Pochodující členové Společenství štítu (Tatenokai)
Na jaře 1967 se mi ve dvaačtyřiceti letech dostalo svolení nastoupit na dva měsíce zkušebně k Jednotkám sebeobrany (Džieitai“) a tak jsem byl do této vojenské formace odveden jako důstojnický čekatel. Všichni moji spolubojovníci byli mladíci ve věku dvaadvaceti, třiadvaceti let. Spolu s nimi, a se stejným úsilím, jsem se cvičil v běhání, pochodování a protipartyzánském boji.
(…)
Na jaře 1968 jsem poprvé velel skupině dvaceti studentů: šli jsme do „tábora“ při úpatí hory Fudži. Na začátku měsíčního výcviku byl vojenský personál hodně skeptický. Mysleli, že mladí, vychovávaní po válce a držení zpravidla daleko od kázně i tělesné námahy, zrychlený měsíční výcvik nevydrží. Ale oni ho až do konce snášeli bezvadně a ještě na závěr pětačtyřiceti kilometrového pochodu pokračovali další dva kilometry během. Kromě toho se při nácviku boje v případě útoku na nepřátelské ležení ukázal skvělý způsob ovládání mužstva. Když jsme se minulý měsíc s důstojnickými a poddůstojnickými instruktory se slzami v očích rozcházeli, tiskli jsme si ruce a odloučení nás velice mrzelo.
Následně, o jarních a letních prázdninách, jsem si asi půl měsíce výcviku s novými členy-studenty užíval „tábor“, když jsem s nimi běhal a účastnil se nejnamáhavějších cvičení. To všechno se stalo mým novým životním návykem. Na podzim 1968 bylo toto sdružení pojmenováno Společenství štítu (Tatenokai).
(…)
Mnou organizované Společenství štítu nepřesahuje sto členů, nevlastní zbraně a je nejmenším vojskem na světě. Jelikož nemám v úmyslu počet sto mužů překračovat, limituje mě to k zastávání hodnosti kapitána roty.
(…)
Společenství štítu má jednoduchou vlajku skládající se z rudého znaku na podkladu z bílého hedvábí. Návrh znaku jsem vytvořil sám: je výsledkem sloučení dvou druhů starých japonských přileb. Stejný symbol je na čepicích a vytlačen na knoflících.
Pro členství ve Společenství štítu jsou upřednostňováni vysokoškolští studenti. Důvod je prostý – jsou mladí a mají volný čas. Zaměstnaný občan si jen tak měsíc prázdnin vzít nemůže.
Neplatí se, muži však budou zaopatřeni jedním letním a jedním zimním stejnokrojem; budou mít uniformu, brigadýrku, bojovou uniformu a vojenské boty.
(…)
Aby se student stal militantem, dostane se mu měsíčního výcviku ve vojenském oddílu u Jednotek sebeobrany. Požaduje se, aby uvedl reálný termín své měsíční služby. Následně se bude muset jednou měsíčně účastnit pravidelných setkání a posléze výcviku a činnosti oddílu sestávajícího se z deseti členů. Pak, po roce, na krátkou dobu po druhé nastoupí k Jednotkám sebeobrany, kde bude pokračovat ve výcvikovém kurzu.
(…)
Teď se členové zabývají nácvikem přehlídky, která se bude konat 3. listopadu na terase Národního divadla. Společenství štítu je vždy v pohotovosti. Kdy nastane okamžik akce to nevím. Nemusí přijít nikdy, ale může také přijít zítra.
Až do té doby Společenství štítu nepodnikne nic. Nebude pořádat demonstrace na náměstí, házet molotovy a kameny, nevydá ani manifest. Nepůjde do akce proti ničemu.
Nebude pořádat studijní setkání, nebude se podílet na ničem vyjma poslední bitvy. Je to nejmenší armáda na světě, tvořená lidmi směřujícími k duchovním hodnotám s řádně zocelenými svaly a beze zbraní.
(…)
Den se Společenstvím štítu ve výcviku začíná ranním nástupem v šest hodin, ledovou sprchou a tříkilometrovým během, takže v poledne v misce nenecháte ani zrníčko rýže. A večer v železné posteli pod tenkou vojenskou přikrývkou ve studených armádních domcích usnete jako děcko.
(…)
S hospodářskou prosperitou se z většiny Japonců stali obchodníci. Válečníci ustupovali a vymizeli. Představa riskovat pro své přesvědčení vlastní život je teď nemódní. Z myšlení se stala obrana zajišťující bezpečnost těla.
(…)
Myslím, že je mylné hájit diskusi diskusí: idea se brání vlastním tělem, bojovými uměními.
(…)
Za Společenství štítu nesu veškerou zodpovědnost. Je to záležitost, za niž jsem zodpovědný osobně. Nestane se, že když všichni členové zemřou, já zůstanu naživu.
(…)
To všechno jsem víc než pro cokoli jiného dělal kvůli tomu, aby se na veřejnost vrátil plamen samurajského ducha, který v Japonsku pohasl. Na závěr chci se vší upřímností vylíčit událost z letošního léta, která dobře vyjadřuje ducha Společenství štítu.
Šel jsem do tábora při úpatí Fudži provázen třicítkou se mnou velmi spjatých studentů. Koncem dne intenzivního bojového výcviku, při němž všichni s vervou makali pod pražícím sluncem, jsem se vrátil. Po večeři a koupeli se čtyři nebo pět studentů sešlo v mém stanu. Nížinu ozařovaly pronikavě fialové blesky a zdáli jsem slyšel hřmít.
Z děr zazníval cvrkot prvních letošních cvrčků. Poté, co jsme spolu po organizační rovině prodiskutovali výcvik, jeden student z Kjóta vyňal z krásného pouzdra flétnu. Jeden z těch hudebních nástrojů, jichž se kdysi užívalo pro obřadní dvorskou hudbu. Osob, jež ji dnes studují, je nesmírně málo. Student zanotoval starobylou, krásnou a vzletnou melodii. Hudba evokovala podzimní luka pokrytá rosou. Obřadní dvorská hudba doprovázela „Příběh prince Gendžiho“, prózu z 11. století. Zářící princ, provázený touto hudbou, tančí zvláštní tanec. A zatímco jsem celý uchvácený zvukem flétny naslouchal, hlavou mi v tu chvíli – poprvé za historii poválečného Japonska – proběhlo, i když na kratičkou dobu, jak šťastně se sjednocují tradice válečníků („buši“) a tajuplné, slovy plně neuchopitelné krásy („júgen“)! A já se cítil dokonale naplněný. To bylo to, co jsem roky hledal.
Zdroj: Azione tradizionale, periodico di informazione, Anno VI, Numero 9, Novembre 2007, pp. 3-4. Jde o článek sestavený z různých, volně chronologicky řazených, Mišimových výroků o Společenství štítu.
***
***
21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině
Pane Kaňka, proč děkovat? Máme prostě podobné názory a druhým se nelíbí, takže není nic snadnějšího než každého, kdo nesouhlasí s nastaveným směrem označit za trolla, duplicitní osobu a podobně.
Moc se mi líbí, co jste napsal: „Kdyby Mišima vykuchal alespoň 1 “Kalouska” a pak byl rozstřílen na hadry tak bych souhlasil, ale on namísto snahy o likvidaci maxima nepřátel na své poslední cestě… ušetřil jim práci a zabil se sám.“ S tím naprosto souhlasím, to není charakter válečníka, ale mučedníka, kterým nejen Nietzsche pohrdal: „Mučednické smrti byly, mimochodem řečeno, velikým neštěstím v dějinách: sváděly… Závěr všech idiotů, v to čítaje ženu a lid, že něco je na věci, za kterou někdo jde na smrt (nebo jež dokonce jako prvotní křesťanství vyvolává epidemickou touhu po smrti), – tento závěr se stal nevýslovnou brzdou zkoumání, duchu zkoumání a opatrnosti… Mučedníci škodili pravdě… “
Pokud už teda zůstaneme v Žapánii, místo Mišimy bych se spíš zabýval aktem Otoji Jamagučiho. Sice mladý a tedy více nadšení než rozumu, ale jeho čin byl o něčem jiném.
Nějakej Mišima, Palach nebo třeba Zdeněk Adamec, to jsou jenom totemy vytvořené médii, stejně jako třeba děd mé manželky, dodnes v rodině bůhvíproč uctívaný. Byl důstojníkem československé armády a když byl ozbrojeným sborům vydán oficiální rozkaz neklást odpor Němcům a dívat se na to, jak zabírají naši vlast, radši se zastřelil. Jak nesmyslný a odsouzeníhodný čin!! Místo toho, aby vyraboval muničák, stáhl se a působil (sám nebo v malé skupině) jako guerilový bojovník. Kolik bošů moh´ jenom pobít? Pak by byl bezpochyby hrdina, ale takhle? Posera s epolety!
Taky se mi ohromně líbí věta od pana Vrky: „Den ze dne je mi sympatičtější zdravý barbar s otevřenýma očima a čistou myslí, než tyhleti degeneráti na pozvracení.“
Souhlas, třikrát ano! Sami sebe se ptejme, jestli jsme barbary 21. století nebo civilizovaný dobytek, který jen přibývá na váze a táhne židovskou kárku mamonu zase o něco dál?
Na konec bych si dovolil podotknout, že se nemíním svými příspěvky nikoho dotýkat, ale také odmítám bezbřehou idealizaci, zvláště cizího, vzdáleného a exotického. Dnes není problém se sebrat a letět do Japonska, strávit tam pár měsíců oduševnělou meditací v zenovém klášteře na hoře Hiei nebo cvičením v některém ze slavných dojo. Uvidíte, jak se z toho mentálního otroctví budete sakra rádi vracet do naší ateistické kotliny…
Pozorovatel C 2; @Jára alias Kaňka, já nejsem Jára ze Sokola. Fakt nejsem tak malej, abych sám sobě přitakával pod jiným nickem.
Jinak díky Jára ze Sokola za podnětný komentář – Soustavným a tupým drilem vstřebávají jim určená dogmata a kdo je poslušnějším, snaživějším, ohebnějším, ten je lépe hodnocen. Vezměte si třeba japonskou etiketu a kolik druhů uctivých oslovení, úklon a podobných šaškáren mají. V tomto přihlouplém povrchním téatru nemá skutečný muž žádnou hodnotu. Pouhý herec s dopředu určeným partem, schopnost improvizace a vlastního vyjádření nulová. Zrovna na samuraje platí to okřídlené o Češích “nahoře se hrbí a dole šlapou…”
– To je opravdu dobře vystižený charakter mentální mechaniky nesvébytných pseudomužných vždy nekriticky otrockých japonských loutek.
P.S. Ty rituální šaškárny ošklivě připomínájí mentální konformitu žen závislých na módě a upjatě se snažících za žádnou cenu nevybočiti z aktuální etiketou předepsaného módního trendu. Nebude li módním idejím vyhověno, nutno sebe potrestati rozpáráním vlastního panděra.
Herbord; Kdyby Mišima vykuchal alespoň 1 „Kalouska“ a pak byl rozstřílen na hadry tak bych souhlasil, ale on namísto snahy o likvidaci maxima nepřátel na své poslední cestě … ušetřil jim práci a zabil se sám. To nedokážu vnímat jako akt heroismu, ale jako akt přitakání Japonskému mentálnímu otroctví, které by běloch neměl opěvovat a obdivovat jako následováníhodný vzor.
Myslím, že kdybychom žili v jiné době, už bychom tu měli hned několik výzev na souboj.
Dokud existuje smrt, je stále naděje.
L. Ch.
Kaňka: Koukám,, že se tady rozjela velká flame war. Japonsko je nám prostě svou filozofií hodně cizí. A co se týká Nankingu a masakru, většina důstojníků už tehdy nenáležela k samurajům. Podíl samurajů v armádě se od časů reforem Meidži stále snižoval. A jak tento proces postupoval brutalita vůči civilistům a zajatcům stále narůstala. Přesněji to byla jen jedna z více příčin tohoto vývoje. Přitom ještě 20 let před Nankingem za 1. světové války bylo zacházení se zajatci slušnější než u mnohých evropských národů.
Neradostné komentáre, Mišimova sepuka nie je zmyslom, ale zavŕšením života. Umeleckou, symbolickou skratkou, úderom, proti nepriateľovi, ktorého jedinec nemôže poraziť. Môže sa však zbúriť. To, že dal prednosť starobylému rituálu pred rozumnou smrťou v papučiach pred televíziou na infarkt myokardu, by som čakal vysmiate všelikde, len nie od čitateľov tejto stránky. Veď iste, nie je to pre každého. Ale urobiť z tohto multi-talentovaného muža homopsychopata či degeneráta je príliš. Poznáte vôbec Mišimov príbeh? Veď na vzburu predsa pred smrťou vyzýval, aj keď úspech nepredpokladal. Ako dnes jedná zdravý Mongol s otvorenou mysľou? Racionalizuje svoj stav s ironickým úšklabkom? Najviac „v poriadku“ to majú potom v hlave asi všelijakí Kalouskovia, ktorí pochopili a zorientovali sa.
„úplné převzetí obrazu a hodnocení protivníkem“ je pěkný nesmysl, přece nemusíme obdivovat asiatskou mentalitu včetně úchylek. Ani proto, abychom zapadli mezi ty správné nabušené inťouše.
A vůbec, mezi filozofy je mnoho zoufalých zakomplexovaných osobností. Tak když jdou s kůží na trh ….I takoví dokážou napsat filozofické veledílo, jakož i mezi zanícenými militanty je dosti buzen, starým Řeckem počínaje.
Možná budu považován za prdelatého, ale je mi to jedno. Den ze dne je mi sympatičtější zdravý barbar s otevřenýma očima a čistou myslí, než tyhleti degeneráti na pozvracení.
@Jára alias Kaňka
Co je na tom tragické, že dnešní muži jsou až na výjimky bezkoulí sráči…
Například, když někdo mění nicky během diskuze, protože nemá koule na to přiznat chybu?
Pane Kaňka, naprosto souhlasím s vaším komentářem. Připadá mi zvrácené obdivovat někoho, jehož vrchol života spočíval v rozříznutí pajšlu a vylezlých střevech. Kde bojoval? Nikde, ač v té době probíhaly války v Asii i v Africe. Mohl si jet vyzkoušet své dovednosti stejně jako jezdili třeba angličtí baroni a lordi, ale na to byl posera. Hrál si na vojáčka jenom ve své mysli, ó ano, on se svými kameráty dokonce běhal a dělal kliky. Klobouk dolů, to je revoluční činnost! Takový salonní komunista z pařížské kavárny, kterému možná z přebytku nebo naopak nedostatku omamných látek v krvi definitivně hráblo a udělal za svým životem tečku. Jestli to má být vzor pro současné Evropany, tak to potěš pánbůh.
Ono se ale není čemu divit. Už celý kodex bušido si v ničem nezadá se stupiditou náboženských či ideologických skupin. Je to pouhé pozlátko pro duševně choré jedince a lidičky veskrze slabé, kteří se bojí myslet a jít životem po své, nikým nevyšlapané cestě. Hledají nějakého spasitele, který jim dá do života smysl a řád, pak ho vděčně následují. Soustavným a tupým drilem vstřebávají jim určená dogmata a kdo je poslušnějším, snaživějším, ohebnějším, ten je lépe hodnocen. Vezměte si třeba japonskou etiketu a kolik druhů uctivých oslovení, úklon a podobných šaškáren mají. V tomto přihlouplém povrchním téatru nemá skutečný muž žádnou hodnotu. Pouhý herec s dopředu určeným partem, schopnost improvizace a vlastního vyjádření nulová. Zrovna na samuraje platí to okřídlené o Češích „nahoře se hrbí a dole šlapou…“
Srovnejte to s Mongoly, jejich válečnictvím a filozofií. Žádné trapné moralistní floskule, ale naprosto otevřené přiznání, co chceme. Chceme půdu, majetek, stáda, ženy, otroky, zkrátka kořist. Chceme válčit ne proto, protože nám to káže nějaké učení, ale protože nás to baví, milujeme to. A co uděláme pro dosažení našich cílů? Všechno! Vítězství nebo smrt, tertium non datur!
Mišima byl stejně jako jeho pozdější genosse kanibal Issei Sagawa narcis a homo, o tom žádná. Takových slaboduchých jedinců bylo dost i mezi středověkými rytíři, příslušníky SA nebo dnešními policejními a armádními jednotkami, jak ukazují nedávné psychologické studie.
Co je na tom tragické, že dnešní muži jsou až na výjimky bezkoulí sráči. Nebojují pro radost, kořist a slávu, ale buď že je někdo donutí (odvedenci), nikde jinde by se neuživili a páchání zločinů na vlastní triko se bojí (profiarmáda a policie) nebo že jim to přikazuje jejich tatíček a guru v jedné osobě (Alláh boys).
Komentář Karla V. hovoří sám za sebe. Kaňka mu potřísnil zřejmě jeho idol a to se neodpouští. Tak pánové, dříve to muži řešili střetnutím za úsvitu. Tak kdy a kde? Pistole nebo nože? Rád se ujmu role arbitra!
Nová Kaňkova reakce je přiměřenější – rozumnější. I tak obecně platí (pro nás všechny): opatrně se soudy na základě informací z druhé třetí ruky. Do jiných hlav je přeci vidět těžko, zvláště dělí-li nás taková kulturní, časová i geografická vzdálenost! Ostatně Čin tohoto rozměru budí nevoli i za dějinně nám mnohem bližších okolností. Vzpomínám na jednoho člena dělníků, „historika“, který Palacha a jeho oběť odbyl slovy „blbec“ a „pitomost“. Jistěže měl svou vyžranou, prdelatou pravdu. My jsme však pro hierarchii! – také Pravd. Není to tak?
Já měl za to, že v Číně v roce 1937 bojovala japonská císařská armáda. Ta císařská armáda, která bojovala proti posledním japonským samurajům o šedesát let dříve, v roce 1877, v Jihozápadní válce.
Karel V; Přiznávám, že to bylo poněkud afektované plácnutí ale nebylo to z nudy. Jukio Mišima nebyl neplodný jak jsem se domníval, byl formálně ženatý a měl dvě děti, ale byl to asi přeci jen gay – k tomu mne přivedl článek z DP.
Podle všeho očekával Nobelovu cenu za literaturu ale nedostal ji. Očekával podstatně více úcty a obdivu společnosti za své skvělé intelektuální – literální výkony a nedočkal se jich. Toto selhání ho degradovalo v očích jeho samého a protože byl asi silně narcistně orientován, tak sám sobě neodpustil ten ponižující fakt, že mu svět neleží u nohou a obdivně nevzdychá nad jeho úžasnými kvalitami. Jeho „heroicky samurajská“ sebevražda byla možná více manifestem sebepotrestání těžce frustrovaného ega více než projevem ušlechtilého samurajského ducha a s tím spojených posvátných principů.
Navíc můj afekt vůči samurajským kvalitám je podmíněn příšerným duševním striptýzem „ušlechtilých samurajských rytířů“ v čínském Nankingu 1937. Tam se samurajská etika a mentalita projevila v plné nahotě a ukázala světu, že ten nekriticky sebeobdivující se samurajský duch je v hloubi duše hnusně frustrovanou sadisticko neurotickou bestií, která je za vší tou vytříbenou rituální zdvořilostí doslova přecpaná touhou konečně zcela bez cenzury vypustit tu nastřádanou vražednou zuřivost lidí mentálně przněných vskutku úchylným korzetem nikdy nesundatelné společenské masky. Stručně řečeno, doufám že je mi aspoň trochu rozumět.
Jo a říci, že císař je nahý je pořád dost problém, he?
Karel V.: Kančí moudra necháváme obvykle raději bez komentáře. :)
L. Ch.
Nevím, zda komentář Kaňky není jen něco osobního, namířeného proti autorům komentářů předchozích, popíchnutí z hecu, plácnutí bez velkého přemýšlení jen tak – z nudy, každopádně ale představuje dokonalý příklad úplného převzetí obrazu a hodnocení vytvořeného protivníkem. Čemuž právě Délský svou činností usiluje čelit… Plivanec tak potřísnil i jeho podrážku.
Andrew…Ano, smrti se nebál, toužil po ní… Tak nevím, jestli je touha po tom státi se mrtvolou dokladem kreativity, která vybuduje věčnou říši. Má se to totiž tak, že mrtvoly věčně živé říše nevytvářejí.
Kdyby Jukio alespoň zplodil potomky,kteří by převzali jeho štafetu, tak by jeho „oběť“ snad měla smysl, ale poněváč byl neplodným narcistním teploušem, tak jen svou efektně pozérskou sebevraždou totálně popřel a zabil všechno to o co bojoval.
orkyniosdrymos: Ano, smrti se nebál, toužil po ní. To všechno mu přiznávám. Jen mě přišla myšlenka, že to mohl cítit, jako vinu, že jiní bojovali a jeho doktor nepustil. Co se týká proměny japonské společnosti byla to určitě šokující změna. Z válečníků se stali workoholici v kancelářích. Se sebevraždou Japoncům moc nerozumíme a oni zase nám. V Evropě se to většinou bralo jako hřích, oni vyrůstali na příbězích o hrdinech, kteří to učinili a správně učinili – Nobunaga Oda, 47 róninů a mnozí další samurajové. Působivá je myšlenka osobní odpovědnosti, že velitel nesmí přežít, když jeho muži zemřou. Mišima v ni věřil. Generál Takidžiró Óniši, jeden o otců kamikaze, v ní taky věřil. Jaký rozdíl oproti mnohým případům z Evropy, kde se mnozí vymlouvali na nadřízené. Japonsko je těžko pochopitelné, ale fascinující.
Andrew: Mišima schopnost stvrdit své ideje absolutní a zdánlivě zbytečnou obětí prokázal myslím dostatečně jasně. Neidealizovanou realitu války si jistě dovedl představit – pravděpodobně lépe než my teď a tady – a nejspíš by s ní neměl v době své vyzrálosti problém.
Pří vší úctě k Mišimovi je otázka, jaký by měl na to vše názor, kdyby zažil 2. světovou válku nejen jako civilista, ale jako voják třeba na Okinawě, Tarawě nebo Saipanu. Tohle mě vždy zajímá, jestli dotyčný myslitel bojoval, jako bojoval Ernst Jünger nebo o vlce jen teoretizoval, jako to dělali jiní filozofové.