Categorized | Převzato, Analýzy

Islamisace Evropy versus globalizace světa

Je pravdou, že z hlediska pravoslavného křesťana není muslimská země jeho ideálním biotopem. Je sice rozdíl mezi Saúdskou Arábií, kde jsou kostely zakázány, a zbytkem muslimského světa, kde křesťanům pouze ztrpčují život v míře větší (Pákistán, Egypt) či menší (Maroko, Turecko). Nicméně dobrovolně bychom si asi takovou zemi nezvolili.

Otázkou je, zda je pro pravoslavného křesťana okcidentální sekulární volnotržní liberální demokracie místem opravdu zaslíbeným. Je pravda, že mu jeho víru nikdo nezakazuje, ale co se ztrpčování života týče, je zde nějaký markantnější rozdíl? Ano, ono to sekulární ztrpčování může být mnohdy příjemné, pro dekadentní individua jako jsem já dokonce velmi příjemné, ale pro duši může být v posledním součtu daleko zhoubnější. Pro jistotu připomínám, že teď komentuji z posice fundamentalistického pravoslaví.

Všem islamofobům bych chtěl ještě jednou připomenout: NEŽIJEME V EVROPĚ KŘESŤANSKÉ! Z Evropské ústavy a jiných dokumentů obdobné váhy byly odkazy na křesťanské základy Evropy poprávu vyloučeny. Nosnou ideologií, chcete-li náboženstvím, POSTKŘESŤANSKÉHO evropského soustátí je liberalismus a demokracie. I my (většina z nás) jsme v tomto duchu už vyrostli, byť za bolševika jsme tyto ideály prožívali jen ve vzpomínkách otců a dědů, vyprávění návštěvníků nebo v kinech na západních filmech. Pro nás pro všechny (až na několik rigorosních římských katolíků, popř. zarytých věřících bolševiků) byl toto ideál, po kterém jsme toužili a chtěli ho dosáhnout. „Pozlátko“ Západu, v podobě volného přístupu ke kultuře a informacím („džíny a bigbeat“, ale i knihy nebo výstavy), byly pro nás a naše vrstevníky na Západě (a dodejme: pro většinu zřejmě stále ještě jsou) jistě neskonale důležitější než modlitba, půst a cesta k Bohu.

Volnost náboženského vyznání je ve volnotržní demoliberální společnosti vyvažována řadou jevů, které věřícímu toto vyznávání znepříjemňují a ztěžují. Nejnápadnější je celkový společenský duch. Ten je nejen antikřesťanský, ale antináboženský a antitradiční vůbec. Jevy, které jsou v tradiční společnosti považovány za nešťastné a hrozivé, jsou v současném okcidentálním světě blahoslaveny. Důsledkem je nezvládnutá a nezvládnutelná hypertrofie těchto v jádru snad (v daném kontextu) positivních jevů ad absurdum s dalšími negativními důsledky nejen pro pravoslavné křesťany, nýbrž pro celou společnost.

Zákaz diskriminace např. homosexuálů přerostl v otevřené protěžování a propagaci tohoto způsobu života. Jistě, platí to víc v San Francisku nebo Amsterdamu nežli v Texasu nebo na Sicílii, ale jedná se o všeobecný trend, který někam dorazí ze zpožděním. Důsledkem je, že homosexuálnímu životu se oddají i lidé, kteří to jako nevyhnutelnou nutnost nepociťují. Zvítězila „svoboda volby“. Že se oni sami stávají její obětí, to už dochází jen málokterým a pozdě. A to nemluvím o prvních náznacích trendu k legalisaci pedofilie.

Zákaz diskriminace etnických menšin vede k positivní diskriminaci a affirmative action. Důsledkem jsou absurdní požadavky některých menšin, přerůstající někdy v nestydatou drzost a nakonec ústí ve společenská napětí, nepohodu a hrozbu občanské války. Opět: jsou to samotné menšiny, které se stávají obětí tohoto vývoje.

Zákaz týrání dětí zahrnuje, že nemůžete dát nezdárnému synovi ani pohlavek. Z dětí rostou nevychovaní drzí spratci, celá zkažená generace; k tomu notně přispívá rozklad tradičního školství s katastrofální nevzdělaností jako důsledkem.

Všudypřítomná pornografie má sice své positivní efekty, jak nedávno psali v novinách (je méně znásilnění). Ovšem tváří v tvář přesexualisování celé okcidentální společnosti, a to i puritánské Ameriky, tyto efekty blednou, zejména když ona znásilnění nebo jiné sexuální delikty bývají důsledkem onoho přesexualisování, způsobeného pornografií. O zhoubném vlivu na duši dětí, které s tím jsou ve styku od věku opravdu útlého, rozkladu manželství a rodiny, potratech apod. ani nemluvě.

Katalysátorem těchto procesů je televisní a filmová kultura se svou oslavou sexu (najmě promiskuitního) a násilí, v neposlední řadě pak kulturně debilisující vliv MTV.

Dalo by se mluvit o celé řadě dalších jevů, namátkou stress, honba za penězi a kariérou, hrabivost, povrchnost, hmotařství atd. Domnívám se ale, že ani muslimská společnost nebude takových jevů prosta, byť se tam možná nerozvinou v té míře. Vynechám rovněž parlamentní demokracii, která je inferiorní posvěcené monarchii a je akceptována jako nejmenší zlo, byť by bylo zajímavým tématem k debatě, zda je otevřená diktatura o mnoho horší než tento závoj skryté diktatury finanční a průmyslové oligarchie.

Mnou vypíchnuté jevy ale v muslimské společnosti neexistují. Přinejmenším v těchto bodech by muslimská společnost byla pro pravoslavnéhoi křesťana (ale vposled i pro kteréhokoli svého člena) zdravější než společnost demoliberální. Kromě toho celkový duch muslimské společnosti je stále ještě aspoň částečně tradiční (nedokážu posoudit, do jak velké míry je i tam tradiční společnost rozložená, bude to ale nesporně méně než zde). Není rozhodně antináboženský a vlastně ani rigorosně antikřesťanský. Nikde v dějinách nedocházelo k masální likvidaci křesťanů a jejich chrámů; chování barbarských Albánců v Kosovu je výjimkou, kterou je rovněž možné svést na půl století mravní devastace bolševickou diktaturou.

Islamisace Evropy není žádná fantasmagorie. Vlastně je ten proces už dávno v chodu. My sice můžeme teď, opožděně, žádat po nových přistěhovalcích, aby dodržovali naše normy a hodnoty, ale těžko to můžeme žádat od těch, které jsme si tu už nechali usídlit, aniž jsme toto přizpůsobení položili prve jako podmínku. Tuto osudovou chybu už nelze napravit. Evropa jednou provždy změnila svou tvář. Už nikdy nebude „bílá“ – a křesťanská není už dávno, sama od sebe. Tito déleusídlení a neasimilovaní muslimové se množí – v první generaci – neporovnatelně rychleji než autochtonní populace. Ve druhé generaci se ten rozdíl sice stírá, ale teprve budoucnost ukáže, nakolik se tento proces dá ukočírovat. Zda se sníženou porodností a intensivnějším pozápadisováním muslimů dojde k jejich integraci do okcidentální antitradiční sekulární říše po boku jejích vlastních podivínů křesťanských anebo zda naopak náš sekularismus zajde ve stínu rozkvétající islámské ummy, protože jejich extrémistické skupinky nabydou vrchu, porodnost neklesne (dostatečně), noví přistěhovalci nepřijmou (dostatečně) naše normy a hodnoty. Tenhle poslední bod je mimořádně pravděpodobný: my nemůžeme tradičnímu religiosnímu přistěhovalci nabídnout srovnatelnou adekvátní duchovní alternativu v podobě živého křesťanství nýbrž pouze ty džíny a bigbeat, svobodu urážet Krista nebo Mohameda a svobodu sexuální, včetně sexuální orientace. Část z nich po tom nadšeně hrábne, jiní to odmítnou – a začasto to budou „kyselé hrozny“, to ale v důsledku nic nemění.

Může dojít i k vzájemnému ovlivňování: zatímco muslimové jakožto nezanedbatelná složka populace dostanou v demokratických vládách svůj nezanedbatelný hlas a tak mohou postupně (parlamentní cestou) dosáhnout eliminace některých těch mnou vypíchnutých jevů okcidentálního nemravného žití, na druhou stranu se sami naučí určité formě snášenlivosti, akceptují určitou malou dávku džín a bigbeatu a snad dokonce nechají na pokoji i atheisty. To, že by zdejší muslimskou populaci nadobro ovládli extrémistické skupinky, takže by si dobrovolně odhlasovali šaríju (když by nás skutečně „přemrdali“ a byli ve většině), to se mi jeví jako výsostně nepravděpodobné. Myslím, že mnohem pravděpodobnější je vlastně už existující historický proces vzniku „evropského islámu“ jakožto intelektuálnější, pohříchu i modernější a liberálnější varianty islámu v zemích Afriky a Asie.

Nechtěl bych se mýlit, ale je dost možné, že takovou muslimskou Evropu by řada (pravoslavných) křesťanů uvítala spíš než současnou dekadentní pakulturní sekulární společnost. Ale i kdyby všechno selhalo a Evropu – proti vůli většiny zdejších muslimů – ovládla šaríja podobná té íránské nebo talibánské, přesto, že by se mi to, mírně řečeno, ani trošku nelíbilo, ba určitě bych protestoval, možná že za cenu života, přesto přese všechno bych se musel zeptat sama sebe: je tato šaríja pro křesťana, pro spásu jeho duše a výchovu jeho dětí ku křesťanství skutečně horší než demoliberální dekadence?? Je to opravdu horší??

Přiznám se, že s odpovědí váhám…

Vyšlo 4. dubna 2007 na serveru Vrba.NET s nepatrnými úpravami.

One Response to “Islamisace Evropy versus globalizace světa”

  1. vodnik007 napsal:

    Islamizace, multikulturismus a mnohe jine manevry rozvracujici stability mnoha statu.
    Nenechme se osalit. Zde jde o soupereni tri pribuznych nabozenskych vir. V Saudske Arabii si drzi svuj system tvrdym zakazem vsech cizich vir. V Americe je zase naopak vyzkouseno, ze vse je OK. Evropa neni moc pozadu. Svetovi pohlavari doporucuji, ze michani je dobra vec. Diky tomu ale mizi kultury a nakonec dojde i na narody samotne. Za poslednich 20 let vidime velkou zmenu v Cesku, ktere snad jako narod zmizi behem 1/2 stoleti.
    Otazka je, bude-li tento smer pokracovat, ci se lide probudi?
    Nas zivot je natolik kratky, ze se sani osobne velke zmeny nedozijeme ale predstava sveta, kde budou stejni smiseni lide, stejna hollywoodska kultura, stejne jidlo KFC a Mc rychlojidelnach, me desi.
    Mezera mezi lidem a elitou se rozsiruje.

Trackbacks/Pingbacks


Ernst Jünger – Návštěva na Godenholmu

Ernst Jünger - Návštěva na Godenholmu***
Ztracený klenot, vysoce ceněný svého času například Gottfriedem Bennem
Mistrovské vizionářské dílo Ernsta Jüngera odehrávající se na odlehlém skandinávském ostrově patří mezi neprávem opomíjené skvosty německé literatury poloviny minulého století. Tato novela, rozsahem nevelká, myšlenkově však nesmírně bohatá, plná znepokojivých obrazů a apokalyptické imaginace, je další ukázkou autorova hutného vybroušeného stylu, jeho schopnosti vnímat vnitřní předivo věcí a jejich skrytých souvislostí i líčení přírodních krás. Je typovou studií válkou sežehnutých duší, částečně autobiografickou, vyprávěním o hledání zasvěcení a nového začátku, příběhem o utrpení a znovuzrození.
***
Objednávejte na stránkách nakladatelství Malvern nebo v okultním knihkupectví Alembiq.
.

Oswald Spengler – Myšlenky

Oswald Spengler - Myšlenky***
Kniha obsahuje: vedle 370 výroků o pojmech, majících ve Spenglerově myšlení zásadní význam, jako např. osobnost, dějiny, válka, právo, stát, tradice atd., v původním výboru správkyně autorovy – do té doby z valné části nezveřejněné – pozůstalosti, též rozsáhlý překladatelský a redakční výběr z knih Preussentum und Sozialismus a Jahre der Entscheidung s aktuálními poznámkami a vysvětlivkami, jakož i úplnou, komentovanou bibliografii nakladatelství Délský Potápěč.
***
Objednávejte v Knihkupectví Délského potápěče nebo na Kosmasu
.

Ezra Pound – „Přítomen!“

Ezra Pound – „Přítomen!“***
Ezra Pound míří přímo na jádro systému, v nemž žijeme – a zasahuje! Politika – ekonomie – poezie; články, básně, poznámky, manifesty, překlady a eseje z doby Italské sociální republiky.
***
Objednávejte ZDE
.

Knut Hamsun: Až do konce! – DOTISK!

Knut Hamsun - Až do konce!***
Politická publicistika norského spisovatele Knuta Hamsuna z let 1940 až 1945. Knut Hamsun je příkladem Muže, který se nepoddal, nepodvolil a už vůbec v šířícím se křiklavém chaosu nezbloudil. Ač sražen, zůstal na svém.
***
Objednávejte ZDE
.

Paul Sérant: Fašistický romantismus – DOTISK!

Paul Sérant - Fašistický romantismus***
O politickém díle několika francouzských spisovatelů – Robert Brasillach (popravený), Pierre Drieu La Rochelle (sebevrah), Lucien Rebatet (rebel), Abel Bonnard (estét), Alphonse de Châteaubriant (mystik) a „fantaskní jezdec“ Louis-Ferdinand Céline (sardonik).
***
Objednávejte ZDE
.

Víte, že…

2. listopadu1847 se ve francouzském Cherbourgu narodil francouzský filosof a anarchistický teoretik revolučního syndikalismu, tzv. anarchosyndikalismu Georges Sorel. Ve svém díle se tento v českém prostředí neprávem opomíjený autor zabýval kapitalismem, revolucí, revizí Marxe a myšlenkou syndikalismu, teorií o řízené ekonomice a pracovních strukturách. Zabýval se nutností existence "mýtu", který by zmobilizoval masy. Nejen tím ovlivnil  jak pozdější socialisty, tak například B. Mussoliniho.

Pat Buchanan2. listopadu 1938 se v americkém Washingtonu D. C. narodil konzervativní spisovatel, politik, publicista, televizní komentátor a v 90. letech uchazeč o úřad prezidenta Spojenýc států, Patrick Joseph Buchanan. Aktivně se do politického života zapojil už v 60. letech v prezidentské kampani Richarda Nixona. Buchanan je dlouhá desetiletí symbolem paleokonzervativní tendence a jedním z nejhlasitějších kritiků neokonzervatismu.
Paul Anton de Lagarde 2. listopadu 1827 se v Berlíně narodil Paul Anton de Lagarde, spisovatel, biblista a orientalista, který výrazně ovlivnil průkopníky etnického hnutí jako Alfred Rosenberg, Houston Stewart Chamberlain nebo Heinrich Claß. Ač vycházel z křesťanských pozic, svým dílem spoluformoval i Nietzscheho protikřesťanské a protižidovské myšlení.. Lagarde, podle něhož svatý Pavel zahalil ryzí křesťanství sterilním hebrejským zákonem, usiloval o germánské náboženství, aby „bylo možno dosáhnout přestavby duchovních sil a skutečné národní jednoty“.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív