Kresba M. Havlíčka k článku „Kamikaze – sebevražda“

Z knihovny Černého řádu (dokončení)

Je jasné, že japonská rytířská věrnost je založena na samostatné etice mimo pragmatické úvahy. Tomu nebrání, že prakticky tvořila hlavní základ feudálních lenních vztahů. Což byl – tady v Evropě i tam v Japonsku – stejný případ. Dnes máme předpisující a také zakazující zákony, jejichž smysl je v tom, aby garantovaly jistotu existence jedince ve skladbě státu. Dříve byla vodítkem, zajišťujícím život rytíře, věrnost, a její porušení vše zničilo. V tomto smyslu vykazuje evropské rytířství s japonským silnou podobnost, v podstatě v tom spočívá obecný závazek každého rytířství. Rozdíl mezi nimi je v tom, že věrnost japonského rytíře nebyla formálně vázána sliby či přísahami, nýbrž že se utvářela jako samozřejmý předpoklad absolutního pouta mezi družiníkem a vládcem, mezi druhy navzájem. Zástavou věrnosti japonského rytíře byl život jeho a jeho rodiny až do smrti. Tato zástava byla neustále naplňována příkazy vydávanými vladařem a jejich vyřízením.

Družinná věrnost však nevznikla teprve společenskými poměry feudalismu a rozkvětem rytířství, nýbrž byla a je dědičnou výbavou japonského lidu. Družiník je spjat se svým pánem až do smrti a ještě za ni. Z této věrnosti vzešla obětní smrt (junši) a rytířská sebevražda (sepuku), nazývající se též harakiri. Smrt náhradou za pána, obětní smrt a sebevražda z věrnosti či kvůli cti jsou typickými jevy japonského rytířství. Obrovský smysl pro čest je vedle věrnosti další základní složkou japonského rytířského étosu. Věrnost určuje formu vztahu k druhému – k příteli, k vůdci družiny, k rodině. V japonském kultu předků se obě složky překrývají: Z věrnosti rodině, rodičovskému domu, rodu, k předkům, plyne aktivní boj za existenci rodiny. Z příslušenství k té či oné rodině má japonský rytíř ještě ty či ony závazky navíc. Nejvyšší povinností mezi těmito závazky je právě zachování čistého jména rodiny, důstojné počínaní si vůči posloupnosti předků, slévajících se v jedinci, zachováním bezúhonnosti cti vlastní osobnosti.

V pojmech věrnosti a cti vrcholil ideál japonského rytíře a veškeré další „rytířskosti“ jako zdvořilost, skromnost, prostota, kázeň, udatnost, soucit vůči slabším z těchto dvou základních složek vycházejí. Avšak kdyby tato „rytířskost“ byla v japonském rytířství tím jediným životným, pak by japonská doba rytířská byla v podstatě bezútěšnou, nekulturní, temnou dobou středověku. Západní člověk žil a žije mnohem víc lapen v rozporu bytí. O nesmlouvavém hrdinství v duchu západního rytířství máme až do dnešního dne k dispozici mnohá svědectví. Západní hrdina se však vyžíval ve velkém rozporu bytí. Rytířství jako výlučné ztělesnění ideje válečnického ducha zároveň znamená zapomnění pravd o skutečnostech kultury za válek. Duchovním vlastnictvím japonského lidu však není jen syntéza mezi uměními, jak jsme ukázali výše, nýbrž také syntéza kultury s bojem, múzického s válečným prožitkem.

Květy života nakonec opadají
i bez tvého fičení,
jak nelítostný jsi
jarní větře nad horami.

Tento jemný poetický obraz vzešel z pera jednoho japonského rytíře. Je to báseň na rozloučenou se životem. Bojový prožitek japonského rytíře byl nesen náboženským a kontemplativním prožíváním i kulturním posláním. Připravenost k smrti nevycházela z tužby po onom světě, nýbrž z vědomí, že život se smrtí jsou v podstatě spojeny všeobjímající jednotou. Na čem záleží, je aktivní postoj tvůrčího, v posledním důsledku též kulturně tvůrčího ducha.

Japonský rytíř nepotřeboval skládat přísahy před bojem, aby od počátku ospravedlnil své jednání. Musel ale zvládnout vnitřní život a smrt, jednou aby duchovně převýšil protivníka, podruhé aby před smrtí nabyl naprostou jistotu. Vnitřně bylo japonské rytířství silně zduchovněným mnišstvím. Oním uměním, jež japonský rytíř provozoval, je básnictví. Dvě cesty rytíře (bunbu rjodo): ideálem byly rytířské a literární zdatnosti. V Japonsku byli mezi nejudatnějšími rytíři a nejschopnějšímu vojvody významní básníci.

Japonský rytíř byl neohrožený šermíř, když šlo o to, bojovat za splnění přikázání věrnosti a cti. V srdci šíleně udatného však leželo moře rozjímání. Ze svého niterného rozzáření si vždy ještě našel cestu, aby se věnoval estetismu. Skutečnost, že ještě dnes v japonské lidové mluvě kolují nespočetné anekdoty a historky dokazuje, jak je po století, na jehož konci se odehrálo setkání s osvícenským Západem, bojovný duch japonského rytířství v japonském lidu ještě živý. Zároveň je však doba rytířství velkou kulturní epochou a tím nevyčerpatelným pramenem, z něhož japonský národ bude i v budoucnu vždy znovu čerpat své síly nejen k rozvoji a expanzi, ale i k náboženskému zvnitřnění a kulturně duchovnímu zrání v průběhu historického dění.

Poznámka DP:

Stať Der Geist des japanischen Rittertums vyšla v roce 1943 v Berlíně v samostatném šestnáctistránkovém sešitovém vydání. My jsme však překládali z jejího přetisku v sobotním vydání Deutsche Zeitung in den Niederlanden (31. březen – 1. duben 1943), jehož sken je dostupný na výše uvedené stránce. Vzhledem k tomu, že redakce zkomolila i autorovo jméno, není vyloučeno, že v jejím přepisu/ sazbě jsou chyby, ba že (úmyslným či neúmyslným krácením) vypadly některé věty.  Alespoň to naznačují někdy až příliš ostré argumentační „střihy“ z posledních odstavců. Terminologie odpovídá dobovému úzu. K obsahu jen tolik: (nejen) studie Julia Evoly ukazují, že „metafyzika války“ patří k nejstarší Tradici i u bílých národů (viz Árijská nauka o boji a vítězství), od raného novověku však byla v duchu doby stále více zplošťována na „fyziku“, tj. hmotnou rovinu, kdežto v císařském Japonsku, modernizovaném teprve, byť překotně, od druhé půle 19. století, zůstala obecně živá až do zlomového pětačtyřicátého roku (k tomu viz Jukio Mišima – Láska k vlasti, výkladová část včetně příbuzné literatury: Jasuda – Nitobé –  Suzuki – Dürckheim. Naprosto zásadní je pak  The Nobility of Failure  od Ivana Morrise s podtitulem „Tragic Heroes in the history of Japan“.