hluší k informacím o novopečené quasi-republice.

Vláda, která toto krajně zákeřně provedla, přes odpor veřejnosti i zvolených představitelů národa včetně prezidenta, si nezaslouží, aby nám dále vládla. To není otázka jedné nebo druhé politické strany, je to otázka národní cti.

Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc.
Ostrava, 21. května 2008

Prohlášení MUDr. Dolečka bylo převzato ze stránek Res Publica a redakce Délského potápěče se k němu připojuje.

Další prohlášení serveru Res Publica ke dni hanby a zrady spáchané zkorumpovanou, protinárodní a protievropskou vládou si můžete přečíst zde – Hanebné rozhodnutí hanebné vlády.

V České republice je protiruská fobie posílena tím, že hraje jeden z klíčových argumentů pro-radarové lobby. Dokonce nejsou výjimkou takové názory, které otevřeně uznávají výstavbu amerického radaru jako taktický a strategický nesmysl (pokud by ten měl „chránit“ svobodný svět před nebezpečnými režimy středního východu) a podporují jej právě jen proto, „abychom se definitivně vymanili z vlivu Ruska“.

Pro-radarová klika v Česku musela zaplesat, když jistý redaktor MF Dnes poodhalil roušku „tajemství ideového původu“ iniciativy Ne Základnám. V jakémsi bezvýznamném ideologickém plátku české radikální levice nelezl rozhovor jednoho z předních představitelů antiradaristů, Jiřího Májíčka (který je mimochodem členem organizace Socialistická solidarita), který se v rozhovoru s jistým v Česku žijícím sympatizantem Hizballáhu rozplýval nad porážkou Izraele v nedávném konfliktu.

V krásné literatuře by se napsalo; „bác ho“, teď je všechno jasné a šmytec. Kdoví proč toto „překvapivé zjištění“ přispělo nejenom k jistému posílení do té doby velmi chabého argumentačního arzenálu radaristů, ale také k nepochopitelnému získání na jistotě, že protiradarové aktivity jsou financovány Ruskem. A opravdu. S články a „jasnými zjištěními“ o ruských penězích, potajmu strkaných po balících do kapes „hrstky bezvýznamných křiklounů“ jakoby se najednou roztrhl pytel.

Jen těžko se mi ovšem hledá souvislost mezi Májíčkem a jeho sympatiemi k Palestincům, odporem k vybudování americké radarové základny jako faktu a Ruskem, které vše korunuje, posílá sem špiony, financuje rozvratnické aktivity a usiluje o získání nadvlády nad světem. Rusové zkrátka přicházejí a spas se kdo můžeš! Nebýt Karla Pacnera a jeho „špionologie“, už bych se bál, že nastává nový hon na čarodějnice, tentokrát na baťušky.

Na druhou stranu nemusí být přinejmenším od atmosféry honu na čarodějnice příliš daleko. Českou politickou a mediální scénu, nebo alespoň její nemalé část postihl nebezpečný nešvar, ne náhodou založený na reminiscentu, kterého jsme se před dvěma desítkami let rádi zbavovali – reminiscentu „studenoválečnického“ myšlení – na Rusko je nahlíženo jako na agresora, zaostalou, málem barbarskou zemi. Pomalu nad vším, co pochází z Moskvy se ohrnuje nos, vše protiruské se naopak vítá.

Rusko pomalu může na všechno – brání sebeurčení národů a snaží se podkopat směřování kontinentu vstříc „evropské demokracii“ podporou „srbského šovinismu“ (ale podpora gruzínského šovinismu ze strany USA nevadí, protože je protiruská), zavírá podnikatele a brání tak svobodnému rozvoji neoliberální ekonomiky (to, že podobně jako se Putin zachoval k Chodorkovskému, se kdysi zachovala i vláda USA vůči Marthe Stewart) a brání demokratickému rozvoji svého okolí, čímž je myšlena „slavná“ oranžová revoluce, která Ukrajinu naopak ještě více destabilizovala a mnozí její představitelé si výhodně namastili kapsyuv.

Vůči uměle vytvářené hrozbě Ruska se jako protiváha staví Spojené státy, které se ale v tom, co Rusku vytýkají, nechovají jinak a možná ještě hůře. Do sfér ruského zájmu Moskva zatím nevyslala jediného vojáka. Američané mají základny na všech kontinentech a velká koncentrace jich je „překvapivě“ ve státech, obklopujících Rusko.

Putinovi nebyl nikdy prokázán podíl na vraždě Litviněnka, natož novinářky Politkovské, přitom je obviňován z ďábelských nedemokratických snah a záměrů likvidovat svobodomyslnou opozici. Existence jasně nedemokratického, až diktátorského gruzínského režimu proamerického Saakašviliho, který opoziční činovníky nechá zbít pořádkovými jednotkami, je ovšem v pořádku.

Vytrvale jsme zásobování traktáty o nesvobodě ruského mediálního a politického prostředí. Prostředí jisté není ideální. Ovšem co si pod slovem ideální představit? Rusko nelze poměřovat pohledem západoevropského liberálně-demokratického státu a nikde není psáno, že pouze liberální demokracie západoevropského střihu je svobodný systém, mající naději na to, být za svobodný uznán také „mezinárodním společenstvím“. Řeči o skryté totalitě se míjejí s realitou.

V Rusku existují svobodné a regulérní volby, kterých se účastní hned několik stran. Drtivá podpora Putina nebo jemu nakloněných politických stran je fakt, je upřímná, nevynucená a všechno, jen ne zfalšovaná. Pouze „mezinárodní společenství“ se s tím odmítá smířit. Zatčení miláčka Gary Kasparova na demonstraci, rozpuštěné kvůli nepokojům (načež je šachový guru za pár hodin propuštěn), vyvolává obrovské pozdvižení a pobouření „demokratické veřejnosti“. Škoda, že podobná pozornost není věnována i zákonům typu Patriot Act, nebo Violent Radicalization and Homegrown Terrorism Prevention Act, vzešlých z lůna „země svobody.“

České prostředí nezůstává studenoválečnické rétoriky bohužel ušetřeno. Ostře protiruská argumentace, někdy až hraničící s apriorním vymezováním se, přesně kopíruje onu známou bipolární rétoriku, dnes ovšem s opačnými znaménky. Do současného Ruska si mnozí jedinci a různé skupiny zjevně promítají svou frustraci z neschopnosti a nemožnosti zacílit jakékoli mezinárodní směřování k jedinému světlému bodu, ignorují fakt, že bipolární svět dospěl ke svému rozkladu je potřeba hledat nové, multi- polární cesty zahraniční politiky.

V České republice je protiruská fobie posílena tím, že hraje jeden z klíčových argumentů pro-radarové lobby. Dokonce nejsou výjimkou takové názory, které otevřeně uznávají výstavbu amerického radaru jako taktický a strategický nesmysl (pokud by ten měl „chránit“ svobodný svět před nebezpečnými režimy středního východu) a podporují jej právě jen proto, „abychom se definitivně vymanili z vlivu Ruska“. To je ovšem silně smutné, protože (přistoupíme-li na neoliberální žargon) náklady převyšují zisky.

Prosazení amerického radaru přes dvou třetinový odpor české veřejnosti a tím arogantním stylem, který předvádí česká vláda, sice povede k tomu, že budeme mít slibně nakročeno k tomu, stát se po Polsku dalším „odloučeným pracovištěm“ vlády USA, nicméně markantním způsobem posílí především komunisty, kteří se už dnes profilují na marasmem zanesené politické scéně jako vhodná alternativa pro frustrované voliče a typická strana protestu.

Komunisté mají nyní naději na velmi pozitivní volební výsledek, který za dobu existence České republiky nepamatují. A paradoxně budou moci poděkovat svým odvěkým imperiálním nepřátelům. To vše jen pro to, aby třída radaristů a bojovníků „za lepší zítřky“, která si z mrtvoly radikálního antikomunismu a vyvolávání duchů studené války udělala smysl života a politického bytí, cítila zadostiučinění, že to Rusům konečně natřela.

Otázka dnes nestojí, zda s Rusy, nebo s Američany. To je reminiscent zkostnatělého bipolárního myšlení, jehož znovuoživování představuje fundamentální problém. Podobná otázka dnes nemůže být položena, protože samotná podstata globalizujícího se světa vylučuje, aby jakákoliv forma realistické politiky ignorovala souseda vlastního geografického prostoru a politicky se vůči němu vymezovala, pokud s ním není v jasném konfliktu. To se očividně neděje, ale paradoxně se dělá vše pro to, aby k tomu došlo. Rusko potřebujeme a nemůžeme jej ignorovat. V opačném případě hrozí geopolitický konflikt, který nebude vinou „ruského militarismu“, ale „ruský militarismus“ bude logickým důsledkem oživení mrtvoly studené války.

Nesmyslné strašení ruskými tanky ničemu nepomůže. Buď se Evropa vyrovná s faktickou existencí multipolárního světa a pochopí unikátní možnost vzájemných korektních vztahů s Ruskem, nebo dá přednost studenoválečnické atlantické rétorice a antagonistickému vymezování se za třetí stranu. Pak ale sama ztratí.

Každý, kdo zastává názor, že tropické ostrovy jsou imunní vůči rasovým nesvárům, by měl věnovat pozornost Fidži. Ostrov trpí eskalující rasovou válkou, která prohlubuje problémy původních obyvatel Fidži a Indů, importovaných v 19.století Brity, aby zastávali práci na polích. Lze zde vysledovat pozoruhodné paralely mezi Havajskými ostrovy a Fidži: vlajky obou států mají v sobě zakomponovanou britskou vlajku (Union Jack), obě země jsou turistickými letovisky, jedna jako druhá má výrazně zemědělsky zaměřenou produkci specializovanou na tropické plodiny.

Původní kultury obou zemí byly v 19.století pokřesťanštěny, ačkoli zbytky původních kultur se zachovaly do dnešních dnů. Obě souostroví spadaly pod anglosaské vlády, které zasely sémě budoucího neštěstí zatažením ekonomicky výhodné cizí pracovní síly na oba ostrovy, kde jejich úkolem byla práce na plantážích.

Británie přestala hrát roli rozhodčího mezi původními obyvateli Fidži a Indy v roce 1970, kdy garantovala zemi nezávislost, jež byla příčinou vážných politických problémů. Indové, jež jsou třicetiosmiprocentní minoritou, kontrolují většinu ekonomiky v zemi, Fidžijci naopak mají pod kontrolou armádu. Fidži zažilo čtyři převraty v posledních 20 letech, poslední z nich se uskutečnil v prosinci 2006, důvodem všech bylo rasové napětí. Mnoho nejvzdělanějších Indů nabylo názor, že je na Fidži nečeká žádná budoucnost a emigrovalo.

Dříve než se multikulturalisté pokusí prosadit názor, že kořeny problému tkví v anglosaském „rasismu“, měli by svůj zrak obrátit k Nové Kaledonii, jež je zámořským francouzským územím. Původní obyvatelé, známí pod názvem Kanakové, zde tvoří 45 procent populace, běloši 35 procent, zbytek obyvatelstva je smišeného asijsko-pacifického původu. Existuje zde dlouhodobé napětí mezi bílou populací a Kanaky – občas zacházející až k násilným střetům – a demografická bilance je natolik politicky citlivá, že od roku 1996 nebyla zveřejněna žádná statistika týkající se etnicky původního obyvatelstva. Násilí nabylo vrcholu v roce 1988, o deset později byla schválena dohoda povolující referendum o nezávislosti země, které by se mělo uskutečnit v roce 2014.

Jak vidno, rasové napětí existuje všude, kde žijí lidské rasy: palmy, pláže a tropické slunce nejsou účinnou protilátkou.

Délský potápěč ve spolupráci s magazínem American Renaissance připravuje překlad článku „Diversity in Hawaii“ (AMREN 5/2008) pojednávající o výbušné situaci v tomto padesátém spolkovém státě USA.

Vše vypadá v pořádku na tomto klidném souostroví, které v roce 2006 navštívilo 7,5 milionu turistů. Ale není tomu tak. Havaj je časovaná bomba, s populací, která se výrazně liší od zbytku země. Je to jediný stát, který nikdy neměl bílou většinu a který má mocnou asijskou politickou třídu, která klade velký důraz na své etnické zájmy. Současně však roste neklid mezi původním obyvatelstvem Havaje, které čím dál více podporuje agresivní hnutí za nezávislost.

Situace je o to zajímavější, že Havajské ostrovy mají obrovskou strategickou hodnotu a jsou klíčovou součástí vnější obrany Spojených států – jsou rovněž mocenskou základnou, ze které Spojené státy uplatňují svůj vliv v Pacifiku a na Dálném východě (na jeho území se nachází radarové stanice, sonografy a odposlechy rádiového provozu, které mají za cíl monitorovat nepřátelskou činnost v Pacifiku).

Vychází nové číslo časopisu Élements, který vydává francouzské nakladatelství Le Labyrinthe a rediguje Alain de Benoist.

Jako tradičně jsou každé Élements věnovány určitému fenoménu. Tématem 128. čísla je násilí, což evokuje i vkusná titulní strana filmové postavy „bad boye“ Alexe z kultovního filmu Mechanický pomeranč.

Francouzský časopis Élements je známý tím, že publikuje národnostně rozmanitou škálou autorů a neomezuje se tedy pouze na autiory domácí provenience. Nejinak je tomu i v nejnovějším čísle.

Michael Maffesoli se v obsáhlé eseji věnuje problematice ritualizace násilí. Zajímavými příspěvky nad tématy vztahu násilí a globalizace přispěli Paul Masquelier a Xavier Raufer.

Kmenový a dlouholetý autor Élements Jean Claude-Valla se v článku Communisme et fascisme vrací k věčnému tématu totalitních režimů a jejich společného základu v určitých stavebních principech moderní společnosti, Günter Maschke připomíná aktuální téma, a sice třicet let od „bouřlivého roku 68“. Za zmínku stojí také rozsáhlý rozbor díla státologa, právníka a dlouholetého přítele Carla Schmitta, Juliena Freunda.

Hutný, téměř čtyřicetistránkový obsah časpisů doplňují obsáhlé informace z kultury, recenze, pozvánky, samozřejmě také reflexe akcí. Nechybí různé humorné sekce, charakteristický kaleidoskop a tradiční úvodník Roberta de Herteho.

Objednávat lze zde.