Archive | Politika

Strana svobodných občanů

beran

Strana svobodných občanů

Autor: Radim Lhoták

„Svoboda, odpovědnost, spravedlnost – to jsou hodnoty, které jsme se rozhodli společně hájit. Tedy vzhůru na to!“ prohlásil právě zvolený předseda Strany svobodných občanů Petr Mach a pokračoval: „Za nejcennější hodnoty, které chce podporovat a rozvíjet, považuje SSO svobodu jednotlivce, svobodnou vůli člověka, jeho schopnost odpovědně se rozhodovat a volit lepší variantu z více možných, lidskou kreativitu a iniciativu. Respekt ke svobodě pro Stranu svobodných občanů znamená respekt k tradičním hodnotám, toleranci etnickou i náboženskou. Za neodmyslitelnou součást ochrany svobody považují Svobodní ochranu vlastnictví.“

Continue Reading

Posted in Politika

Politický marketing

ladder-clouds2Autor: Radim Lhoták

Katedra politologie a mezinárodních vztahů vysoké školy CEVRO Institutu pořádala seminář „Krajské volby 2008!“. Jednalo se o první odbornou reflexi krajských voleb, která vznikla s nevelkým časovým odstupem od jejich konání. Na semináři byly presentovány výsledky volebních výzkumů a politologické, sociologické, marketingové i mediální analýzy.

Continue Reading

Posted in Politika

Blbá nálada v New York Times

Autor: Patrick Buchanan

Americké noviny jsou skupovány zahraničními vlastníky a dští pomlouvačnou propagandu vůči nepohodlným názorům na domácí a zahraniční politiku Spojených států. To je ten (ta) „change“, kterou sliboval Barack Obama? Paralely s realizovaným, nebo plánovaným rozprodáváním České republiky zahraničním soukromým a polostátním společnostem (naposledy kauza ČSA a Aeroflot) se přímo nabízí. (pozn.red.)

Mezi zprávami o krizi probleskla v jednom lednovém čísle New York Times noticka, že Times našly svého rytíře na bílém koni. Tím rytířem není nikdo jiný, než Carlos Slim, který už v minulosti vlastnil  cca 6% klesajících akcií Times a nyní do nich investoval 250 milionů dolarů, čímž ovládl více než 14% akcií. Carlos Slim je dnes podle mnoha zdrojů nejbohatším člověkem na světě. Ačkoli převzal tento titul od Billa Gatese už v roce 2007, v Americe zatím není příliš znám.

Continue Reading

Posted in Politika

Vláda ignoruje protesty univerzit, jejich zástupci nevědí, co si počít

Autor: Tomáš Koloc

Včera jsem se na své bývalé alma mater, na půdě Filosofické fakulty Univerzity Hradec Králové zúčastnil za Britské listy tiskové konference, která následovala setkání zástupců akademických senátů filosofických, pedagogických, teologických, uměleckých, humanitních, ale i lékařských, farmaceutických, přírodovědeckých, matematicko-fyzikálních, technických, právnických, a dokonce i ekonomických fakult českých univerzit. Předmětem jednání byl společný postup proti nebezpečí zavedení tak zvané Bílé knihy terciálního vzdělávání ministra Lišky, která se snaží o finanční a zájmové propojení českých univerzit se soukromou ekonomickou sférou a o „znormalizování“ výstupů těchto fakult v zájmu chystaného propojení.

Na tomtéž místě se v říjnu minulého roku sešli děkané českých filosofických fakult, aby premiéru Topolánkovi a ministru Liškovi adresovali následující provolání:

Continue Reading

Posted in Převzato, Politika

Proč bych volil Obamu

S Petrem Hájkem o pravici, levici a oranžové vlně

Prezident Václav Klaus ho nedávno v televizi označil za svého klíčového politického poradce. Zástupce kancléře prezidentské kanceláře Petr Hájek (58) současně dlouhá léta plní roli intelektuálního provokatéra. Na jaře 2009 vydává knihu aktuálních politických esejů s názvem Smrt ve středu (Dokořán), a proto jsme rozhovor začali úvahou o společných rysech amerických prezidentských a krajských voleb v České republice. Ptal se Bohumil Pečinka pro Revue politika.

Prezidentské volby ve Spojených státech mají spojité rysy s tím, co se děje v současné době v České republice, v Evropě a v celém takzvaném západním světě. Paradoxní je, že bych pro Obamu také zvedl ruku, přestože se pokládám za člověka hluboce pravicově orientovaného. Pravice pro mě není cosi jako posvátná kráva. Není to něco, za čím člověk jde jednoduše proto, že je to pravice nebo jako fotbalový fanoušek za svým klubem. Pro mě slovo pravice rovná se svoboda. A levice rovná se omezování svobody.
Continue Reading

Posted in Rozhovory, Politika

Alain de Benoist: Sarkozy a finanční krize

Rozsah současné finanční krize vystihuje jedna suma. Od začátku tohoto roku (2008) se snížila kapitalizace na velkých mezinárodních burzovních trzích téměř o polovinu: o 25 000 miliard dolarů, neboli téměř o dvojnásobek hrubého domácího produktu (HDP) Spojených států amerických. 1)

„S touto finanční krizí umírá ideologie tržního diktátu a bezmocné veřejnosti“, prohlásil 23. října Nicolas Sarkozy, ve stejnou dobu, kdy ohlásil vytvoření tzv. „suverénních fondů“, určených k vykoupení akcií velkých průmyslových podniků se „strategickým“ významem. Tím se stal pro Němce nevítaným radikálem: „šílený nápad“, poznamenal o tom Financial Times Deutschland.

Continue Reading

Posted in Analýzy, Politika

Patrick J. Buchanan: Sedmdesát let napravo

Autor: Ladislav Bátora

Minulý měsíc se dožil sedmdesáti let Patrick J. Buchanan, publicista a politik, a především nejznámější představitel amerického paleokonzervatismu.

Když mu bylo padesát, zrovna dopsal autobiografii Right from the Beginning„Odjakživa napravo“. Uplynulo dvacet roků a Buchanan je stále „napravo“. Spor se ale nadále vede o to, zda název nemá zároveň naznačovat „odjakživa jsem měl pravdu“

Gonzaga a Goldwater

Patrick Joseph se narodil ve Washingtonu 2. listopadu 1938 v přísně katolické rodině. Jeho otec byl sice registrovaným demokratem, ale tradicionalismus uctil tím, že všech sedm synů poslal na jesuitskou akademii Gonzaga. Přestože Buchanan později prošel dvěma vysokými školami, i po letech považoval washingtonskou Gonzagu za fundament svého vzdělání i světonázoru: „Nešlo jen o latinu, řečtinu a matematiku; Gonzaga předávala hodnoty. Jesuité nám vštěpovali (tak, že by to žádná kniha nesvedla), jak bezvýznamné jsou světské záležitosti.“

Continue Reading

Posted in Politika

Zákon a tradice

paragraf1Autor: Radim Lhoták

Zákon: Slovo nejvyššího významu přímo stvořené k tomu, aby bylo vytesáno do kamene. Hle, zde na této kamenné desce je vepsán nesmazatelný výraz pravdy o tom, co je dobré a spravedlivé. Není druhého místa pro text, v němž slova zasluhují vážit s vyšší distancí a nadhledem, než desky nesoucí sílu zákona z vůle věčné přírody a boží prozřetelnosti. Není váženější bytosti nad zákonodárce, a pokud jím byl v minulosti člověk, byly mu přisuzovány božské schopnosti nahlédnutí nejvyššího řádu světa a ctnosti vystopované z esence samotné boží podstaty. Jediný přirozený Zákon pro lidi je sumou neposkvrněné tradice a zkušenosti předků, jež přivedli svůj lid k vítězství a blaženosti.

Continue Reading

Posted in Politika, Filosofie

Reportáž z přednášky Alaina de Benoista dne 24. listopadu 2008 v Moskvě.

Andrew Kovalenko: Proti „moderně“

Centrum konzervativního výzkumu moskevské Státní univerzity (MSU), respektive Fakulta sociologie, získává čím dál větší reputaci mezi studenty a vědci. Spolupracuje s rozličnými univerzitami a think-tanky, a to jak ruskými, tak mezinárodními. Poslední dobou získávají iniciativy centra čím dál většího globálního rozsahu.

Dne 24. listopadu uspořádalo Centrum přednášku známého francouzského filosofa, geopolitika a zakladatele hnutí „nové pravice“ Alaina de Benoista. Mezi posluchači byli mimo studentů a akademiků univerzity také aktivisté a členové Hnutí euroasijské mládeže. Dle očekávání byl sál, určený pro přednášku, kompletně zaplněn, někteří lidé museli dokonce postávat na chodbách. Účastníci zahltili Alaina de Benoista řadou dotazů a živě s ním diskutovali.

Continue Reading

Posted in Reportáže

Karel Kaiser: Další nonsens české zahraniční politiky?

V jednom nepřestává česká zahraniční politika v poslední době neustále překvapovat. Je to nebývalá přemíra aktivismu, paradoxně v těch oblastech, které by vláda mohla nechat být a soustředit se na podstatné problémy. Tak například nedovedeme nalézt konsenzus mezi komunikací vlády a Hradu vůči EU jako celek, ale patříme mezi první, kdo poslušně přispěchá a mezi prvními státy posvětí uznání nezávislosti Kosova. Nejsme schopni nalézt vrtulníkové kapacity pro humanitární misi v Dárfúru, nicméně se necháme plácat po zádech Američany, jako jeden z jejich „nehlavnějších spojenců“ v brutální a nesmyslné afghánské anabázi. Nyní, když se připravujeme na důležité předsednictví v EU, nemáme na práci nic lepšího, než přemýšlet, jak přiblížit Izrael Evropské unii a Severoatlantické Alianci.

Continue Reading

Posted in Analýzy, Politika

Alain de Benoist: Dvojí „obamánie“

Každému je jasné, že kdyby měl celý svět možnost hlasovat v amerických volbách, neodešel by z nich Barack Obama pouze s několika bodovým odstupem, ale přinejmenším s 80% převahou. Vyjma státu Izrael tak demokratický kandidát požívá obrovské podpory veřejného mínění. Po osmi letech vlády George Bushe, kterou již nyní mnoho komentátorů považuje za tu nejhorší v celé historii Spojených států, tato skutečnost není nijak zarážející.

Continue Reading

Posted in Politika

Alain de Benoist: Proti imigraci, za spolupráci

Imigrace obyvatelstva, tak jak jí dnes v Evropě známe, představuje pro svou rychlost a rozsah jev nepopiratelně negativní. V podstatě jde o formu násilného vykořenění, jehož motivace jsou jak ekonomické – živelný nebo organizovaný pohyb z chudých do bohatých zemí, demograficky méně vitálních – tak i symbolické povahy: přitažlivost západní civilizace prosazovaná ve prospěch spotřebního způsobu života znehodnocováním autochtonních kultur. Prvořadou zodpovědnost za imigraci nenesou přistěhovalci, ale průmyslové země, které poté, co si vynutily mezinárodní dělbu práce, snížily člověka na zboží, které lze volně přemisťovat.


Imigrace není žádoucí ani pro přistěhovalce, kteří musí opustit své rodné země pro cizí, kde jsou přijati jako pouhé doplňkové pracovní síly ekonomické potřeby, ani pro domácí populaci, která, aniž má na výběr, je konfrontována s namnoze brutálními změnami svého sociálního a městského prostředí. Je jasné, že problémy třetích zemí se všeobecným přesunem jejich obyvatel na Západ nevyřeší.

Nová pravice proto podporuje restriktivní imigrační politiku, spojenou zároveň s intenzivnější spoluprací se zeměmi třetího světa, kde jsou ještě organické solidarity a tradiční způsoby života živé, tak aby překonaly destabilizace liberální globalizace.

Co se týče obyvatel imigračního původu, usazených dnes ve Francii, jejichž hromadný odjezd by bylo iluzorní očekávat, centralistický národní stát jim nikdy nenabídl víc, než ryze individuální model přizpůsobení se abstraktnímu občanství, které o kolektivních identitách a kulturních odlišnostech nechce nic vědět.

Počet přistěhovalců., kulturní vzdálenost, která je namnoze dělí od hostitelské populace, a zejména hluboká krize zasahující všechny běžné integrační „tyglíky“ (strany, odbory, náboženství, školu, armádu atd.) činí dnes tento model stále méně a méně důvěryhodným.

Nová pravice soudí, že etnokulturní identita různých společenství, žijících dnes ve Francii (a jinde v Západní Evropě), nesmí zůstat nadále omezena jen na oblast soukromí, ale musí se stát předmětem skutečného uznání i ve sféře veřejné.

Hlásí se tak k modelu komunitárního typu, jenž lidem, kteří si přejí nezpřetrhat své kořeny, umožňuje zachovat živé struktury jejich kolektivního života a nemuset platit nezbytný respekt ke společným zákonům zřeknutím se vlastní kultury. Tato komunitární politika by se dříve či později mohla projevit v odluce občanství (la citoyennté) od státní příslušnosti (la nationalité).

Identita není žádná nedotknutelná esence, ale jde v jejím případě o dynamickou substanci: nedefinuje to, co se v nás nemění, ale to, co nám dovoluje se měnit naším osobitým způsobem. Dodávám, že identita je vždy dialogická: identitu máme jedině ve vztahu k ostatním, ve spojení s určitým socio-historickým kontextem. Domnívám se také, že naše identita je v dnešní době méně ohrožena identitou druhých, než zaplavením celé planety systémem tržního kapitalismu.

Multikulturní společnost je z tohoto pohledu oxymóronem: žijeme ve společnostech čím dál tím více multietnických, ale současně čím dál více monokulturních. Jediná kultura, která se prosazuje, je kultura zboží. Doktrína ND je tedy vlastně opravdu „etnopluralistická“: nebojuje proti identitě ostatních, kterou považuje za stejně legitimní jako naši, ale bojuje proti „systému, který zabíjí národy“, který dnes ohrožuje všechny identity, ať už jsou, jaké jsou. Apeluje na národy rozhodnuté pokračovat v existenci jako národy, ať jsou kdekoliv, aby společně proti tomuto systému bojovaly.

Vyšlo jako součást Manifestu Nové pravice v roce 2000, III. část – Orientace, kapitola 3 „Proti imigraci, za spolupráci.“

Překlad: Karel Veliký.

Posted in Politika

Dominance levice: přispět k popravě „pravice“, či nikoli?

Opakuje se scénář francouzských parlamentních voleb v roce 1981?

Jsou pro takového člověka dnes globalismus, neoliberalismus a neokonzervatismus většími nepřáteli než sociální demokracie, nebo komunismus (díky svým historizujícím reminiscencím často groteskního charakteru)? Myslím, že odpověď na obě otázky by mohla být kladná.


Drtivé vítězství sociální demokracie v krajských volbách poplašilo mnohé pravicové elity. Výsledek voleb, regionálních, ale svým způsobem přelomových a dopadem v podstatě celostátního významu, neboť sociální demokracii vyšel její plán pojetí voleb coby referenda o neoblíbené vládě, je v mnoha ohledech zásadní. Ukázal, že v krizi se nachází leccos, ale především je to „pravice“, kdo se zmítá v těžké krizi (jejíž hlavní dopad lze ještě čekat), a připomněl (a otázka je, zda si poučení vezme, či je schopná si jej vzít k srdci), že na ekonomice, coby determinantě sociálního a politického života, stejně jako arogantním atlantismu v zahraniční politice může těžko stavět. Snaha kopírovat model neustálého přežvykování neoliberálních a nekonzervativních floskulí, spojená s arogantním a přezíravým vystupováním vůči občanovi vyústila v drtivé posílení levice.

Otázka, která stojí před druhým kolem voleb do Senátu zní: doufat v to, že kandidáti ODS v těch obvodech, kde postoupili do druhého kola zvítězí („alespoň něco“), nebo preferovat politickou obrodu skrze katarzi? Jinými slovy, je možné, že by konzervativec, „národovec“, tradicionalista, či obecně člověk, určitým způsobem se vymezující vůči ztrátě identity a nadvládě NWO z pozic zachování přirozených pospolitých a kulturních struktur, mohl více jak dvacet let po „sametové revoluci“ preferovat dočasný úspěch svých nominálně úhlavních (ale to slovo „nominálně“ je právě v dnešní situaci veledůležité!) nepřátel proto, že v nich vidí nutné zlo a součást naděje na zásadní politickou obrodu?

Jsou pro takového člověka dnes globalismus, neoliberalismus a neokonzervatismus většími nepřáteli než sociální demokracie, nebo komunismus (díky svým historizujícím reminiscencím často groteskního charakteru)? Myslím, že odpověď na obě otázky by mohla být kladná.

Protikladný vztah pravice-levice začal pro preferenci čistě ekonomických hledisek opravdu ztrácet na aktuálnosti a vypovídající hodnotě. V parlamentním světě, většinou založeném na větší, či menší dominanci tzv. catch-all parties, se pravo-levé vymezení stává čím dál více vágním, protože z pohledu klasických hledisek programy obou zdánlivě rozdílných „alternativ“ dvě protikladné strany spojují více, než dříve.

Tzv. socialisté dnes už nejsou těmi socialisty, jejichž představitelé agitovali v Soho, jejichž nejbohatší dotovali bezprizorní jedince, bez naděje narazit na práci. I socialistické strany dnes volí někteří podnikatelé či vyšší střední vrstva (úřednictvo, pracovníci veřejných institucí – je to logické, na silném státu mají zájem).

Stejně tak občanské, pravicové a tzv. liberální strany nezůstávají omezeny na úzké elitní kluby zbohatlíků, ale opět se jejich elektorát rekrutuje i z řad nižších vrstev – těch, které mají zájem na co nejnižších daních. Nějaký zásadní názorový střet zůstává na okrajích politického spektra (čistě konzervativní pravicové strany vs. strany komunistické), „hlavní proud“ je poznamenán depolitizací a

Je proto nutné položit si otázku, co je pravice? Vyjděme tentokrát nikoli z toho, „co by měla“, ale z toho, proti čemu se vymezit. V prvém případě opět hrozí, že se ve finále dostaneme na půdu čistě ekonomistické redukce a to naším předmětem není. Naším zájmem je ekonomika jako skutečná oikonomia, čili správa finančních záležitostí v zájmu polis, tedy státu, nikoli chremastikon, shromažďování statků za účelem prostého shromažďování a bohatnutí, ani globální řád moci, založené na vůli technokratů a oligarchů.

Je potřeba znovu si položit otázku, kdo je skutečný vnitřní nepřítel. Vůbec sympatický nám jistě není rudý totalitář, příznivec frankfurtské školy byl, je a zůstane významným destruktorem určitých principů západní společnosti. Kdo však dnes představuje bytostné evropské kultury a vlastně každé kultury jako takové, je globalistický neoliberál, toužící po proměně světa v jeden homogenní trh, kde měřítko hodnot jednotlivých bytostí i společnosti plně ovlivňuje fakt, zda mají možnost utrácet a konzumovat nekonečnou exponenciální řadou.

Pro ně neexistuje politika v pravém slova smyslu a jakákoli politika je v jejich vidění světa nežádoucí, neboť ta vylučuje polaritu ekonomika – etika. V ekonomické oblasti se pohybuje neoliberál, v etické (s přesahem do ekonomické) vydatně sekundují neokonzervativci, jejichž apel na univerzální politický řád ústí ve snahu Západu vyvážet tyto své výdobytky jako domněle nadřazené do celého světa. Zvláštní skupinu tvoří „morální filosofové a intelektuálové“, kteří se z pohodlnosti, či obavy před ztrátou tváře vyložením karet sami sebe do žádné škatulky neřadí. Polistopadový folklor pro ně vymyslel označení „pravdoláskaři“.

Bylo by samozřejmě nepřesné, zejména poslední skupinu automaticky přiřazovat k táboru zde kritizované parlamentní pravice. Pravdou ovšem zůstává, že i ti nominálně nejlevicovější „pravdoláskaři“, pro které vždy byla slova jako tradice a identita pomalu sprostými výrazy nikdy neprovedli větší názorový exkurz, než je podpora Nového světového řádu a šíření modelu neoliberální demokracie jako superiorního řádu nad ostatnímu méněcennými morálními a politickými řády. To ovšem jen potvrzuje smutnou realitu ohledně vyprázdnění dichotomického vztahu pravice-levice a fakt, že mezi současnými zdánlivě převažujícími ideovými proudy ve vrcholové politice nelze počítat s žádnou alternativou.

Co současná „pravice“ vlastně dokázala? Zmizel jakýkoli intelektuální potenciál, od úmrtí Vladimíra Čermáka se v českém prostředí nedá hovořit o významnější síle, která by se mohla honosit názvem „konzervativní“, či „pravicový“ think-tank. Soudobí přemýšlející identitní a tradicionalističtí jedinci jsou tak ve velké většině odkázáni téměř výhradně na zahraniční autory, a z domácí scény na autory posunuté doleva, neboť zjišťují, že v tom množství, se kterým se ztotožnit mohou, nalézají paradoxně více společného u jmen Keller, Bělohradský, nebo Krejčí.

Praktická politika „pravice“ tolik nasákla neo-(-liberálním a -konzervativním) jedem, že zůstává omezena prakticky jen na to. Neustálé a nekonečné omílání otřepaných frází o „neviditelné ruce trhu“, „liberální demokracii“ a „nutnosti hlídat dodržování práv ve světě“ ovšem berou vážně pouze takto zaměření jedinci v zemích nové (ve staré přeci jenom méně) Evropy – neboť ideové tvůrci těchto a idolatrií dogmat jsou dost dobře obeznámeni s nereálností naplnění takových vizí, které jim přirozeně slouží k ospravedlnění vlastní dominance.

Česká pravice leží na lopatkách. Je smrtelně chorá. Toto není problém jedné strany, role velkých, stejně jako neparlamentních „protistran“ je podružná. Zásadní problém tkví v ideové vyprázdněnosti a plytkosti. Eskapády parlamentní pravice jsou pak již jen logickým vyústěním. Voliči dali v krajských volbách najevo svůj nesouhlas s politikou vlády na státní úrovni!To je nejdůležitější postřeh. Ukazuje se, že nelze odsuzovat více jak 2/3 obyvatel, nesouhlasící s výstavbou amerického radaru jako „nostalgicky“, či „komunisty“. Voliči levicových stran k volbám došli. Zato množství voličů, které zůstalo doma, lze bezpochyby zařadit spíše „do prava“! Zdá se tedy evidentní, že zde existuje ne nepodstatné penzum názorů nikoli levicových, ale rozhodně nesouhlasící s radikálně „atlantickým“ diskurzem „pravicové“ vlády. Vláda dlouho přezíravě ignorovala veškeré výhrady, mlžila a na mezinárodní scéně se dopouštěla nestoudných a do očí bijících kroků, ignorovala hlas veřejnosti ohledně ukvapených reforem – a výsledkem bylo drtivé vítězství levice.

To, čeho jsme byli po krajských volbách svědky, může být pouhým začátkem a startovacím polem dominance levice v politice. Dost možná tomu tak bude. Berme to však jako nutné zlo a nutnou katastrofu, která nám může být ideově vzdálená, která nicméně slibuje naději na přetnutí ubíjející převahy nekonzervativního a neoliberálního diskurzu. Vítězství socialistické levice je zvýšením šancí na odmítnutí americko-české smlouvy o radaru, na druhou stranu je to například ČSSD, kdo vehementně podporuje demokraticky nelegitimní projekt Lisabonské smlouvy (na druhou stranu, okolnosti posledních měsíců ukázaly, že ani na deklaratorně kdysi vůči mnoha nápadům Bruselu kritickou ODS nelze v tomto spoléhat), přes „očistec“ a možný návrat komunistické strany k podílu na exekutivní moci je však zřejmě nutno si projít.

Co bychom si tedy rozhodně neměli přát, je nějaký zvrat situace v čase, zbývajícím do příštích parlamentních voleb. Na druhou stranu je nutné opět připomenout, že ani od současné parlamentní levice nelze čekat to, že bude smysluplnou alternativou. Co by byla hotová katastrofa, je propadnutí různým nacionálně-bolševizujícím tendencím a dalším „syntézám“, které v opozici proti demoliberálnímu systému provádějí obraty o 180 stupňů, nikoli pečlivou analýzu pojmů, která musí oba konce – komunismus, i neoliberalismus, nutně odmítnout. Je ovšem nutné, aby parlamentní pravice utrpěla drtivý neúspěch, který výhledově může nastartovat proces nutné katarze. Dospěli jsme do bodu závažné společenské a ideové krize. Je potřeba nástupu nové intelektuální elity, neboť to bude právě blízká budoucnost, kdy se bude rozhodovat o podobě procesů a jevů, které se projeví až za několik let.

Posted in Politika

Lira Čovrebova: Přežila jsem gruzínskou válku

V projevu ve Valném shromáždění OSN gruzínský prezident Michail Saakašvili minulý měsíc zapřísahal světové vůdce, aby nařídili mezinárodní vyšetřování, jež by odhalilo pravdu o válce v Jižní Osetii. Nemohu než souhlasit. Myslím však, že výsledy čestného vyšetřování by byly velmi odlišné od „pravdy“, kterou hlásá prezident Saakašvili. Vím, o čem mluvím, protože jsem 7. srpna, kdy gruzínští vojáci vpadli do města a zabili mé přátele a sousedy, byla v Cchinvali. Tři noci jsme se s celou rodinou choulili v hrůze, zatímco Saakašviliho tanky a rakety ničily stovky našich domů, znesvěcovaly hřbitovy, zapalovaly školy a nemocnice.


Mám také dobrý důvod nevěřit tomu, co hlásá Saakašvili. Tři dny před útokem mě řada gruzínských přátel varovala, abych odešla. Říkali, že Saakašvili plánuje útok. Většina Gruzínců žijících v Jižní Osetii odešla, protože věděli, co se má stát.

V noci 7. srpna Saakašvili vystoupil v televizi a ujistil vyděšené civilní obyvatelstvo Jižní Osetie, že na nás nezaútočí. Bylo to až dlouho potom, kdy podle Saakašviliho tvrzení Rusové začali „okupovat“ Gruzii.

Osetinci šli s úlevou spát vděční za klidnou noc.

O necelé dvě hodiny později, jak uvádějí důvěryhodné mezinárodní zprávy, gruzínské dělostřelectvo, bombardéry a tři brigády pozemního vojska rozpoutaly v našem městě to, co mohu označit jedině jako strašlivé peklo. V okamžiku jsme jen měli jedinou myšlenku, a to, jak se ukrýt. Později jsem mluvila se stovkami Osetinců, kteří na tom byli stejně.

Starý otec mého přítele se pokusil uhasit plameny, když gruzínská palba zapálila jeho dům, který vybudoval vlastníma rukama. Nohu mu těžce zranil šrapnel z gruzínské zbraně. Vykrvácel, zatímco se jeho invalidní žena plazila z hořícího domu.

Osetinci viděli, jak gruzínské tanky pálí do suterénních bytů, kde hledaly bezpečí ženy a děti. Viděli prchající rodiny zastřelené gruzínskými ostřelovači. Zjistili jsme, že gruzínská armáda použila proti Cchinvali rakety systému Grad a tříštivé bomby.

Ano, byla bych velice ráda, kdybych viděla, jak mezinárodní vyšetřovací komise vyšetřuje, co se skutečně stalo.

Když jsem vyšla z úkrytu – díky Bohu, že nám ruští vojáci zachránili život – byla jsem konsternována reakcí mezinárodních médií na to, co se stalo. Neoznamovala nic o mrtvých Osetincích a nevyprovokované hrůze, kterou způsobili Saakašviliho vojáci. Rozbolelo mne srdce.

Pravda byla potlačena mohutnou gruzínskou propagandou stejně nelítostnou jako jejich tanky, které převálcovaly bezbranné obyvatele Cchinvali.

Vím, že Američané jsou šlechetní a slušní lidé. Nikdo jim však neřekl pravdu o tom, co se nám stalo. Američané nechápou, že Osetinci jsou nezávislý, křesťanský národ se starobylou historií své země. Svět hovoří jen o gruzínské svobodě. Kde je svoboda pro náš lid? Naše utrpení, naše hlasy neznamenají nic?

Neobviňuji z toho, co se nám stalo, gruzínský národ. Spousta Gruzínců a Osetinců chce spolu žít v míru. Obviňuji gruzínské vůdce.

Saakašvili přesvědčil svět, že on je „majákem“ demokracie a upřímnosti. Nehodlá říci pravdu ani vlastnímu lidu. Mým gruzínským přátelům nebylo během konfliktu dovoleno otevřít žádnou z ruských nebo světových webových stránek, protože je Saakašviliho vláda zablokovala.

Vím, že jsme malý národ a nesnažím se pochopit teorie a tvrzení geopolitických expertů o velmocích. Dvanáct let jsem ale bojovala v Osetii za práva žen a věřím v pravdu.

V posledním článku Saakašvili cynicky mávnutím ruky odbyl utrpení a smrt Osetinců, protože podle něho Rusko „lhalo“ o tom, kolik lidí mého národa gruzínská armáda zabila.

Nikdo – včetně Saakašviliho – neví, kolik Osetinců jeho armáda zavraždila. Mám přátele, kteří své nebližší pohřbili na svých dvorech, protože jiná možnost nebyla. Mnoho lidí je pořád nezvěstných.

Domnívá se Saakašvili, že jeho brutální útok na civilní obyvatelstvo by ospravedlnilo, kdyby jich zabil jen několik stovek místo několika tisíc? Uvědomují si Američané, že armáda vycvičená a vyzbrojená jejich vládou zaútočila na civilní obyvatelstvo, spící ve svých postelích? Mohou vysvětlit, proč byla další miliarda dolarů poslána Gruzii, a těm, na něž Gruzie zaútočila, nic?

Prostřednictvím webové stránky helpossetianow.org jsem naléhavě požádala svět o humanitární pomoc našim lidem. Snažně žádám Spojené státy a svět, aby zjistily pravdu. Prosím, vyslyšte naše hlasy.

Lira Čovrebova je zakladatelkou Sdružení jihoosetských žen za demokracii a lidská práva, pracovala více než deset let na zlepšení vztahů mezi Gruzínci a Osetinci na Kavkaze.

Proč Západ mlčí?

Článek I Survived the Georgian War. Here’s What I Saw. vyšel na serveru informationclearinghouse.info 8. října. Překlad Eva Cironisová.

Zdroj: Zvědavec.org

Posted in Reportáže

Dario Durando: The Rediscovery of Ethnic Identity

The monumental events following the fall of the Berlin Wall (November 9, 1989) and the formal dissolution of the Soviet Union (December 25, 1991) brought about a radically new geopolitical order. They meant not only the end of the bipolar world and the partition of Europe as a result of the Yalta and Postdam agreements, but also the exhaustion of a turbulent cycle more than 70 years old, which defined a century of unprecedented violence. The end of this terrible period does not mean the „end of history“ or the disappearance of force in relations between states. It does imply, however, a redefinition of those geopolitical relations leading to a more general evolution of thought and custom.


What is developing in social and political relations — especially at the international level — is a trans-modern Weltanschauung which approaches problems of state and society very differently from the way they have been dealt with in the 20th century. One of the characteristics of this new Weltanschauung is the rediscovery of values linked to „ethnic“ identity (understood primarily in a cultural as opposed to a biological sense).

A New Trans-Modern International System

These new developments have been described as „a civilization of international politics.“[l] While this characterization conceals questionable utopian features, it corresponds to actual international developments:

1. The growing abrogation of the traditional principle of international law concerning unlimited sovereignty within state borders. Specifically, there is a tendency by the international community to exercise a kind of stewardship to safeguard human rights.

2. Efforts to constitute a „new world order“ based on the consensus of all the subjects of international relations, all having their own intrinsically „democratic“ legitimacy. The US seems to have relatively clear ideas about the configuration of a „new world order.“ It is unlikely that these ideas, which presuppose the retention and strengthening of American hegemony, will be appreciated by the Europeans and the Japanese. It is clear, however, that the disintegration of the old bipolar order will have to be followed by a new system of international relations.

3. The use of collective military force (within the framework of the UN, EC or CSCE) for peace-keeping. The fact that European political elites have proven pathetically unequal to the task in the former Yugoslavia does not rule out the need for military intervention in various situations to prevent violations of human rights and contain violence.

4. The displacement of the narrow concept of national security — the legacy of 18th and 19th century power politics — infavor of collective defense or, rather, collective security (since it is inconceivable that today any state other than the US could meet its security requirements by itself or within the context of a system of traditional alliances).

5. Finally, the gradual shift of sovereignty from national states to supra-national organizations, and an attendant acceptance of limitations of a contractual nature on the exercise of sovereignty.

During the last few years there has been a transformation of the international community from a Hobbesian array of entities permanently on a war-footing to a „society“ of states sharing some principles and seeking, even if very gradually, to impose normative behavioral standards. Although the dissolution of a 40-year old order creates more problems than it solves and is a slow and difficult process, it now seems irreversible. This is because it is a process determined not by endogenous causes of the international system but by a more general and pervasive evolution that could be designated as the shift to the trans-modern age.[2]

This trans-modern age does not recognize social and political dogma –great collective objectives based on mythical-symbolic foundations („the fatherland“ or „the proletariat“) and focused on limited areas of human experience related to individual behavior: well-being, hedonistic concerns and, more generally, the tree development of the individual personality. It involves things which in various ways are crucial precisely because they are the presuppositions of pressing individual concerns, i.e., ecological awareness, the needs of the weak, the rejection of imperialism and belligerent attitudes, the overbearing desire for „good administration“ and more direct political participation. This explains, among other things, the explosive electoral growth of the Northern League in Italy.

The Threat of a Universal Standardization

The other side of this coin is the absolute emptiness of „postmodernity“ and the dissolution of monadic states armed against each other. This process goes hand in hand, not only with a growing internationalization of the economy but with the globalization of culture (in turn generated by a growing interpenetration of axiological constellations). The result is the often denounced threat[3] of the global adoption of the prevailing cultural model — the American model, which is hegemonic to the extent that it emanates from the richest society and the most prosperous economy.[4] This adoption translates into a „cosmopolitan“ homogeneity in Spengler’s sense: empty, false and superficial.[5] To use an abused but vivid metaphor, it translates into a „global EuroDisney,“ i.e., the triumph of that abstract ahistorical universalism roofed in the Enlightenment.[6]

The result is a world reduced to an immense market unified by the flow of goods, services and capital. It is culturally standardized because it is permeated by a global informational network that is a product of the hegemonic Anglo-Saxon culture industry, and it transmits with enormous symbolic impact the values of a consumer society. Politically, it is structured hierarchically with the US at the head always ready to brandish Theodore Roosevelt’s famous big stick.

Ethnic Differences as Sources of Identity

The shift towards trans-modernity constitutes an irreversible historical process of the same magnitude as industrialization (which it mirrors, to the extent that the main characteristic of trans-modernity on the socio-economic level is the centrality of services based on information). The opposite can be said of the subjugation of the entire planet to a post-modem ideology that sees the economy as the foundation of the human condition, and differences or cultural specifities as minor and bizarre deviations from a global social „normality.“ These differences and specificities, however, constitute the most powerful obstacle to the diffusion of the universalist and economistic ideology, and to the transformation of the world in its image.

Cultural specificity is ethnic in character and must be approached in the context of an organized opposition to universal standardization. Here the anthropological and biological component of ethnicity is secondary, because it is irrelevant in social interactions. What is important is something else: the sense of ethnic belonging, i.e., an ethnic identification generated by a specific system of cultural production, cemented by a common language among the members of an ethnic group.[7] What is important about the ethnic dimension within the context of the contemporary global society is its ability to provide a „source of identity“ — a mechanism of identification based primarily on cultural and linguistic belonging, and only secondarily on a „blood-community.“ In other words, ethnic belonging is the ultimate form of generalized interpersonal solidarity and therefore the utmost instance of the „communitarian“ and organic type of link described by Ferdinand Tonnies.[8]

The rooting of the individual within a „communitarian“ environment characterized by strong linguistic and cultural ties represents the most effective antidote to the atomization and „anomie“ typical of societies that Tonnies and Durkheim classified as „mechanistic“ and which today could be called post-modern: unified at a global, artificial level because grounded in a sell-producing society, directed from the center of production of culture and information. In this global society the individual is increasingly alone. He is lost in the immensity of the social environment and exposed to an uninterrupted flow of information — usually the product of other information. He is becoming less and less able to determine his own destiny and remains manipulated by those who hold the supreme power: the circulation of information.

The communitarian bonds peculiar to ethnic belonging are radically opposed to all these aspects of the globalized society. The experience of ethnicity reestablishes the individual at the center of a network of direct and immediate social relations — immediate as the community of culture, tradition and language. It allows the recovery of contact with reality, beyond the mediating veil of self-perpetuating global information. It minimizes the influence of extraneous decisional powers to the ethnic communion and therefore allows for a more substantial participation by the single individual in processes of collective will formation.

Consequently, the so-called ethnic revival, the reappropriation by various ethnic groups of their own identity, the reevaluation of the „roots“ of people and communities (i.e., the distinctive traits of their specific cultures), constitutes the most powerful weapon against global levelling — the obliteration of differences, the depersonalizing fusion typical of „the melting pot“ of global society. It is a powerful weapon against the universalist ideology of post-modernity, mythologized by the followers of so-called „weak thought.“

Furthermore, it the rediscovery of the ethnic dimension means bringing the individual back in the center of social relations (as the actor of richer interpersonal relations, the subject interacting with a reality in fieri, and as the „citizen“ actively involved in the decision-making process of his own community), how can it be denied that he is in step with the tendency of trans-modernity to center all aspects of reality around individual experience and to minimize, if not suppress, external conditioning? The specific line of development of a trans-modern approach can be seen as constituted precisely by the rediscovery of ethnicity: the „ethnic“ — and therefore federalist and autonomist –revolution as a global alternative to the crisis of the old order and to the threat of a new „post-modern“ order that would obliterate all differences.

The Ethnic Revolution and the Shift to Trans-Modernity

Thanks to the resources they distribute, contemporary systems stimulate in individuals and groups the need for self-realization, communication and appropriation of the meaning of action, but they also expose them to fragmentation and conformity.[9] Traditional solidarity, ethnic identification and the particularism of language and culture can satisfy the needs of individuals and groups to assert their own difference in a context characterized by strongly impersonal social relations governed by the logic of organizations. Primary belonging and „birthplace“ are brought into play in opposition to mass culture. Ethnic identity offers individuals and groups considerable certainty in an uncertain world. If territory is added to ethnicity, together they constitute the deepest dimensions of human experience. Birthplace not only has the power of tradition on its side, it counts on an even deeper bond in which biology and history combine. This is why the combination of ethnicity and territory has the explosive power to mobilize the innermost energies. While the other criteria of belonging weaken and recede, ethnic solidarity answers a need for a primarily symbolic identity. It provides roofs that have all the consistency of language, culture, and ancient history. The innovative component of national-ethnic identity has a peculiarly cultural character because the ethnic-territorial appeal challenges complex society concerning fundamental questions such as the direction of change as well as the production of identity and meaning.

Rooted in a heritage of relations and social symbols, difference addresses the whole of society about one of its radical dilemmas: how to save the meaning of human actions and the richness of diversity in a global context. Traditional language opposes the aseptic functionality of technological language and the newspeak of informatic language and advertisement. It articulates the many facets of human experience, the various nuances that have been sedimented in the deepest layers of human culture. The loss of this wealth is the loss of humanity as such. To this extent, national-ethnic movements speak for everyone –fortunately, still in their own language.

A broad survey of the different approaches to the problem of ethnicity has recently concluded that the classical view, according to which ethnicity is nothing but a „residual phenomenon in the transition from tradition to modernity“ and is therefore destined to succumb to the inexorable advance of „secularization,“ is wrong and should be abandoned. On the contrary, „divisions, political mobilization and broad forms of social organization predicated on ethnic bases are not a residual phenomenon but will continue to have an important role in processes of collective mobilization and in systems of action. Their importance in industrialized society will increase. They must be considered as constitutive elements of these societies.“[10] Thus it is necessary to start thinking in terms of ethno-territorial pluralism. It is illogical to go from the state, the nation and the „people“ to the individual and to say that the ethnic communities within them do not count. It is unfair to accept or assume status and rights for states, nations and „peoples,“ and refuse them to historically-grounded ethnic communities.[11]

The goal must be to preserve, redefine and empower concrete and visible reference points — ethnic formations as sources of symbolic identity and of a strong sense of belonging — between the individual and the vast „uniform“ expanse of global society.

Ethnic Groups and Abstract Jacobinism

The term „ethnic group“ is used here to designate certain biological, linguistic, cultural and territorial realities in order to avoid the word „nation“ — a concept vitiated by terminological ambiguities. These ambiguities are a result of the fact that during the 19th and 20th centuries bourgeois ideologies have abusively applied the label of nation (which could be regarded as a synonym for „ethnic group“ since the etymology refers simply to birthplace) to something other than the single ethnic group or nation. The nation of the Jacobins, the romanticists and finally the nationalists refers to the majoritarian ethnic group, or the hegemonic one which, through military power, conquers, dominates and often assimilates other ethnic groups. This was not just the case in France, but also in Spain, where for centuries what passed as Spanish (i.e., Castilian) was actually Galician, Catalan or even Basque.

Things are more complex, but it is sufficient to point out that ethnic groups here mean communities founded primarily on cultural, linguistic and territorial ties — the culture of Bretons and not the one which, emanating over the centuries from the Ile de France, became hegemonic in Bretagne; the language spoken in Barcelona, not the one still imposed by law as recently as 15 years ago; the territory of the island called Ireland, not the two distinct sections in which it is still divided today.

In some cases, of course, an ethnic group may indeed correspond to a nation in the 19th century Jacobin sense (such as, e.g., Portugal and Denmark). One must, however, keep in mind that the relation between an ethnic group and the nation, and therefore the relation between an ethnic group and the unitary nation-state, is not obvious. not only can a state be multiethnic (e.g., Switzerland), but it can be so without admitting it (as in the case of France which, until very recently, did not even recognize the diversity of Corsica[12]), or admit it without drawing any consequences (as in the case of the United Kingdom, which does not deny the existence of a distinct Scottish and Welsh ethnic group, but would never dream of granting them any kind of autonomy).

Federalism, Regionalism and Independence

The rediscovery of a sense of ethnic belonging that reflects the individual’s need for identity in today’s atomized society is the first and most important step in contraposing the culture of differences and specificities to the universalistic and standardizing ideology of post-modernity (exemplified by the ubiquity of American audiovisual production). But where and how does the rediscovered and revitalized (or simply preserved) ethnic dimension fit in relations between states, nations and peoples? What place should ethnic groups occupy in the context of the new inter-state order that sooner or later will have to be built on the ruins of the old one?

The preservation of ethnic identity does not necessarily mean self-determination. It does not mean the uncontrolled proliferation of state entities predicated on mono-ethnic bases so as to turn the entire planet into an immense patchwork of small states, more or less ethnically „pure“ and protected by external barriers and reciprocal defenses. This would not be a world society, global in dimensions and objectives but richly articulated with a flourishing of different experiences and particularities. Rather, it would be a bad replica of the 19th century system of nation-states, suspicious of each other and ready to go to war whenever border disputes arise.

Every ethnic group has to occupy its place in the community of peoples — the place which history, geography and the dynamics of inter-cultural relations has reserved for it. More concretely, there are (and they are the most numerous) ethnic groups that constitute historically and culturally the hegemonic core (i.e., the nation in the Jacobin sense) of a „national unitary state“ whose 19th century model still prevails.

French ethnic groups (Bretons, Flemish, Alsatians, Provencals) and Italian ones (Sardinians, Northerners belonging to the Italo-Gallic dialec, Ligurians, Piedmontese, Lombards, Northerners belonging to the Venetian group with Friulan — South Tyrollans being something entirely different) clearly can only be located within the state to which they actually belong, whose structure has to be transformed in a federalist direction in order to allow each of them to preserve their cultural and linguistic characteristics (which, among other things, translates into a contribution to the cultural wealth and diversity of „French people,“ „Italian people“ etc.).

Within the context of the existing unitary states, federalism is the most advisable solution for the protection and development of ethnic specificities. It is a matter of a development particularly suitable for Italy, where the aquisition of a common language (obtained probably at the price of a substantial cultural impoverishment) cannot hide the significant differences among the various ethnic components of the „Italian Nation.“ These are the result of the thousands of years that preceded the hasty centralist unification modeled on the the French experience. However, while an openly federalist proposal is always preferable in the abstract, it is clear that in countries such as France — with a multi-secular centralizing tradition — it does not have any chance of being considered for many generations to come. There, the proper model must be different and less ambitious: it will be a matter of regionalism — a concept much more advanced than the actual division of the „Hexagon“ in regions predicated merely on administrative decentralization. It will require an effort to make regions coincide with actual cultural and historical realities. There has recently been a proposal from groups extraneous to Savoyard autonomist groups to reunite the two departments of Savoy as an autonomous region which would reconstitute the territorial unity that lasted until 1860. It would also involve a transfer of power to the regions, no less important than that enjoyed by the Italian regions with special status.

A third and still different situation: ethnic groups that, because of anthropological, cultural and linguistic characteristics profoundly different from those of the hegemonic nation of which they historically have been a part, and because of the strength of their roofs in a given territory, can and must legitimately aim toward some form of self-government within a continuum that ranges from being part of a federal state (renouncing sovereignty only in foreign policy and security) to a confederation of sovereign states, to pure and simple independence. The Scots and the Basques belong in this category (in the same way that Slovenians, Croats and Slovaks have opted for total independence). As in the case of France, a note of caution is in order here. Since independence is highly unlikely, the defense and development of ethnic identity should be entrusted to less extreme means — a hypothetical federal status for the Basque region, a semi-federal regional autonomy for Scotland (the devolution conservative governments stubbornly oppose).

There is yet another typology: trans-frontier cooperation among ethnic entities within the context of federal or at least regionalized states. It is a matter of relegating to local self-government, based on partial federal sovereignty or regional autonomy, further power to regulate matters through norms generated by „trans-frontier“ agreements with federal states or regions belonging to other sovereign subjects.[13] At issue are those matters with trans-frontier relevance, i.e., major infrastructures, particularly in transportation, the environment, the exploitation of water resources, etc. Such an institutional framework is already provided by the „European General Covenant Convention,“ signed in Madrid May 21, 1980 dealing with trans-frontier or territorial collectivities and authorities promoted by the Council of Europe.[14]

The European Federation as a Common House of European Peoples

For Europeans the only institutional framework within which the recovery of ethnic belonging can take place is a federal one. The present evolution towards such an order undoubtedly will not produce immediate results because of considerable internal opposition. Yet this evolution ultimately will overcome (probably well into the 21 st century) all obstacles because only a broad continental aggregation with enormous economic, financial and cultural resources will be able in the future to compete successfully with other poles of world politics, such as the Pacific Rim and North America.

The future European federation will be founded on the principle of subsidiarity and will have to delegate not only to „nation-states,“ but also and above all to regional authorities, the necessary power to protect the ethnic identity of the various groups of European citizens. Within this framework a specific representation of single ethnic or regional subdivisions (including cases in which the regions have merely administrative objectives) will find a place next to the parliamentary organ elected by means of representative, direct and universal suffrage of all citizens without distinction (today’s European parliament). The Committee of Regions projected by the Maastricht Treaty will lead to a real „Senate of the Regions of Europe“ designated by parliaments, assemblies and councils of all the ethno-regional identities existing within EC member states.

* Originally published in Diorama Letterario No. 171 (Sept. 1993), pp.1-8. Translated by Franco Sacchi.

Notes:

1. Hanns W. Maull, „Zivilmacht Bundesrepublik Deutchland. Vierzehn Thesen fur eine neue deutsche Aussenpolitik,“ in Europa-Archiv, No. 10 (1992), p. 269ff.
2. Here „trans-modern“ refers to the predicament resulting from the collapse of „modernity“ (based on Enlightenment bourgeois values, all industrial economy and political and economic liberalism); while „post-modern“ designates those social and cultural phenomena that are the end product of „modern civilization“ and not part of its overcoming. On „post-modernity“ as the mere dissolution of modernity, see Gianfranco Morra, ll Quarto uomo. Postmodernita o Crisi della Modernita (Rome: Armando, 1992), p. 22:
3. See Serge Latouche, L’Occidentalizzazione del Mondo. Sagaio sul Significato, la Portata e i Limiti dell’Uniformazione Planetaria (Turin: Bollart Boringhieri, 1992).
4. On symptoms of US cultural, economic and social decline, see Roberto Menotti, „I1 Dibattito sul ‚Declino Americano‘,“ in Politica Internazionale, Nos. 1-2 (1992) p. 115 ff.
5. See Oswald Spengler, ll Tramonto dell’Occidente (Milan: Longanesi, 1981), p. 922.
6. See Carlo Gambescia, „Comunitarismo contro Universalismo. Per una Critica del Paradigma Occidentale della Modernizzazione,“ in Trasgressioni, No. 14 (January-April 1992), p. 22ff.
7. Although somewhat dated, Anthony Smith’s definition of“ethnic community,“ originally formulated in 1981, remains useful. See ll Revival Etnico (Bologna: 11 Mulino, 1984) p. 114.: „A social group whose members share a sense of common origins, claim an historical past, and a common and distinctive destiny, possess one or more peculiar attributes, and perceive a sense of collective unity and solidarity.“ Naturally, one of the „primordial“ bonds for the formation of a sense of ethnic community is language. On „ethno-politics,“ see James Kellas, Nazionalismi ed Ernie (Bologna: I1 Mulino, 1993).
8. Recall the distinction between community and society outlined at the beginning of the second chapter of his famous work: „The theory of society moves from the construction of a group of men who, as in the community, live and dwell peacefully one next to other, no longer essentially bound, but separated. They are separated despite all the bonds. In the community they remain bound despite all the separations.“ See Ferdinand Tonnies, Comunita e Societal (Milan: Comunita, 1963), p. 83.
9. Paraphrased from Alberto Melucci and Mario Dani, Nazioni senza Stato. I Movimenti Etnico-Nazionali in Occidente (Milan: Feltrinelli, 1992) p. 184-96. The two authors have grasped with remarkable lucidity the liberating essence of the ethnic revival.
10. Daniele Petrosino, Stati Nazioni Elnie. ll Pluralismo Etnico e Nazionale nella Teoria Sociologica Contemporanea (Milan 1991), pp. 19 and 173.
11. V. Van Dyke, „The Individual, the State, and the Ethnic Communities in Political Theory,“ in World Politics, Vol. XXIX (1977), p. 369. Cited in Petrasino, op. cit., p. 203.
12. France still officially rejects the concept of“Corsican people within the context of the French people.“ See the decision of the Conseil Constitutionel n. 91-290 DC of May 9, 1991, that struck down as unconstitutional Article 1 of a bill on Corsican autouomy (now law n. 91-428, May 13, 1991), which used this designation. See Edmond Jouve, Relations lnternationales (Paris 1992) p. 170 ff.
13. It is quite normal that confederate states maintain „sovereign“ powers even in matters of international relations, as in the case of the Swiss Cantons, according to Article 9 of the federal constitution.
14. With regard to the cultural roofs of the political and institutional concept of „trans-frontier cooperation,“ an obvious case is that of the Western Alps. It is appropriate to quote here an academic with no „separatist“ sympathies, who was also a member of the Italian Parliament for the Italian Republican Party: „The long common vicissitudes which brought together Piedmont and Savoy demonstrates that the real Europe, the one of the people, can be created. A Europe beyond treaties and parliaments, which would become a meeting place in mutual dignity and freedom for all the small homelands of the West, which the national states have coerced with considerable violence.“ See Luigi Firpo, Genre di Piemonte (Milan 1993), p. 8.

[Telos, Fall93, Issue 97]

Posted in Politika

Armáda ČR: hájíme alianční zájmy lépe, než vaše

Autor: Karel Kaiser

Vláda chce v příštím roce zvýšit počet českých vojáků sloužících v Afghánistánu z 200 přibližně na 300. Spolu s dalšími misemi, jako je například oblast Kosova, či Iráku, nebo Čadu, by tak celkový počet českých vojáků, sloužících na různých zahraničních misích, měl v příštím roce dosáhnout bezmála 1300 příslušníků různých jednotek, vyslaných do akce ve světě. Máme se radovat a být hrdí na své chlapce, kteří ve světě pomáhají…co vlastně? Udržovat bezpečnost a pořádek? Šířit demokratické hodnoty?

Naše armáda by měla hájit především zájmy České republiky, proto je třeba se ptát, qui bono? Je potřeba si dnes položit otázku, zda opravdu všechny mise, kterých se jako stát účastníme, jsou natolik v českém zájmu (nebo zda vůbec), zda pocit alianční sounáležitosti dostatečně vyrovnává dosti velké finanční prostředky, které musí být vynakládány a jestli by se tyto nedaly využít lépe a jinak.

Continue Reading

Posted in Politika, Geopolitika, Analýzy

Johan Goldberg – Nejsou to konzervativci, kdo se musí zodpovídat z fašismu

Ortodoxní komunisté označili Mussoliniho fašismus za „pravé křídlo“, aby zdiskreditovali ty, kdo nesouhlasili s bolševickou linií strany. Mussolini a italští fašisté však zůstali oddáni socialismu. Když ho vykopli ze Socialistické strany pouze proto, že podporoval 1. světovou válku – aby podle svých slov „zachránil socialismus“ –, Mussolini odpověděl: „Ať se stane cokoli, neztratíte mě. Dvanáct let života ve straně by mělo být dostatečnou zárukou mého socialistického přesvědčení. Socialismus mi koluje v žilách.“

Vyhledáte-li si v Lexis-Nexis články jen z posledních dvou let, v nichž se v jedné větě vyskytují slova „Bush“ a „fašista“, výsledek překročí cifru 2000. Hledejte za celé Bushovo funkční období a z vašeho počítače se začne kouřit.
Celý stoh knih z poslední doby označuje Bushe, Cheneyho, republikány, konzervativce, křesťanskou pravici a samozřejmě neokonzervativce za fašisty, nacisty, nebo stoupence fašismu a nacismu. Feministická spisovatelka (a bývalá Goreova poradkyně) Naomi Wolfová tvrdí, že Amerika už je nacistická a přirovnává Spojené státy k Německu na začátku třicátých let. Nevrlý levicový novinář Joe Conason varuje v článku It Can Happen Here [Může se to stát tady], že Amerika se nachází na pokraji fašismu. Bývalý reportér New York Times jde ve své knize, oceněné Pulitzerovou cenou, přímo k jádru věci a začíná hned titulem: „Američtí fašisté“.

Continue Reading

Posted in Převzato, Politika, Texty, Kritické texty

Michal Semín: Krize finančních trhů může mít i kladný dopad

Finanční krize, do které se USA dostaly, předznamenávají jejich ústup z pozice světového četníka. Dluhy narůstají tak dramaticky, že nebude možné pumpovat stále více peněz do udržování pax Americana ve světě. Vždyť tato Poslední Supervelmoc nedokáže ani zajistit svoji jižní hranici před přílivem ilegálních přistěhovalců, chránit svoji měnu před úpadkem, mít vyrovnaný rozpočet a příznivou bilanci zahraničního obchodu a zabránit stále rostoucímu přesunu výroby do Mexika, Činy či Indie. Jak chtějí USA za tohoto stavu posilovat svoji vojenskou pozici ve světě, zvyšovat počty svých vojáků v Afghánistánu, převzít pod svá ochranná křídla bývalé státy SSSR, vést konfrontační politiku vůči Rusku a bombardovat Írán, nezřekne-li se obohacování uranu?

Zemětřesení na finančních trzích není důsledkem neosobních ekonomických procesů, ale celé řady morálních selhání jednotlivých osob i hospodářských subjektů. Vina je jak na straně států a jeho institucí, tak na straně soukromých firem. Tato krize je příležitostí k pochopení nutnosti změn v pohledu na roli peněz v životě jednotlivce i společnosti, jakož i na roli státu v hospodářství. Pád Wall Streetu také ve svých důsledcích povede k opuštění politiky „globálního četníka“, kterou si USA po pádu železné opony svévolně osvojily.

Ale pěkně popořádku. To, čeho jsme dnes svědky, je zánik té fáze kapitalismu, kde zisk není vyvažován jinými ohledy a motivy. Hospodářský vývoj v posledních dvou desetiletích vedl k takové míře financiarizace ekonomiky, že se svět peněz, generujících opět jen další reálným bohatstvím nepodložené peníze, vymanil z hranic, které mu vymezuje reálné hospodářství. Prudké vzestupy a pády cen akcií již dávno neodrážejí skutečnou hodnotu podniků a firem, čímž je hospodářský systém státu a celého světa deformován. Dnes stačí jediná poplašná – mnohdy, ze spekulativních důvodů, i záměrná či klamavá – zpráva, jež dokáže, vzhledem k informační propojenosti světa, zlikvidovat během krátké doby investice velkého počtu osob a to i u těch firem, které nemají špatné hospodářské výsledky. Zisk je jistě oprávněným motivem hospodářské činnosti, ale je-li absolutizován, dostaví se, tak jako dnes, důrazné připomenutí, že bezmezná touha po penězích a majetku je morální pastí.

Stálo by za samostatnou úvahu, jak je možné, že tento typ kapitalismu bývá ve světě politiky spojován s konzervatismem. Pravý konzervativec přeci vyznává zcela jiné hodnoty než je neomezený zisk. Je si naopak vědom toho, že k dobrému životu potřebuje jen to, co je pro něj a jeho rodinu nezbytně nutné. Má-li nadbytek, je si vědom své povinnosti podělit se o něj s jinými. Vyznává rozvážnost a zodpovědné zacházení s majetkem, také s ohledem na tradice svých předků a potřeby své rodiny, dětí a pozdějších generací.

V hospodářské politice klade důraz na fiskální odpovědnost, vyrovnaný rozpočet a stát, který usiluje o relativní hospodářskou soběstačnost. Když se podíváme na dnešní USA, odkud se krize lavinovitě šíří do celého světa, jsme svědky rostoucího zadlužování státu, firem i domácností. A to bez ohledu na to, zda jsou u moci republikáni či demokraté. Dlužíme bankám za nákup bytu či domu, auta či spotřebního zboží, přičemž nemalou část těchto dluhů nebude možné, z důvodu krize, kterou procházíme, ani splatit. Žijeme si nad poměry a přichází doba, kdy to všichni pocítíme. Zvláště vezmeme-li v potaz, že vláda USA a centrální banka se rozhodly, že na záchranu nemocného systému vynaloží nemalé prostředky daňových poplatníků, čímž se existující dluhy ještě prohloubí a řešení krize se oddálí. Svojí nezodpovědnou politikou umožňují velkým hráčům na kapitálových trzích velké soukromé zisky, zatímco rizika a náklady v době úpadku na sebe bude přebírat stát. Takové řešení je z morálního hlediska nepřijatelné.

Zde je zajímavý postřeh senátora Jima Bunninga (R-Kentucky): „Jediný rozdíl mezi tím, co učinil Fed a co činí Hugo Chavez ve Venezuele spočívá v tom, že Chavez při znárodňování firem nevystavuje riziku peníze daňových poplatníků – jednoduše je převezme.“ Od hospodářské krize ve třicátých letech je to totiž poprvé, co Fed poskytuje půjčky také jiným subjektům, než jsou banky.

Finanční krize, do které se USA dostaly, předznamenávají jejich ústup z pozice světového četníka. Dluhy narůstají tak dramaticky, že nebude možné pumpovat stále více peněz do udržování pax Americana ve světě. Vždyť tato Poslední Supervelmoc nedokáže ani zajistit svoji jižní hranici před přílivem ilegálních přistěhovalců, chránit svoji měnu před úpadkem, mít vyrovnaný rozpočet a příznivou bilanci zahraničního obchodu a zabránit stále rostoucímu přesunu výroby do Mexika, Činy či Indie. Jak chtějí USA za tohoto stavu posilovat svoji vojenskou pozici ve světě, zvyšovat počty svých vojáků v Afghánistánu, převzít pod svá ochranná křídla bývalé státy SSSR, vést konfrontační politiku vůči Rusku a bombardovat Írán, nezřekne-li se obohacování uranu? Taková politika je z dlouhodobého pohledu sebevražedná a stávající krize americké i globální ekonomiky tak dává příležitost hledat jiné modely hospodářského a politického života, které by na současné výzvy dokázaly lépe reagovat. Pokud se o to nepokusíme, plody dnešní krize nám zhořknou do té míry, že i chinin nám bude chutnat sladce.

Převzato z blogu autora.

Posted in Politika

A nikdo si to netroufne nazvat zradou…

Autor: Patrick J. Buchanan
Kdo je Randy Scheunemann?Pokud se tak stane a on bude tvůrcem McCainovy zahraniční politiky na postu prezidenta, hrozí, že američtí vojáci a námořníci z Idaha a západní Virginie budou zbytečně umírat v bojích Rusy na Kavkaze a hájit zájmy Scheunemannova klienta, na jehož bedrech spočívá vina z rozpoutání nesmyslné vražedné války proti Jižní Osetii 7. srpna 2008. Lidé jako Scheunemann pronajímají životy našich lidí všemožným zahraničním „prozápadním“ režimům. To je jasné zneužívání americké demokracie.

Randy Scheunemann je čelným poradcem Johna McCaina pro zahraniční politiku a potenciálním pokračovatelem diskurzu Zbigniewa Brzezinského coby poradce prezidenta v případě, že se John McCain stane prezidentem.

Jenomže Randy Scheunemann má dvojí tvář. Jinou identitu, jinou roli.

Jeho loajalita je dvojí, jeho zahraničně-politická činnost připomíná spíše agenta, jehož pověřením je dohlížet na to, aby Amerika plýtvala krví svých synů pro pochybné režimy, které se stávají věrnými klienty a podobné mesiášské žoldáctví se jim náramně hodí.

Od února 2007 do března 2008 McCainova kampaň vyplatila Scheunemannovi a jeho lobbyistické organizaci Orion Strategies postupně 290 000 dolarů a to přesně v oněch patnácti měsících od zahájení Saakašviliho vlády.

Co bylo náplní jeho práce v Tbilisi? Dát Gruzii záruku, že v případě konfliktu NATO zasáhne. Vystavit Ameriku nebezpečí války s Ruskem ve jménu problémů gruzínského prezidenta…

Scheunemann je blízko životnímu úspěchu

Pokud se tak stane a on bude tvůrcem McCainovy zahraniční politiky na postu prezidenta, hrozí, že američtí vojáci a námořníci z Idaha a západní Virginie budou zbytečně umírat v bojích Rusy na Kavkaze a hájit zájmy Scheunemannova klienta, na jehož bedrech spočívá vina z rozpoutání nesmyslné vražedné války proti Jižní Osetii 7. srpna 2008. Lidé jako Scheunemann pronajímají životy našich lidí všemožným zahraničním „prozápadním“ režimům. To je jasné zneužívání americké demokracie.

Americká podpora kampaně za dobytí ztracených gruzínských provincií je to, za co Saakašvili Scheunemannovi platil. Proč by však Američané měli bojovat s ruskými jednotkami a nutit 70 000 jihoosetských obyvatel vrátit se do spárů režimu, který nenávidí? Proč nenechat Jihoosetince rozhodnout jejich vlastní osud ve svobodných volbách, nebo referendu?

V situaci na Kavkaze se zrcadlí nejenom pošetilost Bushovy politiky, také se zde manifestuje její flagrantní nekoherentnost a neprůhlednost.

Ministr obrany Robert Gates říká, že jsme 45 let stáli mimo otevřenou válku a neblížíme se k ní ani nyní. I prezident Bush nás ujistil, že žádná odpověď z naší strany vůči ruské akci v Gruzii nehrozí.

To je, byť nevyslovené, uznání ruské kontroly Jižní Osetie a Abcházie a okupace této části Gruzie tedy nemůže být důvodem k válce ze strany Spojených států. To, co dělají Rusové nám může být líto, můžeme to odsuzovat, ale nemáme žádný důvod s nimi válčit a nasazovat životy našich vojáků při řešení tamějších sporů a problémů.

Pokud je to pravda a zdá se že ano, proč se tedy jak McCain, tak Barack Obama, Bush a německá kancléřka Merkelová snaží všemožně dostat Gruzii do NATO?

Dobrý kšeft

Důležité je také vědět, že Scheunemannova lobbyistická firma získala od roku 2001 více než 730 000 dolarů nejen od Gruzie za garanci zásahu NATO, on sám byl za to samé placen i Rumunskem a Lotyšskem.

Lotyšsko, malá baltská země, anektovaná v červnu 1940 Sovětským svazem díky vzájemnému paktu Stalina s Adolfem Hitlerem, se na konci studené války stala svobodnou. Do Lotyšska vtrhly z rozkazu Stalina před více než čtyřiceti lety tisíce sovětských vojáků, Riga se stala hlavím přístavištěm baltské flotily a místem rekreace ruských důstojníků. Děti a vnoučata těchto sovětských vojáků jsou dnes lotyšskými občany. Dnes jsou předmětem neustálých tlaků a tenzí mezi etnickými Lotyši a Moskvou, která převzala roli ochránců Rusů v „blízkém pohraničí“ poté, co se zhroutil Sovětský svaz.

Díky lobbyingu Scheunemana a jeho kamarádů může být Lotyšsko přijato do NATO a tím pádem být poddáno americké válečné záruce zasáhnout v případě jeho napadení. Pokud tedy Rusko například zasáhne s cílem zastavit etnické násilí v Rize, Spojené státy budou mít povinnost odpovědět, zasáhnout proti Moskvě a případně i Rusy vytlačit.

Toto je situace, do které naší zemi zavléká zhoubná politika našich intervencionistů: závazek jít do války kvůli státům a problémům, které se bezprostředně nedotýkají našich zájmů, v tomto případě snaha všemožně bránit Rusku v jeho návratu do velmocenských pozic a podpora NATO v jeho nebezpečných krocích před ruským prahem.

Aparátčík

Scheunemannova minulost intervencionistického aparátčíka je dlouhá. Podepsal se pod dopis PNAC (Projekt pro nové americké století) prezidentu Clintonovi, žádajícího o urychlení útoku proti Iráku, čtyři roky před jedenáctým zářím. Podepsal se pod ultimátum Bushovi devět dní po 11.9., kde vyhrožoval „politickými důsledky“ v případě, když prezident na Irák nezaútočí. Do třetice byl členem „Výboru pro osvobození Iráku“, fronty propagandistů, jejichž lži nás do této války dotlačily.

Nyní figuruje jako agent neokonzervativců v McCainově táboře. Neokonzervativci chtěli válku s Irákem. Dostali ji. A nyní provokují ruského medvěda. To je to, co John McCain nabízí? Válku bez konce?

Má John McCain jako případný nový prezident, důvod brát ohled na zdiskreditovanou sortu lidí, kteří mají sice všechno, ale kteří zničili prezidentství George Bushe? Pokud půjde McCain v Bushových šlépějích, Schuenemannovo „rádcovství“ podobně zničí jeho.

„Před zákeřnými svody zahraničního vlivu … by svobodní lidé měli neustále bdít,“ tak nás varoval George Washington ve své závěti. Nás největší otec zakladatel varoval proti všem Scheunemanům mezi námi, proti agentům, kteří jsou věrnější zahraničním vládám, než své vlasti, kteří ženou Američany do svých pochybných válek. A jejichž konání nikdo oprávněně nenazve zradou.

Z anglického originálu And None Dare Call It Treason.

 

Posted in Politika

Duncan Hengest: Diverzita na Havaji

Barack Obama je v současnosti nejznámějším bývalým rezidentem státu Havaj. Jeho schopnost apelovat na voliče všech ras, speciálně těch, kteří si touží navzájem gratulovat ke své vstřícnosti vhodit do urny černošský hlas, zvýraznila populární image Havaje coby tropického multirasového ráje na zemí. A vskutku se poměry na tomto na první pohled poklidném souostroví, jež v roce 2006 přilákalo 7,5 miliónů návštěvníků, mohou zdát idylickými, nicméně pohled druhý odhalí jisté nesrovnalosti. Havaj je rozbuškou o populaci jiného etnického složení než zbytek země. Je jediným ze států USA, jenž nikdy nedisponoval bělošskou majoritou, navíc jeho mocná asijská politická klika nikdy nepustila že zřetele své etnické zájmy. Ve stejné době vzrustá neklid i v řadách rodilých Havajanů, z nichž nemalá část podporuje čím dál tím sveřepější hnutí za národní suverenitu.

Mnohokráte odmítnuti
V srpnu 1959 uznal prezident Eisenhower Havaj 50. státem Unie, když z Bílého domu prohlásil: „Víme, že je připravena hrát svoji úlohu ve snaze učinit tuto Unii silnějším národem.“ Američané mnohokráte v minulosti odmítli havajskou státnost, nicméně v tomto přineslo kladně rozhodnutí „Ikeovi“ politické ovoce, nakolik jeho současníci měli pro slunné pacifické ostrovy slabost a japonský útok na Pearl Harbour se stejně jako pád pevnosti Alamo nesmazatelně vepsal do fondu historie národa.

Začlenit Havaj do Unie stálo mnoho sil, poprvé tento územní celek usiloval o státnost v roce 1903, avšak byl odmítnut, neboť si Kongres nepřál stát s nebílou většinou. V průběhu let se odmítnutí z téhož důvodů ještě několikrát opakovalo. Lyndon Johnson, jenž se v roce 1954 stal vůdcem senátní většiny blokoval přístupová jednání, neboť se obával, že havajští kongresmani by hlasovali pro ukončení segregace. S přistoupením v roce 1959 souhlasil pouze proto, že v dřívějších měsících tohoto roku se stala členským státem Aljaška se svou stabilní bílou většinou.

Z výše zmíněných důvodů se Havaj stala územím, jež na uznání státem Unie čekalo druhou nejdelší dobu: 56 let. Déle, 62 let, čekalo už jen Nové Mexiko, které se finálně dočkalo v roce 1910 poté, co sčítání lidu potvrdilo, že zde existuje bělošská většina.

Někdejší překážka státnosti je nyní samozřejmě považována za zdroj hrdosti. Webová stránka města Honolulu proklamuje: „Jedním z největších kladů města a distriktu je etnická, kulturní a sociální odlišnost jeho populace. Město a distrikt jsou naplnění velkou hrdosti na tuto diverzitu…“

Podle sčítání lidu v roce 2006 tvořili běloši 25 procent populace, původní Havajané a Pacifičtí Ostrované 22 procent, přičemž největší etnickou skupinu byli Asiaté s 42 procenty (černoši tvoří 3 a Hispánci 8 procent populace souostroví) Samozřejmě to byli běloši, kdo přivedl Asiaty…

V době, kdy poprvé připluli kalvinističtí misionáři, byla Havaj polynéským královstvím. Poté, co většina populace konvertovala, misionáři na ostrovech zůstali coby vládnoucí elita, jež nabývala bohatství skrze nemovitostí, námořní dopravu a zemědělství. Pěstitelé cukrové třtiny importovali Asiaty pro potřeby práce na plantážích, čímž dramatický změnili populační vzorek ostrovů. Kongres schválil tarif cukrové třtiny, který na Havaj nebral zřetel, v roce 1893 tak pěstitelé zorganizovali povstání a svrhli monarchii. Havaj se tak nominálně stala nezávislou republikou, než ji v roce 1898 coby své teritorium anektovaly Spojené státy.

Již okolo roku 1920 si velký rasově loajalistický spisovatel Lothrop Stoddard všímal, že Asiaté jsou na vzestupu. Jak napsal ve své knize „The Rising Tide of Color“: „Tito Asiate přišli coby zemědělští dělníci za práci na plantážích, nicméně tam nezůstali a spoříce si svoje mzdy začali důrazně pronikat mezi střední vrstvy. Havajští rybáři a američtí řemeslníci byli společně vytlačení nemilosrdným podbízením se pod cenou. Stoddard varoval, že“ Američané se doslova uzavírají do sebe coby malá a smrskávající se aristokracie.“

Tato aristokracie pořád početné klesá. Od nabytí státnosti všichni havajští senátoři až na jednoho byli asijského původu. Guvernérka Linda Lingle a dlouholetý kongresman Neil Abercrombie jsou dvěmi ojedinělými bílými tvářemi v jinak dominantně asijské-především japonské- politické komunitě. Asiaté jsou považováni za modelovou menšinu, nicméně již v minulosti způsobovali problémy a není psáno, že tak nemohou činit i v budoucnosti.

Po útoku na Pearl Harbour japonský pilot stíhačky Zero havaroval na ostrově Niihau, kde se několik místních Japonců spojilo k jeho obraně, přičemž předtím, než byli přemoženi, zabili domorodého Havajana. Ačkoli se Japonci na ostrovech již znovu neobjevili, panovalo zde během války stanné právo že strachu před japonskou neloajálností a špionáží.

Od doby, kdy se Havaj stala státem Unie, její asijští právotvůrci převzali liberální rasovou koncepci. Civil Rights Act z roku 1964- katastrofa pro bílé obyvatelstvo- byl zablokován obstrukcemi jižanských senátorů, dokud dvojčlenná koalice vedená senátorem Everettem Dirksenem z Illinois a dvěma havajskými senátory asijského původu Hiramem Fongem a Danielem Inouyem neshromáždila nezbytných 60 hlasů pro schválení. Tento výsledek byl přesně tím, čeho se Lyndon Johnson obával v roce 1954.

Daniel Inouye byl vyznamenán za bojové aktivity v Itálii za Druhé světové války, nicméně jeho japonské etnické zájmy měly i nadále pevně kořeny. Podporoval svého kolegu, japonsko-amerického kongresmana Normana Minetu za Kalifornii v jeho úsilí za kompenzaci japonského válečného odsunu. Úspěšný zátah na státní pokladnu byl precedentem pro všechny ostatní, žádající odškodnění za údajně zločiny bílého člověka v historii. Inouye však stále nebyl spokojený, a tak navrhl plán na kompenzaci Japonců z Jižní Ameriky, jež byli během války internováni anebo deportováni do zemí OSy. Na jeho základě by například Peruánci japonského původu, kteří v USA pobývali ilegálně a byli vyhoštění, měli reálnou možnost žádat o odškodnění. Senátor Inouye se mohl spolehnout na citelnou podporu svého senátorského kolegy za Havaj, Daniela Akaky, jenž byl čínského původu.

Dva havajští senátoři rovněž byli patrony Omluvné rezoluce schválené Kongresem u příležitosti stého výročí povstání z roku 1893, v níž federální vláda adresovala rodilým Havajanům omluvu jménem Spojených státu za svržení Havajského království. Na základě velmi podezřelých okolností byl tento akt Senátem schválen po pouhé hodině debat, přičemž v daném okamžiku bylo přítomno pouze pět senátorů. Tři z pěti se přitom vyjadřovali v neprospěch tohoto právního aktu, přičemž pro byli toliko senátoři Akaka a Inouye, v sále neproběhla naprosto žádná debata.

Již v té době někteří lidé předvídali, že omluva odváže nacionalismus domorodých Havajanů že řetězu. Když ji odborník na omluvy prezident Clinton podepsal, senátor Slade Gorton že státu Washington ji přirovnal k srbské nacionalistické propagandě před občanskou válkou v bývalé Jugoslávii. Obával se, že tyto vzorce pro šíření zášti a ustupování z pozic povedou k opakování jugoslávského násilí a varoval, že „tato rezoluce je směrovkou ukazující na temnou a nevlídnou cestu.“

Cesta ke vzpouře?

Jeho myšlenky se ukázaly prorockými. Hnutí za nezávislost prodělalo několik nepěkných změn a zapustilo své kořeny v čím dál tím hlubším odcizení od civilizace bílého člověka. Ačkoli jejich vlastní předkové dali podnět k příchodu yankeeským misionářům, dnešní Havajané se navracejí ke svým původním polynéským božstvům, což má prapodivné důsledky. Vulkány zůstávají v původní podobě nezměněné lidskou činnosti vzhledem k odporu domorodých Havajanů vůči elektrárnám, o nichž se domnívají, že by rušily bohyni Pele. V roce 2007 uctívači Pelé slavili „antigeotermální“ vítězství poté, co zabránili technologickému rozvoji v Pune na jednom z velkých ostrovů. Havaj je možná jediným místem na zeměkouli, kde geotermální energie zůstává podřízena náboženství.

Jsou zde i další kulturní střety. Většina bílých považuje žraloky na nebezpečnou obtíž, původní Havajané je však uctívali, starali se o ně a chránili je coby božstva předků, někteří též na nich byli závislí coby zdrojích obživy a nástrojů. Dochází zde k ostrým půtkám, kdykoli když původní havajské tradice jsou oživeny, aby stály v opozici jednoduše čemukoli, co bílý člověk považuje za samozřejmé, například dalekohledy, výzkumy na plantážích, trajekty, atd. Všechny tyto konflikty posílily hnutí za nezávislost, jež ke svým nátlakovým taktikám přidalo i guerillové divadlo. Na oslavě Dnů státnosti v roce 2006 například demontranti přerušovali proslovy řečníků v Iolanskem paláci v Honolulu voláním po secesi a restauraci monarchie. Policie se držela opodál a tenze ještě vzrostla. Několik politiků pokračovalo v oslavách, ale doprovodná kapela ukončila své vystoupení předčasné. Jeden z protestujících byl zřetelně pod vlivem omamných látek. Když se jej jedna z reportérek zeptala na expandující skupinu jeho posluchačů, odvětil: „Pro mě za mě si mohu kouřit třeba led (látka podobná cracku, pozn. překl.). Patřím k Havajskému království.“ Následně si spustil kalhoty a odhalil se před reportérkou i několika přítomnými dětmi.

Je možno prohlásit, že Havaj je na cestě ke vzpouře. Havajské hnutí za nezávislost má svou vlastní vlajku, zákonný podklad, své náboženské postuláty a koncepce „Zaslíbené země“, rovněž i vlastní internetovou propagandu, jež je ke shlédnutí na www.hawaii-nation.org. V roce 2006 Havajská univerzita ve městě Hilo zorganizovala vlastní výzkum veřejného mínění mezi rodilými Havajany a došla ke znepokojujícím závěrům. „Zatímco méně než 6 procent zpovídaných zastávalo názor, že užití násilí je v boji za prosazení nezávislosti ospravedlnitelné, více než 53 procent mínilo, že je nevyhnutelné. Rovněž zajímavým je závěr, že méně než čtvrtina že zpovídaného vzorků populace se domnívala, že touha po nabytí suverenity v budoucnosti nevyústí v násilné projevy.

Omluvy Kongresu pouze extremismu nahrávají, federální vláda bezděčně pokračuje v podněcování nepokojů. Havajský Úřad pro vnitřní havajské záležitosti, jenž je jednou že dvou státních institucí, jejímiž členy jsou pouze rodilí Havajané, se otevřené chlubí faktem, že je zde k dispozici 160 federálně financovaných programu exkluzivně určených pro původní obyvatelstvo. Jak vlastně tyto programy vznikly? Daniel Inouye a Daniel Akaka byli po desetiletí členy senátní komise pro záležitosti indiánského obyvatelstva, což je opravdu kuriózní vzhledem k faktu, že na Havaji nesídlí žádné indiánské kmeny. Kdykoli byl některý že zákonů obsahující některé speciální výhody pro Indiány (např. ubytování, sociální jistoty, vzdělání, lékařská péče) předloženy komisi, dva havajští senátoři v tichosti do znění zákona zakomponovali formulaci „a původní obyvatelé Havaje“.

Multikulturalismus poskytuje původnímu obyvatelstvu morální autoritu k agitování za nezávislost a nepřipouští žádných námitek že strany bělochů nebo federální či státních vlád. Normotvurci zahalení hávem viny bělošské populace právě pracují na uznání nezávislé vlády původních Havajanů, která by byla schopna organizovat a řídit subverzní akce. K tomu všemu senátor Akaka pilně pracoval na zákonů o reorganizaci vlády původních Havajanu, jež již prošel procesem prvního schválení.

Příznivci tvrdí, že vláda původních Havajanů bude ne nepodobná kmenovým radám, jež provozují kasina v rezervacích v Nové Anglii, nicméně jsou daleko od pravdy. Indiánské kmeny Nové Anglie byly rozprášeny před mnoha stoletími, Havajané jsou však na cestě k nefalšovanému separatistickému hnutí.

Mnoho bílých si zatím neuvědomuje, že mnoho původních Havajanů je nenávidí. Takové Oahu na ostrově Waimanalo se stalo oblasti, do níž neradno chodit. Jak poznamenal deník Los Angeles Times v roce 2005, výkřiky typu „Haole (bílý muži), táhni domů!“ a mnohé další naznačující, že bílý člověk zde není vítán, čas od času zaznívají z verand domů coby připomínka, že tohle není Waikiki, nýbrž jiný svět, v němž vládnou domorodci.

Místní obyvatelé ovládají čím dál tím více oblasti života, o čemž se běžný Američan z kontinentu navštěvující toliko osvědčená turistická místa, nikdy nedozví. Mnoho Američanů nabylo matně představy o protibělošských nepřátelských náladách, teprve až MTV informovalo, že hudebnice Jewell, která v dětském věku na ostrovech několik měsíců žila, byla denně bita z důvodů bílé barvy pleti.

Bílí mohou na Havaji žít v míru jediné tehdy, když navštěvují soukromé školy a žijí na oddělených předměstích. Jeden z bílých obyvatelů Havaje mi řekl, „že zde opravdu nelze navštěvovat státní školy, neboť svým žákům vštěpují gangsterskou mentalitu“. Školy zde uctívají tradici s názvem „Kill Haole Day“ spočívající v mlácení bílých žáků poslední den školního roku. V roce 1999, kdy zákonodárná moc připravovala legislativu o „zločinech z nenávisti“, ve svém úsilí narazila právě z důvodů „Kill Haole Day“. Zákonodárci poznamenali, že se v některých školách jedná o dlouholetou tradici, která dokud nebude eliminována, může stát učinit opovědným za trestné činy spáchané podle tohoto zákona. Následně byl obsah tohoto zákona kompletně pozměněn.

Speciálně odporný útok z roku 2006 byl dán do souvislosti právě s „Kill Haole Day“. Nebílí studenti z Keaau High School na největším z ostrovů byli zrovna za školou, když se rozhodli napadnout studenty veřejné školy Waters of Life v městě Hilo. Nejprve vtrhli do dívčí skautské kanceláře a napadli její vedoucí. Poté vyrazili dveře a vlámali se do třídy, kde studenti školy zrovna skládali státní zkoušku. Studenti z Keaau svými údery napadli jak učitele ve třídě, tak i přítomné studenty a srazili je k zemí. Jedna z obětí později napsala: „Byli jsme zranitelní a bezbranní vůči takovémuto nemyslitelnému, nesmyslnému, brutálnímu napadení. Jsme šokováni a vystrašení. Byli jsme terorizováni“.

V únoru 2007 rodina původních Havajanu dobila armádního seržanta a jeho ženu do bezvědomí o zábradlí místního parkoviště před zraky jejich tříleté dcery. Napadený muž následkem útoku utrpěl protržení průdušky a skončil v křečích. V lednu letošního roku na velkém ostrově skupina mužů říkající si „Pacifičtí ostrované“ zmlátili devět bílých táborníků a křičeli na ne, ať zmizí z ostrova. Ve všech těchto případech postupovala místní policie jen velmi laxně nebo nepodnikla vůbec žádné aktivity.Je vždy vážnou věci, když nemalá část populace určitého státu není ze stejného těsta, jako její zbytek, jejíž vůdcové navíc požadují územní nezávislost.

Odštěpenecké války jsou vedeny pomoci pozvolna se zvětšujících oblasti, jež se vymanily že státní kontroly. Přesně takovou situaci popisuje Bernard Fall v roce 1965 na příkladu Vietnamu: „Saigon byl záměrně obklíčen a odříznut od zbytku země hromadami mrtvých vůdců místních komunit. V žádném případě tatáž situace nepanuje na současné Havaji, nicméně žádný jiný stát Unie k ní nemá takový potenciál. Přijde čas, kdy prounijní havajští politici (ač jich je poskrovnu) si budou muset chránit svou osobní integritu.

Občanské nepokoje jsou neobvyklejší formou války a obvykle i nejkrutější. Nekončí smluvním příměřím, jejich plameny jsou pouze přidušený v malé doutnající uhlíky, jež mohou kdykoli v budoucnosti opět vzplanout… Kupříkladu Britové mají problémy v Irsku takřka 700 let. Případná havajská vzpoura však může být dozajista potlačena, neboť mezi obyvatelstvem tohoto státu je množství vojáků, námořníků, kotví zde i Pacifická flotila. I kdyby státní složky a místní policie byly přemožený, vojenské jednotky by měly rychle nastolit pořádek. Pokud by federalové měli plán pro podobnou situaci, Havaj by neměla být na seznamu přenechaných území. Zároveň by za žádných okolností nemělo být připuštěno, aby Havaj přijímala větší množství uprchlíků převážně asijského původu, jež by mohli rozdmýchat krizi. Občanská válka v Libanonu byla rozpoutaná kvůli tisícům Palestinců, kteří zapustili v zemí kořeny a ovládli sociální strukturu.

Nezávislost?

Někteří běloši zastávají názor, že Havaji by měla být garantovaná nezávislost, přičemž následně by byla ponechána osudu spolu s převážně nebělošským Guamem a Portorikem, nicméně tu je několik argumentů proti. V první řadě má Havaj veledůležitou strategickou hodnotu. Během války v Pacifiku byla v průběhu roku 1942 frontovou linii a dodnes zůstává klíčovým prvkem ve vnější obraně státu. Je platformou projekce moci, jež hájí americké zájmy v Pacifiku a na Dálném východě, její radarové stanice, sítě ultrazvukových lokátorů a radiostanice neúnavně zaměřují celý Pacifik pro případ nepřátelských aktivit.

USA má v Tichomoří tři hlavní rivaly: Japonsko, Rusko a Čínu. V dnešní době jsou sice vztahy s Japonskem a Ruskem udržovány na mírové bázi, nicméně hrozí potenciální střet s Čínou. V případě konfliktu na Dálném východě by Havaj hrála důležitou roli v americkém vojenském úsilí, ač vysoké procento inteligentních a potenciálně nepřátelských Asiatů na ostrovech by mohlo zkomplikovat vedení hlavních operaci, navíc malá, slabá, nezávislá Havaj pod asijským vlivem by se mohla i případně spojit s Čínou.

Úspěšná havajská snaha o nezávislost by rovněž mohla inspirovat různá hnutí na jihovýchodě, kde imigrace již po léta živí separatistické nálady. Pokud Spojené státy budou trvat na udržení Havaje, musí být vynaloženo nemalé úsilí na uspořádání vztahů se severoamerickými bělochy. Ať již bude použito jakýchkoli postupů, celková konverzace na celonárodní úrovni se musí změnit. Protibělošský náhled, jež ovlivňuje názor federální vlády, poskytuje jeden zásobník munice za druhým pro budoucí válečný oheň. Je nejvyšší čas odvrátit Havaj z „temné a kruté cesty“, již předvídal senátor Gorton již v roce 1993.

Článek Duncana Hengesta: „Diversity in Hawaii Our tropical paradise is a racial tinderbox“ vyšel v American Renaissance č. 5/19 (květen 2008) a byl převzat se svolením redakce AR.

Posted in Politika

Jean Mabire – Zemřít v Berlíně

Jean Mabire - Zemřít v Berlíně***
Zemřít v Berlíně: Francouzští esesmani posledními obránci bunkru Adolfa Hitlera.
***
Objednávejte na stránkách vydavatelství Nightingale Press nebo na Kosmasu.
.

Ladislav Malý – Vzpomínky jednoho disidenta

Ladislav Malý - Vzpomínky jednoho disidenta***
Z memoárů národního konzervativce…
***
Objednávejte ZDE.
.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív