Délský potápěč

New York se od 70. let poněkud vzpamatoval…

Autoři: Gregory Hood, Henry Wolff, Paul Kersey

Mnozí i dnes mluví o Velké výměně jako o mýtu či spiklenecké teorii, ale grafy doprovázející články z této série (dokumentující proces Velké výměny na konkrétních příkladech alabamského Birminghamu a Washingtonu D.C.) je jasně usvědčují z omylu nebo lži. Příběh každého z měst je odlišný, rychlý propad podílů bělochů však mají společný všechna.

Jen sotva se chce věřit, že ještě v 80. letech 20. století byl New York z převážné většiny bělošským městem – a dokonce místem tradičně konzervativním. I v dobách masivních imigračních toků přes Ellis Island to bylo bělošské velkoměsto, s výjimkou černošského Harlemu. Po přijetí nového imigračního zákona v roce 1965 se město rychle stalo multirasovým a zažilo značný úpadek. Přestože se v 90. letech a na přelomu století z toho nejhoršího zotavilo, podíl bělošského obyvatelstva se i nadále snižuje a New York se proměnil v baštu radikální levice.

Někdejší holandská osada Nový Amsterdam byla v roce 1664 obsazena Angličany a přejmenována na New York. Britové město drželi po celou dobu trvání americké války za nezávislost, bylo výspou loajalistů. New York se dokonce zdržel hlasování při klíčovém rozhodování o nezávislosti 2. července 1776. Po válce se z něj stalo centrum idejí federalismu Alexandera Hamiltona a jeho příznivců („High Federalists“ – pozn. DP). Během občanské války řada Newyorčanů, především mezi bělošskými dělnickými vrstvami, sympatizovala s Konfederací. Většina černochů z města odešla po nepokojích spojených s  odvody do armády v roce 1863 a v roce 1865 jich zde tak nezbývalo ani 10 000.

Continue Reading

„Naše matka Evropa“, francouzská velikonoční pohlednice z roku 1942.

Autor: Guillaume Durocher

Evropský kontinent se pyšní takovou různorodostí – co se týče států, jazyků, národností i geografie – že se dosud nikomu nepovedlo vytvořit z něj skutečně soudržný geopolitický celek, jakkoliv celé zástupy státníků, podnikatelů a dokonce i řadových obyvatel po mírumilovném a zracionalizovaném větším evropském prostoru volají.

Už v 19. století došlo k několika pokusům tohoto typu, a to v podobě napoleonského kontinentálního systému, postupného sjednocování celních i peněžních systémů německých států v Německém spolku nebo nepříliš známé Latinské měnové unie. Po roce 1945 pak samozřejmě sledujeme vznik Evropské unie se společnou měnou i celní unií coby seriózní hospodářské velmoci.

Continue Reading

Nepřítel mého nepřítele: Znepokojivé sbližování militantního islámu a krajní pravice

Autor: Brent Nelson

The Enemy of My Enemy: The Alarming Convergence of Militant Islam and the Extreme Right
George Michael
Lawrence: University Press of Kansas, 2006

Podtitul, když už ne přímo název samotný, knihy George Michaela by na první pohled naznačoval, že se jedná o novinářský pastiš tiskových zpráv a popisů militantních muslimů proložený s úryvky z různých materiálů Ligy proti pomluvám B’nai B’rith, jež varují před „krajní pravicí“. Michael však přišel s něčím mnohem lepším: pečlivě propracovaným a erudovaným spiskem, jež se velice blíží ideálu wertfrei bádání, o nějž by měli usilovat autoři každé společenskovědní práce. Uznání si zasluhuje jak jeho metodologie rozboru materie, tak i kritické zhodnocení toho, do jaké míry je třeba se znepokojovat případným sbližováním fenoménů z podtitulku jeho knihy.

Zkraje osmé kapitoly („Pohled krajní pravice na současnou krizi“) vysvětluje Michael, proč v rámci své metodologie využívá rozsáhlých úryvků z rozhovorů s čelními představiteli krajní pravice, jako jsou William L. Pierce, Jared Taylor, David Duke, Nick Griffin, David Myatt, Tom Metzger, Jürgen Graf a další. „Aby pochopil ideologii, jež motivuje krajní pravici… musí si čtenář vyvinout fenomenologické pochopení (tj. dostat se do hlavy studovaných subjektů) světonázoru tohoto hnutí. Snažím se tak vykreslit jeho jasný a úplný obraz, ne jej omlouvat či schvalovat. Pokusit se pochopit jejich stížnosti nám umožní lépe porozumět myšlení studovaných subjektů“ (s. 220).

Continue Reading

Otto Weininger (1903)

Autor: Julius Evola

Jeden z nejzajímavějších a dnes pohříchu nepříliš známých profilů židovské duše vytvořil několik let před 1. světovou válkou Otto Weininger. Jeho význam spočívá v tom, že kvalitou výrazně převyšuje stereotypní formulky většiny militantních antisemitů a židovský problém se snaží vymezit pomocí univerzálních a spirituálních pojmů, nikoliv jako striktně národnostní, sociální nebo i rasovou otázku. Weiningerovy postřehy z třinácté kapitoly (Judaismus) jeho zásadního díla Pohlaví a charakter neztratily ani dnes nic na své relevanci a mohou tak dle nás posloužit jako vhodné směrodatné body pro další vzestupný rozvoj stávající antisemitské fronty.

Někomu  snad přijde paradoxní, že sám Weininger byl židovského původu (byl poloviční Žid). Na první pohled paradoxní situace se však rychle vyjasní, vezmeme-li v potaz, že za prvé, Žida zná nejlépe Žid a za druhé, člověk nepociťuje nenávist k něčemu, s čím nemá nic společného, běžná bývá v takovém případě lhostejnost.

Continue Reading

Gustave Le Bon

Autorka: Juliana R.

„Je třeba být jim bohem, anebo ničím,“ napsal o davech francouzský antropolog a polyhistor Gustave Le Bon. Jeho krátká osobitá studie s názvem Psychologie des foules [1] (1895) zároveň hlásá, že lidstvo vstupuje do věku davů, živlu, „s nímž se nediskutuje o nic víc než s cyklonem“ a který právě usmýkal své dosavadní vůdce: spisovatele, tisk a politiky. I proto se Le Bon (1841-1931), vášnivý odpůrce socialismu a Velké francouzské revoluce, rozhodl vychovat nového pastýře, takového, který se nenechá svým stádem rozdupat.

Sám Le Bon nevěřil, že by bylo možné davy řídit, a svou knihu mínil jako příručku pro toho, kdo se nechce nechat řídit jimi. Přesto prokazatelně vychoval politika, jehož moc nad tímto živlem dodala slovu „dav“ nové konotace. Od dob Benita Mussoliniho se spisovatelé nezřídka zaměřují na dav „totalitní“ (H. Arendtová), případně přímo „fašistický“ (Wilhelm Reich, freudiánský židovský marxista). „Četl jsem všechna díla Gustava Le Bona; a ani nevím, kolikrát jsem znovu pročítal jeho Psychologie des foules. Je to hlavní dílo, k němuž se dodnes často vracím,“ vyjádřil se duce. A dodal, že ochota davu „uvěřit neuvěřitelnému“, kterou dokazuje Le Bon, se mu samotnému stala praktickým východiskem.

Continue Reading

Nesnesitelná lehkost ubývání aneb Strach nad městem (nová publikace Václava Jana vychází v dubnu v nakladatelství KnihyABB)

Autor: Václav Jan

Sexuální revoluce a oslava dekadence se staly kulturním programem liberální demokracie, neboť podle freudovských šarlatánů fašismus je jen projevem potlačené sexuality, takže prevencí proti němu jsou rozvolněná morálka a hodnotová relativizace. V Evropě nastal ráj deviantů všeho typu, jevy z okraje společnosti se posunuly do středu dění, hranice mezi mravností a zvráceností, mezi vznešeností a oplzlostí byly smazány ve jménu pokroku. Teoretici Nové levice při psychologickém testování zajatých Němců vyzkoumali, že důstojníci wehrmachtu a SS se vyznačovali smyslem pro pořádek, úctou k tradicím, zásadovostí, vlastenectvím či rozhodností. Přítomnost těchto vlastností ve společnosti byla tedy shledána nadále nežádoucí, neboť by znamenala hrozbu inklinace společnosti k nacismu. Konzervativní hodnoty začaly být pod touto záminkou programově zesměšňovány, zpochybňovány, nenáviděny a destruovány. Na výsluní přízně se vydrápal pornografický antifašismus jako sjednocující náboženství materialistické Evropy.

Když opouštím svůj oblíbený šestnáctý obvod na západě Paříže a vydávám se na schůzku do východní části města, beru to pěšky a oklikou, je hezké počasí a při svižné chůzi se nejlépe přemýšlí. Procházím Fochovu třídu s její neživotnou elegancí. Zaslepená a zabedněná okna luxusních činžáků, patřící k opuštěným bytům šejků a playboyů z pláží všech moří, kteří se zde ukáží jen párkrát do roka, už ani neuráží rezignované tuláky v metru, ani ty šťastnější, co se tlačí v bytových mikrojednotkách vzadu za Montmartrem. To je prostě Paříž.

Continue Reading

Ve válce je člověk jak syrové dřevo, jdoucí do ohně… (na snímku Nikolaj Kravčenko a Viktor Afončenko)

Autor: Andrej Rodnov

Textem Andreje Rodnova letošní „válečnou řadu“ článků (Brasillach, Jünger, Remarque, Limonov) prozatím uzavíráme. Kdo zná i naši „kapesní edici“ (Evola – Codreanu – Degrelle), ví již asi, proč právě jím.

Do boje šli se jménem Krista…

Lidé k Bohu přicházejí různě. Pro Nikolaje Kravčenka byla cesta k Bohu nejen dlouhá, ale i velmi nebezpečná. Byla to cesta válečná.

Na vojnu byl povolán v roce 1983. K 21. stavropolské brigádě VDV se nedostal náhodou. Nikolaj se narodil na Čukotce a celé dětství prožil s otcem na lovu. Otec ho brával s sebou od nejmladších let a učil ho životu v přírodě, chtěl z něho mít opravdového muže. Nikolaj se naučil skvěle střílet a to sehrálo rozhodující roli při jeho povolání mezi odstřelovače. Vojenskému řemeslu se stavropolci učili v Taškentu, v podmínkách podobných afghánským. Tam však nakonec nasazen nebyl. Po skončení služby se vrátil do vlasti. Mnoho pracoval a nakonec se stal ředitelem hřebčince.

„Do války, do Čečny, jsem si nežil špatně,“ vzpomíná. „Měl jsem vše, co člověk potřebuje. Pouze tam uvnitř, v duši, cosi chybělo. Každý den jsem koukal na televizi, četl noviny – všude bylo pouze jediné. Všude Rusy a vůbec Slovany urážejí, jako bychom byli nějaká chátra. Krátce, v roce 1994 jsem se rozhodl vše opustit a odjet do Jugoslávie, na pomoc Srbům.“

Continue Reading

Z někdejších kolonizátorů se tak rychle stávají kolonizovaní zítřka. Je toto konec Evropy?

Autor: Patrick J. Buchanan

„Pevnost Evropa je iluzí.“

Za ni ji alespoň označuje list Financial Times v závěru svého sobotního úvodníku „Europe Cannot Ignore Syrian Migrant Crisis“ (Evropa syrskou migrační krizi nemůže přehlížet).

FT se proto ochotně hotoví k tomu vysvětlit Starému kontinentu, jaké jsou jeho povinnosti i budoucnost: „EU bude čelit přílivu migrantů a žadatelů o azyl přes Středozemní moře i v následujících desetiletích“.

Continue Reading

David Irving (Budapešť, 2007)

Autor: Ron Unz

Dnes (24. března 2020) dvaaosmdesátiletý David Irving, který s miliony prodaných výtisků svých knih, z nichž se mnohé staly bestsellery a byly přeloženy do mnoha jazyků, patří mezi mezinárodně nejúspěšnější britské historiky posledního století. Přestože jsem sám přečetl jen několik jeho kratších prací, byl jsem jimi naprosto unesen. Irving pomocí své působivé orientace v primárních zdrojích z archivů znovu a znovu rozbíjel na padrť mé naivní, „středoškolské“ chápání zásadních historických informací. Nijak by mě nepřekvapilo, kdyby se z jeho rozsáhlého díla dlouhé poté, co bude většina ostatních kronikářů tohoto období dávno zapomenuta, stal nosný pilíř snah o pochopení katastroficky krvavých prostředních desetiletí 20. století budoucími historiky.

Continue Reading

In Memoriam Jean Thiriart (1922-1992) 1]

Autor: Jean Thiriart

Evropský konstrukt zrozený z Římských smluv (25. 3. 1957) by se měl rozvinout v evropský stát. Tento počin má svou nezpochybnitelnou cenu, a proto bychom jej neměli ve jménu jistých forem sentimentality odsuzovat. Evropský společný trh je dobrá věc, problémem jsou však značně omezené ambice projektu. Snaží se přijít se státními strukturami, což je současně příliš moc i příliš málo: Evropy bude dosaženo teprve, až bude státem i národem, tedy až bude mít strukturu i povědomí.

Jsme v historii první a jediní, kdo projevil vůli ji uskutečnit. Z našeho komunitaristického proudu vůbec poprvé vyrostl koncept evropského nacionalismu. Ten se podstatně, vlastně naprosto zásadně, liší od idejí evropské hegemonie (ať už to byla Napoleonova nebo de Gaulleova francouzská Evropa či Hitlerova Evropa německá) i Evropy nezávislých vlastí. Rozdíl mezi Evropským státem a evropským národem se pak podobá dichotomii anorganického a organického, hmoty a života, chemie a biologie, atomu a buňky.

Continue Reading

Arthur Schopenhauer

K výročí narození filosofa Rudolfa Jičína (19. března 1933) zveřejňujeme jeho překlad z díla Arthura Schopenhauera O universitní filosofii.

Že se filosofie učí na universitách, je jí ostatně mnohým způsobem užitečné. Získává tím veřejnou existenci a její prapor se rozprostírá před očima lidí; čímž stále znovu vstupuje do paměti a stává se patrnou. Hlavní zisk z toho ale je, že s ní přijde do styku a probudí se k jejímu studiu mnohá mladá a schopná hlava. Musíme ovšem naopak přiznat, že hlava k ní schopná a po ní proto žíznící se s ní může setkat a poznat ji i mnohými jinými cestami. Neboť co se má rádo a je pro sebe zrozeno, snadno se najde: příbuzné duše se zdraví již z dálky. Takovou hlavu totiž každá kniha kteréhokoliv pravého filosofa podnítí mocněji a účinněji, než to může svést přednáška nějakého katedrového filosofa, s níž se právě náhodně setká. Také na gymnáziích by se měl pilně číst Platon jako nejpůsobivější povzbuzující prostředek filosofického ducha. Vůbec jsem postupně dospěl k názoru, že zmíněný užitek katedrové filosofie převažuje nedostatek, který přináší filosofie jako profese před filosofií svobodného zkoumání pravdy, nebo jinak řečeno filosofie z příkazu státu před filosofií z příkazu přírody a života.

Continue Reading

Eduard Limonov

Autor: Eduard Limonov

Po 11. září 2001 se svět změnil k horšímu.

Nejlépe ze všeho jsme to uviděli na letištích. Z kontroly cestujících se stala procedura, která se podobá, jak kapka kapce vody, prohlídce zloděje ve vězení. Detaily znáte z vlastní zkušenosti, dosud se to dělá běžně, proto nebudu se vydávat za nového Balzaca a nudit vás popisem toho, co je zřejmé a banální.

Zhruba řečeno, svět se stal méně demokratický. Přiblížil se, díky reakci na tragédii 11. září 2001, policejnímu státu s prvky totalitarismu. Stalo se tak všude: i ve Spojených státech i ve Staré, ale neopatrné Evropě.

Aby USA mohly potrestat alespoň někoho za trestný čin 9/11, vtrhly do Afghánistánu, prý zajistit mír v nepříliš bojovné verzi Středověku, pod záminkou, že Afghánistán ukrývá bin Ládina, a řekly, to je saúdský výtržník a organizátor teroristického útoku na New York. Osobně se domnívám, že bin Ládin, domýšlivý vůdce „Al-Káidy“, pouze vzal na sebe nejzvučnější teroristický čin v historii. [Pozn. překladatele: To jsme slyšeli pouze z kaset zpracovaných techniky z CIA. Sám svou účast na atentátu popíral.]

Continue Reading

Bytí a dění. Gottfried Benn o knize Julia Evoly Vzpoura proti modernímu světu

U příležitosti československého vydání Evolovy knihy Vzpoura proti modernímu světu u nakladatelství Sol Noctis parafrázujeme rozsáhlou recenzi Gottfrieda Benna Sein und Werden. Zu Evolas Buch „Erhebung wider die moderne Welt” z roku 1935.

Benn konstatuje, že Goethe je jediným z velkých Němců, jenž se nikdy nepustil do systematizování dějinného procesu ani vědecky nezpracoval žádné historické téma. Zato Schiller, Hölderlin, Kleist, Herder, Hegel, Ranke, Treitschke a celá plejáda moderních kulturních filozofů ano! A byl to opět Nietzsche, kdo první varoval před „horečkou historicismu“, jenž se v německém národním státě stal konstituujícím prvkem jak sotva u jiného národa. A teď najednou Evola a jeho Vzpoura – hybná síla proti historii! „Jak tomu rozumět?“ táže se básník.

Continue Reading

Nepřítel Evropy: islám nebo Amerika?

Autor: Michael O’Meara

Le coup d’Etat mondial: Essai sur le Nouvel Impérialisme Américain
(Globální převrat: Esej o novém americkém imperialismu)
Paris: L’Æncre, 2004 (Arktos, 2017)

Fas est ab hoste doceri. (Sluší se poučit i od nepřítele.) Ovidius

Letos (recenze byla napsána v roce 2004 – pozn. DP) na jaře Guillaume Faye už pošesté za posledních šest let vydal knihu, jíž znovu překreslil a nově definoval obsah evropského nacionalismu (zde ovšem „nacionalismus“ neznamená obranu „národního státu“ 19. století, ale Velké Evropy). Stejně jako všechny předchozí knihy adresuje i Le coup d’Etat mondial jak aktuální problémy, tak i věčné otazníky nad budoucností evropského lidu. V tomto duchu tak přináší zdrcující kritiku „nového amerického imperialismu“ i jeho protipólu, evropského antiamerikanismu, a současně je jeho kniha také příspěvkem do širší nacionalistické debaty o osudu Evropy. Tato diskuse se v kontextu Schmittova vymezení Freund/Feind odvíjí především od odpovědi na otázku: Kdo je vlastně nepřítelem Evropy? Pro Schmitta znamená tato otázka určit, kdo ohrožuje evropský systém států a tím pádem také její jedinečnou biokulturu.

Continue Reading

Thomas Robert Malthus (1766 – 1834)

Autorka: Juliana R.

Když roku 1798 vyšel Esej o principu populace (česky nakl. Zvláštní vydání, Brno 2002), vzbudil rozruch. Po krátkém zamyšlení však bystřejší čtenáři uznávali, že není až tak překvapivý; Thomas Malthus v něm vyjádřil změnu, která se dala dobře pozorovat z perspektivy jednoho lidského života. Vždyť před několika lety se Francie stala republikou, v Anglii se rozbíhala průmyslová revoluce a nad mezinárodní „obcí vzdělanců“ právě zářilo osvícenství v zenitu. Svět stál na přelomu epoch.

Zatímco ostatní osvícenci tehdy rozvíjeli představy o pokroku lidstva, všímal si Thomas Malthus znepokojivých skutečností: průmyslová revoluce s sebou sice přinášela růst zdrojů, zároveň se však rychle násobila populace. Až dosud byl přírůstek obyvatelstva vždycky vítán. Merkantilistická ekonomie sedmnáctého a osmnáctého století v poddaných spatřovala zdroj státního bohatství, proto jejich rozplozování podporovala. Ale tento melancholický kněz, sužovaný při psaní bolestí zubů, vypočítal, že zatímco počet lidí roste geometrickou řadou (1, 2, 4, 8, …), zdroje potravy vzrůstají pouze řadou aritmetickou (1, 2, 3, 4, …). Z toho pak – jak známo – vyvodil, že nad lidstvem neustále visí Damoklův meč bídy. Populaci sice průběžně snižují různé faktory jako homosexualita nebo bezženství, přesto však průmyslová Anglie spěje do pasti. Jakmile země už obyvatele neuživí, musí se jejich počet snížit epidemiemi, katastrofami a bratrovražednou válkou o zdroje. Lidstvo, jak se zdá, nemíří ke štěstí, nýbrž ke zkáze.

Continue Reading

Umělci pravice: D. H. Lawrence (1885–1930)

Autor: Kerry Bolton

„Mým opravdovým náboženstvím je víra v sílu krve.“ D. H. Lawrence

David Herbert Lawrence (1885–1930) je považován za jednoho z nejvlivnějších spisovatelů 20. století. Jeho romány i básně lze číst mj. jako polemiku a proroctví, sám Lawrence se totiž považoval za proroka a zvěstovatele nového úsvitu, vůdce-spasitele, jenž osobně přinese nesmírnou oběť v podobě převzetí stěží přestavitelné zodpovědnosti diktátora, což lidstvo osvobodí, tak aby mohlo znovu nabýt svého lidství.

Lawrencův náhled snad v lecčems připomíná Junga s Nietzschem, přestože však jejich dílo znal, vyvíjelo se jeho myšlení nezávisle na nich. Lawrence se narodil v hornické rodině v městě Eastwood nedaleko Nottinghamu. Otec hodně pil, což spolu s křesťanským zápalem matky vytvářelo mezi rodiči permanentní napětí. Během studií se Lawrence přiklonil k agnosticismu a rozhodl se stát spisovatelem a básníkem. Přestože však odvrhnul víru své matky, nevedlo to u něj ani k příklonu k jejímu opaku, tedy modernistické víře ve vědu, demokracii, industrializaci a mechanizaci člověka.

Continue Reading

Miguel Serrano a Ezra Pound

Autor: Miguel Serrano

Od sklonku 30. do poloviny let čtyřicátých i později na mě činila ohromný dojem osobnost amerického básníka Ezry Pounda. Viděl jsem v něm mnohé ze sebe samého. Za války se skutečně postavil vládě své země na stranu věci Německa a Itálie. Učinil jsem něco srovnatelného, když jsem vystoupil proti politice mého strýce Joaquina Fernández y Fernandez, ministra zahraničí (chilského) prezidenta Juana Antonia Riose, který se také přikláněl k Německu. Můj strýc přerušil styky s Osou – a já na dlouhá léta přerušil styky s ním.

Na rozdíl ode mě však velkého básníka jeho vlastní vláda uvěznila, nejprve do zvířecí klece v Pise, následně na 13 let do ústavu pro choromyslné ve Spojených státech, dlouho předtím, než tento postup začali k týrání politických disidentů užívat v Sovětském svazu. Mě nepostihlo nic horšího než pár let na komerční černé listině spojeneckých mocností, (tj. cizích zemí, nikoliv mé vlasti), což mi znemožnilo získat práci v Chile a hádám i zbytku světa. Byla to sice soukromá pohroma, ale nic co by se dalo srovnávat s osudy Ezry Pounda a Knuta Hamsuna, dalšího literárního velikána, norského laureáta Nobelovy ceny, který po válce pro svou podporu německého režimu také skončil v psychiatrické léčebně a byl mu zabaven veškerý movitý i nemovitý majetek.

Uplynula řádka let a já o Ezrovi Poundovi úplně přestal slýchat. Ano, doneslo se mi, že ho propustili, načež se obratem vrátil do Itálie. Prohlásil tehdy: „Opouštím Spojené státy, protože se z nich stal jeden obří blázinec“… a usadil se v Benátkách.

Continue Reading

Matthias Laurenz Gräff. „Der Weg zurück (Nach Erich Maria Remarque)“, 2006

Každý z nich založil svou literární slávu knihou, ve které zpracoval zkušenosti z války. Ernst Jünger v roce 1920 knihou In Stahlgewittern (V ocelových bouřích) a Erich Maria Remarque v letech 1928 až 1929 románem Na západní frontě klid.

Obě se na prožitek války zaměřují z rozdílné perspektivy: Jünger jej líčí z pohledu odvážného frontového důstojníka, jehož jednání přímo schválil císař udělením nejvyššího řádu Za zásluhy (Pour le Mérite) – a v přepracováních z dvacátých let se zesílenou heroizující a estetizující tendencí; Remarque zpětně pohlíží na generaci, kterou válka vytrhla z prostředí domova a připravila jí o mládí, takže se v poválečné době nedokázala uplatnit.

Oba spisovatelé hledali odpověď na otázku po smyslu války, před kterou jejich generaci válka postavila.

Continue Reading

Joseph Sobran

Autor: Joseph  Sobran

O amerických Židech se často mluvívá jako o „menšině“. Tou skutečně jsou – a nejen početně, jak bych rád ukázal. Navzdory svým skromným počtům však tvoří také mocnou frakci, přestože se tohoto termínu k jejich označení užívá jen velmi vzácně.

V desátém ze série 85 článků, vydanými souborně pod názvem Federalista přichází James Madison se slavnou a velmi užitečnou definicí pojmu: „Frakcí mám na mysli skupinu občanů, kteří mohou tvořit v rámci celku menšinu či většinu, sjednocenou a poháněnou sdíleným cílem, vášní nebo zájmem, jež stojí v protikladu k právům ostatních občanů nebo dlouhodobým zájmům společenství.“

Sám organizované židovské frakci říkám „Kmen“ – je to určitější než „Židé“; zahrnuje to však většinu Židů, kteří podle výsledků mnoha anket a průzkumů veřejného mínění v drtivé většině podporují stát Izrael a zároveň  v podobné míře příznivě pohlížejí i na „progresivní“ agendu jako právo na potrat, „sexuální emancipace“ nebo „práva homosexuálů“.

Continue Reading

Slobodan Milosević

Autor: Eduard Limonov

Mě i Slobodana zatkli v dubnu roku 2001. Obě naše zatčení přišla jen pár dní po sobě. Moje už 7. dubna. Je to příznačné. Stále více se na ta zatčení dívám jako na symbolický konec jedné epochy a začátek další. Jako na rozvodí dvou moří. A oba dva nás zatkli „naši“.

V roce 1992 mě přijal v prezidentském paláci v Bělehradě. Seděli jsme na pohovce v oslepujícím světle reflektorů kamer a blesků fotoaparátů a před námi na stole stála váza s květinami. Mluvili jsme o Rusku a o Srbsku. (Potom mě za to setkání odsoudila dobrá polovina mých přátel z řad srbských intelektuálů.)

Continue Reading