Délský potápěč

Guénon a Evola

Autor: Dr. Carlos Dufour

Představa jakési původní tradice byla diletantská od samého počátku. Nejprve je nutno vžít se do onoho renesančního ovzduší s italským zabarvením, do rostoucího luxusu a skvostných knížat, živě se zajímajících o kulturu a umění (řekněme tedy do lidí Göringova typu). Jednoho dne léta páně 1462 pověřil Cosimo Medicejský Marsilia Ficina, aby z řečtiny do latiny přeložil podivný rukopis. Jednalo o tzv. Corpus Hermeticum. Ficino věřil, že dílo opravdu sepsal Hermes Trismegistos a proto prý je přinejmenším tak staré jako Mojžíš. Byl by to tedy doklad prastaré moudrosti (resp. tradice), mimobiblické potvrzení křesťanství atd.

Continue Reading

Svět bez mužů

Autor: Thomas F. Bertonneau

Propagační text na zadní přebálce brožovaného vydání románu Charlese Erica Mainea World without Men  (Svět bez mužů) z dílny brakového (pulp) nakladatelství Ace za 35 centů knihu přirovnává k 1984 George Orwella a Konci civilizace Aldouse Huxleyho. Obyčejně a s přihlédnutím k žánru i strašlivě nepovedené obálce by byla očekáváná skepse zcela na místě. V daném případě – přestože za uměleckou úrovní Orwellovy či Huxleyho klasiky poněkud zaostává – si však Maineovo dílo zaslouží vyzvednout ze záplavy brožovaného braku 50. let, v neposlední řadě i proto, že jeho ideologická vize dystopie vychází z kritiky ne přímo komunismu ani technokracie, ale feminismu.

Continue Reading

Jack London

Autor: Sinclair Jenkins

Většina Američanů nejspíš zná Jacka Londona jako autora povídky Jak rozdělat oheň, přímočarého vyprávění o souboji jednoho muže s drsnou aljašskou zimou. Povídka poprvé vyšla už v roce 1902, ve své nejznámější verzi pak o šest let později. Považuji ji za skvělý úvod do Londonovy tvorby, jeho zájmů i náhledu na život. Londonovo dílo vynikajícím způsobem ztělesňuje ideál „silného (nebo lépe možná ‚vyplněného námahou‘) života“ amerického prezidenta Theodora Roosevelta. V jeho příbězích ošlehaní muži směle vzdorují přírodě, nepřízni osudu nebo nebezpečným nepřátelům

Jack London ale zdaleka nebyl jen spisovatel dobrodružných příběhů. Během svého nedlouhého života (1876-1916) byl London nejen námořníkem na obchodní lodi, profesionálním autorem, ale také revoluční socialista, autor knihy Jak jsem se stal socialistou. Konečně byl Jack London také rasový realista. Všichni jeho hrdinové jsou houževnatí běloši a London sám hájil zájmy amerického dělnictva – ovšem jen bělošského – proti tomu, co vnímal jako kapitalistický útlak. Ostře kritizoval volnotržní vykořisťování bílých pracujících:

Continue Reading

Co teď a co potom?

Autor: James Allsup

Výsledky amerických prezidentských voleb lze chápat zrcadlový obraz nechvalně proslulého hodnocení voleb 2016 z úst (černošského komentátora CNN – pozn. DP) Vana Jonese, který mluvil o „trucovité bělošské reakci“ („whitelash“). Po letech studia bělošských Američanů (a odzkoušení poznatků na Maďarech) Arthur Finkelstein (vysoce vlivný (((americký))) politický konzultant, některými označovaný za jednoho z otců konceptu moderního „pravicového populismu“ – pozn. DP) a Donald Trump v roce 2016 dospěli ke správnému závěru, že apel na dlouhodobě přehlížené „zapomenuté“ (čti: bělošské) Američany znamená cestu k vítězství.

Po celé čtyři roky v úřadě až do voleb však Donald Trump tyto bílé voliče z pracujících vrstev, kteří ho vynesli do Bílého domu, okázale přehlížel. Zdá se ale, že při lámání chleba ho toto rozhodnutí stálo šance na znovuzvolení.

Continue Reading

Zdání demokracie

Autor: Gilad Atzmon

V den voleb nespočet progresivních a liberálních komentátorů napříč mediálním mainstreamem snad trochu neuváženě připouštělo, že ve skutečnosti nejde ani tak o souboj „Trump vs. Biden“, jako spíš o „cestu, po níž se Amerika vydá“, tedy budoucnost veřejného diskurzu i života ve Spojených státech. Liberálové dávali najevo neochvějné přesvědčení, že skoro 100 miliony hlasy odevzdanými ještě před termínem voleb Američané zcela jednoznačně odmítli všechno, co bychom mohli byť jen vzdáleně nazvat „konzervativními hodnotami“. Věřili, že Amerika už se rozhodla. Nezbývá mi tak než usoudit, že volby vnímali jako pouhou formalitu, skutečná bitva měla podle nich být dávno vyhraná.

Continue Reading

AJC byl nejaktivnější lobbistickou skupinou vystupující proti omezení imigrace…

Autor: Andrew Joyce

Ve své připravované knize On the Jews (O Židech) pracuji s teorií trojice časově zásadnějších „velkých reakcí“ proti Židům v evropské společnosti, mezi nimiž se ovšem židovské populace zdatně adaptovaly a posílily své postavení. Proti Židům namířené násilnosti v době křížových výprav, vznik tzv. „rituální pověry“ a s ní spojených lidových představ o Židech spolu s nejranějšími případy vyhoštění lichvářů považuji za klíčové prvky „První evropské reakce“ (1095-1290). Intenzivnější zapojení církve i státu, ruku v ruce s do jisté míry více sociologickým obratem v náhledu církve na Židy (např. činnost Martina Luthera v Německu či válka proti conversos ve Španělsku) na přelomu středověku a novověku pak představují „Druhou evropskou reakci“ (kol. 1380-1535). „Třetí evropská reakce“ (kol. 1870-1950) měla poměrně krátké trvání, probíhala ovšem s důrazem na dopady židovské emancipace a naplnění (na jiném místě eseje popisované) Mendelssohnovy pluralistické vize – reakce na ekonomický, sociální i politický dopad Židů na evropské společnosti.

Continue Reading

Byla jednou jedna Amerika: K otázce Jihu a jižanství

V návaznosti na naše nedávné dva články, „Abychom vlekli člun lichvářů“ a „Fašistou se člověk nestává…“, pojednávajících o „Spartě a jižanech“, jak nám je v knize Sparte e les Sudistes vyložil Maurice Bardèche, zveřejňujeme ještě ukázky z románu Walkera Percyho Věčný divák. Dokonale totiž rozvádí a konkretizuje Bardècheovo: „Ti, komu říkám Jižani, jsou muži, usilující žít podle  ‚přirozenosti věcí‘ a snažící se je uvádět na pravou míru toliko zdvořilostí a šlechetností.“ Což u nás, kde představa o jižanství zůstává zúžená na buranské rednecks kleštící nevinné černochy a vraždící mírumilovné (ač sjeté) hippies, zní – jak nám i potvrdila jedna čtenářská reakce – naprosto pochybně, nepatřičně, zkrátka neuvěřitelně. Nuže, takto v padesátých letech minulého století líčí své (původní) jižanské prostředí „stará aristokratka“, tetinka hlavního hrdiny románu, onoho „věčného diváka“, a zároveň je vymezuje vůči (moderní) americké prostřednosti téhož období:

Continue Reading

Příslušníci Michiganské milice při protestu před Kapitolem v hlavním městě Michiganu Lansingu (duben 2020)

Autor: Dave Hoffman

Demokracie je svým způsobem občanská válka. Každé dva až čtyři, nebo dokonce šest až osm let, se jednotlivé frakce národa utkávají o kontrolu nad jeho mocenskými pákami. Namísto výbušnin a kulek vychází impuls k této změně v čele společnosti z lidských srdcí a mozků. Podle mínění každého jednoho z nás o demokracii tento systém ústí buď v poklidné, nekrvavé výměny ve vedení – nebo naopak nutnost snášet neuralgický konflikt, který je negativním doprovodným jevem všech demokratických zřízení.

Alespoň prozatím se tato občanská válka omezovala na volební hlasy a slogany, ale s narůstajícím napětím v západních společnostech dochází k prvním obětem na životech: pět policistů zemřelo před dvěma týdny (článek pochází ze srpna 2016 – pozn. DP) v Dallasu, trojice dalších v Baton Rouge. Násilné akty se podobají roznětkám řady historických revolucí a občanských válek. K jejich rozpoutaní docela dobře postačí i hrstka bojovníků a mrtvých.

Už delší dobu pozorujeme temné náznaky, v poslední době jako by se však s vyhroceným předvolebním obdobím situace dále eskalovala. Co se tedy stane v příštích týdnech a měsících? A k čemu dojde ve volební den?

Continue Reading

Zednářský univerzalismus v pojetí Jeana Delvillea

Autor: Collin Cleary

Poznámka:

Následující esej původně byla závěrečnou částí recenze Collina Clearyho na knihu Ricarda Duchesneho The Uniqueness of Western Civilization. Protože je v ní ale obsaženo příliš velice důležitých postřehů, než aby zůstaly „zastrčené“ na konci velice rozsáhlé knižní recenze, upravil jsem ji tak, aby fungovala i jako samostatný útvar – Greg Johnson.

Dokonce i ve většině moderních Zápaďanů – ano, i u našich politicky dokonale korektních akademiků – se dosud skrývá jakýsi míhavý záblesk starobylé, indoevropské thymotické přirozenosti. Jasně je to patrné z polemické povahy levicového akademického diskurzu. A jak zdůrazňuje Ricardo Duchesne, jejich kritika Západu názorně dokládá odvěkou negativitu Západu vůči sobě samému, západní „krizi svědomí“, což může být pro mnohé pravicové kritiky levice možná to úplně nejobtížněji pochopitelné. Sebevražedná nenávist k vlastnímu, u západních levičáků tolik rozšířená, jako by se vzpírala veškerému vysvětlení a zdá se tak být projevem čirého šílenství.

Lidé na pravici samozřejmě mají po ruce pohotová vysvětlení: sebenenávist sžírající Evropu i evropskou diasporu se podobá nakažlivému moru šířenému Neevropany, kteří s jeho pomocí chtějí manipulovat Evropany ve svůj vlastní etnický prospěch. Takováto manipulace by však nebyla možná, kdyby Evropané neprojevovali vrozené sklony ke schopnosti nemilosrdné a často až sebevražedné sebekritiky. Tento protizápadní duch evropské levice sice dost možná skutečně je pošetilý, nepoctivý a má katastrofické důsledky – není však ne-západní.

Continue Reading

Fdesouche: Podíl novorozenců s muslimskými jmény za posledních 50 let. Zelenou jsou znázorněna výlučně muslimská jména, modrou pak ta „smíšená“, která používají muslimové i nemuslimové (např. Sára nebo Adam)

Autor: Guillaume Durocher

Při neexistenci oficiálních statistik si pozorovatelé etnonáboženských změn francouzské společnosti musejí vypomáhat různými kreativními metodami. Jednou z nich je i využití každoročně francouzským státním statistickým úřadem (INSEE) sestavované databáze křestních jmen novorozenců.

Populární identitární zpravodajský web Fdesouche (zkratka pro „etnického Francouze“ – pozn. DP) za pomocí těchto informací zmapoval rychlý nárůst podílu novorozenců s islámskými jmény z 2,5 % v roce 1969 na 21,5 % v roce 2019. Tato čísla navíc až nápadně souhlasí s dalšími zdroji.

Continue Reading

Duginova Amerika (doprovodná ilustrace: propagandistický plakát – rovněž známý ve verzi „Liberators“ – norského výtvarníka Haralda Damsletha)

Autor: Matt Parrott

Alexandr Dugin je populární, dobře postavený a akademicky uznávaný profesor na Moskevské státní univerzitě (recenze pochází z roku 2012, o dva roky později Dugin díky mediální kampani o místo vedoucího Katedry sociologie mezinárodních vztahů přišel – pozn. DP). Na rozdíl od svých severoamerických a západoevropských protějšků nejsou jeho myšlenky ruskými mainstreamovými médii cenzurovány a víceméně se těší přízni Putinovy vlády. Je nepochybně nejvýznamnějším myslitelem nové pravice v Rusku a domácí vliv spolu s ambiciózními snahami o budování mezinárodních partnerství a vztahů z něj učinily pravděpodobně nejvýznamnějšího myslitele nové pravice na světě.

Jeho nedávno napsaná a přeložená kniha Čtvrtá politická teorie je zásadním milníkem v globálním vývoji ideové školy nové pravice. Snaží se v ní hovořit k opravdu celosvětovému publiku, ačkoli jeho provinční předpojatost a perspektiva pravidelně od tohoto cíle odvádějí pozornost. Pokouší se zde překročit rámec moderních liberálních paradigmat a hodnot, ale přítomen je i kus autocenzury, vychytralosti, Realpolitik, odbočování od tématu atd.

Continue Reading

Bioleninismus

Autor: Nix

Jednou z nejzajímavějších teorií vzešlých z prostředí současného pravicového disentu je ta o biologickém leninismu – bioleninismu – jež popisuje nevyhnutelné zformování a vzestup koalice divných, neschopných, cizorodých a do civilizované společnosti nehodících se coby jednotného voličského bloku, opory elit liberálních demokracií.

Autor konceptu, známý jako Spandrell nebo „Bloody Shovel“, vychází ze základního leninistického modelu budování strany ze spodiny společnosti k převzetí státní moci a přesouvá jej do sféry biologie, zejména té dnes „závadové“: budování strany z lidí, kteří patří mezi ztroskotance každého společenského uspořádání. Přirozeně zde máme na mysli nebělošské, neheterosexuální a další dysfunkční formy života, jimž jsme nuceni se klanět coby živoucím světcům náboženského kultu rozmanitosti.

Continue Reading

Vlastenecké setkání Příčovy 2020

Autor: E. X.

„Děcka budou žrát hovna, nasrat, sráči!“ Tak toto mě vyděsilo, v kombinaci s tím, že jsem to slyšel pronášet dva ne-getlemany, kteří, jak jsem z jejich „projevů“ pochopil, jeli se mnou autobusem na Vlastenecké setkání do Příčov. Zklamaně jsem si říkal, takto se přece nemůže vyjadřovat vlastenec? Co tam bude za lidi? Ale rychle jsem se zase uklidnil, když jsem z rozhovoru (ono to vlastně rozhovor nebyl, ti dva vyřvávali na celý autobus) zjistil, že to jsou jen liberální novináři z Prahy. Asi je jejich plátek platí mizerně, pokud na akci musí jezdit autobusem. Jejich úroveň mluvy byla tak skoupá, že nedokázali říci ani jednu větu rozvitou bez nespisovných výrazů a vulgarismů. No co… Když je tedy v budoucnu nahradí v psaní roboti, jak se o tom již dlouhou dobu diskutuje, nebude to pro nás žádná škoda. Věřím, že roboti dokážou psát propagandu a pomluvy stejně dobře a možná i lépe.

Při přestupu v Sedlčanech mě zaujal řidič otázkou. „Co v těch Příčovech vlastně je? Tolik lidí jsem tam snad ještě nikdy nevezl.“ A účast byla opravdu hojná, sám jsem ji odhadl na minimálně 350 lidí, tedy byla alespoň o řád vyšší než minulý rok.

Continue Reading

Asgardsrei

Autor: Jarosław Ostrogniew

Retrospektivní pohled na první ročník blackmetalového festivalu Asgardsrei

Festival Asgardsrei je v současnosti jednou z nejznámějších a nejvíce nekompromisních akcí evropské black metalové scény. Duch festivalu je hlasem nesouhlasu se současnými dvěma degenerativními trendy v black metalu.

Prvním pólem je komercionalizace: přeměna scény na neškodný produkt, který může mainstream použít k většímu peněžnímu zisku. Druhým pólem je hipsterizace black metalu – což z něj dělá levicovou, vymazlenou, mírně nazlobenou zábavu pro moderní liberální ironiky.

Asgardsrei je věrný mytologickým a archetypovým kořenům black metalové scény, ale snaží se dát této scéně nový život a propojit ji s širším evropským nacionalistickým hnutím – tedy s poslední opravdovou vzpourou v moderním světě. Když jsem o této události už tolik slyšel a přečetl, nemohl jsem si nechat ujít další opakování festivalu a rozhodl jsem se jet do Kyjeva zažít akci na vlastní kůži.

Continue Reading

Hervé Ryssen (vl. jménem Hervé Lalin)

Hervé Ryssen, francouzský „zastánce neonacismu a popírač holokaustu“, odsouzen k trestu odnětí svobody za antisemitské příspěvky

Francouzský soud poslal v pátek (18. září) do vězení zatvrzelého antisemitského aktivistu za dva internetové příspěvky, v nichž urážel Židy a další, kde popíral holokaust.

Hervé Lalin, známý také jako Hervé Ryssen, nastoupil výkon sedmnáctiměsíčního trestu ve věznici Fleury-Mérogis nedaleko Paříže za tři prohřešky, jichž se dopustil mezi lety 2017-2020

Continue Reading

Žijeme ve světě, kde pasivní a tvárná masa nabyla přednost před jednotlivcem a společenstvím. Beatlemánie sice nebyla spouštěčem tohoto vývoje, ale svým způsobem jej předznamenala.

Autor: Joseph Sobran

Nedávno jsem se odvážil lehce zkritizovat Beatles – a bylo to, jako bych kopl do vosího hnízda. Záplava rozzlobených čtenářů mi okamžitě začala spílat do „ignorantů“, „surovců“ a všemožných dalších přívlastků, které zcela záměrně přehlížely mé lepší vlastnosti. Předtím jsem netušil zhola o nic existenci Beatles-Tálibánu, pro který jsem se stal nevěřícím a jen tak tak jsem uniknul jeho fatvě.

Continue Reading

Maurice Bardèche

Autor: FeFe

(pokračování článku „Abychom vlekli loď lichvářů“)

Mít při vzdělávání lidí vstřícné a vlídné způsoby, projevovat shovívavost k pošetilým, bouřícím se proti rozumu: to je mužná síla Jižního větru. A je to síla oživující moudré.
Sestavit si zbroj ze železných plátů a lůžko z kůže divých šelem, s odstupem přemítat o blížící se smrti: to je mužná síla Severního větru. A je to síla oživující udatné.

Čung-jung, Pojednání o příkladném chování mudrce

Jak tedy znovu muže naučit vkusu a úctě k mužné jakosti, jak navrátit život a duše k přirozenému běhu věcí?

Bardèche odkazuje na dva mýty, dva hrdinské symboly, které je třeba – zejména v sobě –  uchovávat jakožto protijed na slabost vůle, skleslost a rezignaci: na Spartu a Jižany. „To, čemu říkám Sparta, je vlast, kde jsou muži váženi na základě svých mužných kvalit, stavěných nad všecky ostatní. Ti, komu říkám Jižani, jsou muži, usilující žít podle  ‚přirozenosti věcí‘ a snažící se je uvádět na pravou míru toliko zdvořilostí a šlechetností.“

Continue Reading

Maurice Bardèche

Autor: FeFe

Akceptuji, že jsem povinen respektovat rozhodnutí většiny, když se podle kritérií jiných než mých rozhodne, jak musí být postavena silnice nebo jak mají být rozděleny daně: ale žádný zákon neudělil většině moc vládnout mojí duší.

Do své smrti Maurice Bardèche (ᛉ1. října 1907 – ᛦ30. července 1998) nikdy nepřistoupil na kompromis s ideologií vítězů druhé světové války; věrnosti svým představám nikdy nevzdal. Spisovatel, novinář, umělecký kritik a profesor na pařížské Sorbonně se oženil se Suzanne, sestrou fašistického básníka Roberta Brasillacha, popraveného pomstou vítězů; na rozdíl od svého švagra byl krátce po válce propuštěn. Protože vždy odmítal svod peněz, vzdal se tento čistý, laskavý a prostý muž, nepřítel kompromisů a prohnaných propočtů, jen kariéry a velkých výdělků.

Založil nakladatelství Les Sept Couleurs (Sedm barev), pojmenované po slavném Brasillachově románu, za Nuremberg où La Terre promise (Norimberk aneb Země zaslíbená), jednu ze svých prvních poválečných publikací, kde kritizoval nezákonnost a nemravnost procesu, v němž si vítězové – neuspokojení vítězstvím – osobovali vinit a soudit poražené, byl pokutován a uvězněn. Vysoké pokuty a věznění mu duši nezkalily a až do konce svého dlouhého života pokračoval ve svém díle „ilegálního” spisovatele.

Continue Reading

„Otevřený odlišným názorům“ tak, málo překvapivě, popisuje pravý opak liberála

Autor: Z Man

Už vícekrát jsem se pokusil zformulovat své pravidlo interpretace výroků liberálů o ne-liberálech. Ono pravidlo – i název tohoto příspěvku – zní následovně: Vezměte cokoliv, co řeknou, převraťte to – a ocitnete se velice blízko pravdě. Když tak liberálové obvinovali Hnutí čajového dýchánku (Tea Party), že je uměle shora vytvořené, na rozdíl od prý naprosto lidových organických liberálních skupin, převrácením tvrzení jste nutně dospěli k tomu, že jejich partu tvořila hlavně klaka placených aktivistů, zatímco podivíni v úborech z 18. století opravdu byli obyčejní lidé naštvaní natolik, že nelenili udělat trochu randál.

Continue Reading

Vysoká kultura nadčlověka: Budoucnost Západu

Autor: Ted Sallis

Dají se ještě Západ a jeho národy zachránit? A jak toho dosáhnout, zvlášť hovoříme-li o dlouhodobém řešení a ne nějakém horkou jehlou šitém „záplatování“? Může vzniknout nová západní vysoká kultura, která by zajistila přetrvání západních národů v delším časovém horizontu? A jak by taková kultura měla vlastně vypadat?

Budu vycházet z toho, že čtenáři jsou obeznámeni se Spenglerovým civilizačním modelem, který v podstatě převzal ve svých pracích o Západu a jeho možné budoucnosti i Francis Parker Yockey. Z jara, léta, podzimu a zimy vysoké kultury je „zima“ stadiem nastupujícího zapomnění. Alespoň dle mého soudu (a Michael O’Meara se mnou zdá se v tomto souhlasí) je zjevné, že se nacházíme v „zimě“ naší stávající moderní západní (tj. „faustovské“) vysoké kultury. Zachycena v tomto procesu rozkladu a zbavena nějaké dominantní organizační zásady, jež by jí dodala duchovní strukturu pro další existenci, bílá rasa umírá – neschopna reprodukce, nahrazována vetřelci, aniž by tomuto zániku Západu alespoň přiměřeným způsobem vzdorovala.

U skutečných ročních období po zimě vždy přichází jaro. Platí ale totéž i pro konkrétní národy a jejich vysoké kultury? A jestliže civilizační obroda povede k dlouhodobému rasovému zachování, neměli bychom se přinejmenším zabývat možnostmi, jež se snad nabízejí?

Continue Reading