Minulý týden jsem se podrobně věnoval kritice pravicového aktivismu, což zcela podle očekávání vyvolalo četné reakce. Záměrně jsem vynechal obhajobu možných alternativ, jimiž se míním zabývat na tomto místě. Podobně jako termín „aktivismus“ označuje celou škálu příbuzných činností, jsou i jeho alternativy širokou skupinou činností, kterým říkáme pasivismus. Minulý týden jsme si řekli, co nedělat – tedy čím si člověk na pravici zajistí výprask, zatčení, uvěznění, exil nebo dokonce smrt. Nezapomínejte, že nic z výše uvedeného není triumfem, ale prohrou. Ještě se k tomu vrátím, jelikož celá řada lidí zůstává přesvědčena, že tento typ porážky je ve skutečnosti přestrojeným vítězstvím.
Nejprve si tedy vyjasněme, čím pasivismus není. Přestože znějí pasivismus a pacifismus podobně, nejde o totožné věci, ale jen o hříčku jazyka.
Pasivismus neznamená ani „nedělat nic“. Pasivismus velí nepodnikat kroky činěné s cílem dosáhnout oficiální moci – neříká však, že se nemáme vůbec snažit navyšovat svou sílu a moc. Pasivismus znamená ignorovat a vyhýbat se oficiálnímu politickému systému, protože tento systém je pokažený, nefunkční, nemorální; korumpující bažina, již je třeba kompletně vysušit zvenčí – systém příliš nemocný a plný vad, než aby se dal ještě zachránit zevnitř.
Nezapomínejme také, že aktivismus neznamená „něco dělat“ a pasivismus „nedělat nic“. Google nabízí tuto definici aktivismu: „program či akce využívající energické kampaně k dosažení politické či společenské změny“.
Aktivismus je účastenství na oficiálním politickém procesu, které bráhmáni (zde užito coby termín z prostředí neoreakčního myšlení k označení elitní vrstvy společnosti, postmoderní variace na tradiční kastu „zprostředkovatelů posvátna“ – pozn. DP) z Googlu popsali jako „energickou kampaň k dosažení politické či společenské změny“. Pasivismus neznamená „nedělat nic“, jde totiž o odepření účasti na oficiálním politickém procesu.
Proč ale levicový aktivismus funguje? Protože levice už dnes pevně drží v rukou oficiální i polooficiální státní struktury. Když nějakého levičáka zbijí, zatknou, uvězní, pošlou do vyhnanství nebo zabijí, stává se okamžitě mučedníkem a se svolením státu je obratem zburcován zástup dalších levičáků. Následně stát levici poskytne nějaký nový Úřad pro rozmanitost tuhle nebo Nadaci pro rovnost támhle – nebo možná „jen“ iniciativu či lukrativní místečko konzultanta, tak jako jak ale vítězství. A co se stane člověku, jehož potká podobný osud, ale náleží k politické pravici? Vzpomínka na něj okamžitě zmizí odevšad s výjimkou hororových příběhů. Tento systém není žádnou anomálií, jde o samou podstatu a účel státu – problémem je to prostě jen to, že se dostal do rukou levice.
Oficiální politický systém zahrnuje všechny výbory, sněmy, zákonodárné orgány, kongresy, byrokracie, zpravodajské agentury, filmová studia, neziskovky, soudy, nevládní organizace (NGO), Výbory politické akce (severoamerické Political Action Committees, PAC – pozn. DP), aktivistické skupiny atd., jež společně tvoří orgány kontroly a formování veřejného mínění a výkonu státní moci.
Tyto nesčetné organizace už dávno nejsou neutrálními institucemi, ale byly kooptovány levicí; vznikly na nedokonalých základech a zásadách, jež z nich učinily snadný terč levicové subverze a časem přestaly sloužit jakémukoliv účelu s výjimkou šíření levičáctví. Kdysi se snad ještě daly zachránit, ta doba však už dávno minula. Pokusy o odvolávání se na zásady budou mít před těmito organizacemi za výsledek jedině neobřadné rozdrcení petenta. Že se tyto instituce obvykle samy za levicové neoznačují, také není náhoda, ale úmysl.
Takže je všechno ztraceno! Ne, všechno ještě ne, ale skoro všechno. Pokoušet se v roce 2016 spravit západní civilizaci skoro připomíná pokusy o resuscitaci mrtvoly – ale ne úplně. Momentálně je bezvládné tělo pohřbeno pod lavinou cizích hord, pořád ale ještě zbývá trochu času jej vyprostit a prosit Pána o milost – kanonická křesťanská historie ostatně přinejmenším jeden případ vzkříšení z mrtvých zná. Konec konců, možná v těle ještě zbývá jiskřička života. Přinejmenším má ale takováto Zdrávas Maria větší šanci na úspěch než se vrhat do hrobu s výbavou na chemoterapii – a na tom teď záleží.
V situaci, kdy se problémem stal celý oficiální politický systém, není řešením se snažit působit v něm, ale vystavět (nebo přestavět, záleží na vašem úhlu pohledu) politický systém nový a lepší. To je první krok celého procesu: staňte se hodnými vlády.
Skutečně jsou dnešní mladí absolventi univerzit Břečťanové ligy těmi nejhodnějšími vladaři? Nějakým teoretickým historickým metrem zřejmě nikoliv, ale jelikož je zatím nikdo nenahradil, musíme říci ano, skutečně jimi jsou. To ovšem není obžaloba pasivismu nebo Moldbugových teorií, ale naší civilizace. Musíte se stát hodnějšími než naši stávající vládci, k čemuž nestačí jen být osobně zdravější a ctnostnější než oni, ale také být jako skupina schopnější dobré vlády – lepší v zajišťování pořádku, spravedlnosti, práva, ctnosti, pravdy a slávy.
Najde se dnes kromě stávající Katedrály-Státu (narážka na esej Erica S. RaymondaKatedrála a tržiště, volně řečeno „na možnosti participovat nebo ovlivnit chod Katedrály-Státu nemá veřejnost /až na sporadické výjimky/ žádný vliv“ – pozn. DP) s někdo další s funkčními institucemi pro nalézání pravdy, distribuci oficiálních stanovisek nebo organizaci masového sociálního života s nabídkou lukrativních kariér a rodinného zázemí pro schopné mladé muže? Snad byste mohli zpochybnit užití a definici výrazu „funkční“ – a zpochybnit tady lze skutečně hodně – ale kde je pravicový Harvard? Kde jsou New York Times pravice? A kde ministerstvo spravedlnosti? Soudy? Pokud nemáte zjevně kvalitnější alternativu k Harvardu, nikdo nemá důvod přestat Harvardu naslouchat, snažit se na Harvard dostat nebo ho přestat vynášet do nebes. Každá kritika Harvardu tak zůstane jen kritikou – a to navíc kritikou neefektivní.
Dost možná neexistenci Harvardu, NYT atd. pravice vysvětluje nespravedlivé rozdrcení rodící se alternativy státem někdy v minulosti. Jakkoliv pravděpodobně to zní, omluva to není. Co ostatně může člověk čekat, když otevřeně ohrožuje zavedenou konkurenci?
Nemá smysl vycházet na veřejnost dříve, než získáte dostatek síly tímto způsobem zvítězit.
Zajistíte-li více pořádku, spravedlnosti zákonnosti, ctnosti, pravdy a slávy než konkurence, spíš dřív než později zvítězíte. A jelikož je hlavním politickým problémem Západu nedostatek pořádku, spravedlnosti, zákonnosti, ctnosti, pravdy a slávy, zvítězíte pokaždé, když se vám podaří zajistit alespoň skromnou dávku kterékoliv z uvedených komodit. Pořádek však nezajistíte lobbováním zkorumpovaného politického systému, nastaveného k vykořeňování jakéhokoliv zdání pořádku.
Musíte ho prostě vytvořit sami. Potichu, soukromě a nepoliticky vybudovat kompletní náhrady oficiální i neoficiální vlády, bez jediného kroku na poli aktivismu se může jevit jako dost nesnadný úkol. Máte pravdu. Celé to působí jako dost tvrdě nastavené podmínky vítězství, takový už ale život na naší planetě je. Pokud byste to snad potřebovali připomenout, najděte si na webu „Věž lebek“ (Ćele kula).
Pro nastolení pořádku atd. musíte nejprve dosáhnout jisté míry osobní suverenity, jež začíná suverenitou intelektuální a statusu. Abyste dosáhli plné svrchovanosti, je třeba v prvé řadě nabýt suverenity nad svou vlastní myslí, tedy mít pevnou vládu nad tím, komu se dostává vaší pozornosti, času a energie. Teprve jakmile máte tyto činitele plně pod kontrolou, dokážete rozpoznat ty nejhodnotnější cesty k vítězství a vydat se po nich.
A co že vlastně obnáší intelektuální suverenita? Čtěte čerstvé zprávy pokradmu a staré knihy hrdě – a ne naopak. Sledujete, co poutá vaši pozornost? Papež nikoliv. Nenechte si bitvy a problémy, nad nimiž uvažujete, diktovat médii. „Čtete staré knížky“ není nějaká povýšeně ironická výzva, ale velice vážně míněný návod k rozbití okovů modernity.
Až jich přečtete dost, začnete časem místo v roce 2016 žít třeba v roce 1616 – a v hlavě vám začnou kolovat nové, dříve nemožné myšlenky, pro typického obyvatele moderny nepochopitelné. Momentálně jsou pro vás tyto ideje už z definice nesrozumitelné, ale některé z nich mohou být přesně tím, co potřebuje k vítězství. Existuje jen jediný způsob, jak to zjistit: dobrý výchozí bod najdete třeba zde.
K suverenitě v oblasti statusu už však budete potřebovat Männerbund. Sám osamocený voják v poli oživí západní civilizaci těžko, zvlášť když mu k tomu nezbytné kroky vyslouží leda opovržení nebo nepochopení lidí v jeho okolí, případně mu znemožní podniknout další kroky ke navýšení vlastního sociálního statusu. Přizpůsobte svůj vnitřní systém nabývání statusu tak, aby směřoval k získání statusu tradičně vymezeného. K nápravě tohoto problému budete potřebovat skupinu podobně smýšlejících lidí, s nimiž se budete pravidelně setkávat, vzájemně si vypomáhat, vyměňovat si navzájem myšlenky a plány a budovat s nimi svazky – ve větším schématu věcí se takovýto malý sociální program může zdát triumfem spíše drobným, ale ani dobrá civilizace vlastně není ničím jiným než milionem podobných malých sociálních programů soustředěných v jedné oblasti.
I stavba té nejvyšší věže začíná položením jednoho kamene. Pokud nepoložíte ani jeden, sotva můžete plánovat stavbu s miliony kamenů. Dejte se do toho.
„Klika“, nástavba Männerbundu, je motorem pravicové akce. Nikoliv aktivismu, ale akce. Není veřejná, otevřená, není snadno k nalezení, těžko se rozeznává nebo i jen dosahuje. V rukou ale drží skutečnou moc. Pokud nastane správná konstelace, je schopna akce. To je druhý krok procedury: přijmout moc. Třetí krok (Vláda!) není problémem, jímž bychom se museli v této chvíli zabývat, z definice totiž čeká až na vladaře samotného. My se musíme snažit vymyslet, jak se k moci dostat. Cestou k získání moci je zdokonalit sám sebe, a cestou k vybudování moci je vytvořit kliku.
Přesně seřízená klika dosáhla suverenity intelektuální i statusu, díky čemuž může postoupit k dosažení a obraně suverenity i v dalších oblastech – fyzické, geografické, ekonomické, finanční atp. Důležité je, že vytvořením pevné kliky jste si otevřeli možnost nabýt skutečné svrchovanosti a moci nad něčím mimo ni. Bez ní ovšem nemáte v rukou nic, čím byste suverenitu ubránili. Určit, co přesně je potřeba k dosažení vítězství udržet a bránit, už bude úkolem kliky (nebo jejího vůdce). Jisté však je, že pokud nejprve nevytvoříte pevnou kliku, další etapy vám nepochybně zůstanou uzavřeny.
Detaily tohoto procesu výstavby se nepochybně budou lišit místo od místa. Jistě by se dalo napsat něco jako manuál, ale to už přesahuje ambice této eseje. Co byste si z ní ovšem měli odvést, je poznatek, že musíte zapomenout na oficiální moc a začít vážně přemýšlet o vytvoření svého vlastního samostatného systému nabývání statusu uvnitř privátní kliky mužů, s nimiž se budete dělit o informace, zdroje a komunikovat spolu. Povede-li se vám to dostatečně dobře, stane se z vaší kliky časem oficiální stát. V horším případě se z ní stane de facto stát pro její příslušníky, což jako takové malé trvalé vítězství rozhodně není k zahození – vždyť oficiální stát samotný nezvratně pochoduje po cestě do záhuby, nelítostně diktované svou vlastní šílenou ideologií.
Dokázali byste to, co Rachel Dolezalová, lépe než ona sama? Dokázali byste si představit německou imigrační politiku z roku 2015? Žádný jednotlivec není tak zvrácený jako systém bez hlavy a nemůže být ani dost zvrácený na to, aby předpověděl další krok bezhlavého systému. Proto na to raději zapomeňte, vybudujte si svůj vlastní systém a přečkejte bouři.
Aby se dalo hovořit o úspěšné klice, nemusí se rozprostírat přes několik světadílů a být takřka všemocná. Stačí, abyste „jen“ vytvořili lokální kliku nejhodnějších místních mužů, s kterými jste pravidelně v kontaktu, s nimiž si vzájemně potvrzujete status a dalšími způsoby se připravujete k akceschopnosti v momentě, kdy nastanou příhodné podmínky – v té chvíli už jste z rukou nepřítele vyrvali kus území. Nezbytné je toto uskupení i k tomu, aby svým příslušníkům garantovalo majetková práva a nastavilo sexuální morálku, která nebude jen de iure, ale de facto. Dohledu nad sexuální morálkou se oficiální vláda zřekla úplně a svůj závazek chránit tu hrstku majetkových práv, která ještě nebyla přímo či nepřímo oslabena a anulována, vykonává jen s maximální neochotou a výhradami. Kde aktivista vidí živnou půdu pro transparent nebo propagandistický slogan, otevírá se pro pasivistu vynikající příležitost vytvořit kvalitnější mechanismus, který by poskytoval a aplikoval majetková práva i sexuální morálku: mechanismus složený z mužů – kliku vyrostlou z Männerbundu.
Při dostatečném množství spolu začnou kliky komunikovat a vytvářet větší „superkliky“. Přebudovat je totiž třeba nejen civilizační síť, ale i její nástroje.
Některé obecnější rysy kliky se nabízejí v podstatě samy: zabezpečená komunikace, značné překážky vstupu, absence veřejného působení i viditelnosti, celoživotní příslušnost, legální aktivity atd. Viděli jste někdy, jak většina tradičních bratrstev funguje?
Myslím, že spíše než dostupné nástroje nám scházejí muži schopní pochopit a využít nástroje, jež máme k dispozici.
Pochopitelně nemůžu zaručit, že vše půjde hladce a bez krve. Věřte mi, že nezapomínám na Věž lebek. Nemá však smysl snižovat své standardy před dosažením úplného vítězství.
Úvaha Marka Yuraye How To Passivism vyšla na stránkách Social Matter 19. dubna 2016.
E.X. Vůle je nezbytným prostředkem na cestě k cíli, ale samotný cíl, ten určuje touha.
Touhy mají lidé různé. Čím více touhy, tím více vůle a tím také více odhodlání.
Pokud jde o mé cíle, mám velmi silnou vůli. Nemám však žádnou vůli k usilování o to, po čem netoužím.
Nevnucuji druhým lidem, jaké by měli mít cíle, ale když nějaké mají, zamýšlím se, jak jich mohou nejlépe dosáhnout.
L.Ch.: Nevěřím v Boha, ale nemůžu vyloučit, že nad námi něco je, co nás všechny přesahuje. Zajímám se o historii a v ní se není možné vyhnout čtení o křesťanství i pohanství. Vím, že náboženské spory jsou mocná věc a hlavně trvají dlouho. Takoví sunnité a šíité spolu bojují už od 7. století nebo schizma katolické a pravoslavné církve trvá od roku 1054. Spor pohanů a křesťanů může jen nahrávat neomarxistům a islámu, pokud se příliš vyhrotí. Podle mého názoru je v mnoha lidech víra utlumena vlivem hmotného blahobytu a dlouhotrvajícího míru. Dosvědčují to i zkušenosti z východní fronty, kde se často modlili i skalní bolševici, kteří před válkou chtěli náboženství jako „opium lidstva“ odstranit.
L.Ch. Oba v podstatě argumentujeme velmi podobně a asi se shodneme, že „Svoboda“ je v moderním světě silně fetišizována a v jeho pojetí se jedná o něco dost blízkému chaosu. Že se teprve zánikem vysvobodíme, je dost západní pojetí:D
Přemýšlel jste, jak by měl být dán smysl života přirozeně? Určí Vám ho vládce, zjevení, prorocký sen? Stanovit si svůj vlastní je v éře zániku a rozkladu to nejvyšší, co je možné udělat, získat orientaci, napřímit k cíli svou vůli a jestli je správný, věřte mi, že se projeví i ve snech, bráně do Vašeho nevědomí.
Mnozí mě osobně nezajímají, rozhlížím se spíše po aktivní menšině, schopné sebeaktualizace a seberealizace, ano pravda může být nepříjemná, ale jít za ní je pro některé jedince asi stejně přirozené, jako je dýchat. Prostě nelze jinak.
Dále už je argumentace mylná, argumentace sejití ze stezky, plná nejistoty a strachu ze strastí. Pro příklad r stratégové do více nejistého světa, vrhnou více dětí (některé přežijí), k stratégové raději žádné. Biologická podmíněnost.
Člověk i společnost, která měla orientaci, konala a věřila, že koná správně. Člověk i společnost kterým zůstala „svoboda – t.j. chaos“ nekoná a má tisíce výmluv a intelektuálních berliček. Občas správné rozhodnutí určuje „pouze“ vůle, ale jedinec ji musí mít.
Kultura nebo potomci – není dobrá argumentace, bylo dříve slepice nebo vejce? Jedno s druhým je pevně svázané a patří k sobě.
Pokud bych měl odpovědět na otázku – zachovat kulturu netoužím, zbyl z ní jen „brak.“ Vybudovat novou kulturu je třeba! A budou ji muset budovat hlavně naši potomci. Snahy jsou zatím skromné, ale jsou.
PS: Znáte knihy Patalogie životní zdatnost, O svobodě od B. Brouka? Doporučuji!
To: Kaňka – zajímavá argumentace, díky.
Nesmrtelnost:
Knihy mohou shořet, náboženští vůdcové mohou být zabiti – ale krev v žilách přetrvá.
Příroda umírá, bohatství pustne
Dobytek zemře a příbuzní zemřou
i ty sám jednou budeš muset zemřít,
jen jedno přetrvá:
Sláva skutků mrtvého muže.
L.Ch. …Klíčovou otázkou je, zda toužíme kulturu zachovat kvůli našim potomkům nebo naopak potomstvo chápeme jako nezbytné pro uchování této kultury…
Co k tomu říct? Můj potomek je moje krev, moje duše, a je předmostím pro můj vlastní budoucí život. Když nezplodím tělo, které časem zplodí další těla, která mého ducha přivedou z podzemního nebe – záhrobí zpátky do života, tak budu prostě v hajzlu a kultura, která mého ducha vyjadřovala a hostila sama zanikne. Takže plození potomků je esenciálně přirozenou povinností každého normálního živého člověka.
…Zásadní problém plození dětí je ten, že rozhodujeme o druhých, a nikoliv o sobě. Dal nám někdo na výběr, zda se chceme ocitnout na tomto světě nebo nikoliv?…
K této otázce bych řekl jen to, že plození dětí je aktem záhrobní vůle depersonalizovaných odtělesněných duší znovu ožít.Pokud vás postihne erekce – touha po tom proniknouti do lůna ženy, tak je to demonstrací nikoliv vaší osobní volby rozhodnout o něčím životě, ale je to výrazem toho, že někdo z druhé strany „nadosobně netělesné“ chce projít vaším tělem znovu zpátky do života. O ničem svévolně nerozhodujete, spíše se plozením dětí podřizujete jejich vlastní vůli znovu ožít. Je to prostě vyšší Božská moc v pozadí „banálního smrtelnického bytí“,a ti kdo jí vzdorují celibátem či jinak jsou postiženi trestem neuros atd. atp. Bohové chtějí žít (ožívat) v lidských tělesných schránkách a ti, co jim v tom překáží, se zlou se potáží.
Svobodný člověk je striktně vzato jen iluze. Dosažitelná je pouze částečná svoboda. Vždy jsme na něčem závislí. Teprve zánikem našeho života se fakticky vysvobodíme z této závislosti.
Uniknout sebevraždou z doslovného otroctví je stejně tak aktivní čin, jako se pokusit uniknout fyzicky jinak. Obojí vyžaduje muže činu. Opakem je smířit se se svým postavením, nebo si jen něco namlouvat.
Lidé jsou ovšem proti sebevraždám účelově zaujatí. Slibuješ-li například lidem po smrti ráj, musíš jim zároveň nějak zakázat záměrně ukončit pozemský život, jinak by ti do toho ráje utíkali. A platí to zejména v případě mužů činu, protože ti se snáze odhodlají k takovému řešení.
Mou ctí byla již od dětství pravda. Tu poctivě a pečlivě hledám, nacházím a následně se ji podřizuji. Dojdu-li k závěru, že našemu životu není dán nějaký vyšší smysl, dám přednost raději nihilismu, než si namlouvat něco jiného. Pravda je vždy svazující a mnohdy nepříjemná. Lží vycházíme vstříc svým touhám.
Jistěže mnozí toužíme po vyšším smyslu života, ale to neznamená, že nějaký skutečně přirozeně existuje. Můžeme si samozřejmě vědomě stanovit nějaký náš vlastní a jemu podřídit svůj život, ale to nemá takovou váhu, jako když je nám dán přirozeně a my ho pouze objevujeme a přijímáme.
Zásadní problém plození dětí je ten, že rozhodujeme o druhých, a nikoliv o sobě. Dal nám někdo na výběr, zda se chceme ocitnout na tomto světě nebo nikoliv? Nerodíme se svobodní a nikdy se svobodnými fakticky nestaneme. Jsme závislí přinejmenším na našich základních životních potřebách.
Kdo nežije nemá žádné potřeby, včetně touhy po svobodě. Kdo nikdy nežil, neměl nikdy žádné potřeby. Poslat na svět potomka, znamená vystavit ho všem možným životním strastem, kterým by se s jistotou vyhnul, kdyby nebyl zplozen.
Jestliže toužíte zachovat evropskou kulturu, tak samozřejmě nemůžete přijmout nihilismus, protože ta kultura nebyla na nihilismu postavena. Když nahradíte nosné pilíře evropské kultury nihilismem, konstrukce se zhroutí. Stejně tak nemůžete upustit od plození potomků, protože by ji neměl kdo udržovat.
Klíčovou otázkou je, zda toužíme kulturu zachovat kvůli našim potomkům nebo naopak potomstvo chápeme jako nezbytné pro uchování této kultury.
V prvním případě je na místě zvážení mé paradoxní rady.
Válečníkem spíše myslím duševní stav, aktivní jednání, naproti pasivnímu „bytí“ otrokem. Pokud tedy náš duchovní válečník upadne do fyzického stavu otroctví, bude se jistě snažit najít řešení, jak se fyzického otroctví zbavit a toho buď dosáhne nebo zemře, obojí je aktivní a čestné jednání. Nezáleží zde na lidském statusu, ale na duchovním principu.
Sám říci, nechci snášet bídu a utrpení fyzického světa – spáchám tedy sebevraždu, je přitakání pasivnímu principu, nečinnosti, tedy de facto otroctví, pokud nás k sebevraždě nevede vyšší motiv (ano i takové jen u velmi vybraných jedinců existují). Podobné je to i dělání dětí, pokud je motivem strach, nejedná se o svobodu, lébrž nesvobodné rozhodnutí. Přitakání nihilismu není řešení, ale mělo by být pouze intelektuálním stimulem. Dost jsem nad tímto logickým paradoxem přemýšlel.
Související eseje: https://www.counter-currents.com/2017/01/between-pragmatism-and-the-transcendent/ https://deliandiver.org/2018/01/poznamky-k-nihilismu.html
Herbord: Jan Adolf II., polní maršál byl mladším bratrem jeho otce. Jeho matkou byla Pavlína rozená z Arenbergu, která v roce 1810 uhořela při požáru, který propukl během plesu na svatbě Napoleona.
Obzvláště kuriózní případ smrti ovšem potkal v roce 1732 Adama Františka ze Schwarzenbergu, který zemřel na následky střelného zranění, které mu způsobil při nepodařeném honu na jelena sám císař Karel VI.
A keď už znečisťujem debatu, rád by som sa obrátil na českých čitateľov – viete niečo viac o osobnosti Jindřicha Thun-Hohenstein? Jedna štúdia vyšla v zborníku >Šlechta střední Evropy v konfrontaci s totalitními režimy 20. století<, teraz sa k nej nemôžem dostať. Bol podobne "tvurčí" ako K. VI. Schwarzenberg? Ani v Urozených nacionalistech sa nespomína.
L.CH. Pozoruhodné, ktorý z nich? Polný maršálek? Pozerám na ich rodokmeň v Schwarz. ročenke, prekvapuje ma vysoká úmrtnosť v 18. storočí, smrť na stavy ozaj nehľadela…
Moje dosavadní zkušenost je taková, že ateisté jsou v tomto obvykle tolerantní a mají proto tendenci náboženské spory podceňovat. Z toho vyvozuji, že je to i Tvůj případ.
Ženám se obvykle nezamlouvá, ačkoliv mnoho z nich tvrdí, že pro své děti chtějí to nejlepší.
Ještě bych si dovolil pár poznámek k těm náčrtkům alternativních řešení.
Válečník se nemůže stát otrokem, dokud se nenechá fyzicky zotročit v důsledku padnutí do zajetí. Pokud k tomu dojde, může se z potupného otroctví osvobodit jedině útěkem nebo smrtí, případně je mu udělena svoboda.
Světoobčanství je jen dočasná protekce. Tvé bezprostřední potomky by to ještě pravděpodobně ochránilo, ale tento svinčík má ambice a potenciál rozšířit se postupně po celém Světě, a dopadne těžce i na potomky těch, kteří tomu sami napomáhali, protože už nebude kam utéci.
Můj 4x praděda (z matčiny strany) byl kníže Schwarzenberg, 3x praděda jeho levoboček a velkostatkář a já jsem jen o vlásek unikl nutnosti živit se obyčejnou prací. Zmíněný kníže sice nebyl, na rozdíl od mého strýce Karla, multikulturním aktivistou, ale s baronem Rothschildem se přátelil.
Můj děda chtěl mimochodem po roce 1968 emigrovat do Jihoafrické republiky, vlastenectví mé matky tomu údajně zabránilo.
Zajímavé logické paradoxy. Tu úvahu ohledně motivace boje jsem myslel z hlediska většiny lidí. Menšina „vyšších“ lidí sice může mít vznešené duchovní motivy, roky číst filozofy v čele s Evolou a hledat sebenaplnění a dosažení něčeho vyššího v boji, ale i ten zbytek lidí musí mít svoji motivaci. To je čistě praktické opatření pro zvýšení počtu bojovníků. A taková většina by neměla být odrazena věčně se opakujícími spory typu pohanství vs. křesťanství. Hodně cynicky řečeno možná je i islám takový Bič boží nebo zkouška od bohů, která nás donutí ukázat, co v nás opravdu je, ať chceme nebo nechceme.
Děkuji za krásnou logickou, až paradoxně logickou radu. Toto mě vážně nenapadlo, čekal jsem spíše radu ve stylu Guillama Fayeho z Proč bojujeme. Jakože, ten kdo je válečník, nemůže být otrok, že akcí dochází k sebeaktualizaci a tudíž i naplnění. Otrokem je naopak te, kdo by přijímal alogenní z vlastní pohodlnosti (bude na důchody – lež), či proto že se bojí ošklivého slova „rasista – bělošské zájmy.“ A k tomu vést i své děti. Nebo druhou radu – stát se dobře zaplaceným multikulturním aktivistou a ze svých dětí vychovat mobilní světoobčany, kteří nemají domov. Obě rady nejsou však 100%, jelikož do nich vstupuje lidský faktor v podobě dětí, jak budou ony jednat a zda se k vám neotočí zády, těžko ovlivníte.
Andrew: Jinými slovy říkáš, že Tvé priority jsou odlišné, což jsem ostatně předpokládal. Má rada rozhodně absurdní není a zamýšlenou úlohu, která na nejvyšší prioritu staví protekci potomstva, řeší nejlépe. Ostatně sám nemůžeš popřít její logickou dokonalost.
A vzhledem k tomu, že je v souladu s mými prioritami, jsem si dal záležet, aby taková skutečně byla.
L.Ch.: Nemít děti, aby byly ušetřeny problémů je logika dovedená do absurdního závěru. Pobavila mě svou logickou dokonalostí. Ano, kdo se nenarodí, nemůže být otrok, to je samozřejmě naprostá pravda…Ale teď vážně: Nejde o to zajistit budoucnost dokonalého ráje, který by stejně vedl k degeneraci, ale vůbec přežití. Možná se to nepovede a prohrajeme, ale aspoň se můžeme o něco pokusit. Je potřeba mít za co bojovat. Kolik lidí bude bojovat za vládu, za naše politiky? Skoro nikdo. Kolik lidí bude bojovat za Boha nebo bohy v naší většinově ateistické společnosti. Skoro žádní. Vychází mi z toho jediná odpověď dávající smysl, která by lidi přiměla k činům, že se může bojovat z úcty k předkům a pro zajištění budoucnosti potomkům. Každý měl nějaké předky a děti sice nemá každý, ale třeba je v budoucnu mít bude nebo má aspoň mladší příbuzné ve své širší rodině, různé synovce a neteře.
Možná budete zklamáni mou odpovědí, ale pokud je pro někoho nejvyšší prioritou skutečně to, aby jeho potomci nemuseli žít jako otroci nebo ve věčné občanské válce a rasovém chaosu, tak mi můj vysoce urozený mozek říká, že je před touto budoucnosti s absolutní jistotou ochráníte tím, že je vůbec nezplodíte.
Jako bonus navíc k tomu nebudou muset snášet ani další život přinášející útrapy.
Nemusí být sjednoceni všichni. Ale ti, kteří jsou součástí nějaké organizace do značné míry ano. Jinak brzy narazí na nesmiřitelné rozpory a rozpadnou se. Mít společného nepřítele nestačí.
Pokud Ti jde, Andrew, skutečně především o to, aby Tvoji potomci nemuseli žít jako otroci, nebo ve věčné občanské válce a rasovém chaosu, pak Ti mohu s potěšením poskytnout velice dobrou radu, jak tohoto cíle dosáhnout poměrně snadno a se stoprocentní zárukou úspěchu.
A musíme být vůbec sjednocení? Společným zájmem je biologické přežití bílých národů v Evropě a přežití i jejich kultury. Co si k tomu, kdo přidá dál, na to už jsou různé odpovědi. Někdo zvolí pohanství, někdo návrat ke středověkému křesťanství křižáků. Někdo zůstane u ateismu. Není šance, že by všichni přijali jednu víru nebo politickou ideologii, když někdo věří v distributivismus a někdo ve vůdcovství. Snaha se zcela sjednotit by vedla jen k vnitřním bojům. Pro sjednocení v rámci toho nejnutnějšího dění stačí společný nepřítel a vůle zanechat pro naše potomky takovou Evropu, kde budou moct žít a nebýt otroky nebo žít ve věčné občanské válce a rasovém chaosu. Nezbytné minimální cíle…Muslimové taky bojují mezi sebou a sjednotí je většinou až Amerika jako jejich společný nepřítel, když k nim přitáhne.
Hodnotná úvaha. Dnes udělám výjimku a pro jednou pochválím islámské hnutí. Toto společenství věrných, kteří spolu pracují, vzdělávají se, bojují a v případě potřeby i spolu umírají, tvoří Hizballáh v Libanonu a dnes i v Sýrii. Zaměřují se kromě ozbrojeného boje i na vzdělávání a na sociální práci a charitu. Pomáhají potřebným tam, kde stát selhává. Stát neničí otevřeným odporem, ale postupně budují paralelní struktury a přispívají tím k vyprázdnění špatně fungujícího státu. Myslím, že takový CasaPound se inspiruje právě Hizballáhem. Mám radši šíitský islám, protože ten téměř nestojí za teroristickými útoky v Evropě, ale pro větší objektivitu musím dodat, že tuto strategii budování paralelních struktur buduje i sunnitské Muslimské bratrstvo.
Trackbacks/Pingbacks
Jean Mabire – Zemřít v Berlíně
*** Zemřít v Berlíně: Francouzští esesmani posledními obránci bunkru Adolfa Hitlera.
*** Objednávejte na stránkách vydavatelství Nightingale Press nebo na Kosmasu.
.
Ladislav Malý – Vzpomínky jednoho disidenta
*** Z memoárů národního konzervativce…
*** Objednávejte ZDE.
21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině židovskýchemigrantů z Maďarska narodil Paul Gottfried. Tento filozof, spisovatel a historik patří mezi nejvýraznější představitele amerického paleokonzervatismua velkou část své kariéry věnoval kritice neokonzervatismu. Jako mentor Richarda Spencera také patří k duchovním kmotrům alternativní pravice.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině
E.X. Vůle je nezbytným prostředkem na cestě k cíli, ale samotný cíl, ten určuje touha.
Touhy mají lidé různé. Čím více touhy, tím více vůle a tím také více odhodlání.
Pokud jde o mé cíle, mám velmi silnou vůli. Nemám však žádnou vůli k usilování o to, po čem netoužím.
Nevnucuji druhým lidem, jaké by měli mít cíle, ale když nějaké mají, zamýšlím se, jak jich mohou nejlépe dosáhnout.
L. Ch.
Andrew: S tím bohem, resp. bohy jsme na tom podobně.
Jakékoliv zásadní spory Evropanů (nacionální, třídní, náboženské…) budou nahrávat jejich nepříteli, ale nedá se tomu zabránit.
Víra je utlumena především vlivem rozumu a z něj pramenícího přesvědčení, že bohové jsou jen produkty lidské fantazie.
L. Ch.
Andrew: Gnon
L.Ch.: Nevěřím v Boha, ale nemůžu vyloučit, že nad námi něco je, co nás všechny přesahuje. Zajímám se o historii a v ní se není možné vyhnout čtení o křesťanství i pohanství. Vím, že náboženské spory jsou mocná věc a hlavně trvají dlouho. Takoví sunnité a šíité spolu bojují už od 7. století nebo schizma katolické a pravoslavné církve trvá od roku 1054. Spor pohanů a křesťanů může jen nahrávat neomarxistům a islámu, pokud se příliš vyhrotí. Podle mého názoru je v mnoha lidech víra utlumena vlivem hmotného blahobytu a dlouhotrvajícího míru. Dosvědčují to i zkušenosti z východní fronty, kde se často modlili i skalní bolševici, kteří před válkou chtěli náboženství jako „opium lidstva“ odstranit.
L.Ch. Oba v podstatě argumentujeme velmi podobně a asi se shodneme, že „Svoboda“ je v moderním světě silně fetišizována a v jeho pojetí se jedná o něco dost blízkému chaosu. Že se teprve zánikem vysvobodíme, je dost západní pojetí:D
Přemýšlel jste, jak by měl být dán smysl života přirozeně? Určí Vám ho vládce, zjevení, prorocký sen? Stanovit si svůj vlastní je v éře zániku a rozkladu to nejvyšší, co je možné udělat, získat orientaci, napřímit k cíli svou vůli a jestli je správný, věřte mi, že se projeví i ve snech, bráně do Vašeho nevědomí.
Mnozí mě osobně nezajímají, rozhlížím se spíše po aktivní menšině, schopné sebeaktualizace a seberealizace, ano pravda může být nepříjemná, ale jít za ní je pro některé jedince asi stejně přirozené, jako je dýchat. Prostě nelze jinak.
Dále už je argumentace mylná, argumentace sejití ze stezky, plná nejistoty a strachu ze strastí. Pro příklad r stratégové do více nejistého světa, vrhnou více dětí (některé přežijí), k stratégové raději žádné. Biologická podmíněnost.
Člověk i společnost, která měla orientaci, konala a věřila, že koná správně. Člověk i společnost kterým zůstala „svoboda – t.j. chaos“ nekoná a má tisíce výmluv a intelektuálních berliček. Občas správné rozhodnutí určuje „pouze“ vůle, ale jedinec ji musí mít.
Kultura nebo potomci – není dobrá argumentace, bylo dříve slepice nebo vejce? Jedno s druhým je pevně svázané a patří k sobě.
Pokud bych měl odpovědět na otázku – zachovat kulturu netoužím, zbyl z ní jen „brak.“ Vybudovat novou kulturu je třeba! A budou ji muset budovat hlavně naši potomci. Snahy jsou zatím skromné, ale jsou.
PS: Znáte knihy Patalogie životní zdatnost, O svobodě od B. Brouka? Doporučuji!
To: Kaňka – zajímavá argumentace, díky.
Nesmrtelnost:
Knihy mohou shořet, náboženští vůdcové mohou být zabiti – ale krev v žilách přetrvá.
Příroda umírá, bohatství pustne
Dobytek zemře a příbuzní zemřou
i ty sám jednou budeš muset zemřít,
jen jedno přetrvá:
Sláva skutků mrtvého muže.
L.Ch. …Klíčovou otázkou je, zda toužíme kulturu zachovat kvůli našim potomkům nebo naopak potomstvo chápeme jako nezbytné pro uchování této kultury…
Co k tomu říct? Můj potomek je moje krev, moje duše, a je předmostím pro můj vlastní budoucí život. Když nezplodím tělo, které časem zplodí další těla, která mého ducha přivedou z podzemního nebe – záhrobí zpátky do života, tak budu prostě v hajzlu a kultura, která mého ducha vyjadřovala a hostila sama zanikne. Takže plození potomků je esenciálně přirozenou povinností každého normálního živého člověka.
…Zásadní problém plození dětí je ten, že rozhodujeme o druhých, a nikoliv o sobě. Dal nám někdo na výběr, zda se chceme ocitnout na tomto světě nebo nikoliv?…
K této otázce bych řekl jen to, že plození dětí je aktem záhrobní vůle depersonalizovaných odtělesněných duší znovu ožít.Pokud vás postihne erekce – touha po tom proniknouti do lůna ženy, tak je to demonstrací nikoliv vaší osobní volby rozhodnout o něčím životě, ale je to výrazem toho, že někdo z druhé strany „nadosobně netělesné“ chce projít vaším tělem znovu zpátky do života. O ničem svévolně nerozhodujete, spíše se plozením dětí podřizujete jejich vlastní vůli znovu ožít. Je to prostě vyšší Božská moc v pozadí „banálního smrtelnického bytí“,a ti kdo jí vzdorují celibátem či jinak jsou postiženi trestem neuros atd. atp. Bohové chtějí žít (ožívat) v lidských tělesných schránkách a ti, co jim v tom překáží, se zlou se potáží.
Svobodný člověk je striktně vzato jen iluze. Dosažitelná je pouze částečná svoboda. Vždy jsme na něčem závislí. Teprve zánikem našeho života se fakticky vysvobodíme z této závislosti.
Uniknout sebevraždou z doslovného otroctví je stejně tak aktivní čin, jako se pokusit uniknout fyzicky jinak. Obojí vyžaduje muže činu. Opakem je smířit se se svým postavením, nebo si jen něco namlouvat.
Lidé jsou ovšem proti sebevraždám účelově zaujatí. Slibuješ-li například lidem po smrti ráj, musíš jim zároveň nějak zakázat záměrně ukončit pozemský život, jinak by ti do toho ráje utíkali. A platí to zejména v případě mužů činu, protože ti se snáze odhodlají k takovému řešení.
Mou ctí byla již od dětství pravda. Tu poctivě a pečlivě hledám, nacházím a následně se ji podřizuji. Dojdu-li k závěru, že našemu životu není dán nějaký vyšší smysl, dám přednost raději nihilismu, než si namlouvat něco jiného. Pravda je vždy svazující a mnohdy nepříjemná. Lží vycházíme vstříc svým touhám.
Jistěže mnozí toužíme po vyšším smyslu života, ale to neznamená, že nějaký skutečně přirozeně existuje. Můžeme si samozřejmě vědomě stanovit nějaký náš vlastní a jemu podřídit svůj život, ale to nemá takovou váhu, jako když je nám dán přirozeně a my ho pouze objevujeme a přijímáme.
Zásadní problém plození dětí je ten, že rozhodujeme o druhých, a nikoliv o sobě. Dal nám někdo na výběr, zda se chceme ocitnout na tomto světě nebo nikoliv? Nerodíme se svobodní a nikdy se svobodnými fakticky nestaneme. Jsme závislí přinejmenším na našich základních životních potřebách.
Kdo nežije nemá žádné potřeby, včetně touhy po svobodě. Kdo nikdy nežil, neměl nikdy žádné potřeby. Poslat na svět potomka, znamená vystavit ho všem možným životním strastem, kterým by se s jistotou vyhnul, kdyby nebyl zplozen.
Jestliže toužíte zachovat evropskou kulturu, tak samozřejmě nemůžete přijmout nihilismus, protože ta kultura nebyla na nihilismu postavena. Když nahradíte nosné pilíře evropské kultury nihilismem, konstrukce se zhroutí. Stejně tak nemůžete upustit od plození potomků, protože by ji neměl kdo udržovat.
Klíčovou otázkou je, zda toužíme kulturu zachovat kvůli našim potomkům nebo naopak potomstvo chápeme jako nezbytné pro uchování této kultury.
V prvním případě je na místě zvážení mé paradoxní rady.
L. Ch.
Válečníkem spíše myslím duševní stav, aktivní jednání, naproti pasivnímu „bytí“ otrokem. Pokud tedy náš duchovní válečník upadne do fyzického stavu otroctví, bude se jistě snažit najít řešení, jak se fyzického otroctví zbavit a toho buď dosáhne nebo zemře, obojí je aktivní a čestné jednání. Nezáleží zde na lidském statusu, ale na duchovním principu.
Sám říci, nechci snášet bídu a utrpení fyzického světa – spáchám tedy sebevraždu, je přitakání pasivnímu principu, nečinnosti, tedy de facto otroctví, pokud nás k sebevraždě nevede vyšší motiv (ano i takové jen u velmi vybraných jedinců existují). Podobné je to i dělání dětí, pokud je motivem strach, nejedná se o svobodu, lébrž nesvobodné rozhodnutí. Přitakání nihilismu není řešení, ale mělo by být pouze intelektuálním stimulem. Dost jsem nad tímto logickým paradoxem přemýšlel.
Související eseje:
https://www.counter-currents.com/2017/01/between-pragmatism-and-the-transcendent/
https://deliandiver.org/2018/01/poznamky-k-nihilismu.html
Herbord: Jan Adolf II., polní maršál byl mladším bratrem jeho otce. Jeho matkou byla Pavlína rozená z Arenbergu, která v roce 1810 uhořela při požáru, který propukl během plesu na svatbě Napoleona.
Obzvláště kuriózní případ smrti ovšem potkal v roce 1732 Adama Františka ze Schwarzenbergu, který zemřel na následky střelného zranění, které mu způsobil při nepodařeném honu na jelena sám císař Karel VI.
L. Ch.
A keď už znečisťujem debatu, rád by som sa obrátil na českých čitateľov – viete niečo viac o osobnosti Jindřicha Thun-Hohenstein? Jedna štúdia vyšla v zborníku >Šlechta střední Evropy v konfrontaci s totalitními režimy 20. století<, teraz sa k nej nemôžem dostať. Bol podobne "tvurčí" ako K. VI. Schwarzenberg? Ani v Urozených nacionalistech sa nespomína.
L.CH. Pozoruhodné, ktorý z nich? Polný maršálek? Pozerám na ich rodokmeň v Schwarz. ročenke, prekvapuje ma vysoká úmrtnosť v 18. storočí, smrť na stavy ozaj nehľadela…
Andrew: A Ty jsi pohan, křesťan nebo ateista?
Moje dosavadní zkušenost je taková, že ateisté jsou v tomto obvykle tolerantní a mají proto tendenci náboženské spory podceňovat. Z toho vyvozuji, že je to i Tvůj případ.
Problém vidím mezi pohany a křesťany.
L. Ch.
E.X. Těší mě, že jsi ji dokázal ocenit.
Ženám se obvykle nezamlouvá, ačkoliv mnoho z nich tvrdí, že pro své děti chtějí to nejlepší.
Ještě bych si dovolil pár poznámek k těm náčrtkům alternativních řešení.
Válečník se nemůže stát otrokem, dokud se nenechá fyzicky zotročit v důsledku padnutí do zajetí. Pokud k tomu dojde, může se z potupného otroctví osvobodit jedině útěkem nebo smrtí, případně je mu udělena svoboda.
Světoobčanství je jen dočasná protekce. Tvé bezprostřední potomky by to ještě pravděpodobně ochránilo, ale tento svinčík má ambice a potenciál rozšířit se postupně po celém Světě, a dopadne těžce i na potomky těch, kteří tomu sami napomáhali, protože už nebude kam utéci.
Můj 4x praděda (z matčiny strany) byl kníže Schwarzenberg, 3x praděda jeho levoboček a velkostatkář a já jsem jen o vlásek unikl nutnosti živit se obyčejnou prací. Zmíněný kníže sice nebyl, na rozdíl od mého strýce Karla, multikulturním aktivistou, ale s baronem Rothschildem se přátelil.
Můj děda chtěl mimochodem po roce 1968 emigrovat do Jihoafrické republiky, vlastenectví mé matky tomu údajně zabránilo.
L. Ch.
Zajímavé logické paradoxy. Tu úvahu ohledně motivace boje jsem myslel z hlediska většiny lidí. Menšina „vyšších“ lidí sice může mít vznešené duchovní motivy, roky číst filozofy v čele s Evolou a hledat sebenaplnění a dosažení něčeho vyššího v boji, ale i ten zbytek lidí musí mít svoji motivaci. To je čistě praktické opatření pro zvýšení počtu bojovníků. A taková většina by neměla být odrazena věčně se opakujícími spory typu pohanství vs. křesťanství. Hodně cynicky řečeno možná je i islám takový Bič boží nebo zkouška od bohů, která nás donutí ukázat, co v nás opravdu je, ať chceme nebo nechceme.
Děkuji za krásnou logickou, až paradoxně logickou radu. Toto mě vážně nenapadlo, čekal jsem spíše radu ve stylu Guillama Fayeho z Proč bojujeme. Jakože, ten kdo je válečník, nemůže být otrok, že akcí dochází k sebeaktualizaci a tudíž i naplnění. Otrokem je naopak te, kdo by přijímal alogenní z vlastní pohodlnosti (bude na důchody – lež), či proto že se bojí ošklivého slova „rasista – bělošské zájmy.“ A k tomu vést i své děti. Nebo druhou radu – stát se dobře zaplaceným multikulturním aktivistou a ze svých dětí vychovat mobilní světoobčany, kteří nemají domov. Obě rady nejsou však 100%, jelikož do nich vstupuje lidský faktor v podobě dětí, jak budou ony jednat a zda se k vám neotočí zády, těžko ovlivníte.
Andrew: Jinými slovy říkáš, že Tvé priority jsou odlišné, což jsem ostatně předpokládal. Má rada rozhodně absurdní není a zamýšlenou úlohu, která na nejvyšší prioritu staví protekci potomstva, řeší nejlépe. Ostatně sám nemůžeš popřít její logickou dokonalost.
A vzhledem k tomu, že je v souladu s mými prioritami, jsem si dal záležet, aby taková skutečně byla.
L. Ch.
L.Ch.: Nemít děti, aby byly ušetřeny problémů je logika dovedená do absurdního závěru. Pobavila mě svou logickou dokonalostí. Ano, kdo se nenarodí, nemůže být otrok, to je samozřejmě naprostá pravda…Ale teď vážně: Nejde o to zajistit budoucnost dokonalého ráje, který by stejně vedl k degeneraci, ale vůbec přežití. Možná se to nepovede a prohrajeme, ale aspoň se můžeme o něco pokusit. Je potřeba mít za co bojovat. Kolik lidí bude bojovat za vládu, za naše politiky? Skoro nikdo. Kolik lidí bude bojovat za Boha nebo bohy v naší většinově ateistické společnosti. Skoro žádní. Vychází mi z toho jediná odpověď dávající smysl, která by lidi přiměla k činům, že se může bojovat z úcty k předkům a pro zajištění budoucnosti potomkům. Každý měl nějaké předky a děti sice nemá každý, ale třeba je v budoucnu mít bude nebo má aspoň mladší příbuzné ve své širší rodině, různé synovce a neteře.
E.X. Těší mě, že jsem vzbudil Tvůj zájem.
Možná budete zklamáni mou odpovědí, ale pokud je pro někoho nejvyšší prioritou skutečně to, aby jeho potomci nemuseli žít jako otroci nebo ve věčné občanské válce a rasovém chaosu, tak mi můj vysoce urozený mozek říká, že je před touto budoucnosti s absolutní jistotou ochráníte tím, že je vůbec nezplodíte.
Jako bonus navíc k tomu nebudou muset snášet ani další život přinášející útrapy.
L. Ch.
To L.Ch. Opravdu by mě zajímala tvoje rada.:D
Nemusí být sjednoceni všichni. Ale ti, kteří jsou součástí nějaké organizace do značné míry ano. Jinak brzy narazí na nesmiřitelné rozpory a rozpadnou se. Mít společného nepřítele nestačí.
Pokud Ti jde, Andrew, skutečně především o to, aby Tvoji potomci nemuseli žít jako otroci, nebo ve věčné občanské válce a rasovém chaosu, pak Ti mohu s potěšením poskytnout velice dobrou radu, jak tohoto cíle dosáhnout poměrně snadno a se stoprocentní zárukou úspěchu.
L. Ch.
A musíme být vůbec sjednocení? Společným zájmem je biologické přežití bílých národů v Evropě a přežití i jejich kultury. Co si k tomu, kdo přidá dál, na to už jsou různé odpovědi. Někdo zvolí pohanství, někdo návrat ke středověkému křesťanství křižáků. Někdo zůstane u ateismu. Není šance, že by všichni přijali jednu víru nebo politickou ideologii, když někdo věří v distributivismus a někdo ve vůdcovství. Snaha se zcela sjednotit by vedla jen k vnitřním bojům. Pro sjednocení v rámci toho nejnutnějšího dění stačí společný nepřítel a vůle zanechat pro naše potomky takovou Evropu, kde budou moct žít a nebýt otroky nebo žít ve věčné občanské válce a rasovém chaosu. Nezbytné minimální cíle…Muslimové taky bojují mezi sebou a sjednotí je většinou až Amerika jako jejich společný nepřítel, když k nim přitáhne.
Muslimy sjednocuje určitá náboženská ideologie, jaká ideologie sjednocuje vás?
L. Ch.
Tak tak, bohužel máte pravdu. V této souvislosti bych rád připomněl několik let starý příspěvek Johna Morgana k tématu.
Hodnotná úvaha. Dnes udělám výjimku a pro jednou pochválím islámské hnutí. Toto společenství věrných, kteří spolu pracují, vzdělávají se, bojují a v případě potřeby i spolu umírají, tvoří Hizballáh v Libanonu a dnes i v Sýrii. Zaměřují se kromě ozbrojeného boje i na vzdělávání a na sociální práci a charitu. Pomáhají potřebným tam, kde stát selhává. Stát neničí otevřeným odporem, ale postupně budují paralelní struktury a přispívají tím k vyprázdnění špatně fungujícího státu. Myslím, že takový CasaPound se inspiruje právě Hizballáhem. Mám radši šíitský islám, protože ten téměř nestojí za teroristickými útoky v Evropě, ale pro větší objektivitu musím dodat, že tuto strategii budování paralelních struktur buduje i sunnitské Muslimské bratrstvo.