Categorized | Filosofie

Friedrich Nietzsche o Manuově zákoníku

The sons of Mannus as depicted by Carl Larsson for Fredrik Sander's 1893 edition of the Poetic Edda. Woodcut by Justus Peterson.Přistihneme in flagranti nesvatost křesťanských prostředků, změříme-li jednou křesťanský účel účelem zákoníku Manuova,-postavíme-li tento největší protiklad účelů do prudkého světla. Nebude kritikovi křesťanství ušetřeno, aby neuvedl křesťanství v opovržení.

Takový zákoník jako Manuův vzniká jako každý dobrý zákoník: shrnuje zkušenost, chytrost a experimentální morálku dlouhých staletí, uzavírá, netvoří už. Předpokladem kodifikace jeho druhuje poznání, že prostředky, kterými se zjednává autorita pravdě pomalu a nákladně získané, jsou naprosto odlišné od těch, kterými by se dokazovala. Zákoník nikdy nevypravuje o užitku, důvodech, kasuistice v předhistorii nějakého zákona: právě tím by pozbyl imperativního tónu, pozbyl by onoho „musíš“, předpokladu toho, aby se poslouchalo. Problém tkví přesně v tom.


V jistém bodě vývoje určitého národa prohlásí jeho vrstva nejosvícenější, to jest vrstva nejdál zpět i ven vyhlédající, že je uzavřena zkušenost, podle níž se má žít – to je podle níž se vůbec může žít. Jejím cílem je, aby dostala pod střechu sklizeň co možná bohatou a úplnou z dob experimentu a zlé zkušenosti. Čemu tudíž teď je nutno především zabránit, je další experimentování, trvání plynulého stavu hodnot, zkoumání, volba, kritizování hodnot in infinitum.

Proti tomu je stavěna dvojitá hráz: předně zjevení, to jest tvrzení, že rozum oněch zákonů není lidského původu, že nebyl pomalu a s chybami hledán a nalezen, nýbrž, jsa božského původu, že byl pouze sdělen, celý, dokonalý, bez dějin, darem, zázrakem… Za druhé pak tradice, to jest tvrzení, že zákon trval již odpradávna. zeje nepietní, zeje zločinem na předcích, brát jej v pochybnost. Autorita zákona je odůvodněna tezemi: bůh jej dal, předkové jej žili.

Vyšší důvod takovéto procedury spočívá v úmyslu, aby vědomí bylo krok za krokem zatlačeno od života, který byl uznán správným (to jest který byl dokázán nesmírnou a ostře prosívanou zkušeností): takže se dosáhne dokonalého automatismu instinktu,-předpokladu to jakéhokoli mistrovství, jakékoli dokonalosti v umění života. Vytyčit zákoník po způsobu Manuově znamená přiznat napříště určitému národu nárok, aby se stal mistrem, aby se stal dokonalým, aby nejvyšší umění života bylo jeho ambicí. K tomu musí být uveden v nevědomí: to je účel každé posvátné lži. Pořadí kast, nejvyšší, dominující zákon je pouze sankcí přírodního pořadí, přírodní zákonitosti prvého řádu, nad níž nemá moci žádná libovůle, žádná „moderní idea“. V každé zdravé společnosti se rozestupují, navzájem se podmiňujíce, tři fyziologicky různě gravitující typy, z nichž každý má svou vlastní hygienu, svou vlastní říši práce, svůj způsob citu dokonalosti a mistrovství. Příroda, nikoli Manu, odděluje od lidí převážně duchových, i od lidí silných převážně svaly a temperamentem, lidi třetí, kteří nevynikají v tom ani v onom, lidi prostřední, – tyto co veliký dav, ony co výběr.

Nejvyšší kasta – říkám jim nejvzácnější – má pro svou dokonalost také výsady nejvzácnějších: k tomu patří představovat na zemi štěstí, krásu, dobrotivost. Jen nejduchovnější lidé mají dovolenu krásu, krásno vůbec: jen u nich dobrotivost není slabostí. Pulchrum est paucorum hominum: dobro je výsada. Leč nic jim nemůže být tak odepřeno, jako ošklivé způsoby nebo pesimistický pohled, oko, které zošklivuje, nebo dokonce rozhořčení nad tím, jak úhrnem vypadá svět. Rozhořčení je výsada čandalů; pesimismus taktéž. „Svět je dokonalý – tak dí instinkt nejduchovnějších, instinkt přisvědčující -: nedokonalost, věci všeho druhu pod námi, distance, patos distance, i čandala patří ještě k této dokonalosti.“ Lidé nejduchovnější nalézají tím, že jsou nejsilnějšími, své štěstí v tom, v čem by jiní našli záhubu: v labyrintu, v tvrdosti k sobě i k jiným, v pokusu; jejich radostí je přemáhat sebe sama: asketismus se jim stává přirozeností, potřebou, instinktem. V těžkém úkolu vidí svou výsadu; zotavení v tom, že si pohrávají s břemeny, které jiné drtí… Poznání – toť forma asketismu. – Jsou nejúctyhodnějším druhem člověka: to nevylučuje, aby nebyli nejveselejší, nejroztomilejší. Panují, nikoli protože chtějí, ale protože jsou; není jim dáno na vůli, aby byli druhými.

Druzí: to jsou strážci práva, pečují o pořádek a bezpečnost, to jsou vznešení bojovníci, toť především král jakožto nejvyšší formule bojovníka, soudce a udržovatele zákona. Druzí jsou exekutivou nejduchovnějších, jsou nejbližší, co k nim patří, co z nich snímá všechno, co je hrubého v práci vladařské,-jsou jejich družina, jejich pravá ruka, jejich nejlepší žactvo. V tom všem, budiž znovu řečeno, není nic libovolného, nic „udělaného“; co je jiné, je uděláno,-pak je příroda zhanobena a zmařena… Pořadí kast, pořadí důstojnosti formuluje jen nejvyšší zákon života: odloučení těchto tří typuje nutné, aby se udržela společnost, aby se umožnily vyšší a nejvyšší typy, –nerovnost práv teprve je podmínkou, aby vůbec práva byla.

Každé právo je výsadou. V tom, jaký je, má každý také svou výsadu. Nepodceňujme výsady prostředních. Čím výše, tím více přibývá tvrdosti života,-přibývá chladu, přibývá odpovědnosti. Vysoká kultura je pyramida: může stát jenom na široké základně, předpokládá především silně a zdravě konsolidovanou prostřednost. Řemeslo, obchod, orba, věda, většina umění, jedním slovem celý souhrn činností v povolání snáší se naprosto jen s prostřední schopností a žádostí; něco takového by bylo nemístné mezi výjimkami, instinkt k tomu příslušný by odporoval jak aristokratismu, tak anarchismu. Být užitkem veřejnosti, kolečkem, funkcí, k tomu je určení od přírody: nikoli společnost, nýbrž druh štěstí, nad nějž právě nejdou schopnosti největší většiny lidí, dělá z nich inteligentní stroje. Prostřednímu člověku je štěstí být prostředním; mistrovství v jediném, speciálnost přirozeným instinktem. Hlubšího ducha by bylo zhola nedůstojné, aby viděl v pouhém faktu prostřednosti už námitku. Prostřednost je dokonce především nutná, aby směly být výjimky: je podmínkou vysoké kultury. Dotýká-li se výjimečný člověk právě prostředních lidí jemnějšími prsty, nežli sebe a sobě rovných, není to pouze zdvořilost srdce, – je to prostě jeho povinnost

Koho nejvíce nenávidím z té dnešní sběře? Sběř socialistů, apoštoly čandalů, kteří podkopávají instinkt, radost, skromnou spokojenost dělníka s drobným životem, – kteří ho dělají závistivým, učí ho pomstě… Křivda nikdy není v nerovných právech, je v nároku na „rovná“ práva… Co je špatné? Ale už jsem to řekl: všechno, co pochází ze slabosti, ze závisti, z pomsty.

Anarchista i vyznavač Krista jsou jednoho původu…

Friedrich Nietzsche: Antikrist, kapitola 57

11 Responses to “Friedrich Nietzsche o Manuově zákoníku”

  1. Kris napsal:

    Páni, nič nefunguje, čo sa týka príspevkov. Po novom nabehnutí na Váš
    článok „O Nieztchem“ sa deklaruje 8 comentárov, ale, keď otvoríte článok
    je ich tam iba 5. Čudné. Niekde bude zrada. Ak som to ja prosím informujte.
    Od Vás by comment mal prejsť.

  2. Kris napsal:

    Takže môj výsledok experimentu: predchádzajúci príspevok sa teraz zobrazil
    /akosi môj/ :-), ten skúšobný čo som poslal nie. To znamená, že je tam oneskorenie
    -1. Nie som programátor ani expert IT. Píšem Vám iba o svojej skúsenosti. Ešte
    raz: bežím na Linuxe-Ubuntu. Možno Vám to pomôže. Zdravím a veľa šťastia.

  3. Kris napsal:

    Skúšam systém Vášho serveru. Môj príspevok sa nezobrazil, ale už nebudem na Vás paranoidný. Teraz odošlem tento viacmenej skúšobný text. Ak ho odošlem, tak by sa mal zobraziť ten predchádzajúci. Kláves F5 na Linuxe nefunguje. Zdravím a želám šťastie vo Vašej práci, pre aspoň trocha rozmýšľajúcich ľudí „D.P“ je nenahraditeľný. Tak to teraz odklepnem a uvidím :-)

  4. Kris napsal:

    Ospravedlňujem sa, prešiel som na „Linux“, odmietnuc vyderačskú politiku
    Microsoftu. Isto to bola moja chyba. Ďakujem redakcii „Delského potápěče“,
    ktorá koná záslužnú činnosť. Nejde o pochlebovanie, som vďačný za články a názory
    ktoré sú inteligentné. Moje slovo o cenzúre berte tak, že občas som zabrúsil na iné portály a tam je cenzúra bežná vec. Pre Waldgänger-a, myslíte si naozaj, že
    kláves F5 funguje aj v Linuxe? Nakoniec aj pán nick „Vodník“ má akési problémy.
    Ale rozhodne z toho nebudem obviňovať redakciu „Delského potápěče“. Sorry asi mi ušli nervy a nakoniec som netušil, že „D.P“ je tak sledované periodikum. Keď napíšem to antické, aby som bol v slobodomyseľnej, antickej atmosfére tohto
    serveru:“ Mea culpa, mea maxima culpa“ bude mi odpustené? „D.P“ sa mi páči čoraz viac, rád počúvam úvahy triezveho rozumu i keď s ním nemusím súhlasit.

  5. Vodník napsal:

    Pánové, máte tu něco s enginem. Já nevidím ani jeden z kommentářů pod článkem „Savitri Devi: Hitlerismus a hinduismus“, kommentáře pod ostatními články vidím.

  6. Waldgänger napsal:

    Kris: Váš příspěvek nečekal na schválení, ani nespadl do spamu. Zkuste tedy někdy předtím, než začnete hloupě a neopodstatněně psát o cenzuře, stisknout klávesu F5 (obnoví okno prohlížeče).

  7. Karel Kaiser napsal:

    Kris: Váš příspěvek rozhodně cenzurován nebyl, cenzuru odmítáme a nikdy se jí na DD nedočkáte. Patrně došlo k nějaké technické chybě. Nic není posvátnou kravou a ani Nietzsche, váš příspěvek já vidím a vítam jej. Někdy se ale stane, že systém příspěvek vyhodnotí jako spam a pak je na redaktorovi, aby jej v redakčním systému „povolil“. Váš příspěvek se ovšem vidím zde, i v redakčním systému. Prozatím netuším, kde se stala chyba.

  8. Kris napsal:

    Akosi mam tu evidovany prispevok, ale text nevidim. To som sa o Nietzschem tak zle vyjadril? Nie som si toho vedomý. Inak ta francúzska katolícka mudrlantka sa volala Simone Weil. Stačí? Ak bol môj príspevok scenzurovaný, potom je to zlé. O niečom to značí a naznačuje príliš veľa asociácií. Nuž tak.

  9. Kris napsal:

    Nietzscheho mám celkom rád, ale on preháňa. Dosť často. Bystré postrehy svojej doby prekladá somarinámi. Toto je jedna z jeho somarín. Samozrejme, že nemal rád RKC, ale prečo tam zarátal aj jednoduchú spokojnosť „ďelníkovu“? Veď nikdy fyzicky nepracoval a nezarábal si tak na živobytie. Takže kecá. Je pravda, že istú dobu žil biedne, ale mohol si za to sám, alebo jeho začínajúca duševná choroba. Prečo nešiel robiť kočiša, dlaždiča a tak by mal biedny groš a mohol uvažovať o „spokojnosti dělníkově“? Tento jeho výlev je skrz naskrz falošný. Môžem predsa písať a vyprávať iba o tom, čo mám z vlastnej skúsenosti. To je tá bieda filozofie z ktorej si robil oprávnenú srandu Marx /i keď ani on fyzicky nepracoval, ale mal zdravý rozum/. Treba skúsiť a potom kecať. Istej francúzskej katolíckej filozofke, ktorá robila až 6 mesiacov vo fabrike, táto téma vydržala celý život. Spísala o tom dosť traktátov a cítila sa vševedúca. Takže takýchto neomarxistických, katolických, letničných a iných „filozofov“ máme. Fakt „vedia niečo“ o obyčajnom živote. No a Nietzsche sa radi k nim. To sa to potom dobre filozofuje :-)

Trackbacks/Pingbacks


Jean Mabire – Zemřít v Berlíně

Jean Mabire - Zemřít v Berlíně***
Zemřít v Berlíně: Francouzští esesmani posledními obránci bunkru Adolfa Hitlera.
***
Objednávejte na stránkách vydavatelství Nightingale Press nebo na Kosmasu.
.

Ladislav Malý – Vzpomínky jednoho disidenta

Ladislav Malý - Vzpomínky jednoho disidenta***
Z memoárů národního konzervativce…
***
Objednávejte ZDE.
.

Víte, že…

25. listopadu 1970 zemřel v japonském Tokiu spisovatel Jukio Mišima. Tento muž, fascinovaný samurajskou tradicí země, smrti a kvazifašistickými hodnotami se do povědomí širší veřejnosti zapsal právě svou smrtí, kdy se v tokijských kasárnách s několika svými příznivci zabarikádoval, pronesl řeč proti poválečným modernistickým reformám a spáchal rituální sebevraždu seppuku. Česky z jeho díla vyšly jen román o kráse, ideálu a posedlosti Zlatý pavilón a povídka Láska k vlasti.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív