Categorized | Historie, Kultura, Rozhovory, Texty

Zamyšlení nad zamyšlením profesora Budila

Z knih profesora Budila

Z knih profesora Budila

Autor: A. J. Tůma

Ivo Budil hovoří v dialogu s V. Frantou na téma „Zachrání kultura civilizaci“ mj. o Václavu Černém:

Jeho třídílné Paměti patří skutečně asi k tomu nejlepšímu, co bylo o vývoji moderní české kultury ve 20. století napsáno. Jejich význam spočívá především v tom, že Černý byl přímým svědkem událostí. Osobně znal osobnosti, o kterých píše, a často o nich vypovídá s velkou, někdy až příliš odvážnou otevřeností. To je možná také jeden z důvodů, proč se na jeho paměti příliš často neupozorňuje. Václav Černý mimo jiné poznamenává, že velké umění, velká umělecká díla nejsou skutečně velká, pokud nejsou spojena s morální integritou tvůrce, který je vytvořil.

To je ovšem velmi sporné. I pro mě je tato teze poněkud kontroverzní, protože si vybavuji řadu umělců, tvůrců a spisovatelů, jejichž díla obdivuji, ale zároveň vím, že ve svém soukromém i veřejném životě byli velmi problematičtí. Já mám například velmi rád knihu Matka země od Knuta Hamsuna, za kterou obdržel v roce 1920 Nobelovu cenu za literaturu. Knut Hamsun se ovšem už jako starý pán zapletl s nacistickým režimem během okupace Norska za druhé světové války. A to až natolik, že se osobně setkal s Adolfem Hitlerem. Toto setkání se ovšem uskutečnilo z Hitlerovy iniciativy, protože jemu se Matka země také líbila, musím přiznat.

Hamsun pak tomuto svému přesvědčení zůstal věrný až do konce. Norsko, podobně jako české země a severní Itálie, patřilo k posledním oblastem německého odporu. Byla to místa, kde se i po dobytí Berlína a sebevraždě Adolfa Hitlera udržovala určitá koncentrace německých vojsk. Takže ještě začátkem května v Norsku existoval okupační režim. A Knut Hamsun, tento geniální norský spisovatel, píše nekrolog Adolfa Hitlera, v němž ho označuje za velkého Evropana. Tak co s tímto člověkem? Byl Knut Hamsun velkým umělcem, nebo nebyl?

Podobné případy bychom našli také v české literatuře. Ve Francii máme Louise-Ferdinanda Célina, autora Cesty do hlubin noci. Vynikající kniha, ovšem velmi pochmurná. Nedoporučuji ji číst v době, kdy má člověk nějaké deprese nebo problémy, protože ho může uvrhnout do ještě hlubších. Přesto je to kniha pozoruhodná. Ale jak srovnat její mimořádnou literární hodnotu se skutečností, že Ferdinand Céline byl antisemita, za války spolupracoval s vichistickým režimem a byl dokonce jeho aktivním obhájcem? Nemluvím ani o Ezru Poundovi, kterého obdivovala celá beatnická generace. Byl to v jistém smyslu jeden z tvůrců moderní americké poezie, který ovšem úzce spolupracoval s italským fašistickým režimem, a to i jako jeho propagandista.

Axiologické pojetí kultury tedy klade důraz nejen na samotnou uměleckou výkonnost, na talent, který člověk koneckonců získal a který musel pouze odpovídajícím způsobem rozvinout, ale také na morální integritu. Zkusme nyní tuto úvahu posunout ještě o něco dál a říci si: Co když je také politický a veřejný život, tedy způsob, jakým lidé budují stát, ve kterém žijeme, určitým uměleckým dílem? Co když bychom i na tuto oblast měli uplatňovat podobná kritéria? Chápat stát a veřejný život jako tvůrčí umělecké dílo, nikoli jako pouhou byrokracii, pouhé pragmatické hry, nějaký machiavellismus a podobně? V takovém případě bychom ovšem také od politiků museli vyžadovat odpovídající morální integritu jako základní podmínku jejich působení ve veřejném prostoru. Možná to zní příliš naivně, utopicky nebo nerealisticky. Já bych však nejen uměleckou, intelektuální a obecně tvůrčí činnost spojoval, podobně jako Václav Černý, alespoň s určitou snahou o morální integritu. Víme samozřejmě, že jsme slabí lidé, kteří často dělají věci, jichž později litují. Je to tedy vždy určitá cesta, nikoli jednou provždy daný stav. Ale podobné kritérium bych vztáhl také na osobnosti usilující o působení ve veřejné a politické sféře.

Genialita, morálka a „morálka“

Pane profesore, Vaše zamyšlení nad Václavem Černým a jeho požadavkem morální integrity uměleckého tvůrce mě přivedlo k poněkud jiné pochybnosti, než jakou sám formulujete. Zdá se mi totiž, že se zde dotýkáte skutečně zásadního filozofického problému, ale v rozhodujícím okamžiku jako byste se zastavil právě tam, kde by podle mého názoru mělo přemýšlení teprve začít.

Pochybujete, zda měl Černý pravdu, když velikost uměleckého díla podmiňoval mravní integritou jeho autora. Uvádíte Hamsuna, Célina a Pounda, tedy osobnosti nepochybné umělecké velikosti, jejichž politické postoje jsou dnes pokládány za morálně problematické. Ptáte se, jak lze jejich genialitu s těmito postoji srovnat. Jenže zatímco samotnou Černého tezi jste ochoten podrobit kritickému zkoumání, morální hodnocení těchto spisovatelů jako by pro Vás už žádnou otázku nepředstavovalo. Jejich genialita je předmětem úvah, jejich politické přesvědčení předmětem hotového soudu.

Jestliže jsme ale ochotni připustit, že umělecká genialita je složitý, mnohovrstevnatý a obtížně uchopitelný fenomén, proč stejnou intelektuální zdrženlivost neuplatňujeme také při posuzování světonázoru geniálního člověka? Proč v jednom případě pečlivě rozlišujeme, hledáme souvislosti, připouštíme rozpory a nejednoznačnosti, zatímco ve druhém jako bychom se spokojili s několika všeobecně sdílenými morálními soudy?

Zvláště pozoruhodný je v tomto ohledu Hamsun. Říkáte, že se „zapletl“ s nacistickým režimem. Ale už samotné sloveso zapletl obsahuje předběžný soud: naznačuje jakési nešťastné vybočení, omyl, snad dokonce nedopatření. Co když se však Hamsun nikam nezapletl? Co když jeho politické postoje byly vědomým a vnitřně souvislým pokračováním určitého způsobu myšlení, který se dávno předtím projevoval také v jeho literárním díle? Co když jeho vztah k modernitě, civilizaci, přírodě, tradici a lidskému společenství nebyl od jeho politických sympatií oddělen nějakou neprostupnou přepážkou? Co když román Matka země vyjadřuje zoufalství nad stavem světa, a sympatie k hitlerismu, v plné kontinuitě autorova cítění, vyjadřují naději vkládanou v ideál, který měl svět z jeho bídy vyvést?

A podobně Céline či Pound. Je skutečně samozřejmé, že jejich politické přesvědčení představovalo pouze jakousi politováníhodnou skvrnu na jinak geniálním duchu? Nejsou právě jejich radikální odmítnutí moderní společnosti, jejich odpor k určitým podobám civilizace, jejich kulturní pesimismus a jejich politické postoje součástmi jednoho myšlenkového celku? U Célina je ostatně zvlášť obtížné představovat si jeho literární vidění světa jako něco zcela odděleného od jeho nesmiřitelných společenských soudů a politických postojů.

Tím samozřejmě nechci říci, že genialita automaticky propůjčuje politickému přesvědčení pravdivost nebo mravní oprávnění. To by byl stejně zjednodušující závěr jako jeho automatické zavržení. Ptám se pouze, zda by nás právě genialita těchto lidí neměla vést k větší interpretační náročnosti. Jestliže uznáváme jejich mimořádnou schopnost pronikat pod povrch skutečnosti, proč předem vylučujeme možnost, že také jejich politické postoje vycházely z nějakého hlubšího poznání, které my dnes naopak z nejrůznějších důvodů ignorujeme, nebo se o to úzkostlivě snažíme? Proč se raději neptáme, co vlastně viděli, co odmítali, co pokládali za ohrožené a proč dospěli právě k takovým závěrům?

Nejde přece o to, zda s nimi musíme souhlasit. Jde o to, zda jim vůbec chceme porozumět.

Zde se dostáváme k samotnému pojmu morální integrity. Není poněkud problematické zacházet s ním jako s měřítkem, jehož obsah je předem znám? Morální integrita přece nemusí znamenat souhlas s naším pojetím dobra. Může znamenat také věrnost vlastnímu přesvědčení, ochotu nést jeho důsledky, odmítnutí oportunismu a vnitřní soulad mezi myšlením a jednáním.

Právě Hamsun je v tomto ohledu zajímavý. Jeho symbolické setrvání po boku Hitlera i ve chvíli německé porážky lze posuzovat jako tragickou zaslepenost. Nelze v něm však zároveň spatřovat také doklad síly přesvědčení, které už svému nositeli nemohlo přinést žádný prospěch? Nemusíme tuto věrnost obdivovat, ale neměli bychom ji alespoň rozlišovat od ubohého oportunismu, jemuž na rozdíl od Hamsuna podlehl nespočet myslitelů, které dnes proto nemáme tendenci morálně soudit? Není cosi nemorálního na oportunismu a cosi výsostně morálního na tom, jestliže někdo může vykazovat značnou osobní integritu, i když ve službách myšlenek, které sami odmítáme?

Tím se ovšem dostáváme k ještě obtížnější otázce: Kdo vlastně určuje, co je morální? A z jaké pozice?

Je morální soud nad politickým přesvědčením skutečně nezávislý na našem vlastním politickém a metafyzickém světonázoru? Nebo se v něm často pouze promítá hodnotový systém určité epochy, určité civilizace, určité vítězné historické zkušenosti? Jestliže člověk vychází z radikálně odlišného pojetí společnosti, člověka, hierarchie, svobody či dějin, je jeho odlišnost sama o sobě dokladem morálního selhání? A pokud nikoli, kde přesně leží hranice mezi legitimní světonázorovou odlišností a skutečnou mravní vinou?

Co si počneme s velkými umělci minulosti, kteří byli, v dobové atmosféře zcela konformně, přesvědčenými monarchisty, zastánci společenské nerovnosti, rasisty, nositeli náboženské nesnášenlivosti nebo představiteli hodnotových hierarchií, které jsou nám dnes „cizí“? Budeme jejich morální integritu měřit dnešními měřítky? A jestliže připustíme historickou podmíněnost morálních soudů v jejich případě, proč se možnost podobného zkoumání v případě autorů dvacátého století předem uzavírá?

Vidím určitý paradox současného zacházení s těmito osobnostmi. Jsme ochotni s úctou přistupovat k jejich genialitě, uznávat složitost jejich psychiky, výjimečnost jejich vnímání a originalitu jejich myšlení. Jakmile však dospějeme k jejich vztahu k fašismu nebo hitlerismu, tato interpretační velkorysost jako by náhle končila. Na místo obtížného porozumění nastupuje jednoduchá morální klasifikace. Jako bychom se obávali, že už samotná snaha pochopit určité přesvědčení by mohla být zaměněna za jeho obhajobu.

Není to však zvláštní rezignace na intelektuální odvahu? Neměli bychom být schopni zkoumat i myšlenky, které zásadně odmítáme, aniž bychom sebe i okolí museli neustále předem ujišťovat o své vlastní mravní bezúhonnosti?

Umělecký kruh

A konečně mě zaujala Vaše úvaha, že bychom politický život a budování státu mohli chápat jako svého druhu umělecké dílo, jehož tvůrci by měli usilovat o morální integritu. To je krásná, ale také poněkud znepokojivá představa. Vždyť právě pojetí politiky jako velkého tvůrčího aktu, státu jako díla a společnosti jako látky, kterou lze formovat podle určité estetické a duchovní vize, patřilo k významným motivům jak fašistického, tak zejména Hitlerova přesvědčení. I tam se politická činnost vnímala jako překonání pouhé byrokracie, pragmatismu a všedního parlamentarismu ve jménu vyššího tvůrčího poslání. A také tam byli političtí tvůrci přesvědčeni o své morální integritě, třebaže ji odvozovali z hodnotového systému, který samozřejmě odmítáte.

Není tedy nakonec pozoruhodné, že při hledání ideálu morálně integrálního tvůrce politického řádu dospíváme k představě, která má určitou strukturální podobnost právě s politickou estetikou režimu, vůči němuž vymezujeme své morální soudy? Rozhodující rozdíl pak zjevně nespočívá v samotné představě politiky jako umělecké tvorby ani v požadavku integrity jejího tvůrce, nýbrž v tom, jaké hodnoty má toto dílo uskutečňovat a jakými prostředky.

A tím se vlastně vracíme na začátek. Pokud je morální integrita nezbytnou podmínkou velkého umění i velké politiky, musíme nejprve vědět, co tímto pojmem rozumíme. Je to věrnost vlastnímu přesvědčení? Soulad mezi myšlením a jednáním? Nebo souhlas s určitým objektivním mravním řádem? A jestliže jde o poslední možnost, kdo a na základě čeho tento řád poznává a vymezuje?

Neměla by tedy skutečná polemika s Václavem Černým začínat nikoli otázkou, zda může být geniální umělec morálně problematický, ale mnohem nepohodlnější otázkou, zda jsme vůbec schopni posuzovat morální integritu člověka, jehož duchovní svět je nám zásadně cizí, aniž bychom svůj vlastní historicky a světonázorově podmíněný soud zaměňovali za univerzální měřítko?

Není nakonec zvláštní, že u geniálního člověka jsme ochotni připustit téměř neomezenou složitost jeho ducha, s jedinou výjimkou: tam, kde se jeho myšlení dostává do rozporu s našimi vlastními morálními samo-zřejmostmi? Uznáváme-li, že byl Hamsun génius, pak ovšem soudem o něm hovoříme i o sobě, způsobem, jenž jsme snad v počátku ani neměli v úmyslu: vždyť jedině z jemu nadřazené, tedy ještě geniálnější pozice, lze rozeznat a bez pochyb určit, v kterém bodě svého myšlení uvažoval chybně.

Mám tedy dojem, že příliš snadným morálním soudem nad těmito lidmi možná neztrácíme nic ze své mravní jistoty, ale můžeme ztrácet něco podstatného ze schopnosti porozumět dějinám, umění i člověku samotnému.

Podezření a přiznání

Bez komentáře ponechávám a zdůrazňuji větu: Toto setkání se ovšem uskutečnilo z Hitlerovy iniciativy, protože jemu se Matka země také líbila, musím přiznat.

Výraz „přiznat“ samozřejmě nese implicitní negativní hodnotovou konotaci. Nechci autorovi v žádném případě podsouvat asociace, skryté za tímto vyjádřením. Transkriboval bych proto svůj pocit nad touto větou do obecnější roviny:

Samotná skutečnost, že se určitý román líbil také Hitlerovi, v nás dokáže vyvolat zvláštní intelektuální i mravní neklid. Náhle jako bychom znejistěli nad vlastním estetickým úsudkem, pocítili potřebu jej vysvětlovat, obhajovat, ba téměř se za něj omlouvat. Zcela nahodilá shoda vkusu se proměňuje v znepokojivou duchovní příbuznost, kterou jsme si nevybrali a od níž se někteří touží distancovat. Dokonce i samotná umělecká hodnota díla se na okamžik stává podezřelou: může být skutečně tak dobré, jak se nám jeví, jestliže se líbilo také Hitlerovi? Nejde o racionální přehodnocení estetického zážitku, nýbrž o jakousi morální kontaminaci asociací, při níž se negativní hodnocení jedné historické osobnosti mimovolně přenáší na všechno, s čím ji spojuje byť jen nahodilá souvislost. Je to mechanismus ve své podstatě absurdní, avšak na úrovni bezprostředních psychologických reakcí až překvapivě přirozený, odpovídající zcela dobovému nastavení. A právě proto stojí za pozornost: odhaluje, jak snadno může i kultivovaný a kriticky myslící člověk podlehnout hodnotovému automatismu, který předchází vlastnímu úsudku a nenápadně jej nahrazuje.

Pozoruhodný je ostatně už samotný jazyk, jímž o nacionálním socialismu hovoříme. Výraz „nacismus“, odvozený z původního označení Nationalsozialismus, nevznikl jako neutrální odborný termín, nýbrž jako hovorová, pejorativně užívaná zkratka. Jeho historicky negativní expresivita se však postupem času natolik ustálila a dokonce terminologizovala, že dnes funguje jako samozřejmé, hodnotově zdánlivě neutrální označení, a to i v odborném a historiografickém diskurzu. Dochází zde k zajímavému procesu sémantické neutralizace původně příznakového výrazu: slovo, které sloužilo k vyjádření distance či pohrdání, se stalo standardním názvem historického fenoménu. Pro názornost si lze představit, že bychom v běžných historických pojednáních důsledně označovali sociální demokraty jako „socany“ nebo komunisty jako „komouše“, přičemž by se tato označení po několika generacích stala natolik konvenčními, že by jejich původní expresivitu už nikdo nevnímal.

Poznámky DP:

1a] Hamsunův nekrolog vyšel 7. května 1945 v norském deníku Aftenposten a nevyskytuje se v něm přímo formulace o „velkém Evropanovi“.

Adolf Hitler

Nejsem hoden, abych hlasitě promlouval o Adolfu Hitlerovi, a jeho život ani dílo nevybízejí k žádnému sentimentálnímu pohnutí.

Byl to bojovník, bojovník za lidstvo a hlasatel evangelia práva všech národů. Byl reformátorskou osobností nejvyššího řádu a jeho historickým údělem bylo, že působil v době bezpříkladné brutality, která jej nakonec skolila.

Takto může na Adolfa Hitlera pohlížet obyčejný Západoevropan. My, jeho blízcí stoupenci, skláníme nyní hlavy v zármutku nad jeho smrtí.

(v: Až do konce! politická publicistika z let 1940–1945, s. 93)

1b] Trosky Vůdcovy rozsáhlé osobní knihovny po ničení a rabování spojenců, které zpracoval Timothy W. Ryback (sic!), vydané deníky Josepha Goebbelse, který by to jako velký Hamsunův čtenář a obdivovatel jistě zmínil, ani jiné písemné či tištěné prameny nedokládají, že by Adolf Hitler Matku zemi četl, natož, že by ji měl rád. Lze to jen předpokládat. Říšský ministr lidové osvěty a propagandy pouze uvádí, že Vůdce četl Věčně zpívají lesy od Trygva Gulbranssena; tato kniha se v Říši stala prý ještě oblíbenější než dílo Hamsunovo.

2] Céline po jistou dobu, mezi roky 1941-42, věřil v možnost Národní revoluce, avšak spíše z Paříže; ve Vichy byly jeho knihy dokonce dílem zakázány, vždyť např. ve Škole mrtvol o uctívaném maršálovi: „Sejdu se s vámi v Nekropolích. Přeji si, aby to byl nejohromnější hřbitov! Můj hřbitov, Pétainův. Největší. Nejfantastičtější, jaký kdy byl kdy nacpán! Jsem již stanoven hlídačem! Klobouk s pery! Vyšňořen! Nadakademik Velkého Francouzského Hřbitova!“ // Neboť: „Vše pro francouzskou vlast! Kde konečně všichni Francouzi pochcípají. Jaké opojení! Za všechny Židy z celého světa! Všechna jejich přání splněna. Jaká nejtalmudštější milost!“ atd. Obdobně o katolické církvi, „naší staré židovské čarodějnici“.

3] K tématu stručně a výstižně též bývalý člen duchovního triuvirátu Jičín – Strade – Vašíček: „Knut Hamsun, Ezra Pound, Louis-Ferdinand Céline! Pro I. B. Singera ‚veškerá moderní romanopisecká tvorba dvacátého století vychází z Hamsuna‛, Cantos platí za Božskou komedii 20. století, Céline je jedním z největších francouzských romanopisců tohoto věku. Vězněni a zbavováni svéprávnosti se svých názorů nezřekli. U Hamsuna bylo shledáno ‚trvalé oslabení duševních schopností‛, Pound označen za ‚šíleného, ale ne nebezpečného‛, Céline platil a platí za blázna stále. Rádi moderní svět, zvlášť ten anglosaský, neměli – demokracii, žurnalismus, měšťáky, pseudointelektuály, feminismus… Život těchto autorů byl jinde. Hledali řád světa, nový mýtus, soucítění. (…) Co bylo vlastně za nacismem a komunismem? A co je vlastně za či nad demokracií, hlasující o svých názorech? Jistě, jako demokraté přiznáme každému právo na jeho názor, pokud je demokratický. Kdo ale hlasuje o našem názoru? Pojmenování Hamsunovy poslední knihy [Po zarostlých stezkách] je přesné.“ Ivo Vašíček, „Styl, smysl a význam (Nad zarostlými stezkami Knuta Hamsuna)“ v: Revolver Revue č. 27/2003, s. 39-42; přetištěno (zkráceně) v: Až do konce! s. 181.

4] K estetizaci politična hutně Hans Günther – „Totalitní jako umělecká syntéza“ v: Česká literatura 4/2006 (54), s. 106–118. Obsahuje i důležité rozlišení, jaké povrchníci nevnímají: „Zatímco v národním socialismu se umění chápe jako projev neměnného vyššího bytí, v socialistickém realismu je prohlašováno za [pouhý] odraz revoluční skutečnosti.“ Nebo: „Nacionálně socialistický klasicismus byl spíše strohý, ‚dórský‛, sovětský byl spíše ‚barokní‛ a eklekticky se v něm propojovaly různé národní tradice.“ Studie je reflexí a rozvedením teze Hanse Jürgena Syberberga, že „umění Třetí říše není vhodné reflektovat v tradičním dělení na literaturu, sochařství, malířství, architekturu atd., ale že celý stát je třeba vnímat jako umělecké dílo“.

Ivo Budil: Zachrání kultura civilizaci? | Pleskazřrení 27. října 2026

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Arthur Moeller van den Bruck – Třetí říše (výbor)

Arthur Moeller van den Bruck - Třetí říše (výběr)***
NOVINKA!
Vedle Spenglerova Zániku Západu (Academia 2017, II. vydání) jde o nejdůležitější spis první fáze konzervativní revoluce, antimaterialistického, antiindividualistického a voluntaristického světonázoru. V češtině vychází poprvé.
***
Kniha Třetí říše vyšla v roce 1923 čili v roce okupace Porúří Francií: Karl Radek, funkcionář kominterny, oslavuje odboj a oběť nacionála Lea Schlagetera; v roce fémových soudů a nezdařených státních převratů: demokratický tisk informuje o potlačení pokusů o puč „nacionálně-komunistických band“, totiž Černého Reichswehru u Kostřína, a nacionálně-socialistického hnutí v Mnichově; v roce obří (sociální) inflace, kruté (nacionální) bídy a všeobecné nestability: přesto i právě proto se zdá, že již tak hrubě otřesenou rovnováhu vnuceného demo-liberálního systému, zakládající se na politickém schématu pravice versus levice, může rozmetat hnutí a úder třetí pozice.
***
K předobjednání na Kosmasu ZDE!

Léon Degrelle – Planoucí duše

Léon Degrelle - Planoucí duše***
DOTISK!
Tenhle kříž se otáčí za sluncem!
Převážnou část této knížky v barvě polní šedi tvoří poznámky, které si Velitel zapisoval již v meziválečném období a za války. V poválečném exilu je doplnil a scelil do jednoho textu. K předobjednání na Kosmasu ZDE!

Paul Burnley – Deník skinheada 1980-1986 (POSLEDNÍ VÝTISKY SKLADEM!)

Paul Burnley - Deník skinheada***
Paul Burnley – Deník skinheada 1980-1986
POSLEDNÍ VÝTISKY SKLADEM!
Deník skinheada je záznamem sociálních dějin dvacátého století, kdy se mladí lidé přidávali k různým subkulturám. Byli tu punkeři, rockabilly, rockeři, tedové, novoromantici, mods, scooter boys, heavymetalisté, hippies a gotická subkultura. Ve dvanácti letech se Paul Burnley vydal ve stopách svého staršího bratra a přidal se k londýnským skinheadům. Byla to cesta, která vedla k násilí, pití alkoholu „natajno“, policejním celám, rozpadu rodiny, radikální oi hudbě a krajně pravicovému fanatismu.
Napsané z pohledu tehdejší doby a s typickou bezohlednou drzostí — autor si nebere servítky. Nic není přikrášlené, žádné omluvy, jen strhující a místy děsivý popis života uprostřed chaosu těch opojných let.
***
Knihu lze objednat na stránkách knihkupectví Alembiq, knihkupectví Skleněná louka nebo v eshopu Náš směr.

DÉLSKÝ POTÁPĚČ NA TELEGRAMU

Délský potápěč na Telegramu***
Sledujte ZDE
.

DÉLSKÝ POTÁPĚČ NA INSTAGRAMU

Délský potápěč na Instagramu!***
Délský potápěč na Instagramu.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív