Oblíbená četba dobře placených služebníků a armády jejich poddaných, závislých na grantech, hypotékách, úvěrech a dalších nástrojích lichvářského ovládání

Autor: Jiří Hejlek

Kdo má uši k slyšení, slyš! Národ je pospolitostí předků, současníků a potomků. Žádný člověk se nerodí do světa jako čiré individuum. Už od začátku je příslušníkem různých pospolitostí a v průběhu života se stává příslušníkem dalších. Při narození patří přinejmenším do dvou: je členem rodiny a svého národa, který je jakousi střechovou pospolitostí všech ostatních, kromě jediné. A tou je církev, do níž člověk vstupuje křtem. Lidstvo jako celek pospolitostí není. Jeden z otců politického konzervativismu Joseph de Maistre to krásně vystihl těmito slovy: „Na Zemi se člověk jako takový nenachází. Ve svém životě jsem viděl Francouze, Italy, Rusy atd. Prohlašuji však, že nějakého ‚člověka‘ jsem v životě neviděl; musel tam být, aniž jsem o něm věděl.“ Tím ovšem nechtěl popřít existenci lidské podstaty, ale šlo mu o zdůraznění skutečnosti, že každý člověk je součástí své národní pospolitosti a že člověk jako individuum je pouhá abstrakce neboli, vyjádřeno dnešním slovníkem, je konstruktem.

Národ jako každá živá entita je těžko uchopitelný pojmově, tedy nějakou definicí. Během historie i v různých částech světa nabýval rozdílných civilizačních forem, je polymorfní. O národech píše už otec dějepisu Hérodotos. Hned první věta jeho Dějin zní: „Perští dějepisci tvrdí, že příčinu k rozbrojům zavdali Foiničané.“ O pár odstavců dále se zabývá lýdským králem Kroisem, o němž praví, že „byl vládcem národů“. Pro „národ“ použil slovo ethnos, které dobře známe, ale často špatně používáme. Etnicita neznamená příbuzný původ, ten je ovšem jejím základem. Pro tento společný původ měli Řekové výraz genos, tedy rod. Slovo ethnos je stejně jako slovo „etika“, tj. mravnost, odvozeno od slovesa ethizo, což znamená „získávat návyk, zvykat si“. Národ byl tedy skupinou lidí spojených týmiž zvyky a mravy. Způsob, jímž se zvyky, mravy a vůbec chápání světa předávají výchovou dalším a dalším pokolením, je tradice, tedy latinský výraz pro „předávání“. Médiem tradice je jazyk, a proto je jazyk chápán jako nejvýraznější znak národa. Koneckonců v češtině byla obě slova kdysi chápána jako synonyma.

Národ i jazyk mají jednu důležitou společnou vlastnost: potřebují kultivaci, to znamená pěstování a zušlechťování. Bez vědomé kultivace svými příslušníky hrozí národu i jazyku úpadek. Propojení současníků s předky i s potomky v rámci národa je rovněž třeba udržovat a kultivovat. Pozdně barokní italský myslitel Giambatista Vico to velmi zřetelně popsal, když vyzdvihl tři základní úkony nezbytné pro uchování civilizovaného národa. Za hlavní považoval společné náboženství a vedle něho legitimní sňatky kvůli kontinuitě potomstva a pietní pohřbívání mrtvých jako vyjádření úcty k předkům. Vědomí závazku vůči předkům a potomkům má významný důsledek. Národ takto vážně pojímaný oplývá silnou autoritou. Právě autorita národa může být základem národního státu.

Národy tedy nejsou záležitostí teprve novověkou, jak se snaží dokázat současní sociologové a političtí filosofové. Musíme prozkoumat, proč to tvrdí a jaké to má důsledky. Kolem poloviny 18. století nastal v Evropě velký civilizační přelom. Dosavadní evropskou křesťanskou civilizaci začala vytlačovat nová civilizace atlantická, jejímž ideovým základem je osvícenství, které postupně získávalo statut v podstatě náboženský. V této své funkci se projevuje jako humanismus a jako „vědecký světový názor“. Ten spočívá v racionalistickém redukcionismu a empirismu, jenž prakticky znemožňuje proniknout do podstaty mnohých jevů a místo poznání věci samé pouze popisuje její jednotlivé stránky a projevy. Takový postup může být úspěšný v případě zkoumání mrtvé přírody, ale tam, kde jeho předmětem jsou lidé, kultura a zejména dějiny, tam selhává. To platí velmi výrazně pro zkoumání národa.

Bezradnost moderních společenských věd tváří v tvář polymorfním živým fenoménům se v případě národa projevuje zejména čtyřmi chybnými přístupy. Základní chybou je, že za východisko k pochopení národa bere tzv. jednotlivce. Národ je podle nich souhrnem jednotlivců, zatímco správně je naopak jednotlivec pochopitelný na základě svého začlenění do pospolitostí neboli na základě svých identit. Z toho plyne druhý chybný přístup, jímž je pokus definovat národ vyjmenováním jeho vlastností. Takový výčet je zajisté užitečný a poučný, avšak vždy neúplný. S tím souvisí další problematický postup. Pro národy v různých dobách a na různých místech je výčet vlastností a vztahů pochopitelně rozdílný. Společenské vědy řeší tento problém tím, že rozlišují různé typy národů. Uveďme si dva hlavní příklady. S oblibou zdůrazňují rozdíl mezi národem politickým neboli občanským a národem etnickým. Jinými slovy, berou si na pomoc státnost. Vztah mezi státností a národností je opravdu velmi důležitý, ale dnešní badatelé jej překrucují a interpretují tak, aby mohli prokázat nižší statut etnického národa a nadřazenost národa politického. To pak umožňuje konstruovat takové nesmysly, jako je „evropský národ“. Další umělý rozdíl je mezi tzv. národy středověkými a novodobými. Jistě je rozdíl mezi tím, kteří jednotlivci byli považováni za příslušníky národa dříve a kteří od devatenáctého století, avšak je to jen typický projev polymorfie způsobený začleněním národů do příslušného civilizačního útvaru. Národy křesťanské Evropy měly některé odlišné charakteristiky, než mají dnešní masové národy atlantického civilizačního typu. Jejich příslušníci mají pochopitelně odlišný takříkajíc kulturně-národní pocit.

To ovšem neznamená, že národy se objevily na historickém jevišti teprve ve druhé polovině 18. století, jak nám to chtějí namluvit soudobí političtí filosofové. Právě z této jejich teorie plyne čtvrtá chybná koncepce, která se rozmohla asi tak před půl stoletím. Podle ní jsou národy prostě sociálními konstrukty, nikoliv reálnými fenomény. Opak prý tvrdí jen ti, kdo jsou zaslepeni nacionalismem. Tato koncepce připomíná jiné konstruktivistické teorie. Národ je stejně málo sociálním konstruktem jako rodičovství, či dokonce pohlaví. Sociální a političtí filosofové by až do takových důsledků nezacházejí, ale jejich pojetí není proto o nic méně problematické.

Poslední dva uvedené přístupy k národu mají úzkou spojitost s výkladem dějinného jevu, jímž je nacionalismus. Z dějin máme doloženy hojné příklady probuzení národního vědomí, z něhož se nacionalismus rodí. Již staří Sumerové se nazývali „Černohlavci“. Přes státní roztříštěnost pociťovali antičtí Řekové svou sounáležitost jako Helléni proti barbarům, především proti Peršanům. Povědomí o společném původu a o spojení v rámci kulturní a jazykové pospolitosti docházelo svého systematického intelektuálního výrazu v nacionalismu zejména ve válečných situacích. Pak se nacionalismus stával a stává politickou doktrínou. (Záměrně se zde vyhýbám slovu „ideologie“.) Český nacionalismus známe možná od Dalimila, nejpozději však od husitských válek, francouzský od Johanky z Arcu. Rousseauovská větev osvícenství pak dala nacionalismu nový impuls tím, že staví na všeobecné vůli lidu, která má ve veřejném politickém životě nahradit vůli Boží. Prvotní podoba atlantické demokracie má tedy i nacionalistický charakter. Bylo v úvodu řečeno, že národ je pospolitostí předků, současníků a potomků; to ukazuje na bytostně dějinnou povahu národa. Proto se nacionalismus dotvářel v období romantismu na počátku 19. století. On se tehdy dotvářel, ne že by byl teprve vznikl.

Nacionalismus nezaměňujme s patriotismem. Patriotismus se vztahuje k vlasti, k otčině, k zemi, nikoliv přímo k pospolitosti. Je podporován státem, protože zajišťuje konformitu občanů. Má jasně politický ráz a není vázán na jazyk, může fungovat i v prostředí multikulturality. Proto se mu daří i ve státech, které jsou založeny na protinárodních doktrínách. Mnozí z nás si například vzpomenou na frázi z období reálného socialismu: „proletářský internacionalismus a socialistické vlastenectví“. V dnešní době je tendence stavět „hodný“ patriotismus do přímého protikladu ke „zlému“ nacionalismu.

Nacionalismus ovšem sám o sobě zlý není. Za takový nebyl obecně považován až do poloviny 20. století. Nacionalismy se spolu střetávaly, ale až za druhé světové války přerostl vinou německého nacismu národnostní konflikt do genocidní podoby, zejména na evropském východě. Od té doby se mluví o negativních zkušenostech s nacionalismem, zejména německým, ale i italským, japonským nebo španělským. Tyto „zkušenosti“ vedly u oficiálního společenskovědního proudu k všeobecnému zatemnění paměti a mysli, které stále brání prozkoumat neméně agresivní nacionalismus britský nebo americký. Německý historik Otto Dann to nevědomky vyjádřil, když napsal, že „nacionalismem v jeho původním významu … rozumíme antidemokratický postoj … [a jeho] skutečným cílem bylo zabránit pokračující demokratizaci národa.“ Jak jsme viděli, nacionalismus byl naopak zpočátku průvodním jevem klubající se demokracie. Nedošlo ale k tomu, že by nacionalismus změnil svůj charakter z levicového na pravicový, jak se domnívají někteří historikové. Spíše se změnila povaha politického systému, jemuž se říká demokracie. Systém zcela rezignoval na pozůstatky evropské kontinentální tradice a beze zbytku přejal liberální, atlantický, v podstatě anglosaský model, jenž neznamená nic jiného než suverénní panství plutokracie. Když si podle toho slovo za slovem přeložíme Dannův výrok, pak dostaneme pravdivý závěr, že „nacionalismus je od prvopočátku namířen proti nadnárodní plutokracii a jeho skutečným cílem je zabránit pokračujícímu rozkladu evropských národů.“

Takto jsme dospěli k úloze národů a nacionalismu v současné situaci, zejména v rámci Evropy. Atlantický svět odhodil všechny zábrany, protože většina světa, kterou se snažil několik set let kolonizovat a ujařmit, odmítá jeho nadvládu. Ba i ta zhruba miliarda lidí, kterou přímo ovládá, začíná pociťovat nelibost vůči počínání vládnoucí plutokracie a jejích výkonných služebníků v politice, veřejné byrokracii, korporátní pseudoelitě, ve sdělovacích prostředcích, v reklamě, v akademické sféře i manipulujících nevládních organizacích. Tito dobře placení služebníci a armáda jejich poddaných, závislých na grantech, hypotékách, úvěrech a dalších nástrojích lichvářského ovládání, stále mají příliš mnoho co ztratit, a tak přikyvují válečným dobrodružstvím, která plutokraté podnikají ve východní Evropě, na Blízkém Východě nebo Jižní Americe, vždy co nejdál od svých pelíšků a pokud možno nikoliv prostřednictvím vlastních poddaných, protože ti tomu mají pouze přihlížet na svých displejích. Této televizní spoluvině na zločinech se říká zajištění bezpečnosti občanů.

Pomalu, ale jistě se v atlantickém civilizačním prostoru zvedá vlna odporu. Jeho přirozenou formou je nacionalismus. Tentokrát se ovšem nejedná o nacionalismus namířený proti sousedním národům. Má kooperativní charakter. Uvědomělí příslušníci evropských národů nehodlají bojovat proti sobě navzájem, nýbrž proti společnému nepříteli, kterého jsme si právě dost podrobně popsali. Tento smrtelný nepřítel chce dosáhnout vítězství mimo jiné i pomocí rozbíjení národních těles migrací a kulturní diverzí. Tu nazývá multikulturalismem. Proti němu se musí postavit spolupráce evropských národů, kterou je v tomto kontextu možno nazvat evropským multinacionalismem.

Jedním ze symptomů rozkladu a úpadku civilizací byl v dějinách jev nazývaný kosmopolitismus. Tento řecký výraz, který znamená „světoobčanství“, se objevil v antickém Řecku v době, kdy se rozpadal klasický řecký svět. Hellénský nacionalismus a vědomí příslušnosti k městskému státu byly ty tam. Není náhoda, že jako první formulovali světoobčanský postoj tehdejší intelektuálové. Již se necítili být občany svého města, nýbrž celého světa. Stejně jako dnes i tehdy to považovali za vznešený postoj. A zatím jejich městské státy byly pohlcovány jeden za druhým makedonskými králi, až se nakonec podrobily Římu. Německý filosof Spengler ukázal, že kosmopolitismus, a zvláště kosmopolitní velkoměsta, jsou neomylným znamením začátku konce civilizací. Povšimněme si, že dnes panuje ke kosmopolitismu a ke kosmopolitním megalopolím obdiv. Má-li být třeba v cestopisném filmu pochváleno historické nebo současné město, dostane epiteton „kosmopolitní“.

Víme tedy, komu slouží kosmopolitismus, multikulturalismus a nenávist k národům. Z výše vyjmenovaných složek služebnictva vládců atlantické civilizace je třeba ještě věnovat zvláštní pozornost jedné, která není pouhým vykonavatelem vůle panstva. Jde o ty, kdo formulují to, čemu se dnes říká narativ. Touto kreativní skupinou utiskovatelů jsou intelektuálové neboli ti z příslušníků akademické obce a uměleckých kruhů, kteří se pasují do role jakési kněžské vrstvy. Speciálně u nás mají ulehčenou úlohu tím, že vynikající národně cítící vzdělanci a umělci postavili před dvěma sty lety náš národ na nohy. Od té doby Češi pociťují k takovým nebo za takové se vydávajícím určitou úctu. Intelektuálové byli zprvu vmíseni mezi vzdělance. Od bojů o Rukopisy se začali drát kupředu a dnes ovládají diskurs. Specifickým rysem moderních intelektuálů je oikofobie, to znamená nechuť vůči vlastnímu národu, zemi a dědictví po předcích. Jevem oikofobie se zabýval vynikající britský filosof Roger Scruton. Výrazně se projevuje u lidí s rozostřenou národní identitou. Často to postihuje jednotlivce, kteří mají nejednoznačný národní původ a často i kulturní zázemí. Mezi takové patřil Ernest Gellner. Je zejména u nás považován za experta na nacionalismus. Byl to právě on, kdo se domníval, že nacionalisté nemají právo psát o národní otázce. Vznik národů kladl až do doby průmyslové revoluce, a dokonce i do souvislosti s ní. Extrémnost jeho pojetí dosvědčuje jeho teorie, že teprve na základě nacionalismu byly konstruovány národy.

Je třeba se na závěr zmínit o tom, že zánik národů a jejich rozpuštění v jakési homogenizované etnické břečce, jíž by vládla spravedlivá celosvětová vláda, byla snem pomatených intelektuálů již dávno. Podobný sen snil bohužel i náš Komenský. Od osvícenství se stal osvědčeným opiem intelektuálů. Z filosofů jmenujme Immanuela Kanta a Augusta Comta; to byl oblíbený filosof předního bojovníka proti pravosti Rukopisů, profesora Masaryka. A v Masarykově době, v roce 1882, řekl jiný pozdní osvícenec Ernest Renan: „Národy nejsou nic věčného. Mají své počátky a budou mít svůj konec. Pravděpodobně je nahradí evropská konfederace.“

Dnes už nejsme naivní a víme, že evropská vláda je katastrofa a nastolení světové vlády je třeba se bránit. Proto potřebujeme spolupráci evropských národů i nacionalismů a musíme zavrhnout všechny oikofoby.