Délský potápěč

Monsignor R. H. Benson v říjnu 1912.

Autor: Bradley J. Birzer

První průkopníci na poli antiutopií 20. století vzešli z prominentních britských rodin. Ten zřejmě úplně první z nich, Robert Hugh Benson, byl třetím synem E. W. Bensona, arcibiskupa z Canterbury (1882-1896). V souladu s přáními svého otce složil Robert svaté sliby, aby se stal anglikánským knězem, následně však v roce 1903 Británii šokoval konverzí ke katolicismu. Do své smrti v roce 1914 stihnul Robert sepsat a vydat nesmírně vysoký počet knížek pro děti, pobožností, článků, her, hagiografií, historických i současných románů i science fiction. [1] Bensonovo mistrovské sci-fi dílo Pán světa bylo poprvé vydáno roku 1907. Nepochybně si byl vědom, že nic podobného se – s výjimkou několika posledních stran Twainova Yankeeho z Connecticutu na dvoře krále Artuše – dosud ve vydavatelských domech neobjevilo. V předmluvě ostatně vědoucně prohlásil: „Jsem si plně vědom, že jde o šokující knihu.“ [2] A v prostředí mírumilovné edwardiánské Anglie roku 1907 jí jistě byla.

V roce 1917 už však působila jako romantická tužba po ztraceném světě – natolik Velká válka proměnila svět. Víc než romantickou se ale jevila prorockou, podobně jako vize kardinála Newmana o zničeném světě z minulého století. Pán světa vykresluje svět ovládaný nesvatým spojenectvím či spojením svobodných zednářů a komunistů. Bensonovi komunisté se ale ve srovnání se nesčetnými ukrutnostmi svých protějšků ze skutečného světa – od bolševické revoluce dodnes – jeví takřka krotce. V románu spíš připomínají salonní levičáky než zrůdy, které jen o desetiletí později vedly nemilosrdné sovětské gulagy. V Pánu světa ještě existuje katolická církev, víra v její učení však hluboce upadla a většina zbývajících disidentů žije v někdejší Itálii, kde vznikla rezervace. Ve skutečnosti všichni odpůrci napříč celým spektrem žijí poblíž starobylého města Řím. Na rozdíl od většiny antiutopických společností se té zednářsko-komunistické daří vcelku dobře a její ekonomika vzkvétá. Její vůdci věří, že se jim podařilo vytvořit „nové lidstvo“ s tím, jak „se vnější skutečnosti staly nesmírně mocnými; a víra – kromě těch, kteří zjistili, že Vůle a Milost jsou vším a emoce ničím – připomíná batole lezoucí mezi obřími stroji.“ Aby uspokojili představivost svých obyvatel, přebírají komunisté-zednáři vnější formu mše, zbavují jí podstaty a naplňují ji sekulárním obsahem. Namísto uctívání božského směřuje nová mše o zbožštění lidstva.

Continue Reading

Leonardo da Vinci – Lebka zobrazená v řezu, 1489

Autor: Greg Johnson

Rasový realismus tvoří jeden ze základních intelektuálních pilířů bělošského nacionalismu. Podle tezí rasového realismu jsou rozdíly mezi rasami objektivními přirozenými skutečnostmi, předcházející lidské vědomí, společnost a dokonce i samotnou lidskou rasu – jelikož odlišné druhy a poddruhy existovaly už před počátkem lidstva. Přirozenost je třeba chápat v kontrastu ke konvencím – např. lidským jazykům či zákonům – které nezávisle na lidském vědomí a společnosti neexistují.

Coby objektivní skutečnosti nelze rasové odlišnosti bezpečně ignorovat ani je jednoduše změnit předefinováním právních či jazykových konvencí. Konvence dokáží změnit rasové reality jen do té míry, jakou usměrňují lidské činy k proměně přirozenosti samotné. Pokud tedy například ustanovíme eugenické či dysgenické pobídky, dojde ke změně genetické výbavy budoucích generací.

Opak rasového realismu představuje idea „rasy coby sociálního konstruktu,“ podle níž nejsou rozdíly mezi rasami objektivními fakty, ale spíše sdílenými společenskými konvencemi, které se mohou lišit místně i časově, podobně jako jazyk či pravidla stolování.

Sociální konstruktivismus rasy tvoří jeden z intelektuálních základů rasového rovnostářství – pokud je totiž rasa společenským konstruktem, lze totéž říci i o rasové nerovnosti. To s sebou přináší možnost nahrazení rasové nerovnosti rovností jednoduchou úpravou společenských konvencí.

Continue Reading

Olga Hepnarová (30. 6. 1951–12. 3. 1975)

Autor: Vratislav Effenberger

Neměla jsem v úmyslu zabít konkrétní lidi, bylo mně jedno, o koho půjde. Jednalo se mi především o naplnění principu. Principu, ke kterému jsem během životních zkušeností postupně dospěla. Mohu ten princip definovat, když chcete. Jde o to, že jestliže má společnost svědomí ničit jednotlivce, tak naopak jednotlivec může bez zábran a výčitek svědomí ničit společnost. V tom spočívá ten princip.

Olga Hepnarová

V tomto smyslu také Olga Hepnarová vycítila, že by její akt pomsty nebyl úplný, kdyby jí samé byla udělena milost, a proto o ni odmítla požádat. [1] Jedině smrt sama o sobě byla s to vyrovnat bezmeznou hloubku protikladů, v nichž se zmítala jako kdokoliv jiný, avšak mnohem citlivěji. (Neobrací se k žádnému auditoriu, přítomnému ani budoucímu; Ego se zde ztotožňuje v autodestrukci s celou lidskou společností podobným způsobem, jakým se Adolf Hitler ve svém pádu a smrti chtěl ztotožnit s veškerým německým lidem a v závěrečné fázi svého života záměrně usiloval o jeho totální zničení…) Proto také tento akt, na rozdíl od Palachova, není mythotvorný a bezpochyby bude vždy patřit mezi kriminalisticko-psychopatické kuriosity.

Nemyslím, že by tam patřil plným právem. Kdyby tomu tak mělo být, museli bychom dospět k přesvědčení, že zoufalství nad úpadkem lidského společenství mohou propadnout pouze zločinní šílenci. Ve skutečnosti však toto zoufalství, většinou omezeno na introvertní skepticismus, tížilo a tíží nejprozíravější a tím i nejzodpovědnější duchy minulého a zejména tohoto století. Olga Hepnarová vzala na sebe úlohu dát tomuto zoufalství a tomuto skepticismu maximální výraz ve své autenticitě samozřejmě bezperspektivní, přesto však neméně burcující.

Continue Reading

Superman a jeho tvůrci, Jerry Siegel (vlevo) a Joe Shuster.

Autor: Jay Schwartz

Podívejte na oblohu – je to pták? Je to letadlo? Ne, je to minjan komiksových superhrdinů a židovských podivínů, jejich tvůrců.

Od samotného vzniku byl svět moderního komiksu pro Židy přátelským prostředím, od Stana Leeho z Marvelu po autora knihy Maus Arta Spiegelmana. Hawkman, Flash, Thor, Superman a Batman všichni vzešli z horečnaté židovské imaginace.

Ale podobně jako nějaké temné tajemství, prozrazené až v posledním mnohoznačném komiksovém okénku, se židovské stopě v tomto oboru dostalo náležité pozornosti teprve nedávno.

Ale proč Židé? Jak se z lidu Knihy stal lid komiksového románu?

Sanfranciský spisovatel Gerard Jones, autor knihy Men of Tomorrow: Geeks, Gangsters, and the Birth of the Comic Book, říká, že se to Židům povedlo náležitým usměrněním „prvotních plánů dospívajících kluků,“ čímž přeměnili podnikání nevalné pověsti – pokleslý komiks – na nedílnou součást popkultury.

Continue Reading

J. R. R. Tolkien

Autor: Bradley J. Birzer

Během posledních let se na pultech knihkupectví objevila skutečná záplava knih zabývajících se J. R. R. Tolkienem. Filmy Petera Jacksona nepochybně posloužily jako skvělá reklama někdejšího syna Oxfordu. Naneštěstí se řada z autorů poslední doby při psaní o Tolkienovi dělí na dva tábory: ty, kteří píšou o jeho křesťanství a ty, kteří o něm nepíší.

Abychom byli spravedliví, všichni se o něm alespoň zmiňují, jen málokdo z nich se ale přiblíží pravdě.

Byť jen zběžný pohled na seznam webu Amazon odhalí, kolik neo-franklinistů (posedlých rozvrhy a podřizováním svých životů utilitárnímu rytmu jakéhosi osvícenského božstva 18. století) i křesťanských evangelíků touží diskutovat o nepříliš hluboko skrytých křesťanských prvcích Hobita a Pána prstenů.

Na opačné straně barikády pak stojí ti, kteří chtějí vidět výhradně Tolkienovu práci s pohanstvím a takřka nadlidské jazykové nadání. Tato skupina se ironií osudu dále štěpí na ateisty a fundamentalisty. Ateisté milují pohanství, fundamentalisté jej nesnášejí. I když mnozí z nich nemají problém s bohyní Venuší mezi dobrými křesťany v Lewisově Té obludné síle, bojí se modlitby Tolkienova Samvěda k valarské královně nebes Elbereth.

Ano, je to velice bizarní a zamotané, podobně jako mnohé v tomto světě zmatení, který Tolkien miloval a zároveň si nad ním zoufal.

Continue Reading

Julius Evola: Člověk a dílo.

Lutte du Peuple: Renato del Ponte, Vaše jméno je úzce spjato s Evolou. Můžete nám říct, jak jste přišel s Evolou do kontaktu a jaký byl váš vztah s ním?

Renato del Ponte: Jsem prostě člověk, který se vždy snažil dát svému životu řád na existenciální, politické i kulturní úrovni. Není žádným překvapením, že na této cestě jsem se setkal s Evolou, pro kterého byl řád náplní života a i v jeho spisech je podstatným heslem.

Evola se narodil v roce 1898 a já v roce 1944, tak se naše osobní setkání přirozeně mohlo uskutečnit až v posledních letech jeho života.

Okolnosti a charakteristiky našeho vztahu, tak, jak se vyvíjel, jsou zachyceny v dopisech od roku 1969 do roku 1973 (zveřejněno v knize Julius Evola, Lettere 1955-1974 [Finale Emilia: Edizioni La terra degli avi, 1996], str. 120-155) ,

Bylo to vždy velmi srdečný vztah, který mi vštípil touhu vytvořit organizační síť, aby se Evolovy myšlenky šířily jak v Itálii, tak i v zahraničí.

Continue Reading

Buržoazní usilování o štěstí v podstatě redukuje veškerou lidskou motivaci na chtivost a strach: žádost po delším životě, větších majetcích a větším bezpečí – a strach ze smrti, nejistoty a hmotných ztrát.

Autor: Greg Johnson

Někdy v roce 2003 jsem se cítil velice unavený a uvažoval, že nechám práce na jednom projektu spojeném s hnutím a trochu se vyspím. Bylo půl třetí ráno a moc jsem toho poslední dobou nenaspal. Pak mě ale napadlo: „Na co se vlastně šetříš?“ Potřeboval jsem spánek, abych si zachoval svou krásu? Všechno, co ušetříme, stejně musíme vydat, jelikož smrt nikomu nic nenechává. Tím, že se budeme šetřit, svět nezachráníme – toho dosáhneme jedině tím, že se vydáme.

Takže jsem dal práci další hodinu a půl, tvrdě usnul a ráno se probudil s obnovenou energií a odhodláním, jelikož jsem si uvědomil, že občas – pokud od sebe chceme víc – zjistíme, že dokážeme vydat víc, víc než by nás kdy napadlo. Americká pravice se donekonečna zabývá otázkou neustálého posunu politického spektra doleva. Důležitou úlohu hraje i větší morální síla levice, která jí oproti pravici poskytuje systematickou výhodu.

Morální síla má dvojí rozměr.

Zaprvé bývají lidé na levici v průměru horlivější, idealističtější a altruističtější než ti na pravici, což znamená, že jsou ochotní pracovat usilovněji a pro dosažení svých ideálů obětovat více.

Zadruhé levice sice s mainstreamovou pravicí sdílí totožný základní rovnostářský individualistický náhled, svých ideálů se však drží pevněji, zatímco pravice z nich nezřídka slevuje – ať už kvůli zbabělosti, chamtivosti či netečnosti. Za srovnatelných podmínek však zásadový člověk předčí pokrytce, a tak levice nakonec pravici většinou uštve.

Continue Reading

Jediné oblasti, kde jsou křesťanské perspektivy přijímány mainstreamem jsou tam, kde si podávají ruce se sekulární levicí.

Autor: Kevin MacDonald

Několik komentářů pod mým článkem „Co je špatně se Švédy?“ zmiňuje křesťanství jako faktor vykořenění Evropanů. Souhlasím s tím, že křesťanství v rovnici figuruje, ale vidím několik problémů s tezí, podle níž se jedná o příčinu hlavní.

• Především bylo křesťanství západní náboženstvím v dobách expanze Západu napříč celým světem. Před stoletím celou planetu s výjimkou Číny, Japonska, Siamu, Koreje, Etiopie a Libérie ovládali křesťanští Evropané a křesťanství bylo přinejmenším slučitelné s touto pozoruhodnou expanzí a ohromným nárůstem evropského obyvatelstva během tohoto období. Pokud něco, úpadek Západu se kryje s úpadkem náboženského cítění mezi západními elitami. Kdyby svět zůstal v podobě z roku 1960, nikdo by o sebevraždě Západu nemluvil.

• Křesťanství se odívalo v průběhu staletí různými podobami – jako ideologie etnické obrany během iberské reconquisty, opora vykořisťovatelských monarchií a aristokracií v Evropě a Latinské Americe, prapor etnického boje proti lichvářskému vykořisťování rolnictva etnickými cizinci ve středověku, ospravedlnění otroctví a segregace na americkém Jihu a apartheidu v Jižní Africe. Také nesmíme zapomínat na puritány, kvakery a některé další protestantské sekty, tak významně probírané v mých dílech. Křesťanství se nedrží konzistentní linie etnické sebevraždy a morálního univerzalismu. Lidé na obou stranách rovnice obchodu s otroky v Británii 17. a 18. století byli křesťany, stejně jako obě strany Americké občanské války.

• Napříč dějinami křesťanství velice zdatně dávalo císaři, co je císařovo – pružně se přizpůsobovalo světské moci. V Americe – a hádám, že všude na Západě – měli křesťané před nástupem 60. let a triumfem sekulární levice mnohem větší vliv na kulturu, např. když od 20. let vedli úspěšnou kampaň za omezení zobrazování sexu a negativního vyobrazování křesťanství v Hollywoodu. Dnes je mocenská soustava sekulární, multikulturalistická, pro barevnou imigraci a za jeden ze svých hlavních cílů si vytyčila vymýcení veřejných projevů křesťanství a tradičních křesťanských postojů k manželství a rodině. Křesťanství samo o sobě bylo infiltrováno sekulární levicí, nejzjevněji v případě katolického 2. Vatikánského koncilu, ale také u hlavních protestanských církví. Církev však po staletí představovala výspu kulturního konzervatismu a opozice židovskému vlivu.

Continue Reading

Franco Freda na knižním veletrhu v Padově.

Rozhovor s Franco Fredou u příležitosti knižního veletrhu v Padově koncem loňského roku.

EreticaMente: Během více než padesáti let nakladatelské služby [milizia editoriale] – Edizioni di Ar vzniklo v roce 1964 – jste vykonával kulturně-politickou výchovnou práci určenou, jak jste sám upřesnil, k ovlivňování smýšlení, posilování sklonů, šíření přesvědčení, upevňování shodných postojů. A také k uchovávání i zpřítomňování idejí, mýtů a symbolů. Jaká bilance se, myslíte, dá teď udělat?

Franco Freda: Děkuji vám, ale nejsem účetní. Když mluvíme o idejích nebo ideologiích či světonázorech, nemůžeme používat pojmy z ekonomiky a financí, nezdá se vám? Naše Idea světa se vždy vtělovala do dějin a vždy se vtělovat bude. Vede k tomu přímé jednání; není nějakou dočasnou položkou má dáti / dal.

EM: Ve vašem slavném vystoupení na schůzi Řídícího výboru Evropské revoluční fronty 17. srpna 1969 v Regensburgu, z kterého vzešel váš zásadní text Rozmetání systému, jste zdůrazňoval nastolení kupecké diktatury, která byla v západní společnosti ve stádiu uskutečňování v každé sféře existence. Domníváte se, po skoro padesáti letech od toho proslovu, že sestupný proces je v konečné fázi nebo že musíme očekávat další úrovně úpadku?

FF: Horší nemá nikdy konce. Ale my chceme lepší. A chceme nemožné: přetvořit horší v lepší. [srv. Platónův dialog Politikos II., 293a až 293e – pozn. DP]

EM: Živná půda západního rozkladu bývá často spojována výlučně s ekonomistickou dimenzí nebo s morálkou. Nemyslíte, v souvislosti s tím, co při různých příležitostech napsal Guénon, že charakter poslední fáze cyklu je naopak povahy velice jemné a duchovní, a že ekonomistický rozměr jen napomáhá  procesu více skrytému a nebezpečnému?

FF: Jistě, máte pravdu, myslím si totéž co vy, ale dovolte mi připomenout, že už časy Platónovy byly úpadkové. Přesto Platón bojoval proti ubohosti, která ho obklopovala pomocí mistrovských pedagogických děl, která nám zanechal a svou existencí. Když vzplane oheň, hledám vodu, abych ho uhasil; nehledám paliče.

Continue Reading

Eurooptimistou může dnes být pouze neevropský člověk.

Autor: Alexandr Dugin

Ještě něco doutná v našem lidu, co ho odvrací od propasti zvané moderní Evropa, ale setrvačnost směřování je příliš silná a úsilí, které je  nutné vynaložit na opravdovou konzervativní revoluci, musí být obrovské.

Jak se nevyhnutelný konec Evropy týká Ruska? To je složitá a živá otázka, vzhledem k tomu, že ruská kultura, náboženství a sama ruská civilizace má evropské a středomořské kořeny. Rusko je část věčné Evropy a osud Starého světa nám nemůže být lhostejný, vzhledem k tomu, že ve značné míře je i naším osudem.

Věčná Evropa: tři kasty

Současná evropská civilizace je historickým pokračováním civilizace středomořské. V této posloupnosti převládá indoevropská složka a základní jazykovou a kulturní matricí Evropy je indoevropská tradice.

Pokud si připomeneme  rekonstrukci třístupňového systému Georgese Dumézila (1898-1986, francouzský komparativní filolog, který se mj. zabýval  analýzou protoindoevropského náboženství a společnosti, pozn. překl.), uvidíme před sebou sociologický obrázek Evropy, jejíž společenský řád trvale ovládá princip tří hlavních kast: kněžích, válečníků a výrobců.

V různých historických etapách a pod různými označeními se s takovou stratifikací evropských společenství skutečně setkáváme.

Continue Reading

Smrt ducha je cenou za pokrok.

Autor: Bradley J. Birzer

Kultura nedokáže přežít bez náboženství – alespoň ne na dlouho. Slovo kultura vychází z kořene cultus, výrazu označujícího skupinu lidí, nejčastěji spojených příbuzenstvím, kteří se sdruží k uctívání totožného božstva či božstev. Jakmile se zformuje společné uctívání a chápání teologie, vyvine se z tohoto základu kultura. Následuje ji ekonomika, politika a právo. Ideologové útočí na tyto povrchové složky společnosti – ekonomiku, politiku a právo – ve snaze přetvořit kulturu se jim ale daří jedině překrucovat a ničit.

Někteří, zejména ve 20. století, ani tak Boha neztratili, jako Ho spíš začali postupně nenávidět. Zvláště to platí pro ty, kdo přijali za svou starobylou herezi křesťanství: gnosticismus. [1] Politický filozof 21. století Eric Voegelin napsal:

„Smrt ducha je cenou za pokrok. Toto tajemství západní apokalypsy zjevil Nietzsche, když vyhlásil, že Bůh je mrtev a že byl zavražděn. Gnostické vraždy, o níž mluvil, se stále dopouštějí ti, kdo Boha obětují civilizaci. Čím horlivěji je veškeré lidská energie vrhána do velikého podniku spásy prostřednictvím světově imanentní činnosti, tím více se lidské bytosti, které se tohoto podniku účastní, vzdalují životu ducha. Jenže život ducha je zdrojem řádu v člověku i ve společnosti, a tak je právě úspěch gnostické civilizace příčinou jejího úpadku.“ [2]

C. S. Lewis tento fenomén trefně popsal ve své filozofické knize Zničení člověka a fantastickém díle pro dospělé Ta obludná síla. Ve Zničení člověka dospěl k závěru, že tato výměna morálky za technologický pokrok není ničím menším než „faustovským paktem: vzdej se duše a na oplátku dostaneš sílu.“ [3]

Continue Reading

Franco Freda

Rozhovor Adriana Sciancy s Franco Fredou

Adriano Scianca: Promiňte předvídatelný úvod, ale novinařina trpí diktaturou „informace“. 1] Takže na úvod se vás ptám: jak se cítíte, když jste už před lety v knížkách, politickým působením a ediční činností předvídal imigrační invazi (dnes se mnozí rozpomínají na Raspailův Tábor svatých, který jste před lety publikoval)?

Franco Freda: Bezmocně, zahanbeně, protože jsme jen předvídali a předpovídali, aniž jsme zformovali nebo transformovali lidi a okolnosti. Tudíž žádná hrdost, žádné sebeuspokojení, ale děs a odpor při sledování této naší (nás dnešních, včerejších a předvčerejších) země zaplavené a znetvořené cizorodými davy. Pomocí textů, které vycházely v Antibancoru, studijním periodiku o ekonomice a financích, který vydávala Fronte Nazionale, jsme také uhodli, že ve shodě s obrovskou zkázou evropské etnické struktury způsobenou invazí alogenních finanční oligarchie – klika osmdesáti pěti nejbohatších lidí na světě, která disponuje bohatstvím rovnajícímu se jmění více než poloviny světové populace – vyprecizuje mechanismus ekonomické agrese proti evropským národům. Jinými slovy, uhodli jsme, že finanční oligarchie jako protiváhu systému etnické rovnosti, chaosu, naplánuje a zavede systém nerovnosti výlučně ekonomické. Dlouhá, katastrofická krize evropských ekonomik, způsobená prasknutím peněžní „bubliny“, bohužel ukazuje, že náš pesimismus byl „aktivní“ a aktuální.  

AS: V Rozmetání systému (1969) jste napsal: „Nadešla chvíle ukončit hrátky s loutkou ‚Evropy‘ nebo kloktat s jejím jménem.“ V I lupi azzurri (Modří vlci, 2001) jste naopak členy společenství Fronte Nazionale podněcoval k boji za blaho pospolitosti a odvolával jste se přitom na „1. náš Národ [Nation]; 2. na Evropu; 3. na ‚bílý‘ svět severské arioevropské rasy“. Čím byla určena změna perspektivy? A jaký dojem slovo „Evropa“ vyvolává dnes?

Franco Freda: Kružnice, čili řešení v čase, jsou rýsovány podle otázek, které se kladou. Střed (kterým jistě nejsem já, ale ideje, v nichž se poznávám a které vykládám /interpreto, z lat. interpres – zprostředkovatel, pozn. DP/) naopak zůstává stejný. Od útoků fanatických ideologických vášní minulého století, od jejich „bezlimitnosti“ (esmesuranza – přemíra, nemíra), která vše viděla malé, nedostatečné a falešné, bylo nutno přejít k protiútokům kvůli chránění bezduchého těla Evropy před potenciálně smrtelným ohrožením.

Continue Reading

Věrnost je silnější než oheň.

Autor: Milan Nakonečný

Příjemným překvapením pro obdivovatele díla italského filosofa Julia Evoly bylo vydání jeho dílka Směrnice, rozsahem nevelkého, ale obsahově velmi významného, protože je jakýmsi pečlivým shrnutím základních tezí jeho pesimistické filosofie západní kultury. Ačkoli je to dílo staré již celá desetiletí, neztratilo nic na své aktuálnosti, spíše naopak, je vysoce inspirativní pro přemýšlení nad krachem západního, nejen stylu politicko-ideologického myšlení a praxe, ale hluboké krize duchovního života Západu vůbec. Evola zde ještě hovoří o „amerikanismu“ a „sovětismu“ (resp.. „komunismu“), který byl rozpadem Sovětského svazu pouze nahrazen současným Ruskem. Mnohým se však zdá, že se stará, Reaganem míněná sovětská „říše zla“, rozšířila na další říši zla, která se stala hlavním ziskuchtivým exportérem „demokracie“, to je hospodářských a politických investic hlavně do zemí Blízkého Východu, zatímco by měla být směrována spíše do oblasti zcela nedostatkové demokracie, jíž je současná Evropská unie.

Evolovým hlavním cílem jeho snah bylo vybudovat na hnilobných troskách západní pseudodemokracie a zhoubného ekonomického liberalismu jakési podzemní duchovní centrum, které by se snad v budoucnosti mohlo stát činitelem duchovní a politické rekonvalescence Západu, to je návratu k jeho živoucím tradicím, pokud ten vůbec přežije drze organizovaný vpád islamistických hord a z Evropy se nestane „islamistická Eurábie“ (W. Laqueur 2006). „Důležité je pouze toto: dnes se nacházíme uprostřed světa trosek. A náš problém je následující: existují ještě mezi těmito troskami lidé stojící na vlastních nohou? A co by měli, nebo spíše co ještě mohou dělat?“

Continue Reading

Chmelnického pomník v Kyjevě.

Autor: Theodore J. O’Keefe

Ukrajinský osvobozenecký boj v 17. století postavil kozáky proti židovským správcům panství a výběrčím daní

Ve staletích následujících po zničení Ruska Mongoly v roce 1240 se obří prostory Ukrajiny, táhnoucí se od východních svahů Karpat po mocný tok Dněpru, nikdy nedočkaly úlevy od vnějších útoků a cizí nadvlády na příliš dlouho. Kvůli své poloze na pomezí, oddělujícím Slovany od Tatary ovládaných stepí na jihu a východě (samotné jméno „Ukrajina“ je odvozeno z východoslovanského označení pohraničí), byla země otevřená jak nájezdům krymských Tatarů, tak územním ambicím stabilnějších slovanských sousedů na severu a západě, především Polska a Moskvy. Přesto však nebyl osud Ukrajinců nikdy horší než během tři čtvrtě století, následujícího po anexi země Polskem v roce 1569.

V té době se Polsko dostalo pod nadvládu agresivní a samolibé pozemkové šlechty. Magnáti kontrolovali polský parlament, Sejm, a disponovali ve státě větší mírou autority než král. Když Polsko na Litvě získalo Ukrajinu, šlechtici se okamžitě jali zabírat tamější nejlepší pozemky. Některé rody, jako Wiśniowiečtí, Koniecpolští nebo Potočtí, nashromáždily obří panství, na nichž pro ně dřeli do nevolnictví spoutaní ukrajinští rolníci.

Kontrast mezi Ukrajinci a jejich polskými pány by jen stěží mohl být výraznější. Polské panstvo bylo kultivovanou aristokracií, plynně hovořící latinsky a francouzsky a věnující se nabývání poznání a umění. Urození žili v přepychových zámcích, jejichž stěny zdobily bohaté tapisérie a malby italských mistrů. Jejich stoly se blyštěly krásným stříbrem a křišťálem, a opulentní a časté bály se odehrávaly za zvuků italských orchestrů.

Takřka všichni Ukrajinci byli chudí rolníci, zpravidla upoutaní k  panské půdě a jejich obydlí byla skromná – i když vždy dokonale čistá. Životy ukrajinských nevolníků vyplňovala neustávající a ubíjející dřina. Na každém kroku museli platit berně a pokuty – a pokud se znelíbili svým pánům, čekalo je brutální bití.

Continue Reading

Kapitalistická společnost – saturovaná obrazovými výjevy, nesčetnými rozptýleními a nekonečnou komodifikací existence.

Autorka: Natasha Maria Phoenix

„Takový je důvod pouti do hyperreality, k hledání případů, kdy si americká představivost žádá něco skutečného, a aby to dostala, musí si vytvořit něco absolutně falešného: kde se stírají hranice mezi hrou a iluzí…“

– Umberto Eco, Travels in Hyperreality

Jsme svědky spektáklu politiky nebo politiky spektáklu? Nelze je rozlišit. Guy Debord mluvil o Spektáklu jako o sebeobnovující se kapitalistické struktuře; společnosti saturované obrazovými výjevy, nesčetnými rozptýleními a nekonečnou komodifikací existence. Autentické se vytrácí a zůstává jedině poutavá mediální záplava. Umberto Eco to kdysi označil za „autentický padělek.“ Nenajdeme mnoho lepších příkladů, než jaký poskytuje americká politika.

Někdo žertem označil primárky za nejlepší realitní show na televizních obrazovkách. Ani se nemohl vyjádřit trefněji. Politiku podobně jako všechno ostatní pohltil Spektákl. Jde o nejdokonalejší padělek, parodii odrážející stav národa a pravdivou satiru naší vlastní kultury. Posmíváme se politikům, jako bychom se dívali do křivého zrcadla v zábavném labyrintu, ale nejde o pouťovou atrakci – hledíme na vlastní odraz.

Continue Reading

„Pokud přijedeš do Maďarska, musíš ctít naši kulturu!”

Autor: Ed West

Není žádným tajemstvím, že naše vztahy s Ruskem jsou nejchladnější od roku 1991, kdy Boris Jelcin během jednoho ze svých alkoholických oken skoncoval s komunismem. Stále jasněji se však objevují známky vypuknutí nové ideologické studené války – a já si nejsem jistý, jestli ji vyhrajeme.

Německý postoj k odlišným názorům během několika posledních měsíců leccos napověděl. Nedávno přední eurokrat – podivným marxistickým jazykem, který tito lidé tolik milují – pokáral Maďary za odmítnutí „nevyhnutelnosti rozmanitosti.“ Další obvinil malou středoevropskou zemi z toho, že „stojí na špatné straně směřování dějin.“ Angela Merkelová pak přirovnala ty, kteří drží lidi mimo ke komunistům, kteří kdysi drželi vlastní lidi uvnitř.

Německo nechce dotlačit středoevropské státy k přijímání uprchlíků jen z praktických nebo humanitárních důvodů; Západ dnes definuje sám sebe prostřednictvím multikulturní ideologie. Být Evropanem znamená pokládat hranice za relikt minulosti a „rozmanitost za nevyhnutelnou.“

V kontrastu se Západem se Rusko stále silněji kloní k staromódnímu pojetí státnosti, zatímco jeho zahraniční politika vychází z vestfálského konceptu suverenity (i když v praxi jej ne vždy dokonale uplatňují, zejména ve svém sousedství). Minulý měsíc se v Rusku konala „konference o suverenitě“, kde různé separatistické skupiny – některé od pohledu úplně fantazistní – dostaly možnost promluvit o svých budoucích plánech.

Continue Reading

To je hnus velebnosti…

Autor: Stephen A. McNallen

To je pohled, že ano? Řada bílých lidí, na kolenou, spoutaná řetězy, skloněné hlavy, s nápisy „Je mi to tak líto“ na tričkách…

Chce se mi z toho zvracet.

Portlandská Community College se rozhodla uspořádat „Whiteness History Month“ – evidentní parodii na vážně míněné černé, indiánské, asijské a kdoví jaké další „měsíce“. V tomto případě jde více než jen o lacinou satiru na bělochy, jde o urážlivou, jedovatou, nenávistnou… a, mohl bych dodat, rasistickou kampaň.

Co vidíte na přiložené fotce je popření-antiteze, Ásatrú, obzvláště pak Ásatrú, které praktikujeme v rámci Asatru Folk Assembly. Ásatrú je evropské etnické náboženství, srovnatelné s náboženskými vyznáními amerických Indiánů nebo afrických černochů. Je vlastní evropským lidem. Jsme hrdi na naše předky; patetické kreatury na obrázku se za ně stydí. Naše hlavy jsou hrdě vztyčené, jejich zírají do země, jak kdyby byli zpráskaní psi. Jejich ruce jsou navzájem spoutané v prosebné póze, což více než hodně připomíná křesťanskou modlitbu. Oni jsou poražení … zatímco my povstáváme, směrem k vítěznému potvrzení naší identity jako mužů a žen evropského původu. Oni nenávidí jejich „bělošství“ – my ho nosíme s hrdostí.

Věřím, že by každý člověk na Zemi měl být hrdý na svoji rasu. Tleskám tomu! Neříkejte mi však, že bych se měl stydět za tu svoji.

Pokud chcete být jednou z těch ovcí jdoucí na porážku, tak prosím nepodávejte přihlášku do Asatru Folk Assembly. Pokud se vám však tito lidé hnusí stejně jako mě, poté zvažte připojení k nám, k hrdým a svobodným.

Sdílejte tuto zprávu, pokud budete chtít.

Hail the Gods!
Hail the Asatru Folk Assembly!

Stephen A. McNallen
http://runestone.org

Zdroj Stephen A. McNallen White self-loathing and Asatru, 22. ledna 2016.

Uprchlík před válečnými útrapami, hladomorem, náboženským útiskem (čímkoli) dává najevo svoji vděčnost Švédsku. (Husby, květen 2013)

Autor: Kevin MacDonald

Další korálek na, podle všeho donekonečna se táhnoucí, nit etnicky sebevražedného švédského chování navlékla Cecilia Wilkströmová, europoslankyně za středopravou(!) Liberální stranu, kterou znepokojují zprávy o nedávných ztroskotáních a utonutích afrických uprchlíků usilujících dostat se do Evropy ve Středozemním moři. Všimněte si, jak je zas a znova využito holocaustu coby centrálního odůvodnění patologického altruismu, oslavy a importu rozmanitosti a vlastního vykořenění (dispossession) Evropanů.

Švédská europoslankyně stupňuje ve světle nejnovější středomořské pohromy uprchlických plavidel panevropskou a nadstranickou kampaň za „legální a bezpečné cesty do Evropy“ pro imigranty. Cecilia Wilkströmová řekla listu The Local, že členské státy Unie v současnosti dělají pro bezpečí uprchlíků tak málo, že budoucí generace to postaví naroveň chování Švédů, kteří za války „zavírali oči“ před holocaustem.

Europoslankyně – dlouhodobá stoupenkyně vytváření bezpečnějších podmínek pro uprchlíky hledající útočiště v Evropě – se znovu dostala na přední stránky v pondělí, když švédské televizi SVT řekla, že budoucí generace budou vnímat postup vlád zemí EU podobně jako appeasement před a během 2. světové války.

Continue Reading

Victoria Nuland – v dobré společnosti aneb myslím to upřímně…

Autor: Kevin MacDonald

Vzájemně provázané mocné židovské rodiny představují důležitý aspekt židovských dějin, upevňující obchodní vztahy vytvářením sítě blízkých příbuzných, kteří se žení a vdávají jen mezi sebou – např. dvorní Židé (Hofjuden) [1] Evropy 17. a 18. století. (viz zde str. 150-2). Ozvěny této praktiky se dochovaly dodnes, například mezi neokonzervativci.

Stejně jako u dalších mnou studovaných židovských intelektuálních hnutí je i u neokonzervativců zjevná přítomnost vzájemného obdivu, vzájemně podpůrných osobních, profesionálních a rodinných vztahů a soustředěné spolupráce při usilování o společné cíle. Např. Norman Podhoretz, bývalý editor Commentary, je otcem Johna Podhoretze, neokonzervativního editora a sloupkaře. Norman Podhoretz je také tchánem Eliotta Abramse, bývalého šéfa neokonzervativního think tanku Ethics and Public Policy Center a ředitele blízkovýchodního odboru Národní bezpečnostní rady. Normanova žena, Midge Decterová, nedávno vydala oslavný životopis ministra obrany Donalda Rumsfelda (Rumsfeld: A Personal Portrait, pozn. DP), jehož nejbližšími zástupci v Pentagonu byli [Paul] Wolfowitz a [Douglas J.] Feith. [Richard] Perle je členem American Enterprise Institute (AEI). Původně v roce 1973 pomohl Wolfowitzovi získat místo v Arms Control and Disarmament Agency. V roce 1982 najal Perle coby náměstek ministra obrany pro mezinárodní bezpečnostní politiku Feitha jako svého zvláštního poradce a následně jako zástupce tajemníka pro vyjednávací politiku. V roce 2001 náměstek ministra obrany Wolfowitz pomohl získat Feithovi post zástupce Ministra obrany. Feith obratem jmenoval Perleho předsedou Defense Policy Board (Výboru pro obrannou politiku). Jde o pouhou špičku velice rozsáhlého ledovce. “Neoconservatism as a Jewish movement” (str. 32)

Continue Reading

Claudio Mutti

Rozhovor s Claudio Muttim pro ruské stránky Geopolitika.ru vedl Leonid Savin

Leonid Savin: Jaký je váš názor na fenomén tzv. politického islámu. Můžete nám jej objasnit?

Claudio Mutti: Termín „politický islám“ poprvé použil francouzský orientalista Oliver Roy ve své knize L’Echec de l’Islam politique (Le Seuil, Paříž 1992). Oliver Roy míní „politickým islámem“ to, co další francouzský orientalista Gilles Kepel nazval „islamismem“ (Le Prophète et Pharaon. Aux sources des mouvements islamistes, Le Seuil, Paříž 1984, opravené a doplněné vydání 1993; Jihad : expansion et déclin de l’islamisme, Gallimard, Paříž 2000, opravené a doplněné vydání 2003) a „radikálním islámem“ (The roots of radical Islam, Saqi, Londýn 2005).

Continue Reading