Francie – k východiskům a důsledkům demo-liberálního pokrytectví

Volnost, rovnost, bratrství! (Ale pouze pro někoho)

Volnost, rovnost, bratrství! (Ale pouze pro někoho)

Autor: Karel Veliký

Francie, země „nesmrtelných principů“, vyhlášených roku 1789: volnost, rovnost, bratrství! Jejich stoupenci je do žitého světa vnesli demokratickými ústavami a institucemi, které převratně změnily, mění a ještě změní poměry lidských společností v nesmírně složitém společenském procesu, v němž se nadčasový idealismus mísí s každodenním pragmatismem a lidskými slabostmi (od těch prostých k vychytralým, skrytě instrumentalizujícím obecné zásady ve prospěch soukromých zájmů), jakož i pastmi dějinného vývoje – např. výše uvedená „svatá trojice“ demokratismu má v sobě  globalismus od samého počátku, avšak v obecné představě osmnáctého století se vztahovala především na příslušníky národně-státního tělesa, hluboce rozděleného staletými stavovskými přehradami a svázaného stavovskými pravidly, pak teprve na sousední „křesťanské“ národy – svět, kdežto o samotné příslušnosti Afričanů k lidskému druhu pochybovali i mnozí tehdejší největší volnomyšlenkáři… Atd.

Nejodpornějším rysem demokratických režimů se zdá být jejich pokrytectví, rozhodně pro lidi mimo mocenský a správní aparát. Pro ně je totiž politika – správa obce – dosud nějak spjata s etickými a mravními (a tedy duševními) ne-li dokonce s duchovními a náboženskými (judeo-křesťansko-islámskými) měřítky. Pro takové „prosťáčky“ (včetně těch zprvu nachytaných na vějičku „občanské společnosti“) je pak liberalisticko-demokratický systém legitimizací lži.  Režimní politolog či verbální egalitář z pozadí naopak ví, že politika jako disciplína se od etických měřítek  o s v o b o d i l a  právě v novověku (s pochybným odvoláváním se na Machiavelliho „renesanční“ reakci vůči slábnoucímu křesťanskému mýtu), každý tradicionalista (v guéno-evolovském smyslu) k tomu dodá, že u počátku tohoto vývoje stálo již ostré oddělování světského a duchovního (vládnutí) posvěcené křesťanstvím, ale také neméně ostré rozdělování veřejného a soukromého uzákoněné tzv. římským právem z dob upadající multikulturní starověké říše, kdy se právním vymezením posiloval alespoň soukromý prostor, neboť veřejný (obecní) se v tom biokulturním babylonu rozkládal.

K těmto řádkům nás inspiroval článek „Porušování veřejných svobod: Francie vzorem tyranie?“, podávající pouze stručný výčet parlamentářského pokrytectví bez pokusu objasnit si, z čeho vychází a proč. Jde vlastně o běžné příklady dvojího metru, jak je dobře známe také v Česku, protože se ale týkají mj. francouzského identitářství a Nové kultury, pokládáme za důležité je uvést, ostatně jevy ze Západu se za Rýnem zjevují jen s větším či menším odstupem. Co že se to tedy děje v zemi velké buržoazní revoluce, která kdysi svrhla již „degenerovanou“ šlechtu a „parazitní“ duchovenstvo, držící se vyčpělého křesťanského mýtu, zpřetrhala stavovské vazby a z takto uvolněné (liberalizované, doslova bující) energie za sto let dobudovala přední národně-demokratický stát? Ještě strpení! Kapitalismus, hospodářský pohon národně-demokratického režimu převzatý po Napoleonově porážce od Bank of England spolu s výdobytky anglického průmyslu, nejprve svým „výrobním způsobem“ vykořenil masy, které vrhl do továren, potřebujících suroviny a odbytiště v koloniích a nakonec do válek o ně. A zároveň místo stavovských přehrad prohloubil třídní propasti. S tím revolucionáři roku 1789 také nepočítali! Stejně jako s tím, že pro kapitál bez hranic bude jejich národní stát záhy zbytnou překážkou.

Zatímco vzdálenost mezi liberalistickou pravicí a demokratickou levicí se ve francouzském parlamentu již během devatenáctého století sbližovala v střed, prorůstající na život a na smrt s kapitálem, obrany části proletarizovaného lidu se ujali socialisté, hodlající třídní nerovnosti vznikající kapitalistickým výrobním způsobem vyrovnat státním přerozdělováním bohatství, až už reformním nebo revolučním, a tak obrodit  n á r o d n í  s j e d n o c e n í  občanského zákoníku, jemuž nové majetkové rozdíly zasadily těžko zhojitelné rány. Socialistům, ať už mezinárodním nebo národním, vděčí Francouz nejvíc za mnohé  s a m o z ř e j m o s t i  (omezování dětské práce, zkracování pracovní doby, nárok na dovolenou atd.). Světová hospodářská krize ve třicátých letech a obavy středu a jeho podpůrců z bolševické, fašistické a nacionálně socialistické vzpoury proti parlamentářství jejich snahám napomohly. Po roce 1990 však systém socialisty, včetně těch nejrudějších, definitivně do svého středu kooptoval. Faktická účinná opozice soc-demo-liberálního středu, resp. plutokratického systému, který střed zastupuje rozhodně víc než obyvatelstvo, tedy již neexistuje. Vyskytují se pouze iniciativy a sdružení, které „nejsou v souladu s hlavním proudem myšlení“. A právě proti nim mocenský aparát zasahuje.

La Citadelle

La Citadelle

Zákony, mající bránit zneužívání moci, jsou v takových případech obcházeny nebo otevřeně porušovány, např. ignorováním soudních rozhodnutí příslušnými úřady. Konkrétně: v Lille policie zabraňovala vstupu do La Citadelle, baru s obchůdkem, místu srazů a kamarádství místních identitářů, přestože správní soud rozhodl o zrušení jeho uzavření čili naprosto nezákonně. V Paříži na obdobnou svévoli doplatil l’Institut Iliade, nástupce GRECE (tj. Sdružení pro výzkum a studium evropské kultury), jemuž bylo zakázáno uspořádat konferenci v soukromých prostorách (na ohrožení „veřejného pořádku“ se lze tudíž odvolávat jen stěží) s odůvodněním, že „výroky, které  b y  někteří řečníci m o h l i pronést,  m o h o u  podněcovat k nenávisti“. Zákaz byl uložen na poslední chvíli, bez jakéhokoli předchozího upozornění, které by umožnilo se proti němu odvolat, a navíc byl zaslán na privátní adresu, tedy příznivci, neuvedenému v žádném z materiálů institutu! Policie byla pro jistotu na místě, aby zabránila případnému pokusu zákaz nerespektovat. Přestože nikdo z řečníků ani členů Institutu Iliade nebyl nikdy odsouzen za jakýkoli trestný čin, strážci „veřejného pořádku“ je do sálu nevpustili.

Jedná se o tentýž způsob omezování, šikanování a zastrašování, který v roce 2021 skončil soudním rozpuštění skupiny Génération Identitaire, přestože za devět let činnosti žádný z jejich aktivistů nebyl odsouzen za násilí. Hlasitě však Francouze varovali před „velkou výměnou“ (viz Renaud Camus), čímž narušovali a ohrožovali „veřejný pořádek“ k ní směřující, ba hnaný. O sedm měsíců později postihl stejný osud katolizující identitářskou skupinu L’Alvarium. Kromě svévolného rozpouštění takovýchto iniciativ jsou tu ale i šílené likvidační pokuty ukládané jejich aktivistům. Jak připomíná Jean-Eudes Gannat, zakladatel Alvária z Angers: jen v Angers to za rok 2022 dělalo pětasedmdesát tisíc eur pro přibližně patnáct mladých lidí „z důvodů stejně rozmanitých jako neopodstatněných“. Nemluvě o útocích na jejich soukromý a profesní život – ztráta zaměstnání, zmrazení soukromých nebo firemních bankovních účtů, nemožnost navštěvovat univerzity atd.

Střed má svou obrannou škálu a dostatek školených expertů, kteří ji vybrušují a rozvíjejí. Na této škále Génération Identitaire, l’Institut Iliade a l’Alvarium patří k tzv. krajní pravici – tedy k obrazu nebezpečného nepřítele, absolutního zla, hrůzy.  A hrůza, to je přece teror! Autor článku o „porušování veřejných svobod“ se však ptá:„Kolik lidí zemřelo ve Francii v důsledku krajně pravicového terorismu?“ Odpověď zní: ani jeden. Že by díky mimořádně efektivní práci zpravodajských služeb? Je-li tomu tak, proč jsou tytéž služby tak málo účinné proti islámskému terorismu? Jedna ze dvou možností: buď jsou bílí mládenci  m o n i t o r o v á n i  pozorněji než ti mouřenínsko-saracénští, anebo je hrozba bílého terorismu jen strašidlo pro medioty. Demo-liberální škála nebezpečí je ostatně dostatečně pružná, jak v nové dějinné situaci dosvědčuje vysoká tolerance týchž expertů k projevům ukrajinského šovinismu, ba vlajkonošsko-žoldnéřského „neonacismu“.

l’Institut Iliade

l’Institut Iliade

Někdo si třeba řekne, „no co, tyhle marginální skupinky, každej režim potřebuje kacíře, na který může ukázat“ (představte si, že by si snad francouzští identitáři v Praze zařádili jako les troglos z West Hamu, to by nebyla ta „báječná atmosféra“, nýbrž … však víme). A rození protivníci jsou v každé lidské skupině. Jenže ve Francii (údajná) zastupitelská „lidovláda“ již zase zasahuje proti nejširším vrstvám obyvatelstva. Stačí si připomenout pár událostí z posledních let. Kritickou zprávu týkající se policejních opatření a svobody shromažďování v souvislosti s masovým lidovým hnutím „žlutých vest„, vydala dokonce komisařka Rady Evropy pro lidská práva. Odsuzuje v ní počet a závažnost zranění způsobených demonstrantům. Vyzvala OSN k prošetření těchto případů, přičemž Francii v souvislosti s násilným potlačováním demonstrací jmenovala jako jedinou z evropských zemí mezi Venezuelou, Súdánem a Haiti. Jinou francouzskou zvláštností je ústavní článek 49 odstavec tři, umožňující přijmout zákon bez jakékoli debaty, pozměňovacích návrhů nebo diskuse s opozicí. V březnu loňského roku tak byl bez hlasování schválen návrh zákona o důchodové „reformě“, ačkoli podle průzkumů byla drtivá většina obyvatel (80 až 93 procent) proti. (V té souvislosti je rovněž třeba připomenout, že Macrona do prezidentského úřadu vyneslo pouhých 27 % voličů neboli 9,7 milionu lidí ze 48,7 milionu zapsaných na volebních seznamech.) Během následných protestů Liga lidských práv po čtvrté během pěti let konstatovala nepřiměřené použití síly. V Saint Soline dokonce obvinila policii z úmyslného bránění pomoci těžce zraněným. Amnesty International označila tyto scény za „nedůstojné demokracie“, člověka s bazálním historickým vědomím ovšem neudiví. Naši čtenáři dobře vědí, že ještě v únoru 1934 střílely pořádkové síly před parlamentem do demonstrantů, mezi nimiž bylo mnoho veteránů Velké války, rovnou z kulometu. A po celé slavné devatenácté století zastavovaly a rozháněly stávkující salvy pušek a jízda s tasenou šavlí. Tu a tam barikády prorážela i kanonáda, takže hrubé násilí k demokracii, jako ke každé jiné moci v případě „nutnosti“ (tedy jejího ohrožení) prostě patří, inherentně. Stejně jako potlačování nepohodlných názorů, zneviditelňování politických oponentů, nejrůznější zákazy (včetně financování platforem, jejichž „obsah je v rozporu s naším etickým kodexem“ inzercí), autocenzura a cenzura, bránění bádání tam, kde se to našim mocenským zastupitelům nehodí atd. atd. Ach, to pokrytectví… Každý občan má sice právo zastávat vlastní názor (to ale mohl i v naprosté „totalitě“), leč je-li zrovna protidemokratický, určitě se s ním daleko (natož „vysoko“) nedostane. Přesto je důležité prosazovat uvědomění, že volnost, rovnost, bratrství jsou jakožto principy možná opravdu nesmrtelné, jejich uplatňování v celosvětovém měřítku však lidské skupiny ohrožuje, ničí totiž jejich skupinové identity (formy, struktury) a neumožní jim přetrvat jinak než v smíchané globalizované (mondializované) mase.

Poznámka:

Zákon „Avia“ navržený Laetitií Aviaovou, „novou Francouzkou“, k „potírání nenávisti“ na internetu, vhodně doplňuje PACS – Pacte-Contrat de Solitaire – již letitý zákon pro solidaritu s homopáry. Správný český pokrokář, neziskovčík či liberast, je ale především spontánně flexibilní: nějaký rozpor mezi vylepováním nálepek Hate Free Zone minulou sezonu a nošením mikiny s krvavým nápisem Kill The Russian v tu letošní, ho zjevně nevzruší… (to je osobní svědectví).

Inspirováno úvahou Audrey d’Aguannové Libertés publiques bafouées : la France modèle de tyrannie?, která vyšla na stránkách Breizh-Info 28. května 2023.

Jean Mabire – Zemřít v Berlíně

Jean Mabire - Zemřít v Berlíně***
Zemřít v Berlíně: Francouzští esesmani posledními obránci bunkru Adolfa Hitlera.
***
Objednávejte na stránkách vydavatelství Nightingale Press nebo na Kosmasu.
.

Ladislav Malý – Vzpomínky jednoho disidenta

Ladislav Malý - Vzpomínky jednoho disidenta***
Z memoárů národního konzervativce…
***
Objednávejte ZDE.
.

Víte, že…

21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině židovských emigrantů z Maďarska narodil Paul Gottfried. Tento filozof, spisovatel a historik patří mezi nejvýraznější představitele amerického paleokonzervatismu a velkou část své kariéry věnoval kritice neokonzervatismu. Jako mentor Richarda Spencera také patří k duchovním kmotrům alternativní pravice.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív