„Budeme je střílet z kulometů…“
Autor: Josh Gelernter
Bílí Jihoafričané se ocitli v nesmírném nebezpečí. Možná však existuje řešení.
Situace v Jižní Africe je tristní. Když byl v roce 1994 přízrak apartheidu konečně rozdrcen na kusy, zdálo se, že země před sebou má zářnou budoucnost. O pouhých osm let později v roce 2002 ale celých 60% Jihoafričanů prohlásilo, že život za apartheidu byl lepší. Těžko tomu uvěřit, ale takto zlé to bylo už v roce 2002. A dnes je to ještě horší.
Na konci apartheidu byla očekávaná délka života v zemi 64 let, stejná jako v Turecku nebo Rusku. Dnes je to 56 let, jako v Somálsku. V zemi dojde ke 132,4 znásilněním na 100 000 obyvatel, zdaleka nejvíc na světě: druhá Botswana má 93, třetí Švédsko má 64. V žádné jiné zemi tento údaj nepřesahuje 32.
Ještě před pádem apartheidu se jihoafrická autorka Ilana Mercerová i s rodinou přestěhovala do Izraele; její otec byl hlasitý kritik apartheidu, šikanovaný bezpečnostními jihoafrickými složkami. Článek na World Net Daily z roku 2013 cituje slova Mercerové, zasloužilé bojovnice proti apartheidu, že „za vlády Afričanů zavraždí v zemi víc lidí, než kolik jich umřelo rukama afrikánské vlády za skoro 40 let“. Podle vládních odhadů je spácháno 31 vražd na 100 000 obyvatel ročně, tedy asi 50 denně. Tím by se JAR zařadila na desáté místo nelichotivé statistiky, ještě před Rwandu, Mexiko nebo oba Súdány. A to se řídíme oficiálními údaji – nezávislí pozorovatelé z vnějšku mluví až o dvakrát vyšších číslech. Nedůvěřovat tamní úřadům je ostatně více než na místě, jihoafrická vláda, vedená od konce apartheidu stranou Nelsona Mandely Africký národní kongres, je nesmírně neschopná a zkorumpovaná.
Faktická vláda jedné strana transparentnosti příliš nenahrává. Nezaměstnanost přesahuje 25%, ale prezident Jacob Zuma z ANC nedávno vydal 24 milionů dolarů z veřejných peněz na nový bazén a amfiteátr ve své rezidenci. Krátce po zveřejnění této kauzy byl zvolen do druhého pětiletého funkčního období. Expert na think-tanky Leon Louw, který pomáhal porazit apartheid, označuje zločin a korupci za „projev zhroucení státu. Vláda je naprosto neschopná zcela ve všem, do čeho se pustí: vzdělání, zdravotnictví, infrastruktura, bezpečnost – všechny resorty jsou v troskách“.
Dodává, s odkazem na „to, co slyší kolem sebe“, že „většina lidí se ani nenamáhá hlásit zločiny“.
Zdá se tak, že nebezpečněji než v Jižní Africe už je snad jen ve válečné zóně. To je navíc snad nejvíce znepokojující – možnost, že se válečnou zónou země stane. Nelson Mandela dokázal udržet „duhový národ“ pohromadě, teď je však po smrti. Dnes se tak Jižní Afrika podle lidskoprávní organizace Genocide Watch nachází v šestém stadiu z osmi na cestě ke genocidě: „příprava“.
A zatímco se země propadá do anarchie, lidé přirozeně chtějí vědět, kdo za to může. V roce 2010 předák ANC jménem Julius Malema oživil starou protiapartheidovou píseň, jejíž text podle Genocide Watch vyzývá ke genocidě: „Střel Búra, střílej, střílej“. „Búr“ (boer) v afrikánštině znamená „farmář“, hovorově to však označuje „bělošského Jihoafričana“. Malemu vyloučili z ANC a odsoudili za podněcování nenávisti. Založil si svou vlastní stranu, Bojovníci za hospodářskou svobodu, dnes třetí nejsilnější parlamentní uskupení. Sedm měsíc po Malemově odsouzení však genocidní píseň zazpíval sám prezident Zuma, když vedl shromážděný dav v nápěvu: „Budeme je střílet kulomety, dají se na útěk… Kabinet je bude střílet kulometem… Střel Búra, udeříme a oni se dají na útěk“. Podívejte se na video, je to k neuvěření. Nástupce Nelsona Mandely, jihoafrický prezident, oslovuje shromáždění – podle Guardianu – desítek tisíc lidí na velkém stadionu a vyzývá k vraždě asi 10% svých voličů. Mezi publikem křepčí i uniformovaní vojáci.
Podle Genocide Watch jsou bílí farmáři v zemi vražděni ještě čtyřikrát více, než je průměr v celé Jižní Africe. Toto číslo se zvyšuje každý měsíc od Zumova pěveckého vystoupení, tak daleko, jak jsou k dispozici spolehlivá čísla: policie totiž dostala rozkazy přestat klasifikovat vraždy podle rasy. Policisté také odzbrojili a rozbili farmářské domobranecké skupiny. Následkem toho byly dle Genocide Watch „jejich rodiny vystaveny vraždění, znásilňování, mrzačení a mučení“. A k tomu všemu „hovoří vysoce postavení představitelé ANC o běloších neustále jako ‚osadnících‘“.
Bílí Jihoafričané zde žijí přes 350 let a běloši obdělávali tamější půdu ještě předtím, než Newton objevil zemskou přitažlivost. Pokud však žádný čas nepostačuje k vymazání poskvrny kolonizace, měli bychom dodat, že vládnoucí Bantuové nahradili Khoisany, kteří na jihu Afriky žili dávno před nimi. Archeologické důkazy nejsou zcela průkazné, ale první Bantuové dorazili na území dnešní JAR asi 400 před prvními Evropany. Jistě, dávno, ale odnepaměti tam nežijí.
Zatímco píši, se jistě najdou skupiny ohrožené genocidou více než bílí Jihoafričané – například Jazídé, jejichž situace by snad ani nemohla být v obklíčení ISIS horší, a kteří se bez západní pomoci dost možná nedožijí konce měsíce. Při pohledu na západní zdráhavost pomoci Jazídům si není těžké představit, jaký nezájem vzbudí běloši v Jižní Africe, skupina dosud prostoupená odérem apartheidu. Čtyři tisíce bílých farmářů už byly zavražděny, píší londýnské Timesy. Snad pomohou Britové nebo Holanďané. Zatím by ale ohrožení Jihoafričané mohli zkusit toto:
Využít geografických poměrů své země a ustanovit městský stát singapurského střihu. S využitím zahraničních investice by si mohli pořídit velký kus země na pobřeží a ustanovit nezávislost na centrální vládě. Nejdřív budou muset najít nějaké pozitivně nakloněné vojsko, které poslouží jako dočasná bezpečnostní síla. Mohou zde zřídit ekonomickou zónu s nízkými daněmi a mírou zásahů, která bude soupeřit s Durbanem o nesmírný objem lodní přepravy. Jak se Jižní Afrika postupně rozkládá, vypadl Durban z žebříčku 50 největších kontejnerových přístavů. Ať se však s JAR stane cokoliv, zůstane jižní cíp Afriky klíčovou oblastí pro globální obchod – jeho význam se zvyšujícím se objem obchodu mezi Brazílií a Asií vlastně ještě poroste. Singapur na špičce Malajského poloostrova se rozvinul jako místo entrepôt (překladištního) obchodu – tedy vývozu dovozů. Takto se stal jednou z nejvyspělejších světových ekonomik, globálním střediskem inovací a svobodného podnikání.
Nový jihoafrický městský stát by se mohl vedle Singapuru a Hongkongu stát dalším centrem obchodu a investic – počínaje investicemi nezbytnými k výstavbě zbrusu nového města z ničeho. S trochou vůle a kapitálů ale může nové město vyrůst velice rychle: stačí se podívat na Abu Zabí, Dubaj nebo četná nová města v Číně. Jihoafrická enkláva by se mohla pokusit napodobit „taiwanský zázrak“.
Jak by tento nový městský stát rostl, nutně by vliv krev do žil okolní ekonomice a zaměstnal desítky tisíc lidí. Mohl by to být skvělý nápad, který by Jižní Afriku zachránil před zkázou.
A stejně jako Singapur by si mohl vytvořit i efektivní obranné síly, jako ty singapurské modelované podle izraelské armády. Tak by jako bonus dokázal v případě potřeby zabránit genocidě.
Úvaha Joshe Gelerntera The End of South Africa vyšla na webu National Rewiev 15. února 2015.
***
***
21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině
Andrew: Zur Judenfrage. Židovští idealisté chtějí postupně ovládnout Svět a přizpůsobit ho svým představám. A nemohou toho pochopitelně dosáhnout bez obětí z řad samotných Židů. A Židé, kteří dávají přednost jiným hodnotám, jsou jim samozřejmě trnem v oku.
Chtěl jsem říct AWB.
Myslím, že reálný úspěch v Jižní Africe závisí na zatím nedostávající se podpoře nějaké cizí velmoci, nebo na spojenectví s těmi černošskými a barevnými organisacemi a hnutími, které tím či oním způsobem na Mandelovi prodělali.
Jak se tu správně píše, tak Africký národní kongres má svoji základnu jen v některých kmenech.
Jiní zase rádi vzpomínají na samosprávu, kterou jim Mandela vzal.
To je potenciál, který by mohl Búrům pomoci a třeba i významně ovlivnit veřejné mínění, proti vládě ANC, se kterou je navíc čím dál víc populace nespokojena.
Pád ANC by se fakticky rovnal přímému útoku na Mandelův odkaz, kterým se Zuma věčně ohání.
Nespokojenců bude jistě tím více, čím se bude životní úroveň dále zhoršovat.
ABW určitě nezvládla využít potenciál, který tahle situace vytvořila, už proto, že v systému všeobecného volebního práva usiluje pouze o búrské hlasy a ještě přitom dělá rozdíly mezi Búry a Brity.
Nikdy se nevytvořil smysluplný program odporu proti ANC, takže si Zuma může znárodňovat, jak chce dál.
Je také třeba pamatovat, že domobrana se nikdy nevyrovná pravidelné armádě, bez které by se vážně míněný odpor sotva obešel.
Jinak zůstane Jižní Afrika dál jen na úrovni smutné výstrahy.
Poučení pro mě je takové, ze když dojde k totálnímu boji o vítězství nebo prohru, musí byt proud belosskeho nacionalismu co nejširší a ne jednat jako podivna krestanska sekta, jakou bylo AWB. Rovněž je důležité mediální pokrytí, v čemž AWB neodvedlo dobrou praci. Ano pravo na svou identitu ma každý, všichni by měli racionálně odmítnout liberalni, multirasovou, nekukrurni spolecnost. A nahradit ji organickou inteligentni formou kultury.
E.X.: Podle mého názoru je z osudu Rhodésie a JAR poučení takové, že je potřeba bojovat až do konce, když boj jednou začal. Kdo uvěří v možnost kompromisu a vydá se nepříteli dlouhodobě na to doplatí. V Rhodésii se na začátku Mugabe choval poměrně rozumně, ale postupně ho moc zcela zkorumpovala. V JAR to Mandela na začátku myslel dobře, že chce vytvořit „duhový národ“(dobře ze svého pohledu), ale běloši nepomysleli na to, co bude až Mandela odejde z politiky a potom jednou i zemře, protože jeho nástupce už nikdo nebude držet na uzdě. Stejně imigrace do Evropy – Němci měli pocit, že vyjdou s Turky a Francouzi s Araby, ale vyhýbali se myšlenkám na to, co bude až první generace ještě pracujících migrantů půjde do důchodu a na vrcholu sil budou jejich vnuci, kteří už vděčnost k přijímajícím zemím necítí plus jejich velká porodnost ostře kontrastující s vymíráním domorodců. Mírová dohoda, která se krátkodobě jeví výhodná, znamená z dlouhodobé perspektivy zkázu. A o Rhodésii můžeme snít že jednou přijde čas, stejně jako Srbové sní o Kosovu nebo středověcí křesťané a Židé po celou svou historii v exilu o Jeruzalému. Návrat Židů se taky jevil jako utopie, to je pravda. Stejně tak utopické se jevilo, že se židovský národ obchodníků změní v národ vojáků. Zajímavé je, že dnešní plutokraté, jako je třeba George Soros, útočí na všechny národy včetně Izraelců. Plutokraté mají peníze jako svou rasu, vlast i víru, proto často koušou i vlastní lidi, kterým se odcizili. I takový Žid, který má ve Francii pekárnu a žije poctivě, nakonec je dohnán k emigraci imigrací muslimů, kterou podporuje právě Soros. Být Židem, chtěl bych Sorosovi zkrátit jeho dny na tomto světě. Taková je paradoxní situace vztahu mezi plutokraty a obyčejnými lidmi. Vlastně i Búrové tuto dvojkolejnost zažili – jejich piloti trénovali spolu s těmi izraelskými, ale plutokraté z Wall Street pilně útočili na JAR všemi sankcemi a bojkoty v dojemné jednotě se SSSR. Napsal jsem to, i když vím, že tady asi přijde zuřivá polemika.
Osobně si myslím, ze je třeba zakládat belosske enklávy typu Oranie. Pudu u farem belosi mají, není tedy problém spojit dohromady tři a více statků a pozvat sikanovane Bury z měst. Ti by mohli přinést peníze na nakup zemědělské techniky, zavlažování, traktory atd. Ano i Oranie by dozajista takový projekt podporila. Potom by si tyto enklávy měly zřídit domobranu. Viděl jsem nedavno dokument o JAR. A ti belossti farmáři jsou z velké části uplne blbí. Brečí, ze jim černoši zabili rodinné příslušníky, ze jsou tam usídlení uz po generace, ze je sikanuje vláda, ale v podstatě zastávají liberální názory a často i tzv. „antirasismus.“ Pokud jsou to pasivní masochisti, tak si v podstatě nic lepšího nezaslouží. Jak jsem psal výše, možnosti tady jsou.
Chápu, že jsme dnes v defenzívě, ale to snad neznamená, že je na místě se těch zemí dopředu vzdávat. Návrat Rhodesie sice dnes vypadá utopicky, ale vlastně o nic méně než všechna naše zbožná přání.
Já vycházím z toho, že existují Rhodésijci, národ roztroušený po celém světě, jejichž nárok na tu zemi sám o sobě zůstává platný.
Trvat na Rhodesii, je spíš věc principu, než reality, ale nemusí to být navždy.
Spíše než jednu Velkou Oranii, bych to viděl na více hnízd v určité oblasti. Ta by pak tvořila materiální a lidskou základnu afrikánskému hnutí odporu, podobně jako za starých búrských válek.
Šimon Válka: Pro Rhodesii je už pozdě. Černochů je skoro 3x více než tehdy za časů Bush war. A z téměř 300 000 bělochů jich zůstalo cca 5 000. Většina už nemá zájem se vracet. A o JAR bych měl dodat, že podstatný rozdíl mezi bělošskou komunitou a bantustánem by měl být v síle obrany. Bantustán byl vydán na milost bezpečnostním silám vlády JAR. Případná nová „Velká Oranie“ by musela mít vlastní armádu, aby odolala případným snahám o vyvlastnění majetku. To aby mě tady někdo neobvinil, že chci bělochy zavřít do bantustánů, kde by tvořili jen téměř bezprávnou zásobárnu pracovní síly pro černé elitářské kleptokraty typu Zumy a jeho následovníků…Snad není příliš pozdě.
S tím mohu jen souhlasit.
Co se Rhodesie týče, tak tam nejspíš nezbývá než systém známý ze středověkých Čech, tedy jedna země a dvojí lid. O fragmentaci území jako je v JAR, se v Rhodesii těžko dá mluvit.
Šimon Válka: To chce kompromis mez iměstem a venkovem – kromě velkého města zabrat i okolní půdu pro farmaření. Černoši měli své bantustány za apartheidu, potom se situace otočila, ale běloši žádné své rezervace nemají tedy kromě Oranie. Jsou rozptýleni místo toho, aby se opevnili v jedné z provincií. Vím, že je to těžké rozhodování,protože by se museli přestěhovat ti z ostatních krajů do toho jednoho vybraného. A kdo chce opustit půdu po 20 generacích? Ale pokud bude situace neudržitelná stejně nebudou mít moc na výběr. Osud Rhodesie budiž výstrahou…https://www.google.cz/search?q=rhodesie+cartoon&lr=lang_cs&tbs=lr:lang_1cs&source=lnms&tbm=isch&sa=X&ved=0ahUKEwju04KcoIjZAhUG3iwKHW_ZBksQ_AUICigB&biw=1536&bih=734#imgrc=JvBUINGD7nJMIM:
Není to jistě nezajímavá myšlenka.
Problém ale je, že miliony Búrů jen těžko budou měnit svůj způsob života s úzkým vztahem k půdě, za život v obklíčeném super městě.
To navíc neřeší právě potravinovou soběstačnost, tváří v tvář sankcím, které by dnešní JAR a určitě i OSN okamžitě zavedla.
O to horší by pak byla bezprostřední vojenská hrozba ze strany dnešního jihoafrického režimu, až by se tolik Afrikánců shromáždilo na jednom místě, což by ANC a jejich pochopové zajisté jen uvítali. Staletá existence afrikánské kultury by tak záležela na „rozumnosti“ teroristických vlád v Kapském Městě.
Nezbývá, než trvat na skutečnosti, že celá Jihoafrická republika je útvar vytvořený výhradně Afrikánci a pro Afrikánce.
Odpovědí na vraždění Búrů, není nějaký kosmopolitní nový Singapur ale například Oranie.