Azov a milion chvilek pro demokracii (Praha, 27. února 2023). Aneb co je dovoleno pánovi, není dovoleno kmánovi.

Autor: Josef Turner

Učebnice teorie demokracie kdysi psaly, že opozici je dobré mít v parlamentu a nikoliv na kandelábrech, Masaryk prý kdysi pronesl, že „demokracie je diskuse“. V nové Evropě je ovšem vláda ztělesněním Dobra, a tedy opozice je logicky čiré Zlo. Jestli budeš volit Babiše, tak už neuvidíš vnoučata! Protože možnost jít volit toho, koho sám chceš, jsme tady v roce 1989 fakt nechtěli, chtěli jsme Coca Colu a banány bez front – z košíku v Kauflandu rovnou do tlamy! Místo vlády jedné strany tvoří pevnou hráz liberalismu jednotná fronta pěti stejných stran. A svoboda slova – ta má svoje hranice, varuje nejvyšší státní zástupce. Běda tomu, kdo bude schvalovat, relativizovat, propagovat nebo zveřejňovat!

Dezinformace není názor a o tom, co je a není dezinformace, bude rozhodovat vláda, případně soud. Dezinformátor je nový neonacista. Jak jsme se dozvěděli před patnácti lety během velkých čarodějnických procesů, neonacista se pozná tak, že používá neonacistický symbol, přičemž neonacistický symbol se pozná podle toho, že jej používá neonacista. Dezinformátor se pozná tak, že šíří škodlivý obsah a škodlivý obsah se pozná tak, že jej šíří dezinformátor. O objektivní pravdivosti nebo nepravdivosti rozhodnout často nelze a především – ve skutečně svobodné zemi to přeci není vůbec třeba. Byl odsun Němců „spravedlivou odplatou“ nebo genocidou? Vedla Ukrajina od roku 2014 brutální válku proti vlastnímu obyvatelstvu nebo to byla „protiteroristická operace“? Kdo provedl masakr v Katyni, v Babím Jaru, v My Lai, v Buči? Byl holodomor na Ukrajině stejně jako v Bengálsku „antropogenní“? Radši počkejme na stanovisko politbyra. Byl Džaváharlál Nehrú socialista a pokrokový předvoj dělnické třídy nebo reakční hinduistický tmář a zpátečník? Raději se nejprve poraďte se svým soudním znalcem! Protože tady hrozí totiž nejen postihy za popírání nacistické genocidy, ale i za její nepopírání a to i přesto, že jste jako Josef Skála školený historik. A tak bude třeba mobilizovat a vysílat na Ukrajinu vojáky, protože jsme ve válce a zároveň nejsme ve válce, to byla jen taková metafora. Pronášet metafory, že bude třeba mobilizovat, smí pouze chrabrý náčelník, nám dezolátům za totéž sdělení hrozí předvolání za šíření poplašné zprávy.

Schvalovat zločiny druhých je provždy zapovězeno, zato zločiny naše je třeba schvalovat ze všech sil. Napadení, rozbombardování a okupace Iráku, Libye či Afghánistánu, bombardování Jugoslávie roku 1999 či dodávky zbraní saláfistické „demokratické opozici“ do Sýrie a do Jemenu, byly jaksi „humanitární povahy“. Napadení Grenady (1983), invaze do Panamy (1989) či „specialnaja vojennaja operacija“ v Zátoce sviní (1961) jsou činy chvályhodné, protože je třeba „chránit své předpolí“ a „sféry vlivu“. Jiné mocnosti totiž nemají žádné sféry vlivu, žádná předpolí ani žádné národní zájmy. Jenom schválně škodí a pášou zločiny.

K vyjádření našich hodnot máme řadu symbolických prostředků, například vyvěsit tibetskou vlajku, čímž vlastně chceme říci, že Tibeťany smíme masakrovat a okupovat pouze my sami (1903 – 1950); když totéž koná ČLR, spravedlivě se rozhořčujeme a dojímáme.

Není to tak dlouho, co byl věhlasný antropolog Jared Diamond vláčen po soudech za to, že Papuánce popisoval v zápaďáckých termínech a nazval kulturu kmenů novoguinejské vysočiny „násilnou“, ve svém bestselleru opomněl zmínit „papuánský narativ“. Správný antropolog je důkladně proškolený v kulturním relativismu a popisuje cizí kultury výhradně z jejich vlastního pohledu a jejich vlastními termíny. Ovšem pozor, v případě některých zvolených kultur, dokonce o něco méně násilných – Afghánistán a Rusko – za totéž hrozí vazba a stát se sinologem dnes téměř znamená vykoledovat si nad sebou nepřetržitý státní dohled.

A tak čteme, že bývalý americký prezident nechal zavraždit íránského generála na území sousedního okupovaného státu. Jakpak by asi regovala mediální fronta, kdyby se novým stylem americké diplomacie inspirovali třeba Číňané a sestřelili čarodějnické koště s Nancy Pelosiovou nad Tchaj-wanem? Kdo je tady vlastně ten killer?

A tak se těšíme, až se rozpadne Rusko; prý „každý imperialismus musí zažít svou porážku,“ praví kníže. Opravdu každý? A smíme se taky těšit, až v jistých nejmenovaných konfliktech utrpí porážku Eurosajuz a Spojené státy?

Smí se třeba po vzoru Bosny a Kosova od Španělska odtrhnout Katalánsko? Může tedy začít dodávat Rusko Kataláncům iskandery a tanky? Mají Skotové, Irové, Baskové a Katalánci stejné právo na sebeurčení jako Ičkerie, Abcházie nebo Kosovo? Kdy mohou začít cizí mocnosti shazovat bomby na civilní infrastrukturu Madridu a Londýna, aby se v separatistických oblastech „předešlo humanitární katastrofě“?

Když Sovětský svaz napadl roku 1979 Afghánistán, Svobodná Evropa a disidenti se rozplývali nad chrabrými junáky z řad afghánských „mudžáhidů“ a „dušmanů“, vyzbrojenými bílým otcem z Washingtonu nejmodernějšími zbraněmi. Běda však, když Afghánistán napadneme my sami! Tu se za fandění těm samým Afgháncům sází patnáct let. Poloha mezi národním hrdinou a teroristou je překlápěcí a v čase se mění podle momentálních nálad. Zda jste náhodou svým tvrzením nespáchali přestupek či trestný čin, bude nadále rozhodovat soud. Riskovat takové líčení nechceme, v liberální demokracii budeme držet hubu a starat se raději o zahrádku. (Všimli jste si také, jak opět ožívají chatové osady jako za normalizace?)

A tak by nikoho nemělo překvapit, když se najednou zjistí, že chlapci se svastikami a totenkopfy na Ukrajině jsou vlastně stateční a správní obránci vlasti, kdežto ti naši chlapci se svastikami a totenkopfy jsou neonacisti, které je třeba pochytat a šoupnout do basy. (Kde vzít najednou ty pluky českých „azováků“, kteří nás tu budou bránit, když jsme je třicet let monitorovali, rozháněli, propouštěli z armády, soudili a zavírali, nacionalismu či vlastenectví se vysmívali a potlačovali toxickou maskulinitu? Nebo tady budou naši liberální demokracii bránit mladí opálení muži s iPhony třeba výměnou za občanství a pozemek jako kdysi Gótové a Batavové Imperium Romanorum? Budou snad naši „azováci“ s vytetovanými symboly propuštěni z basy a amnestováni, když slíbí, že už budou hodní, a po vzoru wagnerovců vrženi do první linie?)

Wagnerovu armádu prý tvoří 50 000 propuštěných vězňů, z nichž bylo jako u Schrödingerovy kočky 80 % postříleno při dobývání Bachmutu, aby po svém návratu v tisícových počtech zcela zaživa představovali velkou zátěž pro ruskou společnost. Co ovšem soudit o Soledaru či Bachmutu, mediálním bermudském trojúhelníku, který až do ledna 2023 měl naprosto klíčový strategický význam, aby o měsíc později neměl strategický význam naprosto žádný a Rusko tam krvácelo pro bezvýznamné čtvereční kilometry? Rusové nedostatek tanků prý kompenzují tím, že sundavají druhoválečné tanky z pomníku. Vzhledem k několikanásobné ruské palebné převaze – kvůli které Ukrajině přece ty zbraně dodáváme! – je zřejmé, že Rusové mají asi hodně pomníků. Ruská armáda je jako chytrá horákyně – ozbrojená neozbrojená, početná nepočetná, vyhrávající a prohrávající. Trpí takovým nedostatkem personálu, že se jarní ukrajinská protiofenziva se může co nejdříve rozvinout, ale zároveň se chystá vrhnout na Donbas statisícovou armádu.

Nebát se a nenaletět, ruské lži se rozpadají! Naše lži se, jak ukázáno výše, nerozpadají, jsou bezrozporné a vydrží navěky – máme na ně dokonce příručky!

Na Ukrajině se válčí především o ducha Evropy, není to válka o moc, válka na Ukrajině je válkou o evropské hodnoty: Zřejmě o cenzuru, nesvobodu, iracionalitu a pokrytectví. Chtěli jsme je tu taky a Rusové nám je asi nechtěli dát.

Jistě by bylo snazší přiznat, že o skutečném stavu věcí prostě nemáme žádné relevantní informace, a nejsme schopni vyhodnotit, zda konflikt dopadne tak či onak. Ale jestliže jsme tady rozjeli válečnou propagandu na úrovni Severní Koreje, těžko teď najednou přijít s tím, že „jsme to trochu přehnali, tak teda sorry“. Eskalace konfliktu vyživovaná médii je prostě jedinou zbývající možností. Uznat chybu neumí nikdo a ze všech nejméně my sami. Realismus je pro boomery, realisticky myslet si dnes může dovolit téměř stoletý Henry Kissinger nebo pětaosmdesátiletý Seymour Hersh. Kdo má děti ještě ve škole, musí se někam zašít nebo křičet s davem. Naštěstí, jestliže nás příští rok čekají výpadky plynu a přechod na hnědé uhlí, míst kotelníků v sídlištních výtopnách bude pro intelektuály jako v 70. letech jistě dost.

A tak abychom věděli, kam směřuje naše země a na co se můžeme těšit pod vládou hentěch hodnot, sledujme, kde se budoucí prezident inspiruje – na Tchaj-wanu, státu příkladně to liberálním a demokratickém a vězme, že liberální demokracie to bude jako řemen!