Délský potápěč

Autor: Karel Veliký

Jako mnozí jiní konzervativci a tradicionalisté, zdaleka ne jen katolicky (tj. univerzalisticky) orientovaní, si Rohan uvědomoval, že Evropa, navíc po pádu tří starých (monarchistických) říší někdejší Svaté aliance, Ruska, Německa a Rakousko–Uherska, nemůže čelit novým imperiálním velmocím, USA a SSSR, rozdělena do vzájemně nevražících států a státečků.

Zde je nutno upozornit, že Rohanova evropská idea byla postavena úplně jinak, než dodnes relativně známá vize jiného aristokrata s vazbou na Čechy, japonského původu (narodil se v Tokiu, ale mládí prožil na zámku v Poběžovicích) Richarda Ejiro (česky Mikuláš) Coudenhove–Kalergiho. Ten se roku 1923 stal zakladatelem a prezidentem Panevropské unie v Ženevě (!), jejímž cílem bylo vytvoření demoliberálního svazu evropských států, Panevropy (bez Ruska a Velké Británie), a která od počátku usilovala přímo o politické sjednocení (Coudenhove– Kalergi měl již připravenu hymnu, vlajku atd.).

Continue Reading

Autor: Jean Mabire

V prosinci 1953 se většina pařížské literární jury rozhodla udělit románu s názvem La nuit commence au Cap Horn (Noc přichází na Cap Horn) cenu bratří Goncourtů (hlavní literární cenu ve Francii). Když však krátce předtím článek v Le Figaro Littéraire odhalil, že za pseudonym dotyčného spisovatele Saint-Loupa se skryl Marc Augier, odsouzený roku 1948 k smrti za kolaboraci s Němci, byla pocta vzata zpět ve prospěch „politicky korektního“ literáta Pierre Gascara. Saint-Loupův román se odehrává v předchozím století a vypráví příběh skotského pastora, který z neznalosti biologických zákonitostí zapříčiní svou misionářskou horlivostí etnocidu Indiánů Ohňové země.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Kdo je Alexandr Dugin?

Narodil se 7. ledna 1962 v rodině vysokého důstojníka rozvědky. Absolvoval Letecký institut v Moskvě a zpočátku pracoval v archivu KGB, kam ho prý doporučil otec. Politicky začínal koncem 80. let v Národně vlastenecké frontě Pamjať jako novinář. V roce 1994 založil spolu se spisovatelem E. Limonovem Nacionálně bolševickou stranu. Inspirováni Ernstem Niekischem, kterému byli ve 30. letech i nacionální socialisté příliš buržoazní, vytýčili program národní a sociální Ruské revoluce (tzn. „zavést v Rusku moc Rusů, přeměnit ji ze země kolonizované Západem v hrdý a nezávislý stát“; „nastolit majetkovou a hospodářskou spravedlnost“). To bylo v době, kdy se 7 oligarchů, Židů jako Abramovič, Fridman nebo Aven, zmocnilo velké části národního bohatství i médií a stát se propadl do absolutního chaosu.

Continue Reading

Eduard Limonov

Autor: Eduard Limonov

Když se Bakunin potkává s Evolou: Sen o novém národě, ozbrojené občině, Eurasii a polygamii…

Už jsem skoro zapomněl, že jsem napsal knihu Disciplinární sanatorium, 1] kde jsem uvažoval nad zřízením současné společnosti. Dneska jsem si vzpomněl, v souvislosti s tím, co my, NBS, 2] chceme, jakou společnost chceme vybudovat. Na Západě se dnes za šťastný považuje jednotvárný dlouhý život podle standardů evropské civilizace. To znamená netěžká práce, nějaké papírování, celý život jedna pevná kariéra, pak vysoký věk – ne ubohá existence penzisty a smrt v hluboké bezmocnosti stáří. Státy západních zemí člověka potlačují, když mu nechávají jen jednu dovolenou samostatnou aktivitu – lov na samičky.

V ostatním je život západního člověka krajně omezován hranicemi zákona. Nemůže nic. Za poslední stovku let se to, co možné není, zmnožilo, a to, co možné je, katastrofálně zredukovalo. 3] Člověka porobili a domestikovali. V SSSR bylo jiné zřízení, ale člověka porobili a domestikovali i tam. Celkově ho naučili tomu, co všechno nesmí, že má po celý svůj život jen pracovat jak pitomec a pak, bez vzbouření, umřít. Za kvalitní je považován život sytého otroka. Ideál: rodina – žijící v párovém manželství.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Holger Schleip je lékařem v německém Birkenfeldu. Je autorem knih Zurück zur Natur – Religion? a Zurück zur Natur – Religion. Wege zur Ehrfurcht vor allem Leben. Byl členem strany zelených a religiózního společenství německých unitářů (Deutsche Unitarier Religionsgemainschaft). Článek byl poprvé publikován v časopise Nation und Europa 7/8 05, dále v Mars Ultor 2006, přeložen do ruštiny na stránkách Velesova sloboda. Ruský překladatel text uvádí slovy: „ Předložené teze neslouží k vytvoření obrazu nepřítele, naopak, mají pomoci obraz nepřítele nově zhodnotit a dát možnost vzniku dialogu, v prvé řadě mezi lidmi, kteří se řadí k antirasistům a těmi, kdo jsou právem nazýváni rasisty.“

Continue Reading

Imigrace obyvatelstva, tak jak jí dnes v Evropě známe, představuje pro svou rychlost a rozsah jev nepopiratelně negativní. V podstatě jde o formu násilného vykořenění, jehož motivace jsou jak ekonomické – živelný nebo organizovaný pohyb z chudých do bohatých zemí, demograficky méně vitálních – tak i symbolické povahy: přitažlivost západní civilizace prosazovaná ve prospěch spotřebního způsobu života znehodnocováním autochtonních kultur. Prvořadou zodpovědnost za imigraci nenesou přistěhovalci, ale průmyslové země, které poté, co si vynutily mezinárodní dělbu práce, snížily člověka na zboží, které lze volně přemisťovat.

Imigrace není žádoucí ani pro přistěhovalce, kteří musí opustit své rodné země pro cizí, kde jsou přijati jako pouhé doplňkové pracovní síly ekonomické potřeby, ani pro domácí populaci, která, aniž má na výběr, je konfrontována s namnoze brutálními změnami svého sociálního a městského prostředí. Je jasné, že problémy třetích zemí se všeobecným přesunem jejich obyvatel na Západ nevyřeší.

Nová pravice proto podporuje restriktivní imigrační politiku, spojenou zároveň s intenzivnější spoluprací se zeměmi třetího světa, kde jsou ještě organické solidarity a tradiční způsoby života živé, tak aby překonaly destabilizace liberální globalizace.

Co se týče obyvatel imigračního původu, usazených dnes ve Francii, jejichž hromadný odjezd by bylo iluzorní očekávat, centralistický národní stát jim nikdy nenabídl víc, než ryze individuální model přizpůsobení se abstraktnímu občanství, které o kolektivních identitách a kulturních odlišnostech nechce nic vědět.

Počet přistěhovalců., kulturní vzdálenost, která je namnoze dělí od hostitelské populace, a zejména hluboká krize zasahující všechny běžné integrační „tyglíky“ (strany, odbory, náboženství, školu, armádu atd.) činí dnes tento model stále méně a méně důvěryhodným.

Nová pravice soudí, že etnokulturní identita různých společenství, žijících dnes ve Francii (a jinde v Západní Evropě), nesmí zůstat nadále omezena jen na oblast soukromí, ale musí se stát předmětem skutečného uznání i ve sféře veřejné.

Hlásí se tak k modelu komunitárního typu, jenž lidem, kteří si přejí nezpřetrhat své kořeny, umožňuje zachovat živé struktury jejich kolektivního života a nemuset platit nezbytný respekt ke společným zákonům zřeknutím se vlastní kultury. Tato komunitární politika by se dříve či později mohla projevit v odluce občanství (la citoyennté) od státní příslušnosti (la nationalité).

Identita není žádná nedotknutelná esence, ale jde v jejím případě o dynamickou substanci: nedefinuje to, co se v nás nemění, ale to, co nám dovoluje se měnit naším osobitým způsobem. Dodávám, že identita je vždy dialogická: identitu máme jedině ve vztahu k ostatním, ve spojení s určitým socio-historickým kontextem. Domnívám se také, že naše identita je v dnešní době méně ohrožena identitou druhých, než zaplavením celé planety systémem tržního kapitalismu.

Multikulturní společnost je z tohoto pohledu oxymóronem: žijeme ve společnostech čím dál tím více multietnických, ale současně čím dál více monokulturních. Jediná kultura, která se prosazuje, je kultura zboží. Doktrína ND je tedy vlastně opravdu „etnopluralistická“: nebojuje proti identitě ostatních, kterou považuje za stejně legitimní jako naši, ale bojuje proti „systému, který zabíjí národy“, který dnes ohrožuje všechny identity, ať už jsou, jaké jsou. Apeluje na národy rozhodnuté pokračovat v existenci jako národy, ať jsou kdekoliv, aby společně proti tomuto systému bojovaly.

Vyšlo jako součást Manifestu Nové pravice v roce 2000, III. část – Orientace, kapitola 3 „Proti imigraci, za spolupráci.“

Překlad: Karel Veliký.

Současnost v díle Lva Borského Vůdcové lidstva a jeho svůdci (1934)

„Nepovládnou dlouho – nanejvýše 100 let, než zklamou a samy se opotřebují liberalismus a ústavní demokracie. Desítky miliard dluhů jsou jediným, co zbude z jejich krátkého vládnutí vedle rozvratu všeho, od náboženství až po rodinu a stát.“ (s. 196)

Biosofie je založena na organickém pojetí národů, jejich kultur a společností, které lze nalézt už v myšlení starých Indů, Řeků i Římanů. Také v evropském středověku nebylo pod vlivem biblických alegorií a vzorů vybraných z řeckých a římských spisovatelů srovnávání lidstva s živočišným tělem ničím neobvyklým. Na počátku novověku teorie Macchiavelliho, Campanelly, Giocciardiniho a jiných tvrdily, že stát, podobně jako člověk prochází cykly dětství, dospělosti a staroby a že podobně jako člověk zakouší i období zdraví a nemocí.
Když pak klasické mechanistické a individualistické výklady 17. a 18. století (smluvní teorie společnosti, teorie o její umělé povaze atd.) ztratily počátkem 19. století náhle na důvěryhodnosti, znamenalo to velký návrat organicismu v nejrůznějších podobách (Bonald, Maistre, Burke, Müller, Herder, Lessing, Fichte, Kant, Schelling, Hegel, ale také Saint-Simon, Comte nebo Spencer). Ve 20. století ho ovšem nejdůsledněji a nejpůsobivěji formuloval Oswald Spengler. Nálada jeho„Zániku Západu“- první vydání se objevilo právě v roce 1918 ! – se v Borského knize také zřetelně odráží. [1]

Když se tu říká, že rasy, národy, kmeny a jejich kultury jsou živoucí organismy, není to myšleno jako podobenství. Borský vychází přímo z analogie vývoje jednotlivce a rozlišuje tak v jejich vývoji tři stádia: mladost, mužnost a starobu. Na řadě více či méně věrohodných resp. výstižných příkladů z dějin starých civilizací (antické Řecko a Řím, ale také Indie, Čína, Japonsko aj.), z jejich vojenství, náboženství, filozofie, umění, techniky i každodennosti dokládá, že evropské národy rychle stárnou, nebo že ve většině těchto oblastí jsou již dokonce bezmocnými starci!

Příčina jejich impotence, jak v náboženství, v umění nebo v plodnosti samé, je ryze organická. Kultura a blahobyt (tedy zchoulostivělost, pohodlnost, požitkářství a z nich vyplývající zeslabení vůle, vysílení charakteru) však toto stárnutí ještě urychlují (zatímco např. náboženská víra jej brzdí). Stejně tak zhoubně působí – šířeny školami a tiskem napříč národem – bezzubé stařecké hodnoty těch, kteří už chtějí jen klid a pohodlí svých pracoven a redakcí.

Mužné hodnoty byly odsunuty někam na okraj, v kašírované podobě je „poslední člověk“ (obyvatel velkoměst, divák) uznává nanejvýš ve sféře zábavy, odkud mu nehrozí žádné osobní závazky, nebezpečí či námaha s nimi spojené.

Cílem biopolitiky je, ve jménu nutnosti života jako předpokladu všeho vůbec, tyto negativní skutečnosti odstranit, tzn. omezit oslabující kulturu a blahobyt a senilním ideologiím vykázat přiměřené místo, jinými slovy zbavit tzv. pokrokovou inteligenci dominantního vlivu na společnost a buržoazii s jejími obchodnickými hodnotami podřídit „kastě“ vojáků s hodnotami mužnými, a ty zase vrstvě politické, duchovní, náboženské, „válečníkům duchovým“ („Chápete nyní, jak tu chtěl nalézt východisko Platon svými třemi stavy ve státě?“). Jejich stát, jako instituce nadaná projevy života tj. schopností vládnout a ovládat, pak začne s biopolitikou v praxi. [2] Borský uvádí pět hlavních požadavků:

I. Mužnou filozofii a náboženství namísto dosavadních stařeckých.

Mužnou filozofií je podle Borského právě biosofie, mužné náboženství v Evropě již neexistuje („mužný katolicismus, v němž se prosadilo pozemské lidství mladých indogermánských kmenů, silnými popudy hnané…“), katolictví i pravoslaví si však přece stále uchovávají jistý mužný potenciál. Ideální by ovšem bylo náboženství „nové“ [3], zformované podle zásad konfuciánství. (s. 151)

II. Udržení početnosti rodiny proti vymírání národa, tj. venkova proti velkoměstu.

„Hlavním hybadlem politického, hospodářského, vědeckého i uměleckého rozmachu národů i zase tříd uvnitř národa…jest přírůstek obyvatelstva. A protože venkov byl a je demografickou rezervou velkoměst, je potřeba obyvatelstvo na venkově udržet. Nutnou obnovu populace zajistí staré patriarchální rodiny s počtem alespoň 4 dětí. [4] Nedopustit, aby individuelní stále nabývalo více převahy proti záležitosti druhu!“ (s. 92)

„Mizení početné rodiny je jedním z příznaků rozkladu a stárnutí národů. Nemizí však jen její nejdůležitější funkce, tj. rozmnožovací, nýbrž i ostatní, z nichž hlavní je vzájemná podpora… Její funkce se hází na obec, okres, stát. Zájem rodiny na vzájemné podpoře se tak vytrácí. Člen rodiny si nejde pro podporu a pomoc k rodině jako dříve, nýbrž na obecnost, zvláště na stát. Ale kdežto rodina dávala pomoc opatrně, rozumně, střízlivě s tužkou v ruce, byl a je stát v dobách demokracie přímo nepříčetným plýtvačem. Vyřazení rodiny je po každé stránce zlem pro národ.“ (s. 169)

III. Udržení vojenskosti, „vrcholné to organizace lidské“, a „brannosti“ proti pacifismu a lhostejnosti

„Miroslav Tyrš, zakladatel českého Sokolstva a vedle Riegra jediný český státník 19. století, napsal: Neoddávejmež se klamu. Nikdy nestačil k plnému a zabezpečenému životu národů blahobyt a jednostranné vzdělání duševní…Zbroj v každé pěsti. Zřízení válečné! Stokrát, tisíckrát to budiž řečeno! …víc ještě než „šablenka broušená“ budiž ručnice rychlostřelná jeho „milá“, kterou ať nikdo neopustí, ať ji vždy opatruje, a za neoddílnou družku svou považuje!“ (s.74)

„Na Evropu zalidněnou mírumilovným obyvatelstvem, přihrnou se ze svých přelidněných států hordy Asiatů a budou se tu rozmnožovat podle libosti“. (s. 155)
„…pokles vlasteneckého citu je první známkou úpadku a rozkladu společnosti“. (s. 186)

IV. Omlazování mladšími kmeny bílého plemene, tj. východem.

„Slované [5] jsou dnes početně v bílé rase jednotkou největší a svého „dne“ ještě neměli, svého vrcholu ještě nedospěli. Jsou poslední velkou biologickou zálohou bílé rasy.“ (s. 29, s. 95)

V. Udržení všech ostatních stránek života jako kultury, techniky atd. v jejich mužných formách proti jejich formám stařeckým.

Zde má autor jistě na mysli kulturu své doby, kulturu měšťáckou („buržoazie, ve všem starou šlechtu napodobující, vynechala z toho právě její nejlepší vlastnosti, tj. porodnost a vojenskost“), z níž pramení všechna naše vnitřní slabost: Dnešní Evropan se raději podvolí, než aby přišel o pohodlí. [6]

Tažení biopolitiky proti blahobytu, kulturnosti, vzdělání („sice často nestojí za mnoho, ale stačí k tomu, aby vlezlo lidem do hlavy, že mají vyšší poslání než být rodiči a vychovateli četné rodiny“), za zdraví, plodnost a instinktivnost není tedy zaměřeno na elity, ale na široké vrstvy. [7]

Borský samozřejmě ví, že na takový program nemůže být biopolitik zvolen, zároveň však ví, že tentokrát jde o všechno:

Nečiníme si žádných ilusí o malé nadějnosti svého počínání. Láká blahobyt a láká kultura tak mocně, že lidé nechtějí ani slyšet o opaku, tj. o zdraví celku, rodiny, národa. Tím tíže jest přesvědčiti je o zkáze pro příští pokolení, na které už mysleti nechce vlivná vedoucí menšina. Po nás potopa, bylo heslem francouzské šlechty, ale tehdy šlo o potopu na jeden stav, zestárnuvší, splnivší úkol a proto už málo významný pro národ. Dnes nejde o stav, o národ, nýbrž o celek bílého plemene, o počátek konců jeho světového panství a ne dlouho potom už o holou existenci, jde o smrt celku. (s. 126-127)

Postaví-li se většina lidí k tomuto nejosudovějšímu problému s lehkomyslným gestem: co je nám do toho, co bude za sto let, nesmí se ovšem takto k němu stavěti vůdcové, hlavně političtí…Proto – třeba bez naděje – je povinností varovati, chránit, brzditi, otevírat oči.

Končí výzvou:

Nad filosofií biologickou vlají prapory života, zdraví, síly…vy, kdož jste dosud většinou každého evropského národa, nedopusťte, abyste klesli na menšinu…služte myšlence vzestupu bílého plemene. ZA VŮLI K ŽIVOTU, ZA PORODNOST, ZA VOJENSKOST! (s. 215)

RESUMÉ

Kniha Vůdcové lidstva a jeho svůdci se pochopitelně naprosto míjela s tónem zednářsko-salonardských kruhů Hradu a levicové „kulturní fronty“. Také katolická pravice mohla mít pro dějiny, řízené „jakýmis přírodními zákony z pera Charlese Darwina a jeho následovníků, nikoliv Bohem všemohoucím“, jen slova negace a výsměchu.

Vadil i Borského židovský původ. V politickém spektru první republiky si tak kniha nejspíš našla čtenáře mezi radikálně laděnými frakcemi agrárníků, Národní demokracie, u Stříbrného radikálních socialistů („ligistických šedokošiláčů“) a snad i těch členů NOF, kteří nebyli orientováni příliš protižidovsky. Většina z těchto lidí se ostatně v době jejího prvního vydání (1934, nakl. O. Skýpala, tisk TEMPO Praha!) sešla v Národní frontě. Pochvalné recenze přinesl Venkov (Jar. Hilbert), Národní politika (doc. Dr. Boh. Stempel), Polední list a Moravskoslezský deník, které knize shodně připisovaly světový význam.[8] Zajímavým námětem pro badatele zůstává zjištění, zda a jak na knihu reagoval prof. František Mareš, jeden z vůdců Národní fronty a přední český vitalista.

Ukázali jsme, jak moc je dnes řada Borského varování aktuální (nízká porodnost a z ní plynoucí stárnutí obyvatelstva+ příliv přistěhovalců ze třetího světa=pozvolné národní sebevraždy jako důsledek levicových teorií a totální nadvlády ekonomična), jak dalece za sebou jeho dílo nechává „metodický“ a „střízlivý optimismus“ prací jeho vrstevníků, služebných a katedrových profesorů „své doby“. Kniha Vůdcové lidstva a jeho svůdci je však exkluzivní četbou i v tom, že v české filozofické literatuře představuje ojedinělý a osobitý doklad Spenglerova vlivu a působení. [9]

Její pesimismus však nakonec hledá útěchu v přechodu od antropocentrického ke kosmickému: „Život je věčný. Jen jeho dočasné projevy hynou. Co záleží na existenci jednoho národa nebo i celé rasy sub specie aeternitatis? V nesmírných prostorách vesmíru je celá naše planeta nepatrným atomem.“ [10]

————————————-

Poznámky:

1. Borský se v jednotlivostech odvolává na širokou škálu myslitelů (mj. Le Bon, Danilevskij, Giddings, Lapouge, Simmel), vedle Spenglera má však na celou jeho koncepci rozhodující vliv Nietzsche (jemu jsou také přímo věnovány kapitolky 49. a 50.), jehož nemilosrdná kritika základů křesťanství musela znít mnoha vlastencům z úst „chérr Bondy“ještě rouhavěji, stejně jako odmítnutí měšťáckého moralismu.
Nietzschemu cizí vyzdvihování lidového průměru, které B. přebírá od „völkisch“ teoretiků, není ovšem v rozporu s jeho silnými jedinci, tvůrci epoch (vůdci) a učiteli, což připomínám pro ty, kteří N. znají pouze z individualistických (liberálních) interpretací.

2. Biopolitika v praxi – Borský chtěl patrně při jejím prosazování a realizaci sledovat italský vzor (zvláštní zákonodárství pro zvýhodňování početných rodin, proti stěhování do měst, za zdravý životní styl). O eugenice píše na s. 122 s patrnou skepsí: „…jedině eugenické hnutí, ovšem en masse a cílevědomě praktikované, by mohlo míti ještě vyhlídky na zdar. Možná, že by i dokonalá převýchova myšlení a cítění, odklon od materialismu, pozvednutí ideálních zájmů – (ovšem stále ruku v ruce s eugenikou) – měly příznivý vliv. Jest jen otázkou, zda a jak to lze provésti.“ Vedle rasové hygieny (s. 47) zmiňuje okrajově též mnohoženství (s. 176) a výběr:
„Rozhodně nelze očekávati podstatného zlepšení od sebe lépe myšlených kázání moralistů a filozofů proti zjevům, sekundárně úpadek provázejících, od charit, od zákonů, předpisů a nařízení, zkrátka ode všech těch akcí, které léčí příznaky nemoci, nikoli její příčiny. Akce ty jsou sice požehnáním pro jednotlivce, kteří bezprostředně požívají jejich dobrodiní, ale pro budoucnost národa neznamenají samy o sobě ničeho, ba některé z nich, jako např. ochrana individuí defektních (ať duševně či tělesně), může býti škodlivou, když není spojena s kategorickým znemožněním dalšího množení těchto jedinců.“ (s. 123)
„A hygiena a humanita budou se s těmito degenerovanými dětmi piplat, budou je uměle udržovat naživu, a ony se budou dál nezodpovědně a bezstarostně množit.“ (s. 156)

3. Borský má na mysli spíš „novou“ etiku, a to ještě bez metafyzického přesahu, než náboženství v pravém slova smyslu. Mýty mladých národů jsou mu „vírou v pohádky“. V tomto ohledu zůstává pozitivistou.

4. Rodina se čtyřmi dětmi je obecně uznávána za nejprostší a nejjednodušší lék proti stárnutí národů. Na s. 136 se mj. připomíná, že Mozart, Schubert, Wagner, Dürer, Rembrandt aj., byli teprve čtvrtým dítětem svých rodičů… Dnes se k tématu rodiny ve svých článcích a knihách opakovaně vrací Vlastimil Podracký.

5. Všechny velké poválečné koncepce namířené proti marxistům i plutokratům – od Yockeye až po Fayeho – zastávají a zdůrazňují tuto obrodnou funkci Slovanstva pro Evropu.

6. Ne náhodou shrnul Mussolini svoji doktrínu do jediné věty: „Jsme proti pohodlnému životu.“

7. Podle Borského představ by kulturní elity čítaly nanejvýš 10% obyvatelstva, správní a technicko-průmyslové vrstvy 30%, zbylých 60% připadne na zemědělce a vojáky. Dosavadní závist a nenávist venkova k pohodlnému, kulturnímu a blahobytnému životu velkoměst, zmizí: Sedlák a voják budou – dík svému postavení ve společnosti – shlížet na měšťáka asi tak, jako frontový voják na nebojovníka.

8. Národní politika upozorňuje, že „pokud se poznatky o stárnutí národů a ras nestanou majetkem nejširších vrstev, pokud budou jako tajné učení ezoterické omezeny na kruh zasvěcenců, nebudou moci nikdy dosáhnout toho, čeho si autor tak vroucně přeje, dalšího rozkvětu bílé rasy, především ovšem vlastního národa“. Venkov doporučuje knihu všem politikům, aby je „zbavila frází, pod jejichž panstvím dnes Evropa žije“, Polední list mj. oceňuje, s jakou „neohrožeností a upřímností autor probírá tragedii židovské rasy a váží spravedlivě vinu i nevinu.“. Vydavatel pak obecně doporučuje knihu především mladým lidem.

9. Spengler byl u nás jednoznačně zatracen, ať už se pracně vyvracely jeho přírodovědné komparace a paralely (Rádl, Šusta) nebo jen kritizovaly „nehoráznosti, vypjaté sebevědomí a věcné chyby“ (Galla, Kozák, Modráček), často rádoby s přezíravým nadhledem vědců nad diletantem, ve skutečnosti však dost hystericky. Ve starém boji těch, kteří něco jsou, s těmi, kteří to představují, narazili pánové – „ohánějící se“ metodikou a vědeckostí – na mistra, který prostě „je“. Borský, mnohem schematičtější a povrchnější, byl však snadnějším cílem…

10. Za zmínku stojí též Borského pojetí rasy, která není „žádným trvalým, nýbrž jen přechodným měřítkem hodnoty národů a dějinných celků“ (s. 147) nebo představa „možnosti vytvoření nějakého budoucího státu všech bělochů“ (s. 149).

Literatura:

KALUS, J.: Recepce díla O. Spenglera v českém myšlení I. republiky. Diplomová práce, nedatováno.
SOROKIN, P.: Sociologické nauky. Praha 1936.

Současnost v díle Lva Borského Vůdcové lidstva a jeho svůdci (1934)

„Od dob Machiavelliho je to první bezohledně pravdivá kniha o zákonu života a smrti národů.“ (Národní politika)

Borský patřil k těm příslušníkům evropské generace (nar. 1883), kteří cítili hluboké znepokojení nad melancholií, pesimismem, pasivitou a iluzionismem, nad odvratem od života (spojeným ovšem s lačným a zároveň povrchním hladem „po životě ve světě bez boha“), nad pocity a dojmy znechucení, misantropie, nihilismu a nudy, jež se od soumraku většiny křečovitě optimistických ideologií 19. století (fin de siecle) šířily napříč celou měšťáckou společností. K těm, kteří hledali východisko ve Drieschově [1]vitalismu (vital élan) a Nietzschově „přehodnocení všech hodnot“.

Na těchto základech začal již v roce 1904 stavět svou biosofii. Když pak katastrofa I. světové války a její důsledky (první velká vlna amerikanizace, obrovský vzestup finanční „aristokracie“, definitivní rozpad „tradiční“ společnosti jdoucí ruku v ruce s kodifikací sebevražedných nauk na univerzitách i v tisku) vedly v celé Evropě ke vzniku hnutí, v nichž se sjednocovali lidé přející si tento vývoj zvrátit – ne zpět, ale jiným směrem – Borský, do té doby váhající („není-li lépe pro vlastní národ mlčeti o celém problému“), změnil názor („fašistická Itálie nemlčela o těchto věcech“) a začal biosofii koncipovat jako svého druhu praktický „manuál“: biopolitiku. Po jejím zformulování (1928) uveřejnil v březnu r. 1929 v časopise Fronta [2] sérii pěti článků (K otázce dekadence národů), jejichž doplněním a rozvedením pak vznikla kniha, která chce – slovy autora – „býti názorným vyučováním bílému plemeni, čeho je činiti a čeho je nechati, nechce-li brzy a rychle skončit smrtí…“

Dnes, kdy se i český národ, donedávna chráněný výsledky II. světové války (paradoxně tedy železnou oponou, sociální politikou i ekonomickými „neduhy“ reálného socialismu), rychle přidává k pochodu smrti svých západních sousedů, není zdaleka jen pouhou zdvořilostí připomenout práci, v níž se s vědeckou intuicí zrcadlí náš osud.
Výňatky zde uvedené sledují jen jednu z obsahových rovin textu (viz podtitul) a snaha po (jejich) maximální souvislosti si mnohde vynutila řadit věty poněkud jinak, než jak jsou k nalezení v knize. Pro lepší orientaci při práci s původním textem jsou proto téměř všechny citace paginovány.

Biosofie je filozofie dějin na podkladu přírodních zákonů. Biopolitika je politika postavená na znalosti těchto zákonů. Cílem biopolitiky je zdržet přirozený úpadek, do něhož vstupuje po tolika předchůdcích také plemeno bílé. [ÚVODEM]

Znaky tohoto úpadku jsou:

Neschopnost se bránit.

Ne na základě bezbrannosti, ale duševního rozpoložení:
Nevěří se v nic, ani ve vlastní právo, ani v oprávněnost zájmů skupiny a národního celku, není chuti se za něco bít, převládá čisté požitkářství, kterému se zdá těžkou a nesnesitelnou obětí i největší radost zdravých lidí, rození a vychovávání dítek. (s. 93)
Alexandrinismus v kultuře, tj. vytváření knihoven a muzeí, kompilací a interpretací.
Konec všech starých vzdělaností.(s. 13)

Odchod z venkova do měst za „pohodlným životem“.

Nikdo již nestojí o půdu, všechno se hrne do měst a hlavně do velkoměsta. (s. 16)

Útěk od zemědělství k obchodu.

Posledním výhonkem obchodního ducha jeví se pak půjčování peněz, lichvaření. (s. 17)
Proměna kdysi normálních úrodných krajů v poušť.Je pozoruhodné, že skoro všude, kde byly vysoce rozvinuté historické celky, je nyní poušť. Tato poušť obviňuje dodnes člověka, že svými nedomyšlenými zásahy projevil sice svou technickost, ale také neprozíravost do budoucnosti… (s. 19)

Důraz na hry a zábavy.

V pravém stařeckém stádiu dostávají pak hry příchuť jakési radosti z ukrutnosti, příchuť krvelačnosti, ovšem bez osobního nebezpečí pro diváka. (s. 20)
Otázka populační.

V západní Evropě klesl počet porodů skoro bez výjimky pod hranici nutnou k udržení národa. Tyto země nejsou se svou dnešní porodností již s to udržeti nadále ani nynější už snížený svůj stav. Jsou to skoro všechny národy germánské a národ francouzský, v zámoří pak všecky národy anglosaské [3], které při dnešním stavu své snížené porodnosti nebudou s to odolat daleko silněji rostoucím národům barevným. (s. 29)
Zdá-li se ještě dnes přeháněním mluviti o vymírání bílých národů, nebude to již přeháněním za dvě až tři desetiletí, nenastane-li zásadní převrat v biologickém myšlení bílých… (s.33)

Nejdůležitější jsou pochopitelně body první (Neschopnost se bránit) a poslední (Populační sebevražda). Důsledky, které z nich plynou, jsou:

a) Stárnutí národů a vnikání mladých národů mezi staré.

A to buď se souhlasem starého národa, když tento potřebuje např. pracovní síly, nebo válkou. V prvém případě mladší národ, vsunující se původně do tříd spodních, postupem času vniká i do nejvyšších tříd a končí to úplným vsunutím se tohoto na místo kmene starého. Tu bude pokračovati historie v týchž sídlech, pod týmiž jmény jako táž demografická individualita; avšak ve skutečnosti bude to úplná změna rasy. (s. 40)

Právě to pokojné vnikání přivodilo pád římské říše a naprosto ne vojenské zájezdy; mísili se s Římany den ode dne řidšími… a po několika stoletích byli už ve vojště stejně jako ve správě toliko cizinci. Může se tedy říci, že římská civilizace nebyla nikdy vyvrácena, nýbrž že byla prostě prodloužena, přetvořujíc se prodlením času už jen proto, že upadla v ruce různých národů. (s. 41)

Jest pravděpodobno, že římská moc mizela znenáhla tak, že toho současníci ani nepozorovali. (s. 43)

Když se Řím stal osou celého okrsku zemského, nejbohatším městem světa, byl napaden cizinci odevšad přišlými, jimž konečně udělil občanská práva. Ono veliké město se stalo velikým skladištěm, nebylo však už Římem. Zdálo se ještě plno života, avšak jeho duše byla už dávno mrtva. (s. 45)

Kolem r. 250 vymřeli již staří Římané až na nepatrný zbytek. Občanstvo, od césarů až dolů byli cizinci. (s. 49)
b) Úplná bezmocnost tomuto stavu čelit.

Když národ dospěl k tomu stupni civilizace a moci, že si je jist, že nebude svými sousedy napaden… a přílišná civilizace utváří nové potřeby, objevuje se egoismus. Občané, kteří nemají jiného ideálu, leda předčasně užívati rychle nabytých statků, ponechávají vedení obecních záležitostí státu… (s. 44)

Všemi prokmitá jakýsi společný, základní motiv: zmaterializování. (s. 111)
Takový národ… nemá tudíž dost idealismu, aby obětoval… příjemnosti pohodlného života… schází mu vlastenecký zápal… ve prospěch státu… oddává se přepychu, rozmařilosti, rozmáhá se v něm korupce, nepotismus… protože ztratil schopnost ideálů duševních, modlou se mu stávají prospěchy a rozkoše hmotné. Klesá i umělecká tvorba. Umění dob úpadkových nese typický ráz vymizení smyslu pro krásno, rozmáhá se literatura a malířství obscénní. Tak s úpadkem etickým kráčí ruku v ruce i úpadek estetický. Čili opět: mizení ideálů, tentokráte krásna. (ss. 112-113)
Individuelní nabývá stále více převahy proti záležitosti druhu. (s. 163)

Komentářů jistě netřeba. Podle Borského jsou příčiny a z nich vyplývající důsledky tohoto stavu sice přirozené (národy se jako všechny organismy rodí, stárnou a umírají[4]), stárnutí však lze – když ne zastavit – tak alespoň zpomalit [5]. Ve společnostech starých národů však naneštěstí také vládnou senilní, dementní stařecké ideologie, které tento proces naopak urychlují. Úkolem ještě (relativně) zdravých národních sil je tyto sebevražedné postoje potlačit a pokusit se prostřednictvím biologických, ideologických, sociálních i hospodářských opatření národy omladit. O příslušnosti k „zdravým“ přitom nerozhoduje ani tak inteligence, jako instinkt. Kdo ho ztratil, dává přednost tomu, co mu škodí. Proto Nietzsche říká:

„Každá zdravá morálka jest ovládána instinktem života.“

Život je primum, nutnost, bezpodmínečná podmínka. Neboť bez života nemůže býti nic, tedy ani život svatý, ani život dokonalý, ani etický, ani Budhovský, ani Kristovský, ani Michel Angelo, ani Beethoven. (s. 136)

Nejsou to však jen životu nepřátelské, intelektuálské ideologie, co zkracuje život bílých národů. Na základě dobře známého faktu, že čím chudší a méně vzdělanější rodina, tím více dětí, a čím bohatší rodina, tím méně dětí nebo žádné, spatřuje Borský hlavní příčiny poklesu porodnosti v kultuře a blahobytu pozdně liberálního státu. Rozsáhle přitom cituje ze Spenglerova Der Untergang des Abendlandes.

Neplodnost civilizovaného člověka. Poslední člověk, člověk velkoměst, nechce již žíti jako celek. V tomto celku mizí strach před vymřením. Velký obrat nastává, jakmile se objeví ve všedním myšlení vysoce kultivovaného obyvatelstva důvody pro to míti děti. Příroda nezná důvodů. Plodnost mladého obyvatelstva je zjevem přírodním, o němž nikdo nepřemýšlí, natož pak o jeho užitku nebo škodlivosti. Tam, kde se uvědomují „důvody“ pro životní otázky, tam se stal život sám již otázkou. (s. 90)

Manželům jde potom hlavně o to, aby si „rozuměli“, moderní, emancipovaná žena má místo dětí duševní konflikty, vzniká etika pro bezdětnou inteligenci…

Vlastní pohodlí rodičů je jedním z brzdících momentů. Společenské povinnosti matky, delší cesty, spolkový život, kulturní potřeby a jiná zaneprázdnění, spojená s vyšším sociálním postavením, čili nárok na její čas a odřeknutí se těchto „povinností“ připadá zchoulostivělému individuu těžší než závazek četných radostí mateřských. Tedy nejen bázeň před životním bojem, nýbrž i vyšší jeho stupeň: strach před nepohodlím. (s. 104)

Tzv. veřejné mínění přitom strká hlavu do písku, protože jsou ohroženy dvě jeho modly: kultura a bohatnutí. Existuje jediné řešení – zbavit „vždy úchylnou pokrokovou inteligenci“ a ekonomické vrstvy, které toto mínění jako nositelé sebevražedných ideologií humanity, pacifismu a blahobytu vytvářejí, vlivu a moci.

…to jsou jako vždy jen přední stráže kulturní a výdělečné. Ale třeba zachrániti široké vrstvy ještě zdravé před řícením se ve zkázu – kam je tito s jistotou degenerovaných každým svým slovem a každým svým učením vedou. A to ještě ne vědomě jako Budha a spol. to činili, nýbrž často bez vědomí dosahu. (s. 195)

A tak jako by každý člověk normální vypráskal každého, kdo by mu dával ideály vedoucí co nejdříve k jeho smrti, tam má národ vypráskat všechny ty, kdož mu dávají ideály, urychlující jeho stárnutí a vedoucí jej k co nejrychlejší smrti. (s. 204)

Hospodářství zná jen pracovní síly a konzumenty. Na straně podnikatelů stojí v popředí láce pracovních sil, na straně dělníků výše mzdy. Do rozporu těchto zápasících spolu zájmů se vsune, jde-li vše jen podle zákonů hospodářství, skromný, bez potřeb jsoucí a proto laciný dělník z cizích, primitivních národů a ras.

Tak dojde k nastěhování cizích živlů pro usedlé obyvatelstvo a často i k úplnému přenárodnění. Toto nebezpečí roste přirozeně v míře, jak klesá rozmnožovací síla a vůle lidu domácího. (s. 193)

Vrstvy výdělečné nesmějí vládnout. Neboť nedovedou vůbec mysleti na něco vyššího než na svůj prospěch… zájmy národa poškozují dvakrát, onou bezohledností hospodářskou, beroucí pracovní síly kdekoliv, jen když je to lacinější a na druhé straně onou měkkostí ke všemu modernímu, pokrokovému. (s.192)

Jak vidno, dokázal Lev Borský dávno před II. světovou válkou odhadnout, dokládaje se zajisté množstvím tehdejších autorit, téměř všechny hlavní rysy naší současnosti s demografickou katastrofou a přílivem přistěhovalců v čele, uvědomoval si jasně důsledky liberálně-demokratického panství. Pravda, o obludných formách jeho dnešního protinárodního působení (multikulturalismus, globalizace) nevěděl nic, znal však přesně konečný výsledek.

Dočasně mohlo bílé plemeno ovládnouti svět, avšak tato vláda neudrží se vší svou technikou, jakmile jeho biologický úpadek narazí na biologické zdraví mladších plemen barbarských, ať černých, nebo hnědých nebo žlutých. (s. 138)
Jaký to bude rajský život, až v zestárlé Evropě budou vládnout barbaři jakékoliv barvy pleti? (s. 180)

Co tehdy bylo jen varováním, je dnes blízko skutečnosti. Mnohem blíž, než v roce 1934, přestože se o nebezpečí, které evropským národům hrozí, dávno vědělo!

Bílému plemeni se blíží osud, jaký měly staré říše babylonská, perská, egyptská, řecká, římská, byzantská. (s. 207)

Jak je to možné? Bezprostřední příčinou je jistě krutá a maximalistická biopolitika Hitlerova, jejíž obětí se stal i sám Borský! Umožnila a umožňuje levicovým intelektuálům předem diskvalifikovat jakákoli rozumná eugenická, demografická či imigrační opatření. V obecnější rovině pak porážka všech revolucí namířených (ať „zprava“ či „zleva“) proti demo-liberálnímu systému (každá z nich znamenala jeho další posílení, viz eskalace po pádu SSSR). Ale skutečnou tragédií je, že kapitál, který jak známo nezná hranic, jen PROFIT, dávno blahovolně přenechává ideovou rovinu svým pseudo-protivníkům: neomarxistům všech barev a odstínů.

Tak se v každé zemi mladí lidé, jimž navzdory teroru spotřeby a totality médií jde stále o víc než o to se „bavit“a „ mít“, stávají takřka automaticky jejich soudruhy. Neboť, jakákoli jiná alternativa vyžaduje v éře rafinované filtrace poznání a demagogických kampaní velmi silný instinkt! V roli intelektuálních konformistů [6], kariéristů i upřímných nevědomců se pak angažují – proti budoucnosti vlastních lidí, proti sobě samým!

—————–

Poznámky:

1. Hans Driesch (1867-1941) provedl přechod od biologie a přírodní filozofie k čisté filozofii; teoretik vitalismu, vědy „o životě“. U nás tento vývoj prodělal František Mareš. Zatímco dnešní dominující teorie hlásá, že život je nejspíš vlastností hmoty, Driesch tvrdil přibližně opak.

2. Fronta, významný časopis neklerikální meziválečné pravice (první číslo vyšlo v květnu 1927) vedený Karlem Horkým. Vedle Lva Borského byl jeho nejprominentnějším stálým přispěvatelem Viktor Dyk. Cíl: opozice proti pokrytecké hradní klice s jejími vrtichvosty (kdeže hlídací psi!) typu Stránského či Peroutky.

3. Anglosasové přirozeně také patří ke germánským národům. Jedna z drobných nepřesností, jež stále zamlžují jinak přehledné kategorie rasy – kmene – (politického) národa či jazykových skupin.

4. Vývoj společnosti jako každého jiného organismu prochází třemi stadii: 1. Evoluce (anaplasis, tj. extensivní vzrůst); 2. Transvoluce (metaplasis tj. intenzivní vývoj, doba zralosti); 3. Involuce (kataplasis, tj. úpadek). Schäffle: Bau und Leben des sozialen Körpers.

5. Je pozoruhodné, jak kapitalismus zcela etabloval zpomalování stárnutí na individuální úrovni; pochopitelně, vždyť (se) na něm báječně vydělává; tělo „otevřelo nové trhy“. Jak to jen provést, aby se genetika stala nástrojem, který kapitálu umožní vydělávat na omlazování národů?

6. Na adresu prvorepublikových „elit“ tehdy jeden z vlastenců trefně poznamenal: „Naši inteligenci jsme viděli a slyšeli papouškovat všechny –ismy, jak je pěna mód nosila – ale nevěřit a nežít nikdy ani s jednou z nich – vyjma snad protekcionismu,“

Autor: Karel Veliký

Indoevropské kmeny spolu válčily odpradávna. Evropské národy také. Společná barva kůže či příslušnost ke stejné jazykové skupině ještě nezaručují stejnou politickou vůli. Dokázaly se však také sjednocovat. Táží-li se dnes někteří „mudrci“ – úplně naivně – v čem spočívá naše „evropská identita“, pak odpovídáme: především ve společných obětech proti vnějšímu nepříteli. Od řeckých států, přes říši Franků až k tureckým válkám umírali muži, abychom my mohli žít: Za etnogeopolitickou skutečnost Evropy!

Continue Reading

Autor: Pierre Vial

Terorizovat evropské národy za účelem jejich podrobení, vydírat a tupit jejich zástupce a představitele: to je cíl etnické války – Afričanů proti Evropanům – kterou rozpoutali vzbouřenci koncem roku 2005 ve Francii.

Dokazuje také, že od nynějška bude etnický faktor na geopolitické úrovni rozhodující veličinou.

Proto navrhuji, založit ke sledování a analýze aktuálních jevů nový vědecký obor: etnogeopolitiku. Ta by měla za úkol pojmout všechna fakta ohledně původu obyvatelstva, tzn. i z něj plynoucích světonázorů, mentalit a způsobů chování dnešních obyvatel – komponent, které v konečném důsledku určují jejich postavení v procesu světového dění a z něj plynoucích konfliktů.

Continue Reading

Autor: Martin Schwarz

„Ukazujeme vám hodnotu, která stojí výš než úcta k životu. Není to svoboda nebo demokracie. Je to Japonsko, země naší historie a tradice, Japonsko, které milujeme.“(Mišima, Gekibun [Manifest])

Mišima zaujímá mezi hrdiny tohoto temného, ke konci se chýlícího století*, zvláštní postavení, protože byl dekadent. Po zhýčkaném dětství objevil své sadomasochistické sklony homoerotického zaměření a následně západní dekadentní autory typu Thomase Manna [1]. Uprostřed svých četných masek („person“) – herce, modelu, „knížete básníků“ i politického žurnalisty – šel za svým skutečným posláním: podat svědectví o věčném Japonsku jedinou ještě možnou formou: přitakáním věčnosti smrtí pomíjivého.

Continue Reading

Autor: Guillaume Faye

Od pádu Římské říše Evropa doposud neprožila tak dramatickou situaci. Čelí nebezpečí zatím v historii nepoznanému, ač o něm doposud neví, respektive je vidět odmítá. Je napadána, okupována a kolonizována lidmi Jihu a islámem. Je řízena Spojenými státy, které jí vyhlásily nelítostnou ekonomickou válku. Demograficky kolabuje, protože populace stárne a její reprodukce upadá. Je kastrována dekadentními, nihilistickými ideologiemi zahalenými pod pláštíkem laciného optimismu, přičemž je vystavena doposud nepoznanému úpadku kultury a výchovy, primitivismu a materialismu. Evropa je nemocná. A její politické třídy spolu s intelektuálními elitami se aktivně spolupodílejí na této rasové sebevraždě.

Continue Reading

Autor: Alain de Benoist

Rád bych se stručně vyjádřil k „politické korektnosti“, způsobu jednání, který k nám přišel z USA, přesněji řečeno, který jsme přejali od americké společnosti, v níž zůstávají silně přítomny některé její zvláštnosti, především puritánství. Týká se hlavně jazyka jako systému znaků. Cílem je odstranit každý pojem nebo výraz, který by určitá skupina nebo pospolitost mohla pociťovat jako urážlivý, „politická korektnost“ je tak svého druhu „nežádoucí lexikální eugenikou“ (Pierre-André Taguieff), podnětem k čistkám ve slovní zásobě.

Déle naopak zůstanu u neo-inkvizice, čili u těch projevů nesnášenlivosti a cenzury, které dnes ve Francii – a v západní Evropě vůbec – narůstají. Jistě nejde o novinku. Od 80. let však nabývají na síle a dnes vykazují naprosto systematický charakter. Neuplyne týden, aby se neobjevila nová aféra, v níž se nesnášenlivost mísí s nekulturností a hloupostí. Není týdne, v němž by nebyly pod rukou rozšiřovány více či méně tajné spisy, které naprosto snesou srovnání se sovětskými samizdaty z doby Brežněvovy. Autoři, jejichž knihy vycházely před deseti, dvaceti, třiceti lety u velkých nakladatelských domů, jsou dnes z těchto kruhů vyloučeni. Novináři nebo intelektuálové, kteří ještě před deseti lety měli pravidelný přístup na stránky nadregionálního tisku, jsou dnes odmítáni.

Continue Reading