Délský potápěč

Autor: Radim Lhoták

Stalo se již zvykem jistého životního stylu mít vlastní názor na věci okolo nás, nazírat svět a vidět život z vlastního pohledu, z vlastního zorného úhlu. Dokonce věc názoru a nezávislost jeho stanoviska, právo na to mít vlastní názor se stalo synonymem svobody a demokratického smýšlení moderní společnosti. Kde končí společné vědění, nastupuje subjektivní názor. Kde končí kultura, začíná odcizení a svévole. Kde začíná svévole ničím neurčeného lidského jednání, tam končí svoboda být někým a z člověka se stává bezejmenné nic.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Většina z nás žije všedními starostmi. Strach o existenční zajištění, o postavení ve společnosti, o uspokojení potřeb nás poutá k věcem a dostupným možnostem, jimiž uskutečňujeme vlastní cestu životem. Tytéž věci a možnosti předurčují naše bytí závislé na situaci, do které jsme zasazeni. Otázka bytí a snahy mu porozumět je ústředním tématem existenciální filozofie, z níž pochází myšlenka individualismu. Individualistické koncepce měly u svého zrodu ve štítu osvobozený postoj ke světu, jejich principem bylo odpoutání individua od zavlečenosti ve světě věcí a podmínek mimo jeho bytostné přesvědčení a vůli. Jak je však individualismus chápán z pohledu současného člověka?

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Žijeme v době, kdy libovolný koncept rozumění světu a člověku z pera nějakého myslitele má svoji „váhu“ podle toho, jaký čtenářský úspěch sklidí od názorově nevyhraněných čtenářů. Málokdy jde bohužel o reálné poznání v pravém smyslu toho slova odrážející objektivní nebo alespoň seriózní přístup k pravdě. Tak i filozofické notování židovského teologa Martina Bubera o významu zájmen já – ty, já – oni, osvětlující základ morálního vědomí člověka, má daleko do nahlédnutí pravdy o nás.

Continue Reading

Autor: Petr Korbel

Osobní auta zmizí, města se ukryjí pod zem a zvířata se vrátí do kraje. Takovou vizi budoucnosti předkládá podnikatel, studovaný matematik a amatérský filozof.

Kdo tvrdí, že každý šéf firmy je z definice nudný patron? A myslí si snad někdo, že projektant informačních systémů musí být omezenec, který se dokáže vyjadřovat jen příšernou odbornickou hantýrkou, od počítače pokud možno nevstane a kromě programování nerozumí ničemu?

Radim Lhoták (nar. 1953), jednatel jedné softwarové společnosti, vyvrací svým literárním dílem oba předsudky. Jeho kniha Země zvířat je z mnoha důvodů pozoruhodná, neotřelá, naléhavá a inspirativní. Zároveň však obtížně zařaditelná – a místy až šokující.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Západní svět podlehl materialistickému myšlení, jeho orientace na hmotu a vnímání reality v rozkladu na věcné složky plynoucí v neustálé proměně a mnohosti přinášejí zmatek. Zbytky latentní duchovnosti zapomenuté v dávném středověku klesají pod brutální tíhou přízemnosti, s níž hmota ničí vše, co se jí připlete do cesty. Moderní preference průmyslové síly za podpory profánní funkce rozumu sledují čistě individuální a pragmatické účely, v nichž se ztrácí jakákoliv schopnost nahlédnutí vyššího principu světa. Jsme na pokraji katastrofy, v nejtemnější fázi zániku civilizace. Jediné, co nás může spasit před zničujícími důsledky rozkladu a nevědomosti, je nová intelektuální elita oživená v nitru katolické církve po vzoru východních esoterických nauk věčné filozofie a intelektuální intuice. Tak by se dal shrnout obsah knížky René Guénona s názvem Krize moderního světa. Je tomu opravdu tak?

Continue Reading

Autor: Carl Gustav Jung

Problém duše moderního člověka patří k otázkám, které jsou nedozírné právě pro svou modernost. Moderní je člověk, který právě vznikl, moderní problém je otázka, která právě vyvstala a odpověď na ni je ještě v budoucnosti. Problém duše moderního člověka je proto v nejlepším případě vytyčení otázky, které by možná dopadlo docela jinak, kdybychom měli třeba jen malé tušení o budoucí odpovědi; navíc se tato otázka týká čehosi tak neslýchaně obecného – pokud nechceme říci vágního – něčeho, co tak nesmírně překračuje chápavost člověka jako jednotlivce, že máme veškeré důvody k tomu, abychom k takovému problému přistupovali v hluboké skromnosti a umírněnosti. Toto výslovné přiznání mezí považuji za nezbytné, neboť nic nesvádí k užívání velkých a o to prázdněj­ších slov více než pojednání o takovém problému. Budeme totiž nuceni říkat zdánlivě neskromné a odvážné věci, které nás mohou snadno oslnit. Bylo už příliš mnoho těch, kteří se stali obětí velikosti svých vlastních slov.

Continue Reading

Autor: Rudolf Jičín

Spenglerovo pojetí dějin jako vývoje jednotlivých lidských kultur vychází z Kanta. Svět není věc o sobě, je to jev. Má-li něco, cokoliv, pro nás existovat, musí to vstoupit do našeho vědomí a tudíž nabýt jeho forem. Jak je to o sobě a pro sebe, je pro nás nezjistitelné. Náš svět neboli svět není tedy nic o sobě, ale je to soubor toho, co se nám jeví a co my ze svého nitra do těchto jevů vnášíme, je to naše poznání. Svět a poznání, pokud pojem “poznání” chápeme dostatečně široce, jsou totéž.

Poznání se děje v určitých nám apriorně daných formách smyslovosti a rozumu, z nichž se nemůžeme vymanit. Náš svět tedy nutně nabývá, co se týče smyslovosti zejména formy prostoru a času, co se týče rozumu formy kauzálního chápání jevů. U ahistoricky myslícího Kanta jsou tyto formy totožné pro všechny lidské subjekty všech dob a typů. Ne tak pro filosofa dějin Spenglera. Smyslové a rozumové formy jsou v něčem totožné, ale vždy se také v něčem liší. Spengler zde navazuje na Nietzscheho a Chamberlaina, ale v základní podobě nacházíme tuto myšlenku u Leibnize. V přírodě neexistuje totožnost, ale jen podobnost. Žádný subjekt (monada) nemůže být absolutně identický s jiným a tudíž se musí lišit i jejich poznávací formy. Neexistuje jediný typ lidského subjektu, který se vyvíjí kamsi vzhůru a stále se “zdokonaluje”, asi jako konstrukce automobilu či letadla, ale různé subjekty různých historicky vzniklých typů lidí, kteří vytvářejí svůj specifický svět forem, své poznání a svou kulturu. Z tohoto důvodu není tedy ani jediný “svět”, “všelidský svět”, ale mnoho světů, tj. zcela specifické a navzájem odlišné, i když se vždy v něčem podobající světy různých subjektů. Poznání není vývoj “lidského” rozumu. Tento údajně všeobecný rozum, rozum jako takový, je jen projekce našeho specifického rozumu do dějin poznání.

Continue Reading

Autor: Oswald Spengler

Duší antické kultury, která si zvolila za ideální typ rozprostraněnosti smyslově přítomné těleso, nazývám apollinskou. Od Nietzscheho Zrození tragédie je toto označení každému srozumitelné. Jako protiklad stavím faustovskou duši, jejímž prasymbolem je čistý prostor bez hranic a jejímž „tělem“ je západní kultura, která vykvetla v 10. století se zrozením románského stylu na nordických rovinách mezi řekami Labe a Tajo.

Apollinský je „sloupový obraz“, tedy socha nahého člověka, faustovské je umění fugy. Apollinská je mechanická statika, smyslové kulty olympských bohů, politicky rozdělená řecká města, Oidipův osud a symbol fallu. Faustovská je Galileova dynamika, katolická i protestantská dogmatika, velké dynastie barokní éry s jejich kabinetní politikou, osud krále Leara a ideál Madony, od Dantovy Beatrice až po závěr Goethova Fausta.

Continue Reading