Autor: Karel Kaiser
Čeští novináři jsou uraženi. Prezident Klaus podepsal tzv. „Bendův zákon“, který médiím zakazuje zveřejňovat odposlechy jakékoli kauzy do té doby, dokud nebude určitá kauza projednávána u soudu. Omezování svobody, ficoizace, lukašenkovské metody. To je jen stručný výčet toho, kam Česká republika po přijetí Bendova zákona údajně směřuje. Chudáci novináři. Ale ono je to jinak. To, že je někdo hlídací pes demokracie neznamená, že ho necháme kousat i slušné lidi. Novináři si začínají plést demokracii s mediokracií a „Bendův zákon“ je poprvé trochu klepe přes prsty. Bylo načase.
Než začneme plakat nad tím, jak budou úžasná česká masmédia omezována, neškodilo by si připomenout zda vůbec realita odpovídá postoji, do jakého se česká média snaží stylizovat. Česká média, a je to problém koneckonců celoevropský, ne-li celosvětový, nevytváří pluralitní mediální a informační prostředí, ale čím dál více se stávají poplatným generátorem nesmyslů a dezinformací, v tom horším samy usilují o konservaci prostředí a prosazování autorů a názorů s úzkou názorovou profilací. To je mediokracie.
Mediokracie, jak o ní hovoří encyklopedické slovníky, je nadvláda hromadných sdělovacíh prostředků, založených na výrobě informací a ostatních druhů zboží a služeb, jež soutěží s politiky a vzdělavateli o pozornost veřejnosti. Ano, z médií se pomalu ale jistě stává další moc. Přitom na poli, které by jim mělo být vlastní, ztrácí, nebo předvádí tristní výsledky. J.Y. Cousteau si prozíravě všiml, že mysl lidí je čím dál více zahlcována nesmyslnými informacemi v obrovském množství. Člověk se tak ztrácí a je snadnou obětí dezinformace a lži.
Moderní média neplní svou standardní úlohu a alarmují vůči čemukoli, co by narušilo jejich monopolistické tendence. Jsme informováni o výročích panenky Barbie, o přírůstcích v ZOO, vidíme každou autonehodu a máme kusé nebo informace o mezinárodní politice, bezpečnostní problematice etc. V tomto klimatu a s těmito zoufalými výstupy máme podporovat nárůst mediální moci a tleskat každé perverzi (horké kachně), narušení soukromí a pokusům suplovat práci orgánů činných v trestním řízení jako ryze demokratickému fenoménu. Média ovšem věc typicky překroutí. Alarmující tedy není nesmyslná vulgarizace (vyžívání se v příměrech typu „Rath Hitler), ale fakt, že by média neměla zasahovat do policejní práce.
Zákaz zveřejňování odposlechů nelze než vítat. Nechť je především řečeno jedno. Zákaz zveřejňování odposlechů novinářům přece nijak nesníží jejich akční dopad. Poukázání na populární scénky „Ivánku, kamaráde“ (které vznikly právě díky zveřejnění odposlechů zkorumpovaného fotbalového funkcionáře Ivana Horníka) jako protiargument nepostačí, jedná se o výjimečnou populární záležitost a jako takovou ji nelze brát za relevantní námitku.
Naopak je nutné zdůraznit následující body:
– Policejní odposlech vzniká pouze a výhradně na základě povolení od soudce
– Tento odposlech má policii pomoci, aby určité podezření proměnila v jistotu a v takovém případě adekvátně zakročila
– Zveřejníme-li takový záznam odposlechu předem, nejen, že můžeme zmařit průběh vyšetřování, ale musíme si uvědomit, že uveřejňujeme pouze kamínek z mozaiky. Jinými slovy, zveřejněním odposlechu díky síle médií vytváříme o konkrétním člověku nebo skupině obyvatel určité mínění, které se nemusí zakládat na pravdě, ale v případě soudem prokázané neviny poškozenou pověst těžko napravíme (vzpomeňme na lidové klišé „na každém šprochu, pravdy trochu)
– Hrál-li odposlech podstatnou úlohu při odhalení zločinu, použije jej žalobce při přelíčení. Od té chvíle je zveřejnění odposlechu naprosto legální.
Velká škoda, že namísto trucování novinářů-diletantů jako je Pavel Šafr a nudných mainstreamových komentátorů nezazněl silněji sympatický názor jistého mladého novináře, který se postavil na stranu presidenta a v kriticky vůči své branži poznamenal „jsme svoloč.“
***
***
21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině
To jsou pořád argumenty v rámci systému, ale tady se musí počítat s jeho rozkladem.
V pojímání práv jednotlivce můžeme rozlišit jakýsi aktívní či pasívní, pozitivní kontra negativní přístup (nebo jak to nazvat). Právo na bezpečí: to znamená buď si občan smí koupit revolver, nebo má právo zakázat revolver sousedovi, aby ho nemohl ohrozit? Právo na soukromí: můžeš si koupit záclony do okna, nebo smíš požadovat speciální povolenku na koupi dalekohledu, jen pro astronomy, aby Ti soused nešmíroval manželku:)?
Ten druhý přístup je v obou případech naprosto absurdní. Staví člověka do role pasívního uživatele jakýchsi práv, aniž by mu je reálně umožnil naplnit.
Prostě je tčřeba přijmout základní fakt, že život je boj, a žádná, byť formálně dokonalá pravidla člověka neochrání, jediné, co má smysl je, umožnit mu úpostavit se k životu čelem, a ten boj přijmout.
Nikoliv, o zločinu se dá mluvit až v případě jeho prokázání. Platí presumpce neviny. Tady je navíc výjimka – novinář může zveřejnit případný odposlech, ve chvíli, kdy je případ u soudu teprve projednáván.
I uveřejněním něčeho se můžeš bránit. A i zbraň se dá zneužít. Zneužít se dá všechno.
Ovšem v tomto případě jde o možnost odsoudit člověka za to, že upozornil na zločin, který se stát snažil skrýt. A to už je totalitarismus
Střelbou a držením zbraně brání člověk sebe sama, svůj život, svoje zdraví. Nemá jak svou obranu zneužít a pokud by ji zneužil, bude potrestán. Média tuto možnost zneužití mají a tak ji využívají.
Ale houbeles. Stejně tak bys mohl argumentovat, že občan nepotřebuje zbraně, protože může každého, kdo by jo napadl, zažalovat.
Princip svobodného státu je, že se počítá s tím, že systém není dokonalý, a může se zkorumpovat, nebo ho ovládnou mafie apod. Tudíž občan musí mít možnost bránit se i jiným, než klasickým systémovým způsobem. Klasickým příkladem je právo vlastnit zbraň a vytvářet milice způsobilé i k boji proti vládě, na kterém stojí i americká demokracie. A protože k boji potřebuješ nejenom zbraně, ale i informace, musíš mít právo svobody projevu (nikopiv tisku, to by bylo pouhé stavovské privilegium). Pokud to soudům vadí, ať si to ohlídají, ale ne na náš úkor.
Prostě je to buď a nebo. Buď máš možnost se bránit, a pak jsi svobodný občan, nebo musíš adresovat supliky vrchnosti, a pak jsi nevolník.
RZ: To je možné, ale z možnosti zneužitelnosti zákona zájmovou skupinou nelze usuzovat na špatnost zákona jako takového. Navíc policista se nemá obracet na novináře, ale na své nadřízené, zvláštní policejní složky, popř. státního zastupitele. Pokud se na novináře obrátí, jedná neprofesionálně a maří vyšetřování. Jelikož narozdíl od soudem nepovolené prohlídky, kdy nelze nelezené třeba i doličné předměty považovat za relevantní důkaz nelze „vymazat“ mediální dopad, je na místě tento zákon. Větší zneužitelnosti se bojím právě v případě, že jakýsi policista utrousí směrem k novinářům kusé a zkreslující inforamce o jakési kauze a na jejich základě dojde k diskreditaci určité osoby (neprávem).
To je absurdní. Pokud se na novináře obrátí policista, například s odposlechem z nějaké korupční kauzy, který se soud snaží zamést pod stůl, je věcí profesní cti novináře tuto vběc zveřejnit!
Pokud je za tu informaci někdo zodpovědný, tak je to policista, který ji nechal uniknout. Novinář jen dělá svojí práci.
V tomto případě nejde o žádnou mediokracii. Naopak, současná vladnoucí garnitura, skrz naskrz prolezlá korupcí a mafiánstvím se snaží stát se více a více nedotknutelnou!
Média pouze přijdou o možnost zdiskreditovat některé politiky dříve, než jim bude prokázána vina… Jinak se prakticky nic nemění. Je správné, že lidem nevnutí vlastní názory dříve, než je potvrdí soud.
Zajímavý článek k tomu samému také dnes vyšel na Neviditelném psu:
http://neviditelnypes.lidovky.cz/media-takhle-lhat-to-by-snad-melo-byt-trestne-fmu-/p_spolecnost.asp?c=A090215_113506_p_spolecnost_wag
Především by mělo dojít k omezení používání odposlechů na opravdu závažné případy a zkvalitnění práce policie a státních zastupitelství, aby takovéto odposlechy neunikaly. Bylo by naivní si myslet, že unikají pouze směrem k masmédiím a ne do rukou různým mafošům.