Autor: Kevin Deanna

Když zabili Charlie Kirka, stejně jako mnoha dalším mi okamžitě vytanul na mysli José Calvo Sotelo. Sotelo byl poměrně umírněný konzervativní politik v meziválečném Španělsku. Jeho smrt z rukou socialistického příslušníka policejního komanda v roce 1936 postrčila zástupy váhajících konzervativců k podpoře pokusu o puč z dílny nacionalistických generálů. K tomu by sice došlo tak jako tak, ale díky Sotelově vraždě byl tento krok pro umírněné mnohem přijatelnější. Francovu režimu význam této události neunikl a Sotelo se po své smrti stal předmětem státního kultu.

S narůstající radikalizací levice v posledních letech stále větší část mladých progresivistů otevřeně podporuje politické násilí a s údajným „autoritářem“ v Bílém domě se španělská občanská válka vyloženě nabízí jako model či paralela budoucího vývoje. Nejvlivnější postava mladé mainstreamové pravice byla zavražděna v přímém přenosu. Jak by mohla NEpřijít reakce?

Občanská válka ve Španělsku je asi nejryzejším příkladem souboje levice s pravicí v moderních dějinách. Vnitřní rozpory sužovaly obě strany a „levice“ ani „pravice“ zdaleka nebyly nějaký ideologický monolit, jako spíš široké koalice vytvořené silami moderní politiky, vržené proti sobě v boji o samotnou duši a identitu Španělska. S tím jak se moderní americká levice stále nepokrytěji definuje coby protibělošská síla, se zdálo jen a pouze logické, že Amerika vykročí podobným směrem.

Přesto se tak nestalo. V uplynulém roce se neudálo nic, co by změnilo mé přesvědčení o dvou hlavních zásadách bělošského nacionalismu, které jsem si pro sebe kodifikoval už před téměř dvaceti lety.

1. Čím blíže má někdo k mé vlastní pozici, tím spíš je mým existenciálním protivníkem.
2. Čím dál se někdo nachází mé vlastní pozici, tím pevněji musím věřit, že je ve skutečnosti mým tajným spojencem.

Meziválečné Španělsko a současná Amerika se krom jiného liší v jednom zásadním ohledu: Neexistuje žádná americká pravice – lépe řečeno americká pravice nechce přiznat, že je pravicí. Levičáci vědí, že stojí nalevo, organizují se coby levice, instinktivně rozlišují přátele a protivníky zcela v rozporu se svým údajným rovnostářstvím. Pohání je záviděníhodné neotřesitelné přesvědčení o své morální nadřazenosti. Mobilizují se s vidinou ovládnutí státní moci a stávající moc využívají k posílení své vlastní koalice a přerozdělení zdrojů směrem od svých nepřátel. Představují tak funkční hnutí.

Entita nazývaná americkou pravicí je naproti tomu pouhým trhem – dílem už z podstaty amerického konzervatismu samého. Pokud člověk tvrdí, že nejlépe se společenského blaha dosahuje, když každý jednotlivec usiluje o své vlastní ekonomické zájmy, neměla by nás rozhodně překvapovat výsledná kultura oportunismu. Vždyť i samotný prezident Spojených států dělá reklamu na pochybné kryptoměny, které tahají peníze z kapes jeho vlastních stoupenců k obohacení vlastnímu a svého okolí. Levičáci naopak směřují peníze daňových poplatníků do kapes svých klientů.

Ideologicky ani ekonomicky neexistuje na pravici sebemenší důvod pro nějakou solidaritu – v hlavním proudu ani na okraji. Většina republikánských senátorů i kongresmanů dnes sedí ve (volebně) velice bezpečných křeslech. Mají proto motivaci a zájem, aby jejich strana přišla o většinu: jako opozice se vzdávají odpovědnosti za vládnutí a mohou z plna hrdla prázdně tlachat. Když snad nějakou souhrou okolností přece jen o svůj post přijdou, čekají na ně lukrativní místečka v soukromém sektoru, což je ostatně důvod, proč o politickou funkci velká část z nich vůbec usilovala. Odcházející republikánští politici jako senátoři John Cornyn, Thom Tills nebo kongresman Don Bacon se ani nesnaží maskovat nadšení z toho, že konečně mohou otevřeně celému světu říci, jak moc své voliče odjakživa nesnášeli. Strana, která aktivně opovrhuje svými voliči, může působit absurdně, ale Grand Old Party to učinila skutečností.

Konzervativní hnutí – „Konzervatismus eseróčko“ – je snad ještě horší. Jednou z  nejživějších vzpomínek na má léta práce pro toto hnutí jistě je můj šéf, který přede mnou nepokrytě oslavoval zvolení Baracka Obamy, protože, jak pravil, „když jsme v opozici, tečou prachy donorů proudem.“ Těžkou nevzpomenout cynické zhodnocení Joea Sobrana, že konzervatismus je prostě jen „hra, způsob obživy“. Prosazování „štíhlé vlády“, v demokratickém prostředí naprosto sebevražedné, má za následek mj. i to, že málokdo má skutečný zájem na výsledku politického soupeření. Pro řadu z nich he důležitější mít pravdu v tom nejabstraktnějším slova smyslu než získat moc. Jelikož ale politika není matematika a nic jako „teoreticky správná“ pozice neexistuje, nevede-li vaše přesvědčení k získání moci, nemají vaše přesvědčení žádnou opravdovou hodnotu a jsou prostě jen nesprávné.

Tím se dostáváme k pravici „krajní“. Řada z nás se jistě cítí stát mimo pravolevé dělení, pro ty, na kterých záleží, ale zůstáváme „krajními pravičáky“. Vládci médií, peněz a politického světa nám dokáží určit identitu bez ohledu na to, co si o tom budeme myslet. Od úspěchu Davida Dukea ve volbách do státního parlamentu v roce 1989 nebyl v Americe zvolen jediný člověk, jehož bychom realisticky mohli považovat za součást „hnutí“. Vytváříme tak značně absurdní spektákl nekonečných debat nad správnými politickými, programovými a ideologickými pozicemi, zatímco téměř nikdo z nás nevládne ani špetkou institucionálního vlivu na nějaké univerzitě nebo veřejně sponzorované organizaci a nikdo z nás nesedí ve volené pozici.

Tím samozřejmě dokonale popisuji svůj vlastní život právě v tento moment, a proto nemíním z této kritiky nijak vylučovat ani svou vlastní osobu. Mám na hlavě víc másla než leckdo jiný, protože jsem se nějakým způsobem aktivně zúčastnil boje na všech třech výše nastíněných frontách: ve Washingtonu, v konzervativním „hnutí“ i na probělošském okraji.

Nejen že jsme coby rasově smýšlející běloši zcela odstaveni od mocenských pák, sloužíme také jako hlavní strašák a terč hněvu celého poválečného mocenského uspořádání, nastaveného výslovně tak, abychom se už nikdy nemohli chopit moci. Jistě, zní to dost velikášsky, ale těžko vyvrátit pravdivost tvrzení. Budiž nám jistou útěchou, že abychom mohli vyhrát, musíme přemoci celý svět. Ani tak bychom si ale neměli lhát do kapsy.

Nezapomínejme na to, jelikož bezmocnost mívá nehezkou tendenci stát se svým vlastním pohonem. Stejně tak se může snadno stát palivem pro iluze o vlastní velkoleposti. Sám až moc dobře znám ten opojný pocit, který člověk zažívá při představě, že vyzbrojen jen svou výmluvností konfrontujete celý Systém^TM. Právě proto, že člověk realisticky neočekává jakýkoliv hmatatelný výsledek, si může dovolit nijak neomezovat své myšlenky obvyklým filtrem, případně (budeme-li v hodnocení shovívavější) mít odvahu dovést své ideje do jejich logického důsledku. Někdy může být výsledkem vzrušujícím dojmem působící intelektuální ovzduší, ovšem odtržené od reality. Jako veterán prohraných kampaní mohu dosvědčit, že jakmile si začnete vymýšlet důvody, proč se voliči mýlí nebo jsou hlupáci, když vás nevolili, je s vámi amen.

Streamování, online ekosystém, jehož jsem součástí, vytváří svou vlastní soustavu zvrácených pobídek a motivací. Smyslem práce poradce politické kampaně není vyhrát volby, ale dostat zaplaceno objednavatelem kampaně. Stejně tak účelem práce streamera není přinést nejlepší nebo nejužitečnější analýzu, ale přilákat co nejširší obecenstvo. Tyto dvě představy nejsou ze své podstavy v rozporu, ale pravdou jednoduše zůstává, že vytvářet kontroverze z ničeho, provokovat zbytečné osobní spory nebo rozdmýchávat drama okázalými změnami postojů obvykle znamená více zhlédnutí. Hranice mezi politikou a showbyznysem byla odjakživa tenká a propustná (vždyť Donald Trump je v Síni slávy největší wrestlingové organizace) a s rozmachem streamování zmizela úplně. Dokud nedospějeme do fáze, kdy se skutečně začnou zakazovat weby, bankovní účty a organizace, nemá nikdo z pravicových streamerů opravdový hmotný zájem na politickém vítězství. Nejspolehlivější cestou ke zdravému kontu a vysokému počtu sledujících tak je kritizovat všechny na okolo. Možná bychom měli být s překvapením vděční alespoň za stávající míru spolupráce…

Nulová reakce na smrt Charlie Kirka obnažila neexistenci „pravice“ v plné nahotě. Bezprostředně po atentátu církve a aktivistické organizace z vlastní široké iniciativy uspořádaly řadu shromáždění a pochodů. V některých případech spolu kráčeli v jednom šiku normální konzervativci s „extremisty“. Normální lidé reagovali, aktivisté nikoliv.

Iluze jednoty ovšem netrvala dlouho, částečně důsledkem opravdových ideologických neshod. Charlie Kirk byl celoživotní podporovatel Izraele, spolehlivý republikán a zastánce udržování všech, jež pokládal za příliš extrémní, mimo „slušnou společnost“. I kdybychom se drželi zásady „o mrtvých jen dobře“, těžko se necítit ukřivděný, pokud jste patřili mezi vyhnance z konzervativních řad nebo s jeho postoji hluboce nesouhlasili. Sám jsem ho navzdory neshodám celkem uznával, jelikož jsem ale nikdy jeho zásluhou o nic nepřišel a v srdci mám místo pro typického „pravičáka“, lehce se mi to mluví.

Nemyslím si ale, že to byly jen ideologické nebo osobní spory, co skutečně rozlomilo pravici na kusy. Ani vysvětlení nečinností trumpovské administrativy plně nepostačí.

S přihlédnutím k jednohlasnému odporu medií a pocitu každého jednoho federálního soudce v zemi, že tahem pera smí a může vetovat libovolný akt Bílého domu, bylo od začátku dost nerealistické předpokládat, že FBI začne den po Kirkově smrti rozkopávat dveře. Ve skutečnosti se toho neudělalo úplně málo. Antifa byla označena jako teroristická skupina a někteří její militanti si vyslechli delší rozsudky odnětí svobody za materiální podporu skupiny, Trumpovi lidé spolupracují s evropskými vládami na potlačení sítě Antify a přistřižena byla také jejich pomyslná křídla v online prostoru. (Vyšetřování čelí také nechvalně známá organizace SPLC a její tvář Heidi Beirichová byla zatčena.) Nic z toho bychom ještě před deseti lety nepovažovali za myslitelné.

Pravdou však je, že pravice v tento moment cukla a mrknula jako první. V lovecraftovském okamžiku děsivého prozření jsme jasně zahlédli, co proti nám stojí, přišli o rozum a dali se na úprk. Normální lidé – zdravotní sestry, učitelé, úředníci, mámy – otevřeně tleskali brutální vraždě otce před zraky jeho rodiny. Na to se snadno nezapomíná. Asi nejzajímavější byla reakce mladíka přímo na místě, který se začal radovat hned v okamžiku, kdy Kirka zasáhla kulka, aniž by se pokusil krýt na zemi. Jiný se okamžitě přihlásil k zodpovědnosti, zjevně aby pomohl skutečnému vrahovi uniknout. Levičáci budou slavit Kirkversary (Kirk+anniversary) ještě za mnoho let. Kirkovým odkazem na internetu nebudou  hype edity nebo tributy, ale všemožné zesměšňující memy a AI slop.

Země jako taková žádné velké morální rozhořčení neprožila a snahy konzervativců vyvolat v liberálech vinu nebo účast z velké části nepadly na úrodnou půdu. Proč by se měli cítit špatně? Kirk přece podle nich byl rasista, sexista, odpůrce práv žen, obhájce Trumpova fašismu a bigotní křesťan. Naše ideologické různice s Kirkem byly sice skutečné, ale nepříliš podstatné, jelikož většina nás háže do stejného pytle jako jeho. „Umírněné“ křídlo republikánů, které se mohlo stát terčem Kirkovy Turning Point v primárkách, si pravděpodobně oddechlo, že je mimo hru. Po smrti George Floyda jsme od republikánských politiků viděli mnohem víc okázalého smutnění pro kamery než nad Charliem Kirkem.

Vražda Charlie Kirka byla bez stínu pochybností nejúspěšnějším aktem politického terorismu od 11. září. Levici nepřinesl skoro žádné negativní dopady. Kirk byl nenahraditelný pro svůj vliv v Bílém domě, jako influencer s širokým dosahem, člověk schopný vytvořit a řídit mládežnickou organizaci a co je nejdůležitější, pro svou schopnost dostat lidi k urnám a vyhrát volby. Byla to jeho skupina Turning Point, kdo koordinoval efektivní aktivizaci voličů pro Trumpovu kampaň v roce 2024. Jistě najdeme řadu ideologicky solidnějších postav, než byl Kirk, lepší podcastery i řečníky a lidi s větším vlivem na Trumpa nebo mladé. Nikdo z nich ale nespojuje všechny tyto vlastnosti v jedné osobě, zejména schopnost dostat lidi k volbám, což je v našem politickém systému věc zcela zásadní. Kirkova pozice nebyla znovu obsazena a jeho místo nezaujal nikdo extrémnější nebo efektivnější. Jeho život byl jednoduše vymazán. Obyčejní lidé se zaradovali a rychle si z jeho vraždy udělali vtip.

Není úplně snadné žít s vědomím, že obyčejní lidé by oslavovali vaši smrt, pokud by ji vůbec zaznamenali. Může to dokonce vyvolat i cosi na způsob ideologické paralýzy. Co asi tak člověk udělá, jakmile mu dojde, že proti němu stojí potenciálně miliony lidí, kteří se unisono ohromně bavili, když byl Kirk zavražděn? Co víc, jak se asi zachovat při vědomí, že v jejich očích jste pro své postoje k rase ještě horší vyvrhel než Kirk, bez ohledu na to, co si myslíte o Palestině, kapitalismu nebo Donaldu Trumpovi? Svého nepřítele si nevybíráte, on si vybírá vás. U španělské pravice v roce 1936 vedlo toto prozření k zocelení jejího odhodlání. U pravice americké naopak k zoufalé snaze najít cestu ven, jakoukoliv.

Co se odhodlání, ideologie i organizace týče, je pravice neporovnatelně slabší než před rokem. Velká část internetové pravice si našla bezpečný úkryt v komplexní síti spikleneckých teorií o Kirkově smrti, jež se ze zjevných legálních důvodů vyhýbají přímému označení viníka a jednoduše „kladou otázky“, zatímco po očku ukazují prstem na Kirkovu manželku, Izrael, Egypt, Cizineckou legii nebo všechny dohromady, kteří s tím měli mít cosi společného. Na první letmý pohled to působí jako extremismus, všechno je to ale velice bezpečné, něco jako klást vinu za problémy světa na bedra „boháčů“. Z části za tím stojí touha nebýt jedním z „těch špatnejch“. Větší roli ale hraje soustava stávajících incentiv.

Tímto způsobem člověk může získat široké publikum, zachovat si věrohodnost v pravicovém milieu skrz hranou radikalitu a přesto všechno se vyhnout skutečnému hněvu levice. Nikoliv náhodou může Candace Owensová v plném rozsahu využívat YouTube  pro své útoky na Eriku Kirkovou a dostávat za to pochvaly od Hasana Pikera, zatímco Nick Fuentes (který měl mnohem méně důvodů milovat Kirka, dokud ještě žil) sice vyslovuje mnohem uměřenější komentáře a přesto se musí smířit s vyhnanstvím na službě Rumble.

Kirkova smrt odhalila nehezkou charakteristiku pravice: spousta z nás v hloubi svého srdce skutečně, upřímně touží prohrát. Chceme mít „pravdu“ na internetu – tak aby to internet viděl a přiznal. Získat moc je mimo veškerou úvahu, protože si dost možná ve skrytu duše myslíme, že to není možné a proveditelné. Mít pravdu je snazší než si obout Kirkovy boty a využít jeho taktický a organizační um a prověřené postupy k ideologicky hodnotnějším cílům.

Mít pravdu samozřejmě v praxi nic neznamená. Možná nezískáme ocenění „zase se nechal nachytat“, ale v příštích několika letech si vysloužíme odznáček za poctivé placení daní prezidentce AOC a kongresmanovi Hasanu Pikerovi. Sebepromyšlenější argument, jak jsme tímto způsob ve skutečnosti dobyli epické vítězství, bude znít značně prázdně. Pokud si někdo vážně myslí, že lidé kalibru Marjorie Taylor Greenové zorganizují daňovou revoltu, nebo i jen sami přestanou platit daně, měl by se u Trumpových poptat po nějakém výhodném krypto dealu.

Lze však označit za viníka online pravici? Jistě, alespoň dílem. Všichni můžeme konat a u řady čelních (nebo kdysi vlivných) osobností tohoto milieu musíme konstatovat zásadní deficit serióznosti. Všemožní „trad založenci“ káží, jaký je Ježíš náš Pán, zatímco aktivně vyhazují do vzduchu své životy a manželství v bizarních sexuálních aférách, online osobnosti přísahají na své „zásady“ těsně před obratem o 180° v ústředních otázkách nebo kultura kritiky vycházející z prostředí hnutí, mikroskopicky zaměřená na ostatní příslušníky subkultury a skoro vůbec na naše elity nebo jejich kulturní super strukturu.

Ideologické různice mezi jednotlivými frakcemi i osobnostmi jsou pro kohokoliv mimo naše prostředí naprosto bezpředmětné. Nezřízená kultura vnitřní kritiky je dost možná nezbytná při formování revoluční organizace, stranického předvoje nebo vládnoucí koalice, ale pokud žádná organizace, strana ani koalice neexistují, působí to jako ztráta času.

Online pravice ovšem není a nikdy nebyla u moci, a tak by bylo jejich (naše) obvinovaní za stávající stav věcí kopáním do bezmocného chudáka. Prezident Donald Trump vědomě živí konspiracemi posedlé, ideologicky nesourodé obecenstvo už od dob, kdy si poprvé získal část pravice svým „birtherismem“ (B. Obama se podle zastánců této teorie nenarodil na území USA). Volby v roce 2016 by nevyhrál bez konspiračního teoretizování o Pizzagate, lidských obětech, obchodu s a zneužívání dětí Nadací Clintonových a dalších. To k populismu tak nějak neoddělitelně patří a těžko se nad tím pohoršovat.

Každá sranda ovšem něco stojí. Populistický vůdce nebo hnutí se nikdy nemůže vzdát své image bojovníka proti elitám. Ideologickou nesourodost i ochotu jeho příznivců lhát sami sobě lze zachovat, jen dokud v tom zůstává jadérko pravdy. Prezident Trump této energie využíval deset let. Nyní se obrátila proti jemu samotnému – a může si za to sám hned ze dvou důvodů.

V prvé řadě to byl právě Trumpův Bílý dům, kdo vynesl na přetřes otázku Jeffreyho Epsteina. Zašli dokonce tak daleko, že uspořádali absurdní akci „Fáze Jedna“, plnou influencerů a slibů o nových odhaleních – jen aby záhy poté prezident celou věc šmahem označil za podvod z dílny demokratů. Nikdy to nemělo šanci fungovat a i když lidé divoce překrucovali zveřejněné informace k podpoře bizarních tvrzení typu „George H. W. Bush pojídal lidské maso“, byl to v konečném hodnocení Trump, kdo džina vypustil z lahve. Není možné tuto energii využívat a následně ji chtít nacpat zpět to tuby, jakmile se přestane hodit.

Mnohem zásadnější problém pak je samozřejmě Izrael. Nesejde na tom, jestli Trump odjakživa pevně věřil, že Írán nesmí získat jaderné zbraně. Nesejde na tom, že těm pozornějším neušlo, jak prezident Trump rozcupoval Obamovu dohodu s Teheránem během svého prvního funkčního období. Není důležité, že prezident Trump nikdy nebyl zásadový odpůrce zahraničních intervencí ve stylu Rona Paula, nebo zásadový cokoliv.

Jeho zdánlivý odpor k neokonzervatismu byl nedílnou součástí jeho balíčku už od roku 2016, takže jej nelze jen tak odhodit bez nenapravitelných škod na své image. Tím absurdnější pak je, když přinejmenším na americké straně vlastně nevidíme žádnou strategii, časový rámec ani podmínky vítězství, krom dohody s režimem, který současně s tím označujeme za iracionální a vedený šílenci. Pokud existuje nějaký plán, nikdo nevěří, že vzešel z Washingtonu.

Tato rozhodnutí vtiskla lidem do rukou pomyslnou povolenku obrátit se čelem ke všemožným spiknutím a fantazírování. Teorie spiknutí, i ty pomýlené, kvetou jen tehdy, pokud jsou založeny aspoň na kousku pravdy. Internetoví influenceři občas plácnou nesmysl, ale to prezident Trump během let udělal také, a opakovaně. Někteří lidé to omlouvali jako rétorické excesy, součást chvályhodného boje s elitami. Symbolický jazyk, jenž nelze brát doslovně. Pokud se takovéto velkorysosti dostává prezidentovi, proč by ji lidé napravo neměli zaručit také podcasterům?

Bohužel rozšíření a přijetí podobné rétoriky dovršuje přerod politické kultury do čehosi, co už dost možná nemá s politikou nic moc společného. Za pozornost myslím stojí, nakolik se dnes velká část „krajní pravice“ a Konzervatismus eseróčko podobají jako vejce vejci. Obě se soustředí na vytváření komplikovaných abstrakcí, obě se reálně nesnaží dosáhnout moci a obě předkládají sofistikovaná vysvětlení toho, jak je prohrávání ve skutečnosti vítězstvím. Stěží tak dnes už lze jen těžko rozlišit mezi konzervativními defétisty jako Peter Hitchens (jemuž britští nacionalisté vymysleli přezdívku Denethor) a velkým segmentem online pravice. V určitém momentu člověka unaví číst nekonečné kritiky neblahého stavu světa, úvahy nad zákoutími idejí i institucí, jež nás dovedly do tohoto bodu či podrobná vysvětlení důvodů, proč s tím vlastně nemůžeme nic udělat.

Mohli bychom namítnout, že i Charlie Kirk ve skutečnosti sloužil jako bezpečnostní mechanismus k upuštění přebytečné páry. K tomu však musí existovat alternativní hnutí, jehož energii „ventil“ krade. V politickém hlavním proudu nic takové nenajdeme a nic podobného nevzniklo ani v čase od jeho smrti. Jestliže MAGA hnutí čeká tak hanebná smrt, jak velká část konzervativců doufá, budoucnost bude mnohem spíš vypadat jako Ted Cruz nebo i John Cornyn než Otec Coughlin či Huey Long.

Asi tím nejbolestnějším omylem v uvažování alternativní pravice byla víra, že „redpilling“ navede lidi k efektivní akci. Při zpětném hodnocení bylo chybou věřit, že někdo ideologicky ryzejší bude také efektivnějším aktivistou. Za své zkušenosti se kloním spíše k opaku. Politická výchova by měla být prostředkem k cíli, dnes se však nezřídka stala cílem sama o sobě. Výsledkem pak jsou předvídatelné, nekonečné argumenty nad sémantikou a detaily, jež si v mnohém nezadají s biblickým diskurzem uvnitř velkých protestantských denominací. A stejně u protestantismu neproběhla výchova legie oddaných válečníků za víru – obětí dekonstrukce se naopak stala víra samotná. V jistém bodě se analýza stává kontraproduktivní.

Smrt Charlie Kirka odstranila z šachovnice jediného člověka v politickém mainstreamu, s nímž byli mladí v kontaktu, a který je spojoval se skutečným světem. Pokud jste chtěli něco zorganizovat na univerzitním kampusu, museli jste se tak či onak nějak domluvit s TPUSA. Když jste chtěli tlačit na Trumpa zprava, museli jste se vypořádat s Kirkovou apologetikou. Pokud jste uvažovali o kandidatuře, nutně jste museli koordinovat své úsilí s iniciativou TPUSA pro oslovení voličů. Jestliže jste aktivně působili na metapolitickém poli, Kirkův pozvolný posun k obecnému omezení veškeré imigrace a probělošské rétorice byl nevyhnutelně vnímaný jako zásadní milník pokroku. Jakkoliv jsme to asi nedoceňovali, Kirk srážel všechny proudy americké pravice z oblaků abstrakce, zpět do reality politické situace na zemi, ve skutečném světě.

Po jeho smrti se z hnutí stala obří hra typu „zvol si své vlastní dobrodružství“. Nabízejí se různé tábory: otrocká láska k Trumpovi, únavné smýšlení „proti všemu a všem“, revoluční defétismus, fantasmagorie o spáse z rukou dosud neznámého politického mesiáše. Všechny tyto podskupiny zdá se spojuje fantaskní přesvědčení, že vražedná hysterie a rostoucí moc v rukou levice s námi nemá nic moc společného a nijak se nás nemůže dotknout, pokud a dokud tedy budeme předstírat, že se něčím odlišujeme.

Najdou se tedy ve světle všeho popsaného nějaké důvody k optimismu? Ano, ale jen ve střednědobém a delším časovém horizontu. Více lidí než kdy dřív je součástí organizovaných, funkčních skupin s pevným cílem, které podnikají věci ve skutečném světě, jakkoliv většinou a doposud spíše mimo sféru voleb a politických funkcí. To je důležitější než všechny doplňovací senátní a kongresové volby.

Zadruhé se myšlenky šíří do větší šíře než kdy dříve. Nepanuje sice shoda na tom, co je konečným cílem nebo kam to všechno směřuje, ale vznikla masivní základna, která tu nikdy nebyla, ani v čase alternativní pravice. Postupně se ustanoví nové směřování a povstanou noví vůdci.

A konečně, to co se právě děje, je dost možná nevyhnutelné a nezbytné. V nejširším slova smyslu prezident Trump nejspíš dobře ztělesňuje, jak v zásadě nemožné je, aby se systém „opravil pomocí svých vlastních vnitřních mechanismů“. Funguje tak jako fakticky akceleracionistická postava. Někdy vědomě, jako když podrývá legitimitu institucí typu média nebo soudy, jindy bezděčně, jako když pomohl Izraeli k rekordní neoblibě dokonce i mezi konzervativní mládeží. Vším tímto si tak zjevně musíme projít.

Údobí levicové nadvlády, které se podle všeho rýsuje na obzoru, může být podobně nevyhnutelně nezbytné. Snad bude pravice muset naplno a tvrdě zažít, že rozdíly na naší straně vlastně nejsou tak zásadní a že ve skutečnosti jsme jedna parta. Možná si musíme vštípit lekci, že politická identita se dá člověku jednoduše vtisknout zvnějšku a seshora. Můžeme se do krve dohadovat nad tím, kým jsme a čemu věříme. Levice však je organizovaná, my nikoliv. Levice postupuje s cílem chopit se moci státu, my ne. Proto to bude levice, kdo direktivně řekne, čím jsme a jak se s námi bude nakládat.

Samozřejmě bychom to mohli změnit. Je to v našich silách a náš potenciál je větší než kdy předtím. Museli bychom ale od základů poupravit celý náš přístup. Museli bychom pochopit, že smyslem a cílem ideologie i metapolitiky je dosažení moci, nikoliv výhra v internetové přenici. Museli bychom začít budovat paralelní struktury ekonomických i profesionálních kapacit, ruku v ruce s místními politickými strukturami, podpořených volební mašinérií, schopnou dostat voliče k hlasovacím urnám.  Znamenalo by to získat moc v jednotlivých státech unie a její využití k dalšímu budování a rozšiřování koalice.  Museli bychom zacílit široké demografické skupiny, reálně získatelné k podpoře hnutí, dost početné na zajištění vítězství na celostátní úrovni. Znamenalo by to získat si podporu mas, místo zdůvodňování její neexistence hloupostí lidí.

Ve zkratce tedy právě to, co na čem pracoval Charlie Kirk, ale z ideologicky pevnější základů a důvodů. Nezbývá než spekulovat, zda se sám Kirk, který se podle všech indicií našim pozicím přibližoval, mohl v alternativní budoucnosti takovýmto vůdcem stát. Nikdy se to nedozvíme.

Těžce skousnutelným poučením z jeho smrti je prozření, že až umřeme, ať to bude jakkoliv, jen málokoho to bude zajímat, pokud tedy nedosáhneme vítězství ještě na tomto světě. Nemělo by nás šokovat, že lidem připadne vražda otce před zraky jeho rodiny jako děsná psina, jen proto že dostatečně horoucně nemiloval transgenderismus. Lidé neprojevují empatii ani slušnost, pokud nemají pocit, že musí. A to se nestane, dokud budou cítit, že se zodpovídají někomu silnějšímu. Jedinou opravdu důležitou otázkou tak zůstává, kdo ten silnější bude.

Dokonce i Kirkovy pozoruhodné úspěchy se během pouhých několika týdnů staly materiálem pro vtipálky. Místo cynismu a nihilismu by nás to mělo vyburcovat k akci. Někdo o podobě budoucnosti rozhodne a příležitost je dnes větší než kdy dříve. Podmínkou ale je, abychom všichni učinili vědomou volbu, že jsme odhodlaní poroučet světu, ne vydělat peníze a uniknout mu. Americká pravice po většinu minulého století volila právě tuto cestu, což je zdaleka největší příčinou jejích kolosálních selhání.

Jistě, to pokušení je pochopitelné. Politika je obtížná, pokrok nejistý a cestu k vítězství dláždí nesčetné prohry. Přesto v rozporu se slovy Joa Sobrana politika už nemůže být pouhou hrou. Hraje se tu o život. Odpověď na Kirkovu smrt ukázala, že ani vražda nemusí být tabu coby zdroj pobavení pro tak zvanou lepší společnost. Ani na moment si nenamlouvejme, že bychom se dočkali odlišného zacházení. Jak po atentátu suše pravil komik Sam Hyde: „tohle jste vy“.

Druhý rok od smrti Charlie Kirka bychom měli strávit méně času vypočítáváním omylů všech na okolo a více poctivým zamyšlením nad tím, co může každý z nás udělat. Snad se z tržiště „úchopů“ konečně posuneme směrem k opravdovému hnutí. Prostor po Charlie Kirkovi zůstává i po více než roce od jeho smrti nevyplněný, což ovšem nepotrvá navždy. Pokud ho neobsadíme my, udělá to někdo jiný. Nepočítejte příliš s tím, že to bude někdo lepší. Velmi pravděpodobně se v efektivitě, charakteru ani ochotě se učit Charlie Kirkovi ani nepřiblíží.

Pokud to tedy nebude někdo z vás…

Úvaha Kevina Deanna When The Right Blinked (ze série Charlie Kirk: One Year Later) vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing 10. září 2026.