Délský potápěč

Isabel Medina Peralta

Isabel je teprve osmnáct a studuje na Madridské univerzitě. Vede ale i dívčí sekci mládežnické organizace španělské Falangy a v této funkci letos 13. února promluvila při slavnostním shromáždění na počest vojáků Modré divize, padlých na východní frontě. Zatímco na hřbitově promlouvala jen ke třem stům účastníků, ozvěnu jejích slov mohlo záhy zaslechnout celé Španělsko. Neboť v její řeči mj. zaznělo:

Je naší nejvyšší povinností bojovat za Španělsko a za Evropu, teď slabou a likvidovanou nepřítelem, nepřítelem, který bude stále stejný, i když pod různými maskami: židem. Protože nic není jistější než právě tohle: žid je vinen.

Continue Reading

Petr Hampl – Cesta z nevolnictví

Autor: Václav Jan

Anotace na obálce knihy Cesta z nevolnictví (Naštvané matky z. s., Olomouc, 2020) praví:

Druhý díl sociologického bestselleru Prolomení hradeb je určen, mimo jiné, rodičům, kteří se bojí o budoucnost svých dětí a zároveň se smutkem zjišťují, že slova jako vlast, národ nebo svoboda pro ně mnoho neznamenají. Proč je další generace tak naivně otevřena globalistickým ideologiím?

Je určena mladým lidem, kteří si uvědomují, že svět, v němž dominují mamutí korporace a mezinárodní byrokratické aparáty, jim nemůže nabídnout dobré životní šance.

Vysvětluje, jak současná situace vznikla, jaké jsou její příčiny, jaký další vývoj lze očekávat, jak jej mohou lidé ovlivnit a jak si může jednotlivec v tom všem uhájit svůj životní prostor.

První odstavec platí, druhý vystihuje stěžejní část obsahu knihy, třetí odstavec slibuje něco, čemu se autor, sociolog Petr Hampl, ve skutečnosti spíše vyhýbá.

Úvahy o tom, „jak mohou lidé ovlivnit vývoj a jak si může jednotlivec v tom všem uhájit svůj životní prostor“, vyznívají v jeho podání spíše jako návod k mírně defétistickému útěku do zbytků „starého světa“, než jako návod ke skutečné společenské změně. Jestliže autor nepostihuje stěžejní příčiny současného stavu, zákonitě nemůže najít ani skutečná východiska.

Continue Reading

Jérémie Piano, mluvčí francouzské Génération Identitaire

Autor: Olivier Bault

Jérémie Piano z Génération Identitaire exkluzivně pro Remix hovoří o snaze francouzské vlády zadusit odpor proti Macronově politice otevřených dveří

V pátek (12. února) francouzské úřady oznámily rozpuštění především proti masové imigraci vystupujícího identitářského hnutí Génération Identitaire (Generace identity). Stalo se tak v reakci na nedávnou protestní akci GI na francouzsko-španělských hranicích, která v plné nahotě odhalila neschopnost vlády zkrotit navzdory svým velkohubým prohlášením ilegální imigraci. Remix News v pondělí telefonicky vyzpovídaly Jérémie Piana, mluvčího organizace, která si s trochou nadsázky říká „pravicoví Greenpeace“, protože i oni své akce plánují tak, aby k sobě přitáhly zrak médií.

Continue Reading

Biden a Porošenko – svůj k svému

Autor: The Saker

Začněme tím základním:

Válečník-básník: Ernst Jünger v roce 1995, tři roky před svou smrtí

Autor: Paul Lay

Pro Ernsta Jüngera byla 2. světová válka méně dramatickou záležitostí než ta první – vždyť jen sotva tomu mohlo být jinak. Za Velké války totiž muž, který zemřel ve své posteli roku 1998 ve věku 102 let jako uznávaný německý literární velikán, bojoval od počátku roku 1915 až do jejího konce jako pěšák 73. hannoverského pěšího pluku generála polního maršála prince Albrechta Pruského (Füsilier-Regiment Generalfeldmarschall Prinz Albrecht von Preußen /Hann./ Nr. 73, pozn. DP). Byl celkem čtrnáctkrát zraněn, mnohokrát vážně, přesto se mu podařilo přežít. Poslední část války prožil jako příslušník úderných oddílů – speciálních elitních jednotek, poslední karty vynesené stále zoufalejší Německou říší – a stal se nejmladším vojákem, vyznamenaným nejvyšší vojenskou poctou německou armády, řádem Pour le Mérite.

V roce 1920 vydané vylíčení Jüngerových válečných zážitků, román V ocelových bouřích, patří k asi nejlepším a nejsyrovějším popisům válečné zkušenosti od Homérovy Iliady. Nesentimentální a dynamický román, psaný v nietzscheovském stylu, má jen málo společného s britskými válečnými básníky a jejich v křesťanském duchu pojatým sebeobětováním a lítostí. Pro Jüngera je konflikt čímsi vítaným, nejzazší zkouškou, životem umocněným všudypřítomnou smrtí.

Continue Reading

Hic sunt lupi

Autorka: Cal Flynová

Dlouhá léta se zdálo, že přelidnění Země bude nejzávažnější krizí naší doby. Už v roce 1968 Paul a Anne Ehrlichovi, biologové ze Stanfordovy univerzity, vyslovili ve své masově prodávané, katastrofické knize The Population Bomb nechvalně proslulé proroctví, že velmi záhy začnou umírat hladem miliony lidí. Od té doby zaznívají neomalthusiánská varování před blížící se pohromou v jistých částech environmentálního hnut poměrně pravidelně – obavy tohoto střihu vyjádřil ve svém nedávném dokumentu Život na naší planetě i David Attenborough.

Když Ehrlichovi své neblahé předpovědi formulovali, zažíval svět vrcholné tempo růstu lidské populace, která bobtnala rychlostí 2,1% za rok. Od té doby vyletěl počet lidí na planetě z 3,5 na 7,67 miliard.

Růst ale zpomaluje, a to nezanedbatelně. S postupující emancipací žen a lepší dostupnosti antikoncepce porodnost ve světě zadrhává a stagnuje – v řadě zemí se už dnes rodí méně než 2,1 dítěte na ženu, což je míra nutná pro zachování stabilní populace.

Continue Reading

Pokud jde o zasetí – a zisk – z nejednoty, Erdoganovo Turecko je docela eso

Autor: Pepe Escobar

Podle krásně pojmenovaného Zákona o boji proti americkým protivníkům prostřednictvím sankcí (CAATSA) Trumpova administrativa podle očekávání zavedla sankce proti Ankaře za to, že se odvážila zakoupit ruské protiraketové obranné systémy země-vzduch S-400. Sankce se zaměřily na tureckou státní agenturu SSB, která rozhoduje o nákupech pro armádu.

Odpověď tureckého ministra zahraničí Mevluta Cavusoglua byla rychlá: Ankara neustoupí – a tak rozvažuje nad tím, jak zareagovat.

Continue Reading

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Na konci Dostojevského románu Zločin a trest má Raskolnikov eschatologický sen:

Raskolnikov proležel v nemocnici celý konec půstu a celé velikonoce. Když se uzdravoval, rozpomínal se na to, o čem třeštil v horečkách. Byl posedlý chorobnou vidinou, že celý svět je odsouzen k zániku na jakousi strašlivou, neslýchanou a nevídanou morovou ránu, která se valí z nitra Asie na Evropu.

Všichni byli odsouzeni k jisté smrti, kromě hrstky vyvolených.

Objevily se jakési nové mikroskopické trichiny, napadající lidské organismy. Ve skutečnosti to však byli duchové obdaření rozumem a vůlí. Lidé, kteří jimi byli napadeni, dostávali okamžitě záchvaty zuřivosti a šílenství. Avšak dosud nikdy se lidé nepokládali za tak rozumné, nikdy si nebyli tak jisti svou pravdou, jako se to zdálo nakaženým. Nikdy se jim nezdály jejich soudy, jejich vědecké závěry, jejich víra i mravní zásady tak neotřesitelné. Nákaze a šílenství podléhaly celé osady, celá města a celé národy. Všichni byli pobouřeni a nechápali jeden druhého, každý byl přesvědčen, že jedině on má pravdu, a trápil se při pohledu na ostatní, bil se do prsou, plakal a lomil rukama. Lidé nevěděli, koho a jak soudit, nemohli se dohodnout, co mají pokládat za zlo a co za dobro. Nevěděli, koho vinit a koho hájit.

Continue Reading

Three Johns v londýnském Islingtonu

Autor: Martin Rosenbaum

V srpnu 1903 uspořádala skupinka zapálených, ale svárlivých politických aktivistů v Londýně konferenci plnou neshod.

Byli mezi i Vladimír Iljič Lenin, Lev Trockij a dalších asi 50 odhodlaných agitátorů usilujících o svržení autokratického režimu ruského carství. Přestože tehdy jejich půtky mohly působit banálně, zanechaly na chodu dějin velice znatelný otisk.

Continue Reading

Alexandr Dugin s členy Južinského kroužku (zleva: Gejdar Džemal, Jevgenij Golovin, Jurij Mamlejev)

Alexandr Dugin odpovídá na otázky čtenářů

Poté co magazín Knižní přehled (Книжное обозрение) uveřejnil v čísle 41 (10. října 1995) rozhovor s Alexandrem Duginem, známým filosofem, politologem a publicistou, obdržela redakce i Duginovo vydavatelství Arctogaia množství dopisů vyjadřujících podporu, totální opovržení nebo jen prosté dotazy na témata, které byly zmíněny v rozhovoru.

5. Tak jsi fašista nebo ne?

„…Dugine, v rozhovoru pro Knižní přehled se ti povedlo vyvléct bez odpovědi z otázky, jestli jsi fašista nebo ne. Četl jsem tvé články v Dnu a sledoval tvůj TV pořad Tajemství naší doby, kde jsi mluvil o nacistickém mysticismu. Zkus odpovědět jednoduše ano/ne a přestaň nás mást…“ (E. Podpol’ceva, Apreleka, 44 let.)

Continue Reading

The Prisoner (logo seriálu)

Autor: Stephen Dalton

Půlstoletí poté, co byl surrealistický špionážní seriál Patricka McGoohana The Prisoner poprvé vysílán v televizi, žijeme nyní všichni ve Vesnici?

Před 50 lety seriál The Prisoner (Vězeň) proměnil a povětšil televizní drama na avantgardní umění. Projekt své hlavní hvězdy Patricka McGoohana a George Marksteina se stal šedesátkovou klasikou: mihotání mezi Kafkou a Carnaby Street, 1] špionážní thriller, ovšem bližší Buñuelovi s Beckettem než Bondovi.

McGoohan v něm ztvárnil Číslo 6, bezejmenného tajného britského agenta, který z blíže neuvedených etických důvodů v návalu hněvu podává rezignaci. Okamžitě je omámen a unesen. Probouzí se ve Vesnici, malebném pobřežním vězeňském táboře přetékajícím atmosférou zlověstné přeslazenosti. Hlavním místem natáčení byl Portmeirion na severu Walesu, připomínající spíš Butlins 2] než Guantanamo, úžasný pseudo-středomořský fantaskní výtvor sira Clougha Williams-Ellise.

V průběhu 17 epizod se temné síly, které Vesnici řídí, pokoušejí donutit Číslo 6 prozradit skutečné pohnutky za jeho rezignací, přičemž využívají nápaditou plejádu vychytralých triků a technik k vymývání mozků. On však všem úspěšně vzdoruje: „Nenechám se zastrašit, zařadit do složky, orazítkovat, založit do šanonu, archivovat ani očíslovat“, odštěkává. „Můj život patří mně“.

Continue Reading

Alexandr Dugin

Alexandr Dugin odpovídá na otázky čtenářů

Poté co magazín Knižní přehled (Книжное обозрение) uveřejnil v čísle 41 (10. října 1995) rozhovor s Alexandrem Duginem, známým filosofem, politologem a publicistou, obdržela redakce i Duginovo vydavatelství Arctogaia množství dopisů vyjadřujících podporu, totální opovržení nebo jen prosté dotazy na témata, které byly zmíněny v rozhovoru.

3) Má tvorba

„Děkuji za vaše knihy, články, přednášky i rozhlasové rozhovory. Je škoda, že jste neuspěl ve volbách, ale my jsme byli i tak v duchu s vámi. Přesto se musím přiznat, že o vás víme jen velice málo. Vaše texty vdechly čerstvý život do naší víry v Rusko, v naši budoucnost. Kdyby v této zemi byli u moci lidé jako vy, možná by se tu žilo lépe. Spolu s manželem čteme všechno, co jsme od vás schopní najít. Tuším ale, že o velké části vaší tvorby vůbec nevíme. Kolik knížek jste celkem napsal, které noviny otiskují vaše články a kdo je vaším vydavatelem? Proč skončil váš televizní pořad „Dějinné cykly“? Proč byl zrušen plánovaný pořád „Jsem vůdce“, kde jste měl vystupovat s Igorem Šafarevičem? Prý teď máte blízko k Limonovovi a opustil jste list Zavtra, je tomu skutečně tak?“ (Lidia Zabrodinová, 24 let, studentka na Vysoká škola kultury N. A. Lvova, Tver)

Continue Reading

Jevgenij Golovin

Jevgenij Čižov: Jevgeniji Vsevolodoviči, ve svých přednáškách a esejích často ostře kritizujete současnost. Proto budu svou první otázku formulovat v tomto smyslu: „V jaké době byste tedy chtěl žít?“

Jevgenij Golovin: Je zcela pochopitelné, že se duše, jako taková, postupně ztrácí, individualita se rozpouští v sociálnu, že umíráme jako individua a že se znovu rodíme jako součást společnosti, je v tom cosi hrůzného a současně provokujícího. Náš život a naše energie již nežije naším vnitřním ohněm, teď je to oheň, který dostáváme ze sociálna, z divadel, z kin, od žen, od jiných lidí. Nenapadá mě, že by existovala vampiričtější doba, než těch posledních jeden a půl století, hlavně po druhé světové válce.

Exploze tvůrčí energie první poloviny století – v oblasti poezie, v oblasti prózy, objevení se geniálních prozaiků i básníků – to všechno bylo obrovským překvapením. A pak kolem roku 1950 následoval naprostý úpadek. Takže nic není absolutní. Stejným způsobem můžeme kritizovat současnost a člověku by se samozřejmě chtělo žít raději v jiné době, ale jde o to, že taková nostalgie je vždy kontraproduktivní. Gumiljov správně říká: „Lepší prázdné nic, než zlaté včera.“ To je opravdu mužný pohled na věc. Jsem zde a tady a vzdychat jako staré babky na rynku, že za cara stálo prase kopějku a teď kdovíkolik, není důstojné muže. „Prázdné nic“ dává šanci mužně se chopit nového, které se tak může naplno projevit, aniž by se muselo o cokoliv opírat.

Continue Reading

Co teď a co potom?

Autor: James Allsup

Výsledky amerických prezidentských voleb lze chápat zrcadlový obraz nechvalně proslulého hodnocení voleb 2016 z úst (černošského komentátora CNN – pozn. DP) Vana Jonese, který mluvil o „trucovité bělošské reakci“ („whitelash“). Po letech studia bělošských Američanů (a odzkoušení poznatků na Maďarech) Arthur Finkelstein (vysoce vlivný (((americký))) politický konzultant, některými označovaný za jednoho z otců konceptu moderního „pravicového populismu“ – pozn. DP) a Donald Trump v roce 2016 dospěli ke správnému závěru, že apel na dlouhodobě přehlížené „zapomenuté“ (čti: bělošské) Američany znamená cestu k vítězství.

Po celé čtyři roky v úřadě až do voleb však Donald Trump tyto bílé voliče z pracujících vrstev, kteří ho vynesli do Bílého domu, okázale přehlížel. Zdá se ale, že při lámání chleba ho toto rozhodnutí stálo šance na znovuzvolení.

Continue Reading

Zdání demokracie

Autor: Gilad Atzmon

V den voleb nespočet progresivních a liberálních komentátorů napříč mediálním mainstreamem snad trochu neuváženě připouštělo, že ve skutečnosti nejde ani tak o souboj „Trump vs. Biden“, jako spíš o „cestu, po níž se Amerika vydá“, tedy budoucnost veřejného diskurzu i života ve Spojených státech. Liberálové dávali najevo neochvějné přesvědčení, že skoro 100 miliony hlasy odevzdanými ještě před termínem voleb Američané zcela jednoznačně odmítli všechno, co bychom mohli byť jen vzdáleně nazvat „konzervativními hodnotami“. Věřili, že Amerika už se rozhodla. Nezbývá mi tak než usoudit, že volby vnímali jako pouhou formalitu, skutečná bitva měla podle nich být dávno vyhraná.

Continue Reading

Příslušníci Michiganské milice při protestu před Kapitolem v hlavním městě Michiganu Lansingu (duben 2020)

Autor: Dave Hoffman

Demokracie je svým způsobem občanská válka. Každé dva až čtyři, nebo dokonce šest až osm let, se jednotlivé frakce národa utkávají o kontrolu nad jeho mocenskými pákami. Namísto výbušnin a kulek vychází impuls k této změně v čele společnosti z lidských srdcí a mozků. Podle mínění každého jednoho z nás o demokracii tento systém ústí buď v poklidné, nekrvavé výměny ve vedení – nebo naopak nutnost snášet neuralgický konflikt, který je negativním doprovodným jevem všech demokratických zřízení.

Alespoň prozatím se tato občanská válka omezovala na volební hlasy a slogany, ale s narůstajícím napětím v západních společnostech dochází k prvním obětem na životech: pět policistů zemřelo před dvěma týdny (článek pochází ze srpna 2016 – pozn. DP) v Dallasu, trojice dalších v Baton Rouge. Násilné akty se podobají roznětkám řady historických revolucí a občanských válek. K jejich rozpoutaní docela dobře postačí i hrstka bojovníků a mrtvých.

Už delší dobu pozorujeme temné náznaky, v poslední době jako by se však s vyhroceným předvolebním obdobím situace dále eskalovala. Co se tedy stane v příštích týdnech a měsících? A k čemu dojde ve volební den?

Continue Reading

Bioleninismus

Autor: Nix

Jednou z nejzajímavějších teorií vzešlých z prostředí současného pravicového disentu je ta o biologickém leninismu – bioleninismu – jež popisuje nevyhnutelné zformování a vzestup koalice divných, neschopných, cizorodých a do civilizované společnosti nehodících se coby jednotného voličského bloku, opory elit liberálních demokracií.

Autor konceptu, známý jako Spandrell nebo „Bloody Shovel“, vychází ze základního leninistického modelu budování strany ze spodiny společnosti k převzetí státní moci a přesouvá jej do sféry biologie, zejména té dnes „závadové“: budování strany z lidí, kteří patří mezi ztroskotance každého společenského uspořádání. Přirozeně zde máme na mysli nebělošské, neheterosexuální a další dysfunkční formy života, jimž jsme nuceni se klanět coby živoucím světcům náboženského kultu rozmanitosti.

Continue Reading

Hervé Ryssen (vl. jménem Hervé Lalin)

Hervé Ryssen, francouzský „zastánce neonacismu a popírač holokaustu“, odsouzen k trestu odnětí svobody za antisemitské příspěvky

Francouzský soud poslal v pátek (18. září) do vězení zatvrzelého antisemitského aktivistu za dva internetové příspěvky, v nichž urážel Židy a další, kde popíral holokaust.

Hervé Lalin, známý také jako Hervé Ryssen, nastoupil výkon sedmnáctiměsíčního trestu ve věznici Fleury-Mérogis nedaleko Paříže za tři prohřešky, jichž se dopustil mezi lety 2017-2020

Continue Reading

„Otevřený odlišným názorům“ tak, málo překvapivě, popisuje pravý opak liberála

Autor: Z Man

Už vícekrát jsem se pokusil zformulovat své pravidlo interpretace výroků liberálů o ne-liberálech. Ono pravidlo – i název tohoto příspěvku – zní následovně: Vezměte cokoliv, co řeknou, převraťte to – a ocitnete se velice blízko pravdě. Když tak liberálové obvinovali Hnutí čajového dýchánku (Tea Party), že je uměle shora vytvořené, na rozdíl od prý naprosto lidových organických liberálních skupin, převrácením tvrzení jste nutně dospěli k tomu, že jejich partu tvořila hlavně klaka placených aktivistů, zatímco podivíni v úborech z 18. století opravdu byli obyčejní lidé naštvaní natolik, že nelenili udělat trochu randál.

Continue Reading

Margaret Thatcherová a Enoch Powell na sjezdu britské Konzervativní strany (1969)

Autor: Andrew Joyce

„I když antifašisté skutečně koncem 70. let organizační kapacity National Front narušili, byla to Margaret Thatcherová, kdo jim vyrval z rukou jejich ideologické trumfy. Jako premiérka umně udržela pohromadě silnou koalici svou osobitou směsicí šovinismu a rozmělněného powellismu“.

Daniel Trilling, Bloody Nasty People: The Rise of Britain’s Far Right (2012)

Bělošské etnonacionalistické hnutí, je v okamžiku, jenž měl být jeho největší příležitostí, zabrzděno v rozletu. Politický nekorektní kandidát na vrcholnou pozici, který se očividně nebojí otevřeně promluvit o imigraci a který kontroverzní rétorikou v tématech souvisejících s rasou přiláká davy příznivců, s jejichž pomocí je následně vynesen až do vlády. Koalice antifašistů a levých liberálů šílí při pohledu na údajné pronikaní „rasistických“ pozic a idejí do celospolečenského diskurzu. A to vše podmalovává masivní přiliv nebělošských imigrantů, který z nějakého důvodu nejen že neustává, ale jako by snad ještě dále zesiloval. Tak by se dalo celkem stručně a efektivně shrnout první funkční období amerického prezidenta Donalda Trumpa – k nemalému rozčarování a nepochopení všech, kdo doufali v nějaké hmatatelné výsledky. Ve světle pokračujících debat o Trumpově (ne)užitečnosti pro odpůrce imigrace či alternativních scénářích „akcelerace“ v podmínkách vlády radikálně levicových elementů Demokratické strany se v této eseji pokouším najít poučení a analogie z minulosti, a to minulosti poměrně nedávné, v níž lze velice snadno najít všechny výše vyjmenované prvky fenoménu Trump. Je to příběh Margaret Thatcherové a britské National Front, na němž bych rád demonstroval své přesvědčení, že Trump je pro věc pravicového disentu nikoliv pootevřeným oknem, ale spíš přibouchnutou ocelovou mříží.

Continue Reading