Orwellova upřímnost a bezmoc

Wigan Pier (1939)

Wigan Pier (1939)

Autor: Karel Veliký

Pro pravicové či konzervativně smýšlející je George Orwell dodnes autoritou. Vždyť ve své románové dystopii 1984 jako jeden z prvních vylíčil možné „totalitářské“ vyústění vize socialismu. Sám ovšem před válkou také cítil socialisticky, což mj. ukazuje jeho práce z roku 1937 pojmenovaná Cesta k Wigan Pier, která se nedávno objevila v českém překladu. Málo známý text, spojení reportáže a eseje, líčí v první části dnes těžko představitelnou bídu severoanglických horníků, v druhé se autor zamýšlí nad socialismem na pozadí nástupu  jeho novějších a rivalizujících podob: evropských fašismů. Obsah je tedy převážně dobový a jako takový má (jistou) historickou hodnotu. Celým spiskem však probleskují kritické postřehy platné i pro dnešní idealisty – a právě ty tu chceme z omezení historična vyzdvihnout a rozvést.

Nejprve však k Orwellovu „socialistickému cítění“. Vyplývá ze skutečnosti, že přebohaté „Britské impérium“, do poloviny minulého století přední kolonialistická a průmyslová velmoc těžící ze zdrojů podstatné části světa, udržovalo nemalou část vlastního anglického obyvatelstva ve zvířecké bídě. V bídě, v jaké se někdejší „chudobné vrstvy“ agrárních společností ocitaly jen v časech katastrofálních neúrod, válek a epidemií. A dosud žijící pamětníci, potomci těchto obětí „dějinně nutné“ kapitalistické „velké transformace“, obětí kdysi masově „osvobozovaných“ od půdy pro zotročování v továrnách na periferiích, vzpomínají na slums bez elektřiny ještě v době, kdy už koncertovali The Rolling Stones! I v tomto je podnes platné varování. Zadíváte-li se do šklebných kožených masek mnohých zdejších a nynějších „politických zástupců“, „expertů“ i zaměstnavatelů střihu Top 09 či ODS, je jasné, že od statistického a jiného „odborného“ dokládání, proč musíte chcípat hlady, je nedělí mnoho.

A teď k Orwellovým postřehům:

1) Obrodná hnutí přitahují „znepokojivou převahu pošuků“, kteří následně svým vystupováním odpuzují střízlivější sympatizanty.

Jenže na tom je sotva co divného, neboť lidé zatlačení vládnoucím režimem na okraj či za něj, musí nutně být s jeho centrem jaksi „nekompatibilní“. Tlakem pak bývají často ještě nějak „deformovaní“, a tím i nekonformní vůči těm, kteří jsou schopni se režimnímu jádru přizpůsobovat lépe. Což by ti „střízlivější“ měli mít vždy na paměti, protože tito „potrhlí“ a „pochybní“ bývají na rozdíl od nich první na ráně. Ona „deformace“ přitom nemusí být nutně duševní. Stačí neudržovaný chrup, protože jste si neplatili pojištění, a jste „prostě divní“… Co s tím? Musí snad člověk s páchnoucími či bezzubými ústy ztratit předem naše sympatie a tím i důvěryhodnost?

2) Obrodné hnutí znamená nejen (verbální) ochotu, ale i (praktickou) schopnost zbavit se (alespoň částečně) vlastního navyklého pohodlí. Orwell se např. domníval, že má-li Anglie přestat vykořisťovat dělníky i obyvatele kolonií, „nám všem nezbude než tvrdě dřít a živit se hlavně slanečky a bramborami“. Což je ale prý to poslední, co by si takový „levičák přál“. Dosadíme-li si za jeho „levičáka“ libovolně „pravičáka“, „tradicionalistu“ či „identitáře“, opovážili bychom se tvrdit opak?

U nejrůznějších „akademických enviromentalistů“, rozevlátých v šálce či rozhalence mezi letišti a kontinenty, aby pak nasyceným studentkám kázali o „udržitelném rozvoji“, je toto tázání zajisté zbytečné. Když se autor článku s podtitulem „Spory o pojetí radikální ekologie“ ptá „Začít u sebe! Ale jak?“ (A2, č. 6/2018, s. 28), předpokládáme, že by si i sám (mimo text) dokázal rovněž upřímně odpovědět ve smyslu: „Radikální cítění nestačí, je třeba radikálně žít. Jenže ono to prostě nejde!“

Jak kdesi píše Rudolf Jičín:

„Technické jevy jako třeba právě znečišťování ovzduší, jsou jen výsledkem ideového vývoje. Jsou to ideje týkající se moderních mýtů jako je mír, práce, rovnost, životní standard, technika, móda, konzum, turistika, sport, populární umění, hygiena a úpravnost. Odstraňte tyto ideje a budete mít čisté ovzduší. Jinak se namáháte úplně marně.“

Jak se vyrovnat s touto bezmocí? Nemyslet? Jít od toho? Plkat dál?

3) Chceme-li měnit svět a odstraňovat z něho nepravosti, znamená to zároveň „odstranit kus sebe samého“, píše správně Orwell. Že si v zápětí dokázal otevřeně přiznat, jak toho není vůbec mocen, je na této jeho knížečce asi nejpozoruhodnější. „Socialista Orwell“ by sice rád „pozvedl zubožené dělníky“, nikdy se však této „službě“ neoddá zplna – žitím. Nepatří k nim totiž. Naopak ukazuje, jak se jich – prý kvůli své výchově „snoba z nižší střední třídy“ – vlastně hluboce štítí! Páchnou mu, tak jako páchli Flaubertovi, jinému a ještě dovednějšímu kritikovi „buržoazní společnosti“, který se z toho „znečištěného vzduchu“ jednou prý dokonce roznemohl Lze vůbec takovýmto pocitům účinně čelit?

K tomu by jistě měli co říci vyhořelí sociální pracovníci, po léta bezvýsledně usilující „pozdvihnout cikány“, pečující o chronicky postižené, zdravotníci z misí v černé Africe. Ale také nacionalisté a vlastenci, tupení, vysmívaní a nepochopení těmi, za něž se svými postoji staví. Např. „bátoryáda“ coby likvidační kampaň byla skutečná světáčkovská zvrácenost. „Ten národ, to je bahno,“ konstatoval Karel Kramář poté, co Národní sjednocení propadlo v demokratických volbách.

Podníceno recenzí Adama Šůry „O socialismu s přísnou láskou“ z časopisu Respekt. Kniha Cesta k Wigan Pier vyšla u nakladatelství Argo.

4 Responses to “Orwellova upřímnost a bezmoc”

  1. peter napsal:

    Súhlasím s Liborom. Dnes vidíme, že totalita „liberalizmu“ a smerovanie „západu“ skôr napĺňa Orwelove úvahy.

  2. Pozorovatel C.2 napsal:

    Pan Blair svou bezmoc demonstroval už ve Farmě zvířat, kde se vtělil do role Osla, zvířecího bezmocného intelektuála. Skrytý trockista, který se nikdy nesmířil s vyhnáním a vraždou Trockého a s proti-židovskými čistkami Stalina v SSSR. Stalinovi následně neodpustil jeho roli v prohrané Občanské válce ve Španělsku, ve které pan Blair bojoval na straně marxistů. Nakonec ho dorazil fakt, že se ve Druhé světové válce jeho milovaný Západ spojil právě se Stalinem. Spolu s totalitními tendencemi válečné Británie vyústila jeho frustrace v napsání 1984, těsně před svou smrtí.

    Děkuji Liborovi za zajímavé postřehy v jeho komentáři. Zejména citát „Ne všichni otroci chtějí být svobodní, někteří jen chtějí vládnout jiným otrokům„.

    Ten přesně vystihuje myšlení osob typu pana Blaira. Oslů-idealistů, kteří vidí defekty jejich současnosti a rádi by žili ve světě lepším. Ale zároveň se (myšlením) nenarodili jako vládci, nýbrž jako otroci. Žijí proto v hodně omezeném, jednoduchém světě. Díky silnému vlivu křest’anství umí poznat kde se děje nepravost, dokáží rozeznat pokrytectví. Neznají ovšem světské principy fungování vládnutí/moci, neznají zákulisní machinace světské reál politiky. Nechápou procesy, na kterých stojí moderní výkonná moc. Nerozumějí psychologii mas, psychologii davu. Nerozumí ani psychologii mužského alfasamce. Nechápou výhody i nevýhody mužské dominance, mužského psychopatismu. Nechápou výhody i nevýhody vůdců smeček.

    Přesto by tito Oslové rádi měnili svět a říkali ostatním lidem (nikoliv vládcům, kterých se otrocky bojí), jak mají žít. Ve všech případech končí stejně. Brzy poznávají marnost svého snažení, které je omezeno jejich zúženým, naivním viděním světa. Pozvolna se z nich stávají nihilisté a utopisté. Bezmocní Oslové nevidí žádnou perspektivu přirozené realizace svých vysněných idejí. Vinu ovšem svalují na tzv. ovce (viz „Ten národ, to je bahno“ na konci úvahy), dle závěrů Farmy zvířat. Nebo na tzv. proletariát, dle závěrů románu 1984. Osel-otrok nikdy nebude otevřeně kritizovat sám sebe nebo skutečné špičky moci (nebo třeba, nedej Bože, jinak všemocného Boha).

    Autor úvahy dospěl ke shodnému závěru. I on se snažil zhodnotit bezmocné snahy nihilistů-utopistů typu pana Blaira, i když trochu kostrbatě. Jaká rada tedy platí pro všechny bezmocné Osly? Pan Bakalář jim v dnešního dílu o „disidentech“ poslal stručný, ale výmluvný vzkaz:

    Nezabývejte se politikou, jen si tím kazíte náladu. Volte protiemigrantské strany a to bude stačit..

    Amen.

  3. Andrew napsal:

    Dobrý článek. Jen jedním si jistý nejsem, tvrzením, že Orwel s těmi nejchudšími nežil. Pokud vím dobrovolně se nechal zaměstnat jako pomocný pracovník v kuchyni hotelu, kde se nechal vykořisťovat a právě v prostředí vykořisťovaných chudých lidí chytl tuberkulózu, která ho potom za pár let přivedla do hrobu.

  4. Libor napsal:

    Nejsem se jist, jestli G.O. mel na mysli vyusteni prave socializmu v totalitu. Farmu zvirat nebo 1984 jsem cetl jeste za tkzv. totality – za socializmu. V Rusku za drzeni takove literatury hrozilo vezeni. Na zapade byla take na indexu, co hrozilo, nevim. Takze baly se ji oba rezimy. Proc, kdyby slo jenom o socializmus? Odpoved se nabizi v slavnem vyroku Platonovem: „Nejhorsi forma vlady je demokracie, vzdy nakonec vede k totalite“. Pricteme-li k tomu dalsi Archimeduv vyrok: „Ne vsichni otroci chteji byt svobodni, nekteri cteji jen vladnout jinym otrokum“. (neni to uplne presne zneni…nepamatuji si to tak presne).
    Stratou pozic aristokracie, ktera vlastnila nevolniky a tudiz byla za ne i zodpovedna, se stavaji z nevolniku namezni delnici. Vznikaji „demokracie ruzneho typu“, kde obcane soutezi jak o lepsi spolecenske pozice tak i o bidu. Kdyz les roste pomalu, taj jej nevidite, kdyz pulku pokacite, pak ho videt. Proto to na strane socialistickeho bloku bylo videt lepe. V Rusku nevolnictvo nahrazuji soviety (organy moci, nejbliz je k tomu svicarsky system), pak zakratko jsou zruseny a nahrazeni roli politickych stran, jako na zapade, s rozdilem, ze ta politicka strana je vpodstate jedina. Dejou se veci, jako ve Farme zvirat… Podstatou 1984 je ta plizivost totality, ne jako ve Farme zvirat. Proto vznika dojem, ze 1984 opisuje prechod socializmu na totalitu. On ale popisuje prechod demokracie na totalitu obecne, prave zpusobem, ktery neni patrny, neni videt, neni citit, neni s cim srovnavat. Les lze take kacet tak, ze vykacite pulku tak, aby to bylo videt nebo tak, aby si toho nikdo nevsiml….

Trackbacks/Pingbacks


Jean Mabire – Zemřít v Berlíně

Jean Mabire - Zemřít v Berlíně***
Zemřít v Berlíně: Francouzští esesmani posledními obránci bunkru Adolfa Hitlera.
***
Objednávejte na stránkách vydavatelství Nightingale Press nebo na Kosmasu.
.

Ladislav Malý – Vzpomínky jednoho disidenta

Ladislav Malý - Vzpomínky jednoho disidenta***
Z memoárů národního konzervativce…
***
Objednávejte ZDE.
.

Víte, že…

21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině židovských emigrantů z Maďarska narodil Paul Gottfried. Tento filozof, spisovatel a historik patří mezi nejvýraznější představitele amerického paleokonzervatismu a velkou část své kariéry věnoval kritice neokonzervatismu. Jako mentor Richarda Spencera také patří k duchovním kmotrům alternativní pravice.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív