Délský potápěč

Autor: Spencer Quinn

Peter McLoughlin
Easy Meat: Inside Britain’s Grooming Gang Scandal
Londýn. New English Review Press, 2016.

Jednou z největších výzev pro každého recenzenta knihy Petera McLoughlina Easy Meat: Inside Britain’s Grooming Gang Scandal (Snadná kořist: Pohled na skandál s ‚grooming‘ gangy v Británii) je zůstat objektivní. (Termín easy meat – česky přeloženo jako „snadná kořist“ s poněkud pejorativním nádechem – použil pro oběti muslimských gangů někdejší ministr Jack Straw ve snaze zachránit svou ohroženou pozici víceméně prázdným gestem určeným bělošským voličům z nižších sociálních vrstev. Video můžete shlédnout zde. Jack Straw je potomkem židovských přistěhovalců z východní Evropy, který se mj. údajně nechal slyšet, že „Angličané jako rasa nestojí za záchranu“. – pozn. DP) Popisované sexuální zločiny jsou natolik otřesné, pachatelé natolik nestoudní a komplot natolik záludný a rozsáhlý, že propadnout při čtení zběsilé zuřivosti není nijak obtížné.

Víte jak v profi wrestlingu záporák přivádí diváky k zuřivosti tím, jak rozptyluje rozhodčí a fauluje svého protivníka? Přesně takový pocit máte při čtení Easy Meat. Nejméně dvacet pět let muslimské gangy zneužívají bílé britské školačky, přičemž před odhalením či potrestáním je chrání v Británii všudypřítomný kult politické korektnosti. Potloukají se kolem škol, na zastávkách nebo v nákupních střediscích; lákají či unášejí i teprve jedenáctileté dívky, které navyknou na alkohol a drogy; vyhrožují jim, že pokud se pokusí utéct, zavraždí jejich rodiny a využívají je jako sexuální otrokyně. Jedná se o velice výnosné podnikání, kde jediná dívka obratnému pasákovi vynese mezi 300 a 400 tisíci liber ročně. Odhady mluví od konce 80. let o více než 100 000 zneužitých britských dívkách.

Continue Reading

Robert Steuckers – The European Enterprise: Geopolitical Essays (Manticore Press, 2016).

Autor: Kerry Bolton

Recenze knihy Roberta Steuckerse The European Enterprise: Geopolitical Essays. Vybral a přeložil dr. Alexander Jacob (Manticore Press, 2016).

Anglofonní pravice intelektuálně zaostává za tou západní a ruskou o celé světelné roky, protože jí chybí dostatečně hluboké filozofické základy, z nichž lze následně vést účinnou akci. Naštěstí poslední léta přinesla anglickým mluvčím, kteří jiným jazykem nevládnou (jako například autor těchto řádek), překlady klíčových evropských myslitelů, z nichž asi těmi nejzásadnějšími jsou autoři vycházející z Nové pravice a z prostředí okruhu Duginových neoeuroasianistů. Významným krok kupředu pro anglofonní čtenáře pak znamenal vznik společnosti Arktos Media zajišťující překlady vlivných evropských myslitelů jako Guillaume Faye a Alain de Benoist. Nyní se navíc jako kvalitní vydavatel tradicionalistických a filozofických knih objevil u protinožců (Australasie, i když pod vedením v cizině žijící Novozélanďanky Gwendolyn Tauntonové) Manticore Press, jehož nejnovějším počinem je soubor devíti esejí o 300 stranách, sebraných z přednášek přeložených indickým akademikem dr. Alexanderem Jacobem. Pokrývají desetiletý úsek (do roku 2015) myšlení belgického geopolitického teoretika a proevropského aktivisty Roberta Steuckerse, jednoho z představitelů evropské Nové pravice, který roku 1994 zřídil vlastní think tank Synergies européennes.

Eseje jsou důležité, protože přinášejí čtenářům široké pozadí životně důležité otázky místa Evropy ve světě z pozice vědecké geopolitiky. S ohledem na palčivý nedostatek analýzy náležité úrovně anglofonní pravice geopolitika dodnes vděčí za mnohé právě tak britskému teoretikovi 19. století Halfordu Mackinderovi, jako německému teoretikovi Karlu Haushoferovi, kteří oba psali o kontrole velké masy souše jako prostředku vlády nad světem – právě oné oblasti, v současnosti sužovaných četnými konflikty a americkým vměšováním v mnoha podobách. Tato tradice geopolitického učení přišla s teorií o trvalém konfliktu mezi dvěma odlišnými tendencemi geopolitické kontroly: námořními a pozemskými mocnostmi.

Continue Reading

Satanská panika sloužila agentům britské rozvědky v Severním Irsku během konfliktu v 70. letech jako metoda psychologické války proti ozbrojeným skupinám. (Přehlídka UDA v Belfastu 1975)

Autor: Henry McDonald

Studie ukazuje, jak agenti ve snaze spojit útoky paravojenských skupin s paranormálními jevy vypouštěli do novin příběhy o černých mších

Agenti britské rozvědky v Severním Irsku během konfliktu (v Británii označováném jako Troubles – pozn. DP) v 70. letech využívali strachu z posednutí démony, černých mší a čarodějnictví jako prvek psychologické války proti ozbrojeným skupinám, prozrazuje studie.

Profesor Richard Jenkins z Sheffield University zpovídal příslušníky rozvědky včetně šéfa „černých operací (black ops)“ v Severním Irsku, kapitána Colina Wallace.

Wallace mu prozradil, že mezi lety 1972 a 1974 jeho lidé úmyslně podněcovali satanistickou paniku, a dokonce v opuštěných budovách některých belfastských čtvrtí s největší aktivitou rebelů nechávali černé svíce nebo obrácené krucifixy.

Následně styční důstojníci podstrčili novinám příběhy o černých mších a satanistických rituálech, které se měly odehrávat od republikánského Ardoyne na severu Belfastu až po loajalistické čtvrti na východě města.

Continue Reading

Daniel Friberg

Autor: Joakim Andersen

Ohlédnutí za knihou Daniela Friberga The Real Right Returns: A Handbook for the True Opposition (Londýn: Arktos, 2015).

Žijeme v zajímavé době, v níž se ustálené politické a ideologické konsensy, jež  společnosti vládly více než 50 let, otřásají v základech. Během tohoto období přechodu liberalismus levice nejen že není schopný řešit rostoucí množství problémů, ale začíná být zřejmé, že mnoho problémů sám vytváří. Skutečná opozice má tedy všechny důvody k optimismu.

I tak nás ale čekají obří problémy. Chcete-li, uvedu jednoduchý příklad: Jaká je naše alternativa k rozpadajícímu se systému? Kdo jsme? Abych citoval slavnou revoluční frázi dvacátého století: „Co je třeba udělat?“ Pokud si na tyto otázky uspokojivě neodpovíme, riskujeme promarnění naší stále viditelnější historické příležitosti.

Continue Reading

Daniel Friberg – The Real Right Returns

Autor: František Klášterský

V současnosti je téměř nemožné nepostřehnout společenské napětí, které se dá téměř krájet. Pojmy jako krize, změna, katastrofa, konec éry a dokonce apokalypsa již dávnou nejsou jen předmětem knižního ztvárnění, odtažitých studií, či charakteristickými obraty výstředních jedinců a spolků, nýbrž docela dobře součástí našeho každodenního slovníku. Ano, něco se děje. Domácí knižní scéna byla v posledních měsících obohacena několika zajímavými tituly, které se na probíhající krizi dívají bytostně zprava, ať již jde o reedici Buchananovy Smrti západu, Evolovy pesimisticky laděných Směrnic a konečně Manifest evropského odporu Guillauma Fayeho.

Jeden pozoruhodný počin nyní přichází ze Švédska. Kniha The Real Right Returns: A Handbook for the True Opposition si neklade za cíl obšírně analyzovat příčiny evropské krize, ani detailně rozebírat teoretické základy pravicového myšlení. Je ovšem velmi cenným a čtivě psaným manuálem skutečné „pravicové opozice“ určeným nikoli přednostně pro zástupy přesvědčených, jako spíše váhajícím a nedotčeným. Hned se nabízí úvaha doporučit tuto knihu jak té části veřejnosti, která má málo času na bádání v intelektuálních zákoutích, ale vnitřně tuší, kudy se vydat, tak zástupům různých zmatených „protiislámských“ aktivistů a „domobranců.“

Friberg je zajímavá postava identitárního hnutí. Úspěšný manažer (Daniel je výkonným ředitelem švédské společnosti Viking Mineral) je zároveň motorem vydavatelství Arktos, které vykonává obrovský kus práce prostřednictvím publikování důležitých politických, společenských, filozofických a historických děl s nesmírně širokým záběrem.

Continue Reading

Musíme se navrátit k vizi živoucího kosmu; musíme.
Nejstarší Pan je v nás a nelze jej popřít.

Autorka: Manon Welles

Kniha The Plumed Serpent (Opeřený had) je příběhem pohanské aztécké revoluce, která se v době Mexické revoluce (1911-17) šířila Mexikem. V knize vydané roku 1926 se setkáváme též s motivy antikapitalismu, antiamerikanismu, romantismu, nacionalismu a prvotních a tradičních rolí žen a mužů.

Její hlavní protagonistkou je čtyřicetiletá vdova po irském revolucionáři Kate Leslieová. Se svými odrostlými dětmi z prvního manželství si není příliš blízká a ve svém truchlení při hledání samoty a změny dočasně zakotví v Mexiku.

Zde se setkává s intelektuálem Donem Ramónem Carrascem, který se snaží v zemi vykořenit křesťanství a kapitalismus a nahradit je kultem aztéckého boha Quetzalcoatla („opeřený had“) a mexickým nacionalismem. Na jeho stranu se přidává i generál mexické armády Don Cipriano Viedma. Ramón se stará o vedení, poezii a propagandu, které pomáhají hnutí nastartovat, Cipriano pak o vojenské záležitosti.

Continue Reading

Reakce Guillaume Fayeho po přečtení recenze Jakuba Horňáčka.

Autor: Adam Berčík

Dne 9. července vyšla v příloze Lidových novin recenze na knihu Guillame Fayeho Proč bojujeme, sepsaná historikem umění a architektury profesorem PhDr. Pavlem Kalinou PhD. – reakce české nové levice na sebe nenechala dlouho čekat, a tak 18. 7. vychází na webu A2larm článek Chvilka estrádního fašismu na stránkách Lidových novin od Jakuba Horňáčka.

Hned úvodem Horňáček naznačuje, že kniha byla recenzována jen „pro nedostatek podnětů“ v okurkové sezóně. Proč ale reaguje na knihu, která byla recenzována „jen pro nedostatek podnětů v okurkové sezóně“ – to už nám opomněl objasnit. Tedy kniha. Podle Horňáčka jde o pamflet. Osobně si pod pojmem pamflet představuji trochu něco jiného než knihu o 277 stranách, kdy 52 stran je samotný manifest a dalších 180 výkladový slovník a která obsahuje mimo jiné rejstřík osob a pojmů a poznámkový aparát.

Horňáček obviňuje Kalinu, že zamlčuje fakta – sám však manipuluje. Stránky Délský potápěč označuje za „kulturní blog tuzemských sil“. Stránky studijní skupiny Délský potápěč původně vznikly v roce 2007 jako soukromý blog a dodnes se neidentifikovaly s žádnou, Horňáčkem blíže nespecifikovanou „tuzemskou silou“ (od té doby mimochodem všechny „tuzemské síly“ umřely na souchotě.) Navíc francouzské hnutí Generace identity v roce 2007 ještě neexistovalo, tudíž k němu nikdo „nevzhlížel.“ Myšlenky francouzského identitárního hnutí se objevily až v roce 2013 v souvislosti s dílem Markuse Willingera Generace identity. Ale nač se obtěžovat s dohledáním základních faktů, že ano?

Continue Reading

Where Next?

Autor: Bradley J. Birzer

Tato krátká série o antiutopické literatuře si nečinila ambice posloužit jako více než pouhý úvod. Mnozí autoři by si zasloužili studium a podrobnější analýzu. Skvělý Kurt Vonnegut při zamýšlení se nad vládami, které se vydaly špatnou cestou, přišel s nejtemnější satirou v dílech Mechanické piano (Player Piano, 1952), Matka noc (Mother Night, 1961), Kolíbka (Cat’s Cradle, 1963), a knize Jatka č. 5 (Slaughterhouse-Five, 1969). Autor hororů Stephen King napsal dvě apokalyptické dystopie: Svědectví (The Stand, 1978) a Pod kupolí (Under the Dome, 2009). Další pisatel hororů Ira Levin přispěl žánru slušným, ale nijak výjimečným románem Ten báječný den (This Perfect Day, 1970), který si díky jeho zápletce mimořádně oblíbili libertariáni. Ve svém románu z roku 1979 Alongside Night se J. Neil Schulman zamýšlí nad tím, jak by mohl vypadat skutečný pád. Swastika Night (1937) Murray Constantinové (vl. jménem Katharine Burdekin, pozn. DP), Muž z vysokého zámku (The Man in the High Castle, 1962) Philipa K. Dicka a Moon of Ice (1988) Brada Linaweavera rozvíjejí zvrácenost i pohanskou teologii nacismu, především její aplikaci na širší společnost, možná dokonce i za oceánem – v USA. David Brin, oceněný cenami Hugo a Nebula, napsal příběh o patriotismu a znovuvybudování společnosti po jejím zhroucení Pošťák (The Postman, 1985). [1] O pět let později přišel – alespoň ve sci-fi kruzích – neméně proslulý Gordon R. Dickson s dosti podobným románem Wolf and Iron. Za přečtení stojí oba. S. M. Stirling vytvořil mistrovskou mystickou – hraničící s fantasy – sérii The Emberverse o Oregonu, kde po převrácení fyzikálních zákonů není možné provádět žádné chemické a elektrické reakce, čímž se stává veškerá moderní technologie zastaralou – a paladinové a wiccani se spojí v boji proti samozvanému Napoleonovi. [2]

Continue Reading

Artušův pád

Autor: Bradley J. Birzer

„Klikatá recenze“ Tolkienovy knihy Artušův pád, editováno Christopherem Tolkienem (Boston, MA: Houghton Mifflin, 2013), česky vyjde v nakladatelství Argo.

Pro ty z nás stižené celoživotní vášní ke všem věcem tolkienovským vždy byla jeho nevydaná báseň „Artušův pád“ milovaným tajemstvím. Co by to mohlo být? Jak epické to asi bude? Drží se keltských, germánských nebo francouzských verzí příběhu? Vysvobodí Artuš meč z kamene nebo jej dostane od Paní jezera? Je Artuš víc historický nebo hrdinský? Katolík nebo pohan?

Odpovědi na žádnou z otázek jsme ale neznali – fakticky jsme nevěděli o moc víc než název. Ve svých vydaných dopisech Tolkien přiznává, že v artušovské legendě nachází příliš mnoho explicitního křesťanství na úkor mytické a umělecké hloubky. Samozřejmě vydal také vlastní překlad Sira Gawaina s komentářem, který nabídl BBC. Tolkien pochopitelně věděl leccos o legendách – co ten muž ostatně neznal, když přišlo na jazyky a mýty – ale většina z nás prostě usoudila, že se pro své legendárium rozhodl následovat cestu anglosasko-nordických mýtů, jako Beowulf, Sága o Vølsunzích, a Kalevala, a ty keltské ignorovat. Continue Reading

Kniha týdne Lidových novin! G. Faye – Proč bojujeme

Recenze na Knihu týdne Lidových novin (9. července 2016) Proč bojujeme z pera renomovaného českého historika umění a architektury Prof. PhDr. Pavla Kaliny, PhD.

Náš knižní trh neoplývá publikacemi věnovanými současnému politickému myšlení. Proto lze jen uvítat české vydání Proč bojujeme od Guillauma Faye.

Kniha původně vyšla už v roce 2000. Text je doplněn poznámkami, které čtenáři pomáhají pochopit ta místa, kde autor reaguje na myšlenky jiných osobností francouzské nové pravice, zejména Alaina de Benoista, nebo kde vychází z méně známých realit francouzského kontextu. Proto se zaměřím hlavně na témata, která mají obecný dosah, a pokusím se zamyslet nad tím, jak Fayeovy teze prověřil čas.

Nemožnost integrace

Faye na rozdíl od většiny komentátorů mluví o nemožnosti integrace cizinců do evropské kultury. Jde o jednu z otázek, na které asi nejde racionálně a definitivně odpovědět. Vždycky bude možné argumentovat empirickými příklady. Vždycky bude možné se přít o to, co vlastně znamenají slova jako „integrace“. Jistě by nebylo těžké najít v západoevropských městech upadající čtvrti, k jejichž oživení přispěli právě přistěhovalci z mimoevropských kultur. Na druhé straně nejenže slyšíme o dalších a dalších násilnostech, ale dovídáme se například, že migranti se sice mají integrovat, zároveň je ale nikdo nemůže nutit k tomu, aby ztratili svou identitu. V takové situaci je asi dobré šetřit s odsuzujícími nálepkami.

Continue Reading

Guillaume Faye: Wofür wir kämpfen. Manifest des europäischen Widerstandes (obálka německého vydání knihy v produkci Thule Seminar Dr. Pierra Krebse)

Autor: Vítězslav Jinoch

Po 15 letech jsme se letos v květnu konečně dočkali: kniha Proč bojujeme u nás byla oficiálně vydána. Po samizdatovém vydání a elektronické internetové verzi jsme se jí dočkali ve velmi pěkném a reprezentativním tištěném formátu. Myšlenky Guillaume Fayeho jsou tedy skrze tento knižní počin již dostupné nejen aktivistům identitárního hnutí, ale i širšímu okruhu čtenářů (což nezmění ani problémy s její obchodní distribucí).

Kniha je opatřena předmluvou Karla Velikého, jehož studijní a vydavatelská skupina Délský potápeč za knihou stojí. Karel Veliký a jeho studijní skupina jsou důležitou zákulisní silou, která českému prostředí zprostředkovává myšlenky mnoha zajímavých autorů a myšlenkových směrů. Za překlad a realizaci vydání knihy Proč bojujeme jim proto patří nesmírný dík. Druhou předmluvu obstaral Adam Berčík, jedna z předních postav českého identitárního hnutí Generace identity. Adam Berčík je člověkem, který myšlenky, jež mobilizují vědomí, převádí do aktivních činů. Je člověkem, který současné nepříznivé situaci evropského kontinentu čelí, tak říkajíce, „tváří v tvář“ na ulici. Poslední a strhující předmluva je z pera Dr. Pierra Krebse, jež je původní předmluvou německého vydání, z kterého český překlad vzešel.

Continue Reading

Joseph Mugnaini – 451°F

Autor: Bradley J. Birzer

Americký originál Ray Bradbury bude i následujících staletích nepochybně požívat vysoké reputace. Budoucí generace si jej budou připomínat pro stovky jeho povídek a přinejmenším čtyři zásadní romány: 451 stupňů Fahrenheita, Marťanské kroniky, Tudy přijde něco zlého a Pampeliškové víno. Přestože se Bradbury nikdy nepouštěl do psaní s cílem zabývat se dystopií či utopií, oba póly číhají takřka ve všech koutech jeho tvořivé duše. Antiutopie vystrkuje drápy v podstatě všude tam, kde se shromáždí příliš mnoho moci a začne ve jménu nějaké matice k upřednostňování jednotlivého či generačního ega ničit pečlivě vybudovaný řád našich předků. Utopie pak prozařuje naše životy, když vzpomínáme na dětství, energii, kouzlo a lásku. Podobně jako to, co Russell Kirk nazval „okamžikem mimo čas,“ posvátnou chvílí tak silnou, že v sobě odhaluje trvalost věčnosti, je Bradburyho utopie tímto zvoláním a extází představivosti v její nejvyšší podobě. „Život je krátký, utrpení zaručené a smrt jistá. Ale proč si na cestu ke své práci nepřibalit dva nafouknuté prasečí měchy jménem Radost a Chuť?“ napsal Bradbury v roce 1973. 1]

Ze všech jeho knih zůstává 451 stupňů Fahrenheita nejslavnější antiutopií. Přesto – když byl v roce 1996 otázán, zda se pokoušel přednést „bezútěšnou podobu budoucnosti“ v duchu Překrásného nového světa nebo 1984 a vytvořit „varovný příběh,“ Bradbury se – jak bylo jeho zvykem – zarazil: „To je hřebík do rakve, člověk by něco takového nikdy neměl dělat. Spoustu mizerných románů napsali lidé, kteří chtěli konat dobro. Dobrodějské romány. Ekologické romány. Když mi řeknete, že píšete román nebo točíte film o tom, jak lesník ušetří strom, nechci z toho vidět ani minutu.” 2] Podobně jako se kdysi Willa Catherová snažila vysvětlit své umění jako umění a nikoliv jako politické prohlášení, i Bradbury odmítal představu, že dobrý spisovatel píše s určitým záměrem. Ne, podle něj má mít nápad, cosi cenného a kouzelného, za čím jde, hraje si s tím a hledá jeho podstatu. Dobré umění nakonec dospěje k pravdě, i když ne vždy k právě oné pravdě, kterou chtěl autor původně vyjádřit.

Continue Reading

Boyd Rice

Boyd Rice je známá kontrakulturní postava, jehož reputace nezřídka zastiňuje jeho kreativní činnost. Mluvím z vlastní zkušenosti; ve skutečnosti jsem se sám větší část svého života Riceově práci kvůli jeho spojení se sociálním darwinismem a laveyovským satanismem – tedy věcem, které byly pro levicově smýšlejícího absolventa novoanglické umělecké školy jednoduše jedno velké „ne-ne“ – cíleně vyhýbal. Opakovaně jsem na jeho jméno narážel v oblastech, které mě zajímaly víc – kultovní filmy, industriální hudba, havajská tiki exotická hudba, Svatý grál – což mě poněkud zaráželo. Kým tedy skutečně je tento umělec, hudebník a spisovatel; muž tolika zdánlivě nesouvisejících zájmů, kterého tolik undergroundových lidí ne jen ignoruje, ale aktivně nenávidí?

V závislosti na dotázaném je Boyd Rice buď notorický provokatér, nebezpečný neonacista nebo nedoceněný tvůrce kontrakulturního vkusu. Rice patří k oněm nemnoha lidem, za jejichž jménem vždy následuje názor, obrana či odsudek, které ovšem vypovídají více o světonázoru mluvčího než o Riceově díle. Skutečnost, že Boyda Rice je vůbec třeba nějak shrnovat, o jeho úloze v undergroundové kultuře mnohé vypovídá: daří se mu být zároveň velkou neznámou i jablkem sváru.

Continue Reading

„Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“

Autor: Bradley J. Birzer

Jakkoliv jde o skvěle napsanou knížku, těží 1984 ze šťastného načasování svého vydání na přelom samého konce 2. světové války a zrodu války studené. Přestože v roce 1943 ještě trval falešně srdečný vztah Západu se Sovětským svazem, několik let po kapitulaci Německa a Japonska došlo k vystřízlivění. V roce 1956 Russell Kirk popsal velice trefně sílu románu následovně:

„Shodou okolností měl George Orwell nesrovnatelně větší vliv při odvracení Angličanů od kolektivních utopií po své smrti, než si za svého života vůbec dokázal představit. Dopad 1984 na veřejné mínění dosti účinně popírá argument, podle něhož myšlenky pouze odrážejí vlivné společenské a hmotné faktory doby.“ [1]

Kirk viděl román jako obrat v myšlení, který učinil argumenty plánovačů přinejlepším podezřelými – a přinejhorším děsivými. V osobnější rovině si pak Kirk uvědomoval, že kdyby 1984 nevydláždil cestu, jeho vlastní veledílo The Conservative Mind by nikdy nedosáhlo takového úspěchu. Ať už se jejich politické představy lišily jakkoliv, připravil Orwell půdu k přijetí Kirkových idejí – nebo alespoň zájmu o ně.

Continue Reading

Aldous Huxley

Autor: Bradley J. Birzer

I další z vynikajících autorů dystopických děl této rané éry, Aldous Huxley, vyšel z prostředí britské privilegované vrstvy. Z otcovy strany byl jeho pradědem T. H. Huxley, z matčiny strany pak byl prasynovcem Matthewa Arnolda – Aldous Huxley tedy pocházel z rodu plného výrazných myslitelů a velkých duchů. Své mistrovské dílo Konec civilizace aneb Překrásný nový svět  však vytvořil celých 25 let po vydání Pána světa, v roce 1932. Když Benson zemřel, bylo Huxleymu teprve devatenáct. I Huxley ve svém díle předestírá vcelku blahobytnou a aseptickou podobu dystopie. Coby plod meziválečného období totiž ještě jeho dílo nemuselo čelit realitě vyhlazovacích táborů holokaustu a ani o gulazích se v letech 1931-2 ještě příliš nevědělo. Právě tato zvěrstva utvářela syrové a temné vize Orwella a Atwoodové, zatímco Benson s Huxleym ještě směli doufat v klinicky čistou dystopii.

Podobně jako řada dalších anglických autorů dystopií se i Huxley pohyboval ve stejném prostředí a udržoval styky s mnoha intelektuály, umělci, spisovateli a učenci své doby. Nehledal odloučenost umělce, ale neúnavně debatoval s komunitou mužů a žen pera. Kritizoval klíčové postavy jako Christopher Dawson – a ony jeho. Nikoliv bezdůvodně se Orwell obával, že Huxley náleží ke stoupencům a žákům zesnulého básníka a literárního kritika-mučedníka T. E. Hulmeho. V prosinci 1943 je označil za „neoreakcionáře“ a dodal, že jejich vliv odpovídá jejich inteligenci, talentu a přesvědčivosti. S očividným podivem pak pokračoval popisem jejich inkorporace zdánlivě nesourodých prvků katolicismu, konzervatismu a anarchismu do jejich myšlení i díla. Mezi „hulmeovce“ zařadil T. S. Eliota, Grahama Greena, Evelyna Waugha a Aldouse Huxleyho¹. A Huxley se nepochybně řadí mezi významné anglické literáty 20. století.

Continue Reading

Northwest Front

Greg Johnson: Mohl byste nám stručně vylíčit svůj příběh a říci nám, jak jste se dostal k bělošskému nacionalismu?

Harold Covington: Narodil jsem se v Burlingtonu v Severní Karolíně v roce 1953. Svoji první dávku rasové reality jsem dostal v 15 letech, kdy jsem byl uvržen do integrované střední školy v Chapel Hill v Severní Karolíně, která měla i na tu dobu (1968) velmi špatné standardy, ale i tak to nejde samozřejmě srovnávat s dnešní situací, která panuje v našich školách. Všichni jsme si samozřejmě museli dělat starosti s černochy ozbrojenými noži, ale nefungovaly dnešní organizované gangy, drogoví dealeři vyzbrojení samopaly a všudypřítomní levicoví radikálové, mezi nimiž je, jak jste si jistě povšimli, mnoho Židů. Homosexuálové v této době nevystrkovali také příliš růžky a drogy ve škole byly jen pivo, tráva a LSD, žádná extáze, kokain, nebo crack.

Nebudu zdlouhavě popisovat, čím jsem si prošel a jaké jsem měl různé strašlivé rasové zkušenosti na střední škole, ale v den, kdy jsem odtam odešel, jsem se rozhlédl a udělal tichý slib, že budu věnovat svůj život tomu, abych nějak zajistil, že žádný mladý bílý člověk si nebude muset znovu projít tím, čím jsem si musel projít já. Zde bych chtěl zdůraznit, že jsem si tehdy neuvědomoval, jak relativně mírné jsou mé problémy a jak hrozné věci se udály za mého života.

Důvody, proč jsem se dostal tam, kde jsem dnes mají v podstatě co dočinění s tím, že můj otec byl psychopat, vyhnal mně z rodinného domu. Tak jsem šel do armády Spojených států bylo mi tehdy 17 let. A získal jsem další negativní rasové zkušenosti, ale ve srovnání s tím, čím je armáda dnes, byla tato další dávka rasové reality jen slabým odvarem. Armáda dnes ve svém zoufalství snížila náborová kritéria natolik, že přijímá drogově závislé, zločince, členy gangů atd.

Continue Reading

Obálka Kennedyho knihy „Children of the Sun“ (1998).

Předmluva Briana Chidestera

Když se v květnu 1948 stala skladba „Nature Boy“ jedničkou hudebního časopisu Billboard, pováleční Američané považovali jejího autora Edena Ahbeze zároveň za proroka naděje i podivuhodnou zvláštnost.

Jeho upřednostňovaná image (dlouhé vlasy, plnovous a sandály) ostře kontrastovala s tehdejším obyčejným slušným Američanem. Jak ale tento rozhovor se spisovatelem Gordonem Kennedym ukazuje, měly alternativní hodnoty – které Ahbez uvedl do světa populární hudby a které o 20 let později ovládly subkulturu mládeže konce 60. let  – své průkopníky mnohem staršího data.

Kennedy napsal Children of the Sun (Děti slunce), knihu popisující vzestup primitivismu, naturopatického léčitelství a ekologické uvědomělosti na jejich cestě z Německa 19. století na západní pobřeží USA v meziválečné periodě předcházely volné lásce a květinové síle.

Continue Reading

Stephen A. McNallen – Asatru: A Native European Spirituality

Autor: Collin Cleary

Dobrý kazatel

Steva McNallena není radno brát na lehkou váhu. Bývalý průzkumník americké armády pěšky přešel Saharu a pobýval v tak exotických lokalitách, jakými jsou Tibet nebo Barma, nejčastěji jako válečný reportér. Jeho reportáže vyšly v časopise Soldier of Fortune (který mě fascinoval už jako teenagera – hlavně tajné reklamy na zadních stranách). McNallen pracoval i jako vězeňský dozorce, vychovatel v nápravném zařízení pro mládež a sloužil v Národní gardě (kde byl i svědkem nepokojů po incidentu s  Rodney Kingem v roce 1992). Ó, a taky šest let učil matematiku a fyziku na americké střední škole a během letních prázdnin se jako Indiana Jones vydával na dobrodružné výpravy do dalekých zemí.

Steve McNallen se také nejvíce zasloužil o obrodu Ásatrú v Severní Americe. Se svou typickou skromností nám svůj život stručně popisuje v této skvělé nové knize, na níž pracoval několik let. McNallen prozrazuje, že se rozhodl následovat bohy svých předků během studia na vysoké škole „buď v roce 1968, nebo 1969“ (str. 61).

Jeho upřímnost se mi líbí. Spousta lidí by si prostě v případě nejistoty zvolila jeden rok, možná dokonce určité datum: např. „Valpružina noc 1969!“ McNallen se ale nechce zalíbit čtenářům nebo si budovat určitou image. Jeho přímost, serióznost a absence domýšlivosti mají hodně co do činění s tím, proč se stal skutečným náboženským vůdcem.

Continue Reading

Monsignor R. H. Benson v říjnu 1912.

Autor: Bradley J. Birzer

První průkopníci na poli antiutopií 20. století vzešli z prominentních britských rodin. Ten zřejmě úplně první z nich, Robert Hugh Benson, byl třetím synem E. W. Bensona, arcibiskupa z Canterbury (1882-1896). V souladu s přáními svého otce složil Robert svaté sliby, aby se stal anglikánským knězem, následně však v roce 1903 Británii šokoval konverzí ke katolicismu. Do své smrti v roce 1914 stihnul Robert sepsat a vydat nesmírně vysoký počet knížek pro děti, pobožností, článků, her, hagiografií, historických i současných románů i science fiction. [1] Bensonovo mistrovské sci-fi dílo Pán světa bylo poprvé vydáno roku 1907. Nepochybně si byl vědom, že nic podobného se – s výjimkou několika posledních stran Twainova Yankeeho z Connecticutu na dvoře krále Artuše – dosud ve vydavatelských domech neobjevilo. V předmluvě ostatně vědoucně prohlásil: „Jsem si plně vědom, že jde o šokující knihu.“ [2] A v prostředí mírumilovné edwardiánské Anglie roku 1907 jí jistě byla.

V roce 1917 už však působila jako romantická tužba po ztraceném světě – natolik Velká válka proměnila svět. Víc než romantickou se ale jevila prorockou, podobně jako vize kardinála Newmana o zničeném světě z minulého století. Pán světa vykresluje svět ovládaný nesvatým spojenectvím či spojením svobodných zednářů a komunistů. Bensonovi komunisté se ale ve srovnání se nesčetnými ukrutnostmi svých protějšků ze skutečného světa – od bolševické revoluce dodnes – jeví takřka krotce. V románu spíš připomínají salonní levičáky než zrůdy, které jen o desetiletí později vedly nemilosrdné sovětské gulagy. V Pánu světa ještě existuje katolická církev, víra v její učení však hluboce upadla a většina zbývajících disidentů žije v někdejší Itálii, kde vznikla rezervace. Ve skutečnosti všichni odpůrci napříč celým spektrem žijí poblíž starobylého města Řím. Na rozdíl od většiny antiutopických společností se té zednářsko-komunistické daří vcelku dobře a její ekonomika vzkvétá. Její vůdci věří, že se jim podařilo vytvořit „nové lidstvo“ s tím, jak „se vnější skutečnosti staly nesmírně mocnými; a víra – kromě těch, kteří zjistili, že Vůle a Milost jsou vším a emoce ničím – připomíná batole lezoucí mezi obřími stroji.“ Aby uspokojili představivost svých obyvatel, přebírají komunisté-zednáři vnější formu mše, zbavují jí podstaty a naplňují ji sekulárním obsahem. Namísto uctívání božského směřuje nová mše o zbožštění lidstva.

Continue Reading

Olga Hepnarová (30. 6. 1951–12. 3. 1975)

Autor: Vratislav Effenberger

Neměla jsem v úmyslu zabít konkrétní lidi, bylo mně jedno, o koho půjde. Jednalo se mi především o naplnění principu. Principu, ke kterému jsem během životních zkušeností postupně dospěla. Mohu ten princip definovat, když chcete. Jde o to, že jestliže má společnost svědomí ničit jednotlivce, tak naopak jednotlivec může bez zábran a výčitek svědomí ničit společnost. V tom spočívá ten princip.

Olga Hepnarová

V tomto smyslu také Olga Hepnarová vycítila, že by její akt pomsty nebyl úplný, kdyby jí samé byla udělena milost, a proto o ni odmítla požádat. [1] Jedině smrt sama o sobě byla s to vyrovnat bezmeznou hloubku protikladů, v nichž se zmítala jako kdokoliv jiný, avšak mnohem citlivěji. (Neobrací se k žádnému auditoriu, přítomnému ani budoucímu; Ego se zde ztotožňuje v autodestrukci s celou lidskou společností podobným způsobem, jakým se Adolf Hitler ve svém pádu a smrti chtěl ztotožnit s veškerým německým lidem a v závěrečné fázi svého života záměrně usiloval o jeho totální zničení…) Proto také tento akt, na rozdíl od Palachova, není mythotvorný a bezpochyby bude vždy patřit mezi kriminalisticko-psychopatické kuriosity.

Nemyslím, že by tam patřil plným právem. Kdyby tomu tak mělo být, museli bychom dospět k přesvědčení, že zoufalství nad úpadkem lidského společenství mohou propadnout pouze zločinní šílenci. Ve skutečnosti však toto zoufalství, většinou omezeno na introvertní skepticismus, tížilo a tíží nejprozíravější a tím i nejzodpovědnější duchy minulého a zejména tohoto století. Olga Hepnarová vzala na sebe úlohu dát tomuto zoufalství a tomuto skepticismu maximální výraz ve své autenticitě samozřejmě bezperspektivní, přesto však neméně burcující.

Continue Reading