Hospodářskou politiku bude diktovat korporátní Amerika – na prodej tak bude v podstatě všechno. Přijdou daňové úlevy pro bohaté, osekávání aparátu federální vlády – co zbude, bude zprivatizováno a sloučeno s korporátní Amerikou (což bude v širším časovém horizontu pozitivní, protože jediným způsobem jak toto monstrum porazit, je aby začalo požírat samo sebe). Američanům tak drahé občanské svobody převezme kapitalistický moloch – pochopitelně potichu a bez odporu… Koneckonců – co je dobré pro byznys, je dobré i pro Ameriku.
USA stojí a padají s kapitalismem. Převzetí korporátním světem je nedílnou součástí smrtelných křečí USA. Ameriku nemůže nikdo porazit, to dokáže jen Amerika samotná – a právě tak se také stane.
Přijdou nevýznamná, symbolická vítězství pro „konzervativce“ v morálních otázkách a přijdou také hurávlastenecká válečná dobrodružství za hranicemi – tyto války Trumpovi pomohou vydobýt si lásku a uznání nejen liberálních médií, ale bohužel také chudších bělochů. Válka je všechno, čeho se od Trumpa tato skupina dočká, přijme to však s uspokojením a ochotně.
V návaznosti na příspěvek „Mezikulturní dialog jinak“ z minulého týdne uveřejňujeme překlad rozhovoru s jedním z protagonistů „olověných let“.
Cesare Ferri (nar. 1951 v Miláně) je spisovatel a dramatik, od 70. let činný v různých protisystémových iniciativách jako byly Mussoliniho akční oddíly (Squadre d’Azione Mussolini, SAM), milánský magazín La Fenice (Fénix) nebo Černý řád (Ordine Nero, ON). Především je však spjat s fenoménem, o němž předloni vydal rozsáhlou autobiografickou knihu San Babila: La nostra trincea (San Babila: náš zákop).
Co si myslíš o dnešních mladících vzhledem k vaší generaci?
Větší část dnešních mladých se mi zdá míň mužná, než jsme byli my, protože mužnost je způsob přístupu k životu a s předváděním svalů nemá co dělat. Jisté ale je, že výklad mužnosti závisí na duchovní a intelektuální hloubce každého člověka.
Jeden z hlavních autorů Národního manifestu, ukrajinský „nacionalista“ Oleg Ťahnybok a Victoria „Fuck the EU!“ Nuland.
Autoři: Manuel Ochsenreiter, Dr. Nina Kouprianová
Zástupci nejvýznamnějších ukrajinských „nacionalistických“ skupin podepsali takzvaný Národní manifest 1] – spolehlivý plán na likvidaci zbytků ukrajinské státnosti, jíž se po Majdanu jen tak tak a s vynaložením všech sil daří držet hlavu nad hladinou.
Oleg Ťahnybok ze strany Svoboda si toto gesto nemůže dost vynachválit. Národní manifest, který podepsal společně s Andrijem Bileckým (Národní korpus /politické křídlo praporu Azov, pozn. DP/), Andrejem Tarasenkem (Pravý sektor), Stěpanem Bracjunem (Kongres ukrajinských nacionalistů), Bogdanem Červakem (Organizace ukrajinských nacionalistů) a Sergejem Mazurem (organizace C14 /známá pod názvem Sič/Січ), podle něj představuje „osudový okamžik.“
Manifest sám je směsicí 20 bodů shrnujících společné cíle ukrajinských „nacionalistů.“ Ve skutečnosti jde však o program směřující k naprosté likvidaci zbytků ukrajinské státnosti, kde se volně mísí nesmysly, megalomanie a bezbřehá nevědomost ohledně politických i hospodářských skutečností.
V dnešní Americe se lidé, kteří jasně vnímají zásadní problémy země, pohybují v takřka naprostém vynuceném intelektuálním vakuu – Spojené státy totiž odmítají byť jen vidět své nejnebezpečnější nepřátele: rasovou a kulturní uzurpaci, rostoucí nenávist k našim evropským kořenům a fatální ztrátu odvahy, díky níž k tomu všemu vůbec mohlo dojít.
Pokud se už veřejnost něčím takovým vůbec zabývá, zpravidla jen proto, aby to vynášela do nebes jako doklad nové a lepší Ameriky. Proto není pro lidi, podle nichž je cesta k nové Americe cestou do zapomnění, obtížné propadnout dojmu, že jsou naprosto osamocení a že celá jejich země čelí jedinečné hrozbě, jejíž rozsah si dosud nikdo nedokázal ani představit.
To ovšem pochopitelně není pravda. Kniha Against Democracy and Equality (Proti demokracii a rovnosti) Tomislava Suniće nejen že mapuje barvitou a slavnou historii „revolučního konzervatismu,“ ale také čtenářům představuje současný proud evropského myšlení, který se pokouší nalézat odpovědi na otázky, jež si v Americe dosud ani netroufáme pokládat. Jak v předmluvě k tomuto útlému svazku píše profesor Paul Gottfried, doktor Sunić předkládá čtenářům prvního anglického průvodce evropskou Novou pravicí knižního rozsahu.
Portréty tří předních členů Inkousťat: Tolkien (vlevo), Lewis (uprostřed) a Williams (vpravo). Autor kresby: Patrick H. Wynne.
Autor: Bradley J. Birzer
V roce 1958 řekl J.R.R. Tolkien holandskému publiku na oslavě pořádané na jeho počest:
Dívám se na Východ, na Západ, na Sever a na Jih, a nikde nevidím Saurona. Vidím však početné zástupy Sarumanových následovníků. My, hobiti, proti nim nemáme žádnou kouzelnou zbraň. Přesto, mí milí hobitci, mám pro vás tento přípitek: Na hobity! Ať přetrvají všechny Sarumany a dočkají se nového jara a znovu se probouzejících stromů. 1]
Tolkienovi se svět roku 1958 musel jevit jako polapený uprostřed nejhlubší a nejtemnější zimy. Anglický profesor z Wheaton CollegeClyde S. Kilby strávil s Tolkienem pracovní léto roku 1966, během něhož mu vypomáhal uspořádat rukopis Silmarillionu. „Tolkien byl Zápaďan starého střihu, kterého aktuální směřování civilizace šokovalo,“ vybavoval si Kilby později své rozhovory s Tolkienem. „Dokonce i větší část z všeobecně oslavované rovnosti podle něj devalvují naše snahy ‚zmechanizovat a zformalizovat ji‘“ 2] Tolkien napsal, že svatými jsou v moderním světě ti, kdo „ani přes všechny své nedokonalosti nikdy nesklonili hlavy a nepoddali se světu či zlému duchu (moderně, nikoliv univerzálně, označovanému jako: mechanismus, „vědecký“ materialismus, socialismus obou momentálně válčících frakcí).“ 3]
Suchoj Su-17 Syrských arabských vzdušných sil startuje z letecké základny Šajrát několik hodin po útoku USA 59 střelami Tomahawk. (Pro hlídací psy Systému – zdrojem „fake photo“ je britský The Daily Telegraph)
Autor: Manuel Ochsenreiter
Americký prezident Donald Trump zaútočil na Sýrii. O co Washingtonu jde?
Německá mainstreamová média se do rána 7. dubna probouzela s nadšením – Washington se do toho „konečně“ pustil. Americký prezident Donald Trump vydal povel k útoku na Sýrii. Nadšeně tleskal dokonce i německý deník FAZ (Frankfurter Allgemeine Zeitung). Ironií osudu to byly právě tyto kdysi velké německé noviny, které v červenci 2012 projevily odvahu psát o skutečné situaci v Sýrii: nejde o „diktátora“ ani „lidská práva,“ ale geopolitiku. Článek Und ihr denkt, es geht um einen Diktator („A vy jste si mysleli, že jde o diktátora“) Hanse-Christofa Krause začíná slovy: „Reakce na syrský konflikt ukazují geopolitickou zabedněnost části německých komentátorů.“ Kraus následně vysvětlil, že němečtí novináři „proto potřebují desetiminutové školení“ a také se pokusil rozplést složitou síť mezinárodních vztahů, ekonomických faktorů vlivu a vojenskoprůmyslových zájmů napříč celým Blízkým východem.
K nejnovějšímu americkému útoku na Sýrii však tentýž deník zaujal velice odlišný postoj. Článek Klause Dietera Frankenbergera pro FAZ Donald Trumps Lernkurve („Donald Trump se učí“) končí otázkou, proč se Trump v minulosti nechal tolik okouzlit „diktátorem Asadem.“ Frankenberger by pravděpodobně měl navštívit kurzy svého kolegy Krause.
Šampaňské se otevíralo také ve Springeru. Neokonzervativní škrabal Clemens Wergin byl nanejvýš potěšen „překvapivou proměnou amerického prezidenta,“ patrnou z aktu agrese proti Damašku.
Nad tichým a liduprázdným městečkem Hayange se vypínají vysoké komíny ocelárny ArcelorMittal. Na mlhou zalitých promrzlých ulicích se mnoho lidí na kus řeči nezastavuje – ale těch pár mluví jasně: Když v roce 2013 vysoké pece ocelárny vychladly, nezbylo tu mnoho práce ani naděje.
„Všichni toho máme plné zuby,“ říká Pascal, který odmítl poskytnout své příjmení, a opírá se přitom o dveře do svého tetovacího salonu. „Rozhodně se chystám volit Marine Le Penovou.“
Podobně jako řada oblastí na průmyslovém severu a východu Francie bývalo i patnáctitisícové Hayange nedaleko lucemburských hranic tradičně levicové. Do parlamentu posledních 20 let vysílalo socialistické zákonodárce a komunisté i další krajně levicové strany po desetiletí aktivně působí v místní politice.
V roce 2014 ale zdejší voliči dali před socialistickým starostou přednost kandidátu Front National (FN). Sedmatřicetiletý uhlazený Fabien Engelmann dobře ztělesňuje proměnu politického vkusu na místní úrovni. Někdejší tvrdě levicový odborář přešel kvůli rostoucímu znepokojení ohledně imigrace a islámu v roce 2010 do řad FN. Město sice v posledních prezidentských volbách o fous podpořilo socialistu Françoise Hollanda před Le Penovou, ale máme-li soudit podle ohlasu v ulicích, při dubnovém hlasování má tentokrát šéfka FN velkou šanci v Hayange triumfovat.
Nejprve bych vám rád poděkoval za možnost tady před vámi promluvit – je to pro mne skutečná čest. Jde však také o poctu spojenou s jistou úzkostí, jelikož mám na tomto setkání mluvit o hlavní hrozbě bělošské Americe, jíž není to, co by nám mělo vyjít při aplikaci tzv. ďáblovy teorie politiky, ale něco podstatně bližšího: totiž nikdo jiný než my sami. Uznáme-li totiž platnost tvrzení Josepha de Maistre, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží, pak má skutečnost, že křesla v našich vládách obsadili ničemové a zrádci rasy, mnohem víc co dočinění s tím, kým jsme my, než kým jsou oni. Jestliže se musíme nejprve řádně podívat do zrcadla, abychom pochopili katastrofu – a tak se jí mohli pokusit postavit – hrozící naší samotné existenci, rád bych se zabýval několika výklady americké zkušenosti, které by nám mohly objasnit, proč naši krajané tváří tvář hrozícímu zániku působí tak lhostejně.
Nedávno přišla na redakční e-mail zpráva od Camerata žijícího v České republice. Zaujaly ho naše webové stránky a „rád by se proto o naší práci a vůbec o situaci v Česku dozvěděl víc“. Hlavně ho však udivil náš zájem o Franca Fredu, který je mimo Itálii, kde „jeho spisy i činnost byly vždy inspirací“, jen sotva známý. To zase zaujalo nás a zpráva se tak stala podnětem k rozhovoru, o který se nyní se čtenáři Délského potápěče z valné části dělíme.
Camerata: Je mi 34 let, narodil jsem se v Miláně, ale už dlouho žiji v zahraničí, poslední roky v Praze. Nejdřív jsem se – z mladického „instinktu“ – začal zajímat o „zatracence“ dějin 20. století: o všechny „fašismy“ poražené ve válce. Poválečná propaganda vítězů (olocausto, denazificazione, atd.) z nich udělala male assoluto (absolutní zlo). Později se můj zájem posunul k metapolitickým a metahistorickým aspektům. V Miláně jsem se pohyboval v několika movimenti, hlavně ve Fronte Sociale Nazionale, Fiamma Tricolore a dalších, menších. Říká se, že v italském „neofašismu“ je víc capi než stran, a to byl velký problém: všichni chtěli být capi… Někdo v dobré víře, někdo jako prospěchář; těžko to rozpoznat.
Jediný pravý capo mohl být Freda, „vikář“, ale v devadesátém třetím jeho Fronte Nazionale (nezaměňovat s Fronte Sociale Nazionale, pozn. DP) rozpustila italská „justice“ a Freda byl poslán ještě na tři roky do vězení. A byla to jediná strana, která byla rozpuštěná z důvodu „rekonstituování fašistické strany“ na základě Scelbova zákona a „antirasistického“ Mancinova zákona. Všechny ostatní „neofašistické“ strany, možná dvacet… i víc, vůbec neměly problém. Prostě systém poznal, že jediné pravé „riziko“ mohlo hrozit od Fredy.
V únoru tohoto roku došlo k podpisu Memoranda mezi ruským podnikem Rosněfť a National Oil Production, což je libyjská národní ropná společnost. Tento dokument je všeobecnou dohodou o navázání vzájemné spolupráce v oblasti průzkumu ložisek a těžby ropy (současná úroveň těžby libyjské ropy činí 0,6 milionu barelů denně, přičemž v roce 2011 před svržením režimu Muammara Kaddáfího to bylo 1,6 miliónu). Vstup Ruska do boje o těžební práva na libyjský plyn a ropu, do kterého už jsou zapojeni všichni nejznámější giganti oboru z kontinentální Evropy, Velké Británie a Spojených států amerických, vzbudil velice nelibou reakci Západu. Britský ministr obrany Fallon se ostře ohradil vůči vstupu ruské společnosti do soutěže o libyjské ropné a plynové zdroje, když tento krok označil za ruské „testování reakce NATO.“
Díky výhodné geografické pozici své země mezi dvěma největšími oceány byli Američané v zásadě ochráněni před následky války, chaosu a hrůz Velké (eurasijské) hry. Od lekce ve Vietnamu se americkému vojenskoprůmyslovému komplexu daří uskutečňovat své expediční války napříč světem se ztrátami na úrovni přijatelné pro americké občany, důsledně manipulované vlasteneckými apely a rozptylované celou uměle vytvořenou realitou zábavy. Čas od času ale disneyovským oparem pornografie, sportovních přenosů a televizní zábavy probleskne paprsek pravdy o americké úloze ve světě, dokonce i z míst, odkud by to čekal skutečně málokdo. Jedním z těchto vzácných případů je i filmové zpracování bengázské katastrofy z 11. září 2012 režiséra Michaela Baye 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází.
Od Baye, proslulého roubováním komiksových explozí, vyspělých zbraní a obdařených modelek na stříbrné plátno, by asi nikdo nečekal nesmlouvavý odsudek americké zahraniční politiky na Blízkém východě. Jeho směšná série filmů Transformers přece byla nesmírně oblíbená u dětí i dospělých, přestože její obsah by se dal popsat jako fantazie průměrného třeťáka. Za svou práci na 13 hodinách si však Bay zaslouží uznání a to nejen za umnou rekapitulaci útoku džihádistů na americká zařízení v Benghází a smrt vyslance Chrise Stevense.
Některé Trumpovy pověstné tweety začínají připomínat bumerang.
Autor: Michail Chazin
Poslední dobou mají moji čtenáři mnoho otázek ohledně vztahů Trumpa a „finančníků.“ Tyto dotazy narostly v souvislosti se vstupem představitelů banky Goldman Sachs, která je považovaná za základnu finančníků, do Trumpova týmu a se zrušením řady omezení pro finanční sektor z roku 2008, zavedených Obamou z důvodu tehdejší krize. Pokusím se odpovědět, i když se mi samozřejmě všechny detaily vysvětlit nepodaří.
Připomínám, že rozhodnutí z roku 2008 bylo situační, nic v principu neřešilo a celkově nebylo příliš vhodné pro finanční systém, který koneckonců musí fungovat za všech okolností, dokud nebude zaveden komunismus. Ve skutečnosti situaci tehdy zachránila peněžní emise, kterou zastavil v roce 2014 právě Obama. Ale ještě předtím, v roce 2011, za podmínek plného vědomí, co záhy udělá Obama, došlo k pokusu vyjmout zpod kontroly USA emisi světové měny. Tento pokus zastavil Obama zorganizováním „causy Strauss-Kahn.“
Její příčinou nejsou výsledky průzkumů veřejného mínění, ruská kontroverze ani žádné z dalších melodramat posledních tří měsíců, ale něco podstatně zásadnějšího: nikdo z lidí ve washingtonské vládě podle všeho nechápe populismus prezidenta Donalda Trumpa ani nepřišel s funkční teorií, jak jej uvést do praxe – a to včetně prezidenta samotného.
Předseda Sněmovny reprezentantů Paul Ryan populistou není, ani jim být nechce. Celý svůj dospělý život strávil pevně zavázán tradičnímu programu limitované vlády. Během kampaně si vytvořil vlastní platformu, tzv. program A Better Way (Lepší cesta), aby republikány z Kongresu nějak odlišil od Trumpa.
V polovině 19. století se Alžírsko dostalo pod francouzskou nadvládu a do země začaly přicházet desetitisíce bílých kolonistů. Přibližně o sto let později proti nim arabské elity (s francouzským vzděláním!) začaly vést partyzánskou válku a v roce 1962 muselo přes milion bílých – během několika měsíců – zemi opustit, přestože zde mnoho rodin zakořenilo přes několik generací. Nehodláme zde zkoumat jejich nárok na život v zemi, která byla získána vojenskou silou. Ani velebit moderní infrastrukturu, kterou této zemi Francouzi vnutili, jakkoli z ní dnešní Alžírsko stále těží. Chceme jen důrazně připomenout, že ani této sporné domoviny se evropské obyvatelstvo nevzdalo bez boje.
Rozhovor Axela Seidelmeiera z 20. ledna 2017 v obci Zahrádka s básníkem a dumkařem Pavlem Josefovičem Hejátkem o politice a současné literární a obecně umělecké tvorbě.
Axel: Pavle, sám se deklaruješ jako marxista a vlastenec. Kam by ses dnes zařadil, přesto, že politické kategorie jsou v dnešní době poměrně nicneříkající a prázdné?
PJH: Primárně bych marxismus dnes u sebe nevyzdvihoval. Nikoliv proto, že bych ho opustil, ale jeho výklad, zejména z úst nové levice mě nijak neoslovuje, ale kdybychom „škatulkovali“ tak bych se spíš popsal jako revoluční panslavista. Slované posledních 500 let trpěli a přál bych si, aby 21. století bylo stoletím Slovanů.
Zatímco celý svět se zatajeným dechem sledoval výsledky amerických prezidentských voleb, pustil se Vladimir Putin do něčeho pozoruhodného – nechal na základě obvinění z vydírání a korupce zatknout Alexeje Uljukajeva, ministra hospodářství v Medvěděvově vládě. Od léta tajnou službou odposlouchávaný Uljukajev byl zatčen v nočních hodinách i s dvěma miliony amerických dolarů. Druhý den ráno ho Putin oficiálně zbavil funkce.
Podle ruských vyšetřovacích orgánů vymáhal Uljukajev dvoumilionový úplatek za posudek, díky němuž získal Rosněft (ruský státem řízený ropný gigant) poloviční podíl v Bašněftu (další obří ropná společnost). Uljukajev se podle všeho pokoušel vyhrožovat Igoru Sečinovi, prezidentovi Rosněftu a člověku s blízkými vazbami na Vladimira Putina i ruské bezpečnostní a zpravodajské služby.
V sobotu 11. března jsem měl to potěšení připojit se k členům Identitás Generáció (Generace Identity), jedné ze dvou maďarských poboček evropského identitárního hnutí (tou druhou je Identitesz), při jejich první akci rozdávání potravin budapešťským bezdomovcům. Identitáři se touto akcí zařadili do bohaté a rozmanité mozaiky nacionalistických stran, skupin a aktivit, jimž se dnes v Maďarsku tak daří.
Toto konkrétní datum aktivisté zvolili z toho důvodu, že se v jednom oblíbeném podniku konala konference maďarské pobočky Amnesty International a několika dalších nevládních skupin za účelem organizace rozdávání potravin potřebným. Identitáři tak doufali v možnou koordinaci svého úsilí s těmito skupinami – jak kvůli posílení svých logistických možností, tak jako gesto podané ruky pravice směrem k levici.
Předloni byl zfilmován jiný De Cataldův román – Suburra (Předměstí). Také v něm se vyskytuje figura „mystického válečníka“, i když v rysech obroušených a silně poznamenaných časem. Je jím prošedivělý, obrýlený muž s příznačnou přezdívkou Samuraj. Děj se odehrává v Římě na podzim roku 2011, těsně před Berlusconiho rezignací, a ukazuje těsné propojení politiků, ba i církevních hodnostářů s organizovaným zločinem. Věčné město je zobrazeno jako jedna velká stoka, proti jejímuž rozlévání (vody!) se i papežovy modlitby jeví bezmocné. V jedné z úvodních scén přichází Samuraje do jeho neóny ozářeného „hlavního stanu“, nočního podniku Dubai caffè, navštívit někdejší souputník a „bratr ve zbrani“ řečený Šváb (Bacarozzo), který si právě odpykal dvacet let vězení za společné loupeže. Poté, co se oba muži obejmou a zasednou ke stolku, dojde k dialogu, který divákovi nastiňuje Samurajovu výchozí pozici.
Mecanopolis: Pane Ryssene, právě jste vydal knihu Les Espérances planétariennes (Planetaristické naděje), v níž konečně odhalujete logiku globalismu a jeho náboženských kořenů. 1] Příliš dlouho se totiž intelektuálové v nacionalistickém hnutí vyhýbali těmto kontroverzním tématům i jednoznačným odsudkům kosmopolitní propagandy. Mohl byste nejprve našim čtenářům objasnit název vaší knihy?
Hervé Ryssen: Analyzoval jsem díla židovských intelektuálů, abych tak lépe pochopil jejich vnímání světa. Když jsem přečetl tucty politických esejí, románů a nejrůznějších vyprávění, uvědomil jsem si, s jak železnou pravidelností se v nich objevuje výraz „naděje.“ Ta pro ně pochopitelně znamená naději na lepší svět, mesiáše a „zaslíbenou zemi.“ Nezapomínejme totiž, že zatímco křesťané spasitele už dostali a přijali, Židé na toho svého stále čekají. Toto mesianistické očekávání je srdcem hebrejského náboženství a židovské mentality obecně – a to i u ateistických Židů. To je naprosto zásadní. Co se pojmu „planetaristický“ týče, označuje tento neologismus prostě touhu po světě bez hranic.
Má práce se soustředí výlučně na židovské intelektuály. Přestože si většina lidí myslí něco jiného, užití slova „Žid“ zatím ještě trestné není. Uvědomuji si, že mnozí lidé v nacionalistické sféře se orosí, jakmile to slovo zaslechnou, nejspíš proto že se bojí byť jen zaslechnout antisemitské poznámky, které jsou dnes skutečně tvrdě stíhány. Osobně z toho ale obavy nemám, protože moje práce se opírá výhradně o židovské zdroje. Řekněme, že k problematice zaujímám racionální a troufám si říct i nezaujatý postoj.
Osmnáctého února [2016] vrchní soud potvrdil rozsudek vynesený vůdci Bojové organizace ruských nacionalistů (Боевая организация русских националистов, BORN) Iljovi Gorjačevovi (Илья Горячев). Zdálo by se tedy, že za případem BORN byla udělána tečka. Mnozí z účastníků nicméně zůstali ve stínu, stejně jako činnost některých kompliců Gorjačeva, o nic méně významných představitelů ruské ultrapravice. Tito lidé založili v Rusku skutečná neonacistická hnutí, přičemž společně s jejich náboženstvím převzali zkušenosti a principy radikálních islamistů. Lenta.ru se pokusila vyjasnit, čím radikální islám ruské ultrapravičáky tak přitahuje, a zda se máme obávat pravověrných nacistů.
Árijský islám
Minulý rok na podzim média aktivně probírala příběh Daniila Ljaščuka (Даниил Ляшук), běloruského neonacisty, který nějakou dobu žil v Petrohradu. Po odjezdu na Ukrajinu konvertoval k islámu, přijal jméno Danijal al-Takbír (známý také pod přezdívkou Mudžáhid, pozn. DP) a vstoupil do řad svou krutostí a vysloveně zločineckými aktivitami nechvalně proslulého policejního praporu Tornado. Ani poté, co se stal muslimem, se Ljaščuk nevzdal nacismu (založil na [VK] skupinu o muslimských divizích SS) a rasismu. Nyní se ale opíral o poněkud méně autoritativní zdroje, například Šamila Basajeva, podle něhož Rusové skutečně pocházejí z opic, jak pravil jejich Darwin, ale muslimové jsou potomky prvních lidí, které stvořil Bůh.
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
Nejnovější komentáře