Délský potápěč

Barack Obama je v současnosti nejznámějším bývalým rezidentem státu Havaj. Jeho schopnost apelovat na voliče všech ras, speciálně těch, kteří si touží navzájem gratulovat ke své vstřícnosti vhodit do urny černošský hlas, zvýraznila populární image Havaje coby tropického multirasového ráje na zemí. A vskutku se poměry na tomto na první pohled poklidném souostroví, jež v roce 2006 přilákalo 7,5 miliónů návštěvníků, mohou zdát idylickými, nicméně pohled druhý odhalí jisté nesrovnalosti. Havaj je rozbuškou o populaci jiného etnického složení než zbytek země. Je jediným ze států USA, jenž nikdy nedisponoval bělošskou majoritou, navíc jeho mocná asijská politická klika nikdy nepustila že zřetele své etnické zájmy. Ve stejné době vzrustá neklid i v řadách rodilých Havajanů, z nichž nemalá část podporuje čím dál tím sveřepější hnutí za národní suverenitu.

Weyrich a Lind nabízejí „retrokulturu“ jako novou konzervativní taktiku.

Ladislav Bátora představuje podnětný text autorů Paula M. Weyricha a Williama S. Lynda, amerických konzervativců, kteří se pozastavují nad úpadkem konzervatismu v USA, „vyšeptaností“ republikánské politiky a obecným stíráním se významnových rozdílů mezi pravicí a levicí. Manifest příštího konzervatismu je silně provokativním, avšak velmi podnětným výstupem.

Paul M. Weyrich (*1942) je předsedou a generálním ředitelem Free Congress Research and Education Foundation, William S. Lind (*1947), působí rovněž v této nadaci, a sice jako ředitel Střediska pro kulturní konzervatismus.

Následující programatickou esej těchto dvou amerických konzervativců může čtenář pojmout také jako opožděný dovětek k výňatkům z ostře antineokonzervativně zaměřeného článku „State Religion“ od Patricka J. Buchanana, které v překladu přineslo minulé číslo Národní myšlenky.

Je však zároveň – překladatelovou – vědomou a nezastíranou (byť jen takto nepřímou) replikou na některé závěry Karla Kaisra v článku „Konzervativní paradigma“, publikovaném již v předminulém čísle Národní myšlenky. Zejména na tu pasáž, v níž autor hodnotí negativně naši současnou „strnulost v minulosti a neschopnost či neochotu vstřebávat jiné (často i nepřátelské) ideje, než jsou názory některých konzervativních ‚praotců‘ a guru…“

Myslím totiž, že přinejmenším mimovolného vstřebávání nepřátelských idejí je nám všem dnes dopřáváno až běda. Zatímco myšlenky a ponaučení našich „praotců a guru“ se na veřejnost dostávají hazardně a trestuhodně poskrovnu.

Jsme ve vnucené kulturní válce, a to jistě nejen podle Weyricha a Linda; odevšad nás oddaní i zaprodaní zupáci rozběsněných politruků multikulturalismu, xenofilie, antidiskriminacionismu, politické korektnosti a dalších perfidních zbraní hromadného ničení (mravního i materiálního) bombardují svými paleo- i neoliberálními lžemi a zmanipulovanými fakty a jakékoli jejich vstřebání si nepřítel ihned vyloží jako naši slabost. A jen ještě vystupňuje intenzitu svých absurdních a nestoudných útoků – útoků zacílených často dokonce na samotnou legitimitu našich konzervativních či národoveckých postojů a názorů. A pak že prý i demokracie je diskuse…

Když už, tak odložme ono „vstřebávání“ (aspoň to záměrné) až na dobu po válce. Nyní budiž naší prioritou pokusit se – na radu Weyricha a Linda – především „zařadit zpětný chod“… Na druhou stranu ovšem dávám kolegovi Kaisrovi plně za pravdu, že „není moci politické bez moci kulturní a mediální“ a že „konzervativní intelektuálové nedovedou vybičovat masy lidí k akci.“

Ale přenechejme už konečně slovo oněm dvěma konzervativcům mnohem povolanějším; a třeba se ukáže, že můžeme některé jejich ryze zaoceánské postřehy, rady a závěry vztáhnout i na naši zdejší kulturní válku…

***

Jediným překvapením ohledně republikánského debaklu ve volbách do Kongresu z roku 2006 bylo, že pro mnohé konzervativce byl překvapivý. Konzervativní hnutí totiž už přinejmenším jedno desetiletí myšlenkově křižuje sem a tam. Studnice konzervativních myšlenek, která tak vydatně zavlažovala půdu pro politické úspěchy republikánů – zvolením Ronalda Reagana v roce 1980 počínaje, přes „Smlouvu s Amerikou“, až po získání většiny ve Sněmovně reprezentantů v roce 1994 –, vyschla ještě před koncem Clintonova druhého prezidentského období.

Deficit konzervativních myšlenek

Většina konzervativců ví, že liberalismus postihlo politické zatmění v důsledku intelektuální vyprahlosti programu připomínajícího muzeální kousek z třídního boje za éry Nového údělu.[1)] Proč tedy byli překvapeni, když podobný deficit konzervativních myšlenek skončil podobnou volební porážkou? Říká se, že nemůžeš „ničím“ porazit „něco“;[2)] volby v roce 2006 ale ukázaly, že republikáni už nemohou tím svým „ničím“ porazit dokonce ani to demokratické „nic“.

Konzervatismus natolik myšlenkově povadl, že během prezidentství George W. Bushe už stěží mohl výraz „konzervativní“ být – a také jen málokdy byl – využíván jako argument proti politice, která byla vyloženě antikonzervativní. Američané se stali svědky „konzervativního“ wilsonismu[3)] (ne-li dokonce jakobinismu) v zahraniční politice a zbytečném válečném tažení do cizí země, rekordního „konzervativního“ schodku obchodní bilance a federálního rozpočtu, rozsáhlé „konzervativní“ expanze moci federální vlády na úkor tradičních svobod a nonšalantního „konzervativního“ odprůmyslnění a ožebračení střední třídy ve jménu ricardiánského volného trhu[4)] a benthamovského utilitarismu.[5)] Není divu, že Američané jsou zmateni a rozčarováni konzervatismem, který se takhle chová, když je u moci. Kdyby byl Russel Kirk [6)] ještě mezi námi, k čemu by se teď asi hlásil?

Pokud se má konzervatismus opět vzchopit jako intelektuální síla, a ne pouhá nálepka pro cokoliv, co režim činí pro svůj vlastní užitek, musí se nejprve znovu intelektuálně vzpamatovat. Potřebujeme nový konzervativní program.

Konzervatismus není ideologie

Už dlouho před volbami z roku 2006 se autoři této eseje snažili otevřít diskusi o příštím konzervatismu. Naším motivem nebyl pouhý politický úspěch. Nějakou dobu předtím jsme si uvědomili, že starý konzervativní program, jehož podstatou byl především antikomunismus a tržní ekonomika, se již vyčerpal. Zrodil se za studené války a mnohé z něho – třebaže ne vše – vyhaslo, jakmile jsme válku vyhráli. Příští konzervatismus se, podle našeho názoru, musí vypořádat s novou a odlišnou vnější realitou, s takovou, v níž „trvalé položky“ sice zůstávají trvalými, ale musejí být vztaženy k novým jevům. Naším východiskem byl Kirkův postřeh, že konzervatismus není ideologií. Že je spíše způsobem života.

Ideologie, plod francouzské revoluce, tvrdí, že s ohledem na takový a takový soubor abstraktních pouček musí být skutečnost nutně taková a taková. Jenže skutečnost je samozřejmě příliš rozkošatělá na to, aby se dala napasovat na prokrustovské lože ideologie. A když se to tudíž nedaří, tak se dotčená ideologie rozhodne, že určité stránky skutečnosti – ty, které jsou s jejími poučkami v rozporu – je třeba ignorovat. A jestliže ideologie – prostřednictvím politiky – získá kontrolu nad státem, použije k prosazení svých pouček státní moc.

Kdokoli se pak opováží pochybovat, že hybatelem veškerých dějin je vlastnictví výrobních prostředků nebo nadřazenost árijské krve nebo inherentní zlotřilost bílého muže a západní civilizace, je státem potrestán. A když se ideologie zmocní nadkritického množství moci, trestem je koncentrační tábor, gulag nebo kulka do týla v suterénu Lubjanky.

Opravdový konzervatismus odmítá všechny ideologie, neboť je pokládá za „ozbrojené žvanění“. Místo nich nabízí způsob života založený na obyčejích, tradici a zvyklostech, tedy plodech zkušeností mnoha předcházejících generací. Protože lidé jsou schopni (smějí-li žít – co se civilizace týká – v kontinuálním prostředí) čerpat poučení ze zašlých časů, dokážou prozíravé ctnosti – skromnost, docenění práce, šetrnost, význam rodiny a pospolitosti, osobní povinnosti a závazky a ostražitost vůči novátorství – reflektovat konzervativním způsobem života.

Takové ctnosti mají sklon prosazovat se v nejtradičnějších společnostech, v obměnách, jichž si konzervativci zpravidla váží, a které se nejšťastněji uplatnily v tradiční kultuře křesťanského Západu.

Z toho vyplývá, že nejnaléhavějším posláním příštího konzervatismu je obrana a vzkříšení západní křesťanské kultury. A to zároveň znamená, že příští konzervatismus není pouhým kulturním konzervatismem – je jasné, že musíme věnovat pozornost i politice.

Přestože konzervativci vybojovali v době po zvolení Ronalda Reagana mnohá politická vítězství, levice nadále vítězí v kulturní válce. A kultura je (v tomto případě „bohužel“) mocnější než politika. Konzervatismus tak vítězil takticky, ale prohrával strategicky, a v důsledku toho začala americká společnost padat do propasti, která se před ní rozevřela již v 60. letech minulého století.

Tři klíčové úkoly

Má-li příští konzervatismus zastavit tento pád a vzkřísit Ameriku, jakou jsme znali ještě v 50. letech minulého století, v tom posledním normálním desetiletí, musí zvládnout tři úkoly.

Za prvé se musí pokusit o to, aby lidé změnili nejen své volební preference, nýbrž i to, jak prožívají své životy. Musí přesvědčit stále více Američanů, aby se odpoutali od prohnilé „popkultury“ materialismu, konzumerismu, hypersexualizace a politické korektnosti a vrátili se k starým způsobům života. Příští konzervatismus kalkuluje s „retrokulturou“: vědomou a záměrnou obnovou minulosti.

Taková obnova by ovšem neměla být – a dokonce ani být nemůže – vnucována politickou mocí. A to je druhá věc, kterou musí příští konzervatismus zvládnout: zahnat politickou moc tam, kam patří. Tolkienův Prsten moci[7)] je moc sama o sobě, a jako taková dlouhodobě neumí sloužit dobru. Odmítnutí kontrakultury, jež se stala „kulturou hlavního proudu“, musí postupovat zdola nahoru, od jedince k jedinci, od rodiny k rodině, na základě dobrovolnosti.

Vzorem může být hnutí za domácí vyučování. Z většiny veřejných škol se totiž staly kulturněmarxistické Skinnerovy klece,[8)] a domácí vyučování tak před nimi zachránilo více než milion dětí. Síla skrytá za touto znamenitou odštěpeneckou akcí představuje jedinou spolehlivou formu síly: sílu příkladu. Příští konzervatismus musí napřít tuto sílu do mnoha dalších oblastí každodenního života – počínaje zábavou, tou otrávenou studní popkultury. Kirk nám dal příklad: sám shodil ze střechy televizi, kterou na Piety Hill[9)] propašovala jeho manželka a děti.

Postavíme-li příští konzervatismus především na síle příkladu, příkladu životů prožívaných po starém způsobu, hodnověrně uklidníme ty Američany, kteří se obávají, že razantní kulturní konzervatismus by Americe vnucoval nějakou formu puritánské teokracie. Mohli bychom sice takové obavy odbýt jako bizarní, jenže ony skutečně existují.

Kulturní marxisté uchvátili státní moc v již povážlivé míře a tuto moc využívají k prosazení své ideologie prostřednictvím vládních programů: od pozitivní diskriminace přes učební osnovy veřejných škol až po zavlečení feminismu do amerických ozbrojených sil. Z toho vyplývá třetí úkol, který musí příští konzervatismus splnit: obnovit americkou republiku – tím, že vymeteme kulturněmarxistickou ideologii ze všech koutů státní moci.

Zařadit zpětný chod

Republika oddaná svobodě nevnucuje svým občanům žádnou ideologii. Vládě nepřísluší nařizovat rasovou nebo sexuální diverzitu při najímání do práce nebo přijímání do škol, tlačit na armádu, aby nadělala z žen bojové piloty a námořní kapitány, „velebit“ homosexualitu na pracovišti či realizovat jakákoli jiná z nesčíslného množství opatření, jež stát nyní vymýšlí s cílem prosadit politickou korektnost.
Nutnost „demarxifikovat“ – nikoliv od moskevského marxismu, nýbrž od frankfurtské školy[10)] – americkou státní správu vymezuje další doménu příštího konzervatismu: přestože vzkříšení naší tradiční kultury by nemělo být vymáháno politickou silou, konzervativci musejí být aktivní i v politice. Ačkoli příští konzervatismus je víc než politika, politiku v sobě zahrnuje. Kdyby se konzervativci měli svorně od politiky odvrátit – k čemuž by opodstatněná frustrace z politiky Republikánské strany vést mohla –, výsledek by byl katastrofální.

Druhá strana netrpí žádnými skrupulemi ohledně zneužívání státní moci v celém hrůzném rozsahu a s její pomocí chce napěchovat svou ideologii do našich hlav. Levičáci se teď například chystají vrátit do hry takzvanou „doktrínu vyváženosti“, která by – v případě, že by ji prosadili – zlikvidovala rozhlasové pořady s živými vstupy posluchačů. Program obnovení republiky předpokládá, že budeme mít dostatek sil zastavit je, „zařadit zpětný chod“ tam, kde už ideologický stát vytvořili, a omezit americkou vládu jen na pravomoci předvídané Zakladateli[11)] a taxativně v ústavě uvedené. To přece není nějaký bezvýznamný politický program.

Program kulturní i politický

V souhrnu je pak příští konzervatismus, jak my si jej představujeme, kulturní konzervatismus s programem jak kulturním, tak politickým, prosazující se jak uvnitř politického procesu, tak i za jeho hranicemi. Usiluje o volební vítězství se stejným zaujetím jako v roce 1980 a 1994, ale – protože snad má již realističtější představu o tom, co politika zmůže – působí zdola nahoru, soustřeďuje se na řadové voliče, podobně jako hnutí za domácí vyučování nebo abstinenční hnutí v 19. století, a je oddán myšlence vzkříšení tradičního způsobu života.

Co specifického by měl program příštího konzervatismu obsahovat? Některé položky nepochybně převezme z konzervativního programu současného. Příští konzervatismus nadále odmítá potraty a podporuje tradiční manželství. Snaží se o další snížení marginální daňové sazby a stejně tak trvá na snížení výdajů a na vyrovnaném státním rozpočtu. Prosazuje silnou národní obranu, včetně obrany protiraketové.

Požaduje účinnou ostrahu našich hranic, eliminaci ilegální imigrace, redukci imigrace legální a efektivní asimilaci imigrantů již usídlených. Angličtina by se měla stát úředním jazykem Spojených států, jediným jazykem, ve kterém se smějí vyřizovat veškeré úřední záležitosti.

Příští konzervatismus však reaguje i na nové podněty.

Zahraniční politika a obrana

Program příštího konzervatismu by měl zahrnout odmítnutí wilsoniánské zahraniční politiky, kterou propagují neokonzervativci stejně jako neoliberálové, a návrat k politice vycházející z konkrétních zájmů Spojených států. Poučen z fiaska ve válce v Iráku, měl by se americký národ vrátit k neintervenční zahraniční politice, kterou obhajoval před více než půl stoletím senátor Robert A. Taft.

Příští konzervatismus by měl ozřejmit, že realistická zahraniční politika není izolacionismem – izolacionismus je jen strašák, jejž vynalezli globalisté. Amerika nikdy nebyla Japonskem éry šógunátu.

Po převážnou část naší historie jsme byli se zbytkem světa v kontaktu, aktivním a plodném, ovšem spíše díky idejím a privátním obchodním instrumentům než zásluhou vynášení velmocenské karty. Zakladatelé varovali: můžeme buď zachovat doma svobodu, nebo usilovat o velmocenské postavení, ne však obojí. A příští konzervatismus preferuje svobodu před imperiální pompou.

V Iráku, Afghánistánu i jinde čelíme válce čtvrté generace, válce nikoli se státní brannou mocí podobnou té naší, nýbrž s nestátními ozbrojenými silami, jež vedou boj zcela odlišným způsobem. Třebaže příští konzervatismus klade důraz na silnou obranu, leží mu též na srdci otázka stovek miliard dolarů, jež rok co rok investujeme do zahraničních vojenských misí a do zbraní, které se hodí jen pro boj v cizině. Potřeba silné obrany vyžaduje armádní reformu, a ne pouhé haldy peněz.

Obnovení republiky

Spolu s armádní reformou by se měl příští konzervatismus domáhat i reformy politické. Obnovit republiku se nepodaří bez zlomení monopolu profesionálních politiků a dvou stran, jež jsou povýtce stranou jednou – stranou „mám to svoje jisté“.
Příští konzervatismus by měl často přicházet s výzvami k pořádání referend a volebních iniciativ, měl by předložit návrh na omezení počtu funkčních období a na zákaz zařazování „těch bývalých“ na kandidátky a požadovat nové volby s novými kandidáty, když s takovým návrhem uspěje, a měl by také bojovat za eliminaci úplatkářství legalizovaného nyní pod rouškou příspěvků na volební kampaň.
Ano, oni obchodují se svými hlasy. Monopol dvou stran zplodil ve Washingtonu všeprostupující kulturu korupce; a korupce je nejzhoubnějším škůdcem každé republiky.

Dřímající agrární tradice

Za další by měl příští konzervatismus probudit dřímající konzervativní agrární tradici. Jak lze vidět na příkladu amenitů,[12)] malé rodinné farmy mohou být ekonomicky rentabilní. Organické zemědělství,[13)] ochrana a obnova půdního fondu, farmářské trhy a takzvaní „crunchy cons“[14)] by měli být v programu příštího konzervatismu na čestném místě. Rodinná farma je dobrým místem pro výchovu dětí.

Zatímco ekologismus se stává ideologií, péče o půdu v duchu díla božího se těší přetrvávající konzervativní vážnosti. Zemědělství ostatně bylo vždy baštou konzervatismu.

Je trh opravdu „volný“?

Příští konzervatismus by se měl také zabývat problematikou velikosti podniků. Konzervativci již dlouho vnímají nebezpečí, jež představuje „velká vláda“ pro volný trh. Nehrozí nám ale něco podobného i ze strany velkých podnikatelských subjektů, obzvláště když se jedná o nadnárodní korporace s nižádným respektem k zájmům vlasti?
Je trh skutečně „volný“, když obří korporace mohou manipulovat s cenami i s politiky s cílem zlikvidovat lokální firmy – jak výrobce, tak obchodníky –, které jsou zakotveny v místní pospolitosti a prospívají jí způsobem, jakým to velké společnosti nedělají? Když veškeré zboží nese označení „Made in China“, Nebesa nám dekretují[15)] místo kýženého volného trhu jen „vzájemně výhodný obchod“.

Estetika a retrokultura

Další osvědčenou konzervativní položkou, na kterou by příští konzervatismus měl klást důraz, je estetika. Spojené státy sice asi jsou nejbohatší zemí v dějinách, ale to z nich ještě nedělá tu nejkrásnější. Nekonečné řady nákupních středisek,[16)] živelný růst předměstí a vyprázdněná velkoměsta vytvářejí prostředí, jež si sotva kdo může zamilovat.

Alternativu nabízí například takzvaný „nový urbanismus“,[17)] neboť se obrací do minulosti a chce vzkřísit tradiční vzhled měst i velkoměst. Příští konzervatismus by měl „nový urbanismus“ zahrnout do svého programu; ale ne po vzoru oregonského Portlandu, kde si nalinkovali hranice urbánního rozvoje – a uvnitř nich, světe div se, natrefíte na ještě více živelného růstu. Příští konzervatismus by měl raději prosazovat duální stavební legislativu.

Developeři by si pak mohli vybrat, zda budou stavět na základě dnešních stavebních norem pro „živelný růst“, nebo v duchu „tradičního sousedského designu“[18)] – podle toho, co dle jejich odhadu trh v tu chvíli preferuje.

Podobně by měl příští konzervatismus prosazovat návrat vlaků a tramvají jako alternativu k závislosti na automobilech. Osobní auto je skvělým prostředkem pro cestování, ovšem jen dokud je nevlastní příliš mnoho lidí. Hromadné rozšíření aut způsobuje v současnosti takové dopravní zácpy, že každý – liberál nebo konzervativec – promarní v silničním provozu ohromnou spoustu času popojížděním. Ani se sportovní mercedeskou si moc zábavy neužijete, když se nemůže hnout z místa.

Jestliže se vrátíme k vlakům a trolejovému vedení, ušetříme svůj čas a pomůžeme oživit naše velkoměsta. A s ohledem na odhadovaný vývoj situace v energetice nám příští generace budou za obnovení sítě vlakových a tramvajových spojů, jež se kdysi v Americe těšily takové oblibě, jednou vděčné. Tady, stejně jako všude jinde, by měl příští konzervatismus upřednostňovat dlouhodobou perspektivu.

Jedním z nejpodstatnějších impulsů konzervatismu – a v době, kdy je dějepis zatracován nebo zapomínán, asi ten nejcennější – je vzkříšení věcí osvědčených v minulosti. Starosvětsky vyhlížející velká i malá města či osobní vlaky a tramvaje jsou příkladem oné tendence, kterou nazýváme „retrokultura“.

Příští konzervatismus by měl zařadit retrokulturu mezi své trumfy, jako odrazový můstek pro činnost za hranicemi politiky. Chcete napravit veřejné školství? Tak co si třeba vzít za vzor školu z 50. let minulého století? Už máme retroautomobily, jako Nový Brouk a Mini od Volkswagenu, tak proč ne i „retrozvyky“ nebo „retrooblečení“? Bylo by to milé, zahlédnout také pánské kloboučnictví či krámek modistky, a ne jen pořád samé prodejny kojeneckého prádla.

Tím, jak vrací do života osvědčené věci, mohla by retrokultura působit jako protiváha donekonečna klesající spirály, kterou nám všude podstrkuje popkultura. Podobně jako se někdy ve snaze izolovat primární požářiště zakládá další oheň, mohli bychom použít módu k potření módy.

Zachránit psané slovo

Znepokojivou a složitou záležitostí, kterou by se příští konzervatismus měl také zabývat, je sociální a kulturní působení nových technologií. Technika má jistě své kladné stránky, třeba internet nám poskytuje možnost komunikovat bez dozoru. Jenže technika zároveň nastoluje choulostivé otázky. Je například „postgramotná“ kultura něčím, s čím by se měli konzervativci – pasivně unášeni takovou vlnou – smířit?
Trvalo tři tisíce krušných let, než jsme obrázek nahradili psaným slovem, a teď by nás mělo nechat v klidu, že televize, videohry a obrazovky počítačů vytěsňují psané slovo obrázkem? Cožpak se nás nijak netýká, že virtuální realita svádí některé naše spoluobčany na cestu k „Báječnému novému světu“?[19)]

Stejně jako v případě rodinných farem, mohou nám amenité i tady posloužit jako vzor; ne snad že by se každý z nás měl stát amenitou, ale v tom, že jejich pospolitost má pravidla pro hodnocení technologií z hlediska jejich sociálního a morálního působení – což naše společnost jako celek nemá.

Konzervatismus byl vždy obezřetný vůči novinkám, a obezřetnost příštího konzervatismu by nás měla přivést k hlubokému zamyšlení nad případy, kdy nás technika atakuje.

Nové konzervativní hnutí

Tento seznam není vyčerpávající, skončíme ale dříve, než vyčerpáme své čtenáře. Ale ještě jeden aspekt příštího konzervatismu docela na závěr uvedeme: nový konzervatismus, má-li být něčím víc než pouhou intelektuální společenskou hrou, se musí opírat o nové konzervativní hnutí.

Oba autoři tohoto článku jsou aktéry konzervativního hnutí už od střední školy, tedy skoro od pleistocénu… Hlavním jeho nešvarem byla po celá ta léta tendence podřizovat se Republikánské straně.

V době prezidentství George W. Bushe tato tendence nabyla na takové intenzitě, že z většiny washingtonských součástí konzervativního hnutí se staly naprosto nesvéprávné pobočky Republikánské strany. Řadoví konzervativní aktivisté a někteří mimowashingtonští vůdci hnutí, zejména z religiózní pravice, se téhle pasti vyhnuli. Jenže peníze se přelévaly z republikánských věder jen do těch konzervativních institucí, které byly ochotné hrát tuhle hru, a tak většina do oné pasti spadla. Republikánská strana tudíž konzervativnímu hnutí nadělila k dosavadní intelektuální sterilitě ještě korupci.

Viditelným důsledkem byl jev, jejž jsme zmínili na začátku – „konzervativní“ schvalování Bushovy vládní politiky, která je ve skutečnosti antikonzervativní. Hnutí příštího konzervatismu nebude věrohodné, pokud mu budou stát v čele osoby a instituce, jež se zaprodaly dnešní kopii Rockefellerova republikanismu.[20)] Stejně tak nesmí příští konzervatismus brát na milost takové politické směry, jako je wilsonismus nebo naruby obrácený merkantilismus.[21)]

Jádro věci ale vězí hlouběji než v politice, ba ještě hlouběji než ve věrohodnosti. Nejvyšší metou Republikánské strany bude vždy vítězství ve volbách, protože to je a pořád bude politická strana. A tak jakmile v jedněch volbách zvítězila, úkolem číslo jedna se pro ni od druhého dne stává příprava vítězství v nejbližších příštích. Pro stranu není a nemůže být vyššího cíle než politické vítězství, protože to je pravý důvod existence politických stran – vítězit ve volbách.

Zvěstovatelé vzkříšeného světa

Ovšem podstatou příštího konzervatismu, jak jsme již zdůraznili, musí být přesahování politiky. Usiluje sice o politický úspěch, ovšem ve snaze odpoutat kulturu od ideologie obecně a od čiré dekadence zvlášť hledí daleko za takový cíl. Má v úmyslu vzkřísit osvědčené způsoby života, způsoby, podle nichž valná většina Američanů žila až do 50. let minulého století. Jestliže v tomto ohledu selže, jestliže budou konzervativci nadále vítězit politicky, ale prohrávat v kulturní válce, selže v tom rozhodujícím.

A tak příští konzervativní hnutí bude vypadat právě takhle:

Stále sílící sdružení lidí, kteří vyznávají odlišný způsob života. Sdílejí společný odpor vůči popkultuře, vůči životu založenému jen na potřebách a jejich okamžitém uspokojování a vůči ideologii multikulturalismu a politické korektnosti. Hodlají spolupracovat s dalšími Američany – a snad i s Evropany –, kteří dobře tuší, že minulost byla lepší než přítomnost, a chtějí žít tak, jak žili jejich předkové: v souladu s principy západní civilizace. Se svou vizí budou chodit do politické arény, dokud jejich nepřátelé nepřimějí státní moc, aby je rozdrtila.

Ale jejich pohled přesahuje politiku – vedou správný život po starém způsobu: působí jako pochodně pro kročeje sousedů, jako zvěstovatelé vzkříšeného světa a jako živá svědectví o jediné spolehlivé formě síly, síle příkladu… A možná lze dodat: …a také jako dary Bohu.

***

Tolik tedy pánové Weyrich a Lind… Jejich „manifest příštího konzervatismu“ otiskl v únoru loňského roku „Buchananův“ paleokonzervativní čtrnáctideník The American Conservative a zodpovědnost glosátora mi káže nezamlčet, že do téhož čísla byly zařazeny i tři kratší články, v nichž jejich autoři vyslovili více než silnou pochybu o realizovatelnosti Weyrichovy a Lindovy vize. Jeden z nich, fejetonista listu Newsday James P. Pinkerton, v replice „Future Cons“ mimo jiné namítá:

„Je toho hodně, co musíme obdivovat na nápadu polnicí svolat Američany zpátky k ‚prozíravým ctnostem‘ založeným na ‚obyčejích, tradicích a zvyklostech‘… Vidím ale, zdvořile řečeno, trochu rozpor mezi horováním autorů pro ‚příští konzervatismus‘ a jejich lyrickým naléháním na ‚vzkříšení osvědčených způsobů života, způsobů, podle nichž valná většina Američanů žila až do 50. let minulého století.‘ Buď jdete kupředu, nebo jdete zpátky. Nemůžete obojí současně. Ba co víc: ‚dát se na cestu zpátky‘ ve skutečnosti na výběr nemáme – vrátit se znova domů nelze…“
Kdoví… Mně osobně je Weyrichův a Lindův nekompromisní a bojovně laděný (i když možná naivní) manifest a jejich ohromný zápal pro věc bližší než (možná opodstatněná) skeptická replika Pinkertonova.

V jednom ale rád dávám i Pinkertonovi za pravdu – když v závěru své polemiky namísto „příštího konzervatismu” doporučuje „konzervativní nacionalismus a obyčejný starý patriotismus, jež jsou kladivem, které drtilo a stále bude drtit protinárodní ideologii komunismu, světového federalismu a neokonzervatismu.“

Manifest „The Next Conservatism“ zveřejněný v The American Conservative č. 3/2007 z angličtiny přeložil, poznámkami opatřil, mezititulky doplnil a úvod a závěr napsal Ladislav Bátora.

Poznámky na margo stránek:

1) Nový úděl, anglicky „New Deal“, komplexní program hospodářské a sociální politiky, který zavedl prezident Franklin D. Roosevelt v roce 1933 jako soubor opatření k překonání doznívající hospodářské krize a jejích důsledků. Je to nezastřené opuštění zásad liberální hospodářské politiky ve prospěch hospodářství řízeného státem, tedy státní dirigismus se všemi jeho atributy. Konzervativci Nový úděl striktně odsuzují, především pro jeho protosocialistické rysy.

2) V originále „you can’t beat something with nothing.“ Toto anglické rčení nejspíše nemá v češtině protějšek (alespoň překladateli se žádný nevybavil, pokud odmyslíme snad trochu se blížící, leč zde asi nepoužitelné rčení „o pletení biče“); nezbylo tudíž, než větu přeložit slovo od slova.

3) Tímto termínem označují konzervativci politiku, jejímž hlavním rysem je zasahování USA do záležitostí cizích států, včetně případné intervence vojenské. Název připomíná politiku demokratického prezidenta Thomase W. Wilsona, za jehož vlády se USA zapojily do I. světové války. Původní wilsonismus však skončil krachem, protože Senát USA neratifikoval versailleskou mírovou smlouvu a USA nakonec nevstoupily do Společnosti národů. Dnešním pokračovatelem politiky – podle zásadních konzervativců pro Spojené státy zhoubné – wilsonismu je neokonzervatismus a jeho hlavní postavou je George W. Bush.

4) David Ricardo (1772-1823), angl. bankéř a národohospodář, stoupenec hospodářského liberalismu a volného trhu, vedle Adama Smithe nejvýznamnější představitel klasické politické ekonomie.

5) Jeremy Bentham (1748-1832), angl. filosof a právník, zakladatel a vedle J. S. Milla jeden z hlavních představitelů utilitarismu, učení, které považuje za účel etických norem a principů největší možné štěstí pro největší možný počet lidí.

6) Russel Kirk (1918-1994), amer. politolog a publicista, nejvlivnější konzervativní myslitel 2. poloviny 20. století, autor dnes již vpravdě „kultovní“ knihy „Conservative Mind from Burke to Eliot“ z roku 1953 a nezpochybnitelný guru všech konzervativců vůbec a paleokonzervativců zejména. Pod názvem „Konzervativní smýšlení“ vydal jeho knihu v češtině v roce 2000 Občanský institut.

7) Klíčová rekvizita z proslulé Tolkienovy fantaskní trilogie Pán prstenů: Prsten moci je nástrojem temné síly zla; získává nad svým dočasným majitelem postupně závratnou moc tím, že se jej držitel nechce za žádnou cenu vzdát; byl stvořen proto, aby si podmanil vládce lidí, elfů a
trpaslíků, jimž síly zla propůjčily nástroje pro ohromnou světskou moc, ovšem za cenu pozdějšího podrobení se Prstenu moci, čili zlu.

8) Skinnerova klec, někdy též Skinnerův box, je aparatura pro zkoumání procesu učení u zvířat, nazvaná podle svého vynálezce, amerického psychologa Frederika B. Skinnera. Metoda spočívá v odměně, často v podobě pamlsku, za správně splněný úkol.

9) Piety Hill je majestátní sídlo v michiganské Mecostě, jež Kirk zdědil po předcích. Po jeho smrti pečuje o zámek v italském stylu, s chrliči a podobnými architektonickými rozmary, vdova Anette, která v objektu příležitostně pořádá i sympozia a fóra pro konzervativní akademiky.

10) Filosofický a sociologický směr, který vznikl na počátku 20. let minulého století ve frankfurtském Ústavu pro sociální výzkumy. Po roce 1933 někteří jeho exponenti emigrovali do USA. Frankfurtská škola spojovala – velmi zjednodušeně řečeno – hegelovskou dialektiku s prvky hlubinné psychologie, existencialismu a marxismu. Po roce 1945 byli jejími vůdčími představiteli zejména Theodor Adorno a Max Horkheimer. Konzervativci frankfurtskou školu (spolu s antropologickou boasiánskou školou) považují za jeden z hlavních ideových zdrojů různých dnešních intelektuálních a politických deviací typu multikulturalismu a genderismu.

11) Anglicky „Founders“, jindy též „Founding Fathers of the United States“ nebo „Fathers of Our Country“; výraz pro pomyslný sbor v čele s Georgem Washingtonem – směsice lidí, kteří například podepsali Prohlášení nezávislosti nebo se podíleli na vypracovaní ústavy a podobně. Vedle zmíněného Washingtona se k nim řadí především John Adams, Thomas Jefferson, James Madison, Alexander Hamilton, Benjamin Franklin, John Jay, ale i mnoho a mnoho dalších.

12) Amenité, anglicky „Amish“, příslušníci anabaptistické sekty. Jsou usídleni zejména ve státech Ohio, Pensylvánie, Indiana, Delaware a New York. Člení se na několik skupin a takzvaní „amenité starého řádu“ žijí zcela izolováni od technických vymožeností – bez telefonů, elektřiny i aut – a odříznuti od okolního světa.

Vyšlo v Národní myšlence 42/2008

Reflexe novodobého směru amerického konzervatismu z pera Ladislava Bátory

Konzervativní hnutí se dostalo na scestí. Pod názvem „konzervatismus“, „konzervativní“, ba dokonce v některých případech i „tradicionalistický“, pod touto na první pohled velmi líbivou a pestrou slupkou, se dnes nachází plod nadmíru trpký a nevábný. Evropské „konzervativní strany“ jsou parodií na sebe samu a nepředstavují nic jiného, než konformistickou součást Systému, proti kterému naoko představují alternativu.

Evropské „konzervativní síly“, dnes nejsou nic jiného, než směsí zoufalé nostalgie, korektnosti, rezignace na vlastní zahraniční politiku a afér politických „elit“. Obdobná je situace ve Spojených státech. Ladisav Bátora se ve své recezi a reflexi nad knihou „Crunchy cons“ (v doslovném překladu „křupaví konzervativci“) zabývá „protiproudem“ v současném americkém konzervativním hnutí. (-red-)

Myslíte si, že být opravdu oddaným konzervativcem dnes znamená:

Být vůči „velkému byznysu“ stejně skeptický jako vůči „velké vládě“?
Vrátit se k tradiční víře a morálce?
Brát se za svou rodinu, která stojí nad všemi ostatními institucemi?
Křísit život v obcích rozvíjením místních aktivit?
Rozhodnout se žít pro Dobré, Pravdivé a Krásné?

„Tak to jste ovšem crunchykon,“ můžete se dozvědět na zadní straně obálky Dreherovy knihy Crunchy Cons…

Když v červenci 2002 publikoval do té doby poměrně málo známý novinář a spisovatel Rod Dreher v National Revue svůj dnes už „kultovní“ článek Birkenstocked Burkeans s podtitulkem Confessions of a Granola Conservative, jistě ani sám netušil, co právě odstartoval.

Byl si ale vědom toho, že by jako tradicionalista, ctitel Edmunda Burkeho a konzervativec (a čerstvý katolík) v jedné osobě samosebou neměl nosit sandály – natož značky Birkenstock, které nosí fakt jen liberálové. A jíst příliš zdravě – natož křupavou (anglicky crunchy) granolu, kterou chroustají beze studu fakt jen liberálové. (Pro ty, kdo už teď lomí rukama, že jsme sotva na začátku a už se recenze doslova hemží neznámými výrazy: dejte si sem prst a zadejte si v googlu výraz „Česká granola“. Objeví se vám vzápětí, ba i s tím velkým „Č“. To je ale překvapení… Jako před časem i pro mě…) A přesto se k těmto oběma bezmála smrtelným hříchům – a nejen k nim – v článku veřejně doznal. A tím to celé tenkrát začalo…

„Cožpak jen levičákům je povoleno konzumovat kvalitní potraviny? … Nepamatuji se, že by mi při volební registraci funkcionáři Republikánské strany nakázali, abych odteď už odmítal brokolici, která chutná opravdu jako brokolice, a to jen proto, ze si socanští venkovští balíci vyrábějící si vlastní kompost myslí, že je to dobrá myšlenka,“ namítá Dreher hned v úvodu.

Článek vyvolal podle Drehera obrovskou vlnu veskrze kladných ohlasů (a nejen podle Drehera – na internetu dnes najdete k heslu „crunchy cons“ už hodně přes 25 tisíc odkazů). Evidentně to byl pro mnohé stejně postižené konzervativce úlevný a rozhřešující coming-out, když někdo jiný se za ně všechny vyzpovídal, že jsou i tací konzervativci, kteří bez ohledu na pravicová přikázání jedí „levicově“ zdravě. A nejen jedí… A pro našince to všechno znamená, že vedle snad u nás již zdomácnělých termínů „neokonové“ (v angličtině neocons, zkráceno z neoconservatives) a „paleokonové“ (paleocons, paleoconservatives) bude asi muset vzít na americké pravici na vědomí ještě termín „crunchykonové“, resp. „crunchykonzervativci“.

Povzbuzen onou obrovskou odezvou na nepříliš dlouhý článek se Dreher po necelých čtyřech letech k tématu vrátil, tentokrát už knihou, podle kolektivního hlavního hrdiny nazvanou Crunchy Cons. Za ty roky se mu již dostatečně srovnaly „křupavé“ myšlenky v hlavě a už nemusel svůj nápad stavět jen na granole a jiných zdravých laskominách. Vědom si toho, Dreher ještě před úvodní kapitolu zařazuje Crunchykonský manifest o deseti bodech:

1. Jsme konzervativci, kteří stojí mimo současný hlavní konzervativní proud. A vyhovuje nám to: máme lepší výhled, a tak zřetelněji vidíme věci, které jsou důležité.

2. Myslíme, že současný konzervatismus se začal příliš soustřeďovat na materiální podmínky a nedostatečně se zabývá charakterem společnosti. Smyslem života není stát se ještě spokojenějším zákazníkem.

3. Uznáváme nadřazenost volného trhu jako principu organizujícího ekonomiku. Domníváme se však, že ekonomiku je třeba přinutit, aby sloužila nejlepším zájmům lidstva, a ne tomu všemu okolo. Velký byznys si zasluhuje stejně tolik skepticismu jako velká vláda.

4. Domníváme se, že kultura je důležitější než politika a že americký blahobyt ani naše svoboda dlouho nepřežijí kulturu, která už nerespektuje to, co Russell Kirk označoval jako „trvalé položky“ – věčné mravní normy, jež potřebujeme k civilizovanému životu a jimž nás učí tradice všech velkých světových učení.

5. Konzervatismus, který neuznává potřebu zdrženlivosti, omezování a skromnosti, není prospěšný pro jedince ani pro společnost, a – koneckonců – už to ani není konzervatismus. Obzvláště to platí ohledně světa přírody.

6. Zhruba asi takto: Malé a Lokální a Staré a Konkrétní by mělo mít přednost před Velkým, Globálním, Novým a Abstraktním.

7. Náležitě si cenit estetickou kvalitu – to jest „krásu“ – není přepych, nýbrž klíč k dobrému životu.

8. Kakofonie současné populární kultury stěží umožňuje zaslechnout volání pravdy a moudrosti. V žádné jiné oblasti není návrat k askezi tak důležitý.

9. Sdílíme Kirkovo přesvědčení, že nejlepším způsobem, jak zajistit další generaci příznivců „trvalých položek“, je plodit děti a po večerech jim číst a učit je, co je chvályhodné: moudrý rodič je konzervátorem dávných pravd… Prazákladní institucí konzervace je rodina.

10. Politika a ekonomika nás nezachrání. Jestli se máme vůbec zachránit, pak jedině prostřednictvím života ve víře v „trvalé položky“ – respektujíce tyto dávné pravdy při každodenním rozhodování. Konzervovat v tomto smyslu znamená obnovovat.
V úvodní kapitole Kdo jsou crunchykonzervativci? Dreher mimo jiné ilustruje na jednom z dopisů, jak se chová pravá crunchykonská rodina; přičemž cítí potřebu zdůraznit, že nejde o žádné „zaostalé“ farmáře – pisatelka i její manžel jsou sice z Texasu, ale oba inženýři:

„Máme osm dětí, všechny jsem kojila asi tak rok, většina z nich se narodila doma, všechny sami vyučujeme. Sami si pečeme chleba (někdy si i mouku nameleme doma), jíme domácí stravu, jen velmi málo utrácíme za oblečení, kosmetiku či šperky a snažíme se žít prostým, ale přemítavým životem. Naším nejoblíbenějším prezidentem je Teddy Roosevelt, nemáme rádi sídliště, kde vypadá jeden dům jako druhý, potraviny kupujeme v konzumu nebo v obchodech s biopotravinami (NIKDY nechodíme do supermarketů), televizi pouštíme, jen když si chceme přehrát nějakou kazetu a nejraději bychom až do zblbnutí všichni pořád jen četli knihy. A když mě to popadne – tak klidně přichystám k jídlu i granolu! A po celých Spojených státech známe mraky takových lidí jako jsme my.“

Příklady „ze života“ (vycházející z korespondence a osobních rozhovorů) využívá Dreher i v dalších šesti kapitolách, v nichž, jak z jejich názvů vyplývá, popisuje, kde a jak se „crunchykonzervatismus“ může uplatnit: Konzumerismus, Potraviny, Domov, Vzdělání, Životní prostředí, Náboženství. Přestože omezený prostor neumožňuje, abychom uvedená témata rozbírali, zastavme se přece jen alespoň u dvou poměrně překvapivých jevů.

Tím méně významným (ovšem jak pro koho…) je, že Dreher, ač teprve relativně nedávno konvertoval ke katolictví, otevřeně v kapitole Náboženství vyzdvihuje klady pravoslaví:

„Z teologického hlediska je pravoslaví mnohem více mysticky orientováno než katolictví nebo protestanství. A skutečně, pravoslaví po staletí kritizuje západní křesťanství, že je příliš logické, příliš intelektuální a nebere dostatečně vážně fakt mystické inspirace a transformaci obsahu působením božího ducha.

I proto jsme často svědky, že dávné tradice pravoslaví, které jsou esteticky úchvatné, mravně pevné a liturgicky a doktrinálně neměnné přes tisíc let, přitahují pozornost crunchykonů. … Rozličné ortodoxní církve spojuje to, že vyžadují, aby se jedinec podrobil síle tradice, nikoliv aby kalkuloval (jak je dnes v módě) s tím, že se tradice přizpůsobí jeho očekáváním. Je mylné namítat, že tradice ustrnula v čase; každá tradice, pokud to má být živoucí záležitost a ne exponát z muzea starožitností, se musí vtělit ve smysluplném významu do života jedinců i komunit. Obecné pravidlo praví, že autoritativní tradice právem očekávají, že jedinec ustoupí před kolektivní moudrostí a zkušeností, jež vyjadřují.

Chesterton říkal o tradici, že je to ‚demokracie mrtvých‘. Pokud si chceme podržet víru našich otců (a matek), musíme tradici ctít a velebit, a to nikoli jako samoúčel, nýbrž jako nejspolehlivější cestu k Bohu – kdyby jen proto, že už tolik svatých po ní kráčelo před námi.“

Druhou, asi podstatnější věcí je, že Dreher je tak hluboce zklamán politikou amerických neokonzervativců, resp. Republikánské strany, že konzervativcem sice zůstává (dokonce zatím ještě pořád – prý ale už se skřípěním zubů – republikány jako „menší zlo“ volí…), ovšem již jen ve „filosofickém“ smyslu. Nadále chápe Russella Kirka a Richarda Weavera jako dva z nejvýznamnějších „filosofických otců moderního amerického konzervatismu“ a za prvního proto-crunchykona považuje slavného britského konzervativního spisovatele a myslitele Gilberta Keithe Chestertona (je to arci nepřehledná směsice, kdo všechno už si Chestertona kdy „přisvojil“…). Avšak se současným „politickým“ americkým konzervatismem už nechce mít nic společného. Už ho „odepsal“…

Je to dobře vidět třeba na okázalé změně podtitulu knihy Crunchy Cons. Obě první vydání, vázané i brožované, vyšla v roce 2006. Jenže zatímco to „únorové“ vázané má v podtitulu How Birkenstocked Burkeans, Gun-Loving Organic Gardeners, Evangelical Free-Range Farmers, Hip Homeschooling Mamas, Right-Wing Nature Lovers, and Their Diverse Tribe of Countercultural Conservatives Plan to Save America (or at Least the Republican Party), o devět měsíců mladší vydání brožované si už dělá plány o poznání skromnější, či spíše si – uvážíme-li změnu v podtitulu – nedělá plány žádné: The New Conservative Counterculture and Its Return to Roots.

Proč už nemá v plánu „zachránit … aspoň Republikánskou stranu,“ vysvětluje Dreher v dodatečném doslovu takto: „Dnes už pochybuji, že má cenu zachraňovat ji v současné podobě. Nejsem menším konzervativcem, než když jsem Crunchy Cons psal, jsem ale levičák, co se týká kacířské myšlenky, že když se nálepky ‚liberální‘ a ‚konzervativní‘ vztáhnou na americkou politiku, nic neznamenají; už opravdu ne.“

Ano, to skutečně je – po jistý čas už nepřeslechnutelné – zaklínadlo typicky liberální, nebo přímo levicové. A zaznívá tu a tam i u nás doma, zejména z templu vyznavačů Pravdy a Lásky. (Když už tedy pro tuhle chvíli zapomeneme, že naše „nejpravicovější“ parlamentní strana o sobě s naivní pýchou nahlas vytrubuje, že je liberálně-konzervativní…) Až jednoho zamrazí… A to nás ta nejhorší informace teprve čeká —

Dreher totiž vzápětí dodává: „Z toho vyplývá, že by si crunchykonové měli osvojit osvědčený postup, který Václav Havel nazývá ‚antipolitická [sic!] politika‘ – začít potírat cynismus a vyprázdněnost formální politiky tím, že budou žít počestně a šlechetně aspoň ve své vlastní obci.“

A tak slibně ten crunchykonzervatismus zpočátku vypadal… Zrovna jako poslední oáza na poušti! A zatím – zase jen ta zrádná fata morgana. A jestliže českého čtenáře Dreherova „česká inspirace“ jen překvapí, českému konzervativnímu čtenáři asi hned bleskne hlavou: „Zachovej nám, Hospodine, Spojené státy i naši zem…“

Ladislav Bátora

Psáno pro Národní myšlenku 42/2008

Občanská hnutí a nejrůznější kampaně jsou tak správným krokem proti vládě a politickému systému jako takovému, který nerespektuje hlas těch, na kterých zákládá svou legitimitu. Je však potřeba bojovat jinými prostředky než současná vláda, která odmítá jakoukoliv kritiku ze strany odpůrců pod argumentem, že veřejnost je „pomýlená“ a nerozumí problematice. V tomto a jiném případě je potřeba bojovat argumenty, ne osočováním druhé strany z „hlouposti“ a „nerozumu.“

Nedávno proběhla českým tiskem zpráva, že americká ministryně zahraničních věcí Condoleezza Riceová je naneštěstí zaneprázdněná a přijede tak podepsat smlouvu o americkém radaru namísto plánovaného května až v průběhu června. To pochopitelně dává četným skupinám jeho odpůrců do žil novou krev a tak jsme v poslední době mohli zaregistrovat jisté Humanistické hnutí s trefnou „deštníkovou“ kampaní „Nechci radar“, nebo všudypřítomné Greenpeace, jehož dvacet členů před časem „rozbilo tábor ve vojenském prostoru v Brdech, kde by měl v budoucnu stát americký radar“.

Bylo by dobré se zamyslet jak takové občanské aktivity vnímáme. Z pohledu těchto aktivistů je situace, zdá se, tragická. Ačkoliv je 68% českých občanů názorově proti radaru, jsou jejich kampaně vnímány českou veřejností značně negativně. Samo slovo aktivista se zdá mít v české kotlině jistou pachuť něčeho vymykajícího se z normy – něčeho nad čím běžný občan sledující ve večerních zprávách šoty těchto „aktivistů“ snad zakroutí hlavou a pomyslí na „naivní levicovou mládež,“ ječící Kateřiny, nebo zelené aktivisty blokující čas od času naše jižní hranice v jejich úporném boji proti nukleárnímu nepříteli.

Ano, je pravda že oprávněně považujeme velké množství těchto hnutí a občanských sdružení za „fanatická“, jelikož chápeme jejich názory jako příliš jednoduché, vytržené z kontextu, neschopné chápat širší hledisko, nebo otevřít debatu o daném tématu na rozdíl od pouhé snahy bleskově šokovat českého občana.

Na druhé straně – je v naší době skutečně prostor pro takový střet názorů skrze diskuzi, nebo jsme v podstatě nuceni shrnout naše snažení, osobní boj za jistý cíl, do bleskurychlého sledu obrazů a prohlášení, které se dostanou skrze síto novinářů a reportérů ke čtenáři-divákovi? Vybízí současné politické klima, zkratkovitost mediálních reportáží, omezený čas na reprodukci myšlenek k občanovy-čtenáři-posluchači k úpadků argumentů a vzestupu lehce zapamatovatelných obrazů a prohlášení?

Součásná praxe občansých spolků nenaznačuje nic jiného. Jedním příkladem za všechny může být nedávná kampaň jistého sdružení, poněkud pompézně nazývajícího se „Člověk v tísní“, jež dokázalo v jediném spotu zaměřenému proti „neonacismu“ projevit snad veškeré chyby dnešní doby. Divákovi je tak prezentován jasný obraz na kterém je pestrými barvami namalován výjev dobra a zla. „Nácek“ je zde zjednodušen do role naivního, hloupého lidského zvířátka, které umí opakovat pouze „vlast“, „vůdce“, a tak podobně. Závěr je „jasný“ – dobrý, hodný, světu otevřený liberál („člověk v tísni“), stojí proti „vlně nerozumu“ v podobě znovu přemnožených nacistů.

Podobné boje „dobra“ a „zla“ jsou však mnohem častější, snad všudypřítomné. Havel argumentující pro americký radar, protože Spojené státy jsou spojenci, „dobro,“ které stálo proti „sovětskému zlu“ před Sametovou revolucí. Rakouští Greenpeace („ochránci přírody“), versus „atomoví Češi“ (zosobnění kazisvětů). Boj tzv. českých „bolševiků“ proti „odSSákům“. Není snad potřeba rozebírat dále.

Zásadní problém této moralizace politických bojů (a nejenom těch, v západní politické a společenské kultuře vůbec) je neschopnost debaty, argumentu, politického sporu, který by se neuchýlil k individuální morálce jednotlivých stran, ale debatoval – skutečně debatoval nad daným předmětem sporu.

Je v Česku silná podpora bývalé komunistické straně? Ano. Co to však znamená? Jaké postřehy lidí za jejich podporou stojí? Co vadí voličům Národní strany na současné politické situaci? Proč tolik „environmentalistů“ bojuje za čistější životní prostředí – jsou to snad noví totalitarianisté jak se nám snaží hbitě nabídnout Václav Klaus?

Jakákoliv diskuze s druhou stranou se stává nemožnou, pokud ji předem odsoudíme jako bláhovou nebo pomýlenou. Diskuze je názorový střet oponentů, kteří jsou si rovni. Do té doby než se občanská hnutí – média – politikové – naučí diskutovat a ne pouze vrhat morální poučky, bude veřený život stagnovat a diskuze bude nemožná.

Občanská hnutí a nejrůznější kampaně jsou tak správným krokem proti vládě a politickému systému jako takovému, který nerespektuje hlas těch, na kterých zákládá svou legitimitu. Je však potřeba bojovat jinými prostředky než současná vláda, která odmítá jakoukoliv kritiku ze strany odpůrců pod argumentem, že veřejnost je „pomýlená“ a nerozumí problematice. V tomto a jiném případě je potřeba bojovat argumenty, ne osočováním druhé strany z „hlouposti“ a „nerozumu.“

Zdroj: blog autora

George Soros (vl. jménem Schwartz, nar. 1930 v Maďarsku) je americký finanční spekulant židovského původu. V 17 letech emigroval z Maďarska do Velké Británie, kde vystudoval prestižní London School of Economics. V roce 1956 se přesouvá do Spojených států, kde zákládá první ze svých fondů Quantum Fund. Proslul svými spekulacemi s italskou lirou a britskou librou, které přispěly k devalvaci těchto měn a k hospodářským krizím v Itálii a Velké Británii. Je rovněž znám svojí filantropickou činností, kdy pod pláštíkem dobročinnosti podporuje za pomoci svých nadací (Soros Foundations Network) destabilizaci režimů, které nejsou nakloněny Spojeným států (např. „barevné revoluce“ v Gruzii, Ukrajině apod.).

Sorosova kniha Směnka na demokracii, kterou vydalo nakladatelství Prostor v roce 1991 (ISBN 80-85190-11-7) přibližuje problematiku „otevřených“ a „uzavřených“ společností a manipulací s nimi, jeho vlastními slovy. Jde o velice zajímavou, netradičně upřímně a otevřeně napsanou zpověď jednoho z nejvlivnějších finančních spekulantů a „techniků moci“ dneška – obzvláště ve srovnání s publikací Rusko a súčasný svet Gennadije Zjuganova.

Continue Reading

Gennadij Zjuganov

Gennadij Andrejevič Zjuganov (1944), předseda Komunistické strany Ruské federace podává v knize Rusko a současný svět (Россия и современный мир, 1995) výklad názorů na situaci v Rusku především během let 1985-1995.

Ačkoli s mnoha jeho názory a závěry redakce Délského potápěče zásadně nesouhlasí, považuje tuto knihu za brilantní studii, zejména v popisu procesu tzv. „demokratizace“ bývalého Sovětského svazu, který šel mnohem dále, než jen za změnu politického zřízení, nýbrž ohrožoval samotnou podstatu ruské státnosti, kultury i národa.

Knihu přinášíme v nezkrácené formě, v původním slovenském překladu Ing. Josefa Čorného, CSc., jak ho vydalo nakladatelství NVK International v roce 1996 (ISBN 80-85727-45-5).

„Dnes môžeme s istotou povedať, že myšlienky liberalismu na území Ruska utrpeli priam zdrvujúcu porážku a zároveň doviedli Rusko do nevídaných pohrôm, tragédií a vo viacerých regiónoch jednoducho do zjevnej genocídy, násilia a vojen.“ Gennadij Zjuganov

Continue Reading

Jaké jsou tedy politické důsledky liberálních dvojsmyslů? V prvé řadě musí být poukázáno, že liberální jazyk je odrazem celkové socio-demografické situace Západu. Za posledních dvacet let prodělaly všechny západní státy, včetně Austrálie, hluboké společenské a demografické změny: staly se „multikulturními“ společnostmi. (multikulturní zde tvoří pouhý eufemismus pro „multirasový“). V důsledku rostoucí rasové odlišnosti si liberální elity uvědomují, že k udržení sociálního smíru a ochraně systému před balkanizací a občanskou válkou musí být vynalezena nová slova a slovní spojení.

Předpokládalo se, že tato nová slova si brzo najdou cestu do moderního zákonodárství. Stále více západních zemí přebírá zákony kriminalizující svobodný projev, ztěžujíc tak politickou diskusi. Liberalismus, ne nepodobný svému komunistickému předchůdci, je ve skutečnosti velmi křehkým systémem. Liberalismus diskvalifikuje silné politické názory tak, že označuje své kritiky „radikály“, což nevyhnutelně vyúsťuje v politický nátlak a používání intelektuálního dvojího metru. Současný veřejná rozprava překypuje abstraktními a nejasnými výrazy sovětského stylu, jako například „výuka etnické citlivosti“, „pozitivní diskriminace“, „antifašismus“, „odlišnost“ nebo „studium holocaustu“.

Aby diskvalifikoval své kritiky, tak se liberální systém více a více uchyluje k negativním termínům, jako „antisemita“, „neonacista“, atd. Nejlépe je to vypozorovatelné v zapadnim univerzitním prostředí a médiích, jež se v průběhu posledních třiceti let společně přeměnily v „obránci před rasistickým lhaním“ za pomoci „školení o etnické rozdílnosti“, v nichž se kursy cizího rasového uvědomění staly pro zaměstnance jednotlivých fakult povinnými. Profesoři již nejsou nuceni prokázat vyjímečné schopnosti ve svých oborech, namísto toho musí dávat na odiv přecitlivělá a sebekritická stanoviska, která musí coby pravidlo obsahovat pošpiňování evropského kulturního dědictví.

Neustálým všeobecným použiváním slova „nacismus“ a užíváním předložky „anti“ systém ve skutečnosti ukazuje svou snahu o sebelegitimizaci. Člověk může usoudit, že i kdyby všichni antisemité a fašisté byli na vymření, systém by si je vynalezl tvorbou a tyto označení znovu vzkřísil. Tyto slova se stala symboly absolutního zla.

Třetí bod, na který by mělo být poukázáno v popisu liberalního diskurzi, je neustalé vypomáhání si fantazijními obrazy hyperreality. Užíváním čehokoli, co má něco společného s „odlišností“ různé liberální a lokální politické skupiny pouze demonstrují svoji totožnost, čímž nezaujatého pozorovatele snadno znudí a unaví. Nikde není tato známka verbální hyperreality viditelnější než v neustálém slovním i vizuálním zdůrazňováním symboliky židovského holocaustu, jež paradoxně stejně přesycuje veřejnost, jako tomu kdysi bylo v případě všeobecného označení o „obětech komunismu“. Rétorika a ikonografie již nadále neslouží „jako připomínka vyhlazení, ale jako prostředek odrazení“.

Zákonná past

Výraz „hate speech“ (nenávistný projev), který není nic jiného než jen součást běžného žargonu, neexistuje v žádné evropské či americké legislativě. Ještě jednou připomeňme, že je nutno činit rozdíly mezi zákonnou a lexikálni oblasti, neboť trestní zákoníky jednotlivých západních zemí jsou vypracovány o mnoho sofistikovanějším jazykem. Kupříkladu ve všech trestních zákonících kontinentální Evropy je zakotven trest pro osoby pronášející kritické poznámky na adresu základních mýtů liberálního systému. Nejlepším příkladem nám může být Německo, země, jež se často chlubí nejdemokratičtější ústavou na světě. Takřka totéž prohlašují německé vládnoucí elity o své justici, přičemž tato všechna prohlášení se moc neliší od těch Stalinových v souvislosti se Sovětskou ústavou z roku 1936. Německá ústava je vskutku skvělá, avšak abychom cele obsáhli ideu svobody projevu v Německu, musíme ji posuzovat v návaznosti na trestní zákon a četné výkonné orgány, pověřené jeho zaváděním v praxi. Čili například článek 5 německé ústavy garantuje „svobodu projevu“, nicméně odstavec 130, pododstavec 3 německého trestního zákona je s ním v očividném protikladu. Podle sekce 130 trestního zákoníku může být německý občan, ale i cizí státní příslušník odsouzen z důvodu porušení „zákona o podněcování“ (zákony o protistátní agitaci). Totéž platí i o Rakousku. Zde musím zdůraznit, že v německém trestním zákoně není ani zmínka o „holocaustu“ nebo o „nacistickém vyhlazování Židů“. Ale v kontextu ostatních ustanovení trestního zákoníku může být tato sekce libovolně aplikována v případě potrestání někoho, kdo snižuje či popírá zločiny nacionálního socialismu, anebo vyjadřuje stanoviska kritická k moderní historiografii. Mimoto i kritické posuzování úlohy Spojenců ve 2.světové válce může zanícenému historikovi způsobit potíže se zákonem.

Němčina je velmi ohebný jazyk oproti angličtině a francouzštině, jež jsou kontextuálními jazyky a nedovolují libovolně manipulovat s předponami a příponami, či volně skládat slova. Oproti tomu není problémem vytvořit nové slovo v němčině, jazyce zaplaveném masou neologismů. Tudíž název paragrafu 130 německého trestního zákona „Volksverhetzung“ je právě takovým neologismem a zároveň velmi složitým slovem, jen velmi obtížně přeložitelným do angličtiny, k tomu navíc může být vyloženo různými odlišnými způsoby (všeobecné zesměšňování, štvaní, šikanování skupiny obyvatel, veřejné podněcovaní atd.) Pododstavec 3 je však jasný, docela explicitní a může být přeložen jako:

„Kdokoli veřejně nebo ve skupině schvaluje, popírá nebo interpretuje jako neškodné činy spáchané za vlády nacionálního socialismu, bude potrestán trestem odnětí svobody na dobu až pěti let, či pokutou“.

Naopak jestliže je předmětem otevřené diskuse akademiků či veřejnosti situace německých civilistů po druhé světové válce, riskují tito obvinění ze zpochybňování oficiálního stanoviska o výhradně německé vině z válečného období. Takový akademik též může v závislosti na lokální úpravě jednotlivé země federace padnout v podezření z „podhodnocování“ nebo „zlehčování“ nacistických zločinů a být pokutován, v horším případě uvězněn, ač nacistické zločiny přímo nezpochybňuje. Jakákoli řeč nebo článek, který se nějakým způsobem týká událostí za 2. světové války, může již apriori vzbudit negativní náhled liberálních inkvizitorů, konkrétně například všemocného Úřadu na ochranu ústavy (Verfassungschutz). Něčí slova tak v paralele s někdejším sovětským systémem mohou být jednoduše přetvořena a dezinterpretována jako nepřímé znevažování zločinů spáchaných nacionálními socialisty.

Německo je napůl suverénním státem, formálně stále ve válečném stavu s USA, jehož ústava byla napsána pod „patronátem“ Spojenců. Narozdíl od ostatních států Evropské unie má Německo doposud něco bezprecedentního. Jak na zemské, tak i federální úrovni zde existuje zmíněný vládní úřad se zmocněním dozorovat ústavu, jehož jediným cílem je monitorovat novináře, akademiky a pravicové politiky a sledovat čistotu jejich mluvených a písemných projevů. Podle německého právního teoretika Josefa Schusselburgera je slavný „Úřad na ochranu ústavy (Verfassungschutz) „jednoduše vnitřní tajnou službou se sedmnácti odbory (jeden na celostátní úrovni, ostatních šestnáct na zemských úrovních). Na základě těchto analýz lze říci, že jedině vnitřní tajná služba je oprávněna prohlásit určitou osobu za vnitřního nepřítele státu.“

Současná Francie ovšem není v záležitostech svobody projevu o moc lepší. V roce 1990 byl na základě iniciativy socialistického poslance Laurenta Fabiuse a komunistického poslance Jean Clauda Gaysotta přijat obdobný zákon. Jakékoli zpochybňování pravd o „zločinech proti lidskosti“ podle Londýnské dohody z roku 1945 a Norimberského tribunálu se na základě tohoto zákona stalo trestným činem pod trestem pokutou v horní hranici 40 000 euro nebo rokem vězení, popřípadě obojím. Podobně jako v paragrafu 130 německého trestního zákona zde není zmínky o židovském holocaustu. Nicméně alespoň slovní stylizace francouzského tzv. Fabius-Gayssotova zákona je explicitnější nežli vágní německý termín „Volksverhetzung“. Jasně stanovuje, ze jakákoli neonacistická činnost mající za následek zlehčování nacistických zločinů je trestným činem. Vzhledem k tomu, že Německo a Francie jsou hlavními pilíři Evropské unie, daly tyto zákony mimořádnou pravomoc domácím soudcům ostatních členských zemí EU k verdiktům odsuzujícím antiliberální heretiky. Evropští politikové a akademici jsou tak více a více tlačeni k autocenzuře ze strachu, aby nebyli nazváni revizionisty, rasisty nebo antisemity. Role intelektuálních elit v Evropě nikdy nebyla oslnivá, avšak s přijetím těchto „nenávistných zákonů“ do evropské legislativy se kulturní a akademické prostředí v Evropě stalo sterilním. Kromě několika málo jedinců se evropští akademici, novináři, neřku-li politici, museli stát mistry autocenzury a sebeklamu, stejně tak i impresárii vlastních postmoderních mimiker. Jak však můžeme vidět na příkladě bývalých komunistických aparátčíků východní Evropy, jsou dotyční připraveni odvrhnout své vlastní ideje v momentě, kdy přestanou být trendy, anebo když se dostane do módy nějaka další dvojsmyslná mluva.

Moderní politicko-korektní jazyk, či chcete-li dvojsmyslná liberalní mluva, se často používá k oddělení nevzdělaných lidových mas od nejvyšších tříd; vskutku skvělá cesta ke kulturnímu a sociálnímu pokroku. Cenzorské intelektuální klima západních médií, tak podobné sovětské propagandě, svědčí o tom, že liberální elity se na začátku třetího tisíciletí čím dál tím více obávají o budoucí identitu zemí, jimž vládnou. Zatím liberální systém k pocitu vlastní jistoty a vynucení si vlastní pravdy nepotřebuje obušky nebo policejní oddíly, může totiž neutralizovat rebely, heretiky nebo akademiky vedením špinavých kampaní, uplatňováním principu „kolektivní viny“ a jejich odstraněním z důležitých rozhodovacích pozic, ať již za ně považujeme akademickou půdu, politické kolbiště nebo média. Až se však změní duch doby, nejvyšší kněží této nové postmoderní inkvizice budou pravděpodobně mezi prvními, kdo zavrhne své současné pravdy a nahradí je dalšími módními „samozřejmými“ pravdami. Stalo se tak v případě vládnoucí komunistické třídy, která se po pádu režimu rychle transformovala v horlivé apoštoly liberalismu. Totéž se stane i v případě současných liberálních elit, které nebudou váhat přeměnit se v zuřivé rasisty a antisemity, jakmile se nové „samozřejmé“ pravdy objeví na obzoru.

V časech vnucovaných lží a občanské pohodlnosti zavánějící zbabělostí se odvaha říkat pravdu stala smrtelným hříchem, ti nemnozí, kteří tak činí, pak sdílejí zoufalý osud vyobcovaných heretiků. Guillaume Faye je z takového pokolení nových kacířů – přesvědčivě dokazuje, že za zdánlivým klidem dnešního západního světa se skrývá to nejzáludnější a nejhorší nebezpečí. Přestaňme si přece konečně lhát – nepodaří-li se v Evropě co nejdříve probudit ducha odporu, mohou zdejší národy a jejich kultury zmizet navždy.

Kdo je tento muž na letité fotografii? Kdo ho identifikuje? To byla otázka, kterou jsme před několika týdny položili návštěvníkům našich stránek.

Tohoto člověka jsme se snažili přiblížit následujícími řádky: Dnes již sevřenou pěst nezvedá. Alespoň ne na schůzích s rudou pěticípou hvězdou. Vyměnil barvy. Stejně jako byl ale extrémistou v mládí, je jím i dnes. Nadšený marxista a obdivovatel Fidela Castra v minulosti … a nyní? Jeho prodlouženou pěstí se stala letadla s bombami a pohrdání mezinárodním právem.

Až na jedinou výjimku byly všechny odpovědi správné. Javier Solana.

Člověk spoluodpovědný za válečné zločiny spáchané na území bývalé Jugoslávie v souvislosti s jejím bombardováním silami NATO. V té době byl totiž jeho generálním tajemníkem. A to přesto, že v minulosti chodil v čele demonstrací proti vstupu Španělska do této vojenské organizace. Nyní představitel Evropské unie pro zahraniční politiku, v níž vyniká zejména uplatňováním dvojích standardů. Také z titulu této funkce potom sehrál neblahou roli při rozbíjení Srbska, podpoře kosovsko-albánských separatistů a další destabilizaci Balkánu. Postava natolik odiózní, že jeho „evropské“ angažmá diskredituje samu podstatu Evropské unie.

Odpověď Paul Wolfowitz tedy nebyla správná, byť také on v mládí prošel etapou extrémních levicových postojů, aby se nakonec stal jestřábem americké expanzionistické politiky. Dlužno ovšem podotknout, že ovšem muž s vysokou inteligencí, na rozdíl od J. Solany, který si svá poslední vysoká postavení získal zejména ochotou sloužit. Komu a čemu by byl možná námět na jinou hádanku.

Všem zúčastněným děkujeme za účast. To v první řadě. A nyní ke slíbené odměně v podobě srbské rakie. Ze správných téměř sedmdesáti odpovědí byl vylosován pan D.P., který za správnou identifikaci získává litr kvalitní Manastirki. Snad její konzumace v přiměřené míře pomůže překonat bolení hlavy z pohledu na falešné úsměvy Javiera Solany.

Zdroj: Res publica

Vedení FIFA v noci ze čtvrtka na pátek téměř jednomyslně odhlasovalo plán, který by měl zásadně omezit přístup cizích hráčů do domácích fotbalových soutěží. Jedná se o tzv. zásadu 6+5, podle které by každý tým měl zahajovat zápas alespoň s 6 národními fotbalisty. Prezident světové fotbalové federace Sepp Blatter ve prospěch plánu 6+5 argumentuje tím, že mnohé kluby kvůli fotbalové migraci ztratily svoji identitu: „Postupem let ztratily těmito nákupy nejprve lokální, regionální a nakonec i národní identitu“, říká Blatter doslova.

Fotbal jako masový konzum

Pravidlo 6+5 by se logicky dotklo nejlepších evropských týmů – typickým příkladem je londýnský Arsenal, který je proslulý skupováním nejlepších hráčů světa a často obviňován z toho, že tak dělá na úkor výchovy vlastních talentů.

Dříve, než začneme protestovat nad tím, že záměr FIFA je neslučitelný s evropskými hodnotami, jak ostře deklaruje Evropská unie, je lepší zamyslet se nad dnešní podstatou fotbalu a masových sportů vůbec. Jsou ještě pořád hrou, místem sportovního ducha a odpočinku diváků?

Continue Reading

Česká vláda dnes na návrh ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberka fakticky uznala tzv. nezávislost Kosova, když souhlasila s navázáním diplomatických styků. Završila tak český podíl na znásilnění Srbska, tolik podobný osudu Československa 1938.

Dnešní den – 21. května roku 2008 – potvrzuje, že léta končící na osmičky přinášejí pro naší republiku a pro český národ často osudové události.

Dnešní den a rok 2008 znamená pro český národ DEN HANBY, DEN ŠPINAVOSTI, protože je spojen s pošlapáním naší cti i suverenity, když jsme uznali jako samostatný stát quasi-republiku Kosovo, když jsme tím zneuctili OSN a její rezoluce, když jsme odhodili bratrské vztahy se srbským národem, když jsme se dobrovolně přihlásili do stavu poslušných vazalů a zůstali hluší k informacím o novopečené quasi-republice.

Vláda, která toto krajně zákeřně provedla, přes odpor veřejnosti i zvolených představitelů národa včetně prezidenta, si nezaslouží, aby nám dále vládla. To není otázka jedné nebo druhé politické strany, je to otázka národní cti.

Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc.
Ostrava, 21. května 2008

Prohlášení MUDr. Dolečka bylo převzato ze stránek Res Publica a redakce Délského potápěče se k němu připojuje.

Další prohlášení serveru Res Publica ke dni hanby a zrady spáchané zkorumpovanou, protinárodní a protievropskou vládou si můžete přečíst zde – Hanebné rozhodnutí hanebné vlády.

Boj o přežití a expanzivní snaha dominovat jsou naprosto přirozenou vlastností všeho živého. Mnozí živí tvorové se za tímto účelem organizují do hierarchizovaných skupin. U hmyzu je tento princip kódován už před zrozením jedince. Vymezení práv se děje vždy pomocí násilí, a nebo pomocí hrozby násilí. V přírodě je pomocí násilí a jeho hrozby určován přístup k potravě, právo být na nějakém teritoriu, případně právo množit se.

Člověk uplatňování násilí a jeho hrozby zdokonalil a transformoval ho do právního a mocenského systému. Specializace lidských činností integrovaná v dělbě práce deleguje výkon násilí a hrozby násilím na různé úřady a instituce.

Politický systém následně určuje co lidé dělat mohou, co nemohou a co musí. Právo na život je v individuálním měřítku zajištěno zákonem, který uplatňuje policie a soudy. Stejně tak je udržováno individuální právo na majetek. Nebýt hrozby násilí (vězení a jiné tresty), musel by svůj majetek a život hájit každý samostatně. Množství krádeží a vražd je přímo úměrné účinnosti a reálnosti společností organizované hrozby. Nečinnost policie, či liknavost a zkorumpovatelnost soudů snižuje ochranu těchto základních práv, kvůli níž byly zmíněné instituce zřízeny.

Státní systém však činnost „násilím hrozících“ institucí různě rozšířil a rozšiřuje. Výběr daní je samozřejmostí, primárně sloužil k financování institucí chránících práva těch, kteří stát platí. Lidé, kteří stát původně potřebovali pro svoji ochranu, nad ním ztratili kontrolu. Dnes už jsou daně určovány na základě subjektivních potřeb státního aparátu. Ten také určuje i další práva a nepráva, jejichž respektování hrozbou násilí vynucuje.

Lidé se tak postupně stávají nesvéprávným stádem, kterému musí být určeno co nesmí konzumovat, co nesmí říkat a psát, co nesmí a musí dělat. Stále více se rozšiřuje uplatňování práv, která od státu žádají ti kteří jej neplatí. Stát stále více rozdává a přiděluje zdroje těm, kteří udržují politiky a příslušný aparát u moci (korumpující bohatí a sociálně slabé masy neschopných). Ostatní nutí pod hrozbou násilí, aby platili co jim stát určí, případně je donutí k odevzdání majetku.

Současný stát se postupně stává stále více nástrojem parazitů, kteří si ve státem uplatňované hrozbě násilí našli svůj způsob přežití a expanze.