Categorized | Historie, Kultura, Politika

Kultura pravice

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on Google+0Share on Reddit0Share on VKShare on Tumblr0

Un militante fascista

Věřit, bojovat, vytrvat!

Autor: Karel Veliký

K historickým souvislostem Evolovy stati o Guénonovi a integrálním tradicionalismu

Za fenoménem „nové pravicové kultury“ v Itálii stál v prvé řadě Alfredo Cattabiani, manažer milánského nakladatelství Rusconi založeného v roce 1969. Nejenže s velice osobním zaujetím pro věc připravil dvě barevně výrazně odlišené edice titulů „tradicionalistického“, protipokrokářského i protidemokratického zaměření, ale především zajistil, aby za příznivé ceny byly k dostání v každé trafice (o knihkupectvích nemluvě). A ještě s nimi dosáhl komerčního úspěchu! To bylo v té době něco opravdu nového, vždyť italská kultura se po válce stala téměř výhradní doménou levicových intelektuálů nejrůznějších názorových odstínů. Knižní trh, rozhlas i televize byly pod jejich „demokratickou“ kontrolou o níž se v oblasti „zábavy“ dělili jen s „kapitalistickou“ žádostivostí zisku.

Druhým činitelem jevu „nové pravicové kultury“ byla změna společenského klimatu po „rudém dvouletí“ 1968–1969. Napětí studentských a dělnických bouří otřáslo liniemi mezi levicí, středem i pravicí a posledně jmenovaná z nich vyšla ne snad vnitřně semknutější, ale početně posílená o nové složky, s nimiž vytvořila linii novou – „frontu“ grande destra. Italské sociální hnutí (Movimento Sociale Italiano, MSI), navazující na odkaz Mussolininiho „dvacetiletí“ a Italské sociální republiky (Repubblica Sociale Italiana, RSI), se pod vedením Giorgia Almiranta spojilo s monarchisty a připojili se i četní nespokojenci z nejpravějšího křídla vládnoucí křesťanské demokracie. Dále se přidali někteří konzervativní liberálové, ba dokonce socialisté zklamaní ze svých dosavadních politických stran. Tak vznikla tzv. Národní pravice (Destra Nazionale), která jakožto „federace MSI-DN“ získala ve volbách r. 1972 bezmála 8, 9% (2, 9 miliónů) hlasů pro zastoupení v parlamentu a 9,2% (2, 8 milionů) hlasů do senátu, což ji vyneslo 56 poslanců a 26 senátorů.


Čtenáři Cattabianových knižních řad o tradičním katolicismu, mystice, esoterice, legitimismu, zkrátka se všemi náměty, jaké dříve v běžné knižní nabídce chyběly, se rekrutovali z této široké fronty. „Rusconi Editore“ v tom přirozeně nebyl sám. Za další nakladatelství „nové pravicové kultury“ platily Edizioni del Borghese a Giovanni Volpe. Fenomén záhy vyvolal zděšení, resp. pobouření dosavadních kulturních hegemonů a vyprovokoval tak petici, kterou podepsalo přes tisíc levicových intelektuálů. Někteří přitom tvrdili, že „žádná pravicová kultura neexistuje“, jiní zase, že je nutno ji „všemi prostředky potřít“. Neznepokojoval je jen probuzený zájem o překlady „starých reakcionářů“ typu De Maistra či Cochina, „zarytých konzervativců“ Voegelina či Sedlmayera, nenapravitelných „fašistických romantiků“ jako Drieu či Jünger, ale i rostoucí počet domácích „konvertitů“.

Kulturní horizont Národní pravice totiž posunuli právě oni. Augusto del Noce, spolu s gentilovcem Ugo Spiritem autor Tramonto o eclisi dei valori tradizionale? (Zánik nebo zatmění tradičních hodnot?), přešel napravo od levicového katolicismu à  la Maritain. Elémira Zollu, spisovatele Che cos’è la tradizione (Co je to tradice), přiměla k přechodu na politicko-kulturní pozici teprve nezodpovědnost jak pokrokářských teoretiků „osvobozených“, tj. až na peníze a požitky ničím vázaných mas, tak vyprahlost technokratů. Z téhož důvodu Giuseppe Prezzolini, dlouhé roky žijící mimo Itálii, sepsal Manifesto del Conservatori (Manifest konzervativců). Armando Plebe, autor knihy Filosofia  della reazione (Filozofie reakce), dokonce býval přesvědčeným marxistou, jehož napravo definitivně zahnalo působení italských maoistů. Almirante ho pak jmenoval svým „kulturním poradcem“ a pověřil tohoto vysokoškolského profesora vedením „kulturní fronty“. Plebe následně formuloval „Osm tezí pravicové kultury“ a vymezil postavení i cíle MSI-DN v tehdejší italské společnosti v brožurce Il Libretto della Destra, které se pro ni v letech 1972 až 1976 staly oficiální „směrnicí“.

V tomto kontextu je třeba číst Evolovo kritické zhodnocení a stručné shrnutí Guénonova díla. Měsíčník La Destra, v němž stať poprvé vyšla, ostatně vznikl v prosinci 1971 coby společná základna pro kvas pravicových idejí různých táborů. Publikoval zde výkvět tehdejší mezinárodní pravice: vedle výše jmenovaných i Thomas Molnar, Barry Goldwater, Mircea Eliade, Vintilă Horia, Caspar von Schrenck-Notzing, Mario Tedeschi, Pio Filippani Ronconi, Giorgio Locchi, Armin Mohler, Maurice Bardèche, Boris de Rachewiltz aj. Z perspektivy „pohanského“ integrálního tradicionalismu se k vymezení a utváření pravicového obzoru – světonázoru – několika články a statěmi připojil právě i Julius  Evola, jehož pro silný vliv hlavně mezi mládeží Almirante nazval „pravicovým Marcusem“. Evolovo jméno totiž proniklo mimo radikálně pravicové a esoterické kruhy rovněž teprve od rebelií „rudého dvouletí“ notně inspirovaných četbou Herberta Marcuseho.

*

Pokus o vybudování dostatečného zázemí pro protiútok na marxistickou „kulturní revoluci“ vyšuměl nejpozději do roku 1976, kdy se fronta Národní pravice rozpadla.  Není divu. I když příčiny rozpadu byly vnitrostranické, široce ovlivněné vnitrostátní i mezinárodní situací, lze je dobře vidět i na vztahu Plebea a Evoly. Ti dva by těžko mohli najít nějakou společnou řeč. První sice formálně vyjádřil respekt před kultivovaností a metafyzickou hloubkou Evolových textů, otevřeně však konstatoval, že jsou s jeho racionálním pojetím pravice coby „vlády odborníků“ (Il governo dei competenti) a volným (tj. liberálním) pojetím kultury v nesmiřitelném rozporu.  Evola zase jistě nemohl akceptovat ty, kteří o tradicionalismu popsali desítky stran, aniž by zmínili posvátné říšské a válečné instituce, v nichž se Tradice po tisíciletí ztělesňovala (případ Del Noceho i Zolly).

Autentickou „novou kulturu“, resp. kontrakulturu, v Evolově směru vytvářela tak zejména radikální pravicová mládež z Fronte della Gioventù (FdG) v návaznosti na činnost Studijního střediska Nového řádu (Centro studi Ordine Nuovo) evolovské přísné observance kolem Pina Rautiho (Edizioni Europa), zkušenosti různých ryze tradicionalistických kroužků i podle příkladu francouzského Sdružení pro výzkum a studium evropské kultury (Groupement de recherche et d´etudes pour la civilisation européenne, GRECE). Roznětkou tohoto vzepětí byl vedle ztroskotání italské „velké pravice“ též revoluční rok 1977 (viz Movimento del ’77). O tom podrobněji v námi vydané knížce Adriana Romualdiho Kultura pro Evropu.

Dodatek A: Opovržení (s dobře čitelným podtextem nenávisti) k „pravicové kultuře“ opakovaně vyjádřil Umberto Eco. Do Elémira Zolly či do indoevropeisty Georgese Dumézila si ostatně rýpl již ve Skepticích a těšitelích (v originále) z roku 1964. Při namnoze levicové (komunistické včera), levičácké (neomarxistické dnes), (ustáleně) ateisticko-materialistické (neboli povrchní a konzumní) i (servilně) filosemitské orientaci zdejších „kulturních pracovníků“ pak ani neudiví, kolika tituly je oproti všem zmíněným pravicovým autorům v české překladové literatuře zastoupen tento jediný Žid.

Dodatek B: Na „vědecké bázi“ se v knižním rozsahu poprvé „nebezpečným jevem“ kulturní pravice zabýval italský germanista Furio Jesi, Cultura di destra, 1979, pro něhož „každá doktrína, podle které se lidé jedné skupiny rodí jako nositelé určité kultury, je rasistická“. Což je ovšem doposud východisko všeho kulturního relativismu, multikulturalismu a požadavku rasového smíšení

Cultura di destra integrálního tradicionalismu dnes:

Raido http://www.raido.it/

Azione Tradizionale http://www.azionetradizionale.com/

Centro Studi La Runa http://www.centrostudilaruna.it/

2 komentáře to “Kultura pravice”

  1. Herbord napsal:

    Aký bol/je vzťah medzi katolíkmi a evolianskými pravičiarmi v talianskom prostredí? Dnes sa mi zdá nejednota ešte silnejšia – viď Vikernesov Kristus ako “jew on the stick” (a iste aj odstredivosť Františkovho/západného “tekutého” kresťanstva).

    Škoda, že Armando Plebe nie je preložený do iných jazykov. Aj keď sa asi opakujem – má ešte v čase dronov a interkontinentálnych rakiet zmysel hovoriť o vojenskej kaste a tradičných kastách ako takých? Šudrovia sa viac či menej kultúrne prejavujú, ale v čase postupujúcej automatizácie výrobných procesov a sociálnej mobility cestou dostupného vyššieho vzdelania – ako dnes rysovať hranice v západných spoločnostiach? Evola na mňa pôsobí ako tvorca obrazu, dojmu určitej “krásnej” formy, asi ako Breker. Ale moc má úplne inú podobu, ako je tomu v jeho dielach. Sudcovia, národohospodári, kňazi a diplomati vyliezajú z tých istých univerzít, špecializácia je skôr technická ako substanciálna. Nepotrebovala by pravica svojich buržujov viac ako kráľov a bojovníkov? Medzi našou metafyzikou, ktorá je príliš historická a dnešným techné sa otvára obrovský priestor.

  2. Gladius Dei napsal:

    Moj názor je, že má zmysel hovoriť o kastách aj dnes, v období vzostupu a stále silnejúceho vplyvu veku Kalijugy. Chápem to tak, že na svete budú stále horšie možnosti zachovať a ochrániť Tradíciu. Pre mňa je moja úloha v pre život v tomto období jasná – dovolím si použiť citát v češtine: “Veškeré naše podnikání má sledovat jediný cíl: otisknout do Světa své znaky a značky tak dokonale, abychom je dokázali znovu objevit a rozpoznat i později, až naše vzpomínání bude zastřené událostmi, o nichž dnes ještě nic nevíme. Ten, kdo značky nepozná a nenajde, musí začínat znovu a znovu: jsou Klíčem k otevření prostoru, v němž duch už není zaslepený zátkou pozemskosti a dokonale poznává Světlo.”

Trackbacks/Pingbacks


Víte, že…

  • 11. prosince 1943 se poblíž Tours narodil francouzský intelektuál Alain de Benoist, zakladatel myšlenkového směru Nová pravice a hlavní představitel think tanku GRECE, jehož hlavním cílem je rehabilitace odkazu idejí iliberální pravice a jejich odpoutání od zdiskreditované "staré" pravice (tj. fašismu a národního socialismu).

Video

Knižní báze

Knihytisky.org - Knižní báze Délského potápěče

Corneliu Zelea Codreanu – Zápisky ze žaláře

Corneliu Zelea Codreanu – Legie Archanděla Michaela

Corneliu Zelea Codreanu - Legie Archanděla Michaela
K objednání zde! ČR: Knihytisky SLOVENSKO: Protiprúdu

Myšlenka dne

„Liberální buržoazie chce tedy Boha, ten však nemá mít možnost stát se aktivním; chce monarchu, ten však má být bezmocný; požaduje svobodu a rovnost, a zároveň omezení volebního práva na majetné třídy, aby si tak majetek a vzdělání zajistily potřebný vliv na zákonodárství, jako by vzdělání a majetek dávaly právo utiskovat chudé a nevzdělané; odstraňuje aristokracii krve a rodu, a připouští přitom nestydatou vládu peněžní aristokracie, onu nejhloupější a nejhrubší podobu aristokracie; nechce ani suverenitu krále, ani suverenitu lidu. Co tedy vlastně chce?“ Carl Schmitt, Politická theologie, s. 47-48

Tweets

Archív