Autor: Oswald Mosley
Nebyli jsme jednotní, a proto jsme byli porobeni. Tak zní tragický epitaf dvou válečných generací. Jen tato slova a nic víc by měla ozdobit hrob evropského mládí. Takový byl osud mé generace v roce 1914 a taková byla i zkáza nové generace mladých vojáků v roce 1939. Mládí Evropy prolévalo krev svých bratří a hyeny tohoto světa blahobytně tloustly. Všichni, kdo bojovali, se octli v postavení porobených, bez ohledu na svou národní příslušnost. Vítězi se totiž stali jedině ti, kdo nebojovali, ale pouze shrábli zisky.
Jaká je tedy pravda o předválečných národně socialistických nebo fašistických hnutích? Naší chybou byl přesný opak toho, z čeho nás naši odpůrci vinili. Jak často se to asi v politice stává? Jak zřídka je lidem dovoleno dozvědět se cokoliv jiného než zrcadlový opak pravdy? Říkalo se o nás, že chceme upozadit zájmy své země ve prospěch cizích mocností, to však byla naprosto směšná lež. Ve skutečnosti jsme byli až příliš „národní“, příliš úzce soustředění na ochranu vlastních národních zájmů. To bylo tím skutečným omylem všech skutečně národně socialistických nebo fašistických hnutí, ať už v Británii, Německu, Francii, Španělsku nebo Itálii. Navzdory nařčením z ochoty stát se v případě střetu mezi státy „pátou kolonou“ byly naše politická ideologie i propaganda příliš nacionalistické, než aby měly tu moc utvářet v lidech vědomí nové evropské jednoty a solidarity, jež by snad všeobecným projevem souhlasné vůle dokázalo odvrátit katastrofu. Dalek tomu, bojovat ve válce pod vlajkou jiné země, nepromluvil nikdo z nás dostatečně rozhodně ve prospěch nového ducha Evropského svazu, z něhož nyní musí moderní realita učinit úhelný kámen našeho nového kréda. To staré bylo zadupáno do prachu právě proto, že fašistická perspektiva ve všech zemích byla až příliš úzce národní.
Jak k tomu došlo? Jak se toto krédo, jež mělo potenciál roznítit plamen obrození západního člověka, nechalo stísnit do ohrádky úzkoprsého nacionalismu? Jak se vzepětí této divoké bystřiny obrození vytratilo ve vyprahlých píscích minulosti, jež správně měla být už dávno zapomenuta?
Vidím dvě zásadní příčiny: první praktickou, druhou ideologickou. Naše krédo bylo i přes všechen svůj planoucí idealismus vždy prodchnuto nanejvýš praktickým realismem. Proto jsme hleděli s takovým odporem na absurdní konstrukci babylonské věže, již se jal starý svět po poslední válce stavět. Snaha vyřešit všechny problémy sestavením ještě většího a lepšího komitétu ještě více a různorodějších národností skončila až groteskním selháním, které jsme ve svém realismu předpověděli. Jejich reakcí na každý problém bylo zapojení dalších a dalších skupin, jejichž tradice, myšlení, cítění i instinkty si byly stále vzdálenější. V důsledku toho se problémy nevyhnutelně stávaly stále nepřekonatelnějšími, až dokud se celý projekt ve výjevu tragické absurdity pod vlastní tíhou nezhroutil. My jsme to nepovažovali za něco praktického, a tak jsme zkusili přístup opačný: každý národ si měl ve svém vlastním prostoru vytvořit systém, uzpůsobený svým vlastním tradicím, kultuře i cítění.
První fází plánu tak bylo rozdělení světa na velké, soběstačné bloky na realistickém základě tohoto přirozeného dělení. Na pevných základech těchto přirozených a prakticky rozdělených oblastí pak mohla postupně vyrůst nadstavba všeobecného přátelství a porozumění mezi národy. Už mnoho let před válkou jsem tak ve svých projevech i spiscích proti sobě stavěl koncepty „univerzalismu“ a „internacionalismu“ v nanejvýš praktickém slova smyslu: pojďme si nejprve udělat pořádek ve vlastním koutě zaneřáděného pokoje – a teprve potom se můžeme začít bavit o budoucí podobě pokoje. Toto smýšlení bylo nanejvýš přirozenou reakcí na nedůstojné představení Babylonu, jenž na chaos odpovídal zmateným drmolením v nespočtu vzájemně nesrozumitelných jazyků a protichůdných instinktů v kontextu starého „internacionalismu“, který vznikl coby ideál a plynule přerostl v kšeft.
Zhnusení ze současných omylů však většinu protagonistů nového evropského kréda vrhlo přímo do náruče toho, co bychom mohli označit na překonanou cestu ultranacionalismu. V praxi se až příliš jasně ukázalo, že bizarní směska ras a kultur nikam nevede, a tak realismus nových Evropanů vedl k úkroku do opačného extrému: k nacionalismu, v moderních podmínkách nepřirozeně úzkému.
Náš ideologický odpor vůči starému internacionalismu byl pochopitelně ještě výraznější než ten praktický. Zásady internacionalismu nám připadly absurdní a ohavné – úplné popření všech zjevných přirozených pravd, jehož výsledkem mohl být jedině úpadek a zánik. Tvrzení, že každý divoch je ve všech ohledech zcela Evropanovi rovnocenným bratrem, bylo zcela zjevně nepravdivé – všechny smysly, instinkty, dějiny i poznání hlasitě protestovaly, že jsme na první pohled a zásadně odlišní. Mezinárodní bratrství tak bylo založeno na kompletní negaci pravdy. Představa, že na předpokladu všeobecné rovnosti všech lidí i ras lze vystavět svět, je nebezpečným nonsensem. Ve skutečnosti se od sebe totiž na první pohled liší intelektem, vzhledem, mírou poznání, svými kolektivními počiny, dějinami i tradicí.
Krom toho se nadání jednotlivých ras nebo národů liší stejně široce, jako je tomu u jednotlivců. Tvrdit tedy, že jsou totožní, znamená postavit se za nepravdu natolik zřetelnou, až se člověk právem vystavuje nařčení z touhy zničit v zájmu nižšího vyšší. A právě z toho skutečně byli a jsou obviňováni komunisté: že se snaží rozbít všechny evropské hodnoty, založené na pravdách ověřených zkouškou staletí a věků, jelikož prvním krokem při nahrazení vyššího nižším musí být zničení předchozích hodnot. Než postavíte to nízké na nejpřednější místo, musíte nejprve prokázat, že nic vyššího neexistuje. Tento postup velice přivítala také mezinárodní peněžní moc s vědomím, jak lehce dokáže nižší penězi získat pro své vlastní záměry, zatímco u vyšších by to takto snadno nikdy nedokázala. Vyšší hodnoty lidí vyššího typu totiž tvoří přirozenou překážku korupci i chaosu. Nejschůdnější cestou k jejich odstranění se tak jeví prokázat, že lidé a národy se mezi sebou nijak zásadně neliší. Materiálnímu triumfu proto nutně předchází duchovní ofenziva.
Takové tedy byly ideologie a učení, od nichž se národně socialistické nebo fašistické krédo tak přirozeně a rozhodně odvracelo. Tragédii spatřuji v tom, že z tohoto zhnusení vzešlý nacionalismus zůstal příliš úzkoprsý.
Opravdová idea, jež se musí stát krédem v budoucnosti, bude rozhodně muset odvrhnout jak starý internacionalismus na jedné straně, tak na té druhé překročit hranice a omezení výlučného nacionalismu, který přirozené přátele a příbuzné rozděluje. Člověk se v přirozeném procesu sjednocování se svými blízkými rodáky přesunul z dělení podle vesnic k národu, s tím jak rostl jeho duch. Nyní však nastal čas přesunout se od národa ke kontinentu a ještě dál, vedeni týmž přirozeným impulzem a procesem sjednocování s těmi, kteří jsou nám nejbližší krví, tradicí, smýšlením i duchem.
Idea příbuzenství je opravdovou ideou; natažením ruky z našich tlup směrem k těm, kdo jsou s námi spříznění nebo náleží k témuž druhu. Tato idea dokáže vytvořit Evropský svaz tam, kde starý internacionalismus selhal. Coby příslušníci jednotlivých větví jedné rodiny by Evropané měli vždy být sjednoceni ideálem. Dnes na poli reálpolitiky i ideálů stojí Evropa na rozcestí: buď svaz, nebo katastrofa. Proto musíme pracovat na novém sjednocení mysli a ducha, ne jen abychom předešli katastrofě, ale také coby základny pro budoucí tvůrčí proces. Idea příbuzenství náš vede až za hranice Evropy, vždyť naši lidé totiž i v obou Amerikách. I jejich duchovní život v posledku vyvěrá z téměř tří milénií evropských dějin a kultury. Veškerá přirozenost hluboké reality tohoto věku i jeho dalších ideálů jim v jejich poslední zkoušce velí cítit i smýšlet podobně jako my.
Milujeme své otčiny, musíme však tuto lásku rozšířit, žádá si to praktická i idealistická stránka naší situace. Rozšíření patriotismu je nejen nezbytností, ale také nadějí. Nový patriotismus otevře svou náruč všem lidem téhož rodu, nepošlape však jejich hodnoty snahami o nepřirozené míšení, na nichž ztroskotal starý internacionalismus. Univerzalismus téhož druhu, prodchnutý novým spojením ducha s hmotou, bude svým příslušníkům i jejich hodnotám záštitou, zároveň však nebude ohrožením pro ostatní. A tak skoncujeme s rozdělením dvou válečných generací a naše ideály, tak tragicky zneužité a zrazené, konečně dojdou uskutečnění způsobem, jaký jsme si tehdy ani plně nedokázali představit.
Utrpení našeho věku jsme nesnášeli nadarmo, pokud z něj nyní dojde ke zrození ideje, jež nás přenese přes tak zvanou demokracii a dokonce i fašismus. Z plamenů zanikající epochy povstává idea budoucnosti.
1947
Esej sira Oswalda Mosleyho The Extension of Patriotism z roku 1947 byla přetištěna na stránkách Counter-Currents Publishing 16. listopadu 2012.
Andrew: Jistě, jenže pro dobré křesťany (z hlediska křesťanské nauky) je důležitější onen Svět než tento. Evropa si udržela svoji sílu navzdory křesťanství díky špatným křesťanům, kteří křesťanství spíše využívali, než se mu slepě poddávali.
Mimochodem, nepřinesli světu křesťanství příslušníci téhož národa jako později marxismus? Obojí slibuje lidem ráj (komunismus) a straší je peklem (feudalismus, kapitalismus, fašismus).
Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum
Carolus Marx Rex Iudaeorum
L. Ch.
L. Ch.: Ano, spolupráce je těžko možná. Někteří věřící se budou radši svářit o dogmata a potom prohrají to důležité. Jako to napsal historik Gibbon o Byzantincích, kteří se hádali s Italy a papežem o víru, když už jim na brány klepali Osmanští Turci s úmyslem Konstantinopol vyplenit. Řešili totiž problém prvořadého významu, spor o Filique, jestli Duch Svatý vychází Boha Otce i ze Syna Ježíše nebo jen z Boha otce. Potom jim už nebylo pomoci a sultán vjel do hořícího města na koni. Byzantinci vyhráli možná spasení v jiném světě a určitě prohráli svou věc zde na tomto světě.
…Podle katolíků, a takřečený Britrik je katolíkem, je třeba sloužit v prvé řadě Bohu, nikoliv lidu. A ani lidu neposloužíte tím, že si proti sobě rozhněváte Boha. Lidu nejlépe posloužíte, když ho přimějete, aby sloužil Bohu. Život na tomto světě je pouhou zkouškou a přípravou pro život věčný na onom světě…
Tragédie některých osob, zvláště křesťanského vyznání, spočívá v tom, že jsou duševně obřezány a pak jsou schopny napsat v 21. století takovýhle blábol. Náboženství jim jako rakovina pomalu, ale jistě sžírá zbytky šedé kůry mozkové, a tak nejsou schopny pochopit jiné informace než ty, co jim v kostele primitivním rituálem natlačí soudruh farář do kebule.
Sloužit bohu? Kreténismus, diagnostikovatelná duševní porucha schizofrenie.
Andrew: „Soudit Mosleyho i Churchilla jen podle těchto neřestí je dost nesmyslné.“
Z pohledu ateisty snad, ne však z perspektivy věřícího. Neřestným životem se znelíbíte Bohu, a on potom nepodpoří vaše úsilí, nebo vám ještě postaví do cesty nějakou překážku.
Podle katolíků, a takřečený Britrik je katolíkem, je třeba sloužit v prvé řadě Bohu, nikoliv lidu. A ani lidu neposloužíte tím, že si proti sobě rozhněváte Boha. Lidu nejlépe posloužíte, když ho přimějete, aby sloužil Bohu. Život na tomto světě je pouhou zkouškou a přípravou pro život věčný na onom světě.
Siru Oswaldovi teď zřejmě grilují jeho „neposedný poklopec“ v pekle, ale je třeba se nepřestávat za hříšníky modlit s upřímnou nadějí, že jim nekonečně milosrdný Bůh odpustí jejich život v hříchu…
Asi před dvěma lety jsem vás varoval před tím, že spolupráce mezi ateisty, pohany a křesťany je dost těžko možná.
L. Ch.
Britrik. Si děláte srandu ne? Oswald komentuje objektivní problém a vy řešíte jeho milostné pletichy? Nejste vy tak trochu mimo mísu? Máte v hlava mozek?
Britrik: Soudit Mosleyho i Churchilla jen podle těchto neřestí je dost nesmyslné. Byli to politici a ne kazatelé morálky. Lidé chtějí po politikovi, aby dělal politiku dobře dle jejich preferencí, ale jeho osobní život je vedlejší. Problém by to byl jen v případě zjevného pokrytectví, když by politik při všech projevech zdůrazňoval význam svátosti manželství a abstinence a sám by pořád činil opak. A co životní styl finančníků, kteří tyjí z válek, a už dávno nabyl plutokratických forem?
P. S. Můj komentář směřoval na Britrikův komentář, ne na komentář L.Ch.(nevím v jakém pořadí se to zde zobrazuje).
Nevím sice kdo jste, ale i tak si troufám pochybovat že jste toho pro Evropu a svoji zemi vykonal kdy víc.
Pomluvy nic nezmění na tom, že byl Sir Oswald schopen dosáhnout obdivuhodných politických úspěchů a že proto vynaložil maximální nasazení, jaké se dnes už jaksi nevidí.
Chybou britských fašistů bylo především to, že se nedokázali dostat k moci. Kdyby se jim to podařilo, ke genocidní 2. světové válce a následnému vývoji by pravděpodobně nedošlo.
Demokratická cesta k moci Hitlerovy NSDAP je špatným příkladem. Dnes více než tehdy. Lidí, schopných něčeho většího než účasti na demokratické frašce, je ovšem dnes o poznání méně než tehdy.
L. Ch.
Tohle je báječný textik :)
Vylhane nářky sira Oswalda, který primárně dojel na svůj neposedny poklopec. Musel zkrátka obskocit každou, kterou měl v dosahu. Ale pro vaši věc je, samozřejmě, hrdinou. Ačkoli s penězi a chlastem na tom prakticky stejné mizerné, jako výše pranyrovany sir Winston. Vlastně, co to říkám – mnohem hůř, protože sir Oswald pravidelně skemral o peníze u Hitlera a Duceho :-D