Délský potápěč

Revilo Oliver (7. července 1908 – 20. srpna 1994)

Autor: Robert S. Griffin

Jen vzácně člověk narazí na někoho, jehož jméno se čte stejně popředu i pozpátku a je tedy palindromem. Jedno takové měl i profesor klasických dějin na Illinoiské univerzitě Revilo Oliver (celým jménem Revilo Pendleton Oliver). Tento muž se však zdaleka nevymykal pouze svým jménem. Pokud někdy vzniknou důkladné dějiny bělošského rasového hnutí, bude v nich Revilo Oliver nevyhnutelně hrát výraznou úlohu.

V poválečném prostředí je každému, kde se podobně jako dr. Oliver rozhodně postaví na stranu bělochů, nasazována psí hlava. Přinejlepším si snad ještě mohou dělat naděje na řekněme smíšené ohlasy na svou zvolenou životní dráhu. Oliverovi se to podařilo. Přestože o něm jeden z kolegů na univerzitě mluvil jako „špinavé fašistické svini“, mnozí jiní si ho nesmírně vážili a mluvili o něm jen s tou nejvyšší úctou a přízní. Následující text, čerpající z mé knihy The Fame of a Dead Man’s Deeds (O mrtvém skutků sláva), se pokouší načrtnout jeho portrét.

Continue Reading

Adam Bartoš

Úvod

V dalším díle našeho seriálu máme možnost nahlédnout do zákulisí života Adama B. Bartoše a jeho Národní demokracie. A že to bude rozhovor zajímavý, nám jistě prozradí již to, že Adam B. Bartoš byl souzen za své politické aktivity a za vydávání knih, při tomto politickém procesu, (což je takřka nemožné) přišel o autorská práva na své knihy. Celý proces i další Adamovy kauzy můžete sledovat na blogu Tomáše Peciny Paragraphos.

Sám Adam dříve pracoval jako redaktor Aktuálně.cz, pak na iDNES.cz a poté pracoval v redakcích webů Prvnizpravy.cz a FreeGlobe.cz. Po této metapolitické činnosti se dostal do vedení strany, v níž přes volební spíše neúspěchy působí dodnes.

Rozhovor s předsedou Národní demokracie tedy (nejen) o filosemitismu, holocaustu, knihách, současném disentu, Tomiu Okamurovi, Rusku a Ukrajině.

Extravaganza Controverso
Continue Reading

David Duke

Poznámka Grega Johnsona: Následující rozhovor s Davidem Dukem vyšel 2. prosince 2009 v The Occidental Quarterly Online. Nezměnil jsem názor na užitečnost usilování o politické posty, pokud by ho však byl někdo schopen změnit, byl by to David Duke.

Greg Johnson: Následoval někdo v USA při kandidatuře na politickou funkci jako explicitní zastánce bělošských zájmů politickou strategii Davida Duka?

David Duke: Myslím, že se k tomu skutečně odhodlalo jen velmi málo lidí. A bohužel za většinou z nich nestála žádná opravdová organizace, měli žalostný nedostatek financí i politického důvtipu.

Často se rovněž ucházeli o politické funkce mimo jejich dosah, například místo v americké Sněmovně reprezentantů. Přitom se měli zaměřit spíš na místní volby nebo – což je myslím tou nejlepší volbou – pozici státního zákonodárce.

Jak na politiku s Davidem Dukem

Greg Johnson: Co byste doporučil mladým nacionalistům, kteří uvažují o vstupu do politiky?

David Duke: Zde je několik hlavních bodů, které podle mě mají zásadní význam pro politický úspěch našich lidí.

Vybudujte silnou místní organizaci, jako například mé EURO. Nejprve musíte mít alespoň sto oddaných dobrovolníků a příznivců. Když jsem se ucházel politickou pozici poprvé, měl jsem lokální organizaci s asi 1000 příznivci.

Vyberte si ty správné volby ve správný čas. Ucházejte se o takovou funkci, abyste si mohli podat ruce s většinou voličů v okrsku. Vyberte si obvod, který má správné demografické poměry a kde je místní politik zranitelný nebo se pod ním houpe křeslo. Jak říkám: ty správné volby ve správný čas.

Continue Reading

Edward Elgar

Autor: Greg Johnson

Evropan Edward Elgar: Vlastenec, Angličan a Evropan

Edward Elgar (2. června 1857–23. února 1934) patří k čelním představitelům poslední generace evropských romantických skladatelů. K této generaci bývají řazeni mj. Giacomo Puccini (1858–1924), Gustav Mahler (1860–1911), Richard Strauss (1864–1949), Jean Sibelius (1865–1957), Ralph Vaughan Williams (1872–1958) či Sergej Rachmaninoff (1873–1943).

Pozdní romantismus se pojí s érou úplného vrcholu sebedůvěry evropské civilizace a její celosvětové nadvlády. Ačkoli, stejně jako u plně rozkvetlých květů nebo zralého ovoce, dokáže pozorné oko při zpětném pohledu už rozeznat první známky rozkladu a vnitřní dekadence, již vyvrhla do plného světla katastrofa 1. světové války.

Mnozí hodnotu Elgarovy tvorby snižují s tím, že je prý příliš „bombastická“ a „hurávlastenecká“, což je nesmysl. „Bombastická“ hudba sice úžasně a vznešeně zní, ve skutečnosti však bývá prázdná. Pompéznost, to je úderný úvod, který vyšumí, skvostné crescendo, jež ale není emocionálně zasloužené. Elgar však nikdy neslibuje víc, než dokáže splnit a nikdy si ani nebere víc, než kolik si zaslouží. Na to byl jako skladatel až příliš svědomitý, příliš árijský.

Continue Reading

Miki Zohar, poslanec izraelského Knesetu za stranu Likud: „Řeknu vám něco prostého. Židy neobelstíte a je jedno co píší média. Izraelská veřejnost je veřejnost, která náleží židovské rase, a celá židovská rasa je ten největší lidský kapitál, ten nejchytřejší, nejvíc chápající.“ (Zdroj: Times of Israel)

Autor: Vox Day

Rád bych vám názorně předvedl rizika věšení bulíků na nos někomu podstatně chytřejšímu než vy. Často slýcháváme, že Židé jsou nejchytřejší etnickou skupinou na světě. Tento mýtus židovské inteligence prý vysvětluje jejich stávající dominantní kulturní i socioekonomické postavení ve Spojených státech. Jádro tohoto argumentu však je prokazatelně nepravdivé a lze jej snadno a rozhodně vyvrátit.

Continue Reading

Kevin MacDonald vs. Jordan Peterson

Autor: Kevin MacDonald

Celebrita mezi současnými intelektuály Jordan Peterson zveřejnil na svém blogu příspěvek „K takzvané ‚židovské otázce‘“. Už samotné vnitřní uvozovky jasně naznačují, že pro něj nejde o otázku skutečnou, ale něco, čím by se mohli zabývat tak nanejvýš „reakcionářští konspirační teoretici“. Ve svém příspěvku odkazuje i na kritiku mé knihy (Kevin MacDonald, The Culture of Critique: An Evolutionary Analysis of Jewish Involvement in Twentieth-Century Intellectual and Political Movements. Praeger Publishers, 1998) z pera Nathana Cofnase. Odkazy na mé odpovědi nápadně chybí, což by mohlo o Petersonově intelektuální integritě leccos napovědět.

Continue Reading

Autor: Moustafa Bayoumi

Velký pochod za návrat

Bývá už osudem utiskovaných lidí po celém světě, že je zabíjejí vlastně dvakrát: nejprve kulkou či bombou, a následně také jazykem, jehož se k popisu jejich smrtí užívá. Společným jmenovatelem každého útisku konec konců je být vinen za své postavení oběti – a tato vina je vyjadřována jazykem, který má utlačované připravit i o jejich samotný boj.

Takový je už po desetiletí tragický osud Palestinců, kteří jsou za zabíjení svých lidí Izraelem obviňováni s natolik železnou pravidelností – a to nejenom izraelskou vládou, ale také americkým mediálním a politickým establishmentem – že už jsme si to v podstatě zvykli.

Přesto to ale nemusíme přijímat. Pečlivým studiem mediální terminologie se můžeme naučit rozpoznávat, jak k této dvojí smrti utiskovaných dochází, i jak se této záludné prezentaci palestinského boje ubránit.

Continue Reading

Autor: E.X.

Úvod:

V dalším díle našeho seriálu máme možnost poprvé a doufám, že naposled nahlédnout do perzekucí v akademické sféře, kdy člověk přihlášením se k vlastenectví a tradičním hodnotám a tím nemyslím falešný konzervatismus, jako ho představuje například TOP09 (v USA termín cuckservative), může zažít vyhazov z vysoké školy, konec přístupu do medií, blokaci svých internetových článků, bránění distribuce své knihy a její prezentace a celkovou společenskou ostrakizaci. Disidentem současnosti může být tedy i akademik bez vzetí do vazby či rovnou vsazení do vězení. Petr Hampl je toho důkazem, více již v následujícím rozhovoru.

S kontroverzním sociologem tedy (nejen) o humoru, nové knize, islámu, disidentství, rasismu, kapitalismu, nové pravici, vyprázdněností slov a budoucnosti.

Extravaganza Controverso

Continue Reading

Záleží liberálům na tom, jestli jsou děti odtrhávány od rodičů?

Autor: F. Roger Devlin

Americká média si podle všeho teprve před pár dny uvědomila, že když cizinci nelegálně proniknou na americké území v doprovodu svých nezletilých děti a jsou zatčeni, jsou pak od těchto svých dětí dočasně odloučeni. Cokoliv jiného by ovšem bylo velkým překvapením. Držet je pohromadě by totiž znamenalo posílat děti za mříže s rodiči. A jelikož by asi nebylo spravedlivé trestat děti za prohřešky jejich rodičů, jsou ubytovány samostatně. Nyní se však dozvídáme, že se tato praxe rovná „rozdělování rodin“ a „týrání dětí“.

Continue Reading

Peter Chardon Brooks Adams, 1848–1927

Autor: Greg Johnson

Kdo byl Brooks Adams?

Brooks Adams byl americký historik a kritik kapitalismu z klasicky republikánských, agrárnických 1] a populistických pozic.

Brooks Adams se narodil do rodiny plné význačných osobností. Jeho pradědečkem byl druhý prezident USA John Adams, dědečkem prezident John Quincy Adams a otcem pak diplomat Charles Francis Adams. Jeho bratr Henry byl také historik a filozof, jehož teorie dějin byla Brooksovým dílem do jisté míry ovlivněna.

Jeho opus magnum The Law of Civilization and Decay: An Essay on History, (Zákonnitosti civilizace a úpadku: Eseje o dějinách) jsou nepostradatelné pro pochopení ekonomických teorií třetí cesty, konktrétně pak klasicky republikánských/populistických kritik kapitalismu ve jménu zachování svobody a soukromého vlastnictví.

Continue Reading

Dvě tváře Nigérie: tvář první, centrum hlavního města Lagos

Autor: Aty

Jsem osmadvacetiletý Nigerijec ze středostavovské rodiny z hlavního města země Abuja. Kdy přesně jsem se stal rasovým realistou, si s určitostí nevybavuji.

Vyrůstal jsem v domácnosti s dobře vybavenou knihovnou. Rodiče kupovali spoustu knih, a tak jsme hodně četli. Velice záhy, už jako dítě, jsem si tak uvědomil, že kamkoliv se běloši vydali, rychle si podmanili domorodce; že západní oblečení i další výrobky jsou kvalitnější; že většina mých krajanů i dalších obyvatel Třetího světa chce jíst, oblékat se, mluvit a znít jako běloši, stýkat se a spát s bělochy; že běloši se nacházejí na vrcholku „globálního potravního řetězce“ (na jehož základně bohužel jsou černoši); že k bělochům se ve většině světa chovají dobře a s úctou a respektem nezřídka většími, než jaké jsou dopřávány místním.

Continue Reading

Adam Parfrey (12. dubna 1957 – 10. května 2018)

Autor: E.X.

Kdo byl Adam Parfrey?

Adam Parfrey se narodil 12. dubna 1957 a zemřel 10. května 2018. Byl americkým novinářem, redaktorem a vlastníkem vydavatelství Feral House. Celý život se věnoval vydávání knih z neobvyklých prostředí a zabývajících se extrémními, zakázanými a kontroverzními tématy. V roce 2012 získal ocenění Independent Publisher Awards Best History Book of 2012, konkrétně stříbrnou medaili za knihu Ritual America: Secret Brotherhoods and Their Influence on America Society, již napsal spolu s Craigem Heimbichnerem.

Poprvé se Adam Parfrey dostal do povědomí undergroundové veřejnosti v roce 1979 vydáváním experimentálního časopisu IDEA, časopis ale neměl dlouhého trvání. Poté napsal a v San Francisku uvedl divadelní hru o Gillesovi de Rais s názvem „The Wickedest Man in the World,“ psal se rok 1983. Později v témže roce, začal Parfrey spolupracovat s Georgem Petrosem a vydávat časopis EXIT. Odstěhoval do Los Angeles, kde spoluzaložil Amok Press s Kennethem Swezeym. První kniha Amok Press se jmenovala Michael a jednalo se o částečně autobiografický román napsaný Josephem Goebbelsem a z němčiny ho přeložil Joachim Neugroschel. V roce 1987 spatřilo světlo, nebo spíše temnotu světa první vydání dnes už kultovní klasiky: Apocalypse Culture. Následovaly dotisky v letech 1990 a 2001, tentokrát už u Feral House. V roce 2000 se kniha dočkala pokračování pod názvem Apocalypse Culture II. Vyvolala hysterické reakce mnohých novinářů i kulturních kritiků, pořádaly se proti ní protesty a v některých zemích je dodnes zakázána.

Continue Reading

Autor: Jarosław Ostrogniew

Je to tady.

Domnívám se, že evropské nacionalistické hnutí prošlo první etapou svého vývoje a nyní vstupuje do další fáze.

Nacionalistou jsem se stal ještě jako teenager a zapojil se do hnutí těsně před referenda o vstupu Polska do Evropské unie v roce 2003. Zažil jsem tak poslední roky starého typu aktivismu, kterému Američané říkají „nacionalismus 1.0“.

Pocházím ze vzdělané středostavovské rodiny, ačkoli v Polsku, zvláště v 90. letech, to prakticky znamenalo, že jste žili ve stejném dvoupokojovém bytě jako všichni ostatní, akorát jste měli doma knihy a váš otec tolik nepil.

Continue Reading

Další z řady odpovědí na starou, těžkou otázku. Posuďte sami, co se změnilo, co zůstává…

Láska a dobro – to jsou masky, pod kterými se dnes skrývá zlo bořící tradiční společenské instituce (mezi nimi národní hrdost a cítění), které po staletí dávaly evropské civilizaci ráz. (…) Vysvětlit našemu okolí, že mnoho ze změn, ke kterým nyní dochází, se neděje k jejich dobru, ale naopak, že od nich pochází zlo a nebezpečí, je velkým a přetěžkým úkolem… Přetěžkým proto, že bude nutno bojovat s rétorikou dobra a lásky. Tento úkol však zdaleka nemusíme plnit sevření v nějakém jednotném šiku. (…) Nyní nemají snahy národoveckého hnutí sjednotit se do jednoho celku mnoho šancí na úspěch. Naopak jsou možná i škodlivé – vedou k vzájemnému vyčerpávání vlastních skrovných sil na vzájemné dohadování a přesvědčování se o té své pravdě.

Jiří Hojer, předseda o. s. Národní myšlenka (NM 1/2004, str. 9)

Úkol čelit „vydírání láskou“, jak ho ještě i nyní z naivity nebo cynismu předvádějí xenofilní, servilní Vítači, spatřoval Hojer v metapolitické práci. A jak tehdy vypadala ona nejednotná národovecká scéna? Poměrně jasně se v ní podle Hojera profilovalo několik skupin:

Continue Reading

Alain de Benoist (1977)

První část rozhovoru zde, druhá zde, závěrečná čtvrtá zde.

TOQ: V Manifestu tvrdíte, že moderní teorie tabula rasa je v rozporu s lidskou přirozeností. Jak spolu souvisejí vnímání člověka Nové pravice a to formované sociobiologií? Píšete totiž o lidských „dědičných předpokladech k některým schopnostem a způsobu chování“, omezené autonomii jednotlivce a plasticitě lidských bytostí, jež jim umožňuje „vzdorovat politickému a sociálnímu kondiciování“. Mohl byste být konkrétnější? Jaké vlastně je lidské biologické dědictví a jak působí na politickou kulturu?

AdB: Osvícenští filozofové jako Condorcet nebo Helvétius se domnívali, že se člověk rodí jako nepopsaný list, a že tedy jsou všechny jeho vlastnosti určovány vlivy prostředí. Přesto však věřili i v „lidskou přirozenost“. Byla to však přirozenost netělesná, předpolitická a abstraktní, již potřebovali pro svou teorii práv – tedy pojetí zcela odlišné od toho Aristotelova, podle něhož je člověk tvor inherentně společenský a politický. Tuto víru ve všemocnost vlivu prostředí převzala i většina ideologů progresivismu, kteří si bez výjimky představovali člověka budoucnosti jako nutně lepšího, protože bude žít v lepším prostředí (tento motiv optimistické víry v pokrok s nimi sdíleli i někteří sociální darwinisté jako Herbert Spencer). V oblasti vědy pracovala s teorií tabula rasa Lamarckova teorie dědičnosti získaných vlastností, kulminující v Sovětském svazu v osobě Trofima D. Lysenka. Tato teorie – již v poslední době podrobil kritice např. Steven Pinker (The Blank Slate: The Modern Denial of Human Nature, New York, 2002) — už dnes není udržitelná. Lidská přirozenost existuje, ale nemá nic společného s ideami filozofů 18. století. Prostředí jistě význam má, rozhodně však není všemocné. S vývojem vědy o lidském životě se stále více odhaluje realita biologické a genetické složky člověka, jež značně omezuje plasticitu lidské přirozenosti, nepotlačuje ji však docela. Význam pojmů jako svobodná vůle i svoboda jako taková totiž nelze jen tak snadno vymazat.

Continue Reading

Autor: Jef Costello

„Myslím, že si ji antropomorfizujete,“ řekl mi veterinář. Vzal jsem k němu svou kočku na pravidelnou prohlídku a zrovna mu popisoval něco rozkošného, co udělala. Už si ani nevzpomínám, co to bylo (stalo se to před lety), ale nebylo to prvně, co mi něco takového řekl a podobně protivná obvinění jsem si vyslechl i od jiných lidí.

Obvykle na to přišlo, když jsem mluvil o tom, co jsem považoval za kočičí projevy emocí nebo náklonnosti. S „antropomorfizací“ jsem pokračoval i po skonu své kočky, kdy jsem několik let žil se spolubydlícím, který měl psa – k němuž jsem si (podle očekávání) vypěstoval velice, velice blízký vztah. V průběhu svého života jsem byl majetkem dvou koček a tří psů, když tedy počítáme i psa „spolubydlícího“. Se zvířaty jsem prožil tak velkou část svého života, že se cítím dost nesvůj, když teď u sebe žádné nemám (s pořízením dalšího domácího zvířete váhám, protože bych rád trochu cestoval).

Continue Reading

Miroslav Sládek a bývalý předseda francouzské Front National Jean-Marie Le Pen při prohlídce muzea mladoboleslavské Škody, 6. května 2004.

Úvod

Dnes přinášíme jeden z nejzajímavějších rozhovorů na téma politického disidentství s bývalým poslancem Federálního shromáždění a poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Miroslavem Sládkem. Sám Miroslav Sládek byl velkým bouřlivákem let devadesátých a s jeho jménem je spojeno několik kontroverzních kauz, sám o nich a svém životě vydal následující knihy: A tak to vidím já (1992), Znamení doby (1994), To, co mám na mysli, je svoboda (1995), Právě Váš hlas rozhodne (1996), Nikdy jsem Vám nelhal (1998) a Nikdy se nevzdám (2006).

S PhDr. Miroslavem Sládkem, předsedou SPR-RSČ tedy (nejen) o persvázi, knihách, politických procesech, Analýze 17. listopadu, Davidu Dukeovi, zahraničních kontaktech a o rekordním počtu politických vystoupení.

Extravaganza Controverso

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Španělská občanská válka byla válkou totální, skoro doslova bojem dobra se zlem, v němž republikánské síly, sociální demokraté, komunisté a anarchisté vypalovali kostely a pobíjeli kněze i jeptišky 1] v orgiích krveprolévání, které jako kdyby ve Španělsku otevřely brány pekel. Na odpor se jim postavilo jádro staré armády vedené generálem Franciscem Francem, milice monarchistických karlistů a falangisté. Na území ovládnutých nacionalisty byly pod vedení Falangy zřízeny tzv. Auxilio Social, aby se postaraly o služby potřebné pro společenství, včetně zdravotní péče nebo zajištění ve stáří. 2]

Přestože Josého Antonia odsoudili na smrt za „pikle“, kuté údajně s povstalci z řad armády, bylo toto spojení velice volné, jak naznačuje i odmítnutí tehdy už uvězněného Primo de Rivery kandidovat ve volbách v Cuence po Francově boku. Josého Antonia plán rozzuřil a nechal dát na vědomí, že „stáhne své jméno z každého seznamu, jenž bude obsahovat i Francovo jméno, protože odmítá jakékoliv spojení s armádní klikou“. 3]

Continue Reading

Úvod:

Někdejší intelektuální tahoun česko-slovenské radikální scény, spojka mezi mnoha rozdílnými proudy, plodný překladatel a štvanec masmédií Erik Sedláček, dnes působí spíše usedlým dojmem a vypadá to, že radikalismus pověsil na hřebík. Více z jeho názorů a života si můžete přečíst v následujícím textu.

Rozhovor s občanským aktivistou (nejen) o Miroslavu Dolejším, knihách, politických procesech, Dělnické straně, KSČM, sebezdokonalování a strategii národního hnutí.

Extravaganza Controverso

Continue Reading

Autor: Vítězslav Jinoch

Kniha Petra Hampla Prolomení hradeb se minulý týden opět stala předmětem sporů, poté, co liberecká Krajská vědecká knihovna zrušila již domluvený pronájem sálu na základě toho, že „názory obsažené v knize se neshodují s názory knihovny.“

Jenže Prolomení hradeb není zajímavé jen opakovanými cenzurními pokusy. Jedná se o knihu, které se za necelé tři měsíce prodalo 7000 výtisků a která je na cestě stát se jednou z nejprodávanějších politických knih v českých dějinách. To se z článků v mainstreamovém tisku ovšem nedozvíte. Stejně jako se nedozvíte, že Hampl je plně kvalifikovaný sociolog (PhDr., Ph.D.), který se v posledních letech podílel např. na velkém výzkumu alternativních forem lidského kapitálu a byl editorem sborníku na toto téma. Co hůře, žádný z autorů článků na iDnes, Novinkách, Aktuálně, Tiscali a dalších serverech knihu zjevně ani neotevřel. Citovány jsou autorovy bojovné a nekorektní poznámky na sociálních sítích, nejspíš na základě předpokladu, že kniha je sestavena právě z nich.

Není. Není to dokonce ani kniha o islámu, jak někteří mylně vyvozují z Hamplova dřívějšího angažmá v Konvičkově Bloku proti islámu. Přitom se stačí pozorně podívat na titulní stránku, kde najdete podnadpis „Proč západní civilizace podléhá islámu a jaká je naděje na její záchranu.“ Prolomení hradeb je knihou o vývoji Západu, o islámu se hovoří pouze okrajově.

Continue Reading