Autor: Kevin Roose
Přestože to na veřejnosti neradi přiznávají, chtějí vás mnozí z vašich šéfů co nejrychleji nahradit stroji.
Vím to, protože jsem minulý týden strávil mezi korporátními hlavouny na každoročním setkání Světového ekonomického fóra v Davosu.
Před zraky veřejnosti řada z nich lomí rukama nad možnými negativními dopady rozvoje umělé inteligence a automatizace na pracující. Vystupují v panelových diskuzích věnovaných budování „na lidi orientované umělé inteligence“ pro „čtvrtou průmyslovou revoluci“ – což v davosštině znamená zavádění strojového učení a dalších vyspělých technik – a hovoří o nutnosti vytvořit záchrannou síť pro ty, kteří následkem automatizace přijdou o práci.
Za zavřenými dveřmi, jako třeba při setkání s čelními představiteli konzultačních a technologických společností, jejichž průčelí lemují davoskou promenádu, už ale „exekutivci“ mluví jinak. Ze všech sil se snaží co nejefektivněji zautomatizovat svou vlastní pracovní sílu, aby nijak nezaostali za konkurencí – to vše s minimálním ohledem na své zaměstnance.
Po celém světě vynakládají šéfové společností miliardy dolarů na proměnu svého podnikání ve štíhlou a vysoce automatizovanou výrobu. Zálibně se totiž dívají na tučné zisky, které může automatizace přinést a umělou inteligenci vidí jako zázračnou zkratku k úsporám, které by jim mohly dovolit osekat úseky s tisíci zaměstnanci možná jen na pouhých několik desítek lidí.
„Lidé si dnes kladou nesmírně ambiciózní cíle“, říká Mohit Joshi, šéf technologické a konzultační společnosti Infosys, která pomáhá ostatním podnikům při automatizaci jejich práce. „V minulosti se mluvilo o postupném snižování počtů zaměstnanců o pět nebo deset procent. Dnes často slýcháváme: ‚Proč by nám nemělo stačit jenom procento z lidí, které máme?‘“
Málokterý americký manažer otevřeně připustí, že touží zbavit se svých lidských zaměstnanců – to je v dnešní době plné nerovnosti velké tabu. Proto si vypracovali bohatou zásobu floskulí a eufemismů, za něž své záměry skrývají. Stroje lidské pracovníky nenahrazují, „ulehčují“ jim od nepříjemné, monotónní práce. Společnosti nepropouštějí, ale „procházejí digitální transformací“.
Podle průzkumu agentury Deloitte z roku 2017 53 % společností už začalo využívat stroje k úkonům dříve prováděným lidmi. Příští rok se má tento podíl vyšplhat na celých 72 %.
Posedlost vedení korporací umělou inteligencí se stává zlatým dolem pro firmy, které se specializují na „robotickou automatizaci procesů“ (tzv. RPA). Indická společnost Infosys hlásí třetinový vzestup roční tržby svého digitálního oddělení. Divize „kognitivních řešení“ společnosti IBM, která společnostem pomáhá zlepšovat efektivitu, se stala druhou největší v celé společnosti s příjmem 5,5 miliardy za minulé čtvrtletí. Investiční banka UBS předpokládá, že odvětví umělé inteligence by příští rok mohlo mít hodnotu až 180 miliard dolarů.
Kai-Fu Lee, autor knihy „AI Superpowers“ a dlouholetý vedoucí pracovník v oblasti technologie předpovídá, že umělá inteligence v průběhu příštích 15 let vymaže až 40 % pracovních míst na světě. V rozhovoru prohlásil, že manažeři jsou pod nesmírným tlakem akcionářů i dozorčích rad na maximalizaci krátkodobého zisku a trend automatizace je už pak vlastně „jen“ jakýmsi nevyhnutelným důsledkem.
„Všichni říkají, že přece nejde jen o hodnotu akcií. Ale nakonec to dopadá tak, že když to poděláte, letíte,“ říká.
Jiní odborníci předpovídají, že umělá inteligence více pracovních míst vytvoří, než jich vymaže a že tyto ztráty nejspíš nebudou žádnou katastrofou. Dodávají, že automatizace v některých případech pomohla lidem zvýšit produktivitu a dovolila jim soustředit na kreativnější úkoly namísto těch rutinních.
V časech politického neklidu a antielitářksých hnutí na progresivní levici i nacionalistické pravici však nejspíš nepřekvapí, že tato automatizace postupuje potichounku a mimo zraky lidu. Několik vysoce postavených lidí tento týden v Davosu odmítlo odpovědět na otázku, kolik peněz ušetřili automatizací práce, vykonávané dříve lidmi. A už vůbec nikdo se neodvážil nahlas vyslovit, že jeho konečným cílem je nahrazení lidských dělníků.
„V tom je ten zásadní rozpor“, říká ředitel Centra pro budoucnost práce technologické firmy Cognizant Ben Pring. „Na jedné straně na zisk orientované vedení prahne po maximální automatizaci. Na druhé se však obávají pobouřené reakce občanské společnosti.“
Pro nepřikrášlenu verzi toho, jak někteří američtí titáni průmyslu hovoří o automatizaci za zavřenými dveřmi, si stačí poslechnout jejich asijské protějšky, kteří se často své záměry ani nijak zvlášť maskovat nesnaží. Předseda představenstva tchajwanského výrobce elektroniky Foxconn Terry Gou promluvil o plánech společnosti nahradit v příštích pěti až deseti letech 80 % dělníků roboty. Richard Liu, zakladatel čínské internetové obchodní společnosti JD.com, zase na loňské ekonomické konferenci řekl: „Doufám, že moje společnost jednoho dne dosáhne stoprocentní automatizace.“
Manažeři s oblibou tvrdí, že pracovníky, kteří přijdou o práci kvůli automatizaci, lze „přeškolit“ na jinou práci v rámci společnosti. Dokládají to třeba příkladem společnosti Accenture, který prý v roce 2017 nahradila 17 000 administrativních pracovních míst bez propouštění, protože se jí povedlo zaměstnance zaškolit na jinou práci jinde ve společnosti. Majitel Amazonu Jeff Bezos loni ve svém dopise akcionářům napsal, že přes 16 tisíc pracovníků ze skladů prošlo kurzy na velice žádané pracovní pozice v oblastech jako zdravotní péče nebo letecká mechanika, které z 95 % uhradila společnost.
Tyto programy jsou ale dost možná výjimkami, které potvrzují pravidlo. Přestože najdeme řadu příkladů úspěšné rekvalifikace – optimisté rádi zmiňují program v americkém Kentucky, kde se ze skupinky někdejších havířů stali programátoři – není zdaleka jisté, zda mohou fungovat v masovém měřítku. Aktuální studie Světového ekonomického fóra odhaduje, že jen čtvrtinu z 1,37 milionu dělníků, které má v následující dekádě plně nahradit automatizace, lze prospěšně přeškolit uvnitř soukromého sektoru. Zbytek se o sebe nejspíš bude nějak muset postarat sám, případně se spolehnout na pomoc státu.
Špičky shromážděné v Davosu o automatizaci rády hovoří jako o přírodní síle, nad níž nemají sebemenší kontrolu, podobnou hurikánu nebo vlně veder. Pokud prý nepřistoupí k bezodkladné automatizaci, konkurence je předběhne.
„Pokud se budou automatizaci bránit, bude to pro ně komplikace“, dodává Katy Georgeová, hlavní partnerka konzultační společnosti McKinsey & Company.
Automatizace světa práce ale – i přes nátlak akcionářů – samozřejmě stále zůstává lidskou volbou. A i když je snad jistá míra nezaměstnanosti způsobená automatizací nevyhnutelná, čeká na vysoce postavené představitele dotčených odvětví rozhodnutí, jak naložit se zisky z automatizace a umělé inteligence: zda takto nabyté prostředky rozdat zaměstnancům, nebo si je s akcionáři rozdělit mezi sebou.
Volba davoských elit – a tlak na to, aby jednali v zájmu pracujících a nikoliv ve svém vlastním – z nemalé části rozhodne, zda se z umělé inteligence stane nástroj pro dosažení vyšší produktivity nebo příčina další bolesti.
„Nestojíme před volbou mezi automatizací a ne-automatizací,“ uzavírá Erik Brynjolfsson, ředitel Iniciativy pro digitální ekonomiku při Massachusettském technologickém institutu. „Rozhoduje se spíš o tom, zda využití technologie povede k většímu sdílení prosperity nebo ještě nerovnější koncentraci bohatství.
Úvaha Kevina Rooseho The Hidden Automation Agenda of the Davos Elite vyšla na stránkách The New York Times 25. ledna 2019.
O chlapcích netuším, ale určitě elitářům není po chuti, aby měli lidé moc času. Už v 60. letech jim to začalo připadat nebezpečné. A shodou okolností od 70. let se nejen v USA nůžky mezi bohatými a chudými rozevírají rychleji a rychleji. Finanční plutokracie posiluje svou nadvládu skrz všeobecné zadlužení, spekulaci a manipulaci s měnou, jak je jí vlastní. Jen zhypotékovaní polonevolníci se hodí.
Lidé rádi věří líbivým teoriím. Otázkou je, jestli jim věří také ti, kdo je vytvářejí a ti, kdo zajišťují jejich popularizaci.
Výsledky masové tvůrčí činnosti jsou však obvykle politováníhodné, takže není o co stát. Už teď je jich na můj vkus přespříliš.
Keynes prý tvůrčím způsobem zaměstnával chlapce. :)
L. Ch.
Bude to ještě bouřlivé a zajímavé. Roboty a automatizaci podrobně rozebírá třeba IT odborník (ne novinář!) Martin Ford – kniha Roboti nastupují! Už dost lidí si toho všimlo, že navzdory všemu pokroku a rostoucí produktivitě práce se v posledních desetiletích pracovní doba nezkracuje. Někde se ztratila předpověď J. M. Keynese z meziválečného období, že ve vyspělých zemích (hlavně USA a Británie) bude okolo roku 2000 běžný krátký pracovní týden třeba i jen 20 hodin a zbytek času si lidé budou moci dovolit věnovat té neplacené tvůrčí činnosti. Tehdy se mu to zdálo logické, když extrapoloval křivku růstu produktivity díky pokroku do budoucna.
Řekl bych, že to bude opět příležitost pro nějakého nového Marxe, který si už bude vědět rady, jak s tím naložit. Takže se netřeba znepokojovat. :)
L. Ch.
Je otázka k čemu to bude těm vyhozeným z práce, že díky automatizaci bude zboží levnější, když nebudou mít žádný příjem. Nabízí se řešení v podobě základního nepodmíněného příjmu pro všechny nebo skoro všechny a finance získat zdaněním těch robotů. Bude to jedno to největších témat 21. století, aktivisté, ekonomové a politici budou mít co dělat ještě dlouhou dobu a co se hádat. Je naprostá pravda, že tvůrčí práce je mnoho, ale často ji nikdo nezaplatí. Obecně i pro ty lidi vyhozené z továren kvůli robotům by se práce našla, ale opět se můžu ptát, kdo ji sakra zaplatí.
Když lidé přijdou o práci, klesne jejich kupní síla a zároveň s ní klesne poptávka. S nárůstem automatizace bude zároveň klesat kupní síla obyvatel a ziskovost automatizace upadat, protože bude nutné pro udržení poptávky snižovat ceny produktů. Automatizace se díky tomu nakonec stane nezbytností k udržení na trhu, nikoliv cestou k větším ziskům.
Co se tvůrčí činnosti týče, která má prý nahradit stávající nudnou rutinu, té je všude dostatek už dnes. Pokud za ni člověk ovšem neočekává odměnu. :)
L. Ch.