Délský potápěč

Rio Preisner

Autor: Rio Preisner

Proti čemu stojíme a čeho jsme se stali svědky? Pokusu přechodu od poslední fáze zanikajícího okcidentu ke Globalopoli: „organizovaná anarchie“ a „rutinizace konfliktu“ – 50 let staré koncepty k řízení masové konzumní společnosti…

Liberální politologie je umocněně internacionalistická, a když hovoří o nacionalismu, myslí tím nejen extrémní formy šovinismu z konce devatenáctého století (mimochodem vypěstované tzv. nacionál-liberalismem), nýbrž v podstatě jakékoli národní uvědomění, jakoukoli historickou formu národů, národního společenství, národní kultury a ovšem i států vzniklých na bázi národa nebo federace národů. Mezinárodní politická koncepce liberální politologie se diametrálně liší nejen od historické koncepce „koncertu národů“, ale i od konceptu „spojených národů“, směřujíc ke kvalitě zcela jiného, totiž globálních mocenských silokřivek – Zbigniew Brzezinski mluví v této souvislosti o „globálním politickém procesu“ –, které probíhají a míří mimo jakékoli hranice národů a jejich států, ani v nejmenším nerespektujíce historické tradice, zvyklosti, podmínky, nýbrž ubíhajíce cestami ducha „technotronického věku“, ducha, který nevane ubi vult (což by tyhle historicistické spekulace z kořenů vyvrátilo), nýbrž vane zákonitě směrem, který elitní mozek liberálních politologů – s přispěním marxistů – hravě rozpoznal a předzjednal.

Continue Reading

Ősök Napja 2025

Autor: Jeroným Černý

Bugac jižním Maďarsku v srpnovém žáru tohoto roku. Slunce pálí, obloha bez mraků, čtyřicet stupňů ve stínu a k tomu tisíce lidí, kteří se valí do písku puszty jako proud, co nezná odpočinku. Ősök Napja – Den předků 2025, je pokaždé stejný a pokaždé jiný – letos, protože je lichý rok, bez sesterské Kurultáj, která je podobná, ale ještě větší a láká větší mezinárodní pozornost – ta se vrací vždy v sudých letech. Ale i tak: rozměrný, přepestrý, někdy až ohlušující zážitek, v němž se mísí vůně jehněčího a papriky, křik orlů, řev koní, zvuk bubnů, švih lasa a svištění šípů za dohledu bájného Turula.

Continue Reading

Od afektů oproštěný monotónní, a přece naléhavě znějící hlas, vyvolával u posluchačů oprávněný dojem, že je oslovuje svatý muž.

Autor: Karel Veliký

„Chovám naději, že po celém světě se ustaví strana, která ponese jméno ‚strana utlačených‛“, řekl Rúholláh Chomejní po vítězství jím vedené revoluce. Ta nás zajímá nejen proto, že šlo o revoluci národní, přesněji řečeno národně-lidovou (völkisch: protestů proti šáhově režimu se účastnili miliony lidí, od nejvzdělanějších po negramotnou chudinu, silně byly zastoupeny ženy), tzn., že namísto dědičné monarchie prosadila a v březnu 1979 na základě všelidového referenda (98 % pro) ustavila nedědičné, prolidové a republikánské zřízení – již v červnu tak bylo znárodněno sedmadvacet bank a patnáct pojišťoven, v červenci pak některé závody klíčových – strategických – odvětví, o čtyři roky později bylo zavedeno bezúročné bankovnictví, nahrazující pevnou úrokovou sazbu proměnlivými podíly na zisku či ztrátách v podnikání…  Avšak nás zde zajímá především proto, že z hlediska Tradice, jak ji vyložil Julius Evola a někteří jeho „žáci“ (Carlo Terracciano např.), jde v druhé polovině dvacátého století o jedinečný příklad dějinného uskutečnění ideje pravého Státu v čase a prostoru, hic et nunc.

Continue Reading

Před svým domkem v Černém lese. „Všechno podstatné a velké vzniklo z toho, že měl člověk domov a že byl zakořeněn v tradici,“ řekl novinářům ve známém rozhovoru pro časopis Spiegel ze září 1966 (česky: Filosofický časopis č. 1/1995). V téže době si Ernst Jünger poznamenal: „Martin Heidegger schreibt mir, daß man sich am besten in seinem Zimmer aufhalten, ja nich einmal aus dem Fenster schauen soll (Siebzehn verwehnt I). Ani tamní polní cesta (Der Feldweg, 1953) mu již tedy neposkytovala útěchu nad světem, v němž člověk již není pánem, nýbrž objektem techniky a ekonomicko-zbožních, tj. peněžních vztahů.

Autor: Karel Veliký

Není žádná náhoda, že György Lukács, Žid-stalinista a výjimečně erudovaný literární kritik, ve své knize Existencialismus či marxismus? (1947) odkazuje na Heideggera s Célinem v jediné větě: „Sein und Zeit je při nejmenším stejně zajímavá četba jako rozsáhlý román Célinův Cesta do hlubin noci…“ (s. 72), ač se při tom pevně drží výkladu fašismu coby „poslední fáze buržoazní společnosti“, jak jej vymezily instrukce a rozkazy kominterny. „Podstata fašismu“ (Locchi) ve smyslu vybojování si budoucnosti se zřetelem k minulosti (kde „pokrok“ je zároveň „návratem“ k počátku, přítomném v nitru „fašisty“ jako projekt) je v „prefašistickém“ (Adorno) Bytí a čas shrnuta v paragrafu 74/385-387 (v českém vydání s. 426nn): člověk jakožto bytí-tu/zdebytí (Dasein), tedy ten, kdo se sám dokázal vymanit z neautentičnosti existence ve společnosti – tj. vyprázdněné society, nabývá plné zdatnosti (včetně heroičnosti) až v (národně-lidové) pospolitosti, tj. autentickém společenství, která jej jako jednotlivce přesahuje, ale v níž právě proto sám získává. Čili jde o návrat ke stavu (prvotně ontologickému), v němž se individuální jedinečnost dialekticky včleňuje do komunity, namísto aby epické a tragické charaktery stály vždy mimo dutou společnost a proti ní, jak je tomu „nyní“, u existencialistů a jejich lidových („jurodivých“) podob (pop-derivátů: beatnici, vlasatci apod.).

Continue Reading

Mapa znázorňující Scottův plán Anakonda z roku 1861

Autor: Jan Procházka

Za jádrové oblasti považujeme ty regiony, kde se uskutečňují významná rozhodnutí, kde sídlí obyvatelstvo, administrativa, kde se nacházejí obchodní a finanční centra. Jádrové oblasti se vždy nacházely tam, kde vedly významné dopravní trasy, kde vzkvétal obchod, kde probíhala směna zboží, poznatků a technologií. Tyto regiony měly také přístup k bohatství, které z mezinárodního obchodu plyne.

Od nástupu evropského novověku po současnost se svět podivuhodným způsobem přepóloval. V předmoderním světě byly jádrové oblasti především ve vnitrozemí pevnin, kde vedly splavné řeky a karavanní stezky. V době mezinárodní kontejnerové dopravy je tomu přesně naopak, jádrové oblasti jsou vázány na rozhraní pevniny a moře, zatímco regiony, které byly v předmoderní době rozvinuté, hustě osídlené a bohaté, jsou dnes zapadlou periferií. Podívejme se třeba na současné Timbuktu (v dnešním Mali) nebo Samarkand či Chorézm (dnešní Uzbekistán).

Continue Reading

Radu Gyr, v pozadí legionářský Zelený dům (1937), který přetrval komunistický režim a zbořen byl až developerem… Jak moc se nepodobá „drsným“ hrdinům z akčních filmů. A přitom, kdo z jejich představitelů by asi unesl to, co tento obrýlený mladíček…

Autor: Karel Veliký

Devadesát let stará úvaha rumunského autora o podivné nedotknutelnosti toho, čemu se dodnes otevřeně a s hrdostí říká „Literatura jako zbraň“, viz Revolver revue…

Jakožto znalec pařížské bohémy Radu Gyr kritizuje osobnosti, u nejobecnějšího publika vnímané jako nezpochybnitelné veličiny francouzské literatury, a poukazuje na rozkladný vliv jejich působení, suverénně přetrvávajícího i v režimu „Dieu, famille, patrie“ (rozuměj: Vichy, za Národní revoluce), ba v Němci obsazené Paříži (včetně potlesku německých důstojníků Mouchám, Sartrově „odbojářské“ divadelní hře).

Zmiňuje jména jako André Breton (který stál za „buřičským hnutím“ zvaným surrealismus), Romain Rolland („melodickými frázemi hlásající humanitní ideje“), Louis Aragon, George Sadoul, Anatole France, Henri Guilbeaux, a další „trockisty a komunisty“. Jejich dopady na francouzské myšlení Gyr připodobňuje k rozkladnému působení Remarqua v Německu. Píše o zatuchlém duchu meziválečné umělecké scény („Uveďme jen salon paní Ménard-Dorianové, v němž se z chorobného zápalu několika Židů, ruských revolucionářů a básníků propadlých omamným jedům zrodila Liga pro lidská práva“), opovrhuje surrealismem („surrealistická škola nemálo přispěla k založení protifašistické ligy“), dadaismem („jenž vznikl roku 1916 v Curychu jako duchovní dítko hrstky židovských emigrantů a revolucionářských umělců pod vedením Tristana Tzary, jenž po válce opustil Kabaret Voltaire v Curychu a vystěhoval se do Paříže, kam jej následovaly ostatní humanitářské a mezinárodní proudy“ – s veškerou tou „oplzlou literaturou“, od bulváru po rádoby velké romány).

Za všechny jeden odstavec, psaný jakoby včera:

Continue Reading

Trajektorie demografické proměny Velké Británie (nezahrnuje ostatní bělošská etnika, kromě bílých Bílých britů a Irů, tzv. Other Whites). Podle této projekce se bílí Britové stanou menšinou v letech 2062-2063).

Autor: Morgoth

Britský poslanec za stranu Reform UK Richard Tice byl v nedávném rozhovoru se Stevenem Edgintonem z GB News dotázán, zda ho znepokojuje skutečnost, že se bílí Britové stanou během několika málo desítek let v zemi menšinou. Otázka zazněla částečně v reakci na nedávno vydanou demografickou studii Matta Goodwina, který stanovil „rok zlomu“ kousek za polovinu století, na rok 2063. Tice se z odpovědi pokusil vykroutit podivnou směsicí trapnosti, odvádění pozornosti, sarkasmu, aby z něj nakonec vypadlo, že „v té době tady už dávno nebude“. Navíc Edgingtona nařknul z „posedlosti podobnými záležitostmi“, zřejmě v odkazu na jeho předchozí interview s Nigelem Faragem. Farage se vykrucoval obdobně jako Tice, za což se jim oběma dostalo posměchu a nenávisti internetové pravice.

Lidé rádi až přespříliš zabředají do výpočtů bodu zlomu britské bílé populace. Ve školách to dost možná bude už v příští dekádě, kolem roku 2045 nejspíš u mladých do 30 let a kolem poloviny století u celé populace království jako takové.

Continue Reading

Alfred Rosenberg

Aktualizace 21. srpna 2025

… s Julianou R., naší dopisovatelkou, která se po jeho stopách vypravila do Revalu čili Tallinnu, hlavního města Estonska

Duše je rasa viděná zevnitř. Naopak rasa je vnější stránka duše. Probudit k životu duši rasy znamená uznat její nejvyšší hodnotu a pod jejím panstvím stanovit organické postavení ostatních hodnot: státu, umění, náboženství. To je úloha našeho století: vytvořit nový lidský typ z nového životního mýtu. K tomu je třeba statečnosti každého jednotlivce, každého vyrůstajícího pokolení, mnohých generací, které ještě přijdou. Neboť chaos neodstraňují nestateční a svět ještě nikdy nestavěli zbabělci. (Alfred Rosenberg. Mýtus 20.století)

Continue Reading

Platón

Autor: Jeroným Černý

Filosofie nikdy nebyla popisem jevů. Od počátků šlo o něco hlubšího – o úsilí proniknout k principům, které činí skutečnost možnou. Platón, Aristotelés, Plótinos, později Avicenna, Tomáš Akvinský nebo Heidegger – všichni ve svých epochách vykročili za povrch světa, aby se ptali po tom, co zakládá bytí. I když se moderní věda vydala jinou metodologickou cestou, některé její výspy – zvláště kvantová mechanika – se opět dotýkají těch samých otázek: Co je to možnost? Jak vzniká skutečnost? A jaký vztah má neurčité k určitosti?

Následující úvaha se pokouší načrtnout ontologickou analogii mezi dvěma na první pohled nesrovnatelnými pojmy: Platónovou neurčitou dvojicí (ἀόριστος δυάς) a kvantovou superpozicí. Nesnažím se o jejich ztotožnění – to by byl směšný anachronismus, nýbrž o strukturální porovnání toho, jakou funkci v rámci svých myšlenkových systémů zastávají. Záměrem je postavit mezi starou metafyzikou a moderní fyzikou hermeneutický most, most mezi dvěma jazyky, které, přestože používají rozdílné pojmy a znaky, snad míří k témuž nevyřčenému.

Continue Reading

To vše je ovšem svět jiných. Pro nás je tu „cesta lesem“, také ta třetí nebo čtvrtá, „po zarostlých stezkách“, i polních, příklady anarchy, Tajného Německa, politického vojáka, i onoho zvláštního typu člověka, jenž za dlouhé noci bdí a ve ztemnění světa střeží světlo lampy, aniž by doufal, že ještě spatří ty nové (a přece věčné), kteří se – možná – vynoří s úsvitem…

Autor: Karel Veliký

– o dovršiteli humanismu

Francouzský filosof Michel Foucault patří k těm nemnoha myslitelům, kteří nasadili brýle celé jedné epoše – té naší. Doslovně stvořil celý myšlenkový svět určitého typu člověka, vědomí, jaké před jeho působením v takto celistvé podobě neexistovalo. Při tom dnes se rozšířilo již natolik, že většina z těch, kdo se na sebe a svět dívají skrze jeho dioptrická skla o něm nejspíš nikdy neslyšela… Jaký byl tento profesor, cílevědomý šiřitel duchovního HIV, jenž světlé dokázal proměnit v temné a naopak?

Vychováním katolík, chodil do výběrové (a tedy přísné) katolické školy. Dospěl však v homosexuála se sadomasochistickými sklony. Po tomto zjištění se nejprve pokusil o sebevraždu. Opakovaně. Až poté vyzval svět, jak bůhví kolikátý Rastignac: „Tak teď my dva! Kdo z koho!“

Doba šla doleva. Četba knih Louise Althussera ho přesvědčuje natolik, že se stává členem komunistické strany. Avšak význam Moci coby primárního hybatele dění a dějin prověřoval již dříve, patrně jak u Nietzscheho, tak De Sadeho.  V šedesátých letech zprvu sympatizoval Maovou kulturní revolucí, neboť „aby mohl být na půdě starého systému vybudován zcela nový společenský systém, je třeba tuto půdu vyčistit“. Tento citát předsedy Maa jako by byl Foucaultovým východiskem do let sedmdesátých…

Tehdy v něm plně dozrály teze, jež začnou měnit i zákoníky:

Continue Reading

Na skutečnost jen nereagujeme, sami si ji tvoříme…

První část rozhovoru zde.

Rozhovor Délského potápěče s Josefem B., šéfredaktorem slovenské metapolitické iniciativy Reconquista, pokračuje druhou částí: o nostalgii po minulých režimech, nevraživosti k Čechům a České republice, aféře „Kuciak“ a k slovenské emigraci tentokrát promluvil spolu s kolegou Slavomirem.

Slovenský stát. Je ještě mezi lidmi nějaká nostalgie? Anebo již jen po poválečném Československu s jeho industrializací země, sociálními jistotami a rovnostářstvím, majetkovým i jiným?

J.: Po prevrate v roku 1989 a ešte aj krátko po rozdelení Československa u nás určitá nostalgia za prvým štátom nepochybne bola. Živená nielen v radoch slušne sa rozbiehajúcich nacionalistických zoskupení, ale aj pamätníkmi. Uvoľnenie od totalitných praktík ŠtB znamenalo väčšiu pluralitu názorov. V tejto dobe vzniklo viacero kultových kníh, rozhovorov a výrokov, ktoré sú dnes už skôr bonmotmi – expertom v tejto oblasti bol niekdajší šéf Slovenskej národnej strany, obsesívny alkoholik a občasný podporovateľ zdravých myšlienok, Ján Slota.

Continue Reading

Mýlil se, bývalý pražský zastupitel, který si ještě před rokem 2011 dovolil odmítnout lidskoprávního aktivistu s tím, že přece „revoluce se nedělají ve slipech“. Amazing Desmond je top děckem tohoto dějinného převratu…

Autor: Rio Preisner

– trajdy-prajdy coby jeden z fenoménů permanentní revoluce

Klasikem elitářské světovlády byl – každý to ví – Jean J. Rousseau. Už u něho se setkáváme s příznačným pokusem o objevení „společného měřítka“ lidskosti: v důstojném divošství. De Sade ovšem velmi snadno odhalil rozpor skrytý v důstojenství a divošství, rozpor zakrývaného protikladu elity a rovnosti. Rovnost nemohla být založena na důstojenství a ctnosti, na atributech elitářských. V tom tkvěl ostatně i omyl Robespierrův. De Sade se domníval, že nalezl fundament rovnosti v sexualitě. V momentu kopulace jsou si všichni lidé rovni. Ale ani de Sade nakonec neunikl skrytému rozporu elity a rovnosti, neboť sexualitu koncipoval sadomasochisticky, tedy opět jako vztah pána a otroka.

Continue Reading

Remigration Summit 2025

Autor: Angelo Plume

„Habemus ReSum,“ vyhlásil Andrea Ballarati z podia Teatro Condominio di Gallarate v odkazu na nedávno proběhnuvší konkláve. Mladý Lombarďan ovšem nebyl jediný, kdo s tímto spojením přišel.

Italská média shromáždění označila za „konkláve pravicových extremistů“, kteří se z celé Evropy vydali na „pouť“ do Teatro. Jeden z hlavních organizátorů setkání a jeho „ceremoniář“ Ballarati byl italskou redakcí online plátku Huffpost nazván „prorokem“ remigrace. Remigrační summit s vatikánskou volbou papeže spojovaly také masivní přítomnost bezpečnostních složek i zástupců médií.

Kvůli čemu vlastně všechen ten povyk? Summit, který se konal v sobotu 17. května ve městě nedaleko Milána, se zrodil v hlavách identitářů a nacionalistů z celé Evropy, z nichž se asi největšího dílu zodpovědnosti chopili Rakušan Martin Sellner, portugalský aktivista Afonso Gonçalves a už v úvodu zmíněný Andrea Ballarati. ReSum si vytyčil jako svůj hlavní cíl vysvětlit titulní myšlenku širšímu obecenstvu, obhájit ji proti námitkám kritiků – a také ji z úst účastníků vykreslit v zářivých barvách jako řešení skoro všech zásadních problémů, jimž Evropa dnes čelí, což říkám bez nějakého přehánění.

Continue Reading

Oto Jurnečka – Propaganda v popkultuře

Autor: Jiří K.

Nad knihou Oty Jurnečky Propaganda v popkultuře

Dnes je pravděpodobně jen málo těch, kteří by při sledování nějakého filmu nebo seriálu nezaregistrovali fakt, že jsou podrobováni indoktrinaci prostřednictvím propagandy. Přesto se zdá, že většina tuto propagandu vnímá jen v její nejukřičenější formě. Má-li podobu subtilnější, nevidí ji.

Délský potápěč tomuto tématu věnoval několik článků. A nedávno k němu vyšla celá knížka: Propaganda v popkultuře, která právě na tyto subtilnější formy upozorňuje; Oto Jurnečka, její autor, usiluje dovést čtenáře k tomu, aby si je uvědomoval a stal se tak vůči nim více odolný. Zejména se však pokouší o vysvětlení, proč vůbec propaganda existuje, co sleduje a čeho vlastně chtějí dosáhnout ti, kteří ji používají, a to nejen dnes, nýbrž i v minulosti.

Jaké cíle může propaganda mít? První co většinu dotázaných napadne, je, že se nás jejím prostřednictvím snaží přimět přijmout cosi, co přirozeně odmítáme. Migrace, LGBT, vzdání se soukromého vlastnictví, a podobně. To je jistě pravda. Avšak v různých obdobích dějin byly cílem propagandy různé věci. A přece šlo vždy vlastně o to samé!

Continue Reading

Trump ve středu na schůzce s poradci podpořil údery na íránská jaderná zařízení. Jeho čtvrteční zmínka o období vyjednávání byla podle magazínu The Atlantic záměrným klamáním a „kouřovou clonou“.

Autor: Simplicius

Trump to udělal znovu: pod záminkou, že dá Íránu „dva týdny“ na vyjednávání, místo toho zahájil tajný útok, jakmile byly všechny prostředky připraveny, a později prostřednictvím tradiční estrády „Meet the Press“ (rozuměj: prostřednictvím své mluvčí Karoline Leavitt) prohlásil, že rozhodnutí učiní do dvou týdnů, přičemž dva dny technicky spadají do tohoto časového rámce.
Continue Reading

Petr Drulák „Ve Svatopluku nepopíráme rozdíl mezi pravicí a levicí, ale ukazujeme, jak se v národním programu mohou doplňovat.“

O nepřátelích národních svrchovaností, stavu Francie a Francouzů, kolonii Czechia, Svatopluku a mnohém jiném… Také o klíčovém politickém dělení dneška!

Vzhledem k zaměření Délského potápěče nejprve k Vašemu kontaktu s Alainem de Benoistem. Jak k němu došlo? Čím Vás zaujal a co jste od něho četl?

Na Benoista jsem narazil, když jsem si v Paříži mapoval francouzskou intelektuální scénu. Vedle jeho kritiky liberalismu a lidských práv, což byla témata, která jsou mi dlouhodobě blízká (kritiku liberalismu jsem otevřel již v Politice nezájmu), mne zaujal intelektuální vliv a respekt, kterému se v určitých kruzích těší a zároveň naprosté zavržení ze strany intelektuálního mainstreamu, jehož nositeli jsou univerzity a hlavní média. Jako velvyslanec jsem ho pozval na oběd a čas od času jsme se viděli. Mimo jeho spisů věnovaných liberalismu a lidským právům mne zaujala jeho kniha Být pohanem. Umožnila mi nově promyslet duchovní alternativu, kterou jsem již několik let hledal. Podstatná část mého Podvojného světa by nevznikla bez intelektuálního setkání s jeho myšlenkami. Ale také se mi líbil respekt, s nímž psal o některých levicových myslitelích jako Sorel či Michéa.

To na Vaše pozvání v roce 2019 Alain de Benoist přijel, aby v rámci festivalu Colours of Ostrava vystoupil na diskuzním fóru Melting Pot?

Ano, hrál jsem v tom roli. Akci jsem neorganizoval, ale doporučil jsem Benoista Lubomíru Zaorálkovi, který tehdy měl možnost program Melting Pot utvářet.

A jak to proběhlo?

Continue Reading

V pátek 20. června selhal izraelský obranný systém Iron Dome, když nejméně sedm íránských raket zasáhlo cíle v Tel Avivu a okolních městech.

Autor: Podivný Pán

Dnes ráno (24. 6.) jsme se od amerického prezidenta Donalda Trumpa dozvěděli, že válka mezi Izraelem a Íránem je zažehnána. Sláva! Další sionistická divadelní fraška skončila. Ovšem do doby, než si Izraelci vydupají zase jinou.

Jak se můžeme dočíst ve 13 let staré zprávě na serveru Lidových novin („Izrael chtěl útočit na Írán, Mossad nebyl připraven“), Izrael chtěl útočit na íránská jaderná zařízení už v roce 2010. Už tehdy se na Západě všichni izraelofilové zaklínali, že Írán je krok od získání jaderné bomby. A že by tedy měl by být – jakožto nezávislý, suverénní stát – demokraticky a svobodně, možná i humanitárně, vybombardován. Kupodivu, navzdory tehdejším varováním izraelských politiků a jejich západních poskoků, Írán žádnou jadernou zbraň nevyrobil ani během následujících téměř 15 let. S těmi varováními to evidentně nebude, slovníkem obyvatel Izraele, až tak „košer“.

Continue Reading

Vražedná čtyřka zleva doprava: Německo rozmontovat, průmysl zničit. Agrární stát! Hlad!; všechny Němce sterilizovat, Německo vymazat z mapy!; hromadné popravy, internace v táborech, radikální převýchova!; musíme však usídlit masy neněmeckých občanů…; úřad sociální péče pro celý svět… kápnul jste na to!! (k poslední figuře srv. Céline, Dva balety, s. 43.)

Autor: Jan Procházka

Příspěvek k jedné historii: záměru deindustrializovat Německo…

Když bylo v létě roku 1944 zřejmé, že válka dopadne v neprospěch Německa, předložil Rooseveltův ministr financí Henry Morgenthau memorandum obsahující plán, jak naložit s Německem poté, co bude vojensky poraženo. Morgenthau navrhoval přeměnit Německo v zaostalý agrární region, který zůstane zcela bez průmyslu, čímž se stane geopoliticky irelevantním v budoucím uspořádání Evropy. Německo mělo být balkanizováno, tedy dílem rozděleno mezi několik polokoloniálních států, odříznuto od Severního moře a celá oblast obývaná Němci měla být kompletně deindustrializována. Plán počítal s tím, že veškerý průmysl se zabalí a odveze do Spojených států společně s německými vědeckými špičkami, zbytek technicky vzdělaného obyvatelstva bude přesídlen na venkov, průmyslové srdce Německa s černouhelnými ložisky a metalurgií (především Porúří, Porýní a Sársko, ale také plzeňská Škodovka, Vítkovice s celou Hornoslezskou uhelnou pánví) budou přiděleny sousedním státům nebo připadnou pod mezinárodní kontrolu. Tím bude Německo zároveň demilitarizováno, protože ocel je hlavním vstupem do vojensko-průmyslového komplexu. Tento Morgenthauův plán počítal s tím, že se Německo v důsledku přísných opatření začne postupně vylidňovat.

Continue Reading

Mario Praz – Tělo, smrt a ďábel (Triáda, 2024)

Autorka: Gioconda

Chtělo by se říci, pozdě – ale přece – přichází k českým čtenářům překlad monografie italského kulturního historika a komparatisty Maria Praze Tělo, smrt a ďábel v romantické literatuře (La carne, la morte e il diavolo nella letteratura romantica). Kniha vyšla poprvé v roce 1930 v Società Editrice „La Cultura“ Milano-Roma, a je proto nutno vzít v úvahu jak podmíněnost dobou vydání, tak existenci určitého kulturního zpoždění v českém prostředí. Ani tyto skutečnosti však nesnižují hodnotu Prazových závěrů. Je tomu spíše naopak: jeho koncepce kontextuálního výkladu bezpochyby prokázala svou nadčasovost a Mario Praz je dodnes celosvětově uznávaným referenčním autorem. Díky příznivým okolnostem, v nichž bezpochyby sehrály úlohu i autorovy mezinárodní kontakty, které si vytvořil jako erudovaný anglista, byla Prazova monografie již tři roky po prvním italském vydání přeložena do angličtiny pod pozměněným názvem The Romantic Agony.

V metodologické perspektivě Praz příznačně hovoří o efektu lupy a celku a o tekutých píscích teorií. Jeho způsob čtení komplexněji pojaté formule romantismu, jež v sobě zahrnuje představu tzv. dlouhého 19. století, narušuje požadavek konvenční proporcionality a může tak představovat určitý interpretační problém: Praz nevytváří akademický systém encyklopedických hesel, škol, žánrů, hnutí; jeho pojetí literárních dějin se přetavuje spíše do funkčních řad literárních obrazů někdy ve fascinujících souvislostech, někdy nečekaných kombinacích, jež zdůrazňují zvláštnosti a ryze individuální idiosynkrasie jednotlivých autorů. Jádro Prazova výkladu pak spočívá spíše v důrazu na konkrétní detail, tímto způsobem pak vzniká mnohovrstevnatý celek, který určuje systém proměn fenoménu dobových senzibilit, což je proces, v němž se následně skrývá klíč k zákonitostem imaginace romantiků a tyto zákonitosti tkví v principu podvojnosti, kterou tvoří stíny duše a erotická tajemství těla.

Continue Reading

Autentický, tj. kontinentální konzervativec se distancuje od angloamerického pseudokonzervativismu. Staví se daleko důsledněji proti liberalismu, jehož heslem se stalo: volnost, rovnost, bratrství.

Autor: Jiří Hejlek

Nacházíme se v situaci, která si vyžaduje nové myšlenkové zakotvení politického jednání. Bývá dnes obvyklé operovat v této souvislosti s pojmem „konzervativismu“. Stavíme se tak proti vládnoucímu liberalismu, který sice instinktivně odmítáme, ale většinou přejímáme jeho myšlenková schémata a jazyk, a tak setrváváme pod jeho vlivem. Vynikající ruský politický filosof Alexandr Dugin si je dobře vědom úskalí, na která konzervativismus naráží, a proto raději svou teorii nazývá „čtvrtou politickou teorií“, jíž navazuje na konzervativní tradicionalismus. První a v současnosti vítěznou a zároveň odcházející teorií je liberalismus, vůči němuž je třeba se vyhranit. Druhou je socialismus a komunismus, který zemřel ve svém pokročilém věku vyčerpáním, zatímco třetí teorie, tj. fašismus v širším slova smyslu, zemřel mlád na své choroby. Ani na jednu ze dvou posledně jmenovaných už nelze navázat v celku, ačkoliv v nich lze nalézt pozitivní prvky. Hledejme tedy čtvrtou teorii. Potud Dugin. Ještě je třeba podotknout, že se opírá o ty neúctyhodnější konzervativce, jako je v současnosti Alain de Benoist a v minulosti Arthur Moeller van den Bruck, Oswald Spengler nebo Carl Schmitt.

Continue Reading