Liberální mření
Nikdy v historii neměl pojem svoboda tak špatný zvuk, jako má dnes. Nikdy nebyl nesen ústy tak bezpáteřních chamtivců a patolízalů moci, jako dnes. Nikdy nebylo slyšet tolik zženštilých vyvolávačů neřesti a obmyslné pop-kultury, jako dnes. Nikdy nebyl normou civilizovaného člověka plebejsky podřadný odpor ke všemu duchovnímu, vzdělanému a zbožnému tak, jako dnes. Nikdy nebyla úcta k pravdě a lidským ctnostem věcí posměchu, jako tomu je v dnešním západním světě zrajícím na univerzálních hodnotách svobody a demokracie. Jsme svědky morálního výprodeje člověka, zchytralosti zevlounů a lovců konzumních požitků. Z obrazovek televizorů na nás zprava i zleva civí cynický škleb politických tlustokožců, kteří ztratili poslední špetku svědomí i dobré míry ve splétání pavoučí sítě zákonů, jimiž se nás snaží znehybnit v ohradě politické korektnosti a individualisticky bezzubé lhostejnosti ke všemu, co nese označení věc veřejná. To vše ve jménu liberální demokracie a trhu otrocké práce, jako výdobytek moderní doby a jejího pokroku.
Liberální stát volného trhu a směny lidské důstojnosti za příděly hmotných požitků představuje nejděsivější a nejrozkladnější podvod na touze člověka po svobodě v celých dějinách lidstva. Jeho dopad je tak zničující, že moderní člověk dokonce ztratil představu o tom, co to znamená být svobodný, žít nezávisle na cizí moci a dobývat si svůj chléb ze země, která je jeho domovem i vlastnictvím. Vědomí lidí o vlastním právu na svobodnou existenci bylo potlačeno tak zrůdným způsobem, že dnešní vazal moderního státu si svoji vlastní bídu a sklíčenost vykládá jako osobní selhání hodné sebeupálení. Namísto doutnajícího odporu nastoupilo sebemrskačství, namísto duchovní útěchy kněze se rozléhá vřískot kariérou posedlých nevěstek rovnoprávnosti bičujících své mátožné muže výčitkami a pohrdáním za to, že dost neuspokojili žádosti jejich i jejich dětí. Syn ponižuje svého otce a žádá mzdu za svůj marnotratný život, matka za podpory soudů vydírá jeho otce přikázanými alimenty.
Buďme poctiví alespoň ve chvíli smrti a netvařme se, že umíráme v blahobytu a sociálním smíru. Žádnou potupu nevyváží vybrané sousto cukrářského umění, žádný žalář neusmíří porobenou duši nápojem podávaným ve zlaté číši. Svobodu jsme nadobro ztratili. A nejen svobodu, ztratili jsme i sami sebe. Co přinesl světu liberalismus? Abychom si dokázali odpovědět, je třeba se ohlédnout zpět, osvěžit paměť a dopřát sluchu dobám, kdy člověku svoboda byla vším, kdy muž raději volil smrt, než život v otroctví. Byly to doby vlády aristokracie a moci bohů, země řízené hlavami panovníků, patricijských rodů, kteří za své dobro i zlo přinášené státu ručili toutéž hlavou, s níž kráčeli do boje za svým předsevzetím. Liberalismus z nich učinil kupce, nectné mamonáře skrývající se za zády lidsky podřadných loutek, těch politiků a stranických zastupitelů, kteří nám dnes určují existenční meze a sociální příděly.
Tažení proti řádu a tradici
Liberálně společenský ne-řád volného trhu ve svém vítězném tažení proti řádům a tradicím starého světa jednou pro vždy určil za majitele nového světa kořistnickou třídu zbohatlíků, jimž nic lidského není svaté. Liberální hospodářství otevřelo cestu bezohledným spekulantům, aby vyvlastnili půdu svobodných rolníků, aby zlikvidovali umění a živnosti nezávislých řemeslníků. Tak vznikl proletariát, ona armáda ubohých námezdních dělníků, jejichž neslýchaný otrocký úděl bylo třeba učinit snesitelný. Liberalismem nadřazení oligarchové proto uzavřeli dohodu s duchovní elitou, aby nevolníkům pod mocí jejich neomezeného soukromého kapitálu, bezzemkům a nemajetné chudině namluvili, že jsou pracující třídou, z jejíchž přičinlivosti rozkvete lepší pokrokový svět bez fyzické dřiny a starosti o hmotné prostředky jejich potomků. Stačí jen, aby byli solidární k sobě navzájem a nesnažili se ničit soukromý majetek svých bohatých chlebodárců. Tak vznikl moderní sociální stát. Stát, jehož vrcholná forma globálního korporativismu a nadnárodního kapitálu učinila oligarchy vlastníky nejen výrobních zdrojů, ale i celých zemí, jejich přírodního bohatství a duší lidí, kteří v nich přebývají.
Pokrytectví a lstivost mocných tohoto světa jde tak daleko, že v době, kdy žijící generace západního světa již ztratila paměť o svobodném duchu svých předků, neváhají manipulovat vědomí lidí tezemi, že liberální demokracie je to nejlepší, co dosud lidstvo vymyslelo, že svoboda člověka je garantována listinou základních práv jednotlivce a jeho svobodou slova, jako kdyby v minulosti opravdu svobodný člověk měřil vlastní svobodu psaným výnosem o tom, co je jeho právo a co ne, jako kdyby v minulosti svobodný muž vážil slova podle toho, co je mu dovoleno říci a co ne. Ach, jaká je ta naše svoboda! Nemáme vůbec nic z toho, co člověka činí svobodným. Nemáme vlastní půdu ani zem, která by byla našim výlučným domovem a vlastnictvím. Nemáme rodiny ani klany, pro něž by byl náš život stejně drahý, jako statečnost a čest jejich otců. Většina z nás nemá vlastní keř ani strom, z něhož bychom si mohli volně utrhnout plod, nemáme čistý pramen vody, z něhož bychom mohli napojit žíznivé tělo bez mrzkého poplatku. Zdarma a svobodně nevykonáme ani vlastní tělesnou potřebu. Jako občané liberálního státu jsme povinni tomuto státu odvádět daně a sociální pojistné za to, že vůbec dýcháme. Za všechno musíme platit penězi, a na to, abychom peníze dostali, musíme otročit v námezdních zaměstnaneckých poměrech, v nichž máme cizí mocí předepsáno, kdy musíme pracovat, kdy máme vyměřen čas na odpočinek a jaký je náš nárok na přiměřené požitky z odvedené práce.
Komunismus jako zrcadlo liberalismu
Mírou veškeré hodnoty se stalo mínění lidu, zdání otrockých duší zmanipulovaných sdělovacími prostředky, reklamou a tržní nabídkou. Tento lid již přestal vychovávat své potomky k morálce a lidské hodnotě, přestal je učit tradicím, kultivovanosti, cti a vědění o tom, jaký život člověka je svobodný a jaký ne. Pouze zženštilá mysl propadlá subjektivní zaujatosti, marnivosti, individualistické ctižádosti a honbě za požitky chválí liberální stát za výživu sebe i svých dětí, za jeho příděly sociální péče a opičí starostlivost o potomky, za vymezení rovných a zákonem daných práv žen proti mužům, jako kdyby dříve rodina byla kolbištěm, v němž se řeší postavení otce, matky, rodičů a dětí rozhodčí mocí veřejného práva jako na rynku. Bůh suď, jak hluboko jsme to klesli, když dítě, žena i sexuální deviant volají po rovnoprávnosti. Jediné, v čem jsme si rovni, je právě a jen ten náš otrocký úděl.
Když už mluvíme o rovnosti, s níž liberalismus získal podporu nejnižších vrstev, tak jako komunismus, který je jen vypjatým extrémem liberální nabubřelosti: Rovnost mezi lidmi, aby mělo vůbec smysl o ní mluvit, musí být nadiktována a udržována represivní mocí. Bez násilí a diktátu vyšší moci nemůže být dosaženo rovného postavení mezi lidmi, nikde, nikdy a v ničem. Rovnoprávnost všech se všemi vyžaduje kladivo na srážení vyčnívajících hlav. Skutečná rovnost v právech a v nárocích cti bývala výsadou vznešeného stavu. Leč není pochyb, liberální stát baží po rovném údělu svých otroků a je pro ni ochoten učinit vše, aby společenské líhně lidských zdrojů ve službě oligarchů oplývaly poddajností a smírem, aby matky rodily požehnané disponibilní zásoby pro budoucnost, nejlépe bez odbojného vlivu otců. Základní metodou nastolení takových rovnostářských poměrů je atomizace společnosti, zničení rodinných svazků, potření otcovské moci a podpora lidského odcizení ústící v beznadějnou osamělost individualizovaných jedinců.
Jak je ten náš liberálně tržní svět technologicky vypiplaný, a přitom úplně k ničemu. Nemá smysl, abych tady mluvil o duchovním rozměru lidského bytí, o kultuře a lidské zkušenosti nesené věděním otců a jejich pamětlivým vedením. Nemá smysl, abych tady mluvil o lásce a lidskosti. Nikdo by mě stejně neposlouchal. Otrok není hoden takové ušlechtilosti, otrok nemá nárok na lásku, protože milovat dokáže jen člověk hrdý a svobodný. Je neskonale smutné, že lidská paměť je tak krátká a dokáže tam, kde je potlačeno dějinné chápání, vidět přítomný stav jako nutný, pokud může uspokojit přízemní potřeby a sklony člověka. Stačily pouhé tři generace vystavené lžím a potlačování kulturní tradice, aby liberální ideologie všeho druhu učinily z národa nekulturní stádo zvířat, z rodiny zápasnický rynk mužů a žen, ze svobody otrocký úděl, bez chápání souvislostí a myšlenky na změnu.
Nevím, zda se ještě dočkám nového vzedmutí mysli, čerstvého proudu rozhánějícího stojaté vrstvy zkaženého vzduchu v této naší duchaprázdné kotlině. Pokud se ale přece jenom takový pohyb najde, bude muset být ryze konzervativní, duchovně více než sublimní, aby dokázal vstřebat nejhlouběji ponořené a lidskou nabubřelostí zakopané prameny moudrosti, posvátné texty mudrců ukrytých na věčnosti, ztracená mystéria vyššího vědění těkajícího z trosek dávných a zapomenutých dómů smíření, z utichlé řeči druidů, z útržků legend zavátých za Héraklovy sloupy, z kázání pohanských kněží, z věštných znamení starověkých bohů, z posvátných lesních zákoutí a prostranství, kde se již dlouho schází pouze divoká zvěř, aby naplnila nitro živoucí energií přírody a věčným poznáním, jaké člověku moderní doby beznadějně uniká.
***
***
21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině
Aha, pisu si, tedy spravne je vzit nactiletou slecnu a uriznout ji stydke pysky. Rika se tomu svoboda a zajistuje to prosperitu. Dalsi dulezitou podminkou prosperity a blahobytu je obcas zmasakrovat vedlejsi kmen. Samozrejme jde o nasi prosperitu, na prosperitu toho vedlejsiho kmene se muzem vykaslat. To jsem nevedel. Diky za osviceni.
Hned mam jasneji po navratu ceho to vlastne touzite.
Aha, tak Vy jste žena, to vědět, tak bych se s Vámi do polemiky nepouštěl. Tahat sem ženskou obřízku a pohoršovat se nad boji mezi kmeny za svobodu, to není nic jiného, než feministicky rozpolcené ztotožňování muže s násilím a zlem. Ženský pacifismus není nic jiného než přitakávání otrocké morálce. Svoboda je mužná hodnota a vyžaduje pravého muže vedle milující a poslušné ženy. Nesvoboda liberalismu stojí na zženštilé touze po existenčním zajištění z rukou nadřazené státní moci, kterou žena zchytrale a přitom neskonale hloupě vyměnila za patriarchální moc otců v rodině, a tato státní moc s oligarchy v pozadí dnes právě ženy zneužívá ke svým totalitním praktikám a ideologickému i existenčnímu diktátu. Feminacismus je její nejmocnější zbraň, jak zlikvidovat schopnost mužů zorganizovat se k odporu a svobodně žít a myslet. Liberální demokracie potom nikdy nepřejde ve svobodné společenské uspořádání, dokud půjde o boj zkorumpovaných stranických politiků o politický mandát a ženy v něm budou mít volební právo s možností mluvit do politiky.
Zminujete jakesi kmeny. Aha, uz mi to dochazi. Vas zajima utlak jen od statu. Utlak od souseda, ten neresite? Takova zenska obrizka, nebo ruzne jine formy valek a zabijeni mezi kmeny, to neni v ramci statu a tedy ok?
P.S. Středověké období temna, kdy Evropa byla sjednocována ohněm a mečem pod jednu katolicko duchovní a světskou moc vypouštím, nicméně jako odrazový můstek liberalismu jistě posloužilo dobře. Tím nemyslím liberalismus jako reaktivní hnutí svobody, ale jako hnutí inspirované. Podobně jako se socialismus inspiroval ve fašismu.
Mám na mysli svobodné muže, stavy a kmeny před nástupem liberalismu a vznikem moderního státu. Ještě dnes je možné takové kmeny najít, např. v Afghánistánu nebo v Africe. Bohužel jsou pod drtivým vlivem a tlakem liberálně demokratického světa budujícím nový odlidštěný a technologicky sofistikovaný otrokářský řád.
Anonym pise: Svobodný duch minulosti představuje muže, který rozhoduje o sobě i o svých zdrojích existence nezávisle na státu a bohatých spekulantech, státu dává jen tolik, kolik se mu podle jeho mínění vyplatí, v opačném případě si nenechá nic rozkazovat a proti diktátu moci bojuje za svoji svobodu nebo umírá.
O kom to mluvite? O tech par dobyvatelich ameriky? Nebo kdo podle vas v dejinach odpovida vasemu popisu?
Pane pizi, rozhodně bych dal před politicky nastolenými ideály přednost objektivnímu realismu vycházejícího ze zkušenosti a tradice, moudrosti postavené na duchovních hodnotách předků, které znají povahu člověka, pravý význam svobodné existence vycházející ze sebeomezení, skromnosti a vlastního kousku země. Rozhodně je mi milejší být součástí nižší kasty v hierarchii určující lidem jejich pevné místo, než být nuzným otrokem snícím o zbohatnutí v liberálním chaosu. Svobodný duch minulosti představuje muže, který rozhoduje o sobě i o svých zdrojích existence nezávisle na státu a bohatých spekulantech, státu dává jen tolik, kolik se mu podle jeho mínění vyplatí, v opačném případě si nenechá nic rozkazovat a proti diktátu moci bojuje za svoji svobodu nebo umírá. Ideál je věcí hledání dobra v každém z nás. Je dobré lidi k dobru vychovávat učením, utužováním zdatnosti, pěstováním vzájemnosti. Žádný ideál však nesmí být nástrojem univerzální moci k nastolení organizace a podmínek existence vnucené všem bez rozdílu.
Jste docela hodně rozrušen, když jste schopen například sociální podporu od státu označit za liberálně tržní. Velmi emotivní článek, který vetchost informací zakrývá emocemi. Vaše adorace minulosti je daleko za hranicemi překrucování historie. Neházejte vinu na liberalismus, vinen je člověk. Ideály za to nemůžou, může za to člověk. Ideál je nástroj o jeho použití rozhoduje uživatel. Nemá cenu dávat vinu za války zbraním.
Pisete: Nikdy v historii neměl pojem svoboda tak špatný zvuk, jako má dnes. Nikdy nebyl nesen ústy tak bezpáteřních chamtivců a patolízalů moci, jako dnes. Nikdy nebylo slyšet tolik zženštilých vyvolávačů neřesti a obmyslné pop-kultury, jako dnes.
Hmm, to by mě zajímalo z jakých statistik taková tvrzení vycházejí. Zajímalo by mě, odkud berete udaje o výskytu těchto jevů z doby třeba před 500 lety, abyste mohl srovnávat.
10.05.2008: Co je v nepořádku s americkou ekonomikou? Nic.
Autor: Milan Zelený
Přečteno 12327 krát
Pošli e-mailem
Bernanke is an idiot.
Jim Rogers
Mnozí čtenáři se ptají, zda komentuji také americkou či globální ekonomiku? Samozřejmě. To již je úloha (a úděl) profesora ekonomie.
Bankéři, makroekonomové a politici zásadně a podstatně podcenili vztahy a dynamiku globální ekonomiky. Tvrdošíjně uplatňují makroekonomická dogmata zašlých dob, od keynesianismu až po monetarismus, totálně nevhodných pro éru globálních trhů. Světové „krize“ – kreditní, hypotéční, potravinové, energetické, ekologické a myšlenkové – jsou následkem až debilního lpění na dogmatech, která mají s moderní ekonomikou pramálo společného. Ekonomie se musí měnit a rozvíjet podle rapidně se měnící globální ekonomiky. Ekonomie musí být odrazem ekonomiky, ne naopak. Kde k tomu nedochází, anebo dochází jen velmi pomalu, tam přichází katastrofa, krize a uměle vyvolaná destrukce ekonomického organismu.
Vezměte si bublinotvorné aktivity americké Fed, které po zmatení senilního Greenspana předsedá „ubohý Bernanský“ (Ben Shalom Bernanke) – oba makroekonomové dogmatu, kteří snad neví jinak než si donekonečna pohrávat s úrokovými mírami a sanovat bankrotující banky. Makroekonomové se propojili s politiky v míře, která již nějaké spásné odlišení ani nedovoluje. Bernanke snížil úrokové míry šestkrát za sebou a tím zatloukl dolar na jeho historicky nejnižší hodnotu, bez ohledu na klíčovou roli dolaru v globální ekonomice.
Uměle vyvolaný pád dolaru způsobil světový útěk ke spekulacím s komoditami, od rýže a pšenice přes naftu až po barevné kovy. Prudce rostoucí ceny komodit přinesly silné inflační tlaky, proti kterým měl pokles dolaru vlastně ochránit. Následkem jsou rostoucí ceny potravin, které v některých regiónech hraničí s nedostatkem a hladem. Rostoucí ceny ropy vedly k politickému tlaku olejářských monopolů směrem k biopalivům (vzhledem k jejich mixování s tradičními benziny). Politicko-ekonomický komplex podlehl a dotoval spekulace v biopalivech, čímž způsobil masivní přesun od kukuřice a rýže jako potravin k jejich spalování. Mezitím nárůst cen ropy zůstal bez odpovědi makroekonomů a politiků, kteří vyloučili ekologii a ekologické myšlení z domény ekonomie. Biopaliva přesunula investice a soustředění od čistých zdrojů (vítr, slunce, voda) na spalování nejdražších zdrojů fosilních a potravinových. Navzdory všem vyvolaným negativním pohybům, předseda Bernanke opět – snížil úrokovou míru a srazil tak dolar na kolena.
Je až k nevíře, že bankéři, olejáři, makroekonomové a politici – tedy skupiny, které spekulativní pohyby a „bublinaci“ ekonomiky způsobili – jsou dodnes vyzývání k vyjádření názorů jak z této globální šlamastiky ven. Jak to proboha mohou vědět? Vždyť dodnes žijí s ekonomickými dogmaty 30. – 50. let minulého století. Dle mého názoru, zlatá éra makroekonomie, zahájená ve 30. letech Lordem Keynesem, právě skončila. Návrat od symbolické k reálné ekonomii je nevyhnutelný. I legendární král komoditních spekulantů, Jim Rogers, již prohlédl a volá po zrušení Fed a po odstoupení Bernanskýho, pro něhož má pouze přívlastky jako “nut“, „idiot“ anebo „hlupák“ – jako kdyby za globální ekonomiku mohl tento jediný, zmatený človíček. Tak snadné to zase nebude.
****
S ekonomikou je vše v pořádku.
Ronald Reagan
Prezident Reagan, tváří v tvář hroutícím se akciovým trhům, trval na tom, že s ekonomikou je vše v pořádku. I dnešní krize je pouze krizí finančního sektoru.
Ve skutečnosti existují ekonomiky dvě: První, skutečná (reálná) ekonomika výrobků a služeb, kde na trhu probíhají transakce se zbožím proti platbám za toto zboží, a druhá virtuální neboli symbolická ekonomika peněz a finančních nástrojů, ve které se sází na budoucí pohyby cen a hazarduje hlavně s penězi druhých lidí.
Tato druhá ekonomika není nutně podložena skutečnými toky zboží a služeb; jejím hlavním produktem jsou peníze. Produkuje peníze přímo, bez obtěžující přítomnosti skutečných výrobků nebo služeb. Jak je to možné? Hlavně díky spekulacím, sázkám, hazardní hře. Prostě s touto druhou ekonomikou je vždy něco v nepořádku.
Chceme-li pochopit praktickou ekonomiku i ekonomii jako vědu, neměli bychom tyto dvě ekonomiky směšovat.
Rozdíl vysvětluje jednoduchá metafora: Když získáte peníze prostřednictvím zboží a služeb, zanecháte v ekonomice stopu – užitečný výrobek, cennou službu. Tento skutečný užitek lze spotřebovat; nová znalost se získá a uloží do organizační paměti ekonomiky. Můžeme říci, že peníze byly vydělané (zasloužené).
Když získáte peníze tím, že vsadíte třeba na budoucí vyšší úrokové sazby nebo směnné kurzy, nezanecháváte v ekonomice žádnou trvalou nebo viditelnou stopu – žádné zboží, žádné služby, žádné znalosti. Peníze se jednoduše přesunou z jedné kapsy do druhé, aniž by zanechaly jakoukoli skutečnou stopu. Peníze se prostě udělaly, jakoby kouzlem, jako v sázkové kanceláři.
Existuje tedy velký rozdíl mezi vyděláváním a děláním peněz. Není nic špatného na vydělávání peněz, ale dělání peněz se permanentně ocitá v potížích. Když ukradnu nebo vyhraji vaše peníze (převedu je z vaší kapsy do své), v ekonomice nezůstává žádný pozitivní přínos. Když si vaše peníze vydělám (tím, že vám prodám skutečné zboží nebo služby), dojde k pozitivní akumulaci užitku a znalostí.
Skutečná a virtuální ekonomika: Přerušení spojení
Tyto dvě ekonomiky, ač zásadně odlišné a relativně nezávislé, se v mezních situacích navzájem ovlivňují. Nové výrobky a služby vytvářejí nové pohyby kapitálu; skutečná ekonomika pohání finanční ekonomiku. Nové finanční toky umožňují a stimulují novou výrobu a služby, a tak pořád dokola … Problémy nastanou, když ona druhá ekonomika symbolů přestane působit v součinnosti s první ekonomikou skutečného zboží a snaží se dělat peníze prostřednictvím spekulací, sázek a iracionálního riskování.
Díky rychlé globalizaci kapitálových trhů, bleskové rychlosti, s jakou fungují komunikační sítě a internet, a automatizovaným, počítačově řízeným finančním nástrojům, je nyní v rostoucí míře možné získat peníze bez toho, abyste je vydělali: stačí je udělat. Rychlost je dostupná, potřebujete jen spoustu peněz do hry. Obrovské sumy peněz se získávají tím, že na několik minut nebo hodin investujete ještě větší sumy peněz, proženete je během jediného dne několikrát kolem světa. Žádné skutečné zboží nebo služby nemění svého majitele či lokalitu v tak krátkem zlomku času.
Symbolická virtuální ekonomika se tedy stala významně nezávislou, odpoutanou od skutečné ekonomiky. Lze spekulovat s ropou, vepřovými boky, hypotékami nebo zlatem, aniž byste se o tyto produkty zajímali, bez toho, abyste měli vliv na jejich pohyby nebo převody: Pro globální spekulanty je skutečná povaha těchto komodit nebo produktů většinou nepodstatná.
Peníze druhých lidí
Jak lze udělat peníze na krátkodobých změnách cen v rozsahu pouhých zlomků procent? Potřebujete spoustu peněz – a to znamená peníze druhých lidí.
Podnikatel nebo živnostník pracuje s vlastními penězi nebo vlastním dluhem. Banky, investiční ústavy, zajišťovací fondy a podobné instituce jsou specificky určené pro práci s penězi těch druhých. V globálním komunikačním prostředí i jediný obchodník může získat nebo ztratit miliardu přes noc – pokud má k dispozici dostatek peněz druhých lidí.
A jak dosáhneme toho, že získáme dostatek peněz druhých lidí? Snadno. Když jsou úrokové sazby vysoké, lidé budou ukládat své úspory do bank. Když jsou úrokové sazby nízké, investiční bankéři budou tyto peníze půjčovat levněji a začnou investovat – ne do skutečné ekonomiky, ale do spekulací a sázek v rámci symbolické ekonomiky.
Vezměme například ceny ropy: Ačkoli nabídka je dostatečná a poptávka ve skutečnosti klesá, sázejí se velké sumy peněz na rostoucí ceny. Nymex (New York Mercantile Exchange) dnes elektronicky obchoduje s ropou 24 hodin denně. Člověk může nakoupit velké množství ropy (ve skutečnosti pouze krátkodobé tituly na ropu), aniž by ji vůbec chtěl, viděl nebo uvedl do pohybu. Jak cena roste, druhý den ropu prodá, shrábne do kapsy zisk a vsadí si na další kolo zvyšování cen. Dosahují se vysoké zisky, aniž by ropné tankery vůbec opustily přístav… v takové ekonomice jsou všechno jen vícebarevné žetóny. Je v zájmu těchto „investorů“, aby ceny ropy a ostatních komodit rostly co nejrychleji a nejspolehlivěji.
Státní zásahy vyvolávají spekulační bubliny
Úsudek spekulantů, politiků a makroekonomů se jen zřídka opírá o znalosti a porozumění, jejich investice jsou špatné a rizika nesmírná – jsou tvůrci investičních bublin a krizí, plní si kapsy zisky – a pak nechávají bubliny prasknout … konec konců, jde o peníze těch druhých.
Jak se nejlépe vytvoří bublina? Tím, že dáte levně k dispozici spoustu peněz. Jinými slovy, stlačíte dolů náklady na půjčování peněz, úrokové sazby. Levné peníze se nalévají do ekonomiky velice rychle, na špatné peníze se chytají špatné projekty, skutečná ekonomika nemůže odpovědět kvalitními výrobky a službami, obchodní modely se stávají chatrným dovětkem. A nakonec spekulační bublina praskne. Nadělaly se velké sumy peněz, ale vždycky za to musí někdo zaplatit, někdo jiný musí o tyto peníze přijít. Jdou z jedné kapsy do druhé, bez jakéhokoli skutečného produktu mezi nimi.
Kdo platí za iracionální nevázanost hraní si s penězi těch druhých? Ti druzí lidé: Nerozumní kupující a nevinní daňoví poplatníci, ti všichni jsou pěšáci ve hře Kasino v oblacích. Vláda pomáhá z nesnází finančním institucím, aby tak zabránila panice investorů a útokům na vklady. V případě bank to musí dělat, protože vklady jsou pojištěné; v případě investičních ústavů to také musí, i když nepřímo, aby podepřela důvěru a stabilizovala finanční hospodářství. V obou případech je to v konečném součtu daňový poplatník, kdo zaplatí za všechny špatné úsudky, nerozumná rozhodnutí a neomezenou lidskou chamtivost.
Dvě větve ekonomie: Mikro a makro
Vezměme například nedávný kolaps wallstreetského giganta, investiční banky Bear, Stearns & Co.. Zcela nemoudré a nekompetentní rozhodování vedlo k pádu ceny akcií ze 178 dolarů na pouhé 2 dolary za akcii. Jen si představte, jaké kapitálové bohatství bylo ztraceno.
Federální banka zakročila, snížila náklady na vypůjčování peněz, poskytla peníze a schválila dohodu ve prospěch investiční banky JPMorgan Chase, která převzala Bear Stearns během jediné noci. Trhy se uklidnily a vrátily se zpět ke svému obvyklému spekulativnímu investování; daňoví poplatníci zaplatili za celou tuto dohodu svými těžce vydělanými penězi.
To nás přivádí k ekonomii jako vědě. Existují dvě základní větve ekonomie – makro a mikro. Mikroekonomie (také cenová teorie neboli teorie firmy) se zabývá tvorbou bohatství prostřednictvím výrobků a služeb na úrovni firmy. Studuje úsudek a veřejnou volbu, rozhodování, nabídku a poptávku po výrobcích, tvorbu cen, produktivitu, konkurenceschopnost, organizaci, veřejnou ekonomii, institucionální ekonomii, politické vědy, atd.
Makroekonomie se vyvinula jako studium agregátních hodnot na úrovni národní ekonomiky. Zabývá se státními zásahy, dolaďováním a přerozdělováním statků vytvořených někým jiným (většinou podnikatelským sektorem) – protože stát sám žádné statky nevytváří. Makroekonomie tedy studuje peníze, dluh a úrokové sazby, stejně jako úhrnné veličiny a statistiky národního hospodářství.
Takže mikroekonomové hovoří o výrobě, inovacích, rozhodování, poptávce a nabídce firem a podobně, zatímco makroekonomové hovoří o centrálních bankách, daňovém systému, úrokových sazbách, množství peněz v oběhu, směnných kursech, zaměstnanosti a vládní politice. Za ideálních podmínek se tyto dvě větve potkávají a navzájem doplňují, zapřahají svoji synergii ve prospěch národního blahobytu a tvorby a přerozdělování bohatství.
Za ne už tak ideálních podmínek stát a makroekonomie dominují a zasahují do tvorby bohatství tím, že je zdaňují, utrácejí za politické projekty, nekonečně si pohrávají s úrokovými sazbami, zachraňují padlé banky a finanční instituce a tak podobně. Stát je nejméně kompetentní institucí pro tvorbu statků, avšak je tou nejmocnější institucí pro prosazování svých politických cílů prostřednictvím zásahů a ovlivňování tvorby těchto statků.
Tato převaha makroekonomie nad mikroekonomií je zejména nápadná v post-komunistických státech. Jiné vzdělání ekonomů nebylo dostupné. Komunismus byl všechen o agregátních hodnotách, vládním ovlivňování a útlumu zodpovědnosti. Stát kontroloval vše, od cen a daní až po plány výroby a obchodní strategie.
Pan Bublina a jeho odkaz
Neoddiskutovatelným panem Bublinou byl předseda správní rady Federálního rezervního systému, ryzí makroekonom a monetarista, Alan Greenspan (viz např. Fleckenstein, Greenspan’s Bubbles: The Age of Ignorance at the Federal Reserve, 2008). Prakticky sám bez cizí pomoci, prostřednictvím své monetární politiky, vytvořil více bublin, než o kolika se zpívá v písni „I’m forever blowing bubbles“. Jeho vliv na ekonomiku byl po mnohá desetiletí nesporný. Mezi jeho vrcholná čísla lze zařadit krach na akciovém trhu v roce 1987, tzv. krize Savings & Loan (pád spořitelních a úvěrových sdružení), kolaps investičního fondu Long Term Capital Management, technologická bublina roku 2000, katastrofa zvaná Y2K a kreditní bublina a krize realit v roce 2007.
Kaše, kterou Greenspan navařil, poskytuje usvědčující důkaz o veřejné naivitě šéfa Fedu, pokud jde o pohyby na trhu a v ekonomice. Ještě více zneklidňující je skutečnost, že Greenspan nejen že dělal nákladné chyby, ale že dělal stejné chyby zas a znova. Nikdy se ze svých vlastních chyb nepoučil, nikdy nebyl schopen tyto chyby uznat a byl zcela neschopný poučit se z chyb druhých. Namísto toho neúnavně přepisoval vlastní historii, aby své chyby ospravedlnil.
Tento úděl je pro makroekonomy typický: Rádi se drží dogmat, jako je keynesiánsví, monetarismus nebo volné trhy – a nikdy je neopustí. Nechápou, že ekonomika není neměnný a předvídatelný stroj, kde si trochu pohrajete se vstupy a získáte odpovídající výstupy. Tak tomu není. Ekonomika není stroj; je to lidský systém, živý organismus, který se v rámci svého prostředí trvale adaptuje, přizpůsobuje a vyvažuje.
Použijme jednoduchou metaforu: Ekonomika je jako pes – jednou ho kopnete, a on vám olízne nohu a oddaně na vás hledí. Kopnete ho podruhé, a on s vytím uteče do kouta. Kopnete ho potřetí, a skočí vám po hrdle. Jak říkával můj mentor, ekonom Oskar Morgenstern: „Upustíte francouzský klíč do stroje, a ten se zastaví. Upustíte jej do ekonomiky – a ona jej pohltí.” Tedy absorbuje jej, přizpůsobí se mu jako živý organismus. Studium biologie a psychologie by tedy pro ekonomy bylo užitečnější než učit se fyziku, mechaniku nebo deskriptivní geometrii.
Bernanke zdědil Greenspanovu poslední bublinu, ale nezná také nic lepšího než si hrát s úrokovými sazbami (od léta 2007 se snížily již šestkrát) – a klesají stále níže a dál potápějí dolar.
Bubliny tady budou vždycky … Tak co?
Pokud jde o bubliny, měl bych asi zmínit co vždycky opakuji studentům … V roce 1637 tady byla známá bublina Tulipmánie. Ceny tulipánů vyháněli vzhůru spekulanti, kteří ani tulipány neměli rádi, milovali jen jejich rostoucí ceny a rychlé zisky – potom bublina praskla a oni přišli o peníze. Ale tulipány zůstaly, ještě krásnější a v hojnějším počtu než dříve. Tulipány dodnes přinášejí všem radost a dobré obchody. S ekonomikou nebylo nic v nepořádku.
Pak zde byla internetová bublina roku 2000. Mnozí nenasytní investoři přecenili své znalosti a schopnosti … a ztratili své peníze, když jejich bublina praskla. Ale s internetem a e-businessem bylo vše v pořádku: pouze neinformovaní investoři se spálili. Internet vyrostl do ještě větší síly a stal se dominantní globální silou, novým prostorem pro podnikání a vydělávání peněz. S ekonomikou nebylo nic v nepořádku.
A nyní je zde ta hypoteční a realitní bublina. Domy šly na odbyt jako čerstvě upečené koláče. Hypotéky byly levné a géniové z Wall Street, ve své nekonečné chamtivosti, poskytovali hypotéky lidem, kteří se mohli spolehnout jen na malý nebo vůbec žádný příjem … a bublina praskla. Mnoho bláznů, investorů a spotřebitelů přišlo o své peníze i své domy. Ale domy jsou stejně pevné a spolehlivé jako kdykoli předtím a stavební pozemky jsou krásné, v hojném počtu a o 20 procent levnější. S ekonomikou je vše v pořádku.
Tato stará moudrost byla známa našim předkům již dávno před všemi těmi CMO, CDO, CDS, SIV a „všemi těmi nesmysly ” a vším tím „humbukem” okolo nového oboru „finančního inženýrství“ (CMO – Collateralized Mortgage Obligation – Zajištěná hypoteční obligace, CDO – Collateralized Debt Obligation – zajištěná dlužní obligace, CDS – Credit Default Swap – směna úvěrového selhání, SIV – Structured Investment Vehicles – strukturované investiční nástroje).
Všechny tyto kreativní technické zázraky věčných nedospělých „hráčů“ postrádají skutečné pochopení financí, osobní odpovědnosti či dlouhodobých dopadů na ekonomiku. A nejen to, jejich bossové na Wall Street rozuměli těmto nástrojům a prostředkům dokonce ještě méně a dovolili, aby levné peníze zprostředkovávaly stále méně dobrých obchodů, financovaly stále více průměrných fúzí a akvizicí, které byly odsouzeny k nezdaru, když se vyčerpaly kreditní trhy. Pomocí spekulací a sázek se finanční nástroje prodávají dál, až se ztratí přehled o tom, kdo půjčuje a kdo si půjčuje.
Tohle znali už naši předkové, jak lze vidět na obrázku, který popisuje dvě ekonomiky, tu virtuální i tu skutečnou, v roce 1875. Nic se od té doby nezměnilo a nic se nikdy nezmění. Pouze někteří se umí poučit z chyb druhých; všichni ostatní se mohou učit pouze z chyb vlastních, stále dokola, generace za generací.
Spekulativní bublina je způsobena stejně tak chybou rozhodování a úsudku jako špatným poučením se z minulosti nebo falešným záměrem hráče. Ve skutečnosti jsou pozdní lítost, pravděpodobnost a hazardní hra nedílnými součástmi spekulativní bubliny. Co však činí bublinu mnohem složitější, je to, že jde o společenský jev. Masy investorů-gamblerů se pohybují stejným směrem, s nadšením následují a kopírují jeden druhého, protože masy a davy nemají vlastní rozum, znalost nebo inteligenci. Jeden blázen, který věří, že aktivum je značně podhodnoceno, nezpůsobí bublinu, ale spíše jen dočasně vyšší cenu. Je to skupina, dav, který zrodí spekulativní bublinu. Poválečná generace věčných nedospělců nemá jinou možnost než následovat jeden druhého, protože nemají čas studovat ekonomii, ale vědí hodně o jednoduchém hraní hazardních her.
Zlepšit jejich úsudek a rozhodování je velice obtížné. Vyžaduje to, aby se individuálně rozešli s davem a logicky přemýšleli o historii, hodnotě a pravděpodobnosti. Vyžaduje to opustit dogmata a neužitečné mantry o volném trhu a dělání peněz bez zásluh. K tomu nikdy nedojde a výkyvy té druhé ekonomiky budou stále prudší, zatímco pohyby skutečné ekonomiky (neboli dlouhodobé fundamentální ukazatele) budou stále mírnější a bezpečnější pro ty, kdož chtějí tvořit nové výrobky a služby, aby si zasloužili své peníze, ovládli svou chamtivost a používali zdravý úsudek, racionální rozhodování a zdravý rozum při správě svých záležitostí.
S ekonomikou je vše v pořádku…
… pokud státní makroekonomové nebudou i nadále stlačovat úrokové sazby, pohřbívat dolar, zažíhat inflaci, spekulovat s komoditami, prosazovat biopaliva, stimulovat růst cen energií, vyfukovat spekulativní bubliny, pobízet nezaměstnanost, zachraňovat bankrotující banky a investiční ústavy … a tak nezardousí skutečnou ekonomiku zboží a služeb a nepohřbí kapitalismus volného trhu.
Upraveno z Czech Business Weekly č.13, 31.3. 2008
Váš,
Milan Zelený
Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví
Civilizační krize
Dnes se zamyslím nad řekněme civilizační krizí. Čím více se ponořuji do české intuitivní filozofické školy, tím spíše začínám pohrdat světem kolem sebe. Abych byl správně pochopen, světem, který je ze značné části virtuální a je tvořen sdělovacími prostředky, kašpary jménem politici, tupým gojimským stádem, které okupuje hyper a supermarkety, předvádí se v pizzeriích či fashion prodejnách a jiných atributech konzumní společnosti. Začínám mít radost, že potkávám party excelentních Romů, kteří přes den dřou na výkopových pracích a ve sváteční den jsou součástí koloritu kolínské poutě, že v masném bistru, kam chodím na obědy jsou zdatné padesátnice, které odvedou solidní pracovní výkon, práce je baví a dělají kšeft majiteli prodejny na rozdíl od visážistou upravených 20 – letých holčiček šťourajících se v nose pro naprostou absenci zákazníků ve fashion prodejnách a skupinek rodin asijských obchodníků a jejich kouzelných dětí.
Mám radost, že si rozumím s majitelem antikvariátu a našel jsem společnou řeč s úřednicí knihovny, jsem nadšen z rodin s dvěmi a více dětmi, obdivuji mladé maminky, které vyrostly do krásy skrze mateřství. Ono i v tomto světě mamonu, zlatého telete a konzumu včetně duchovní vyprahlosti je neustále, na co se dívat. Děkuji prozřetelnosti za dar toto vše vidět! Již několik, či spíše mnoho desetiletí se mluví o krizi euro-americké civilizace. Na to dnešní myslitelé reagují různě. Samuel Huntington v principu tvrdí, že dějiny skončily a teď v duchu liberální demokracie bude vše dobré. P. Buchanan zase mluví o střetu civilizací a požaduje neoizolacionismus USA samozřejmě , že s mocenskou ochranou Izraele. To jsou jenom dva případy z poslední doby.
I běžný člověk nějak intuitivně cítí, že ho chaos nějak semílá. Rozpadají se rodiny, děti vyrůstají bez otců, nevěra je na denním pořádku, nevázaný sex je propagován téměř každým periodikem, politici jsou jako smyslů zbavení, feministky a lžihumanisté se mohou pominout při sebemenším odkazu na tradice, kostely se vyprázdnily, kriminály a blázince praskají ve švech. Konzumní gójské stádo je ve vleku spotřeby a půjček, ti co se napakovali si dělají z národa blázny a pár jedinců skrze sebeuspokojení pracuje pro obecní blaho. Filozofové a politici si kladou otázku, kde je prapříčina současného statutu quo. Ta ušmudlaná sebranka jménem vrcholoví politici rétorickými cvičeními a sofismaty dosahují nemožného, často klamou tělem (i vlastní manželky).
Někdo si myslí, že prvopočátek je v první průmyslové revoluci, jiný že vše je spojeno s odvržením Boha coby reakce na následky industrializace společnosti. Mne ovšem ve škále názorů zaujal ten, který vidí prapříčinu všeho přijetím katolické scholastiky nad katolickou askezí. Jmenovitě spor mezi T. Akvinským a sv. Františkem z Assisi. Meritorně jde o střet dvou postojů k bohatství země. Zda tuto vyrabovat k potřebě jedince a slávě Boží, či se řídit principem, co jsem ze země vzal, to do ní vrátím. Samozřejmě mluvíme o lidech ukotvených ve vrcholícím středověku. Tento primární spor a vítězství racionalisty Akvinského jakoby eskaloval vývoj dalších událostí. Věci se hnuly dopředu a obrazně řečeno, sedli jsme do vlaku, který zrychluje a my ho nemůžeme nějak zastavit, respektive dělat vůbec nic. Ztrácíme půdu pod nohama , ztratili jsme to, čemu Archimédes říkal pevný bod jsoucna. Jsme vláčeni, uniká nám merit problému.
Někteří pošetilci se do toho snaží implementovat atributy filozofie východu. Tamější mudrci se smějí a říkají něco v tom smyslu, že naše civilizace je kromě jiného založena na starověkém Řecku a jeho mytologii. Jedním z hrdinů této mytologie je Prometeus, který ukradl bohům oheň a stal se pro nás hrdinou. Pro ně je prostě sprostým zlodějem a podlým člověkem. Proč? Protože svým jednáním porušil Boží princip a věčný řád – LOGOS. Oheň je symbol pokroku coby zdroj energie – páry. Ale on byl vyrván z řádu a Božstvu zlodějem, který je pro naši civilizaci vzorem.
Je smutné, jak při každé snaze přiblížit ducha islámu Evropě je dotyčný nazván okamžitě teroristou. Tři monoteistická náboženství tvořící světový teistický establisment mají stejný pramen a jde jim o totéž. Bohužel západní civilizaci chybí to, čemu staří Řekové říkali nussvětelné pole náboženství. Tímto principem se řídí islám. V principu nejde o nic jiného než o způsob prožívání, teologicky řečeno spiritualistiku. Jinak řečeno, jde o prožívání bytí, nikoliv si užívání světských výdobytků. Dnes jsme si všichni přibili na dveře P. Buchanana coby ikonu konservatismu a spasitele západní civilizace. Kam zmizel Huserl a jeho Krize evropských věd či Heidegger a jeho neblahé zapomínání. Evropané a Američané ztratili integritu vědomí. Povrchní prožitky, hédonismus, obcování zvané láska atd. jsou atributy odtržené od prožívání jsoucna formou formalizovanou a technokratizovanou. Ono tzv. zen-buddhistické kopnutí oslem do hlavy zřejmě bude vyžadovat padnutí na hubu v podobě války, aby se lidstvo vzpamatovalo.
My zatím umíme mluvit o raketách Tomahawk než hledat duchovní cestu. Ono toto vše má počátek v již citovaném odmítnutí sv. Františka a vítězství Tomáše Akvinského. Sekularizace posledních 100 let je jenom dovršením celého jevu. Dnešní situaci střetu západu a islámu lze vyhodnotit jako kritický bod , který měl analogii ve třicetileté válce. Předmětem sváru byl způsob čtení Bible a neochota si porozumět. Současná situace je téměř identická. Jeden evropský myslitel měl krásný příměr. Dva koukají do stejného akvária. Jeden z boku a druhý zepředu. Pro jednoho plave rybička ze předu dozadu a pro druhého zprava doleva. A to je v principu celý problém. Umět si porozumět a shodnout, umět respektovat odlišnosti. Ono mnou předstírané téma hodně souvisí se slovy MÍT a BÝT. Jinak řečeno, já mám ještě neznamená, že já jsem… Komunikace lidí našeho kulturního okruhu se přeměnila v artikulovaný přenos zpráv a to značně formalizovaný. Mobily, PC, DVD – ztráta ethosu, který je základem dvou slova a to: e t i k a a e s t e t i k a. To není útok proti technice, ale měl by existovat způsob ochrany proti jejímu zbytnění a utváření touto naší osobnosti, potažmo civilizace.
Jak z té šlamastyky ven? Homo sapiens má intelekt. Tento mu musí velet upozadit se, uskromnit, ukáznit a snažit se porozumět druhým. Dalším instrumentem je filozofie, která umí vystoupit ze systému, udělat si odstup a formulovat či definovat. Není žádný konec dějin či filozofie a je vcelku lhostejno, zda to hlásal Hegel před 150 lety či před 10 lety již citovaný Huntington. Svět dále směřuje svým LOGOSEM a záleží jenom na nás. Jsou základní tři filozofické otázky: kdo jsme, kam kráčíme a odkud jsme přišli. Bohužel tu třetí vnímají mnou uvedené kultury naprosto odlišně.
Jaroslav Vrána
Víc dodat nemohu. Jenom přiložím poslední studii našeho exilového ekonoma univ.prof. Zeleného o stavu ekonomika v USA.
Výjimečně kvalitní článek. Snad trochu víc emotivní, ale to v tomto případě není na škodu…;-)