Délský potápěč

„Děvčátko neříkej ne“ aneb I. republika v havlovské optice. Kolik lidí tyhle brýle nosí!

Autor: Karel Veliký

K vidění a slyšení toho bylo až dost. Přesto ještě tlumočíme některé kritické a nepřátelské hlasy odpůrců prvorepublikového režimu, který je teď širokými vrstvami zjevně stále silněji vnímán hlavně skrze kulisy a kostýmy barrandovských studií či televizních oslavných „dokudramat“.

Charakteristické je a zůstane, že první standarta, která se objevila na Václavském náměstí 28. října 1918, nesla hrdý nápis „Ulejváci“. Skutečně pak tito ulejváci obsadili nejteplejší místa a založili novou demokratickou šlechtu, dříve než se vojáci vrátili z front. V ulicích tehdy řečnil kde kdo a nejvíce nadávali a hanlivých pamfletů vydávali právě ti, kdož donedávna psali oslavné básně o příchylné oddanosti habsburskému domu. Erby byly smeteny s paláců, obrazy strhány a za povyku naházeny do Vltavy nebo spáleny. Do busty císaře, před nímž se donedávna kde kdo třásl, když se k němu jen přiblížil, vráželi lidé hřebíky. Ze škol byly odstraněny kříže. Sociální demokrat poslanec A… volal ve sněmovně: „Pane Bože, já věřím, že nejsi a lituji, že jsem nehřešil více.“ Lid měl radost a smál se, ale zapomněl, že vedle přikázání „nesesmilníš“, jest ještě také „nepokradeš“ a proti tomu lze déle hřešit. Dověděli jsme se také, že národnost je předsudek, z něhož se nutno oprostit, řeč jen dorozumívacím prostředkem a náboženství opiem národů.

Radim Raýman, Relativita a revoluce, Praha 1940, str. 5nn.

*

Continue Reading

Faust

Autor: William Pierce

Následující článek je rozpracováním částí projevu Dr. Williama Pierce, předneseného před Všeobecným shromážděním jeho National Alliance (Národní Aliance) v září 1978, nazvaného „Světonázor Národní Aliance“.

V pozdním středověku žil v Německu pozoruhodný učenec, o kterém se říkalo, že odkryl mnohá tajemství přírody a své poznání uměl využívat podivuhodnými a kouzelnými způsoby. Někteří na něj pohlíželi jako na zkušeného alchymistu, který svou moc nabyl usilovnou prací v laboratoři; jiní ho měli za podvodníka, spíše mistra úskoků a triků než alchymie. Většina však nakonec dospěla k závěru, že je to černokněžník, který uzavřel s ďáblem smlouvu, jíž se mu výměnou za jeho duši dostalo nebývalého poznání a moci.

Tajemný učenec, doktor Johann Faust, žil pravděpodobně mezi lety 1480-1538 a mnohé z legend, které se o něm jako houby po dešti vyrojily, rozněcovaly představivost spisovatelů, básníků i skladatelů ještě po mnoho následujících generací. Půl století po jeho smrti vyšla v Německu kniha obsahující mnohé z těchto legend. Jmenovala se Historia von Dr. Johann Fausten, napsal ji Johann Spiess a brzy se objevily také její anglické a francouzské překlady.

Koncem 16. století napsal anglický dramatik Christopher Marlowe na základě těchto legend svou Tragical History of Doctor Faustus (Tragická historie o doktoru Faustovi). Téma oslovilo i bezpočet dalších spisovatelů – motiv člověka usilujícího o překročení svých daných mezí, který hledá znalosti nad rámec přidělený ostatním. 

Nepochybně nejvýznamnějším z nich ale byl Johann Wolfgang von Goethe, jehož první část dlouhé dramatické básně Faust vyšla v roce 1808. Především z Goethova zpracování čerpali mj. Berlioz a Gounod při skládání svých oper. V průběhu 19. i 20. století se pak objevovaly další a další symfonie, básně, divadelní hry i romány na motivy Faustovy legendy.

Continue Reading

Generální představený Tovaryšstva Ježíšova Everard Mercurian (1514-1580)

Autor: Andrew Joyce

The Jesuit Order as a Synagogue of Jews: Jesuits of Jewish Ancestry and Purity-of-Blood Laws in the Early Society of Jesus
Robert Aleksander Maryks
Brill, 2010.
Volně k dispozici ke stažení

První část zde.

„Pro jejich světskost, nadutost, lstivost, faleš, sobectví atd. je zjevné, že jsou jen velmi málo uzpůsobeni k náboženskému životu a není tak možné setrvávat s nimi ve svazku. Když se lidé tohoto původu domohou vysokých pozic, věnují téměř veškerou svou energii vnějškovým věcem: upřímné sebezapření i pevné ctnosti jim zdá se jsou cizí; chováním připomínají spíše kupce, snaží se vždy prodrat do první řady a nechají se titulovat rabíny; velmi málo se snaží dosáhnout dokonalosti popsané v páté a šesté části řádových stanov. Bez rozpaků také přijímají a povyšují své pokrevní soukmenovce, kteří si toho ničím nezasluhují.“

– Manuel Rodrigues, římská jezuitská kurie.

Rasový boj o jezuitský řád

Stížnosti etnicky španělských příslušníků Tovaryšstva Ježíšova na kryptožidovské elity řádu se vzájemně velice nápadně podobají: skoro vždy se točí kolem židovských sklonů k monopolizaci, nepotismu, arogance, agresivní ctižádostivosti a značného nádechu nepoctivosti při praktikování křesťanství. Zejména však byli křesťané znepokojení tím, že se z jezuitského řádu stává výlučná enkláva vlivných Židů, jejichž vliv sahá dokonce až do srdce Říma.

Výše citovaný výrok Manuela Rodriguese obsahuje všechny uvedené motivy, z nichž lze mnohé demonstrovat i empiricky. Tak kupříkladu soubor pramenů shromážděných Maryksem a dalšími badateli, kterému se věnuji v první část, přináší více než dostatek důkazů na podporu obvinění, že krypto-Židé více než „ochotně přijímali mezi sebe další příslušníky své krve“. Navíc si Benedetto Palmio, italský pobočník dvou etnicky evropských jezuitských generálních představených (Francisca de Borja a Everarda Mercuriana) stěžoval na „početnost a opovážlivost španělských neofytů“ (konvertitů/conversos – pozn. DP), které dokonce neváhal označit za „mor“. (133) Dodává, že „kde jsou tito noví křesťané, tam se nedá v klidu žít“ a že „ti, kdo vládnou v Římě, jsou takřka bez výjimky neofyté… Tyto lidi a skoro žádné jiné přijímali do řádu ve Španělsku“. (133) Španělský král Filip II. pak v 70. letech 16. století mluvil o jezuitech jako „synagoze Hebrejců“. (133)

Continue Reading

G. Faye

Autor: Guillaume Faye

Poznámka překladatele do angličtiny

Následující projev zazněl 17. května 2005 v Moskvě a jeho francouzský přepis vyšel na ruském webu Athenaeum.

Přinejmenším ze tří důvodů mám za to, že stojí za to šířit tento projev v nacionalistických kruzích: první důvod si postupně začíná uvědomovat stále více anglicky mluvících nacionalistů – Guillaume Faye je dnes asi nejzajímavějším, i když ne vždy nejpřípadnějším mluvčím za geneticko-kulturní dědictví související s bělošským odporem. Vše co napíše nebo řekne o tom, kým jsme, za co bojujeme a kudy vedou hlavní frontové linie, stojí za hlubší úvahu. Ve Francii, Belgii, Nizozemí, Španělsku, Portugalsku, Itálii a nyní i v Rusku podnítily jeho myšlenky důležité debaty (přestože ty se v některých případech zvrhly do ad hominem invektiv, které pro nás nejsou důležité).

Zadruhé si tento článek zasluhuje pozornost také z metapolitických důvodů. Faye je veterán první velké kampaně usilující o „gramsciánství zprava“ – tedy pokusů vést kulturní válku proti etnocidním zásadám vládnoucí liberální kultury. S tím souvisí i jeho výjimečnost mezi neliberálními nacionalisty: svou tvůrčí silou přišel s jazykem a diskurzem dalece přesahujícím těsné mantinely našeho hnutí, který se může stát radikální alternativou protibělošského jazyka a diskurzu stávajícího systému.

Třetím důvodem pak je skutečnost, že tato řeč je výstižnou i působivou syntézou idejí – vize – rozvíjených Fayem v sedmi knihách (a nespočtu kratších článků) vydaných od průlomového L’Archéofuturisme (1998). I v jen prozatímně nastíněné podobě se nám tyto myšlenky snaží ukázat cestu skrze to, co slibuje být největší bouří naší kolektivní existence, současně však promlouvají k čemusi mnohem prvotnějšímu.

Continue Reading

Rama Yadeová

Autor: David Yorkshire

Lidé v našem hnutí často přikládají značný význam odlišnému IQ různých ras. Soudím, že to má hodně co do činění s popíráním biologických rozdílů v inteligenci krajní levicí. Standardní kognitivní disonance ideologických liberálů (SJWs) 1] jim totiž káže, že se tolik lišíme navenek, a proto jsme stejní uvnitř. Trumfování se inteligenčními kvocienty se tak stalo takřka automatickou obranou pravice. Jakkoliv však nemůže být sebemenších pochyb, že fakticky mají lidé na pravici pravdu, vnímám to jako neužitečné odvádění pozornosti od skutečné podstaty rasové otázky, již se pokusím nastínit v této eseji.

Pravda o rasových rozdílech v inteligenci je známá asi stejně všeobecně, jako je potlačovaná. Nemíním tak dále zabředat do této materie, zájemci si ostatně snadno mohou nastudovat vědecká díla Richarda Lynna, Jamese Watsona, Helmutha Nyborga, Satoshiho Kanazawy nebo J. Philippeho Rushtona. Zvonovou křivku IQ u různých ras vidíte na přiloženém obrázku. Jako rasového nacionalistu mě však tyto poznatky zajímají nanejvýš okrajově. Proč? Když se nad celou věcí zamyslíme podrobněji, mají jejich zjištění vlastně význam jen pro tak zvané „občanské nacionalisty“, protože jejich argumentace se nese v duchu, že imigranti z třetího světa jsou se společnostmi západních zemí neslučitelní kvůli míře industrializace západního života, která vyžaduje vyšší mentální schopnosti.

Continue Reading

Jezuitský řád jako Synagoga Židů

Autor: Andrew Joyce

The Jesuit Order as a Synagogue of Jews: Jesuits of Jewish Ancestry and Purity-of-Blood Laws in the Early Society of Jesus
Robert Aleksander Maryks
Brill, 2010.
Volně k dispozici ke stažení

„Obřezaným se podařilo ovládnout celou strukturu Tovaryšstva a získat ji tak ke svým účelům. Coby synové světa zběhlí v jednání se svými vlastními a vždy tolik žádostiví nových věcí lehce vyvolávají nelad a narušují jednotu duší i jejich svazek s vládou.“

-Lorenzo Maggio, jezuitská kurie v Římě, 1586.

Jedním z pozoruhodnějších aspektů židovského skupinového chování nepochybně jsou subversivní strategie využívající ukrývání (crypsis/kryptadia), často dále umocněné kombinací klamu a sebeklamu.

Zatím nejotevřenější a nejpřesvědčivější teoretickou strukturou pro pochopení kryptadických forem judaismu je kniha Kevina MacDonalda Separation and Its Discontents: Toward and Evolutionary Theory of Anti-Semitism. Značná část čtvrté kapitoly knihy (1998/2004: 121–132) se věnuje „reaktivnímu rasismu v období iberských inkvizicí“. MacDonald zde předkládá argument, že boj španělské inkvizice o čistotu krve 15. a 16. století bychom měli chápat jako „autoritářské, kolektivistické a exkluzivní hnutí, jež vzniklo následkem soupeření s Židy o přístup ke zdrojům a reprodukci, především pak s tajnými (krypto) Židy vydávajícími se za křesťany“.

Historický kontext z velké části poskytuje nucená konverze španělských Židů v roce 1391, po níž se těmto „novým křesťanům“ neboli conversos podařilo nabýt (nebo spíše zachovat si) značný až dominantní vliv v oblasti práva, finančnictví, diplomacie, veřejné správy a široké plejády oblastí hospodářské činnosti. MacDonald tvrdí, že nové křesťany je zcela na místě „označovat za historicky židovskou skupinu“, která jednala podle svých etnických zájmů a na jejich ochranu. Nedílnou součástí bylo i skupování a odkazování církevních prebend bohatými novými křesťany pro své děti, následkem čehož bylo zanedlouho mnoho prelátů židovského původu.

Nepřímo a takřka určitě jen mimoděk nacházejí MacDonaldovy teze podporu v knize Aleksandera Marykse (Boston College) z roku 2010 The Jesuit Order as a Synagogue of Jews (Jezuitský řád jako Synagoga Židů). Ten podrobuje rozboru totéž období i oblast a předkládá ve své knize čtenářům popis raných let Tovaryšstva Ježíšova, kdy mezi jezuity zuřil lítý boj o duši, osud i kontrolu nad řádem; střet nesmírně vlivného kryptožidovského bloku s konkurenčními strukturami evropských křesťanů.

V trochu nevybroušené, ale velmi zajímavé knize Maryks vrhá na tento boj světlo pomocí odkazů na dosud neobjevené materiály, čímž odhaluje také mnohé z nejdůležitějších opakujících se leitmotivů reaktivního antisemitismu: židovský etnocentrismus, nepotismus, sklony k monopolizaci a strategické spoléhání se na spojenectví s evropskými elitami. Dost možná nejzajímavější jsou však Maryksovy popisy židovské reakce na evropské snahy o omezení jejich vlivu. Některé z nich se velice nápadně podobají moderním příkladům židovské propagandistické apologetiky.

Knihu tak rozhodně lze jen doporučit každému, kdo by pomocí snadno srozumitelné historické případové studie rád lépe pochopil dynamiku evropsko-židovských etnických konfliktů.

Continue Reading

Jonathan Wateridge – Další cihly do zdi

Autor: Karel Veliký

Sociologie je vědní obor vzniklý v 19. století, jehož cílem je zkoumat a vyhodnocovat společenský (= sociální) život jedinců v rámci různých lidských skupin. Pracovníky oboru shromážděné a vyložené poznatky zpětně prostřednictvím poznání proměn stavu člověka a jeho společenských vazeb slouží k jeho subtilnějšímu ovládání a ospravedlnění vládnoucího systému či naopak ke zpochybnění toho či onoho společenského dění.

V tomto drobném článku se zaměříme na otázku společenské prestiže: v kupecké diktatuře je to především trh a k němu zaměřené dispozice, které – řečeno žargonem buržoazní sociologie – diferencují jedince v jejich společenské prestiži, tj. „tržním postavením a jeho uplatněním na společenském trhu“, ať už v kladném či záporném smyslu. Neboť trh ve společnosti, které dominují kupecké hodnoty a principy (zisk na prvním místě!) je pravou strukturou moci, v níž vlastnictví určitých „atributů“ zvýhodňuje některé jedince či skupiny vůči jiným. A že dnes obchodní zájmy společensky vedou dokonce i nad zájmy výrobními, průmyslovými, o tom nemůže být sporu.

Continue Reading

Ondrej Ďurica

Úvod:

Náš seriál úspěšně pokračuje a dnes se znovu podíváme na Slovensko tentokráte za oblíbeným rockovým zpěvákem, který však dostává málo mediálního prostoru k prezentaci svých myšlenek, a tak se prezentuje publiku spíše svojí hudbou. Skrze svoji kontroverzní pověst a několik zrušených současných koncertů z politických důvodů do našeho cyklu bezesporu patří. Celým jeho hudebním působením se více zabýváme v následujícím rozhovoru. Následuje jeho první část.

S Ondrejem Ďuricou tedy (nejen) o jeho životě, minulosti, hudbě a aktivismu.

Extravaganza Controverso

Continue Reading

Zpráva z Moravy

Přátelská odezva na Zprávu z Prahy

Autor: Gleich Hoch

Nad jižní Moravou vychází slunce. Je ráno babího léta a blíží se čas vinobraní. Vrčení malotraktorů, příprava všech těch věcí pro čas sklizně, bedny, nůžky na stříhání hroznů, kbelíky a vůbec vše, co je potřeba. Nejprve se lidé, rodiny a příbuzní, přátelé, sousedé, to čemu se říká občina…, sejdou u kávy či čaje u snídaně, povídají si, řeší se, co se bude sklízet, kam a jak se to odveze a zpracuje, co si kdo odnese a co se nechá na později.

Mezitím ve vinohradu osychají hrozny od ranní rosy a může se sklízet. Vesničané.., sedláci a selky, s „čeledí“, co je jinak zaměstnaná ve městech, začínají s prací. Nůžky se míhají, hroznů přibývá, kbelíky jsou odnášeny, práce jinak namáhavá je ale radostí.., lidé se zdraví, žertují, vyprávějí si, řeší se banality i důležité věci. Bodří „strécové“ přitom krouží bravurně při odvážení nasbíraných hroznů se svými benzínovými přibližovadly a vidíte, že si to také užívají…

Continue Reading

Cover alba Ostary Napoleon Blues

První část rozhovoru si můžete přečíst zde.

Když už mluvíme o lásce a symbolismu: Ištar v sobě snoubí lásku, válku i sex. Co si o těchto třech mocných silách myslíš?

Mýtus Ostary je vzdáleným příbuzným tohoto asyrského božstva, proto jaro v sobě nese – přes svou hojnost a náklonnost k životu – i prudkou a ničivou sílu přírody, kterou ve svém zásadním díle ukázal Stravinskij. Předchází hostinám Beltane, uvozených Valpuržinou nocí, opakem Samhainu, kdy se živí stávají stejně děsivými jako mrtví – ne-li ještě více. Tento epicyklus tvoření a destrukce je nekonečný, jak si uvědomovali už hinduisté i předsokratici, pro které tvořilo bytí i stávání se, láska i svár v zásadně jednotu a dualita tak pro ně byla spíš iluzí. Tuto pravdu v sobě nesou i mýty většiny kultur a uniknout jí nemůže ani křesťanství – odtud také jeho apokalyptické a eschatologické vize. Jsou to ale právě tyto pokusy rozdělit zmíněné prvky do nesouvisejících protikladů, které překrucují naše vnímání reality a vedou k usilování o utopie a ideály, jež nejsou pro tento svět vhodné a ničí jej. Žijeme v čase ohromného narušení, a všechny ty nesmírně pohodlné technické výdobytky, prosperita a izolovanost nás značně atomizují, ale současně nám dávají i nové nástroje ke zprostředkování a účasti na starých tradicích a alternativních způsobech myšlení. Odysseu tak máme na dosah ruky, ale stále se ještě musíme fyzicky a duchovně, ne jen mentálně, pohroužit do toho, co z minulosti přežívá.

Tvé kompozice mi z nějakého důvodu vždy přišly nesmírně pozitivní. Nejen proto, že většina písniček je akustický folk s různým tempem a neváháš použít melodické podpůrné hlasy, ale také kvůli obrazům z textů. Je to jen můj dojem nebo se s posluchači snažíš podělit o pozitivitu svého vnitřního světa?

Continue Reading

Joseph „Joe“ Sobran (23. února 1946 – 30. září 2010)

Autor: Joseph Sobran

Spojené státy se zrodily z republikánského přesvědčení, že dědičnost by se neměla stát osudem. Tato doktrína má rozmanité důsledky, ne vždy přísně vzato logické a vzájemně v souladu. Deklarace nezávislosti vyhlásila, že všichni lidé byli stvořeni sobě rovni; Ústava zrušila šlechtické tituly; časem postavila mimo zákon také otroctví; „lidská práva“ pak postupně začala znamenat třeba to, že ani zaměstnavatelé soukromníci si nesmějí vybírat zaměstnance podle etnických kritérií; rasové předsudky – „rasismus“ – se staly společenským tabu; a dokonce i zobecnění o etnických skupinách dnes v tzv. slušné společnosti vyvolávají přinejmenším pozvednutá obočí (pokud tedy nevynášejí do nebes „přínos“ té či oné skupiny). Poslední vlastností, kterou lze dnes ještě celým rasám přisuzovat, tak zůstává utrpěná historická křivda.

A přesto nám selský rozum říká, že skupiny i národy mají vlastní, jedinečný charakter, své typické nedostatky i přednosti. Pokud se nebojíme ideopolicie, můžeme o těchto věcech mluvit volně. Americký individualismus je vyvážen jadrnou sociologií stereotypů, které – jak nás ujistil slavný sociolog John Murray Cuddihy – „jsou více méně pravdivé“. Pochopitelně nemusí být vždy to, co platí pro danou skupinu, pravdivé i pro každého jejího příslušníka, ale skupina tak či onak má své zvyky a způsoby, možná dokonce i vlastní kulturu (nebo „subkulturu“, abych použil slovo, které se moje generace naučila na vysokých školách). Jednotlivec pak ve svém chování projevuje typické rysy své skupiny ze stejných příčin, kvůli kterým mluví nářečím svého rodiště: od nejútlejšího věku napodobuje lidi kolem sebe, často aniž by si to uvědomoval.

Continue Reading

Skinheads (1970-1990)

Autor: William Pierce

Nedávno jsem měl možnost mluvit s lidmi ze dvou zcela odlišných segmentů naší společnosti a rád bych se s vámi o tyto své zkušenosti podělil. Těmito dvěma skupinami byli policisté a skinheads.

Obě skupiny by mít pro sebe měly mít jisté vzájemné sympatie, protože se setkávají se stejnými věcmi a z první ruky se tak o společnosti, ve které žijeme, dovídají něco, co většina z nás neví. Zjistil jsem však, že z velké části pro sebe mají jen velmi málo sympatií a ve skutečnosti k sobě pociťují spíš antipatii. Zamysleme se nad důvody této antipatie. Začněme se skinheads. Jsou to mladí bílí lidé, většinou teenageři, některým z nich je něco přes 20 let, a náleží k dělnické třídě. Mnoho z nich má tetování. Obvykle mívají velmi krátké vlasy. Řada z nich nosí výrazný typ pracovní obuvi, někteří také kšandy. Tetování, účesy, boty a kšandy jsou téměř jako uniforma, jakási klubová insignie. Nicméně i mezi skinheads existuje spousta individuálních variací. Pro některé je skutečnost, že jsou skinheadi, jen jakýmsi koníčkem, volnočasovou aktivitou. Pro jiné je to seriózní věc, náplň života.

Continue Reading

Imre Makovecz

Autor: A. Graham

Imre Makovecz patří k největším architektům závěru 20. století. Byl také zdaleka nejvýraznějším představitelem organické architektury v Maďarsku. Pro jeho díla je typický osobitý styl spojující moderní vlivy s motivy vycházejícími z maďarské lidové tradice. Během svého života vytvořil návrhy téměř pěti stovek budov, z nichž byla asi polovina skutečně postavena.

Autorem pojmu „organická architektura“ je Frank Lloyd Wright, který takto popisoval svou filozofii projektování budov, jež napodobují přírodu a usilují o harmonii s přírodním světem. Makovecz  objevil maďarské překlady Wrightových spisků už za studií na budapešťské polytechnice a tento slavný Američan se mu stal jedním z hlavních zdrojů inspirace. Ovlivnili ho také Bruce Goff, Antoni Gaudí nebo Károly Kós.

Makovecz  byl ještě jako student zatčen během událostí maďarské revoluce roku 1956. Později mu kvůli jeho nekonvenčním návrhům a kritice brutalistických budov, jež byly v té době v komunistickém bloku tolik v módě, zakázali pracovat v Budapešti. Odešel proto do městečka Visegrád na březích Dunaje, kde se postupně začal rodit jeho svébytný styl.

Po pádu SSSR se těžiště jeho kritiky posunulo: začal brojit proti silám moderního kapitalismu a globalizace, jež podle Makovecze oslabují místní i národní identity a vzdalují tak člověka přírodě.

Leitmotivem Makoveczovy tvorby je snaha o propojení nebes se zemí. Vycházel při tom ze symboliky stromu života (či světového stromu), starobylého mytologického archetypu, zpodobňovaného jako kosmický strom, který spojuje celou sféru stvoření: jeho větve se dotýkají nebes na jedné straně a na opačné pronikají kořeny až do podsvětí. V maďarské mytologii se strom života/světový strom (maďarsky „égig érő fa“, „világfa“, nebo „életfa“) nachází v samém středu všehomíra. Jedná se o pozůstatek šamanistických představ maďarských kmenů – ještě z dob před jejich migrací na západ – v novověkém folklóru. (Není vyloučeno, že i severský mýtus o Yggdrasilu má původ v šamanské tradici severních partií Eurasie.) Tento symbolismus je nosnou konstrukcí celé Makoveczovy filozofie architektury.

Continue Reading

Martin Korec

Úvod:

V dnešním díle našeho seriálu se podíváme za brněnským patriotem Martinem Korcem, který byl nespravedlivě stíhaný a strávil podstatnou část svého života ve vězení. Po propuštění z vazby byl zproštěn obvinění a dalších deset let se soudil se státem o odškodné – spor nakonec vyhrál. Zajímavé jsou zejména jeho doporučení, kterak ve vězení přežít. Ty mohou pomoci i ostatním disidentům. Martin Korec hovoří tedy nejen o tom, kterak ho poznamenalo vězení:

„Psychicky rozhodně ne. Fyzicky taky ne, jelikož jsem každý den klikoval a cvičil, jak stísněnej prostor dovolil. Říkal jsem si, že na kolena mne tam nikdo nedostane. Takovou radost bych těm fízlům neudělal. Hodně jsem četl, kreslil, vzdělával se. Samozřejmě, občas dolehla slabší chvilka. To znění paragrafu dva pokusy o vraždu sem tam plesklo za krk. Ale musel jsem pořád něco dělat, abych ty myšlenky zaplašil… Poznal jsem, že nuda fakt zabíjí. Jak ti mozek dá moc prostoru na přemýšlení, tak je zle. Jinak konflikty jsem tam žádné neměl. Vybudoval jsem si obdiv jak u vězňů, tak i dozorců. Bohužel jen občas trpím flegmatickým přístupem. Obrazně řečeno, když máš na krku doživotí a zápasíš o přežití, pak trošku míň chápeš běžné problémy okolí. To mi zůstalo dodnes.“

S hudebníkem, tatérem, právně pronásledovaným a nespravedlivě obviněným tedy (nejen) o humoru, skinheads, knihách, jeho soudním procesu, politice a umění.

Extravaganza Controverso

Continue Reading

Richard Leviathan mě zaujal už před nějakou dobou. Poprvé jsem jeho tvorbu zaznamenal už v Strength Through Joy, společném projektu s Timothym Jennem. Zařadili se do žánru v té době poměrně populárního „apokalyptického folku“ a jejich hudba vycházela na labelu Twilight Command Douglase P. z Death In June. Tehdy jsem o nich v nadsázce mluvil jako o „okcidentálních chráněncích“ (angl. Occidental protégé, hříčka na název skladby DIJ) Douglase P., který vydal a produkoval dvě jejich alba. Západ (=Okcident) a Evropa pak jsou pro tohoto v Austrálii narozeného umělce dlouhodobě velkou inspirací. Strength Through Joy se sice po dvou vydaných albech rozešli, ale z jejich trosek povstala Ostara, nové hudební médium pro slova a hudbu Richarda Leviathana a různé jeho spolupracovníky.

V průběhu času jsme se Ostaře vzdálili s tím, jak se přesunula od akustického folku Secret Homeland k popfolkové fúzi alb Kingdom Gone, Ultima Thule, Immaculate Destruction a The Only Solace. Loni se však naše cesty jakoby znovu sblížily po vydání jejich alba Napoleonic Blues u Soleilmoon Records. Tehdy jsme napsali: „Někdejší akustické brnkání získalo na rozmanitosti a síle, někdy trochu folkový zvuk místy přechází až k hymničnosti, to vše doplňují chytlavé popové melodie. Tato jistá přístupnost hudby však tak trochu „klame tělem“ – Richardovi se povedlo do úžasně poetické formy zhustit komplexní a významem obtížené myšlenky.“ Dále jsme v recenzi na pokraji popu balancující neofolkové desky Napoleonic Blues poznamenali, že Richard Leviathan „ukázal svůj působivý intelekt, když už dříve jeho texty pracovaly s bohatou mytologií, symbolismem i hlubokými filozofickými úvahami, ale na Napoleonic Blues se mu poetickou formu i postřehy povedlo vdechnout do textů mnohem přímějších a jednodušších.“ Možná to nebylo úplně přesné, protože Richardovy texty byly velice chytré a plné komplexních odkazů na dějiny i filozofii vždycky; to vše zabalené do úhledné lyricko-poetické formy. Loni vyšla jeho poezie ve svazku Ódy, sbírce elegických útvarů věnovaným jeho oblíbeným básníkům, spisovatelům, filozofům a historickým postavám.

Continue Reading

A všechno to začalo na první pohled tak nevinně…

Autor: Gentleman Jim Crow

Jednou z nejpozoruhodnějších vlastností levice je její schopnost přivodit hluboké a často i nesmírně ničivé společenské změny jen pomocí slov. Její umné využití vymyšlených nebo novým, podvratným významem obdařených termínů jako rasismus nebo rovnost způsobil Západu větší škody, než o jakých si mohla Rudá armáda zdát. Mezi největší a nejškodlivější majstrštyky levice pak nepochybně patří slovo gender.

„Gender“ je slovo odvozené z latinského „genus“ – rod, druh, skupina. Až do roku 1955 se (v angličtině) užívalo výhradně k popisu gramatických kategorií v jazycích, jež přiřazují rod objektům, které nemají zjevné pohlaví. Tehdy se ale psycholog, sexuolog a horký uchazeč o titul nejzlotřilejšího a nejškodlivějšího kulturního marxisty 20. století John Money rozhodl tento termín využít, aby s jeho pomocí vytvořil terminologické rozlišení mezi biologickým pohlavím a pohlavím (genderem) coby společenskou úlohou.

Money byl velmi produktivní tvůrce a šiřitel verbálního i společenského jedu. Jako jeden z prvních se vědecky zabýval psychologií sexuální fluidity a tím, jak společenský konstrukt „genderu“ působí na jednotlivce. Přišel s označením parafilie, které mělo nahradit zavedenou perverzi a místo sexuální preference začal užívat sexuální orientace – přitažlivost podle něj totiž nemusela nutně být volní záležitostí. Byl rozhodným zastáncem teorie tabula rasa i operací ke změně pohlaví už v raném věku. Jednou z mnoha „hvězdných chvil“ jeho kariéry bylo doporučení, že po katastrofálně zpackané obřízce by se mělo přistoupit k operativní změně pohlaví u nemluvněte jménem David Reimer. Soudil totiž, že by mělo být možné vychovat ho jako děvče a této úloze ho uvyknout. Po dovršení patnáctého roku se ale Reimer vrátil k životu jako muž a zanedlouho poté si vzal život.

Continue Reading

Jak dál s národním hnutím?

Autor: Ladislav Malý

V rámci ankety Délského potápěče jsem byl osloven, abych řekl svůj názor na budoucnost národoveckého hnutí autentické pravice. Rád tak činím, i když vím, že všecko je v rukou Boha a On svou Prozřetelností řídí i naši budoucnost; čímž chci říci, že vlastně nevím, jaká že ta budoucnost bude. Ale jistou predikci můžeme vyčíst z chování politických subjektů, z filosofie jejich programů, ale rovněž tak je zajímavá i povaha a mravní kvalita jednotlivých lídrů těchto stran.

Před první světovou válkou francouzský historik Ernst Denis, velký přítel českého národa, sepsal pokračování českých dějin až na přelom XX. století, které Palacký ukončil rokem 1526. Denis, na podkladě našeho chování v době soustátí s Rakouskem, v povaze našeho národa bystře rozpoznal jeho „česká specifika“ a nazval je endemickou nemocí českou. O jakou nemoc se jedná? Jsou to ty naše staré známé: závist, nenávist, pomluvy, podrazy, furiantství, nesvornost, neúcta k názoru druhých, zbabělost – to jsou tak ty nejhlavnější, které každý Čech v sobě nosí. Upřímně řečeno: jsou to všelidské vlastnosti a my, Češi, nejsme výjimkou.

Continue Reading

Úvod:

Čtrnáctý díl našeho cyklu nás poprvé a doufám, že ne naposled zavede za netradiční osobností – písničkářem, básníkem a zpěvákem bývalé death metalové kapely Pavlem J. Hejátkem. Muzikant v našem seriálu ještě nebyl, ale můžu čtenáře ujistit, že další ještě budou. V tomto rozhovoru se poprvé podařilo překročit stín celého cyklu rozhovorů, protože jsem nabídl prostor k vyjádření primárně levicovému pronásledovanému aktivistovi i když lze u něj pojem levice chápat poněkud nedogmaticky a určitě svými názory překvapí nejednoho čtenáře. Jsem rovněž rád, že po dlouhé době odmlčení nabídl prostor k rozhovoru Pavlovi právě DP. Ještě jednou mu tímto děkuji.

S kontroverzním levicovým aktivistou (nejen) o umění, poezii, písničkářství, terorismu, RAF, nové básnické sbírce, slovanství a komunismu.

Extravaganza Controverso

Continue Reading

Autor: Wayne Lutton

The Siege of Vienna
John Stoye
Edinburgh, Birlinn Limited, 2000

_____________________

Od událostí 11. září jsou obyvatelé Západu vystaveni neutuchajícímu přívalu komunikační a mediální kampaně, které se nás snaží přesvědčit, že „islám je náboženství míru“… a snášenlivosti. Četné příklady této – terminologií studené války – techniky „dezinformace“ najdeme třeba v článku New York Times z 28. března 2002. Ředitelka Whitney Humanities Center na Yaleově univerzitě María Rosa Menocalová v něm tvrdí, že při čtení dějin se všeobecně zapomíná na to, jak osvícení muslimové po dobytí Pyrenejského poloostrova před 1300 lety vytvořili v dnešním Španělsku „nejpokročilejší kulturu Evropy“. „Al Andalús, jak muslimové svou španělskou domovinu (sic!) nazvali, vzkvétala v kultuře otevřenosti a asimilace,“ píše Menocalová.

To je ovšem v ostrém rozporu s pohledem těch, kteří před mnoha staletími muslimské agresi skutečně museli čelit. Islám pro ně byl „náboženstvím meče“, což platilo už od doby, kdy Mohamed sjednotil arabské kmeny a po jeho smrti v roce 632, kdy se jeho nástupci pustili do útoku proti západnímu světu, který se definitivně zastavil až na podzim roku 1683, když 13. září armády několika evropských křesťanských zemí vedené polským králem Janem Sobieskim prolomily muslimské obklíčení Vídně.

Continue Reading

Zpráva z Prahy

Autor: Karel Veliký

Proměna centra v „administrativně obchodní zónu“ a „turistickou atrakci“ je vcelku hotova. Což znamená, že obé ve středu města na první pohled převládá nad „běžným životem“ místních obyvatel: pokud sem turisté jezdí, Pražané dojíždějí: ti mladší aby se „ukázali“ a rozhlédli po sobě podobných, za „zábavou“ (jakou je např. shopping), a teď po prázdninách také do škol; ti starší hlavně za prací.

Continue Reading