Délský potápěč

Poselství ruské pravoslavné církve světu: Životaschopná je pouze taková ekonomika, která v sobě spojuje efektivitu se spravedlností a lidskou solidaritou a přitom chová šetrný ohled ke všem kulturním, přírodním a společenským hodnotám.

Globalizace představující zapojení národů a zemí do jedné rodiny ekonomických, kulturních, informačních a politických procesů se stala hlavním charakteristickým rysem nové éry. Lidé jasněji než kdy jindy cítí vzájemnou závislost, čemuž slouží stále nová a nová spojení zprostředkovaná jak rostoucími komunikačními možnostmi nových technologií, tak měnícím se způsobem myšlení.

Na základě sekulárních a materialistických tendencí ovlivňujících moderní společnost se nejvýznamnější hnací silou globalizace staly ekonomické motivy. Překonání hranic a vytvoření společného prostoru lidské činnosti je motivováno především hledáním nových zdrojů, rozšiřováním trhů a optimalizací mezinárodní dělby práce. Proto pochopení příležitostí a hrozeb, jaké světu přináší globalizace, je nemožné bez pochopení její ekonomické podmíněnosti.

Křesťanské svědomí nemůže zůstat lhostejné k fenoménům takového rozsahu, neboť globalizace od kořene mění tvářnost světa. Pravoslavná církev, coby božský a zároveň lidský organismus náležející k věčnosti a zároveň k časnosti, je povinna rozvíjet svůj postoj k probíhajícím změnám, které ovlivňují život každého křesťana i osud celého lidstva.

Continue Reading

Źádné selhání USA v Sýrii, nýbrž cílená podpora vleklému, nákladnému a smrtelnému konfliktu. Cíl: blízkovýchodní Třicetiletá válka.

Autor: Daniel Pipes

Když se do sebe pustí nepřátelé Západu, je v našem zájmu pomoci slabší straně

Analytici se shodují, že „rozklad sil syrského režimu se zrychluje,“ že krok za krokem ustupuje a roste pravděpodobnost průlomu sil vzbouřenců a konečného vítězství islamistů. V reakci na to měním své doporučení z neutrality na něco, co se mi jako humanitáři a dlouholetému odpůrci dynastie Asadů neříká snadno: západní vlády by měly podpořit neblahou diktaturu Bašára Asada.

Tady jsou mé důvody pro tento jen neochotně učiněný závěr: Síly zla pro nás představují menší nebezpečí, když spolu válčí navzájem. Tím se (1) soustředí na jednom místě a (2) to brání triumfu jedné ze stran (čímž by se stala ještě větší hrozbou). Západní mocnosti by měly nepřátele směrovat do patové situace pomocí momentálně slabší straně a tím i prodlužováním konfliktu.

Tato politika ostatně nepostrádá precedenty. Po větší část 2. světové války nacistické Německo útočilo proti sovětskému Rusku a navázání co největšího počtu německých vojsk na východní frontě bylo klíčové pro vítězství Spojenců. F. D. Roosevelt proto pomáhal Stalinovi dodávkami vojenského materiálu a koordinoval s ním válečnou strategii. Morálně odpudivý, ale strategicky nutný postup slavil úspěch. A Stalin byl podstatně horším monstrem než Asad.

Continue Reading

F. Roger Devlin – Sexual Utopia in Power (k objednání zde)

Autor: F. Roger Devlin

Poznámka editora:

Následující kapitola z knihy F. Rogera Devlina Sexual Utopia in Power je kompletní verzí článku, který se ve výrazně zkrácené podobě (The ‘Reafricanization’ of the West) objevil v American Renaissance, roč. 19, č. 6. v červnu 2008.

Asi v polovině „bouřlivých dvacátých (let)“ – zatímco Amerika zažívala období míru a blahobytu – vyslovil přední literární kritik Irving Babbitt temné varování:

Sexuální nevázanost [napsal] páchá ve společnosti strašlivou spoušť… Výsledné nemoci jsou … hrozbou pro budoucnost bílé rasy… Vidíme nepopiratelné spojení mezi jistým druhem… požitkářského individualismu a povážlivě klesající porodností. Etničtí Francouzi a Američané jsou, máme-li věřit statistikám, ohroženi vyhynutím. Tam, kde počet obyvatel roste, je to prý na úkor kvality. Rody, k nimž v minulosti lidé vzhlíželi jako ke svým vůdcům, vymírají a množí se podřadnější a často dokonce degenerovaná krev.

Když se ale Babbit zamýšlel nad možnostmi nápravy situace, byl nucen uznat, že „nenajdeme nijak pevnou oporu pro víru, že jednotlivce lze ponouknout k vyšší míře sebekontroly apelem na tak obecné hodnoty, jako jsou prospěch země nebo… blaho bílé rasy ohrožované „stoupajícím přílivem barvy“ (narážka na knihu The Rising Tide of Color Lothropa Stoddarda, pozn. DP)“. Tvrdí, že tradiční ideály sebekázně by mohly být účinnější než otevřeně eugenická opatření. Někdo by mohl namítnout, že omezení uvalená z vnějšku bývají často účinnější než obě výše uvedené možnosti, a že rozmařilost (sexuální i jinou) dvacátých let fakticky zarazila až kázeň přijatá z nutnosti krize 30. let a 2. světové války. Po těchto strádáních následoval nikoliv náhodou poválečný baby boom – ten se však ukázal být pouze přechodnou záležitostí. Dnes se vrátila sexuální situace na Západě do horšího stavu, než by si Babbitt vůbec dokázal představit a jeho varování dnes zní dokonce naléhavěji, než když je svěřoval papíru.

Continue Reading

Wagner vs. Tolkien

 Autoři: Jonathan Witt a Jay Wesley Richards

Ukradl Bilbo Pytlík Glumovi Jeden prsten? Tolkienovští šprti nad tím dodnes nepřestávají debatovat. Zajímavější otázka ale zní: Ukradl spisovatel J. R. R. Tolkien prsten Richardu Wagnerovi?

V kapitole o prstenu z naší nedávno vydané knihy The Hobbit Party snášíme vše od Platóna, přes Panoptikon, Orwella, Wellse a Sira Gawaina a Zeleného rytíře, abychom zasadili Tolkienovu fascinaci totální mocí a prsteny moci do správného kontextu. Na tomto místě máme prostor jen k tomu, abychom se zabývali podle mnohých nejzjevnější paralelou k Tolkienovu Prstenu moci – kouzelným prstenem, ústředním motivem autoritativního operního cyklu 19. století, Wagnerova Prstenu Nibelungů.

Jelikož čerpali oba autoři ze severských ság a středověké německé epické básně Nibelungenlied (Píseň o Nibelunzích), mohli byste předpokládat, že Tolkien Wagnerův operní cyklus zbožňoval – byli byste však na omylu. Tolkien dílo podle všeho nesnášel 1] natolik, že zlehčoval zjevné podobnosti a jednou se nechal slyšet, že „oba prsteny jsou kulaté – a tím podoba končí.” 2]

Rodová podoba však kvůli tomu nemizí. Edward R. Haymes šikovně shrnul styčné body v projevu před Wagnerovou společností v New Yorku:

Continue Reading

Nedokáží-li se [Američané] zburcovat a jednoduše hlasovat pro prvního kandidáta za celou generaci, který se zavazuje hájit jejich zájmy, a hlasovat proti kandidátce, která se otevřeně chlubí tím, že udělá pravý opak (je libo milion dalších Syřanů?), jsou ztraceni.

Autor: Publius Decius Mus 

Letošní volby snesou srovnání s letem číslo 93: buď vtrhnete do kabiny, nebo umřete. Možná umřete tak jako tak. Vy – nebo předák vaší strany – proniknete do kabiny, aniž byste uměl vzít za knipl nebo dokonce s letadlem přistát. Jistého není nic.

Kromě jediného: když se o nic nepokusíte, zemřete na beton. Když metaforu dotáhneme ještě dál: vláda Hillary Clintonové je jako ruská ruleta se samonabíjecí pistolí. S Trumpem přinejmenším dostanete šanci roztočit bubínek revolveru a zkusit své štěstí.

Obyčejnému konzervativci to jistě bude znít jako nemístné přehánění. Nemůže jít o tolik, protože nikdy nejde o tolik – snad jedině na stránkách Gibbonových knih. Konzervativní intelektuálové budou přesvědčeně tvrdit, že žádný „konec dějin“ nenastal a všechny možné scénáře vývoje lidstva zůstávají ve hře. Třeba i – podobně jako Charles Kesler – uznají, že Amerika prochází „krizí.“ Jaký ale je její rozsah? Skutečně může být tak zle, když po osmi letech Obamy hrozí osm dalších Hillary – a konstitucionalističtí konzervativci přesto spřádají plány na obrodu našich milovaných ideálů? Cruz v roce 2024!

Nechci (víc než je zdrávo) kritizovat Keslera, který neprojevuje tolik neopodstatněného optimismu jako většina konzervativců, a který se alespoň správně ptá: Trump nebo Hillary? I když se jeho odpověď – „i kdyby (Trump) sestavoval svůj program zcela náhodně, byl by lepší než politika Clintonové“ – jeví jako bezdůvodně drsná. Ve skutečnosti Trump dospěl, i když ne úplně a ne vytrvale, ke správným odpovědím ve správných oblastech – imigrace, obchod a válka – hned na začátku.

Continue Reading

Wilhelm Reich

Autor: Alex Kurtagić

Před devětapadesáti lety zemřel freudovsko-marxistický psychoanalytik, sexuální deviant, tvůrce a vyznavač spikleneckých teorií, ufolog a šarlatán Wilhelm Reich. Právě jeho dílku z roku 1933 Masová psychologie fašismu „vděčíme“ za pošetilý výklad fašismu coby příznaku potlačené sexuality. Touto myšlenkou se mnozí, zejména postmoderní intelektuálové, dodnes vážně zaobírají. Zemřel ve vězení, kam se dostal za pohrdání soudem, kde byl stíhán pro podvod.

Reich se narodil ve vesnici Dobzau, v tehdejším království haličském a volyňském, součásti rakousko-uherské monarchie (dnes západoukrajinská ves Dobrianyči). Brzy po jeho narození se rodina přestěhovala do Bukoviny. Jeho rodiče Leon a Cäcilia, bohatí statkáři, byli přesvědčeně odpadličtí Židé: vychovali Wilhelma i jeho bratry jako Nežidy, mluvili na ně výhradně německy, trestali za je používání jidiš výrazů a zakazovali jim hrát si s místními jidiš mluvícími dětmi – vše ovšem bylo marné, protože Reich se v dospělosti pohyboval v převážně židovském prostředí.

Continue Reading

Ideje vedou k proměně kultury a ta pak následně ke změně politické.

Autor: Brett Stevens

Výchozím bodem futuristického tradicionalismu je Fayeho pojetí metapolitiky neboli teze, že ideje vedou k proměně kultury a ta pak následně ke změně politické.

Všechny strany současného politického spektra reprezentují zavedené skupiny a jejich sociálními silami pevně zformované volební standardy; tak kupříkladu volí většina lidí liberály ve snaze působit vzdělaně, inteligentně a společensky.

Zbývá tedy rozebrat ideje za politickými orientacemi a vybrat z nich tu, která by se mohla stát základem kultury, v níž plane život alespoň o trochu jasněji než ve skomírajícím modelu „Západ“ roku 2011 (úvaha byla napsána v roce 2011, pozn. DP).

Konzervatismus znamená učit se z minulosti a přírody; je to perspektiva přírodních zákonů a přirozeného výběru, a jelikož přijímá tyto někdy děsivé věci, jde o pohled transcendentní moudrosti či hledání důvodů, proč je k vytvoření „meta-dobra,“ kterým je život sám, třeba dobrého i špatného

Liberalismus je vzpourou proti přírodním zákonům a snahou nahradit je humanismem či smyšlenkou, že lidské morální volby – volby uznávající rovnost všech lidských bytostí – před doslovným světem logiky „příčina/účinek.“ Jinými slovy: možnost volby, nikoliv studium reality.

Continue Reading

Carl Schmitt při projevu na oslavách Dne německého průmyslu a obchodu v Krollově opeře 8. dubna 1930.

Autor: Paul Gottfried

Schmittovi kritici – od pobouřených katolických souvěrců po samozvané liberální demokraty – rádi opakují, že jeho rozlišování mezi liberalismem a demokracií bylo zcela umělé. Ve skutečnosti mělo dle nich zhoubný politický účel: zdiskreditovat potlučené zbytky výmarské německé parlamentní vlády a připravit půdu fašistické diktatuře založené na mytické vůli lidu zproštěné ústavních omezení. Do největší hloubky tento argument propracovává Jürgen Fijalkowski v díle Die Wendung zum Führerstaat z roku 1958, ale jeho stopy nalezneme také v protischmittovských invektivách v The New Republic a jinde.

Tento konkrétní útok na Schmitta coby vypočítavého proto-fašistu kontrovali jeho nedávní obhájci – včetně mě – odkazem na jeho prokazatelný odpor vůči nacistům v letech 1931 a 1932. Lze také poukázat na jeho návrhy z 20. let učinit výmarskou ústavu robustnější zavedením dalekosáhlých prezidentských pravomocí tváří tvář ohrožení německého státu a výmarského režimu. Nezapomínejme také na Schmittovu podporu extenzivního výkonu výkonné moci během úřadování socialistického prezidenta Friedricha Eberta i jeho konzervativního nástupce Paula von Hindenburga.

Continue Reading

Michail Šljapnikov z Kolionova

Autor: Kerry Bolton

Statkář z ruské vesničky dost možná přišel s klíčem k obrodě Ruska – a vlastně každého státu, rodiny a člověka, který se ocitl ve spárech lichvy. Kolion však byl coby „hrozba“ rublu zakázán.

Shodou okolností je pak kolion, zamýšlený jako alternativa k hegemonii lichvy a bankovní oligarchie, v souladu se zásadami ruské ortodoxní církve, jakkoliv se jeho tvůrce, statkář Michail Šljapnikov, podle všeho staví k církvi dosti cynicky.

Šljapnikov svou měnu, pojmenovanou podle vesnice Kolionovo nedaleko od Moskvy, vytvořil jako prostředek směny plodin a práce mezi vesničany.  Šljapnikov se snažil vrátit k jedinému legitimnímu účelu každé měny: má sloužit jako prostředek směny zboží a služeb. Skoncovalo by se tak s funkcí peněz jako výdělečné komodity, historicky označované jako „lichva.” [1] Šljapnikov o kolionu, vydávaném v nominálních hodnotách od jedné do stovky říká: „S těmito penězi se nepojí žádné války, krize ani smrt. Tyto peníze jsou o poctivé práci, čistém vzduchu a čerstvých zemědělských plodinách.” [2]
Continue Reading

Nicholas Kollerstrom – Breaking the Spell

Autor: James J. O’Meara

Dachau blues those poor Jews
Dachau blues those poor Jews
Dachau blues, Dachau blues those poor Jews
Still cryin’ ’bout the burnin’ back in world war two’s
One mad man six million lose.

– Captain Beefheart, “Dachau Blues“ [1]

Vždy jsem se ztotožňoval s modrou barvou. Je to moře, hustota nálady, samota, barva tanoucí na mysl při zvuku hlasu Marca Almonda; je to francouzská báseň a hustá kytice chrp v bílé váze. Modrá barva se v mysli protahuje, podobná kočce.

– Jeremy Reed [2]

Blue, blue, electric blue/That’s the colour of my room
Where I will live/Blue, blue

Pale blinds drawn all day/Nothing to do, nothing to say
Blue, blue

– David Bowie, “Sound and Vision”

Podobně jako chtěl na prahu svého šílenství Nietzsche být jen profesorem v Basileji [3] či, snad skromněji, jako chtěl – nebo to alespoň předstíral – George Constanza být architektem [4], vždy jsem chtěl navštěvovat (nepřehlédněte minulý čas) Londýnskou školu ekonomie (LSE) a absolvovat s MSc (ekvivalent Ing., pozn DP) na fakultě filozofie, logiky a vědecké metody [5].

Stejně jako má Harvard lepší zvuk než MIT  [6] a Oxford než Harvard, LSE nad všemi ční díky kombinaci prestiže a uhlazené technokracie; spíše euro-mandaríni než paka z Teorie velkého třesku. A navíc, studium filozofie v obklopení skutečné vědy by výrazně snížilo množství ideologické bagáže [7].

Jakkoliv se mohou zdát tyto akademické fantazie čistě subjektivní [8], mnou představovaná objektivita tamější filozofie (na rozdíl od obtížného, ale povrchního akademického tlachání „analytické“ filozofie jinde) skutečně vedla ke vzniku některých opravdu významných počinů lidí jako Sir Karl Popper, Imre Lakatos a konečně (i když – pravda – k zoufalství ostatních) [9] i „epistomologickému anarchismu“ Paula K. Feyerabenda. [10]

Continue Reading

Sven Hedin v tradičním japonském oděvu, který obdržel darem při návštěvě Japonska.

Autor: Theodore J. O’Keefe

Vysoký muž se rozvážně rozhlížel po nedozírné písečné pláni, která se táhla jižním a východním směrem, kam jen oko dohlédlo. V celé zaznamenané historii se žádný muž jeho rasy – a dost možná žádný člověk kterékoliv rasy – nedostal přes zdánlivě nekonečné písečné moře, které se před ním rozprostíralo. Bylo 23. dubna a jaro se chýlilo ke konci. Brzy na vyprahlých planinách Taklamakanu začne suché a spalující léto, kdy vedro žhnoucích dní zcela pohřbí poslední naděje na nalezení byť i toho nejchudšího pramínku vody.

Jeho výprava měla vody už jen na čtyři dny. Nejbližší místo, kde mohli s jistotou počítat s doplněním svých vaků na vodu z kozí kůže, bylo vzdálené přinejmenším 170 mil na jihovýchod přes písečné přesypy. Domorodí sluhové, muslimští Turci najatí v přilehlých městech čínského Turkestánu, si něco znepokojeně mumlali pod vousy. Vysoký muž ještě chvíli uvažoval. Pak vydal Sven Hedin povel k dalšímu postupu.

O dva týdny dříve, 10. dubna 1895, se třicetiletý švédský průzkumník vydal na cestu z vesnice Merketu, zastávky pro karavany na staré hedvábné stezce na severním okraji pouště Taklamakan. Jeho čtyři domorodí pomocníci jeli nebo vedli osm dvouhrbých velbloudů baktrijské odrůdy. Každý z nich byl naložený potravinami, zásobami a vědeckými pomůckami. První dva týdny putovala výprava podél řeky Jarkend a jejích rákosím porostlých slepých ramen, kde ještě nepanovalo tak nepříjemné vedro. Skutečná zatěžkávací zkouška ale měla přijít teprve teď.
Continue Reading

Che Guevara: Jen dopiju a jdu bojovat proti kapitalismu!

Autor: Alex Kurtagić

Před devětačtyřiceti lety konečně zemřel marxistický revolucionář, masový vrah a guerillový bojovník Ernesto Che Guevara, jehož stylizovaná podoba se na Západě stala symbolem mladistvé rebelie a zároveň i triumfu a porážky marxistické ideologie v jednom. Západní levice a dokonce i UNESCO tohoto muže dodnes ctí coby bezmála sekulárního světce.

Guevara se narodil v Argentině jako nejstarší z pěti dětí. Jeho rodičům Ernestu Guevarovi Lynchovi a Celii de la Serna y Llosové kolovala v žilách baskická a irská krev. Naneštěstí propadla tato rodina vyšší střední třídy vábení sirén politické levice (takovým způsobem si buržoové kupují ctnost) a jeho otec, za španělské občanské války neochvějný stoupenec komunistů, dokonce poskytl svůj dům válečným veteránům tohoto konfliktu, takže mladý Ernestito, který se jinak v dospělosti mohl stát uznávaným lékařem či úspěšným autorem cestopisů, vlastně ani neměl šanci.

Continue Reading

Raffael Santi: Athénská škola (detail), 1510–1511.

Autor: Roger Scruton

Jistě, ne tolik, jako filozofové potřebují hudbu, ale přesto tomu tak je. V minulosti naše hudební kultura spočívala na pevných základech církve, koncertních síní i domovů. Sdílená tonální harmonie byla společným jazykem skladatelů, hudebníků i posluchačů a lidé doma hráli s důvěrně prožívaným pocitem sounáležitosti s hudbou, kterou vytvořili – a hudba na oplátku patřila k nim. Repertoár nebyl zvlášť kontroverzní ani náročný, a hudba zaujímala své místo při obřadech a oslavách obyčejného života, hrála se spolu s rituály každodenního náboženství a tvořila součást dobrého vychování.

Tento svět se ovšem stal minulostí. Nástroje ovládá jen hrstka lidí a hudba se v domovech line z digitálních přístrojů ovládaných tlačítky, k jejichž zmáčknutí není třeba žádné hudební kultury. Pro mnoho především mladých lidí představuje hudba formu samotářského potěšení, určeného k nekritickému přijetí a automatickému uložení do mozku. Okolnosti hudební tvorby se tedy od základu změnily, což vidíme nejen na banálním melodickém a harmonickém obsahu populární hudby, ale i v radikálním vyhýbání se melodičnosti a harmonii v repertoáru „moderních klasiků.“ Naše hudba se – vytržena ze svých starých institucionálních a společenských základů – zčásti vznesla do modernistické stratosféry, kde dokáží dýchat jedině ideje a zčásti uvázla pod tíhou monotónních popových mechanismů v blátě.

Continue Reading

Sličnost se u Erica Hobsbawma snoubila se vznešeným duchem

Autor: Alex Kurtagić

Na den přesně před čtyřmi lety konečně zemřel marxistický spisovatel, Stalinův apologeta, komunistický propagandista a lhář z povolání, který si zvolil dráhu akademického historika, Eric Hobsbawm. Jeho skon doprovázela záplava chvalozpěvů britských levicových intelektuálů, médií a politické třídy.  Když ho britská média ve svých nekrolozích označila za „našeho největšího historika, “ dočkal se za své úsilí odměny zcela nemístné.

Eric Hobsbawm se narodil v egyptské Alexandrii. Jeho otcem byl východolondýnský obchodník polskožidovského původu Leopold Percy Obstbaum, matkou pak středostavovská rakouská Židovka Nelly Grünová. V čase Ericova narození už Leopold používal poangličtěné jméno Hobsbaum, které následně chybou úředníka nabylo podoby Hobsbawm.

Continue Reading

Franz von Stuck – Polibek Sfingy, 1895

Autor: F. Roger Devlin

Co je to vlastně „sexuální emancipace“? Zpravidla bývá definována kontrastem s omezeními představovanými sňatkem a pravidly rodinného života. Podle všeho jde o stav, kdy mají lidé širší možnost volby než v tradičním systému monogamie. „Filozofie playboye“ Hugha Hefnera nabídla mužům více voleb, než jen strávit padesát let každou noc se stejnou ženou. Feminismus slíbil osvobodit ženy od „domácí otročiny“ a proměnit manželství a mateřství jen na jednu z mnoha možných voleb životního stylu.

Na druhé straně však i v rámci manželství vždy figuruje prvek svobodné volby: člověk si volí, zda a do jisté míry i koho si vezme. Manželství je zřejmě nejdůležitějším příkladem zásadní životní volby. V jeho tradičním pojetí ale nelze tuto volbu vykonat a přesto si ji ponechat otevřenou. Jakmile se člověk zaváže slibem a vstoupí do svazku, ipso facto ztrácí možnost volby. Jinak řečeno je manželství jednosměrnou nevratnou jízdenkou. Vaše žena zůstává vaší volbou – i pokud vás nakonec nějakým způsobem rozzlobí či zklame, čemuž se u žádné ženy z masa a kostí nelze vyhnout. Ponechat si volbu družky trvale otevřenou je opisem slova „celibát.“

Continue Reading

Oswald Spengler

Autor: Gregory Ritter

Západní akademici i žurnalisté rádi píší o islámu spousty nesmyslů. Částečně za to může skromná nabídka kvalitních informací a snadná dostupnost záplavy povrchních, politicky motivovaných nesmyslů. Skutečným problémem však je, že se tito lidé nedívají správným směrem. Západní odborníci a komentátoři na dějiny nazírají zjednodušujícím pohledem jako na příběh lidského pokroku. Pro euroamerické dějiny se snad jedná o přiměřeně dobrý nebo přinejmenším použitelný model, který se však při aplikaci na dějiny islámu naprosto rozkládá. Vzepětí islámu jako by přímo odpovídala západním krizím a naopak. Kvůli „pokrokářskému“ modelu si Zápaďané ohledně islámských dějin neustále kladou nesprávné otázky: „Kde se to pokazilo?“ „Proč Střední východ nepřestává sužovat násilí?“ „Kdy islám konečně přijme za své moderní politické a etické zásady?“

Jejich pomýlená kritika zpravidla přichází ve dvou základních variantách: liberální a reakcionářské. Obě strany vyznávají zjednodušující chápání dějin jako po tisíciletí probíhající celosvětový pokrok lidského ducha. Každá strana však ke svému subjektu přistupuje s odlišnými pohnutkami. Podle očekávání převládající liberální pozice pracuje s přirozenou dobrotou všech lidí. „Islám je mír“ (heslo, z něhož se protáčejí panenky). S pocitem uspokojení tak snášejí domnělé příklady klubajícího se modernismu, jako třeba toleranci (v nejužším slova smyslu) náboženských menšin nejranějšími muslimskými vládci. S podobným pocitem uspokojení porovnávají tyto epizodní události s údajně nepolevujícím fanatismem Evropanů a Američanů, táhnoucím se od středověku přes ranou i pozdní modernu až po (a včetně) minulý týden. Tento růžový islamofilní obrázek však nemá se skutečným islámem mnoho společného – jde jen o další z nesčetných pomyslných holí pro bití psa euroamerického historického povědomí.

Continue Reading

William L. Pierce

Autor: Dr. William Pierce

V tomto programu American Dissident Voices jsme mluvili o mnoha různých tématech, ale leitmotivem opakujícím se téměř v každém z nich byla úloha Židů, ať už historická nebo současná. Do jisté míry se tomu vzhledem k jejich vlivu na současné události prostřednictvím jejich kontroly nad masmédii a historické úloze v komunismu nelze vyhnout. To však zdaleka není celá odpověď.

Jak jsem při mnoha příležitostech zopakoval, význam židovského chování na naše životy sahá daleko za fakt, že jejich kontrola nad zpravodajskými a zábavními médii jim dovoluje uplatňovat silný vliv na populární kulturu a politický proces. Dnes chci o židovské úloze promluvit znovu. Nejprve bych rád předestřel širší obraz. Podle ročenky Encyclopaedia Britannica pro rok 1997 dnes žije na světě asi 14 milionů Židů. Skoro polovina z nich – asi šest milionů – se nachází v Severní Americe, kde tvoří jen něco málo přes dvě procenta obyvatelstva, ale disponují vlivem větším než kterákoliv jiná skupina.

14 milionů Židů na Zemi myslí a jedná jako jedna velká rodina – přestože se, jako ostatně většina rodin, mezi sebou často hádají a škorpí. Navštěvují odlišné synagogy – ortodoxní, konzervativní a reformní – nebo vůbec žádné. Existují ateističtí Židé i Židé, kteří konvertovali ke křesťanství. Jsou Židé kapitalističtí a komunističtí, homosexuální a heterosexuální. Někteří Židé patří mezi bohaté, další ke střední třídě a najde se dokonce i pár chudých Židů – ale i přes tuto povrchovou rozmanitost se jim vzájemná spolupráce a ochrana společných zájmů daří lépe než kterékoliv jiné etnické skupině světa.

Continue Reading

Agresivita a krutost při obhajobě vlastního postavení či společenské role je totéž, co obrana cti a svatého sebeurčení.

Autor: Jan Čech

Pro zkoumání rizik masové uprchlické krize je vhodné zamyslet se nad tím, kdo nám to sem z jihu do Evropy vlastně proudí. Nejčastěji se zmiňuje hrozba islámu, protože většina imigrantů jsou muslimové. Náboženské vyznání sice z těchto lidí dělá vetřelce, vyzbrojené Evropanům nepřátelskou ideologií, není to ale ten hlavní problém. Hlavní problém je rasový.

Islám je výsledkem neúspěšné christianizace Arabů. Římští biskupové od třetího století po Kristu usilovali o vítězství křesťanské moci nad všemi zeměmi okolo Středozemního moře. Jejich misionářské výpady vedené silou či ideologickým působením směrem do arabských zemí končily isolovanými křesťanskými sektami bez masivního vlivu na většinovou populaci. Ta zůstávala z hlediska helénského pohledu barbarská. Řešením bylo vytvořit modifikovanou verzi Bible ušitou na míru mentalitě jižních ras. Tak vzniklo Mohamedovo učení a islám. V důsledku vše skončilo rozkolem mezi katolickou církví a islámskými heretiky v pozici muslimských kněží. V další fázi došlo k rozdělení tehdy známého světa na dvě nesmiřitelné strany Kristových a Mohamedových služebníků.

Continue Reading

Robert Steuckers – The European Enterprise: Geopolitical Essays (Manticore Press, 2016).

Autor: Kerry Bolton

Recenze knihy Roberta Steuckerse The European Enterprise: Geopolitical Essays. Vybral a přeložil dr. Alexander Jacob (Manticore Press, 2016).

Anglofonní pravice intelektuálně zaostává za tou západní a ruskou o celé světelné roky, protože jí chybí dostatečně hluboké filozofické základy, z nichž lze následně vést účinnou akci. Naštěstí poslední léta přinesla anglickým mluvčím, kteří jiným jazykem nevládnou (jako například autor těchto řádek), překlady klíčových evropských myslitelů, z nichž asi těmi nejzásadnějšími jsou autoři vycházející z Nové pravice a z prostředí okruhu Duginových neoeuroasianistů. Významným krok kupředu pro anglofonní čtenáře pak znamenal vznik společnosti Arktos Media zajišťující překlady vlivných evropských myslitelů jako Guillaume Faye a Alain de Benoist. Nyní se navíc jako kvalitní vydavatel tradicionalistických a filozofických knih objevil u protinožců (Australasie, i když pod vedením v cizině žijící Novozélanďanky Gwendolyn Tauntonové) Manticore Press, jehož nejnovějším počinem je soubor devíti esejí o 300 stranách, sebraných z přednášek přeložených indickým akademikem dr. Alexanderem Jacobem. Pokrývají desetiletý úsek (do roku 2015) myšlení belgického geopolitického teoretika a proevropského aktivisty Roberta Steuckerse, jednoho z představitelů evropské Nové pravice, který roku 1994 zřídil vlastní think tank Synergies européennes.

Eseje jsou důležité, protože přinášejí čtenářům široké pozadí životně důležité otázky místa Evropy ve světě z pozice vědecké geopolitiky. S ohledem na palčivý nedostatek analýzy náležité úrovně anglofonní pravice geopolitika dodnes vděčí za mnohé právě tak britskému teoretikovi 19. století Halfordu Mackinderovi, jako německému teoretikovi Karlu Haushoferovi, kteří oba psali o kontrole velké masy souše jako prostředku vlády nad světem – právě oné oblasti, v současnosti sužovaných četnými konflikty a americkým vměšováním v mnoha podobách. Tato tradice geopolitického učení přišla s teorií o trvalém konfliktu mezi dvěma odlišnými tendencemi geopolitické kontroly: námořními a pozemskými mocnostmi.

Continue Reading

Fotografie © Karl Steel.

Autorka: Alison Kinneyová

Recitování ság v islandských Vestfirðir

Nastal čas senoseče – horký, suchý a jasný – jednoho pozdně letního rána asi před tisícem let. Všichni muži šli kosit louky, kromě Thorkela, který se zdržel v posteli, poslouchal ženy ve vedlejším pokoji, trávil snídani a s neklidem vyslechl přiznání nevěry své ženy Asgerd. Konečně se Thorkel probral a pronesl verš:

Slyš o velkém podivení,
o zlomeném srdci,
o velké události
slyš o smrti
– jednoho muže či mnohých.

Thorkelovo proroctví se naplnilo prostřednictvím velkého kopí. Poté, co neznámý pachatel probodl Asgerdina milence Vesteina, Vesteinův a Thorkelův švagr, Gisli – „muž zdatný, ne vždy však milovaný štěstěnou“ – započne nevyhnutelný a nekončící koloběh krevní msty. Čest a zanedbání rodinných povinností dovedou Gisliho k životu ve sváru, pohrdání zákony a smrti z rukou mnoha – ale ne předtím, než i on dostane šanci pronést velkolepé verše.

Continue Reading